3 Tdo 622/2016-29
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 5. 2016 o dovolání, které podal obviněný L. P., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 44 To 5/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 1 T 23/2015, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněného odmítá.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 23. 10. 2015, sp. zn. 1 T 23/2015, byl obviněný L. P. uznán vinným ze spáchání přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 trestního zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku. Za to byl podle § 146 odst. 1 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 trestního zákoníku a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Podle § 82 odst. 2 trestního zákoníku byla obviněnému uložena povinnost ve zkušební dobu podle svých sil nahradit škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle § 228 odst. 1 trestního řádu byla obviněnému uložena povinnost uhradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, Regionální pobočce Praha, pobočka pro hl. m. Prahu a Středočeský kraj, Na Perštýně 6, Praha 1, škodu ve výši 31.855 Kč a poškozenému M. C., bytem O., P., škodu ve výši 37.692 Kč. Podle § 229 odst. 2 trestního řádu byl poškozený M. C. odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněného, státního zástupce a poškozeného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 44 To 5/2016, jímž podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 trestního řádu zrušil napadený rozsudek pouze ve výroku o náhradě škody vůči poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, Regionální pobočce Praha, pobočka pro hl. m. Prahu a Středočeský kraj, Na Perštýně 6, Praha 1, a podle § 259 odst. 3 písm. b) trestního řádu znovu rozhodl tak, že podle § 229 odst. 1 trestního řádu odkázal poškozenou Všeobecnou zdravotní pojišťovnu České republiky s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn. Podle § 256 trestního řádu odvolání státního zástupce a poškozeného M. C. zamítl.
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním, v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Namítl, že nebylo bezpečně a jednoznačně prokázáno, že by právě on svým jednáním naplnil veškeré zákonné znaky přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 trestního zákoníku spáchaného v jednočinném souběhu s přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku. Ve věci existují podle obviněného extrémní rozpory mezi učiněným skutkovým zjištěním a právními závěry obou soudů. Po celé řízení pak nebyla dodržena základní zásada trestního práva in dubio pro reo, když soudy předložené důkazy posoudily jednostranně v jeho neprospěch. Obviněný absolutně odmítl, že by poškozeného fyzicky napadl. Poukázal přitom na nevěrohodnost poškozeného i svědka B. a předestřel vlastní verzi skutkového děje. Závěrem doplnil, že soud prvního stupně bez řádného odůvodnění odmítl provedení jím navrhovaného důkazu spočívajícího v posouzení ovlivnění poškozeného a svědka B. alkoholem s dopadem na jejich věrohodnost.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k a násl. trestního řádu rozhodnutí Městského soudu v Praze sp. zn. 44 To 5/2016, příp. i rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 8 sp. zn. 1 T 23/2015 zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Opis dovolání obviněného byl samosoudcem soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného uvedl, že vzhledem k povaze uplatněných námitek se k němu nehodlá věcně vyjadřovat.
Obviněný L. P. je podle § 265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a
trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 trestního řádu, § 263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž - s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadená rozhodnutí Městského soudu v Praze ani Obvodního soudu pro Prahu 8 netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§ 125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§ 254 odst. 1 trestního řádu) a doplnění dokazování změnil pouze výrok o náhradě škody. K tomu blíže viz skutkový výrok rozsudku odvolacího soudu. Současně se vypořádal s odvolacími námitkami obviněného. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
Dovolací argumentace obviněného toliko zpochybňovala zjištěný skutkový stav věci, prezentovala vlastní pohled obviněného na hodnocení důkazů, proto se zcela míjela s uplatněným dovolacím důvodem, jak vyloženo shora.
Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b trestního řádu. Poněvadž ve věci obviněného dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v § 265i odst. 3 trestního řádu. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. § 265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n trestního řádu).
V Brně dne 25. 5. 2016
JUDr. Pavel Šilhavecký předseda senátu