3 Tdo 640/2002
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 1.
října 2002 dovolání podané obviněným U. K., proti usnesení Vrchního soudu v
Praze ze dne 17. 1. 2002, sp. zn. 10 To 177/01, jako soudu odvolacího v trestní
věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 2 T 40/2000, a
rozhodl t a k t o:
Podle § 265i odst. 1 písm. b), e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .
Obviněný U. K. byl rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 9.
2001, sp. zn. 2 T 40/2000 uznán vinným trestným činem nedovoleného ozbrojování
podle § 185 odst. 1 tr. zák. a účastenstvím na pokusu trestného činu nedovolené
výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů ve formě organizátorství
podle § 10 odst. 1 písm. a) tr zák., § 8 odst. 1 tr. zák. a § 187 odst. 1, 2
písm. a) tr. zák. Podle § 187 odst. 2 tr. zák. a § 35 odst. 1 tr. zák. mu byl
uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti roků, pro jehož výkon byl
podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Dále bylo
podle § 73 odst. 1 písm. c) tr. zák. vysloveno zabrání věci, a to zbraně a
heroinu, blíže specifikovaných ve výroku citovaného rozsudku. Podle § 73 odst.
2 tr. zák. bylo rozhodnuto, že vlastníkem zabraných věcí se stává stát.
Uvedených trestných činů se obviněný dopustil tím, že v nezjištěné době si
opatřil sedmiranný revolver výroby SSSR značky Nagant, vzor 1895, ráže 7, 62
mm, výrobního čísla HI0454, vyrobený v roce 1941, s hlavní upravenou na ráži 5,
6 mm a dne 8. nebo 9. 8. 1998 jej v zahradní chatě L. K. v K., okres T., předal
jeho manželce R. L. K., a dále tím, že dne 5. 8. 1999 v dopoledních hodinách
přiměl v D. – P., okr. T., odsouzeného L. K. k tomu, že vyveze do Spolkové
republiky Německo náklad 10,595 kg heroinu v ceně kolem 10 000 000,- Kč, dne 3.
8. 1999 jej vyslal k převzetí těchto narkotik do P., instruoval jej, opatřil mu
dopravní prostředky, zajistil mu doprovod, peníze na běžné výdaje a mobilní
telefon, prostřednictvím něhož měl s obviněným udržovat spojení a dostat další
příkazy a slíbil mu odměnu ve výši 4 000 DEM, přičemž L. K. byl na hraničním
přechodu M., okr. T. v osobním automobilu zn. Daihatsu Rocky, SPZ TPL 02-50
podroben celní kontrole a po zjištění narkotik mu bylo v další cestě do SRN
zabráněno.
Obviněný i státní zástupce krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem
podali proti uvedenému rozsudku odvolání, o němž rozhodl Vrchní soud v Praze
usnesením ze dne 17. 1. 2002, sp. zn. 10 To 177/01 tak, že podle § 258 odst. 1
písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku, jímž bylo podle §
73 odst. 2 tr. zák. vysloveno zabrání věci, a jímž bylo dle § 73 odst. 2 tr.
zák. rozhodnuto, že vlastníkem zabraných věcí se stává stát. Jinak zůstal
napadený rozsudek nedotčen.
Shora citovaný rozsudek Vrchního soudu v Praze napadl obviněný U. K. dovoláním
podaným prostřednictvím svého obhájce ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř.
Svůj mimořádný opravný prostředek opřel o důvody uvedené v ustanovení § 265b
odst. 1 písm. e), g) tr. ř., tedy jednak že trestní stíhání proti obviněnému
bylo nepřípustné, a jednak že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení skutku.
Dovolatel především namítl, že trestné činy, jimiž byl v projednávané věci
uznán vinným, musí být spáchány z hlediska subjektivní stránky skutkové
podstaty formou úmyslného zavinění. V záznamech o sdělení obvinění však tato
podstatná náležitost chybí, což způsobilo stav, že takto sdělená obvinění nelze
považovat za zákonu odpovídající ve smyslu ustanovení § 160 odst. 1 tr. ř.
Proto považoval své trestní stíhání za nepřípustné.
Pokud jde o další dovolací důvod, obviněný připustil, že vytýká rozhodnutím
soudů vady ve skutkovém zjištění, které samy o sobě nemohou být důvodem
dovolání, avšak v jeho případě, byly tyto vady důsledkem nesprávného hmotně
právního posouzení skutku, konkrétně pak v tom, že pro zvolenou právní
kvalifikaci nebyl v nedostatečně zjištěném skutku podklad, a skutek tak
nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl uznán vinným. Dále obviněný namítl,
že v průběhu hlavního líčení mu nebyly tlumočeny do jeho mateřského jazyka
výpovědi celkem šesti svědků, resp. část výpovědi svědkyně O. a nebyly
provedeny ty důkazy, které uváděl na svou obhajobu, čímž provedené dokazování
zůstalo neúplné a hodnocení provedených důkazů soudů obou stupňů bylo v rozporu
s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř.
V petitu svého dovolání obviněný navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené
usnesení Vrchního soudu v Praze a věc přikázal tomuto soudu k novému projednání
a rozhodnutí v jiném složení senátu, popř. aby sám rozhodl o jeho zproštění
obžaloby podle § 226 písm. c) tr. ř. Dále navrhl, aby předseda senátu
Nejvyššího soudu České republiky před rozhodnutím o dovolání přerušil výkon
uloženého trestu odnětí svobody podle § 265o odst. 1 tr. ř.
K dovolání obviněného podal písemné vyjádření státní zástupce Nejvyššího
státního zastupitelství. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm.
e) tr. ř. uplatněný dovolatelem, státní zástupce vyjádřil stanovisko, že
námitky proti oběma sdělením obvinění podle § 160 odst. 1 a § 160 odst. 1, 5
tr. ř. ve věci obviněného neshledal, a v tomto směru tedy považuje jeho
dovolání za neopodstatněné. Další okruh námitek týkajících se důvodu dovolání
ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., napadá fakticky skutková zjištění
soudu, která však důvodem dovolání podle citovaného, ale ani žádného jiného
zákonného ustanovení, být nemohou. Navrhl proto, aby dovolání obviněného bylo
podle § 265i odst. 1 písm. b), e) tr. ř. odmítnuto. Z týchž důvodů navrhl
nevyhovět žádosti o přerušení výkonu trestu odnětí svobody postupem podle §
265h odst. 3 tr. ř. nebo podle § 265o odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací
nejprve zkoumal, zda jsou v předmětné věci splněny podmínky přípustnosti
dovolání ve smyslu § 265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle §
265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání
dovolání podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř.
Důvody, pro které lze podat dovolání, jsou taxativně vymezeny v § 265b tr. ř.
Jak vyplývá ze zákonné formulace tohoto ustanovení, nelze důvody dovolání
žádným způsobem rozšiřovat. Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou, zda dovolací
důvody uplatněné obviněným jsou v souladu s citovaným ustanovením zákona.
Teprve po splnění této podmínky lze napadené rozhodnutí přezkoumat dovolacím
soudem.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dán v případech, kdy
proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo
nepřípustné. Dopadá tedy na případy, kdy ve věci existoval některý z
obligatorních důvodů uvedených v § 11 odst. 1 tr. ř., pro který nelze trestní
stíhání zahájit, a bylo-li zahájeno, musí být zastaveno, a to v závislosti na
tom, kdy důvod nepřípustnosti trestního stíhání vyšel najevo – podle § 172
odst. 1, § 188 odst. 1 písm. c), § 223 odst. 1, § 231 odst. 1, § 257 odst. 1
písm. c), odst. 2 a podle § 314c odst. 1 písm. a) tr. ř.
Obviněný ve svém dovolání považoval zjevně za nepřípustné trestní stíhání
vedené proti jeho osobě pro oba trestné činy, jimiž byl napadeným rozhodnutím
uznán vinným, a to na základě údajně vadných sdělení obvinění, která postrádají
konkrétní vyjádření úmyslu pachatele, neboť oba trestné činy vyžadují pro
naplnění skutkové podstaty existenci tohoto druhu zavinění. Obě sdělená
obvinění tedy podle jeho názoru postrádají podstatnou náležitost, což je v
rozporu s ustanovením § 160 odst. 1 tr. ř. Svůj závěr v tomto smyslu podpořil
citací nálezů Ústavního soudu ČR, např. sp. zn. IV. ÚS 582/99 a I. ÚS 46/96 Sb.
nálezů a usnesení Ústavního soudu.
Z obsahu trestního spisu vyplývá, že dne 5. 10. 1999 byl vypracován záznam o
sdělení obvinění podle § 160 odst. 1 tr. ř., a to „pro trestný čin nedovolené
výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2
písm. a), odst. 4 písm. b) tr. zák. ve formě organizátorství podle § 10 odst. 1
písm. a) tr. zák., dílem ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák., dále ve
stadiu dokonaného trestného činu, kterého se měl jako člen organizované skupiny
v přesně nezjištěném období do 5. 8. 1999 v okrese T. dopustit přípravou a
vypravením zásilky 10,5 kg omamné látky – heroinu prostřednictvím kurýra obv.
L. K., z České republiky do Spolkové republiky Německo, když jmenovaný byl s
touto zásilkou ukrytou v osobním vozidle zn. Daihatsu Rocky SPZ TPL 02-50
zadržen dne 5. 8. 1999 celními orgány České republiky na hraničním přechodu M.,
okr. T. při pokusu o vycestování do SRN.“
Dne 4. 11. 1999 byl vypracován záznam o sdělení obvinění podle § 160 odst. 1, 5
tr. ř. obviněného, a to „pro trestný čin nedovoleného ozbrojování podle § 185
odst. 1 tr. zák., kterého se měl v přesně nezjištěném období 8. 8. 1999 - 9. 8.
1999 v obci K., okr. T. dopustit tím, že R. L. K., bez povolení opatřil
střelnou zbraň – sedmiranný revolver výroby SSSR, zn. Nagant vz. 1895, ráže 7,
62 mm, výr. č. HI.O454.“
Jak vyplývá z obou citovaných záznamů o sdělení obvinění obviněnému, byl v
předmětné věci postup orgánů činných v přípravném řízení zcela v souladu s
tehdy platným zněním ustanovení § 160 tr. ř. Z popisu obou jednání, jimiž se
měl obviněný dopustit trestných činů, pro které bylo trestní stíhání proti jeho
osobě zahájeno, jednoznačně vyplývá, že jednal v úmyslu tyto trestné činy
spáchat. Pokud měl organizovat převoz omamné látky konkrétní osobou na předem
určené místo, dále pokud opatřil jmenované osobě střelnou zbraň označenou za
zbraň zakázanou, nelze z takto formulovaných skutkových okolností uvažovat o
jiné než úmyslné formě zavinění. Navíc je nutné připomenout, že k naplnění
skutkové podstaty obou citovaných trestných činů zákon vyžaduje zavinění
úmyslné, a v úvahu nepřichází možnost zavinění formou nedbalosti.
Potud tedy považuje Nejvyšší soud námitky obviněného ve smyslu dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. za zcela neadekvátní, neodůvodněné
a dovolání v této části za zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 tr. ř.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Toto ustanovení tedy umožňuje nápravu právních vad
rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku
nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska
procesních předpisů. Z uvedeného vyplývá, že tímto dovolacím důvodem se nelze
domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí
založeno, resp. nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového
stavu ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Skutková zjištění jsou v řízení o
dovolání hodnocena pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost
skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně
kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy
nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém
zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního
názoru. Vady ve skutkovém zjištění mají, aplikuje-li soud důsledně hmotné
právo, vždy vliv i na nesprávné právní posouzení skutku. Avšak, jak je uvedeno
výše, v řízení o dovolání se nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění,
nelze v něm tedy ani odstranit případnou právní vadu, je-li nesprávným
skutkovým zjištěním podmíněna. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. bude popis skutku obsažený v příslušném
výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé.
Jak vyplývá z jeho obsahu, dovolání obviněného v této části napadá nesprávná
skutková zjištění a celkové hodnocení provedených důkazů ze strany soudů obou
stupňů včetně konkrétní námitky na „nesoulad skutkové a právní věty napadeného
rozhodnutí spočívající v tom, že není zřejmé, v čem konkrétně lze spatřovat
jeho podíl na skutku jako účastníka na pokusu tr. činu ve formě
organizátorství.“ Podle jeho názoru tak nelze učinit na podkladě zjištěných
skutkových okolností.
Tento skutek je v odsuzujícím rozsudku soudu I. stupně popsán tak, že obviněný
„dne 5. 8. 1999 v dopoledních hodinách přiměl v D. – P., okr. T., odsouzeného
L. K. k tomu, že vyveze do Spolkové republiky Německo náklad 10,595 kg heroinu
v ceně kolem 10 000 000,- Kč, dne 3. 8. 1999 jej vyslal k převzetí těchto
narkotik do P., instruoval jej, opatřil mu dopravní prostředky, zajistil mu
doprovod, peníze na běžné výdaje a mobilní telefon, prostřednictvím jehož měl s
obviněným udržovat spojení a dostat další příkazy a slíbil mu odměnu ve výši 4
000 DEM, přičemž L. K. byl na hraničním přechodu M., okr. T. v osobním
automobilu zn. Daihatsu Rocky SPZ TPL 02-50 podroben celní kontrole a po
zjištění narkotik mu bylo v další cestě do SRN zabráněno.“
Výše citovaný popis skutku tedy nepřipouští jakékoliv pochybnosti o jeho právní
kvalifikaci tak, jak učinil již Krajský soud v Ústí nad Labem, a s nímž se
ztotožnil i odvolací soud, tedy účastenství na pokusu trestného činu nedovolené
výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů ve formě organizároství
podle § 10 odst. 1 písm. a), § 8 odst. 1, § 187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák.
Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního
stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení,
přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na
základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení
v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání
jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k
nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. řádu, není
a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci,
neboť v řízení o dovolání se nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění,
tzn. že v něm nelze ani odstranit případnou právní vadu, je-li podmíněna vadami
ve skutkovém zjištění.
V případě odůvodnění dovolání nepostačuje pouhé formální uvedení některého z
důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. řádu odkazem na toto
zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání
tvrzen a odůvodněn, neboť podle § 265b odst. 1 tr. řádu lze dovolání podat, jen
je-li tu některý z následujících konkrétně vymezených důvodů v písmenech a) až
l). V konkrétním případě důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který
je vymezen tak, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku
nebo jiném hmotně právním posouzení, musí být tento důvod v dovolání skutečně
tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v
právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí. Nelze tedy
postupovat opačně, když jsou v dovolání tvrzeny pochybnosti o správnosti
skutkových zjištění soudu I. stupně a v návaznosti na to i soudu II. stupně, a
v důsledku takových tvrzených skutkových vad je dovozováno, že obviněný byl
poškozen na svých právech, a tím bylo nesprávně rozhodnuto o jeho vině, jak to
v posuzované věci činil dovolatel. V těchto případech nebyl materiálně, tedy ve
skutečnosti uplatněn důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.,
spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení, ale důvod jiný, a to pochybnosti o správnosti skutkových
zjištění, který však v ustanovení § 265b tr. ř. pro podání dovolání není
uveden. Proto Nejvyšší soud postupoval podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu a
podané dovolání v této části odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je
uveden v § 265b tr. řádu.
Z důvodů uvedených výše tedy Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání
obviněného bylo zčásti shledáno zjevně neopodstatněným a zčásti podané z jiného
důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Nejvyšší soud proto rozhodl tak, že
dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b), e) tr. ř., a to v
neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. S
ohledem na tento způsob rozhodnutí nepřicházel v daném případě v úvahu postup
podle § 265o odst. 1 tr. ř. ve vztahu k žádosti obviněného o přerušení výkonu
trestu odnětí svobody.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 1. října 2002
Předseda senátu:
Mgr. Josef Hendrych
Vypracovala:
JUDr. Blanka Roušalová