Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 10. července 2013
dovolání, které podal obviněný M. B. , nar., proti rozsudku Krajského soudu v
Ostravě ze dne 4. 12. 2012, sp. zn. 3 To 652/2012, jako soudu odvolacího v
trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 8 T 30/2012, a
rozhodl t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání obviněného M. B. o d m í t
á.
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. 9. 2012, sp. zn. 8 T 30/2012,
byl obviněný M. B. uznán vinným přečinem znásilnění podle § 185 odst. 1 zákona
č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se dle
skutkových zjištění dopustil tím, že „dne 9. 8. 2011 kolem 10.40 hodin v O. –
Z. na chodníku poblíž domu č. na ulici A. B. a objektu bývalých kasáren, které
se nachází v B. l., přistoupil k poškozené Mgr. I. B., nar., a zeptal se kolik
je hodin, a poté co mu poškozená odpověděla, že neví, tak si stáhl bermudy a
začal před poškozenou onanovat, a když se poškozená otočila zády a chtěla
utéct, tak ji chytil rukou kolem těla, přitiskl se k ní, dal jí ruku pod tričko
a hlavu dal k jejímu krku, začal zhluboka dýchat, hekat a třel se o ni, než se
poškozená ze sevření vymanila a začala utíkat, načež utíkal za ní, posléze se
však zastavil a opětovně začal onanovat“.
Za to byl obviněný odsouzen podle § 185 odst.1 tr. zákoníku k trestu odnětí
svobody v trvání 10 (deseti) měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82
odst. 1 tr. zákoníku odložen na zkušební dobu v trvání 18 (osmnácti) měsíců.
Podle § 99 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zákoníku bylo dále obviněnému uloženo
ochranné léčení sexuologické v ústavní formě.
Proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. 9. 2012, sp. zn. 8 T
30/2012, podal obviněný odvolání směřující do výroku o vině, o trestu a
uloženém ochranném opatření.
O odvolání rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 4. 12. 2012, sp. zn.
3 To 652/2012, a to tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. z
podnětu odvolání obviněného M. B. napadený rozsudek zrušil ve výroku o
ochranném opatření spočívajícím ve výroku o uložení ochranného léčení
sexuologického v ústavní formě a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak,
že podle § 99 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku uložil obviněnému ochranné
léčení sexuologické v ústavní formě. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
II.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný M. B. dovolání (č. l. 203 -
208), v němž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), j), l) tr.
ř., maje za to, že již rozhodnutí nalézacího soudu spočívá na zákonném důvodu
pro dovolání.
V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. poukázal na to,
že Okresní soud v Ostravě učinil své rozhodnutí na základě neúplně zjištěného
stavu věci a zejména nesprávného hodnocení jím provedených důkazů, což mělo za
následek nesprávné právní hodnocení. Má za to, že souhrn nepřímých důkazů
užitých k prokázání jeho viny netvoří logickou a ničím nenarušenou soustavu
vzájemně se doplňujících důkazů, která by ve svém celku spolehlivě prokázala
všechny okolnosti zažalovaného skutku a usvědčila jej z jeho spáchání. Je proto
přesvědčen, že souhrn použitých nepřímých důkazů k prokázání jeho viny
nepostačoval. Soudům zejména vytýká, že uvěřily výpovědi poškozené Mgr. I. B.,
která jej označila jako pachatele, nejdříve dne 6. 9. 2011, tedy přibližně
měsíc po údajném spáchání, z tipovacího alba, a následně dne 18. 10. 2011 v
rámci rekognice, která byla provedena jako neodkladný a neopakovatelný úkon
podle § 158a tr. ř., přestože od údajného spáchání skutku uplynula doba dvou
měsíců, což mohlo mít zcela zásadní vliv na rozpoznávací složku vnímání
poškozené. Obviněný taktéž naznačil, že poškozená si mohla jeho obličej
zapamatovat z tipovacího alba, kdy neskrývá, že jako mladistvý byl pro
provinění výtržnictví a znásilnění odsouzen k trestnímu opatření, a jeho
fotografie byla proto do alba zanesena. Dále namítl, že jeho alibi potvrdili
tři svědci, kteří uvedli, že se v době spáchání skutku nacházel doma. Má za to,
že není směrodatné, že uvedení tři svědci jsou jeho rodinnými příslušníky,
neboť z uvedené skutečnosti a priori nelze dovozovat, že by výpovědi těchto
svědků musely být lživé, vedené snahou vyvinit jej z přisouzeného jednání. Takový postup soudu při hodnocení důkazů shledává jako diskriminační a
spekulativní. V uvedené souvislosti zmínil, že neměl být odmítnut návrh
obhajoby na provedení vyšetřovacího pokusu, který mohl objasnit, zda se mohl
nepozorován vzdálit ze svého bydliště. Oproti tomu byl soudy za jednoznačně
věrohodný a ničím nezpochybnitelný přijat jako jediný důkaz výslech poškozené v
souvislosti s provedenou rekognicí. Je toho názoru, že soudy tímto postupem
porušily jednu ze základních zásad trestního řízení, která je odrazem presumpce
neviny a zásady in dubio pro reo. Dále uvedl, že i pokud by soudy vycházely z
verze, že poškozená byla vystavena jeho obtěžujícímu sexuálnímu chování,
zpochybnil, že by naplnil veškeré zákonné znaky skutkové podstaty přečinu
znásilnění podle § 185 odst. 1 tr. zákoníku, neboť žádným z důkazů nebylo
prokázáno, že by poškozená byla vystavena ze strany pachatele nějakému násilí. Stopy žádného násilí totiž nebyly na jejím těle seznatelné. Celá skutková věta
je postavena pouze na subjektivním vnímání poškozené, která nevznesla žádný
nárok na náhradu škody, tedy jí nevznikla žádná materiální újma, jež by ji měla
být uhrazena, žádná zdravotní pojišťovna se nepřihlásila k náhradě škody za
ošetření poškozené. Násilí, kterému byla podrobena ze strany pachatele,
nezanechalo na její osobě žádnou stopu ani v podobě modřiny a je pouhou
spekulací, že útočník se měl sexuálně uspokojit.
Je pravděpodobné, že oba soudy
se přiklonily k extenzivnímu výkladu této skutkové podstaty a porušily tím
základní zásady nullum crimen sine lege a nulla poena sine lege.
Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. j) tr. ř. obviněný
namítl, že výsledky znaleckého zkoumání PhDr. MUDr. René Gregora, PhD., z oboru
zdravotnictví, odvětví psychiatrie a sexuologie, jsou v posuzované trestní věci
platné pouze tehdy, pokud by se skutečně jednání popsaného ve výroku rozsudku
soudu prvého stupně dopustil. Znalec v rámci své výpovědi dne 12. 7. 2012
uvedl, že při hodnocení zdravotního stavu obviněného vycházel z
psychopatologického rozboru celé spisové dokumentace, včetně výpovědi
poškozené, původního znaleckého posudku a trestního spisu, ale ne z vlastního
vyšetření. Obviněný se v této souvislosti odvolal na vyjádření znalkyně MUDr.
J. S. , která uvedla, že pokud se obviněný skutku nedopustil, jsou závěry
znaleckého posudku nepoužitelné, neboť potvrzením o přítomnosti deviace je
pouze spáchání dalšího skutku. Jestliže tedy byl znalecký posudek zcela
jednoznačně postavený pouze na tom, že skutek spáchal, nikoliv však na tom, že
u něj byla objektivně zjištěna diagnóza popsaná znalcem, považuje uvedený stav
za rozporný se závěrem soudu o uložení ochranného opatření. Podle názoru
obviněného byly závěry znalce implantovány do důkazní situace se záměrem uznat
jej vinným.
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obviněný toliko
stručně uvedl, že se domáhá jeho aplikace v jeho druhé alternativě, a to za
situace, kdy odvolací soud v rámci svého rozhodnutí nezohlednil, že v
předchozím řízení byly dány důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) a j)
tr. ř.
V návaznosti na výše uvedené proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil
podle ustanovení § 265k odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek Krajského soudu v
Ostravě ze dne 4. 12. 2012, sp. zn. 3 To 652/2012, a současně i jemu
předcházející rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. 9. 2012, sp. zn. 8
T 30/2012.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř.
písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále
jen „státní zástupkyně“). Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení a námitky
obviněného, uvedla, že obviněný dovolání zaměřil výhradně do oblasti skutkového
zjištění a uplatněným námitkám proto není možné přiznat povahu právně
relevantních námitek. Obviněným pojaté dovolací námitky však nejsou primárně
založeny na soudem prvního a druhého stupně zjištěném skutkovém stavu věci, ale
na jiném skutkovém zjištění, jehož změny se domáhá. Stejně tak nemohou obstát
námitky o neúplnosti provedeného dokazování. Soudy obou stupňů logicky
vysvětlily, proč neprovedly obviněným požadovaný důkaz - vyšetřovaný pokus, kdy
tento nebyl sto ani ověřit, ani vyvrátit skutečnost, zda je pachatelem
předmětného skutku, neboť nedisponoval vypovídací potencí takového charakteru,
kterou obviněný očekával. Z pořízeného plánku totiž bylo evidentně zřejmé, že
se na místo činu a zpět mohl vrátit v poměrně krátkém časovém horizontu. Státní
zástupkyně též pro úplnost uvedla, že znak násilí byl v posuzované trestní věci
naplněn, neboť obviněný tím, že chytil poškozenou rukou kolem těla, vyloučil
zcela její volní chování. Takové násilí bylo násilím, které zohledňuje skutková
podstata přečinu znásilnění podle § 185 odst. 1 tr. zákoníku. Státní zástupkyně
též neshledala naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. j) tr. ř.,
neboť v posuzované trestní věci bylo postaveno najisto, že obviněný trpí
duševní poruchou, která sice nedosahuje intenzity zmenšené příčetnosti, ale
přesto způsobuje to, že jeho pobyt na svobodě je nebezpečný. Ze znaleckého
posudku jednoznačně vyplynulo, že je postižen mnohočetnou poruchou sexuální
preference, kdy se jeho parafilie projevuje kombinací exibicionismu s
komponentou patické sexuální agrese. Podmínky pro uložení tohoto ochranného
opatření tedy byly dle státní zástupkyně bezezbytku splněny.
Pokud námitky obviněného obsahově neodpovídají dovolacímu důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak ani dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm.
j) tr. ř., není naplněna ani premisa dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1
písm. l) tr. ř.
Protože obviněným napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, státní
zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného M. B. podle § 265i
odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je
uveden v ustanovení § 265b tr. ř.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše
uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má
všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné
přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí
dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 12. 2012, sp. zn. 3
To 652/2012, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm.
a), h) tr. ř. per analogiam, neboť soud druhého stupně z podnětu odvolání
obviněného zrušil rozsudek soudu prvního stupně pouze ve výroku o ochranném
opatření a jeho výkonu, o kterém poté nově rozhodl, čímž vytvořil obdobnou
procesní situaci, jako by odvolání do výroku o vině zamítl. Obviněný je podle §
265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro
nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká).
Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr.
ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d
odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném
týmž zákonným ustanovením.
Usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 8 T 30/2012,
bylo rozhodnuto, že na osobu obviněného dopadá dnem 1. 1. 2013 vyhlášená
Amnestie prezidenta republiky, konkrétně čl. IV. odst. 1 písm. b) citované
amnestie, kdy se obviněnému promíjí podmíněně odložený trest odnětí svobody,
jenž mu byl uložen napadeným rozhodnutím, resp. rozsudkem Okresního soudu v
Ostravě ze dne 14. 9. 2012, sp. zn. 8 T 30/2012.
Přípisem ze dne 11. 3. 2013 (č. l. 203) obviněný prostřednictvím své právní
zástupkyně sdělil, že i přestože je účasten vyhlášené amnestie, bude podávat
jak dovolání k Nejvyššímu soudu, tak i podnět ke stížnosti pro porušení zákona.
Z tohoto přípisu lze tedy dovodit, že obviněný i přes svou účast na vyhlášené
amnestii na projednání podaného dovolání trvá.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným
uplatněných dovolacích důvodů.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo
nutno posoudit, zda obviněným M. B. vznesené námitky naplňují jím uplatněné
zákonem stanovené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), j), l) tr. ř.
Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., lze dovolání
podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného
prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) –
g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové
rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v
písm. a) – k). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První
alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí
řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a
odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené
zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení
mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
První alternativa ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. by měla své místo
pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného
přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněného
je však naprosto zřejmé, že Krajský soud v Ostravě odvolání obviněného
projednal a také z podnětu tohoto odvolání rozhodl výše uvedeným rozsudkem.
Uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho první
alternativě, proto nepřichází v úvahu.
Obviněný však podle obsahu dovolání uplatnil tento dovolací důvod v jeho druhé
variantě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý
z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až
k) tr. ř., kdy konkrétně odkázal na dovolací důvody uvedené pod písm. g), j).
V rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat,
že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován
jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný
trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze
vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní
posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z
dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke
zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např.
názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS
279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím
řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení
důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy
nižších stupňů a v návaznosti na tyto stabilizovaná skutková zjištění posuzuje
správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže
změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti
na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v
řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav
věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního
stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud
odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení
může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů
[zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz
přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že
východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená
v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další
soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva
(především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky obviněného uvedený dovolací
důvod nenaplňují. Zejména je na místě upozornit, že při posuzování, zda je
oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým
zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Předpokladem
existence dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je pak
nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku
nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Obviněný však soudům
vytýká zejména nesprávné hodnocení důkazů (obecná námitka, že soudy vycházely
toliko z důkazů svědčících v jeho neprospěch a nedostatečně se vypořádaly s
důkazy vyvracejících či alespoň zpochybňujících jeho vinu; výpovědi poškozené
Mgr. I. B., svědků V. B., V. B. a Z. B., rodičů a sestry obviněného; námitky
stran provedené rekognice, včetně způsobu jejího provedení jako neodkladného a
neopakovatelného úkonu, a dále znaleckého posudku z oboru zdravotnictví,
odvětví psychiatrie a sexuologie; dále sem spadá i námitka neprovedení jím
navrhovaného důkazu – vyšetřovacího pokusu) a vadná skutková zjištění (zejména
stran toho, zda se mohl či nemohl vzdálit z místa bydliště, aby se daného
jednání dopustil), když současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k
provedeným důkazům (obecné námitky, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů
nevyplývají, resp. že souhrn nepřímých důkazů k prokázání jeho viny netvoří
logickou a ničím nenarušenou soustavu vzájemně se doplňujících důkazů) a
vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obviněný trvá na tom, že jej soudy
chybně označily za pachatele, neboť se v době spáchání skutku nacházel doma s
rodiči a se setrou, a uvedeného jednání se nemohl dopustit).
Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci
(provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněného) k revizi
skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení
skutku vycházel. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil
na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž
na procesním základě (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení
soudem učiněných skutkových závěrů. Tuto část jeho námitek proto pod shora
uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak
se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním
způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy
obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v
dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který
obviněný M. B. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná
aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o
hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně
jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje
hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §
2 odst. 5, odst. 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.
Jestliže tedy obviněný namítl nesprávnost právního posouzení skutku a jiné
nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti
dovozoval především z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných
skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci
hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Pod procesní ustanovení
spadá i z obsahu dovolání vyplývající námitka stran nedodržení zásady in dubio
pro reo uplatněná obviněným v souvislosti s provedeným dokazováním a zjištěným
skutkovým stavem. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž
důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v
případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b
odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na
spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu
rozhodnutí napadeného dovoláním jen výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní
rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor
spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na
obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném
z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění
soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla
tato zjištění učiněna, apod. Zásahu do skutkových zjištění soudů, kterého se
obviněný v rámci svých námitek v podstatě dožaduje, je dovolací soud oprávněn
přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy
pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv
spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy
nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv.
extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými
důkazy na straně druhé.
O takový případ se v projednávané věci nejedná. Nejvyšší soud se k existenci
tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Ostravě,
která se stala podkladem napadeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě, na
straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé nepřiklonil. Skutková
zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba
konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny
dostačujícím způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi
a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo.
K námitkám týkající se provedených důkazů Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení
§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů
potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu
určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení
zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být
nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již
provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění
dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování
skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy
potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech
okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak
spadá do jeho výlučné kompetence. Lze shrnout, že účelem dokazování v trestním
řízení je zjistit skutkový stav věci tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti
a to v rozsahu, který je nezbytný pro příslušné rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr.
ř.). Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou
okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Ačkoliv soud není
povinen provést všechny navržené důkazy (k tomu nález Ústavního soudu ve věci
sp. zn. III. ÚS 150/93), z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho
rozhodnutí i v tomto směru respektovat klíčový požadavek na náležité odůvodnění
ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (k tomu
např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1285/08). Odvolací soud se k
navrhovanému důkazu, vyšetřovacímu pokusu, jímž mělo být zkoumáno, zda se
obviněný mohl nepozorovaně dostat na místo činu a zpět, resp. k jeho
neprovedení náležitě vyjádřil v rámci odůvodnění na str. 4 napadeného rozsudku,
kdy uvedl, že „zamítl návrh obhajoby na doplnění dokazování vyšetřovacím
pokusem, který je zcela nadbytečný, když v tomto směru je ve spise založen již
zmíněný plánek založeny na č. l. 128“. V této souvislosti dále uvedl, že „z
plánku založeného na č. l. 128 vyplývá, že místo činu se nachází nedaleko
bydliště obžalovaného, konkrétně 710 m, což lze ujít zhruba za 9 minut, kromě
toho je zřejmé, že vede přes ulici P. a poškozená ve své výpovědi uvedla, že po
incidentu pachatel směrem k ulici P. utíkal, čímž se časový údaj zkracuje“.
Nalézací i odvolací soud se vyjádřily i k dalšímu návrhu na doplnění
dokazování, a to vyšetření na detektoru lži.
Při svém rozhodování vycházel nalézací soud z jím provedeného dokazování,
zejména pak z nařízeného znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví
psychiatrie a sexuologie, vypracovaným PhDr. MUDr. René Gregorem, Ph.D.,
výpovědí poškozené Mgr. I. B., svědků V. B., V. B. a Z. B., stejně jako
ošetřující lékařky obviněného MUDr. J. S. a listinných důkazů – provedené
rekognice. Soudy obou stupňů tedy založily svá rozhodnutí na náležitém rozboru
výsledků dokazování v dané věci a právní kvalifikaci odůvodnily zjištěným
skutkovým stavem věci, který vzaly při svém rozhodování v úvahu. Na existenci
extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového
děje, jednak obviněného a jednak poškozené, se soudy přiklonily k verzi uvedené
poškozenou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný,
neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů,
zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým
procesem.
Obviněný sice v rámci svých námitek zpochybnil, zda byla naplněna objektivní
stránka uvedeného přečinu, kdy zpochybnil naplnění znaku užití násilí,
kteroužto lze v obecné rovině pod jím uplatněný dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit, nicméně učinil tak způsobem neregulérním,
neboť na podporu tohoto svého tvrzení nevznesl žádné konkrétní hmotně právní
námitky, ze kterých by měla vyplývat existence možného rozporu mezi skutkem
zjištěným soudy nižších stupňů a jeho právním posouzením. Taková námitka pro
svou neurčitost vyvolává nepřezkoumatelnost. Je evidentní, že ačkoli obviněný v
dovolání formálně deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř., vůči právnímu posouzení skutku, jak byl zjištěn soudem prvního (a potažmo i
druhého) stupně, žádnou konkrétní hmotně právní námitku neuplatnil a ve
skutečnosti uplatnil pouze námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se domáhal
změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a až následně z jím prosazované
změny skutkových zjištění vyvozoval, že se trestného činu nedopustil. Námitky
obviněným vznesené jsou založeny na podkladě jeho vlastního hodnocení
provedených důkazů a z toho vyplývající vlastní verzi skutkového stavu věci, a
tedy čistou spekulací.
Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud uvádí, že obviněný naplnil skutkovou
podstatu uvedeného přečinu beze zbytku, a tedy i ve znaku užití násilí, neboť
znemožnil poškozené účinnou fyzickou obranu, když ji chytil rukou kolem těla a
přitiskl se k ní, tedy proti její vůli ji fyzicky indisponoval, čímž zcela
vyloučil její volní chování. Obviněný takto využil své fyzické dispozice a
tělesné síly k zamezení odporu poškozené.
Obviněný dále uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. j) tr. ř.,
který je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření,
aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jejich uložení.
Obviněnému bylo uloženo ochranné opatření podle ustanovení § 99 odst. 2 písm.
a), odst. 4 tr. zákoníku. Dle tohoto ustanovení lze obviněnému uložit ochranné
léčení i tehdy, jestliže pachatel trestný čin spáchal ve stavu vyvolaném
duševní poruchou a jeho pobyt na svobodě je nebezpečný, s tím, že podle
odstavce 4 § 99 tr. zákoníku podle povahy nemoci a léčebných možností soud
uloží ochranné léčení ústavní nebo ambulantní.
Obviněný brojí proti uloženému opatření v obecné rovině, kdy podmiňuje
uplatněnou námitku tím, že se skutku nedopustil, a pokud se nedopustil
uvedeného skutku, nemůže mu být nařízena ani ústavní léčba. Namítá, že pokud se
daného skutku nedopustil, nelze říci, že by léčba měla nějaký význam pro jeho
život, naopak negativně zasáhne do jeho dalšího života.
Soudy při ukládání ochranného opatření vycházely zejména z vyjádření znalce
PhDr. MUDr. René Gregora, Ph.D., a dále jeho ošetřující lékařky, která
vypracovala znalecký posudek na jeho osobu v jeho předchozí věci a u níž se
dobrovolně léčil, MUDr. J. S.. Bylo postaveno najisto, že obviněný trpí duševní
poruchou, která sice nedosahuje intenzity zmenšené příčetnosti, ale přesto
způsobuje to, že jeho pobyt na svobodě je nebezpečný. Ze znaleckého posudku
totiž jednoznačně vyplynulo, že obviněný je postižen mnohočetnou poruchou
sexuální preference, kdy se jeho parafilie projevuje kombinací exibicionismu s
komponentou patické sexuální agrese. Znalec dospěl k závěru, že v době spáchání
činu byly rozpoznávací schopnosti obviněného zachovalé, ovládací schopnosti
byly přítomnou poruchou sexuální preference snížené sice podstatně, nebyly však
vymizelé. Pokud by se jednání obviněného prokázalo, označil znalec jeho pobyt
na svobodě za nebezpečný, neboť by se u něho již nejednalo pouze o čistý
exhibicionismus, ale jeho jednání by tak vykazovalo i prvky agrese, kdy jedinou
metodou pro zjištění takového závěru je rozbor jednání pachatele. Svědkyně
MUDr. J. S. se k těmto závěrům připojila s tím, že pokud by bylo prokázáno, že
skutek spáchal obviněný, jednalo by se v jeho případě o potvrzení přítomnosti
deviace. Jelikož není pochyb o tom, že se obviněný uvedeného jednání dopustil,
tedy že je pachatelem uvedeného přečinu znásilnění podle § 185 odst. 1 tr.
zákoníku, nejeví se námitka stran dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm.
j), tak, jak ji obviněný uplatnil, relevantní. Nejvyšší soud však uvedené
závěry soudů stran uložení ochranného opatření přezkoumal a s ohledem na výše
uvedené dospěl k závěru, že soudy v této otázce nijak nepochybily. Námitky
obviněného tak shledal neopodstatněnými.
S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými
zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a
nedovodil-li současně, že by se jednalo o případ extrémního nesouladu mezi
skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, kdy zbývající námitky shledal
neopodstatněnými, dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu není
zatíženo vytýkanými vadami.
IV.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o
dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr.
ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona
dovolání obviněného M. B. odmítl.
Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 10. července 2013
Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata