3 Tdo 630/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21.
května 2008 o dovolání L. S., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne
11. ledna 2008, sp. zn. 39 To 77/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci
vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově pod sp. zn. 101 T
133/2007, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.
Rozsudkem Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově, sp. zn. 101 T
133/2007, ze dne 27. srpna 2007 byl obviněný L. S. uznán vinným jednak trestným
činem řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle § 180d tr. zák.
a jednak i trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1
písm. c) tr. zák., na tom skutkovém základě, že dne 17. 3. 2007 kolem 13.30
hodin v O.-L., v prostorách čerpací stanice pohonných hmot obchodního domu H.,
bez vážného důvodu řídil motorové vozidlo tovární značky SAAB 9-3 SE, a to
přesto, že si byl vědom skutečnosti, že mu byl rozsudkem Okresního soudu v
Karviné – pobočky v Havířově, sp. zn. 102 T 96/2006, ze dne 30. 10. 2006, který
nabyl právní moci dne 17. 1. 2007, mimo jiné uložen trest zákazu činnosti
spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvou let, v
důsledku kterého rovněž pozbyl získané povolení k řízení motorového vozidla.
Podle § 180d tr. zák., § 35 odst. 1 tr. zák. s přihlédnutím k § 53 odst. 2
písm. a) tr. zák. a § 54 odst. 1 odst. 3 tr. zák. byl odsouzen k úhrnnému
peněžitému trestu ve výši 50.000,- Kč a pro případ, že by ve stanovené lhůtě
nebyl trest vykonán, mu byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání
dvou měsíců. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. a § 50 odst. 1 tr. zák. mu byl
současně uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech
motorových vozidel na dobu tří let.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni
Krajský soud v Ostravě usnesením, sp. zn. 39 To 77/2007, ze dne 11. ledna 2008
tak, že je podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. K témuž dni tak nabyl
právní moci rozsudek soudu prvního stupně (§ 139 odst. 1 písm. b/, cc/ tr. ř.).
Proti citovanému usnesení Krajského soud v Ostravě podal obviněný následně
dovolání, jímž napadl výrok o zamítnutí opravného prostředku, a zároveň ve
výrocích o vině i trestu napadl i rozsudek soudu prvního stupně. Uplatněným
dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel uvedl, že
napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném
nesprávném hmotně právním posouzení. Namítl, že soudy nepostupovaly správně,
pokud se řádně nevypořádaly s jeho obhajobou a pokud nevyslechly svědka, který
by mohl potvrdit jeho obhajobu, tj. že předmětné vozidlo řídil pouze v
prostorách parkoviště a přilehlé čerpací stanice, když před tím předmětné
vozidlo řídil jeho kolega, který si jen „odskočil“. Soudy pochybily, pokud
závěry o jeho vině odvíjely z výpovědi jediné svědkyně, tj. B. Ž., která s
ohledem na místní poměry viděla odjíždějící vozidlo jen zezadu a nemohla tak
vidět, kdo vozidlo řídil. Ze strany soudů zůstala nedořešena také otázka
subjektivní stránky trestných činů, jimiž byl uznán vinným. V této souvislosti
dovolatel zdůraznil, že parkoviště obchodního centra i objekt čerpací stanice
nepovažoval za veřejnou komunikaci, a proto se domníval, že se na ně zákaz
řízení motorových vozidel nevztahuje. V jeho případě se tak jednalo o právní
omyl, a tudíž jeho chováním nebyl naplněn jeden ze znaků skutkové podstaty
projednávaných trestných činů, a sice zavinění.
S ohledem na výše uvedené pak navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení
odvolacího soudu podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil a podle § 265l odst. 1 tr.
ř. tomuto soudu vrátil věc k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně
vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. V úvodu
svého vyjádření shrnul v něm obsažené námitky a následně vysvětlil obsah
dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Poté
zdůraznil, že přesto, že popis skutku uvedený ve výroku rozsudku soudu prvního
stupně nelze považovat za výstižný, tento byl podrobněji rozveden v jeho
odůvodnění. Následně státní zástupce uvedl, že námitky dovolatele o právním
omylu vycházejí ze skutkového předpokladu, že vozidlo při příjezdu k čerpací
stanici a při odjezdu z ní řídila jiná osoba a že on s vozidlem toliko popojel.
Dovolatel tedy v zásadě polemizuje s hodnocením důkazů soudy obou stupňů, jeho
námitky jsou primárně skutkového charakteru a deklarovanému dovolacímu důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají. Námitka dovolatele o právním
omylu by mohla být relevantní toliko za situace, že by mu bylo zakázáno řízení
motorových vozidel na určité kategorii pozemních komunikací. Takto však trest
zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel nebývá vymezen a
ani tak nebyl vymezen v případě dovolatele. Pojem veřejná komunikace zákon č.
13/1997 Sb. při vymezení pojmu pozemní komunikace ani nepoužívá. Představy
dovolatele o charakteru komunikací, na kterých vozidlo řídil, jsou z hlediska
subjektivní stránky irelevantní, neboť mu byl uložen trest ve formě absolutního
zákazu řízení motorových vozidel.
Vzhledem k výše uvedenému státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud České
republiky podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť
bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b tr. ř. Současně
navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr.
ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání. Souhlas s konáním neveřejného
zasedání vyslovil i pro případ jiného nežli navrhovaného rozhodnutí, a to v
souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) zkoumal, zda v
předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř.
Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr.
ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně
rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný
opravný prostředek proti rozsudku uvedenému v ustanovení § 265a odst. 2 písm.
a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř.,
bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný
dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř., na které je v dovolání odkazováno.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s
poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových
zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při
rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná
okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně
kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, nikoliv z
hlediska procesních předpisů. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto
hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6
tr. ř. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z tohoto
hlediska, zda skutek či jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně
posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými
ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí při posuzování věci vycházet ze
skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je
především vyjádřen ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zkoumat, zda
je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné
skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav věci.
V souvislosti s výkladem citovaného dovolacího důvodu je současně třeba vzít v
úvahu, že dovolání podle § 265a a následující tr. ř. není dalším odvoláním,
nýbrž mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených
procesních a hmotně právních vad, nikoliv k revizi skutkových zjištění
učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumání jimi provedeného
dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a
jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého
stupně v řízení o řádném opravném prostředku. Tím je naplněno základní právo
obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13
Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č.
7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání
všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových
zjištění nemůže posuzovat už jen z tohoto důvodu, že není oprávněn bez dalšího
přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a
bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět. Pokud by zákonodárce
zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu,
nepředepisoval by velmi úzké vymezení dovolacího důvodů. Má-li být dovolání
jako mimořádný opravný prostředek skutečně výjimečným průlomem do institutu
právní moci, který je důležitou zárukou stability právních vztahů, musí být
možností jeho podání nutně omezeny, aby se širokým uplatněním tohoto opravného
prostředku nezakládala další řádná opravná instance. Proto jsou dovolací důvody
ve srovnání s důvody pro zrušení rozsudku v odvolacím řízení (§ 258 odst. 1 tr.
ř.) podstatně užší.
S ohledem na skutečnosti rozvedené shora je zřejmé, že dovolací soud je vázán
soudy zjištěným skutkovým stavem věci, který soudy následně rozvedly v
odůvodněních napadených rozhodnutí (viz str. 2 rozsudku soudu prvního stupně a
str. 2 a 3 usnesení odvolacího soudu). Dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. proto neodpovídají námitky dovolatele, v jejichž rámci sám
interpretuje výsledky provedeného dokazování, zejména jeho neúplnost ohledně
míry jeho účasti na projednávaném skutku, když uváděl, že vozidlo řídil toliko
v místech, o nichž se domníval, že nejsou zahrnuta pod veřejné komunikace, když
podle jeho verze obhajoby, vozidlo před tím a následně řídila jiná osoba a když
v této souvislosti ani nenamítal extrémní nesoulad s právním závěrem, jak bylo
naznačeno shora. Tedy na zcela jiném skutkovém základě poté dovozuje absenci
zákonných znaků skutkových podstat trestného činu maření výkonu úředního
rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák. a trestného činu řízení
motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle § 180d tr. zák. Jde tedy o
námitky týkající se primárně procesní stránky věci, tedy hodnocení důkazů,
směřující k revizi skutkových zjištění, ze kterých soudy při hmotně právním
posouzení skutku vycházely. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že námitky
uplatněné v dovolání jsou v podstatě opakováním námitek uplatněných obviněným v
řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s nimiž se podrobněji
vypořádal zejména soud druhého stupně na straně 3 svého rozhodnutí.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl však v posuzovaném
případě uplatněn právně relevantně toliko námitkou obviněného vztahující se k
nedostatku subjektivní stránky projednávaných trestných činů, jimiž byl uznán
vinným, tj. že nevěděl, že na místech, kde vozidlo řídil, takto činit nesměl,
když měl zato, že jde o soukromý majetek provozovatele předmětných objektů a
nikoliv o veřejnou komunikaci a že tedy jednal v právním omylu.
V této souvislosti Nejvyšší soud uvádí, že trestní zákon rozlišuje zavinění
formou úmyslu přímého (§ 4 písm. a/ tr. zák.) a formou úmyslu nepřímého (§ 4
písm. b/ tr. zák.). U přímého úmyslu pachatel věděl, že způsobem uvedeným v
trestním zákoně poruší nebo ohrozí zájem chráněný trestním zákonem, nebo
alespoň věděl, že může uvedený zájem porušit nebo ohrozit a chtěl takové
porušení nebo ohrožení způsobit. Pokud tedy pachatel předpokládal, že k
porušení nebo ohrožení zájmu chráněného zákonem nezbytně a nutně dojde, jde
vždy o úmysl přímý. U nepřímého úmyslu pachatel věděl, že svým jednáním může
způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem a pro případ,
že jej způsobí, byl s tímto srozuměn. Se subjektivní stránkou trestného činu,
především s úmyslem, úzce souvisí omyl pachatele, kterým se v trestním právu
rozumí neshoda pachatelova vědění se skutečností spočívající v tom, že si buď
neuvědomil nějakou skutečnost, nebo o ní měl představu nesprávnou a nebo
nedostatečnou. Právní omyl poté spočívá v neznalosti nebo v mylném výkladu
práva trestního, nebo mimotrestních právních norem, které jsou relevantní pro
trestní odpovědnost. Pachatel se tedy mýlí nebo má nesprávnou představu, pokud
jde o to, zda jeho jednání je nebo není protiprávní ve smyslu tr. zák. Podle
judikatury je třeba rozlišovat omyl o normách trestních, jichž se trestní zákon
dovolává ve svých banketních a odkazovacích ustanoveních a omyl v ostatních
mimotrestních normách. Negativní omyl o trestních normách a normách, jichž se
trestní zákon dovolává neomlouvá, neboť se uplatní zásada, že neznalost tr.
zák. neomlouvá. Omyl v ostatních mimotrestních normách je třeba posuzovat podle
zásad o omylu skutkovém. V této souvislosti budou ovšem významné důvody takové
neznalosti a jejich povaha. Např. zda šlo o omyl pachateli vytýkatelný, zda se
ho mohl vyvarovat či nikoliv.
Z odůvodnění rozhodnutí obou soudů, která doplnila výrokovou část rozsudku, tj.
popis skutku, bylo možno zjistit, na základě jakých důkazů soudy vinu
obviněného včetně formy jeho zavinění dovodily, tj. že vycházely z výpovědi
svědkyně, která část jednání obviněného sledovala, dále ze situačního plánu
inkriminovaného místa, jímž odvolací soud doplnil dokazování, a také z
pravomocného rozhodnutí Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově, sp. zn.
102 T 96/2006, které dokladovalo obviněnému uložený trest zákazu činnosti
spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvou let. Na
základě těchto důkazů a zejména citovaného rozsudku, který obviněnému ukládal
trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel bez nějaké
bližší specifikace místa, kde takto nesmí činit, bylo možno dovodit formu
zavinění podle § 4 písm. b) tr. zák., tj. že obviněný věděl, že nesmí motorové
vozidlo řídit, zejména když mu bylo odňato i řidičské oprávnění, přesto takto
činil, takže musel být přinejmenším srozuměn s tím, že porušuje rozhodnutí
soudu. V daném případě nebylo možno v kontextu shora uvedeného dovodit, že by
obviněný jednal v právním omylu, neboť neznalost toho, co je trestným činem,
neomlouvá. Tato námitka by byla relevantní toliko v případě, že by byl
obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech
motorových vozidel na určité kategorii pozemních komunikací. Obviněný věděl, že
tomu tak není a že trest zákazu činnosti mu byl uložen bez jakéhokoliv omezení.
V této souvislosti je třeba zdůraznit, že ani zákon o pozemních komunikacích č.
13/1997 Sb. pojem veřejná komunikace nepoužívá. Proto námitka obviněného, že
jednal v právním omylu, byla právně irelevantní.
Pokud tedy oba soudy za výše uvedených okolností dospěly k závěru o vině
obviněného, tj. že naplnil znaky skutkových podstat trestných činů maření
výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák. a řízení
motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle § 180d tr. zák., byly jejich
závěry správné. Z důvodů výše uvedených pak nebylo možno přiznat podanému
dovolání jakékoliv opodstatnění, a to ani v jeho jinak relevantně uplatněné
části.
Je tedy možno uzavřít, že napadené rozhodnutí netrpí vadami předpokládanými v
ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolání obviněného L. S. bylo proto
shledáno zjevně neopodstatněným, a Nejvyšší soud je tak podle § 265i odst. 1
písm. e) tr. ř. odmítl. Za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 21. května 2008
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler
Vypracovala:
JUDr. Eva Dvořáková