3 Tdo 590/2017-42
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 5. 2017 o dovolání
podaném M. Ř., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 1.
2017, sp. zn. 6 To 535/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u
Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 4 T 29/2016, takto:
I. Podle § 265k odst. 1 trestního řádu se usnesení Krajského soudu v
Ústí nad Labem ze dne 2. 1. 2017, sp. zn. 6 To 535/2016, a rozsudek Okresního
soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 9. 2016, sp. zn. 4 T 29/2016, zrušují.
II. Podle § 265k odst. 2 věta druhá trestního řádu se zrušují také
všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud
vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle § 265l odst. 1 trestního řádu se Okresnímu soudu v Ústí nad
Labem přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
IV. Podle § 265l odst. 4 trestního řádu se obviněný nebere do vazby.
Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 9. 2016, sp. zn. 4 T
29/2016, byl M. Ř. (dále jen obviněný) uznán vinným přečinem výtržnictví podle
§ 358 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od
1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník), čehož se dle skutkových zjištění dopustil
jednáním spočívajícím v tom, že:
dne 27. 8. 2015 kolem 12:15 hod. poblíž domu na adrese R. ..., Ú. n. L. za
přítomnosti nejméně tří dalších osob po předchozí slovní rozepři fyzicky napadl
poškozeného F. S., tak, že jej vícekrát, nejméně 3x, udeřil rukou sevřenou v
pěst do oblasti hlavy, čímž mu způsobil lehkou zhmožděninu levého spánku s
pohmatovou bolestivostí, pohmoždění a drobné oděrky horního rtu vlevo provázené
bolestivostí a otokem a dále tržně-zhmožděnou krvácející ránu vnitřní strany
horního rtu vlevo o délce 2 cm, kdy uvedené zranění si vyžádalo lékařského
ošetření poškozeného a následnou pracovní neschopnost v obvyklém trvání cca 1
týdne, v rámci níž musel poškozený dodržovat klidový režim, cca jeden týden
musel nosit měkký krční límec a po tutéž dobu musel pro bolestivost úst
přijímat pouze měkkou stravu,
a obžalovaný se již předtím dne 15. 10. 2011 kolem 1:00 hod. dopustil přestupku
proti občanskému soužití podle § 49 odst. 1 písm. c) zákona o přestupcích tím,
že před vchodem do podniku Blue Café v ulici V. H. v Ú. n. L. fyzicky napadl
jedním úderem otevřenou dlaní do obličejové části poškozeného M. S., a způsobil
mu tak zranění, které si vyžádalo lékařské ošetření.
Za uvedený přečin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců,
pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Dále mu byl uložen trest
zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel ve výměře
dvou roků. Výrokem podle § 228 odst. 1 trestního řádu (dále jen tr. ř.) a § 229
odst. 1 tr. ř. poté bylo rozhodnuto o nárocích na náhradu škody a nemajetkové
újmy.
V předmětné věci podal obviněný odvolání, směřované proti výroku o trestu, o
kterém rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 2. 1. 2017, sp.
zn. 6 To 535/2016, tak, že je jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítl.
Proti výše uvedenému usnesení odvolacího soudu podal obviněný dovolání, a to
jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech
dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.
Obviněný v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává z
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [byť jej nesprávně
označil jako § 260b odst. 1 písm. g) tr. ř.]. Předně namítl nesprávné
hmotněprávní posouzení skutku jako přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1, 2
písm. a) tr. zákoníku, zejména pak závěr o naplnění znaků kvalifikované
skutkové podstaty s přihlédnutím ke znaku opětovnosti jednání, neboť soud jako
důvod pro užití kvalifikované skutkové podstaty uvedl přestupkové jednání.
Obviněný připomenul, že proti právní kvalifikaci sice ve svém odvolání
nebrojil, nicméně soud druhého stupně měl k uvedené nesprávnosti přihlížet,
neboť tato měla vliv na správnost výroku o trestu, proti němuž bylo odvolání
podáno. Krom toho, soud druhého stupně se danou otázkou svým způsobem zabýval,
když uvedl, že soudem prvního stupně deklarovaná právní kvalifikace jednání
obviněného byla prokazatelně zjištěna. Obviněný má tedy za to, že jeho dřívější
přestupkové jednání, které bylo rovněž pojato do výroku rozsudku soudu prvního
stupně, nemůže založit znak opětovnosti pro kvalifikovanou skutkovou podstatu
trestného činu výtržnictví. Jednání, jak bylo uvedeno v obžalobě, sice
posouzení skutku podle kvalifikované skutkové podstaty zakládalo, avšak soud
jej takto do odsuzujícího rozsudku nepojal. V podrobnostech poté rozvedl, že
dle jeho názoru mělo rovněž dojít k chybné aplikaci ustanovení § 55 odst. 2 tr.
zákoníku a § 83 odst. 3 tr. zákoníku. Zejména pak poukázal na okolnosti, které
brání tomu, aby mohl být považován za viníka nerozhodnutí v roční lhůtě. S
ohledem na uvedené obviněný namítl, že jemu uložený nepodmíněný trest odnětí
svobody je nepřiměřeně přísný. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud
zrušil napadené usnesení a věc vrátil soudu druhého stupně k novému projednání
a rozhodnutí. Rovněž navrhl, aby byl vysloven odklad vykonatelnosti rozsudku
soudu prvního stupně, pokud jde o výrok o trestu odnětí svobody.
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil příslušný státní zástupce
Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce). Předně nadnesl
otázku, zda lze vůbec podané dovolání považovat za přípustné, neboť odvolání
proti rozsudku soudu prvního stupně obviněný podal toliko do výroku o trestu,
avšak dovolání je zaměřeno rovněž do výroku o vině. Z některých pasáží usnesení
soudu druhého stupně je poté patrné, že se tento soud držel přezkumu věci v
intencích podaného odvolání, z jiných ovšem vyplývá, že de facto přezkoumával i
výrok o vině. V daném kontextu státní zástupce poukázal na relevantní
judikaturu Nejvyššího soudu, související komentářovou literaturu a zákonné
možnosti soudu stran přezkumu napadeného rozhodnutí soudu prvního stupně. Obviněný se ve svém mimořádném opravném prostředku přípustností svého dovolání
nikterak nezabývá a neuvádí ani žádné argumenty, proč by dovolání mělo být
posuzováno jako přípustné. V další části svého vyjádření se státní zástupce
zaměřil i na věcné argumenty obviněného, pokud by tedy Nejvyšší soud
přípustnost dovolání shledal. S argumentací obviněného se státní zástupce
ztotožnil, neboť dle jeho názoru recidivu ve smyslu § 358 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku nemůže založit předchozí spáchání pouhého přestupku. Ostatně právě z
tohoto důvodu příslušný státní zástupce opřel podanou obžalobu o předchozí
odsouzení obviněného za útok ze dne 22. 4. 2013 na M. J. Proč se ovšem namísto
toho soud prvního stupně opřel o jednání obviněného ze dne 15. 11. 2011 proti
M. S., není z odůvodnění daného rozsudku patrno. Podotkl, že platný trestní
zákoník neobsahuje žádné ustanovení, které by dovozovalo trestní odpovědnost
pachatele z předchozího spáchání přestupku, kdy recidiva je vždy dovozována z
předchozího jednání soudně trestného, což platí i pro přečin výtržnictví podle
§ 358 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, kde je předchozí jednání pachatele popsáno
jako „čin uvedený v odstavci 1“. Recidiva tedy skutečně měla být dovozena z
předchozího jednání vůči M. J., které bylo trestným činem a nikoli jen
přestupkem. K další argumentaci obviněného státní zástupce uvedl, že pokud jde
o namítané porušení § 55 odst. 2 tr. zákoníku, tak soud přesvědčivým způsobem
uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody odůvodnil. Stran namítaného
porušení § 83 odst. 3 tr. zákoníku poté soudy podle tohoto ustanovení vůbec
nerozhodovaly. Ohledně námitek vůči nepřiměřenosti uloženého trestu s odkazem
na relevantní judikaturu státní zástupce připomenul, že uvedené nelze namítat z
žádného dovolacího důvodu. Závěrem státní zástupce uvedl, že pokud Nejvyšší
soud shledá, že dovolání není přípustné, mělo být odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. Jestliže však shledá jeho přípustnost, navrhl, aby Nejvyšší
soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení i jemu předcházející
rozsudek zrušil, aby podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i všechna další
rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně,
k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný
opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §
265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té
které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném
ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum
napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán
tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo
na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod
se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud
ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim
adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání
hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně
právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S
poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat
přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno.
Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo
provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem
vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které
směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky,
kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení
dovolání obviněného.
Nejvyšší soud předně připomíná, že obviněný dovoláním napadl pravomocné
usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 1. 2017, sp. zn. 6 To
535/2016, přičemž tímto usnesením zamítl soud druhého stupně podle § 256 tr. ř.
odvolání obviněného, které bylo podáno toliko proti výroku o trestu (odnětí
svobody). Takto konkretizovaným odvoláním obviněného byla omezena přezkumná
povinnost soudu druhého stupně výhradně na výrok o trestu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny
podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Dovolání je mimořádný
opravný prostředek, kterým mohou hlavní proti sobě stojící strany trestního
řízení samy dosáhnout z určitých kvalifikovaných důvodů přezkoumání některých
pravomocných meritorních rozhodnutí soudu Nejvyšším soudem. Podle § 265a odst.
1 tr. ř. lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé,
jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Podle § 265a odst.
2 tr. ř. se rozhodnutím ve věci samé rozumí [písm. a)] rozsudek, jímž byl
obviněný uznán vinným a uložen mu trest, popřípadě ochranné opatření nebo bylo
upuštěno od potrestání, [písm. b)] rozsudek, jímž byl obviněný obžaloby
zproštěn, [písm. c)] usnesení o zastavení trestního stíhání, [písm. d)]
usnesení o postoupení věci jinému orgánu, [písm. e)] usnesení, jímž bylo
uloženo ochranné opatření, [písm. f)] usnesení o podmíněném zastavení trestního
stíhání, [písm. g)] usnesení o schválení narovnání, nebo [písm. h)] rozhodnutí,
jímž byl zamítnut nebo odmítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku nebo
usnesení uvedenému pod písmeny a) až g).
Jak ostatně Nejvyšší soud uvedl např. ve svém usnesení ze dne 22. 10. 2014, sp.
zn. 5 Tdo 1241/2014, „pokud soud druhého stupně konal řízení o odvolání pouze z
podnětu odvolání státního zástupce podaného do výroku o trestu, a takovéto
odvolání bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto, není přípustné dovolání obviněného,
kterým de facto napadne rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o vině“.
Dovolatel (tj. obviněný nebo nejvyšší státní zástupce) tedy může dovoláním
napadat rozhodnutí odvolacího soudu pouze v tom rozsahu, v jakém byl tento soud
oprávněn přezkoumat, eventuálně změnit rozsudek soudu prvního stupně. Nejvyšší
soud tudíž zpravidla posuzuje dovolání tohoto druhu jako nepřípustná (srov.
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 4 Tdo 412/2013;
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. 5 Tdo 82/2003).
Dále lze připomenout, že podle § 254 odst. 1 tr. ř. nezamítne-li nebo neodmítne-
li odvolací soud odvolání podle § 253, přezkoumá zákonnost a odůvodněnost jen
těch oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, i
správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných
vad. K vadám, které nejsou odvoláním vytýkány, odvolací soud přihlíží, jen
pokud mají vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno odvolání. Podle
ustanovení § 254 odst. 2 tr. ř. poté mají-li vytýkané vady svůj původ v jiném
výroku než v tom, proti němuž bylo podáno odvolání, přezkoumá odvolací soud i
správnost takového výroku, na který v odvolání napadený výrok navazuje,
jestliže oprávněná osoba proti němu mohla podat odvolání. Zásada vázanosti
soudu druhého stupně rozsahem podaného odvolání, tj. okruhem napadených výroků
a vytýkaných vad, je tedy modifikována v tom směru, že při splnění zákonných
podmínek se přezkumná pravomoc soudu druhého stupně vztahuje i na výrok, který
nebyl odvoláním napaden.
Nejvyšší soud k tomuto uzavírá, že pokud se již soud druhého stupně vyjadřoval
(byť nikterak obsáhle) rovněž ke skutkovým zjištěním, procesnímu postupu a
právnímu posouzení skutku („soud prvního stupně nepochybil, když po provedeném
hlavním líčení uznal obžalovaného M. Ř. vinným přečinem výtržnictví podle § 358
odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, neboť bylo prokazatelně zjištěno, že
jmenovaný se veřejně a na místě veřejnosti přípustném dopustil výtržnosti tím,
že napadl jiného a čin spáchal opětovně“ – viz str. 3 napadeného usnesení),
mohl v posuzovaném případě z podnětu odvolání obviněného proti výroku o trestu
přezkoumat i výrok o vině tohoto obviněného, a to přestože obviněný svoji
argumentaci v podaném odvolání směřoval zejména k nepřiměřenosti uloženého
trestu a proti právní kvalifikaci jednání nebrojil.
S přihlédnutím k výše uvedenému poté Nejvyšší soud shledal dovolání obviněného
přípustným.
K námitkám obviněného stran naplnění znaků kvalifikované skutkové podstaty
přečinu výtržnictví ve smyslu § 358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku je namístě
uvést následující.
Přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku lze nazírat
jednání, kterým se pachatel dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném
hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že (v tomto případě) napadne
jiného a čin spáchá opětovně. Kvalifikovaná forma ve smyslu opětovnosti poté
inklinuje k „činu uvedenému v odstavci 1“. Tedy činu výtržnické povahy podle
trestního zákoníku. Nejvyšší soud ve shodě se státním zástupcem Nejvyššího
státního zastupitelství musí zdůraznit, že trestní zákoník neobsahuje žádné
ustanovení, které by dovozovalo trestní odpovědnost pachatele z předchozího
spáchání přestupku, jinými slovy recidivní jednání je vždy dovozováno z
předchozího jednání soudně trestného, což bezesporu platí i pro ustanovení §
358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku. Pod pojem opětovně lze zahrnout jakýkoli
případ opakování určitého trestného činu pachatelem, přičemž se nevyžaduje, aby
za takový čin byl již dříve pachatel pravomocně odsouzen či potrestán. Z
hlediska opětovnosti je irelevantní rovněž délka doby, která uplynula od
spáchání dřívějšího činu (případně délka doby od předchozího odsouzení za
takový čin). Danou okolnost však lze zohlednit při stanovení druhu a výměry
trestu.
Podaná obžaloba státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Ústí nad
Labem (sp. zn. 2 ZT 547/2015) přitom danou opětovnost spatřovala v odlišném
skutku, spočívajícím v jednání obviněného vůči M. J. Takto vymezený skutek byl
zároveň meritem následného trestního příkazu Okresního soudu v Ústí nad Labem
ze dne 13. 4. 2016, č. j. 4 T 29/2016-139, proti němuž poté podával státní
zástupce odpor. Soud prvního stupně již dále nikterak neozřejmil, proč se v
tomto ohledu od podané obžaloby odchýlil a za opětovnost jednání považoval
přestupkové jednání proti občanskému soužití podle § 49 odst. 1 písm. c) zákona
č. 200/1990 Sb., o přestupcích (ve znění do 30. 9. 2016).
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud nepovažuje za nezbytné reagovat na
další námitky, které obviněný zahrnul do svého dovolání. Toliko jako obiter
dictum k námitce nepřiměřené přísnosti uloženého trestu podotýká, že k výroku o
trestu se zpravidla vztahují dva dovolací důvody, a to podle § 265b odst. 1
písm. h) tr. ř. a podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. První z těchto důvodů
spočívá v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon
nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v
trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Druhý z těchto důvodů
spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o upuštění od potrestání nebo o upuštění od
potrestání s dohledem, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro takový
postup, což tedy není situace přiléhavá pro nyní projednávanou věc. Nejvyšší
soud ovšem dále podotýká, že samotná nepřiměřenost uloženého trestu (resp.
námitky proti druhu a výměře trestu z důvodu jeho přílišné přísnosti nebo
naopak mírnosti, jde-li jinak o trest podle zákona přípustný a vyměřený v rámci
zákonné trestní sazby) nemůže být zpravidla relevantně uplatněna v rámci
žádného ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů.
Je tedy nezbytné, aby Okresní soud v Ústí nad Labem trestní věc obviněného v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, přičemž se opětovně bude zabývat
naplněním znaků kvalifikované skutkové podstaty trestného činu výtržnictví
podle § 358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku a skutečnostmi, které mohou pro
právní kvalifikaci daného jednání v jeho kvalifikované formě zavdat podklad.
Případně provede další důkazy, pokud jejich provedení shledá za nezbytné pro
náležité objasnění věci.
Nejvyššímu soudu proto z podnětu takto důvodně podaného dovolání obviněného
nezbylo, než podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v
Ústí nad Labem ze dne 2. 1. 2017, sp. zn. 6 To 535/2016, a rozsudek Okresního
soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 9. 2016, sp. zn. 4 T 29/2016, zrušit a podle
§ 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušit i všechna další rozhodnutí na zrušená
rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. potom Okresnímu soudu v Ústí nad
Labem přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Řízení se tak vrací do stadia, kdy bude znovu projednána trestní věc obviněného
před soudem prvního stupně, přičemž v tomto novém řízení je Okresní soud v Ústí
nad Labem vázán právním názorem, který vyslovil v tomto usnesení Nejvyšší soud
(§ 265s odst. 1 tr. ř.).
Podle § 265l odst. 4 tr. ř. vykonává-li se na obviněném trest odnětí svobody
uložený mu původním rozsudkem a Nejvyšší soud k dovolání výrok o tomto trestu
zruší, rozhodne zároveň o vazbě. Citované ustanovení lze analogicky vztáhnout i
na nyní posuzovanou věc, protože Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadené
usnesení soudu druhého stupně, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, a takto
pozbyl v důsledku uvedeného právní moci i vykonatelnosti výrok o trestu a v
příslušném výkonu trestu na obviněném nelze pokračovat. Nejvyšší soud shledal,
že na straně obviněného není dán žádný z důvodů vazby podle § 67 odst. 1 písm.
a) až c) tr. ř., a proto rozhodl, že se obviněný nebere do vazby.
Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že
vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 31. 5. 2017
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu