3 Tdo 593/2024-649
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 7. 2024 o dovolání, které podal obviněný M. O., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Vinařice, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 1. 2024, č. j. 5 To 82/2023-547, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 34 T 10/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. O. odmítá.
1. Za tyto trestné činy byl obviněnému podle § 185 odst. 3 a § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody na sedm let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
2. Obviněný se práva odvolání proti tomuto rozsudku vzdal, a to „i za jiné ze zákona oprávněné osoby“. Učinil tak po poradě se svým obhájcem bezprostředně po vyhlášení rozhodnutí v hlavním líčení. Odvolání státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Plzni podané v neprospěch obviněného Vrchní soud v Praze (dále též jen „vrchní soud“) zamítl jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. svým usnesením ze dne 31. 1. 2024, č. j. 5 To 82/2023-547.
II. Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Zdeňka Svobody dovolání, které formálně opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. c) a h) tr. ř.
4. V odůvodnění nejprve zdůraznil, že se vzdal práva odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně „proti vůli svého obhájce“, když po celé trestní řízení popíral, že by se trestného jednání tak, jak bylo popsáno v obžalobě, dopustil. Následně odcitoval část odůvodnění napadeného usnesení vrchního soudu a konstatoval, že s jeho závěrem o naplnění znaků trestného činu znásilnění nesouhlasí. Zpochybnil též závěr, že soud prvního stupně postupoval v souladu se zákonem, včetně zajištění práva obviněného na obhajobu a spravedlivý proces. Hodnocení důkazů, jak jej provedl soud prvního stupně, je podle názoru dovolatele v rozporu s principy formální logiky. Je nesporné, že motiv jednání obviněného byl sexuální. Ve všech případech před poškozenými masturboval a pro účely masturbace potřeboval navození kontaktu s poškozenými, potřeboval získat jejich pozornost. Nebylo však zjištěno, že by došlo k tak intenzivnímu kontaktu, „jak judikuje usnesení NS ČR 7 Tdo 841/2010“. Charakter míst, kde ke kontaktům s poškozenými došlo (blízkost autobusové zastávky plné lidí, chodba obsazeného bytového domu) se nejeví jako vhodný k realizaci úmyslu páchat násilí na nezletilých dívkách. V tomto světle nemůže obstát přijatá právní kvalifikace činu jako znásilnění ve stadiu pokusu, neboť obviněný směřoval k uspokojení svého pohlavního pudu „samouspokojením“. Na tom nic nemění zjištění znalců, že netrpí žádnou sexuální deviací. Jako příhodnější se jeví právní kvalifikace výtržnictví, jak bylo takové jednání v minulosti zcela běžně posuzováno.1.
2. Vzhledem k tomu, že se obviněný vzdal práva odvolání, tak by mu z formálních důvodů nepříslušelo právo na dovolání. Svůj postoj odůvodnil tím, že se mu zdál výrok o trestu v rozsudku výhodnější oproti návrhu státního zástupce. Nenechal se ve svém rozhodnutí zviklat nesouhlasem obhájce. Podle znaleckého posudku je osobou retardovanou na úrovni osmi až devítiletého dítěte. Tento „hendikept“ na straně obviněného narušil jeho právo na spravedlivý proces. Obhájci mělo být v takovém případě přiznáno právo podat opravný prostředek i proti vůli obviněného, což se nestalo. Obhájce musel respektovat vůli obviněného. Vrchní soud měl po zamítnutí odvolání státního zástupce věc vrátit krajskému soudu k novému projednání a rozhodnutí s tím, že u obviněného jsou „pochybnosti se náležitě hájit z důvodu omezení svéprávnosti“. Z uvedeného podle mínění dovolatele vyplývá, že mu bylo upřeno právo na spravedlivý proces.
3. S odkazem na vytýkaná pochybení Vrchního soudu v Praze obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl, že dovolání je důvodné, napadené usnesení ze dne 31. 1. 2024, sp. zn. 5 To 82/2023, se zrušuje a věc se přikazuje Vrchnímu soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.
4. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že soudy se naplněním znaků zločinu znásilnění, které obviněný zpochybňuje, vcelku podrobně zabývaly a lze proto odkázat zejména na bod 11. a násl. usnesení vrchního soudu, resp. bod 15. a násl. rozsudku krajského soudu. Zde byly pečlivě rozebrány znaky inkriminovaného zločinu ve vazbě na učiněná skutková zjištění, a to včetně subjektivní stránky a prvků pohlavního styku (ve fázi pokusu). Se stanoviskem soudů se státní zástupce plně ztotožňuje. Ze skutkových zjištění lze dobře dovodit, že počínání obviněného překročilo rámec pouhého sebeukájení. Nižší intenzita jednání, resp. nedostatek dokonání, je vyjádřen uplatněním § 21 tr. zákoníku o pokusu trestného činu.
5. Kromě toho obviněný spíše jen obecně naznačuje vady hodnocení důkazů, které byly podle jeho názoru posouzeny v rozporu s principy formální logiky. Námitky mířící do oblasti hodnocení důkazů by však mohly mít význam pouze tehdy, pokud by bylo možné na jejich základě dovodit některou z vad zmíněných v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v daném případě tedy zejména vadu zjevných rozporů. Tak tomu ovšem v posuzované věci není. Státní zástupce se ztotožňuje se stanoviskem soudů stran hodnocení důkazů a skutkových zjištění. Oba soudy postupovaly v souladu s pravidly zakotvenými v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a jejich rozhodnutí splňují požadavky stanovené v § 125 odst. 1, resp. § 134 odst. 2 tr. ř. Zcela správně vycházely z usvědčujících výpovědí poškozených či kamerových záznamů, eventuálně z faktického částečného doznání obviněného. O zjevném rozporu mezi skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů nelze hovořit. 1.
2. Jestliže se obviněný ohrazuje proti tomu, že nebylo podáno, resp. projednáno, jeho odvolání, pak je třeba uvést, že se odvolání relevantně vzdal, jak je vysvětleno v napadeném usnesení. Nemohlo tedy z tohoto důvodu dojít k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces. Současně nemohl být naplněn ani formálně označený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř., neboť ten předpokládá výskyt zcela jiných vad, než které obviněný naznačil.
3. Z uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, a to v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.]. Zároveň podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovil souhlas s tím, aby bylo v neveřejném zasedání učiněno případně i jiné než navržené rozhodnutí.
III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
4. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje všechny obsahové náležitosti podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., a to včas a na místě, kde lze takové podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).
5. Formální přípustnost dovolání obviněného se v daném případě odvíjí od ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřuje proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, kterým byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku soudu prvního stupně, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Nic na tom nemění skutečnost, že odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně podal pouze státní zástupce, zatímco obviněný se práva odvolání vzdal. Na podkladě odvolání státního zástupce vrchní soud přezkoumal rozsudek krajského soudu ve výrocích o vině i trestu, přičemž samozřejmě mohl na podkladě tohoto odvolání změnit rozsudek krajského soudu i ve prospěch obviněného. Ten před odvolacím soudem svoji vinu opětovně (jako již dříve před soudem prvního stupně) zpochybňoval a v té souvislosti zpochybňoval samozřejmě i výrok o trestu. 6. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Nestačí přitom, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, nýbrž je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly. Nejvyšší soud proto následně hodnotil, zda obviněným vznesené námitky obsahově vyhovují jím uplatněným důvodům dovolání.
7. Podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. lze dovolání podat tehdy, jestliže obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
IV. Důvodnost dovolání 1. Nejvyšší soud v první řadě konstatuje, že námitky obviněného lze s jistou mírou tolerance formálně podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (v jeho první alternativě), nikoli však již pod druhý z označených dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř.
2. Obviněný především reklamoval údajná hmotněprávní i procesní pochybení vrchního soudu a v návaznosti na to se domáhal procesně zjevně nerealizovatelného postupu, aby po zamítnutí odvolání státního zástupce byla věc vrácena soudu prvního stupně k novému projednání s tím, že „u obviněného jsou pochybnosti se náležitě hájit z důvodu omezení svéprávnosti“. Svá tvrzení ovšem (a to nejen na tomto místě a v tomto směru) nijak blíže nerozvedl a už vůbec je dostatečně argumentačně nepodložil. Většinou tak lze jen odhadovat, čeho a proč se vlastně domáhá.
3. Je třeba zdůraznit, že dovolání je specifickým a poměrně přísně formalizovaným mimořádným opravným prostředkem, jehož prostřednictvím lze vytýkat pouze takové vady trestního řízení či vlastního meritorního rozhodnutí soudu druhého stupně, které jsou taxativně vyjmenovány v § 265b tr. ř. Právě z toho důvodu je pro účely dovolání zákonem předepsáno povinné zastoupení obhájcem. Jak už bylo naznačeno, v posuzované věci povětšinou ani nelze jednoznačně seznat, jakým způsobem se má text dovolání obviněného vztahovat k jím označeným dovolacím důvodům, a úkolem Nejvyššího soudu samozřejmě není, aby si dovolací argumentaci obviněného jakkoli domýšlel či ji doplňoval.
4. Dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. námitky obviněného zjevně neodpovídají. Samozřejmě lze souhlasit s tím, že obviněný v tomto trestním řízení obhájce mít měl, tak tomu ovšem také ve skutečnosti bylo. Obhájcem byl zastoupen po celou dobu svého trestního stíhání, od jeho zahájení až do pravomocného skončení věci. Z tohoto hlediska tedy zjevně nemohlo dojít ani k tvrzenému porušení práva obviněného na obhajobu, resp. spravedlivý proces. Ke značně nejasné argumentaci dovolatele tak lze snad jen poznamenat, že podle znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, sexuologie a klinická psychologie, který byl zpracován v tomto trestním řízení, obviněný sice trpí poruchou intelektu, avšak jeho mentální retardace je pouze lehká. Podle znalkyň nebyla zjištěna žádná vážná duševní porucha, jedná se „pouze“ o poruchu osobnosti. Obviněný je schopen přiměřeně chápat smysl trestního řízení, jakož i uloženého trestu. Ke stejným závěrům přitom dospěl v nedávné době (duben 2022) i jiný znalec z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a sexuologie v předchozí trestní věci obviněného (viz bod 30. odůvodnění napadeného usnesení vrchního soudu). V uvedeném posudku bylo mimo jiné konstatováno, že i přes lehký defekt intelektu si je obviněný dobře vědom trestnosti svého jednání, že toto je společensky nepřijatelné a jako takové je stíháno a sankcionováno a je plně schopen chápat průběh trestního řízení, průběh soudního projednávání a smysl případně mu uloženého trestu (viz č. l. 386 procesního spisu).
5. Z právě uvedeného lze dovodit, že obviněný byl schopen dostatečně posoudit, zda výrok o vině a soudem prvního stupně uložený trest hodlá akceptovat nebo zda se mu rozhodnutí zdá nepřiměřeně (nepřijatelně) přísné. Sám obhájce v rámci odvolacího řízení uvedl, že handicap obviněného (z něhož nyní dovozuje, že by snad neměl být považován za svéprávného) se údajně projevil až při jejich poradě po vyhlášení rozsudku soudem prvního stupně. I to odpovídá závěru shora zmíněných znaleckých posudků, že obviněný je osobou schopnou chápat smysl trestního řízení.
Pokud by tomu bylo jinak, obhájce by při opakovaném osobním kontaktu s obviněným toto jistě poznal daleko dříve a jistě by na to odpovídajícím způsobem reagoval. V daném případě obhájce svůj závěr o údajné nesvéprávnosti obviněného staví v podstatě jen na tom, že obviněný po vyhlášení odsuzujícího rozsudku nevyslyšel jeho radu, aby se nevzdával práva odvolání. Z konkrétních vyjádření obhájce v podaném dovolání je zřejmé, že se tento důrazně snažil obviněného přesvědčit, aby odvolání podal, avšak obviněný takový postup jasně odmítl (viz též jeho vyjádření v hlavním líčení dne 14.
11. 2023, č. l. 504 spisu, včetně dovětku, že se jedná o jeho svobodné rozhodnutí). Z protokolu o hlavním líčení je zřejmé, že obviněný dané prohlášení učinil po poradě s obhájcem, který na to následně již žádným způsobem nereagoval. Není třeba blíže rozebírat, že k omezení svéprávnosti určité osoby může dojít jen na základě rozhodnutí soudu v příslušném civilním řízení. Prosté obecné úvahy obhájce v probíhajícím trestním řízení k omezení svéprávnosti jeho klienta vést
jistě nemohou. Lze tedy shrnout, že obviněný byl v posuzovaném trestním řízení po celou zastoupen obhájcem, jak zákon předepisuje, a nedošlo k žádnému zkrácení jeho práva na obhajobu.
6. Další tvrzení dovolatele (fakticky jen jedna jediná krátká věta), že hodnocení důkazů soudem prvního stupně bylo v rozporu s principy formální logiky, prakticky neumožňuje relevantní reakci Nejvyššího soudu. Opět se jedná pouze o obecné, nijak blíže nevysvětlené a neodůvodněné konstatování, přičemž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný navíc ani neuplatnil. Jak opakovaně zdůraznil i Ústavní soud (viz např. usnesení ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22, usnesení ze dne 17. 7. 2024, sp. zn. III. ÚS 1866/24, a řada dalších), pouhá obecná konstatování bez bližší konkretizace tvrzeného zjevného rozporu mezi skutkovými zjištěními zásadními pro naplnění znaků trestného činu a obsahem provedených důkazů není možné považovat za uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tento dovolací důvod vyžaduje podstatně konkrétnější vymezení - kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy, proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny. Je evidentní, že takovým způsobem obviněný M. O. své námitky ani zdaleka neformuloval.
7. Jak už bylo řečeno, jedinou argumentací reálně podřaditelnou pod uplatněný dovolací důvod [a to konkrétně podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.] jsou námitky obviněného v tom směru, že jeho jednání nemělo být kvalifikováno jako trestný čin znásilnění podle § 185 tr. zákoníku, nýbrž jen jako trestný čin výtržnictví podle § 358 tr. zákoníku. K tomu je však třeba uvést, že jde o námitky v zásadě totožné, jako byly uplatněny již před oběma soudy nižších stupňů, tyto soudy se jimi pečlivě zabývaly a své závěry o naplnění všech znaků trestného činu znásilnění v odůvodnění svých meritorních rozhodnutí přesvědčivě vysvětlily (viz body 15. – 18. rozsudku soudu prvního stupně a body 12. – 21. rozsudku soudu odvolacího). S těmito jejich závěry se Nejvyšší soud ztotožňuje.
8. Problematikou potřeby reakce (odpovědí) na stále se opakující argumenty (otázky) obviněných se opakovaně zabýval Ústavní soud. Například ve svém usnesení ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, zdůraznil, že ve shodě s Evropským soudem pro lidská práva (dále jen „ESLP“) zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, nelze chápat tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument, a odvolací soud se při zamítnutí odvolání může v principu omezit na převzetí odůvodnění soudu nižšího stupně (viz např. věc řešená před ESLP García proti Španělsku). Totožné stanovisko Ústavní soud zaujal i ve svém usnesení ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16 (zde s odkazem na rozsudek ESLP ze dne 19. 12. 1997 ve věci Helle proti Finsku) a řadě jiných. Netřeba pochybovat o tom, že pokud uvedené platí pro odvolací řízení, pak to tím spíše platí pro řízení dovolací, je-li zjištěno, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám obviněného věnovaly dostatečnou pozornost.
9. V dovolání použitá konstrukce, že pro účely masturbace obviněný potřeboval fyzický kontakt s poškozenými a že charakter míst, kde ke spáchání činů došlo, sám o sobě vylučuje úmysl obviněného „páchat násilí na nezletilých dívkách“, je na první pohled nepřijatelná. Nejvyšší soud v té souvislosti již nepovažuje za nutné doplňovat podrobné a přesvědčivé odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů. Zároveň souhlasí s vyjádřením státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, že jednání obviněného evidentně překročilo rámec „pouhého“ sebeukájení se před nezletilými poškozenými. V žádném případě tak nelze obviněnému přisvědčit, pokud se domáhá změny právní kvalifikace svého jednání ze zločinu znásilnění na mnohem mírněji trestný přečin výtržnictví.
10. Všechna výše uvedená konstatování ústí v závěr, že rozsudek soudu prvního stupně ani usnesení soudu druhého stupně netrpí vadami, které by naplňovaly obviněným deklarované dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. c) resp. h) tr. ř.
V. Způsob rozhodnutí
11. Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného (jako celek) odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy jako zjevně neopodstatněné. Učinil tak v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 31. 7. 2024
JUDr. Petr Šabata předseda senátu
Vypracoval: JUDr. Ondřej Círek