3 Tdo 597/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29.
června 2006 o dovolání podaném P. K., proti usnesení Krajského soudu v Praze
sp. zn. 10 To 22/2006 ze dne 31. 1. 2006, jako soudu odvolacího v trestní věci
vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 2 T 140/ 2006, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání o d m í t á .
Rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku sp. zn. 2 T 140/2006 ze dne 29. 11. 2005
byl dovolatel uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 224 odst.
1, 2 trestního zákona (dále jen tr. zák.), když příslušný skutkový děj je
podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený trestný čin
byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a výkon takto
uloženého trestu mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu tří roků. Dále mu
byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových
vozidel všeho druhu na dobu tří roků a bylo též rozhodnuto o vzneseném nároku
na náhradu škody.
V předmětné věci podal P. K. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Praze
usnesením sp. zn. 10 To 22/2006 ze dne 31. 1. 2006 tak, že je jako nedůvodné
podle § 256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) zamítl.
Proti shora citovanému usnesení odvolacího soudu podal P. K. dovolání a to
včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, pro podání
dovolání zákonem vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvody označil ty,
které jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 písm. b), písm. g) a písm. l)
tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku z
hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítl, že
provedeným dokazováním v řízení před soudy nebylo jednoznačně prokázáno, že by
v kritické době nesprávně předjížděl, a proto také má za to, že mu nemělo být
kladeno za vinu porušení ustanovení § 17 odst. 5 písm. a), c) zák. č. 361/2000
Sb., o provozu na pozemních komunikacích (dále jen zákon o provozu na pozemních
komunikacích). V této souvislosti namítl, že takto nemohly soudy dospět k
závěru, že v kritické době v rámci popsané dopravní nehody proto nebyla
prokázána jím porušená důležitá povinnost uložená mu podle zákona, jakožto
řidiči motorového vozidla. Další odkaz soudy na porušení ustanovení § 4 písm. a), b) zákona o provozu na pozemních komunikacích, představuje pouze porušení
obecné povinnosti, které nelze po právní stránce mít za porušení povinnosti
důležité ve smyslu citovaného zákona. Za takové porušení důležité povinnosti ve
smyslu ustanovení § 224 odst. 2 tr. zák. nutno považovat pouze takové, které
podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti pro společnost a mezi porušením takové
povinnosti a následkem trestného činu je dána příčinná souvislost, což se v
posuzované věci nestalo. V uvedených souvislostech poukázal na to, že závěry
učiněné soudy jsou v rozporu s podaným znaleckým posudkem z oboru silniční
dopravy v jehož rámci znalec uvedl, že s ohledem na nedostatek stop v místě
nehody se dala určit pouze střetová rychlost vozidel a jejich poloha v okamžiku
střetu, když i podle znalce nebylo možné rekonstruovat pohyb vozidel před
nehodou. Za těchto okolností jsou úvahy soudů o nedovoleném předjížděcím
manévru dovolatele nepřípadné a důkazně nepodložené. Poukázal na to, že v
kritické době se na jeho vozidle projevila skrytá a podstatná závada, ta se
projevila náhle (přes její dlouhodobější průběh) a dovolatel o ní nevěděl, když
byl při koupi vozidla ubezpečen, že nemá vady a trestně stíhán měl být ten,
který mu takové vozidlo jako bezvadné prodal. Dále poukázal i na to, že soudy
nezvážily i zavinění poškozeného, který podle jeho názoru nesprávně reagoval na
vzniklou situaci v souvislosti s dopravní nehodou, kdy mohl snížit rychlost a
minimalizovat tak následky střetu. Nesprávně soudy posoudily předmětný skutek
také jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 tr. zák., neboť
nebyl dostatečně určitě stanoven charakter zranění poškozeného, zejména co se
týče zranění jeho kolena, které měl zraněno již před nehodou a operováno až dne
17. 1. 2005 a takto má za to, že nebylo prokázáno, že toto zranění utrpěl při
předmětné nehodě z 8. 10. 2004, když má i důvodné pochybnosti ohledně doby
zhojení tohoto zranění.
Poukázal také na to, že v rámci vedeného dokazování
před soudy tyto porušily zásady spravedlivého procesu a rovnosti stran před
zákonem, pokud neprovedly jím navržené důkazy a to revizní znalecký posudek
Ústavem silniční a městské dopravy a nevyslechly ani znalce J. Š., který ve
věci podal konkurenční písemný znalecký posudek. Přesto, že tuto skutečnost
neuvedl v rámci podaného odvolání, měl se jí odvolací soud zabývat z úřední
povinnosti. Porušení zásady rovnosti před zákonem potom spatřuje v tom, že dle
jeho názoru mu byl uložen nepřiměřeně vysoký trest a to v porovnání s jinými
rozhodnutími soudů o dopravních nehodách. K dovolacímu důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. l) tr. ř. pak uvedl, že odvolací soud v rozporu s ustanovením §
254 odst. 1 tr. ř. svým postupem podle § 256 tr. ř. nerespektoval nesplnění
procesních podmínek pro takový postup a vadu spočívající v neprovedení
navržených důkazů neodstranil. Konečně z hlediska uplatněného dovolacího důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. uvedl, že s ohledem na průběh hlavního
líčení, kdy soudce vynesl rozsudek zcela totožný s jím vydaným trestním
příkazem vzdor provedeným důkazům, má takto důvodné pochybnosti o podjatosti
tohoto soudce, na což poukázal v podaném odvolání a má tedy za to, že ve věci
rozhodoval vyloučený orgán. S ohledem na uvedené proto navrhl, aby dovolací
soud napadené rozhodnutí soudu druhého stupně a s ním související rozsudek
soudu první instance zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu v Rakovníku „k dalšímu
řízení, avšak s výhradou, aby o věci rozhodoval jiný samosoudce“.
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího
státního zastupitelství České republiky, a to z hlediska jednotlivě uplatněných
dovolacích důvodů. K dovolacímu důvodu zvoleného podle § 265b odst. 1 písm. b)
tr. ř. uvedl, že podjatost příslušného soudce nelze spatřovat v pouhé
skutečnosti, že poté, co bylo ve věci konáno hlavní líčení, samosoudce vynesl
rozsudek shodný svým obsahem s předcházejícím trestním příkazem. To proto, že
trestní příkaz se podáním odporu automaticky ruší a následně přijatý rozsudek
může být zcela shodný se zrušeným trestním příkazem (také ovšem od něj
odlišný), aniž by z této skutečnosti mohly být vyvozovány jakékoliv relevantní
závěry. V této části pak podané dovolání má za zjevně neopodstatněné. Co se
týče dovolacího důvodu uplatněného podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. poukázal na to, že část takto vznesených námitek směřuje proti neúplnosti
dokazování a proti hodnocení provedených důkazů a fakticky jsou tak napadena
soudem učiněná skutková zjištění. To se týká námitky na neprovedení obhajobou
navrhovaných důkazů v podobě nesouhlasu dovolatele s hodnocením znaleckého
posudku znalcem z oboru dopravy Ing. R. a s hodnocením zranění poškozeného T. znalkyní z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství MUDr. P.-T. Jedná se
takto o námitku spočívající v tom, že dovolatel neporušil ustanovení § 17 odst. 5 písm. a), c) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích,
týkající se okolností, za kterých je zakázáno předjíždět a neporušil tak
důležitou povinnost uloženou mu podle zákona a nemohl tedy naplnit skutkovou
podstatu trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák. Ze
skutkové věty odsuzujícího rozsudku je totiž zřejmé, že nalézací soud na
základě učiněných skutkových zjištění dospěl k závěru, že dovolatel citované
zákonné ustanovení porušil tím, že za nevhodných podmínek předjížděl nákladní
vozidlo zn. Avia. Poukázal i na to, že vyjádření intervenujícího státního
zástupce v závěrečné řeči nelze mít za zpětvzetí obžaloby i přes jeho pochyby o
prokázání uvedené skutečnosti, když toto není pro rozhodnutí soudu závazné. K
namítané skryté závadě vozidla dovolatele uvedl, že její existence (která by
vedla ke vzniku nehody) podle učiněných skutkových zjištění nebyla prokázána. V
souhrnu potom v tomto směru uzavřel, že mezi učiněnými skutkovými zjištěními a
z nich vyvozenými právními závěry není možné shledat žádný extrémní rozpor. Takto uplatněnému dovolacímu důvodu tak odpovídá pouze námitka v obecné rovině
spočívající v tom, že dovolatel v posuzované věci neporušil konkrétně
specifikovanou důležitou povinnost uloženou mu podle zákona a že mezi porušením
jakékoliv jeho povinnosti a škodlivým následkem není příčinná souvislost a také
námitka stran spoluzavinění poškozeného, který měl na vzniklou dopravní situaci
reagovat přinejmenším snížením rychlosti a vyhnutím se k pravému okraji
vozovky. V této části pak pokládá podané dovolání za zjevně neopodstatněné.
V
těchto souvislostech poukázal na to, že z citovaného rozhodnutí soudu prvního
stupně plyne, že k dopravní nehodě došlo proto, že dovolatel nesprávně
předjížděl nezjištěný nákladní automobil způsobem, který je v rozporu právě s
ustanovením § 17 odst. 5 písm. a), c) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na
pozemních komunikacích, které zakazuje v tam uvedených případech předjíždění. Poukázal na učiněná skutková zjištění, podle kterých se vozidlo dovolatele
pohybovalo před střetem s protijedoucím vozidlem ve smyku po celé šíři vozovky,
aniž by se střetlo s nákladním vozem, z čehož plyne, že dovolatel předjíždění
pouze započal, aniž by ho dokončil, což nalézací soud v důvodech svého
rozhodnutí označil jako „manévr“. I na takto nedokončené předjíždění je třeba
vztáhnout již citované ustanovení zák. č. 361/2000 Sb., týkající se zákazu
předjíždění s tím, že jejich porušením dovolatel současně porušil důležitou
povinnost, uloženou mu zákonem. Mezi jejím porušením a zraněním poškozeného je
potom nepochybně dána příčinná souvislost. Nelze mít takto ani za to, že se
poškozený na vzniku dopravní nehody (a tedy svém zranění) podílel, když pro
krátkost času ani neměl objektivně možnost na hrozící nebezpečí reagovat. K
námitce stran nepřiměřené přísnosti uloženého trestu pak uvedl, že výrok o
trestu z hlediska jeho druhu, výše či způsobu výkonu lze napadnout pouze z
důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který však dovolatel
neuplatnil, když ostatně ani v tomto směru takto vymezenými vadami napadený
výrok zjevně netrpí. V souvislosti s dovolacím důvodem uplatněným podle § 265b
odst. 1 písm. l) tr. ř. potom uvedl, že zmíněný dovolací důvod podle první v
něm uvedené alternativy je ryze procesního charakteru, v něm předpokládaná
situace však nenastala, neboť odvolání dovolatele bylo věcně projednáno a bylo
o něm rozhodnuto. Podle druhé alternativy uvedené v tomto dovolacím důvodu
mohlo být dovolání podáno relevantně pouze tehdy, jestliže by v řízení ohledně
napadeného rozhodnutí předcházejícího byl naplněn některý z důvodů dovolání
podle § 265b odst. 1 písm. a) - k) tr. ř. To se však nestalo. S ohledem na
uvedené proto navrhl, aby takto podané dovolání bylo podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto, jako zjevně neopodstatněné.
Na tomto místě je nutno připomenout, že dovolání je mimořádný opravný
prostředek a jako takový ho lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v
ustanovení § 265b tr. ř. Je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací
důvod v té které věci je právě tím, který je možno považovat za důvod uvedený v
citovaném ustanovení zákona, a jestliže ano, zda je tento dovolací důvod
uplatněn právně relevantně a v konečném důsledku i opodstatněně. Dovolací
námitka opřená o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je zjevně
neopodstatněná. Tento dovolací důvod spočívá v tom, že ve věci rozhodl
vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu,
kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím
orgánu druhého stupně namítnuta. Její existenci spatřuje dovolatel totiž pouze
v tom, že příslušný soudce soudu prvního stupně vynesl zcela totožný rozsudek s
jím vydaným (předchozím) trestním příkazem, a to vzdor provedeným důkazům. Z
této skutečnosti potom dovozuje důvodné pochybnosti o podjatosti tohoto soudce
a má za to, že takto rozhodoval vyloučený orgán. K takovému rozhodnutí však
může dojít pouze tehdy, jestliže je splněna některá z podmínek, které jsou
podrobně rozvedené v ustanovení § 30 tr. ř. Důvodnou pochybnost o podjatosti
příslušného soudce však z hlediska samotné výše uvedené námitky nelze (bez
dalšího) v posuzované věci dovodit, když takovou pochybností zjevně není ani
skutečnost, že soudce vynesl ve věci rozsudek totožný s obsahem trestního
příkazu, který předtím sám vydal. To přesto, že na uvedenou námitku uplatněnou
již v podaném odvolání (ač to bylo jeho povinností), nereagoval odvolací soud.
Dále uplatněný dovolací důvod vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený
dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových
zjištění, pokud tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze
přijmout adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o
dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové
povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a
následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného
práva. V tomto směru nelze akceptovat výhrady dovolatele stran učiněných
skutkových zjištění příčin vedoucích k předmětné dopravní nehodě, neboť oba
soudy dostatečným způsobem vysvětlily, proč ve svých rozhodnutích vycházely ze
soudně znaleckého posudku podaného znalcem z oboru dopravy Ing. T. R. a také z
jeho výpovědi před soudem, když ten přiléhavě a jednoznačně dovodil, že
příčinou dopravní nehody nemohla být technická závada na vozidle řízeném
dovolatelem. Zejména také nalézací soud v důvodech svého rozhodnutí poukázal na
to, že zmíněný znalec se náležitě vypořádal se všemi skutečnostmi rozhodnými
pro objektivní posouzení věci, a proto také odmítl jiný znalecký posudek,
případně vypracování dalšího, revizního znaleckého posudku. Stejně tak nebyl
dán důvod k pochybnostem stran rozsahu a zranění poškozeného popsaného ve
znaleckém posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství
vyhotoveného MUDr. O. P.-T. a plynoucí také z její výpovědi před soudem. Za
právně relevantní z hlediska argumentace vedené dovolatelem je třeba mít jeho
námitku spočívající v tom, že svým jednáním v kritické době neporušil konkrétně
specifikovanou důležitou povinnost, uloženou mu podle zákona jako řidiči a že
mezi porušením jakékoliv povinnosti z jeho strany a škodlivým následkem není
příčinná souvislost. Oba soudy v přijatých rozhodnutích dospěly shodně k
závěru, že dovolatel porušil ustanovení § 17 odst. 5 písm. a), c) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, které se týká okolností, za
kterých je zakázáno předjíždět. Přitom z učiněných skutkových zjištění zjevně
plyne, že vozidlo řízené dovolatelem se pohybovalo před střetem s protijedoucím
vozidlem poškozeného po celé šíři vozovky, aniž by se střetlo s předjížděným
nákladním autem zn. Avia. Nepochybně se tak jednalo o to, že dovolatel
předjíždění zahájil, a to způsobem v rozporu se shora citovaným ustanovením
zákona č. 361/2000 Sb. a vyvolal tak stav, který nevedl k dokončení tohoto
předjížděcího manévru, ale ke srážce s protijedoucím vozidlem a následnému
zranění poškozeného. Z pohledu řečeného potom porušení citovaných ustanovení o
zákazu předjíždění představuje zároveň nepochybně i porušení důležité
povinnosti uložené mu jako řidiči podle zákona. Zjevně potom v příčinné
souvislosti právě s porušením uvedené důležité povinnosti, uložené mu zákonem
vzniklo popsané zranění poškozeného.
Nelze než uzavřít, že svým jednáním v
předmětné věci naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu ublížení
na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák. V tomto směru je tak podané dovolání
zjevně neopodstatněné, stejně jako co do namítané spoluviny poškozeného, když z
učiněných skutkových zjištění také vyplývá, že poškozený neměl možnost na
vzniklou situaci vůbec reagovat. Námitka stran nepřiměřeně soudy vysloveného
trestu v posuzované věci není na místě a nelze ji podřadit pod žádný
dovolatelem uplatněný dovolací důvod.
Důvodem dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je přítomnost
vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného
opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2
písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem
pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání
podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tak dopadá
na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku
bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé
instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v
předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. V
dané věci první alternativa tohoto dovolacího důvodu nebyla dovolatelem
namítána a druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu by pak v posuzované věci
byla naplněna toliko za předpokladu, že by napadené rozhodnutí a řízení mu
předcházející byla skutečně zatížena vytýkanými vadami předpokládanými v
dovolacích důvodech podle § 265b odst. 1 písm. b), g) tr. ř., na které
dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku poukazuje a což dovolací soud
neshledal.
S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu České republiky nezbylo, než takto
podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout, jako zjevně
neopodstatněné. Za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak
učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265r tr. ř.).
V Brně dne 29. června 2006
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka