3 Tdo 593/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11.
srpna 2010 o dovolání podaném J. D., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci
sp. zn. 3 To 162/2009 ze dne 3. 2. 2010, jako soudu odvolacího v trestní věci
vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 40 T 4/2009, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání odmítá.
Rozsudkem Krajského soudu v Brně, sp. zn. 40 T 4/2009 ze dne 29. 9. 2009 byl
dovolatel uznán vinným trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 4
trestního zákona (zák. č. 140/1961 Sb., trestního zákona účinného do 31. 12.
2009, dále jen tr. zák.), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve
výrokové části citovaného rozsudku. Za výše uvedený trestný čin a za sbíhající
se trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., z jehož
spáchání byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 22. 11.
2006, č. j. 3 T 175/2005-294 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze
dne 31. 1. 2007, č. j. 5 To 22/2007-353 byl dovolatel odsouzen k souhrnnému
trestu odnětí svobody v trvání šesti a půl let a pro jeho výkon byl zařazen do
věznice s ostrahou. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v
zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a prokuristy obchodních společností a
družstev na dobu pěti let. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku
Okresního soudu Brno-venkov ze dne 22. 11. 2006, č. j. 3 T 175/2005-294 ve
spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 31. 1. 2007, č. j. 5 To
22/2007-353, jakož i všechna rozhodnutí na tento výrok o trestu obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
O odvolání J. D. proti výše uvedenému rozhodnutí rozhodl Vrchní soud v Olomouci
rozsudkem sp. zn. 3 To 162/2009 ze dne 3. 2. 2010 tak, že podle § 258 odst. 1
písm. d) trestního řádu (dále jen tr. ř.) napadený rozsudek z podnětu odvolání
J. D. zrušil v celém rozsahu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. potom rozhodl znovu
tak, že uznal dovolatele vinným zločinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst.
5 písm. a) trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku účinného
od 1. 1. 2010, dále jen trest. zák.), když příslušný skutkový děj je podrobně
popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za výše uvedený zločin a za
sbíhající se trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr.
zák., z jehož spáchání byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov
ze dne 22. 11. 2006, č. j. 3 T 175/2005-294 ve spojení s usnesením Krajského
soudu v Brně ze dne 31. 1. 2007, č. j. 5 To 22/2007-353 byl dovolatel odsouzen
k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti a půl let a pro jeho výkon
byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti
spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a prokuristy obchodních
společností a družstev na dobu pěti let. Současně byl zrušen výrok o trestu z
rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 22. 11. 2006, č. j. 3 T
175/2005-294 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 31. 1. 2007,
č. j. 5 To 22/2007-353, jakož i všechna rozhodnutí na tento výrok o trestu
obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla
podkladu.
Proti tomuto rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podal J. D. dovolání, a to jako
osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech
dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když za dovolací
důvod označil ten, který je uveden v § 260b odst. 1 písm. g) tr. ř. (správně
podle § 265b odst. 1 písm. g/ tr. ř.), s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku („v důsledku jeho nesprávného zjištění“)
nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V důvodech tohoto svého
mimořádného opravného prostředku dovolatel uvedl, že „dovoláním napadené
rozhodnutí je zcela nepřezkoumatelné a nekonkrétní, v některých jeho částech
pak dokonce v rozporu s důkazy provedenými v rámci hlavního líčení před
krajským soudem nebo nejméně v rozporu se zásadou in dubio pro reo.“ Dovolatel
v rámci dovolání znovu zopakoval svou dosavadní obhajobu s tím, že finanční
prostředky ve výši 19.470.990,- Kč byly použity k plnění ze směnky vlastní,
která byla vystavena dovolatelem dne 5. 2. 1994 na řad A. Z., znějící na
směnečnou sumu 20.000.000,- Kč s termínem splatnosti dne 5. 2. 2004 a později,
dnem 3. 5. 2009 (správně zřejmě 1999) avalovanou společností ASD, s. r. o., se
sídlem O., okr. Z. Poukázal na skutečnost, že právě na tuto směnku společnost
ASD, s. r. o., v té době jednající dovolatelem jako tehdejším jednatelem
společnosti, v souladu se zákonem směnečným a šekovým, plnila majiteli směnky,
panu A. Z., v průběhu listopadu a prosince roku 2004. V další části dovolání
podrobně rozebral některé části odůvodnění rozhodnutí Vrchního soudu v
Olomouci, s jehož některými slovními spojeními polemizuje a dále citoval z
výslechů a výpovědí učiněných v průběhu trestního řízení, k nimž poskytl svůj
výklad. Dále poukázal na skutečnost, že k jeho odsouzení došlo na základě
jediného důkazu (a to výslechu svědka Z.), který byl opatřen bez možnosti
přítomnosti obhájce, a v takovém případě je nutné poukázat na závěry plynoucí z
nálezů Ústavního soudu České republiky (dále jen Ústavní soud) sp. zn. IV. ÚS
135/99 nebo sp. zn. II. ÚS 29/06. V další části dovolání se podrobným způsobem
zabývá odůvodněním citovaného rozhodnutí s námitkou, že jeho trestní stíhání
nebylo zahájeno v souladu s trestním řádem, když poukázal zejména na odůvodnění
usnesení o zahájení trestního stíhání, ze kterého dle jeho názoru vyplynulo, že
zahájení trestního stíhání vůči jeho osobě bylo opřeno pouze o jediný důkaz, a
to výslech svědka Z. ze dne 14. 5. 2007, neboť jak i sám soud nalézací vyslovil
ve svém rozhodnutí, tento důkaz byl nezákonný a jeho nepoužitelnost konstatoval
i soud odvolací. Jako další námitku uplatnil dovolatel nesouhlas se způsobem,
jakým byla přibrána znalkyně Ing. H., ale i znalec M. F., když tento zpracoval
znalecký posudek dříve, než bylo dovolateli sděleno obvinění z předmětného
trestného činu. Dále v této souvislosti poukázal na způsob, jakým byla přibrána
znalkyně Ing. H. (když dovolatel namítl porušení § 105 odst. 3 tr. ř.),
zpochybnil vhodnost otázek, které byly této znalkyni položeny a v další části
komentoval vypracovaný znalecký posudek, kdy svými vlastními tvrzeními
poukazuje na jeho nedostatky s podrobným popisem účtování o směnkách jako
zajišťovacích prostředcích na podrozvahových účtech a uzavřel s tím, že tento
znalecký posudek je nepřezkoumatelný. Poukázal rovněž na nález Ústavního soudu
IV. ÚS 135/99, podle kterého „zpřísněné podmínky uvedené v ustanovení § 211
odst. 3 tr. ř. platí i v situaci, kdy dožádaný cizí orgán tyto zpřísněné
podmínky z různých důvodů nesplní či splnit nemůže. V článku 3 odst. 1 Evropské
úmluvy o vzájemné pomoci ve věcech trestních (č.
550/1992 Sb.), která vzhledem
k ustanovení § 384 tr. ř. má povahu lex specialis, je zakotvena dohoda
signatářů mezinárodní smlouvy o tom, jakým procesním režimem se řídí provedení
či získání dožádaného úkonu, totiž procesním režimem dožádané strany. Respektuje tuto skutečnost, jakož i skutečnost, že právní úprava dožádaného
státu může být, co se týče procesních garancí práva obviněného na obhajobu v
přípravném řízení, rozdílná, má Ústavní soud nicméně za to, že i při použití
takového lex specialis musí být garantována práva zakotvená v článku 6 odst. 3
písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, která je podle
článku 10 Ústavy ČR bezprostředně závazná a má přednost před zákonem. Neměl-li
tedy obviněný či jeho obhájce v průběhu trestního řízení možnost klást svědkům
otázky, pak zejména v situaci, kdy tyto výpovědi nejsou podporovány dalšími
přímými důkazy nebo ucelenou soustavou nepřímých důkazů, takové svědecké
výpovědi, byť provedené v souladu s právem dožádaného státu, nemohou být pro
rozpor s článkem 6 odst. 1 ve spojení s odst. 3 písm. d) Úmluvy použity jako
důkazy, na jejichž základě by byl obviněný odsouzen.“ Odkázal i na nález
Ústavního soudu II. ÚS 29/06 s tím, že jeho odsouzení bylo v rozporu s tímto
nálezem opřeno o výpověď svědka, který ho jako jediný přímo usvědčuje, a
kterého dovolatel neměl ani možnost vyslýchat nebo dát vyslýchat v žádném
stádiu trestního řízení, kdy takovýto postup byl v rozporu s pravidly
spravedlivého procesu. Shrnul tedy, že „v důsledku porušení jeho obhajovacích
práv v průběhu přípravného řízení a v průběhu hlavního líčení, v důsledku
špatného hodnocení provedených důkazů, při opomenutí zásady in dubio pro reo,
došlo k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci je
rozhodnutím spočívajícím na nesprávném právním posouzení skutku.“ S ohledem na
výše uvedené proto v závěru svého podání navrhl, aby Nejvyšší soud České
republiky (dále jen Nejvyšší soud) ad „I. postupem podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil nejen tímto dovoláním napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci
č. j. 3 To 162/2009, ale i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Brně
č. j. 40 T 4/2009-2578, ad II. postupem dle ustanovení § 265l odst. 1, 3 tr. řádu vrátil věc Krajskému soudu v Brně k tomu, aby ji znovu projednal a
současně nařídil věc projednat v jiném složení senátu tohoto soudu, nebo aby,
ad III. postupem dle ustanovení § 265m odst. 1 tr. řádu svým vlastním rozsudkem
zprostil odsouzeného J. D. podle § 226 písm. b) tr. řádu obžaloby.“
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce činný u
Nejvyššího státní zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupce). V
tomto svém vyjádření uvedl, že námitky dovolatele vyjádřené v jeho dovolání
jsou v zásadě pouze opakováním celé jeho dosavadní obhajoby, s níž se důsledně
vyrovnal již nalézací soud a soud druhého stupně jeho argumentaci dále rozvedl,
neboť v rámci odvolání reagoval na stejné námitky obviněného, jaké nyní tvoří
podstatu jeho dovolání. Přitom je dle státního zástupce třeba připomenout, že
dovolání je zcela specifický a do značné míry formalizovaný mimořádný opravný
prostředek a nelze ho chápat jako nějaký třetí stupeň řízení před obecnými
soudy či jako možnost obviněného opakovat odvolání, jemuž již jednou nebylo
vyhověno. Pokud přezkumné řízení ve druhém stupni proběhlo řádně a rozhodnutí
odvolacího soudu nevykazuje žádné vady podřaditelné pod některý z dovolacích
důvodů, není dovolací soud povinen znovu přezkoumávat již vícekrát řešené
námitky obviněného jen proto, že ten není spokojen s výsledkem řízení o jeho
odvolání, přičemž tento závěr se bezezbytku vztahuje i na dovolání podané J. D. Státní zástupce poukázal na skutečnost, že ačkoli dovolatel deklaroval dovolací
důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž předpokládá, že dovolatel
napadenému rozhodnutí vytkne pochybení v aplikaci norem hmotného práva na
skutkový stav řádně zjištěný soudem prvního resp. druhého stupně, jeho výhrady
jsou však zaměřeny výhradně proti skutkovým závěrům obou ve věci činných soudů,
proti údajnému porušování procesních náležitostí řízení a proti tvrzeným vadám
v hodnocení provedených důkazů. Zdůraznil, že celé dovolání vychází nikoli ze
soudem zjištěného skutkového stavu, nýbrž z alternativně formulovaného skutku,
v němž jako podstatný element figuruje směnka znějící na částku 20.000.000,-
Kč, přestože z provedených důkazů (a to zjevně nikoli z jednoho jediného, jak
tvrdí dovolatel) nepochybně plyne, že tato směnka nemůže být pravá. Veškerá
argumentace dovolatele se tak dle názoru státního zástupce soustřeďuje na snahu
prosadit právě takové odlišné skutkové závěry, jež by korespondovaly tomuto
východisku a posléze mohly vést k odlišnému právnímu posouzení věci. Přitom
však sám dovolatel se právní kvalifikací, tj. hmotně právním posouzením skutku,
vůbec nezabývá, což je dle státního zástupce projevem skutečnosti, že
argumentace jeho dovolání neodpovídá podstatě uplatněného dovolacího důvodu. Uzavřel proto, že napadené rozhodnutí soudu druhého stupně netrpí žádnou vadou,
jež by zakládala některý z uplatněných či jiných důvodů dovolání. Proto navrhl,
aby Nejvyšší soud dovolání J. D. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl,
neboť je podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř. Zároveň
vyjádřil výslovný souhlas s tím, aby navrhované rozhodnutí Nejvyšší soud učinil
za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyjádřil
tímto ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Dne 21. 5. 2010 bylo Nejvyššímu soudu doručeno stanovisko J. D. k vyjádření
státního zástupce ve věci jeho dovolání. V tomto svém stanovisku shrnul, že
trvá na své dosavadní obhajobě, která je neměnná v průběhu celého trestního
řízení, když je jeho zákonným právem podat dovolání. Dále uvedl, že již 15. 3.
2010 podal návrh na obnovu řízení, neboť v současnosti má již originál
předmětné směnky.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný
opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §
265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té
které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném
ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum
napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na
uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných
skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na
jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak
při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná
okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s
provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými
ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze s poukazem na
označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je
napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od
skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto
zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou
mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení
důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného
dokazování.
Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že námitky tak, jak je koncipoval ve svém
dovolání J. D., nejsou uplatněny z hlediska deklarovaného dovolacího důvodu
právně relevantně a současně je nelze takto podřadit ani pod žádný jiný,
zákonem taxativně stanovených, důvodů dovolání. Obsahem dovolatelem uplatněných
námitek jsou namítaná porušení trestního řádu, dovolatel dále jejich
prostřednictvím polemizuje se způsobem, jakým soudy (nalézací i odvolací)
hodnotily jednotlivé (ve věci provedené) důkazy a jejich prostřednictvím
dovolatel předložil dovolacímu soudu vlastní (pro něj příznivější) verzi
skutkového děje. Takto dovolatelem zvolená verze skutkového děje však zjevně
neodpovídá ve věci soudy učiněným skutkovým zjištěním a nelze tedy vycházet z
takto odlišně formulovaného skutkového stavu a s ní související námitkou
spočívající v tom, že z těchto důvodů došlo k nesprávnému hmotně právnímu
posouzení daného skutku. Je třeba zdůraznit, že se všemi námitkami uplatněnými
v dovolání se již vypořádaly oba soudy. Ty zejména v odůvodnění svých
(přijatých) rozhodnutí pečlivě a srozumitelně objasnily, proč považovaly
zahájení trestního stíhání za takové, které je v souladu s trestním řádem, jak
hodnotily provedené svědecké výpovědi, vypořádaly se s otázkou posuzování
svědeckých výpovědí svědka Z. a vysvětlily problematiku znaleckých posudků.
Přitom odvolací soud správně poukázal na to, že postup dle § 158a tr. ř.
nesplňoval zákonné podmínky s tím, že k výpovědi svědka Z. v tomto směru
nepřihlédl, zabýval se i použitelností výpovědi tohoto svědka cestou právní
pomoci trestními orgány Běloruské republiky, a to i v souvislosti s označenou
judikaturou Ústavního soudu. V této souvislosti však poukázal i na to, že
zmíněná výpověď nebyla výlučným důkazem, na kterém byl založen odsuzující výrok
o vině dovolatele. V této souvislosti také vyložil, z jakých (dalších) důkazů
ve věci vycházel a také to, proč tyto důkazy (výpovědi dalších označených
svědků, znalecké posudky) pokládal za takové, které spolehlivě umožnily dospět
k adekvátním závěrům o vině. V detailech lze potom (pro stručnost) na
odůvodnění citovaných (napadnutých) rozhodnutí odkázat, když i Nejvyšší soud má
za to, že těmito (opakovanými) námitkami dovolatele se zejména i odvolací soud
podrobně zabýval, reagoval na ně a to způsobem odpovídajícím zákonu.
S námitkami dovolatele ohledně problematiky znaleckých posudků se soudy též
řádně vypořádaly i s odkazem na příslušná ustanovení trestního řádu, přičemž je
třeba znovu zdůraznit, že námitky týkající se posuzování svědeckých výpovědí a
hodnocení důkazů soudy pod deklarovaný dovolací důvod nespadají a nelze je
právně relevantně uplatnit ani pod žádným jiným (ze zákonem taxativně
stanovených) dovolacích důvodů. Stejně tak pod něj nespadají procesní námitky
ohledně způsobu provedení výslechu svědka Ing. O., když i tento výslech
považuje dovolací soud za odpovídající trestnímu řádu a souhlasí se závěry
nalézacího soudu (str. 5 citovaného rozsudku soudu prvního stupně) a nezbývá
než konstatovat, že ani takto nedošlo k porušení jakékoli zásady trestního
řízení.
Dále považuje dovolací soud za nutné připomenout, že dovolání v té části, kdy
dovolatel cituje z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů a podává k nim svůj
vlastní právní výklad, je nepřípustné (§ 265a odst. 4 tr. ř.)
Též k jeho argumentaci, kterou předložil v rámci svého stanoviska k vyjádření
státního zástupce nelze přihlížet, neboť pokud jsou dovolateli známy nějaké
nové okolnosti nebo má k dispozici nějaké nové důkazy, jejich posouzení bude
probíhat zcela určitě v rámci projednání návrhu na obnovu řízení, tyto
skutečnosti nejsou součástí dovolacího spisu a dovolací soud o nich není
oprávněn jednat.
Dovolatel též v rámci svého závěrečného návrhu navrhl, aby Nejvyšší soud po
případném zrušení napadených rozhodnutí nařídil věc projednat v jiném senátu
Krajského soudu v Brně. Na základě čeho se takovéhoto přikázání dovolatel
domáhá však ve svém podání dovolatel neuvedl, když neuplatnil ani dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., kde by uvedl důvody, proč by měl
být původní senát z projednávání věci vyloučen. Dovolací soud tedy k této
skutečnosti v rámci projednávání dovolání nijak nepřihlížel.
Námitky vznesené dovolatelem tak ve svém celku nejsou způsobilé být dostatečným
podkladem pro rozhodný úsudek spočívající v tom, že soudy obou stupňů zjevně
pochybily (extrémně vybočily) při organizaci provádění dokazování a následném
hodnocení jednotlivých důkazů. Učiněná skutková zjištění pak mají v provedených
důkazech věcné i logické zakotvení a k závěru, že jsou s nimi naopak v
extrémním nesouladu takto dospět nelze. Je tedy namístě uzavřít, že učiněná
skutková zjištění co do svého obsahu i rozsahu umožnila soudům v předmětné věci
přikročit i k závěrům právním s tím, že i tyto jsou v tomto směru přiléhavé a
nepředstavují ani excesivní odklon od jejich výkladových zásad.
S poukazem na uvedené pak Nejvyšší soud takto podané dovolání odmítl podle §
265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako dovolání podané z jiného důvodu, než je
uveden v § 265b tr. ř. Za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
tak učinil v neveřejném zasedání.
Vzhledem ke skutečnosti, že dovolací soud podané dovolání odmítl, nerozhodoval
ani o návrhu dovolatele na odložení nebo přerušení výkonu rozhodnutí podle §
265o odst. 1 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 11. srpna 2010
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka