3 Tdo 591/2025-547
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 7. 2025 o dovolání, které podal obviněný D. P., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Heřmanice, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 3. 2025, č. j. 6 To 63/2025-462, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 9 T 161/2024, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného D. P. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Karviné (dále také jen „okresní soud“) ze dne 16. 1. 2025, č. j. 9 T 161/2024-418, byl obviněný D. P. (dále též jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným přečiny maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku [pod body 1),
3) a 4)], těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku [pod bodem 4)], krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku [pod bodem 2)] a neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle § 151 zákoníku [pod bodem 5)], jichž se podle skutkových zjištění soudu dopustil tak, že (převzato z výroku rozsudku okresního soudu) 1) dne 28. 5. 2024 kolem 13:44 hodin v XY, okres XY, na ul. XY poblíž čp. XY a jinde bez vážného důvodu řídil vlastní osobní motorové vozidlo zn. CHRYSLER 300C, RZ: XY,
2) dne 28. 5. 2024 kolem 13:50 hodin v XY, okres XY, na ul. XY v obytném domě čp. XY, po násilném vyhnutí mříže zajišťující okno a násilném vytlačení tohoto okna vnikl do neobývaného rekonstruovaného sklepního bytu č. XY, odkud odcizil 2 ks vodovodních baterií zn. LIVENO SIGMA BLACK v celkové hodnotě 1 734,45 Kč ke škodě majitele bytu R. R., nar. XY, přičemž tohoto jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 29. 3. 2022 č.j. 2 T 143/2021-409, jenž nabyl právní moci dne 22.
7. 2022, odsouzen mimo jiné pro přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 trestního zákoníku ke společnému úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 26 měsíců, z jehož výkonu byl podmíněně propuštěn dne 9. 11. 2023 na zkušební dobu v trvání 3 let, tj. do 9. 11. 2026, za současného stanovení dohledu probačního úředníka a přiměřených povinností, 3) dne 21. 6. 2024 v době mezi 8.00 a 8.41 hodin v XY, okr. XY, po ul. XY a jinde bez vážného důvodu řídil osobní automobil tov.
zn. Audi černé barvy, 4) dne 23. 6. 2024 v době kolem 3.40 hodin v XY, okr. XY, po ul. XY ve směru od hranice s Polskou republikou a jinde bez vážného důvodu řídil osobní automobil tov. zn. Audi A8, RZ XY, přičemž na přímém úseku silnice u domu č. XY bezdůvodně vyjel vpravo na krajnici a dále na vyvýšený chodník, kde přední částí vozidla narazil do chodce P. Z. a boční částí do N. M., přičemž oba šli směrem z kopce ke kruhovému objezdu, což vedlo k nárazu P. Z. do čelného skla vozidla a pádu na chodník, a v důsledku tohoto porušení ustanovení § 4 písm. a), § 11 odst. 2, § 53 odst. 2 zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, přivodil P.
Z. závažné poranění zejména v podobě zhmoždění hlavy a otevřené dislokované zlomeniny kosti holenní a lýtkové pravé dolní končetiny, které si vyžádalo lékařské ošetření spočívající zejména v operační repozici a fixaci kostí, hospitalizaci od 23.6.2024 do 28.6.2024 a další léčení v trvání nejméně 6 měsíců s nutností dalšího operačního zákroku, přičemž výrazně omezilo P. Z. bolestivostí a omezenou hybností bez možnosti došlapu na končetinu, a N. M. povrchové poranění levého lýtka, které si však nevyžádalo lékařské ošetření, 5) dne 23.
6. 2024 v době kolem 3.40 hodin v XY, okr. XY, na ul.
XY, poté, co byl účasten jako řidič osobního automobilu na dopravní nehodě, při níž utrpěli zjevné poranění chodci P. Z. a N. M., ač mu v tom nic nebránilo, tyto neošetřil ani jiným způsobem nezajistil na místě potřebnou a adekvátní pomoc, načež po krátkém setrvání u poraněných z místa dopravní nehody odjel, a jednání popsaného pod body 1), 3), 4) se dopustil přesto, že rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 31. 7. 2018 č.j. 2 T 51/2018-221, jenž nabyl právní moci dne 31. 7. 2018, mu byl uložen jako společný trest mimo jiné trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 3 let, který nyní vykonává od 28.
7. 2021 do 3. 8. 2026. Za to mu byl uložen podle § 151 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku, úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody na 3 roky a 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, dále podle § 73 odst. 1, 4 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 5 let a podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci – osobního automobilu zn. Chrysler 300C, RZ: XY, a jednoho kusu klíče k tomuto vozidlu.
Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán zaplatit poškozenému P. Z. na náhradě nemajetkové újmy (bolestném) částku 170 764 Kč.
1), 2) a 5) a proti výroku o trestu] podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Ostravě (dále také jen „krajský soud“) usnesením ze dne 19. 3. 2025, č. j. 6 To 63/2025-462, zamítl podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné.
II. Dovolání a vyjádření k němu
3. Předmětné usnesení odvolacího soudu napadl obviněný D. P. dovoláním, v němž odkázal na důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, bylo jím rozhodnuto o zamítnutí odvolání proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., přestože byl v předcházejícím řízení dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a současně toto rozhodnutí i předcházející rozsudek soudu prvního stupně vykazují vady mající ústavněprávní přesah (v řízení došlo mj. k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces). V té souvislosti odkázal na některá konkrétní rozhodnutí Ústavního soudu a stanovisko pléna tohoto soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14.
4. Obviněný nejprve poznamenal, že si je sice dobře vědom, že v intencích ustanovení § 265b tr. ř. dovolací soud není stricto sensu oprávněn přezkoumávat skutková zjištění soudů nižších stupňů, nicméně i přes formální obsah citovaného zákonného ustanovení není přezkum skutkových zjištění vyloučen za předpokladu, že tato jsou v extrémním rozporu s provedeným dokazováním, neboť v takovém případě jde o porušení práva na spravedlivý proces. Dovolatel přitom zastává názor, že skutková zjištění soudu prvního stupně, která beze zbytku přejal soud odvolací, v extrémním rozporu s provedenými důkazy jsou, neboť v těchto důkazech nemají žádnou relevantní oporu. Tím bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces zaručeného ústavním pořádkem.
5. V bodě 1) výroku o vině se okresní soud opřel o kamerový záznam a na jeho základě dospěl k závěru, že obviněný předmětné vozidlo řídil. V rámci hodnocení důkazů jako zcela nevěrohodnou vyhodnotil a pominul jeho obhajobu, že si ve vozidle po zastavení vyměnil místo se svědkyní J. S. z důvodu, aby se „předvedl“ před kolemjdoucími mladými slečnami. Pokud jde o výpovědi svědků L. J. a M. D., kteří podpořili jeho výpověď a výpověď J. S., z těchto sice učinil skutková zjištění (viz bod 9. rozsudku), ovšem v rámci hodnocení důkazů je zcela pominul a nezdůvodnil, proč jim neuvěřil. To se do jisté míry snažil napravit krajský soud, který však tyto výpovědi (bod 7. usnesení) pouze stroze označil za nevěrohodné, aniž by dále rozvedl, z jakého důvodu na ně takto nahlíží. Ani jeden ze soudů se dále nezabýval jeho námitkou, že soudům nepřísluší, aby na základě předmětného kamerového záznamu učinily zjištění ohledně identifikace osob zachycených na záznamu, když toto je hodnocení odborné a přísluší výlučně znalci, který měl být ve věci ustanoven.
6. V bodě 2) výroku o vině prvostupňový soud opřel svůj závěr zejména o výslech poškozeného R. R. (bod 16.) a zcela pominul výpovědi svědků J. S. a L. J., kteří podporovali jeho obhajobu, že jednal po dohodě s poškozeným. Ani jeden ze soudů se s těmito svědeckými výpověďmi ve vztahu k tomuto skutku nevypořádal.
7. V bodě 5) výroku rozsudku pak okresní soud závěr o jeho vině založil na tom, že poškozenému P. Z. neposkytl vůbec žádnou pomoc, ačkoli z hodnocení důkazů k tomuto skutku (bod 17. rozsudku) vyplývá, že soud považoval za prokázané, že se na místě nehody zdržel nejméně 5 minut (viz str. 11 protokolu o hlavním líčení ze dne 28. 11. 2024 – svědek M.) a požadoval, aby další přítomné osoby přivolaly pomoc. Z místa odjel, až když zjistil, že pomoc je skutečně přivolána a že ostatní osoby na místě již první pomoc poškozenému poskytují, svědek M. již hovoří a řídí se pokyny operátorky (viz výpověď svědka S. na str. 8 protokolu o hlavním líčení ze dne 27. 11. 2024 a výpověď svědka M. na str. 11 téhož protokolu). Bylo tedy prokázáno, že ačkoli nesetrval na místě nehody, tak se dožadoval, aby ostatní osoby na místě přítomné přivolaly pomoc, a místo opustil až poté, co byl ujištěn, že pomoc je přivolána. Má za to, že tím splnil své povinnosti řidiče a mohl místo nehody opustit, zvláště při zjištění, že poškozený byl při vědomí, komunikoval a nebylo nutné provádět úkony jako např. zastavení krvácení, umělé dýchání apod.
8. Následně dovolatel znovu připustil, že uvedené námitky jsou do značné míry jen opakováním jeho dřívější obhajoby, a to především námitek prezentovaných v odvolání, nicméně tyto přesto musí zopakovat, neboť soudy se s nimi relevantně nevypořádaly, resp. je nepřijaly, ačkoli jsou zjevně důvodné. Skutkové závěry obou soudů proto podle něj nemohou obstát, neboť tyto soudy se přesvědčivě či vůbec nevypořádaly s provedenými důkazy a závěr o jeho vině učinily i z důkazu (kamerového záznamu), jehož obsah lze hodnotit pouze znaleckým posudkem.
9. Z výše rekapitulovaných důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil jak napadené usnesení odvolacího soudu, tak i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně, a tomuto soudu věc vrátil k novému projednání.
10. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání úvodem konstatoval, že obviněný v něm pouze zopakoval argumenty, jimiž se hájil v předcházejících stádiích trestního řízení a s nimiž se dostatečně a věcně správně vypořádaly již oba soudy nižších stupňů. Soud prvního stupně tak učinil v bodech 15.-17. odůvodnění svého rozsudku a soud odvolací v bodě 7. odůvodnění svého usnesení. S touto argumentací se státní zástupce ztotožňuje a v podrobnostech na ni odkazuje. Nepovažuje za nezbytné ani rozumné ji opakovat.
11. Dále pak státní zástupce upozornil, že zpracovatel dovolání zjevně nepostřehl změnu dovolacích důvodů provedenou novelou § 265b tr. ř. před více než třemi lety a mylně proto soudí, že námitky proti učiněným skutkovým zjištěním nelze podřadit pod žádný dovolací důvod a lze je opírat jen o obecné zásady spravedlivého procesu.
12. Pokud jde o skutky pod body 1) a 2) rozsudku, uplatněné námitky směřují proti učiněným skutkovým zjištěním. První alternativě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (zjevný rozpor) by mohlo odpovídat tvrzení, že skutková zjištění okresního soudu jsou „v extrémním rozporu s provedenými důkazy“. Toto obecné tvrzení však dovolatel nespojil s žádnou konkrétní skutkovou okolností ani s žádným konkrétním důkazem. Druhé a třetí variantě téhož dovolacího důvodu (procesní nepřípustnost důkazu nebo důkaz opomenutý) by se mohlo blížit tvrzení, že identifikace podle kamerového záznamu musí být provedena znaleckým posudkem a že bez takového posudku nemůže být záznam hodnocen pouhou laickou úvahou soudu.
Tuto svou kusou úvahu však dovolatel nijak blíže nerozvedl a bylo by pouhou spekulací se dohadovat, zda a jakou variantu tohoto dovolacího důvodu chtěl uplatnit, zvláště když tyto varianty vůbec neznal. Z věcného hlediska lze k dané námitce uvést, že je zjevně neopodstatněná, neboť k vnímání a posouzení běžných vizuálních vjemů není třeba pomoci znalce. To lze doložit mnoha příklady z běžného života, kdy lidé sledují záznamy či přenosy obrazu, aniž by k tomu potřebovali znalecké posouzení, co vlastně na obrazovce vidí – viz sledování televizních obrazovek, displejů mobilních telefonů, monitorů počítačů, pozorování zobrazení couvacích kamer apod. Daná námitka proto žádnému z dovolacích důvodů neodpovídá.
Totéž platí i ohledně argumentu dovolatele ve vztahu ke skutkům pod body 1) a 2), že soud neodůvodnil, proč neuvěřil svědkům podporujícím jeho obhajobu. Námitka směřuje spíše jen proti odůvodnění rozhodnutí, navíc soud prvního stupně v bodě 15. rozsudku obsáhle vysvětlil, proč neuvěřil svědkyni S., že vozidlo řídila. Tato svědkyně nevystoupila z místa řidiče, řidičské oprávnění nevlastnila a tvrzené přesednutí s dovolatelem v jeho vozidle vysvětlila jinak, než jak ho původně vysvětloval on sám. Pokud pak jde o svědky D.
aj., odvolací soud v bodě 7. odůvodnění svého usnesení vyložil, že jejich výpovědím neuvěřil s ohledem na obsah kamerového záznamu, který dovolatele jasně usvědčuje jako řidiče vozu. Také v této části tedy argumentace obviněného neodpovídá žádné z variant dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Totéž platí i ohledně námitky, proč okresní soud u skutku pod bodem 2) uvěřil poškozenému a nikoli svědkům S. a J., kteří podpořili obhajobu dovolatele, že poškozený s vloupáním do svého bytu souhlasil.
13. První variantě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. odpovídají námitky dovolatele, že pokud „požadoval, aby další osoby přítomné na místě nehody přivolaly pomoc“, a pokud odjel až poté, co poškození pomoc přivolali a sami ji poskytovali, tak nemohl svým jednáním naplnit znaky přečinu neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle § 151 tr. zákoníku. S totožnými námitkami se však vypořádal již odvolací soud v závěru bodu 7. odůvodnění svého usnesení. Za zásadní lze považovat poukaz na skutkové zjištění potvrzené poškozenými, že dovolatel se o jejich zdravotní stav nezajímal a za důležité považoval jen to, aby na místě nebyl zadržen policií.
Je třeba odkázat na obsah předmětné skutkové podstaty, podle níž má řidič pomoc poskytovat a nikoli ji jen organizovat. Z judikatury k tomu lze zmínit např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 7 Tdo 1227/2015, kde se řidič hájil tím, že dal k dispozici lékárničku, oznámil nehodu na telefonní linku 158 a poukázal na to, že poškozenému poskytovaly pomoc jiné osoby, které byly na místě. Nejvyšší soud takovou obhajobu odmítl s tím, že na místě nebyl nikdo kvalifikovaný k poskytnutí odborné pomoci, a to, že byly přítomny jiné osoby z okruhu hostů odcházejících z restaurace a že obviněný nebyl k poskytnutí pomoci „kvalifikovanější“ než tyto osoby, jej nezbavovalo povinnosti poskytnout
14. S ohledem na uvedené státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. S poukazem na ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
15. Dovolací soud nejprve ověřil splnění nezbytných procesních předpokladů pro projednání předloženého mimořádného opravného prostředku. Zjistil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř., v zákonné dvouměsíční lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně, jak ukládá ustanovení § 265d odst. 2 věty první tr. ř., a že současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost se odvíjí od ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřuje proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, kterým byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., jímž byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
16. Protože dovolání je specifickým a poměrně přísně formalizovaným opravným prostředkem, jehož prostřednictvím lze vytýkat jen takové vady konkrétního trestního řízení či vlastního meritorního rozhodnutí soudu druhého stupně, které jsou vyjmenovány v taxativním výčtu § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí zkoumat, zda obviněným vznesené námitky obsahově vyhovují jím zvoleným dovolacím důvodům. Ty totiž nemohou být uplatněny jen formálně, ale je třeba, aby jim svým obsahem vždy odpovídala i vlastní argumentace dovolatele.
17. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat tehdy, jestliže jsou rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
18. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
19. S odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. lze namítat, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán některý z důvodů dovolání uvedených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.
IV. Důvodnost dovolání
20. Nejvyšší soud předně podotýká, že dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku sice formálně označil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., ale jeho bezprostředně následující slovní vyjádření jasně odpovídá důvodům uvedeným pod písmeny h) a m) citovaného ustanovení. Důvodem je nejspíše to, že obhájkyně, která dovolání jménem obviněného zpracovala, dosud nezaregistrovala novelizaci trestního řádu provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., jež s účinností od 1. 1. 2022 přinesla změnu ve výčtu, řazení a v té souvislosti i v písmenném označení části dovolacích důvodů. Veškerá další argumentace obsažená v dovolání se vztahuje evidentně jen k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v aktuálně účinném znění (viz výše – část III. tohoto odůvodnění). Právě tento „skutkový“ dovolací důvod byl do trestního řádu doplněn již zmíněnou novelou účinnou od 1. 1. 2022. Při její neznalosti dovolatel zaštítil svoji skutkovou argumentaci odkazy na „ústavněprávní přesah“ vad hodnocení důkazů ze strany soudů, což je ovšem, jak už bylo řečeno, poplatné pouze době do konce roku 2021. Nejvyšší soud každopádně vyšel nikoli z formálního označení dovolacích důvodů obviněným, nýbrž z textu samotného mimořádného opravného prostředku a z obsahu v něm vznesených námitek. Na základě toho není pochyb, že fakticky byl uplatněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v aktuálně účinném znění (konkrétně v jeho první alternativě) a v návaznosti na to pak i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v aktuálně účinném znění (v jeho druhé alternativě).
21. Obviněným souběžně prezentované tvrzení o nesprávném právním posouzení skutků je založeno na primárním zpochybnění relevantních skutkových zjištění soudů a dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. v aktuálně účinném znění tak neodpovídá. Nejlépe to lze demonstrovat na skutku pod bodem 5) výroku o vině. Zde obviněný v rámci své obhajoby nejprve dopodrobna vylíčil, co vše na místě nehody podnikl, zařídil, zajistil, ohledně čeho všeho se ujistil, jak dlouho se tam zdržel (přičemž dokonce prezentoval i naprosto lživé tvrzení, že když z místa odcházel, tak již viděl přijíždět sanitku), a teprve na základě toho dovodil, že učinil „vše potřebné“, že splnil všechny „své povinnosti řidiče“, tudíž mu v opuštění místa nehody nic nebránilo a nemůže jít o trestný čin. Nejinak je tomu i u zbývajících dvou reklamovaných skutků, když u bodu 2) vyrukoval s originálním tvrzením, že jednal s vědomím a souhlasem poškozeného, a u bodu 1) jednoduše fabuluje, že vozidlo řídil někdo jiný.
22. Ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. postihuje tři varianty nejzávažnějších pochybení soudů při rekonstrukci skutkového stavu. Jimi jsou případy tzv. opomenutých důkazů, dále důkazů získaných či posléze provedených a použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného a excesivního hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoli akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu viz nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. IV. ÚS 570/03, sp. zn. III. ÚS 177/04 aj.), jež má za následek existenci tzv. zjevného (extrémního) rozporu mezi jejich obsahem na straně jedné a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními na straně druhé. Aby byl citovaný dovolací důvod uplatněn právně relevantně a zároveň věcně opodstatněně, musí být podle zákonného znění a výkladové praxe Nejvyššího soudu současně zjištěno, že tvrzené vady řízení skutečně měly nebo alespoň mohly mít podstatný význam pro takové skutkové závěry soudů, které byly určující pro hmotněprávní posouzení stíhaného jednání a ve svém důsledku tak významně determinovaly konečné postavení obviněného v pravomocně skončeném řízení.
23. Takovéto parametry však námitky dovolatele jednoznačně nesplňují. Byť formálně namítl, že soudy dospěly ke skutkovým závěrům, které jsou ve zjevném rozporu s provedenými důkazy, nepodpořil toto své obecné tvrzení žádným pádným argumentem. Fakticky neuvedl ani jeden příklad, na němž by demonstroval, že konkrétní důkaz, mající současně zásadní význam pro rozhodná skutková zjištění determinující následnou právní kvalifikaci stíhaného jednání, byl hodnocen vyloženě deformativním způsobem a interpretován proti jeho skutečnému vyznění. Svou rétorikou prosazuje toliko vlastní pohled na význam jednotlivých důkazů a jejich obsah, který je poplatný jeho obhajobě z dřívějších fází řízení. Soudům zjednodušeně řečeno vytýká, že neupřednostnily jeho obhajobu podporovanou výpověďmi svědků z okruhu jeho přátel (J. S., L. J., M. D.) před důkazy jinými.
24. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že existenci zjevného rozporu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není možné úspěšně namítnout jen proto, že soudy po komplexním zhodnocení důkazů, provedeném v souladu se zákonem, dospěly ke skutkovým zjištěním, která dovolateli nevyhovují. Prostým popíráním trestné činnosti, nabízením alternativních verzí skutkového děje na základě vlastní polemiky se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů atp. existenci citovaného dovolacího důvodu s úspěchem reklamovat nelze.
Právě tak ovšem postupuje obviněný, jehož vágní konstatování o nutnosti upřednostnit jeho obhajobu před jinými ve věci provedenými důkazy působí spíše jen jako snaha o znovuvzkříšení dávno překonané zásady dokazování v trestním řízení vyjádřené slovním spojením „zjištění skutečného stavu věci“, která v minulosti implikovala takřka nesplnitelný požadavek na orgány činné v trestním řízení, aby zjišťovaly „absolutní pravdu“. I proto bylo uvedené sousloví po novelizaci trestního řádu, provedené zákonem č. 292/1993 Sb., s účinností od 1.
1. 1994 nahrazeno formulací „zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí“ (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Ony důvodné pochybnosti přitom představují jakýsi předěl mezi poznáním tzv. praktické jistoty, o niž mají orgány činné v moderním pojetí trestního řízení usilovat, a pouhými pravděpodobnými poznatky, na něž je třeba aplikovat obviněným poněkud zjednodušeně nahlíženou zásadu in dubio pro reo. Definici či interpretaci kritéria „důvodné pochybnosti“ zákonodárce ponechal na trestněprávní teorii, která ji vymezila jako pochybnost, jež by způsobila, že orgán činný v trestním řízení (a především soudce) by po pečlivém, objektivním a nestranném zhodnocení všech dostupných důkazů zůstal do té míry nerozhodným, že by nemohl říci, zda se určitá skutečnost naplňující znak určitého trestného činu opravdu stala (k tomu srov. např. Šámal P.
a kol.: Trestní řád I - Komentář, 7. doplněné a přepracované vydání, C.H. BECK, Praha 2013, str. 34).
25. K takové principiální nejistotě však soud prvního stupně v nyní posuzované věci neměl důvod. K dispozici měl dostatek důkazů, které vyhodnotil plně v souladu se zásadou zakotvenou v § 2 odst. 6 tr. ř. a následně v podrobném a pečlivě zpracovaném písemném vyhotovení odsuzujícího rozsudku, splňujícím kritéria zakotvená v § 125 odst. 1 tr. ř., logicky a přesvědčivě zdůvodnil, proč vzal za základ pro svá skutková zjištění zejména kamerový záznam ze zařízení umístěného u vchodu do domu čp. XY v XY ulici v XY, a to jak v průběhu jízdy vozidla, tak i po jeho zastavení [bod 1) výroku rozsudku], výpověď poškozeného R. R., částečně i L. J. a samotného obviněného, jakož i okolnosti jeho zadržení bezprostředně po činu [bod 2)] a výpovědi svědků M. S. a N. M. v kombinaci s časovými a dalšími údaji vyplývajícími z kamerových záznamů a telefonického hovoru na tísňovou linku 112 [bod 5)]. Kritické a komplexní analýze podrobil všechny opatřené důkazy a transparentně se vypořádal i se všemi alternativami nabízenými obhajobou. Pokud následně krajský soud v rozporu s představami dovolatele neměl k takto rekonstruovanému skutkovému stavu žádných výhrad, neznamená to, že rezignoval na svoji přezkumnou povinnost, jak je mu implicitně vytýkáno. I jeho rozhodnutí, jakkoli poměrně stručné, splňuje zákonem požadované parametry (§ 134 odst. 2 tr. ř.), když v odůvodnění dostatečně vyložil, proč nebylo možné přisvědčit jednotlivým námitkám obhajoby.
26. Ani Nejvyšší soud nemá proti reklamovaným skutkovým závěrům soudu prvního stupně výhrad a necítí potřebu k nim cokoli důležitého dodávat. Projednávané dovolání je vystavěno v podstatě jen na opakování námitek, na nichž obviněný založil svoji obrannou strategii v dřívějších fázích trestního řízení a na něž uspokojivě reagovaly soudy obou stupňů. Závazek plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, který se promítá mj. do požadavků kladených na odůvodnění soudních rozhodnutí, přitom nelze chápat tak, že vyžaduje podrobnou odpověď soudu vyšší instance v opravném řízení na každý opakující se argument, s nímž se dříve věcně správně vypořádal již soud nižšího stupně. Danou problematikou se v minulosti několikrát zabýval i Ústavní soud, který k ní ve svých usneseních ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, nebo ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16, ve shodě s Evropským soudem pro lidská práva (viz např. rozsudek ze dne 21. 1. 1999, č. 30544/96, ve věci García Ruiz proti Španělsku nebo rozsudek ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, ve věci Helle proti Finsku) zaujal jasné stanovisko, že odvolací soud se při zamítnutí odvolání může v principu omezit na převzetí odůvodnění soudu nižšího stupně. Netřeba pochybovat o tom, že pokud uvedené platí pro odvolací řízení, pak se tím spíše tento princip uplatní v řízení dovolacím.
27. Za dané situace tak lze obiter dictum poznamenat snad jen následující. Pro dovolací argumentaci obviněného je příznačné, že jednotlivé důkazy či dokonce jen jejich fragmenty vytrhává z celkového kontextu a tyto pak prezentuje jako jednoznačný důkaz o své nevině, zatímco jiné důkazy (části důkazů), které se mu již „nehodí“, účelově opomíjí. Provedené důkazy odmítá zhodnotit komplexně v jejich logickém souhrnu, což naopak správně učinily soudy nižších stupňů (viz zejm. body 6.-10. a 15.-18. odůvodnění rozsudku okresního soudu a body 5.-7. odůvodnění usnesení soudu krajského). Nad rámec jejich odůvodnění považuje dovolací senát za vhodné doplnit [ve vztahu ke skutku pod bodem 1)], že samozřejmě není pravdou, že by soudy nebyly oprávněny hodnotit obsah předmětného kamerového záznamu za účelem identifikace osob na něm zachycených, že toto je bez dalšího otázka natolik odborná, že soud vždy musí za za tím účelem přibrat znalce (přičemž dovolatel ani blíže nespecifikuje, o jakého znalce by se mělo jednat, z jakého oboru a odvětví, na jaké otázky by měl odpovědět, co by takovým důkazem mělo být zjištěno a jak by to mělo zpochybnit dosavadní skutková zjištění soudů). Obsah předmětného videozáznamu nebyl soudy popsán nijak deformativně, právě naopak. Byl to jeden z více důkazů, který byl ve vztahu k danému skutku hodnocen, a Nejvyšší soud na tomto hodnocení neshledává nic závadného. Obhajoba obviněného podporovaná výpověďmi výše jmenovaných svědků (jeho kamarádů) spočívající v tvrzení o výměně míst pasažérů uvnitř vozidla po jeho zastavení, jakož i nabízený důvod této velmi složité „operace“, byly těžko uvěřitelné samy o sobě a dovolací senát naprosto souhlasí s okresním i krajským soudem, že z důvodů, a které byly vyloženy v písemném vyhotovení jejich rozhodnutí, byla tato obhajoba bez pochybností vyvrácena. Soudy správně nepřehlédly mj. i významné rozpory mezi výpověďmi obviněného a svědkyně J. S. ohledně (na první pohled oboustranně zjevně nesmyslného) zdůvodnění výměny míst uvnitř plně obsazeného vozidla těsně po jeho zastavení, a to zvlášť při údajné znalosti toho, že dané místo je monitorováno kamerovým systémem. Podobně bezvadným způsobem jako u skutku pod bodem 1) se soudy vypořádaly s obhajobou obviněného i ve vztahu ke zbylým dvěma jím zpochybňovaným skutkům pod body 2) a 5). Zde je možné na odůvodnění obou napadených rozhodnutí odkázat již bez dalšího, a to jak pokud jde o zjištění skutkového stavu, tak i jeho právní posouzení.
28. Souborně lze uzavřít, že posuzovaná meritorní rozhodnutí soudů ani jim předcházející řízení žádnou vadou, kterou by bylo třeba napravit v dovolacím řízení, netrpí. Obviněný k nim vznesl výhrady, které nerespektují obsahové zaměření zvoleného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [ale ani žádného jiného z důvodů vyjmenovaných v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.]. Při vzájemné podmíněnosti tak nemohl být naplněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě.
V. Způsob rozhodnutí
29. Nejvyšší soud proto předložené dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání a stručně je odůvodnil podle požadavku zakotveného zákonodárcem v § 265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 30. 7. 2025
JUDr. Aleš Kolář předseda senátu
Vypracoval: JUDr. Ondřej Círek