3 Tdo 596/2010
ČESKÁ REPUBLIKA
R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y
Nejvyšší soud České republiky v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Fremra
a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Eduarda Teschlera projednal ve veřejném
zasedání konaném dne 11. srpna 2010 dovolání obviněného V. Ch.,proti rozsudku
Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 9. 2009, sp. zn. 2 To 38/2009, jako soudu
odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 1 T
14/2003, a rozhodl takto:
I. Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se částečně zrušuje ohledně obviněného V. Ch.
rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 9. 2009, sp. zn. 2 To 38/2009, a
to ve výroku o trestu.
II. Podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí
na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž
došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle § 265m odst. 1 tr. ř. se znovu rozhoduje tak, že obviněnému
V. Ch.,
se ukládá
za trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., ve znění
zákona č. 265/2001 Sb. (bod I./1-5, bod III.),
trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák., ve znění
zákona č. 265/2001 Sb. (bod IV.),
a za sbíhající se trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 2 tr. zák.,
jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze dne 10. 1. 2003,
č. j. 2 T 100/2002-73, a trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm.
b) tr. zák., jímž byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 12.
3. 2003, č. j. 6 T 507/2002-292, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně
ze dne 7. 7. 2003, sp. zn. 8 To 262/2003, ohledně nichž zůstal napadený
rozsudek nedotčen,
podle § 248 odst. 3 tr. zák., za použití § 35 odst. 2 tr. zák., souhrnný trest
odnětí svobody na dva roky.
Podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zák. se výkon tohoto trestu podmíněně
odkládá na zkušební dobu v trvání tří roků.
Podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. se obviněnému dále ukládá trest
zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání s předmětem nákup zboží za
účelem dalšího prodeje a prodej a v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a
prokuristy v obchodních společnostech a družstvech v trvání čtyř roků.
Podle § 53 odst. 1 a § 54 odst. 1 tr. zák. se mu ukládá peněžitý trest ve
výměře 20.000,- Kč.
Podle § 57a odst. 1 tr. zák. se mu ukládá trest zákazu pobytu ve Statutárním
městě Brně v trvání pěti roků.
Současně se zrušuje výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne
10. 1. 2003, č. j. 2 T 100/2002-73, a z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne
12. 3. 2003, č. j. 6 T 507/2002-292, ve spojení s usnesením Krajského soudu v
Brně ze dne 7. 7. 2003, sp. zn. 8 To 262/2003, jakož i všechna další rozhodnutí
na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu.
I.
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. 1 T 14/2003, byl
obviněný V. Ch. uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst.
3 písm. b) tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb. (skutky pod bodem I./1-5,
III.), trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák.
ve znění zák. č. 265/2001 Sb. (skutek pod bodem IV.) a trestným činem zkrácení
daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1 tr. zák. ve znění
zák. č. 265/2001 Sb. (skutek pod bodem VIII.).
Těch se podle skutkových zjištění krajského soudu dopustil tím, že (Nejvyšší
soud zde reprodukuje jen skutková zjištění ohledně skutků, jenž se týkají
dovolatele V. Ch.):
„I. obžalovaný G. K. a obžalovaný V. Ch. společně
1) jako jednatelé společnosti K., spol. s r. o., se sídlem N. n. O., Z., na
základě smlouvy o dílo ze dne 29.9.1995 v J. objednali u stavební firmy R. S.,
O., P. (dále jen poškozený) rekonstrukci domu v J., náměstí T. G. M., přičemž
si byli vědomi nedobré finanční situace objednatele a tedy toho, že nemusí být
smluvené finanční závazky řádně a včas uspokojeny, jak se i stalo, když
následně provedené stavební práce ve lhůtě splatnosti ani později neuhradili a
způsobili tak poškozenému škodu ve výši 216.795,60 Kč,
2) jako jednatelé společnosti K., spol. s r. o., se sídlem N. n. O., Z.
objednali u společnosti S., spol. s r. o., M. u B. (dále jen poškozený), zboží
- hračky, které ve Ž. n. S. v období od 20. 10. 1995 do 1. 12. 1995 v hodnotě
938.158,70 Kč odebrali, přičemž si byli vědomi nedobré finanční situace
objednatele a tedy toho, že zboží nemusí být řádně a včas uhrazeno, jak se i
stalo, když došlo pouze k částečné úhradě ve výši 355.351,40 Kč a zbylé
vystavené faktury ve lhůtě splatnosti ani později neuhradili a způsobili tak
poškozenému škodu 582.807,30 Kč,
3) jako jednatelé společnosti K., spol. s r. o., se sídlem N. n. O., Z., ve
dnech 11. 12. 1995 až 14. 12. 1995 odebrali ve Ž. n. S. od dodavatele P. S.,
N., M. (dále jen poškozený), zboží - hračky v hodnotě 42.315,30 Kč, přičemž si
byli vědomi nedobré finanční situace objednatele a tedy toho, že zboží nemusí
být řádně a včas uhrazeno, jak se i stalo, když vystavenou fakturu ve lhůtě
splatnosti ani později neuhradili a způsobili tak poškozenému škodu 42.315,20
Kč,
4) ve dnech 21. 11. 1995 - 19. 12. 1995 jako jednatelé společnosti K., spol. s
r. o., se sídlem N. n. O., Z., odebrali ve Ž. n. S. od společnosti B. P., s. r.
o., O.-R., P. (dále jen poškozený), zboží - hračky v hodnotě 124.639,10 Kč,
přičemž si byli vědomi nedobré finanční situace objednatele a tedy toho, že
zboží nemusí být řádně a včas uhrazeno, jak se i stalo, když vystavené faktury
ve lhůtě splatnosti ani později neuhradili a způsobili tak poškozenému škodu
124.639,10 Kč,
5) jako jednatelé společnosti A. R., s. r. o., se sídlem V. M. , J., dne 24. 1.
1996 v bytě na ulici M. ve Ž. n. S., přislíbili Ing. O. B., (dále jen
poškozený) dodat motorové vozidlo AUDI A4, aniž by však toto měli v úmyslu
učinit a téhož dne převzali ve V. M. od poškozeného jako zálohu na dodávku
vozidla 320.000,- Kč, avšak vozidlo nedodali a vyplacenou zálohu si ponechali,
čímž způsobili poškozenému škodu ve výši 320.000,- Kč,
III. obžalovaný V. Ch. sám
jako jednatel společnosti A. R., s. r. o., se sídlem V. M., J., dne 11. 10.
1995 objednal u společnosti H. B. I. V., H. B., N. s. (dále jen poškozený),
inzerci v hodnotě 9.000,- Kč, přičemž si byl vědom nedobré finanční situace
společnosti a tedy toho, že služby nemusí být řádně a včas uhrazeny, jak se i
stalo, když vystavené faktury za provedenou inzerci nebyly ve lhůtě splatnosti
ani později uhrazeny a způsobil tak poškozenému škodu 9.000,- Kč,
a způsobili tak celkovou škodu 2.443.169,80 Kč (obžalovaný G. K. pod body
1/1-5, II/1,2) a 1.295.557,20 Kč (obžalovaný V. Ch. pod body 1/1-5, III.)
- dílem společným jednáním a dílem sami, ke škodě cizího majetku sebe obohatili
tím, že uvedli někoho v omyl a způsobili tak na cizím majetku značnou škodu,
IV. obžalovaný G. K. a obžalovaný V. Ch. společně
jako jednatelé společnosti A. R., s. r. o., se sídlem V. M., J., jež měla na
základě smlouvy o nájmu a následné koupi vozidla ze dne 7. 4. 1995 v nájmu
vozidlo VW Transportér, prodali dne 24. 1. 1996 v bytě na ulici M. ve Ž. n. S.
Ing. O. B., toto vozidlo za částku 675.000,- Kč, ač jim bylo známo, že
vlastnické právo k vozidlu, jímž nedisponují, náleží společnosti Š. F., s. r.
o., M., P., (dále jen poškozený) a poškozenému tak způsobili škodu ve výši
630.000,- Kč,
VIII. obžalovaní G. K. a V. Ch. společně
jako jednatelé společnosti K., spol. s r. o., se sídlem N. n. O., Z., v úmyslu
neodvést příslušné daně, nepodali v N. n. O. ani jinde řádně a včas daňové
přiznání k dani z příjmů právnických osob a neodvedli tuto daň
- za rok 1995 ve výši 74.210,- Kč
- za rok 1996 ve výši 2.340,- Kč
- za rok 1997 ve výši 324.090,- Kč,
přestože tak byli povinni učinit ve smyslu zákona č. 586/1992 Sb. o daních z
příjmů v platném znění, čímž způsobili České republice, zastoupené Finančním
úřadem v Náměšti nad Oslavou, se sídlem Náměšť nad Oslavou, Lipová 387,
celkovou škodu 400.640,- Kč.“
Za výše uvedenou trestnou činnost a za sbíhající se trestný čin zpronevěry
podle § 248 odst. 1, odst. 2 tr. zák., jímž byl uznán vinným rozsudkem
Okresního soudu v Třebíči ze dne 10. 1. 2003, sp. zn. 2 T 100/2002 a trestný
čin podvodu dle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., jímž byl uznán vinným
rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 12. 3. 2003, sp. zn. 6 T 507/2002 ve
spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 7. 7. 2003, sp. zn. 8 To
262/2003, byl obviněnému V. Ch. uložen podle § 248 odst. 3 tr. zák. ve znění
zákona č. 265/2001 Sb. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí
svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.
Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu Třebíč ze dne 10.
1. 2003, č. j. 2 T 100/2002-73 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 12. 3.
2003, č. j. 6 T 507/2002-292 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze
dne 7. 7. 2003, sp. zn. 8 To 262/2003, jakož i všechna další rozhodnutí na
tento výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu
činnosti spočívající v nákupu zboží za účelem dalšího prodeje a prodej a dále
spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a prokuristy v
obchodních společnostech a družstvech v trvání pěti roků. Podle § 53 odst. 1 a
§ 54 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému rovněž uložen peněžitý trest ve výměře
20.000,- Kč. Podle § 54 odst. 3 tr. zák. pro případ, že by ve stanovené lhůtě
nebyl trest vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody ve výměře
deseti měsíců. Podle § 57a odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu
pobytu ve Statutárním městě Brně v trvání pěti roků.
Tímto rozsudkem bylo rozhodnuto také o spoluobviněném G. K., a o uplatněných
nárocích na náhradu škody.
Proti tomuto rozsudku podali oba obvinění odvolání do všech výroků rozsudku.
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 15. 9. 2009, sp. zn. 2 To 38/2009,
zrušil podle § 258 odst. 1 písm. b), c), odst. 2 tr. ř. u obviněného Ch.
výrok o vině v bodě VIII. a na to navazující výrok o náhradě škody ohledně
poškozené společnosti PROFIN B., s. r. o. Podle § 259 odst. 1 tr. ř. byla věc v
této části vrácena soudu prvního stupně. V návaznosti na to byl podle § 258
odst. 2 tr. ř. zrušen také výrok o trestu a za splnění § 259 odst. 3 tr. ř.
bylo nově rozhodnuto tak, že obviněnému Ch. byl uložen za trestný čin podvodu
podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., ve znění zákona č. 265/2001 Sb.
(bod I./1-5, III..), trestný čin zpronevěry dle § 248 odst. 1, odst. 3 písm. c)
tr. zák., ve znění zákona č. 265/2001 Sb. (bod IV.), a za sbíhající se trestný
čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 2 tr. zák., jímž byl uznán vinným
rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze dne 10. 1. 2003, č. j. 2 T 100/2002-73,
a trestný čin podvodu dle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., jímž byl
uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 12. 3. 2003, č. j. 6 T
507/2002-292, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 7. 7. 2003,
sp. zn. 8 To 262/2003, podle § 248 odst. 3 tr. zák., za použití § 35 odst. 2
tr. zák., souhrnný trest odnětí svobody na tři roky nepodmíněně, pro jehož
výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem.
Podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému dále uložen trest
zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání s předmětem nákup zboží za
účelem dalšího prodeje a prodej a v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a
prokuristy v obchodních společnostech a družstvech v trvání čtyř let. Podle §
53 odst. 1 a § 54 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému rovněž uložen peněžitý trest
ve výměře 20.000,- Kč. Podle § 57a odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest
zákazu pobytu ve Statutárním městě Brně v trvání pěti roků.
Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne
10. 1. 2003, sp. zn. 2 T 100/2002 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 12.
3. 2003, sp. zn. 6 T 507/2002 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze
dne 7. 7. 2003, sp. zn. 8 To 262/2003, jakož i všechna další rozhodnutí na
tento výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu.
Dále byl napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b), f), odst. 2 tr. ř.
částečně zrušen i ve výroku o náhradě škody ohledně poškozených M. K., s. r.
o., a GE C. L., a. s. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn.
II.
Proti rozsudku vrchního soudu podal obviněný V. Ch. prostřednictvím svého
obhájce Mgr. Bc. Pavla Skřipce dovolání, a to z důvodů uvedených v § 265b odst.
1 písm. e) a g) tr. ř., neboť má za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení skutku či jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a v
souvislosti s tím, že mu byl uložen nepřiměřený trest.
Obviněný v úvodu dovolání vyzdvihl, že si je vědom, že hodnocení důkazů je
výlučnou doménou soudu prvého stupně. Nicméně podle jeho přesvědčení z
provedeného dokazování nelze dospět k takovým závěrům, jaké dovodil soud prvého
stupně a následně potvrdil soud odvolací. Dovolatel má za to, že nebylo
především prokázáno, že naplnil subjektivní stránku trestných činů, tzn. že by
byl prokázán jeho podvodný úmysl v jakékoli jeho formě. Zdůrazňoval, že
podnikání v 90. letech probíhalo odlišným způsobem, což ale soudy nevzaly v
potaz. Bylo například zcela běžné odebírat zboží na fakturu, aniž by v tom byl
shledáván úmysl za odebrané zboží neplatit. V této souvislosti obviněný
vyzdvihl, že se podnikáním nijak neobohatil, naopak v jeho důsledku ztratil
veškerý svůj nemovitý majetek.
V další části dovolání vyjádřil obviněný přesvědčení, že v jeho trestní věci
nebyla respektována rozhodnutí Ústavního soudu, resp. Evropského soudu pro
lidská práva, vztahující se k délce řízení. Zdůrazňuje, že v jeho případě
trvalo řízení extrémně dlouho, přičemž on sám vzniklé průtahy nijak
nezapříčinil. Domnívá se proto, že délka řízení měla být v jeho případě
zohledněna při ukládání trestu.
V této souvislosti poukázal na to, že v mezidobí již vykonal nepodmíněný trest
odnětí svobody za část trestné činnosti, ze kterého byl podmíněně propuštěn,
neboť se choval řádně a neměl žádné kázeňské prohřešky. Navíc po podmíněném
propuštění z výkonu trestu nastoupil do zaměstnání, vedl řádný život a dluhy
vzniklé z jeho podnikání s podporou rodiny řádně splácí. Má za to, že za
současné situace vzhledem k délce trestního řízení a k charakteru trestné
činnosti, za kterou byl odsouzen, není správné ukládat mu nyní nepodmíněný
trest odnětí svobody.
Závěrem vznesl dovolatel námitku promlčení trestního stíhání, v podrobnostech
odkázal na shodnou námitku, kterou vznesl již před odvolacím soudem s tím, že
námitku opírá o ustálenou judikaturu.
V petitu svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud napadená rozhodnutí zrušil a
poté ve věci sám rozhodl, že trestní stíhání bude zastaveno, eventuálně že bude
upuštěno od uložení souhrnného trestu.
Ve veřejném zasedání nařízeném Nejvyšším soudem k projednání dovolání obhájce
obviněného odkázal na písemné vyhotovení dovolání, podrobně zopakoval jeho
hlavní argumenty, přičemž poukázal i na kladné hodnocení obviněného z věznice,
kde momentálně vykonává trest odnětí svobody. Zopakoval závěrečný návrh
obsažený v písemném vyhotovení dovolání. Obviněný byl o konání veřejného
zasedání rovněž vyrozuměn, ale na vlastní žádost se jej nezúčastnil (§ 265r
odst. 4 tr. ř.).
Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání písemně vyjádřila podle §
265h odst. 2 tr. ř. V úvodu konstatovala, že dovolatel víceméně opakuje
argumentaci spojenou s jeho dosavadní obhajobou, z části obsaženou v jeho
odvolání. Proto lze podle ní na závěry odvolacího soudu plně odkázat.
V úvodu vyjádření uvedla, že s otázkou subjektivní stránky předmětné trestné
činnosti se podle ní soudy bezezbytku vypořádaly. Soud prvého stupně se
detailně zabýval objasňováním všech základních znaků skutkové podstaty každého
ze žalovaných skutků zvlášť, přičemž i z popisu skutkových zjištění ve výroku
je zřejmé, že ze strany obviněného Ch. nešlo o nedbalostní jednání. Nejvyšší
státní zástupkyně shrnula, že podstata deliktů popsaných ve výroku odsuzujícího
rozhodnutí nespočívala v tom, že nebyly hrazeny faktury za odebrané zboží,
nýbrž v tom, že již při uzavírání kupní smlouvy obvinění věděli, že finanční
situace jejich obchodní společnosti je natolik špatná, že za odebrané zboží
nebudou moci zaplatit a přitom dodavatelům svou insolvenci zatajili. Obviněný
se přitom obohatil tím, že za odebrané zboží nezaplatil.
Ve vztahu k další námitce dovolatele nejvyšší státní zástupkyně připustila, že
trestní řízení trvalo poměrně dlouho, nicméně má za to, že délka řízení byla
zohledněna v uloženém trestu, který odvolací soud oproti soudu prvého stupně
ještě zmírnil.
Za nedůvodnou považuje i námitku promlčení. Uvedla, že trestní stíhání bylo
zahájeno ještě v témže roce, kdy se obviněný dopustil posledního trestného
jednání a poté se v něm řádně pokračovalo až do pravomocného rozhodnutí o vině
a trestu. Je proto přesvědčena, že promlčecí doba do konečného rozhodnutí ve
věci neuběhla.
Konstatovala, že vadu rozsudku vrchního soudu spatřuje v tom, že výrok o
trestu je neúplný. Konkrétně se tato vada týká výroku o uložení peněžitého
trestu, neboť neobsahuje stanovení náhradního trestu pro případ, že by ve
stanovené lhůtě nebyl vykonán. Zároveň dodala, že toto pochybení zřejmě nebude
možné v dovolacím řízení napravit.
V závěru svého vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného V. Ch.
odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Intervenující státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství pak v rámci
veřejného zasedání písemné vyjádření formou závěrečného návrhu částečně
modifikoval. Navrhl zrušení výroku o peněžitém trestu, který se jeví v kontextu
celkového postihu obviněného jako nadbytečný. Připustil ovšem, že uložený trest
odnětí svobody se z pohledu kritérií, které nejsou výslovně obsaženy v katalogu
dovolacích důvodů, může jevit jako ne zcela spravedlivý a to i přihlédnutím k
tomu, že jeho část obviněný již vykonal a sám jeho další výkon dobrovolně
nastoupil. V tomto směru proto ponechal rozhodnutí na úvaze Nejvyššího soudu.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve ověřil, zda je dovolání přípustné,
bylo podáno osobou oprávněnou, v zákonné lhůtě a na předepsaném místě.
Poté se zaměřil na to, jestli dovolatelem uváděné důvody lze považovat za
některý z dovolacích důvodů vyjmenovaných v § 265b odst. 1 tr. ř., když
uplatnění námitek, které naplňují dovolací důvod, je nezbytnou podmínkou
přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem dle § 265i odst. 3 tr. ř.
Jelikož Nejvyšší soud nezjistil žádný důvod uvedený v ust. § 265i odst. 1 tr.
ř. pro odmítnutí dovolání, přezkoumal v mezích uvedených v ust. § 265i odst. 3
tr. ř. zákonnost a odůvodněnost všech výroků napadeného rozhodnutí, a dospěl
poté k následujícím závěrům.
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř.
Podle tohoto dovolacího důvodu lze dovolání podat, jestliže proti obviněnému
bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Jedním z
důvodů nepřípustnosti trestního stíhání je podle § 11 odst. 1 písm. b) tr. ř.
jeho promlčení. Podle § 67 odst. 1 písm. c) tr. zák. činí promlčecí doba
trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 3 tr. zák. a trestného činu podvodu
podle § 250 odst. 3 tr. zák. shodně pět let. Tato promlčecí doba se podle § 67
odst. 3 tr. zák. přerušuje sdělením obvinění a následujícími úkony směřujícími
k trestnímu stíhání pachatele. Podle § 67 odst. 4 tr. zák. přerušením počíná
běžet nová promlčecí doba, v posuzovaném případě tedy pětiletá.
V rámci přezkumu této námitky obviněného Nejvyšší soud zjistil, že poslední
útok pokračujícího trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b)
tr. zák. (u pokračujícího trestného činu je z pohledu promlčení podstatné, kdy
obviněný dokonal předmětnou trestnou činnost, tedy kdy spáchal poslední útok) -
viz bod výroku I./5 spáchal dne 24. 1. 1996, v případě trestného činu
zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. – viz bodem IV. dne
24. 1. 1996.
Sdělení obvinění byla obviněnému Ch. doručena dne 11. 3. 1996 (útok pod bodem
I./1), dne 16. 6. 1997 (útoky ad I./2-5) a dne 4. 8. 1999 (skutek pod bodem
IV.). Promlčecí doba byla dále přerušována i dalšími úkony směřujícími k
trestnímu stíhání pachatele – a to např. předvoláním obviněného Ch. k výslechu
na 25. 3. 1996, 25. 9. 1997 a na 3. 9. 1999, podáním obžaloby Krajskému soud v
Brně dne 24. 1. 2000 (pod sp. zn. 11 T 2/2000), která byla vrácena státnímu
zástupci k došetření usnesením, jenž se stalo pravomocným dne 20. 12. 2001. Dne
21. 6. 2002 ( ve věci sp. zn. 11 T 7/2002) byla podána nová obžaloba, usnesením
ze dne 14. 12. 2005 došlo ke spojení věcí vedených pod sp. zn. 11 T 7/2002 a 1
T 14/2003. V průběhu roku 2005 byla nařízena dvě hlavní líčení, která se ale
nekonala z důvodů obstrukcí na straně spoluobviněného K. Dále byla průběžně
nařizována hlavní líčení a veřejná zasedání až do vyhlášení rozsudku soudu
prvého stupně ze dne 17. 12. 2008, resp. rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze
dne 15. 9. 2009. I když nejde o vyčerpávající výčet všech úkonů směřujících k
trestnímu stíhání obviněného Ch., je z něj jednoznačně zřejmé, že v intervalu
nejvýše pěti let byly vždy činěny úkony, které přerušovaly ve smyslu ust. § 67
odst. 3 tr. zák. běh promlčecí doby. V této souvislosti je třeba dodat, že šlo
ze strany orgánů v tomto trestním řízení o úkony, které skutečně směřovaly k
trestnímu stíhání obviněného, nejednalo se tedy v žádném případě o úkony činěné
jen za účelem zabránění promlčení trestního stíhání obviněného. Tato námitka
dovolatele byla tedy shledána Nejvyšším soudem zjevně neopodstatněnou.
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V případě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze v jeho
rámci namítat, že zjištěný skutek byl nesprávně kvalifikován jako určitý
trestný čin, přestože znaky tohoto trestného činu, resp. znaky žádného
trestného činu neměl. Myslí se tím přitom skutek, tak jak byl soudem zjištěn.
Uvedený dovolací důvod neumožňuje namítat nesprávnost skutkových zjištění ani
neúplnost provedeného dokazování.
Obviněný V. Ch. především namítal absenci subjektivní stránky trestných činů,
tj. neexistenci podvodného úmyslu obviněného v případě trestného činu podvodu
podle § 250 tr. zák. s tím, že jeho jednání bylo v souladu s charakterem
podnikání na počátku devadesátých let. Nejvyšší soud však tuto námitku shledal
zjevně neopodstatněnou.
Naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu je vyjádřeno ve skutkové
větě rozsudku krajského soudu. V ní se opakovaně u každého z dílčích útoků
tohoto trestného činu výslovně uvádí, že obvinění objednali na fakturu určité
zboží, ač si byli vědomi nedobré finanční situace objednatele a tedy toho, že smluvené
finanční závazky nemusí být řádně a včas uspokojeny. Konkrétní skutečnosti,
které krajský soud k závěru o naplnění podvodného úmyslu u obviněného vedly,
jsou zmíněny v odůvodnění rozsudku i každého útoku zvlášť. V podstatě ve shodě
s argumentací nižších soudů Nejvyšší soud uvádí, že okolnosti, které vytvářely
s vysokou mírou pravděpodobnosti zcela reálné riziko nesplacení obviněnými
uzavřených závazků ve sjednané lhůtě, byly obviněnému prokazatelně známy již v
době uzavírání těchto závazků (srovnej č. 38/2001 Sb. tr. rozh.). Přesto i za
těchto podmínek obvinění (tj. i obviněný Ch.) opakovaně odebírali na fakturu
různé zboží.
Námitku nezohlednění délky řízení při ukládání trestu, kterou obviněný uplatnil
v rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., Nejvyšší soud
přezkoumal, když respektoval nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 855/08 ze dne
31. 3. 2010 s tím, že jakkoli se tato námitka může jevit jako vybočující z
katalogu trestním řádem vymezených dovolacích důvodů, dovolací řízení jako
takové se nemůže ocitnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv, resp.
mimo rámec spravedlivého procesu (fair trial).
Proto bylo tvrzení nezohlednění délky řízení ve výši uloženého trestu dovolacím
soudem důkladně prozkoumáno ve světle nálezů Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS
554/04, I. ÚS 603/06, II. ÚS 855/08, které se týkaly srovnatelných případů.
Nejvyšší soud konstatoval, že sám odvolací soud připustil průtahy v řízení,
přičemž výslovně uvedl (na str. 38 rozsudku vrchního soudu), že obviněný Ch. na
těchto průtazích neměl žádný podíl, což vrchní soud vyjádřil zmírněním
uloženého trestu odnětí svobody z původních čtyř na tři roky odnětí svobody,
pro jehož výkon jej navíc zařadil do mírnějšího typu věznice s dozorem.
V duchu shora zmíněné judikatury Ústavního soudu Nejvyšší soud vážil, zda tento
nepodmíněný trest jako závažný zásah do osobní svobody obviněného je ještě
zásahem přiměřeným vzhledem k délce trestního řízení a to i z pohledu účelu
trestu. Bral přitom v úvahu i funkci ukládaného trestu, kterou je nejen ochrana
společnosti, ale i výchovné působení na pachatele i na celou společnost.
Nejvyšší soud přitom naprosto sdílí ideu, která se prolíná shora zmíněnou
judikaturou Ústavního soudu, že pokud trest v důsledku průtahů nezaviněných
obviněným přichází s velkým (mnohaletým) odstupem od spáchání činu, když jeho
pachatel navíc v mezidobí prokáže snahu žít řádně, má uložení trestu v podobě
nepodmíněného odnětí svobody kontraproduktivní efekt. Působí totiž jako zjevná
nespravedlnost, byť se formálně jeví být ukládán v souladu se zákonem, takže
pachatel pociťuje důvodně jeho uložení jako příkoří a nepřiměřený zásah do jeho
života. Obdobně pak i společnost má tendenci pachatele, jemuž byl uložen trest
za takové situace nikoli odsoudit, ale spíše litovat, čímž se zcela vytrácí
prvek výchovného působení trestu na společnost, a může to vést i ke zpochybnění
autority soudů. V posuzované věci Nejvyšší soud z obsahu spisu zjistil, že
trestní stíhání obviněného Ch. trvalo od sdělení obvinění u jednotlivých skutků
do pravomocného rozsudku od 13 do 10 let. Znovu je třeba vyzdvihnout to, co již
konstatoval vrchní soud, a sice, že v posuzované věci zjevně došlo k průtahům
řízení, které dílem zapříčinil spoluobviněný K., dílem jdou ovšem i na vrub
ve věci činných orgánů trestního řízení. Současně bral Nejvyšší soud v úvahu i
to, že obviněný již podstatnou část trestu vykonal a ten na něj zjevně měl
žádoucí výchovný vliv. Obviněný od spáchání trestné činnosti žil řádným
životem, z výkonu trestu odnětí svobody za část posuzované trestné činnosti byl
podmíněně propuštěn za vzorné chování, do výkonu jeho další části sám
dobrovolně nastoupil a orgány věznice je jeho přístup, jak Nejvyšší soud
zjistil vlastním šetřením, hodnocen opět výhradně kladně. Nejvyšší soud vyšel i
ze srovnání s obdobným případem pachatele, u něhož trvalo trestní stíhání
kratší dobu a způsobená škoda byla vyšší než u obviněného Ch., přičemž Ústavní
soud označil uložení nepodmíněného trestu v takovém případě za čirou represi
(srovnej nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 855/08).
Ve světle těchto úvah tedy Nejvyšší soud shledal dovolání obviněného v této
části důvodné. Podle § 265k odst. 1 tr. ř. proto zrušil rozsudek vrchního
soudu v části týkající se obviněného Ch. ve výroku o trestu, přičemž podle §
265k odst. 2 tr. ř. zrušil zároveň i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí
obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla
podkladu. Nejvyšší soud neshledal důvody tzv. beneficia cohaesionis (§ 261 tr.
ř.) pro zrušení rozsudku vrchního soudu i ohledně spoluobviněného K., neboť
jeho situace byla významně odlišná (vyšší způsobená škoda, podíl na průtazích v
důsledku vyhýbání se trestnímu řízení, absence účinné lítosti atd.).
Podle § 265m odst. 1 tr. ř. pak Nejvyšší soud o trestu obviněného Ch. sám nově
rozhodl tak, že mu uložil souhrnný trest ve smyslu § 35 odst. 2 tr. zák. na
samé spodní hranici trestní sazby ust. § 248 odst. 3 tr. zák. v trvání dvou
roků. Jeho výkon pak v souladu s úvahami rozvedenými výše podle § 58 odst. 1, §
59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu tří let. Dovolací soud
obviněnému uložil také trest zákazu činnosti a trest zákazu pobytu shodně v
rozsahu, v jakém jej uložil vrchní soud, neboť má za to, že ty spolu s
podmíněným trestem odnětí svobody naplňují účel trestu ve smyslu § 23 odst. 1 a
§ 31 odst. 1 tr. zák., který upřednostňuje především jeho výchovnou a
preventivní funkci.
Nejvyšší soud obviněnému uložil rovněž trest peněžitý ve stejném rozsahu jako
vrchní soud. Shodně jako vrchní soud neuložil náhradní trest odnětí svobody pro
případ, kdy by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě uhrazen (§ 54 odst. 3
tr. zák.), neboť obviněný jej již v mezidobí uhradil, avšak tato část odsouzení
nebyla dosud zahlazena.
Nejvyšší soud také shodně s rozsudkem vrchního soudu vyslovil v souladu s ust.
§ 35 odst. 2 věta druhá tr. zák. zrušení výroků o trestu z těch rozhodnutí,
které byly k tomuto rozhodnutí ve vztahu tzv. souhrnnosti – jejich výčet je
uveden ve výroku rozsudku. Jen na doplnění Nejvyšší soud uvádí, že vzhledem k
účinnosti nového trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb. ve znění předpisů
pozdějších) vážil ve smyslu § 16 odst. 1 tr. zák. i možnost, zda by posouzení
jednání obviněného podle nové úpravy nebylo pro něj příznivější, avšak dospěl k
závěru, že nikoli, neboť ukládaný trest by se ve všech aspektech shodoval s
trestem ukládaným dle úpravy účinné v době spáchání činu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 11. srpna 2010
Předseda senátu:
JUDr. Robert Fremr