3 Tdo 643/2013-39
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. října
2013 o dovolání podaném obviněným J. P., a o dovolání podaném nejvyšším státním
zástupcem v neprospěch obviněného, proti rozsudku Krajského soudu v Brně sp.
zn. 8 To 32/2013 ze dne 5. února 2013, jako soudu odvolacího v trestní věci
vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 11 T 187/2012, takto:
I. Podle § 265k odst. 1 trestního řádu se z podnětu dovolání nejvyššího
státního zástupce rozsudek Krajského soudu v Brně sp. zn. 8 To 32/2013 ze dne
5. února 2013 a rozsudek Městského soudu v Brně sp. zn. 11 T 187/2012 ze dne
19. prosince 2012 zrušují.
II. Podle § 265k odst. 2 trestního řádu se zrušují také všechna další
rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně,
k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle § 265l odst. 1 trestního řádu s e Městskému soudu v Brně přikazuje,
aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
IV. Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obv. P. odmítá.
Rozsudkem Městského soudu v Brně sp. zn. 11 T 187/2012 ze dne 19.
prosince 2012 byl obv. J. P. uznán přečinem ublížení na zdraví z omluvitelné
pohnutky podle § 146a odst. 2 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb.,
trestního zákoníku, účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník), když
příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného
rozsudku. Za výše uvedený trestný čin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v
trvání tří měsíců a dvaceti pěti dnů a pro jeho výkon byl zařazen do věznice s
ostrahou.
O odvolání příslušné státní zástupkyně rozhodl ve druhém stupni Krajský
soud v Brně rozsudkem sp. zn. 8 To 32/2013 ze dne 5. února 2013, a to tak, že
podle § 258 odst. 1 písm. b), d) trestního řádu (dále jen tr. ř.) napadený
rozsudek zrušil v celém rozsahu a za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. znovu
rozhodl tak, že uznal obviněného P. vinným jednak přečinem ublížení na zdraví z
omluvitelné pohnutky podle § 146a odst. 3 tr. zákoníku, jednak přečinem
výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, které byly spatřovány ve
skutečnosti, že „dne 19. 8. 2012 v době kolem 17:00 hodin v B., v D. sadech, za
přítomnosti dalších minimálně deseti osob, kteří se zde v dané době nacházeli,
fyzicky napadl poškozeného M. P., nar., a to tak, že nejprve poškozený
přistoupil k obžalovanému, který zde seděl na zemi, a požadoval po něm papírek
na tabák a peníze, což obžalovaný odmítl, poté poškozený bez svolení vzal z
tašky obžalovaného rohlík, na což obžalovaný reagoval tak, že mu jej vyrazil z
ruky, a proto mezi nimi došlo ke slovní rozepři a následné strkanici, do níž se
zapojili i kamarádi poškozeného L. P., nar. a P. S., nar. L. P. vzala na zemi
ležící tašku obžalovaného a její obsah vysypala na zem, kdy toto obžalovaného
rozčílilo, přistoupil k ní a odžduchl ji, načež P. S. a M. P. pokračovali ve
vzájemném slovním a fyzickém napadání s obžalovaným, spočívajícím v několika
úderech pěstí a kopech, přičemž došlo i k roztržení trička obžalovaného, kdy v
rámci tohoto konfliktu obžalovaný vzal buben bongo, který na místo donesl
poškozený se svými kamarády, a tento odhodil stranou, poté poškozený vzal tašku
zvanou ledvinka obžalovaného a odhodil ji přes zábradlí do křoví směrem ke
kolejím, poté P. S. a M. P. kopali do věcí obžalovaného, které krátce předtím
vysypala z jeho tašky L. P., na což reagoval obžalovaný tak, že vytáhl z kapsy
krejčovské nůžky o délce 16 cm s tupým ostřím jedné z branží, kterými zde
předtím stříhal PET lahve, tyto pevně uchopil do pravé ruky, přistoupil k
poškozenému M. P. a nůžkami jej bodl silou značné intenzity do levé strany
hrudníku, čímž mu způsobil dva vpichy vedle sebe o délce cca 1 cm v zadní části
podpažní v prostoru VII. mezižebří, s dvojitou perforací levého dolního laloku
plic prostupující plící na brániční plochu, kdy jedna bodná rána o délce cca 7
mm prošla poškozenému přes bránici a bodem o délce cca 5 mm došlo k poranění
přilehlé sleziny, v důsledku čehož poškozený upadl na zem, měl dechové potíže,
rozvinulo se u něj krvácení do pohrudniční dutiny a traumatický
hemopneumothorax, kdy z důvodu tohoto poranění byl okamžitě převezen vozidlem
rychlé záchranné služby do Fakultní nemocnice U svaté Anny, kde se podrobil
neodkladné operaci, následně zde byl po dobu 5 dnů hospitalizován a poté na
vlastní žádost dne 24. 8.
2012 propuštěn do domácího léčení, kdy musel
dodržovat po dobu 3-4 týdnů klidový režim a vyvarovat se větší fyzické námahy,
přičemž s ohledem na způsob vedení útoku, jeho intenzitu, místo kam útok
směřoval a tvar a charakter použitého nástroje si obžalovaný musel být i jako
laik vědom, že může dojít k závažným až život ohrožujícím poraněním, k nimž
nedošlo pouze díky okamžitému specializovanému lékařskému zákroku a urgentně
provedené operační revizi.“ Za výše uvedené trestné činy byl odsouzen k
úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců a pro jeho výkon byl
zařazen do věznice s dozorem. Dále mu byl uložen trest propadnutí věci, a to 1
ks krejčovských nůžek.
Obviněný J. P. podal dovolání včas, jako osoba oprávněná,
prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání
dovolání vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvody označil ty, které
jsou uvedeny v § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. V důvodech tohoto svého
mimořádného opravného prostředku uvedl, že napadá „výrok zamítnutí jeho
odvolání podle § 256 tr. ř. učiněný v citovaném usnesení odvolacího soudu, a to
v celém jeho rozsahu,“ (což je zřejmá chyba viz níže). Uvedl, že se s
rozhodnutími soudů neztotožňuje, neboť je přesvědčen, že jeho jednání popsané
ve skutkové větě není trestným činem s tím, že šlo o jednání v nutné obraně,
tedy v souladu s okolností vylučující protiprávnost, kdy takto odvracel
trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem a jeho jednání nebylo zcela
zjevně nepřiměřené. Poukázal na skutečnost, že riziko vyvolané útokem, by měl
nést útočník a nikoli obránce, když současně podotkl, že nutná obrana je
přípustná i proti útoku, přímo ohrožujícímu jakýkoli zájem chráněný trestním
zákoníkem, tedy i zájem na ochraně majetku. Zdůraznil, že útok nebyl ukončen
ani přerušen. Dále poukázal na ovlivnění poškozeného alkoholem, skutečnost, že
se v průběhu incidentu snažil přivolat policii a nebylo jeho úmyslem se
takovéhoto jednání dopustit. V další části dovolání se podrobně zabýval
výslechy jednotlivých svědků, ze kterých měla vyplynout jeho verze skutkového
děje. To s tím, že podle jeho přesvědčení zcela absentují důkazy v jeho
neprospěch, neboť výpovědi osob, které ho mají usvědčovat, jsou ve vzájemných
rozporech a jsou i vyvraceny výpověďmi ostatních svědků, kteří fakticky ve všem
potvrzují jeho výpověď, která je konzistentní, neměnná, učinil ji již v cele
předběžného zadržení, tedy bezprostředně po činu, a to zejména ve zřejmé snaze
pomoci objasnit čin, ve kterém je spatřován trestný čin ublížení na zdraví.
Uvedl, že absentuje jakýkoli důvěryhodný důkaz prokazující to, kdy a jakým
způsobem došlo k bodnutí poškozeného, naopak bylo naprosto nesporně prokázáno,
že to byl obviněný sám, kdo byl napaden a opakovaně napadán, kdy do tohoto
napadání jeho osoby byly zapojeny celkem 3 osoby, nelze pominout ani přítomnost
volně pobíhajícího psa, přičemž tyto osoby ničily a rozkopávaly jeho věci,
nepřestávaly s útokem vůči zájmu chráněnému trestním zákoníkem ani poté, co
volal, aby svědkové zavolali policii. Tuto situaci považoval pro svou osobu za
velmi nebezpečnou a použil tak proti trvajícímu útoku obranu, která byla
naprosto přiměřená trvajícímu útoku, zbraň užil pouze jednou, a to až poté, co
upozornil na fakt, že hodlá tuto zbraň použít. Proto závěrem svého podání
navrhl, aby Nejvyšší soud vyhověl jeho dovolání a aby z jeho podnětu „podle §
265k odst. 1 tr. řádu napadené usnesení (správně rozsudek) Krajského soudu v
Brně č. j. 8 To 32/2013 v celém rozsahu zrušil a podle § 265k odst. 2 tr. řádu
zrušil i další rozhodnutí obsahově navazující na citované usnesení (správně
rozsudek); dále aby Nejvyšší soud ČR podle § 265l odst. 1 tr. řádu přikázal
Městskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.“
Nejvyšší státní zástupce ve svém podání uvedl, že dovolání podává v
neprospěch obv. P., a to na základě dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Uvedl, že soudy obou stupňů zjištěný skutkový stav neumožňuje
učinit jednoznačný právní závěr o vině obviněného přečinem ublížení na zdraví z
omluvitelné pohnutky podle § 146a odst. 3 tr. zákoníku a za správnou nelze
označit ani právní kvalifikaci přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku. Uvedl, že soud nalézací omluvitelnou pohnutku identifikoval jako
jednání v silném rozrušení, ze strachu, zmatku a současně v důsledku
předchozího zavrženíhodného jednání poškozených, neboť k útoku proti tělesné
integritě poškozeného M. P. došlo až poté, co na něj tento verbálně a poté i
fyzicky zaútočil, a to nejprve sám a následně i s kamarádem P. S., kdy jejich
útok se zaměřil i proti majetku obviněného, neboť poškozený P. mu sebral rohlík
z tašky, L. P. mu vysypala tašku, všichni mu kopali do jeho věcí a odhodili mu
jeho tašku, zvanou ledvinka, do křoví, přičemž vše bylo zasazeno do situace,
kdy v blízkosti přítomní kolemstojící obviněnému sami nijak nepomohli a ani
nereagovali na jeho žádost o přivolání policie. Dále se zabýval tím, že Krajský
soud v Brně identifikoval omluvitelnou pohnutku v užším rozsahu a spatřoval ji
v silném rozrušení ze strachu a jiného omluvitelného hnutí mysli, když vznik
emoce situoval u obviněného nejpozději od toho okamžiku, kdy nikdo z
kolemstojících nereagoval na jeho žádost o přivolání policie a omluvitelné
hnutí mysli tedy vázal odvolací soud k úvaze, že obviněný bránil svůj majetek a
právě takové silné rozrušení se u obviněného podle názoru odvolacího soudu
rozvinulo i v důsledku jeho nervové lability vyplývající z poruchy jeho
osobnosti. Nejvyšší státní zástupce vyjádřil přesvědčení, že v posuzované
trestní věci popis skutku obsažený ve skutkové větě výroku rozsudku soudu
druhého stupně bezezbytku neodpovídá formálním znakům použité skutkové podstaty
přečinu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a odst. 3 tr. zákoníku, neboť ze skutkové věty v žádném ohledu nevyplývá, že by obviněný
jednal v silném rozrušení ze strachu, případně jiného omluvitelného hnutí
mysli, neboť ze samotného vylíčení průběhu skutkových okolností tak, jak po
sobě následovaly při konfliktu, není možné takové silné rozrušení dovodit. V
další části dovolání se nejvyšší státní zástupce zabýval rozborem pojmu silného
rozrušení, když zdůraznil, že by se nemělo jednat o pouhé silnější emoce běžné
v každodenním životě, ale o emotivní prožitky vystupňované, které sice nutně
neovlivňují příčetnost, ale vedou ke značnému zúžení vědomí pachatele a
oslabení jeho zábran, když v kritickém okamžiku má takové silné rozrušení
závažný dopad na schopnost pachatele racionálně volit mezi jednotlivými
pohnutkami. To s tím, že jednání, jehož se pachatel v silném rozrušení
dopustil, by mělo být v kontextu celé jeho osobnosti něčím mimořádným,
podmíněným pouze závažnými okolnostmi, za nichž k trestnému činu došlo.
Toto
silné rozrušení by mělo mít výrazně obranný charakter a mělo by představovat
reakci pachatele na mimořádně vypjatou životní situaci, která je reakcí sice
nepřiměřenou, avšak do jisté míry lidsky pochopitelnou, takže je možné na
tohoto pachatele hledět s jistou mírou shovívavosti. V naznačených
souvislostech zdůraznil, že silné rozrušení pachatele by mělo být důsledkem
situace podle obecných měřítek vysoce zátěžové, zcela zjevně, obzvlášť sociálně
a psychicky, náročné nebo vyhrocené, neboť civilizovaná lidská společnost od
svých příslušníků v zásadě vyžaduje, aby své emoce drželi na uzdě. Co se týká
definice strachu podle § 146a odst. 3 tr. zákoníku, zde by se dle nejvyššího
státního zástupce mělo jednat o strach vystupňovaný, vyvolaný silným podnětem
nebo okolnostmi a pachatel by proto měl být veden opodstatněným strachem o
život svůj nebo jiných osob, strachem z vážné újmy na zdraví nebo jiné
bezprostředně hrozící těžké újmy. Dle nejvyššího státního zástupce však v
projednávaném případě popis jednotlivých skutkových okolností bez dalšího
nesvědčí o tom, že existoval podnět mimořádné intenzity nebo závažnosti, který
by na straně obviněného mohl vyvolat stav silného rozrušení ze strachu, neboť
takovým podnětem nemůže být žádost o rohlík, cigaretový papírek, drobné peníze,
útok na majetek spočívající v rozházení věcí žádné či nepatrné hodnoty, ani
předchozí vzájemné postrkování nebo běžná potyčka, do níž se zapojil aktivně i
sám obviněný, ani samotná žádost o přivolání policie. Skutek tak, jak je
popsán, dle nejvyššího státního zástupce nevylučuje, že silné rozrušení
obviněného vycházelo ze stavu prostého zlobného afektu, který je projevem jeho
osobních vlastností, neboť již v minulosti se násilně projevoval a byl za to i
potrestán. Poukázal na skutečnost, že ze svědeckých výpovědí vyplývá, že to byl
právě obviněný, kdo převzal iniciativu v závěru konfliktu a přistoupil k
poškozenému a tohoto bodl, navíc mu u toho vyhrožoval smrtí. Nejvyšší státní
zástupce se zabýval i pojmem zvlášť zavrženíhodného jednání poškozeného, když
uzavřel, že Krajský soud v Brně naznal, že útok vůči majetku obviněného nebyl
natolik zásadní, že by bylo možno jej pojmově podřadit pod znak zavrženíhodného
jednání poškozeného, a proto uzavřel, že obviněný jednal z jiného omluvitelného
hnutí mysli. Takový výklad je však podle nejvyššího státního zástupce
nepřípustný. Uvedl takto, že lze připustit, že duševní stav, v němž obviněný
vykazoval značné emoční vzrušení a neklid, které ovlivňovalo jeho jednání v
době incidentu, bylo ovlivněno smíšenou polymorfní poruchou osobnosti, když k
uvedenému dospěl i krajský soud, který konstatoval, že na rozrušení obviněného
se podílela jeho nervová labilita vyplývající z poruchy jeho osobnosti. Zde
však připomněl, že uvedená duševní porucha byla u obviněného diagnostikována
znaleckým posudkem MUDr. Libuše Štefánkové ze dne 25. 10. 2010, který byl
pořízen v jiné trestní věci a v posuzované věci byl proveden pouze jako
listinný důkaz, když v této trestní věci znalecký posudek z oboru
zdravotnictví, odvětví psychiatrie vypracován nebyl.
Zdůraznil, že pokud je
duševní stav obviněného v době činu důležitý pro zjištění kvalifikační
okolnosti ve smyslu omluvitelné pohnutky, je třeba, aby tento duševní stav byl
zkoumán právě ve vztahu k tomuto trestnému činu. Nejvyšší státní zástupce
zdůraznil nutnost takovéhoto znaleckého zkoumání zvlášť za situace, kdy byl
obviněný přímo predisponován duševní poruchou, a tato mohla mít vliv na
odlišném vnímání reality, takže není vyloučeno, že mohl pociťovat silné emoce,
které zohledňuje ustanovení § 146a tr. zákoníku, avšak k takovému závěru je
nutno provést znalecké zkoumání, které by odbornou otázku emocí obviněného v
závislosti na duševní poruše osvětlilo. Uzavřel tak, že úvahy obsažené v
odůvodnění odvolacího soudu, a to ani ve spojení se skutkovými zjištěními
tohoto soudu, která byla upravena v rozporu s § 259 odst. 3 tr. ř., neskýtají
dostatečný podklad pro přesvědčivý závěr o tom, že dosud učiněná skutková
zjištění lze podřadit pod privilegovanou skutkovou podstatu přečinu ublížení na
zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a odst. 3 tr. zákoníku. To proto, že
zásadní skutková zjištění ohledně duševního stavu obviněného v době činu chybí
vzhledem k absenci příslušných důkazů a z toho vyplývá extrémní rozpor mezi
skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy. Dále
vyjádřil nejvyšší státní zástupce nesouhlas i s právní kvalifikací skutku jako
přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, tedy s odhlédnutím té
okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, která spočívá v tom, že
obviněný spáchal čin opětovně, protože již jednou byl potrestán za trestný čin
výtržnictví podle § 202 odst. 1 trestního zákona, když není rozhodné, zda
ohledně takovéhoto potrestání již platí fikce, že se na pachatele hledí jako by
nebyl odsouzen.
Vzhledem k výše uvedenému nejvyšší státní zástupce závěrem svého podání navrhl,
aby Nejvyšší soud ad 1/ podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v §
265p odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 5. 2. 2013
sp. zn. 8 To 32/2013, jakož i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v
Brně ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 11 T 187/2012, jakož i všechna další
rozhodnutí na zrušená rozhodnutí navazující, pokud vzhledem ke změně, pozbyla
podkladu, ad 2/, aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v
Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, ad 3/ pokud by
Nejvyšší soud shledal, že je v posuzované věci nutno rozhodnout jiným způsobem
než předpokládaným v § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř., vyjádřil i pro tento
případ souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek stanovených v §
265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství,
které jej obdrželo dne 5. dubna 2013. K dnešnímu dni však dovolací soud
neobdržel vyjádření nejvyššího státního zástupce k podanému dovolání ani žádný
jiný přípis, jímž by deklaroval svůj zájem využít práva vyjádřit se k dovolání
obviněného či práva plynoucího z ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Přitom je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k
dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího
státního zástupce není nezbytnou podmínkou pro projednání podaného dovolání a
zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by
dovolací soud byl povinen vyčkat.
Opis dovolání nejvyššího státního zástupce byl doručen obviněnému a jeho
obhájci. Obviněný se k takto podanému dovolání vyjádřil přípisem ze dne 5. 6.
2013. V tomto svém vyjádření zopakoval svůj postoj k věci, když zhodnotil, že
daná situace pro něj byla velmi stresová, měl obavu o svoje věci, když se
jednalo o jeho osobní věci (včetně dokladů) a zejména měl strach o sebe a svoje
psy, když netušil, co od bezdomovců, kteří jej napadali, může očekávat.
Poukázal na skutečnost, že to bylo státní zastupitelství, které odmítlo v
přípravném řízení nový znalecký posudek týkající se jeho zdravotního stavu
vypracovat. Znovu upozornil, že to byl ve skutečnosti poškozený, kdo celý
konflikt vyprovokoval. Navrhl, aby Nejvyšší soud podanému dovolání nevyhověl.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný
opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §
265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té
které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném
ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum
napadeného rozhodnutí.
Co se týká dovolání obviněného P., důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání
učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu,
že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je
tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo
jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s
provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými
ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze s poukazem na
označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je
napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od
skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto
zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou
mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení
důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného
dokazování.
Z výše uvedeného je tak zřejmé, že pod deklarovaným dovolacím důvodem nemohou
být právně relevantně uplatněny námitky obviněného P. týkající se zejména
hodnocení svědeckých výpovědí, na jejichž základě předkládá dovolacímu soudu
vlastní (pro něj příznivější) verzi skutkového děje. Pod deklarovaný dovolací
důvod lze takto podřadit námitku obviněného, že skutek, popsaný v tzv. skutkové
větě napadeného rozhodnutí, není trestným činem, neboť jednal v nutné obraně,
kdy odvracel útok na zájem chráněný trestním zákoníkem. S touto jeho námitkou
se však již dostatečně vypořádaly soudy dosud činné ve věci, když uvedly, že
obviněný v poslední fázi konfliktu reagoval zcela nepřiměřeně, když proti útoku
na jeho majetek, který mu byl vysypáván z tašek (případně odhozen do křoví)
reagoval tak, že přišel rychlým krokem k poškozenému a tohoto bodl nůžkami do
boku. I dovolací soud má za to, že byť jednání poškozeného a jeho kamarádů bylo
vulgární a agresivní a zjevně vybočovalo z mezí slušného chování, když tito se
prokazatelně chovali k obviněnému společensky nepřijatelným způsobem, přesto
takovéto hrubé jednání vůči obviněnému nebylo takové intenzity, která by
umožnila následně jednání obviněného P. kvalifikovat jako jednání v nutné
obraně. To i proto, že je zřejmé, že zájem na ochraně zdraví převažuje nad
zájmem na ochraně majetku (minimální hodnoty), když je zřejmé, že po celou dobu
útoku poškozeného a jeho kamarádů nebyl obviněný vystaven takovému jednání,
které by mu umožňovalo domnívat se, že je ohrožen i jeho život nebo zdraví,
když do probíhající potyčky se zapojoval aktivně i sám obviněný, poškozený
nebyl nijak ozbrojen a nic nenasvědčovalo tomu, že by mohlo dojít k nějakému
závažnějšímu zásahu do tělesné integrity obviněného. Také věci obviněného,
proti kterým útok poškozeného a jeho kamarádů směřoval, nebyly věcmi takové
hodnoty, které by ospravedlňovaly fyzické napadení takového rozsahu, jakým
obviněný na poškozeného zaútočil. Lze tedy uzavřít, že přisvědčit obviněnému
ohledně této námitky není možné, když je zřejmé, že jeho jednání významně
překročilo rámec nutné obrany a jako takové je nutné jej se všemi trestně
právními důsledky posuzovat.
Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán
tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného
prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až
g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové
rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v
písmenech a) až k) § 265b odst. 1 tr. ř. Předmětný dovolací důvod tak míří na
případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez
věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé
instanci (prvá alternativa) nebo již v řízení, které předcházelo rozhodnutí o
zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku, byl dán některý ze shora
uvedených dovolacích důvodů (druhá alternativa). Není zřejmé, ve které jeho
alternativě hodlal obviněný tento dovolací důvod uplatnit, avšak s ohledem na
výše uvedené je zřejmé, že do úvahy nepřipadá ani jedna z alternativ tohoto
dovolacího důvodu, když základním předpokladem pro uplatnění tohoto dovolacího
důvodu je skutečnost, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného
opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2
písm. a) až g) tr. ř., což se však v nyní posuzované věci nestalo, ač obviněný
ve svém podání uvádí, že jeho odvolání bylo zamítnuto podle § 256 tr. ř. a
proti tomuto výroku podává své dovolání, je zřejmé, že se s největší
pravděpodobností jedná o omyl obhájce, když odvolací soud jednal toliko o
odvolání státní zástupkyně a v dané věci rozhodl rozsudkem (viz výše). S
ohledem na výše uvedené je tak zřejmé, že deklarovaný dovolací důvod nemohl být
dovolacím soudem projednán. Vzdor uvedenému je třeba dodat, že ani tak v dané
věci o prvou alternativu tohoto dovolacího důvodu zjevně nejde, neboť soud
druhého stupně konal odvolací řízení a o podaném opravném prostředku (státního
zástupce) rozhodl rozsudkem, který přijal ve veřejném zasedání po provedeném
přezkumu věci a nejedná se ani o druhou alternativu uvedeného dovolacího
důvodu, neboť v takovém případě by v řízení předcházejícím napadenému
rozhodnutí musel být dán důvod dovolání, který uplatnil dovolatel, když k této
skutečnosti se již dovolací soud v rámci tohoto svého rozhodnutí vyjádřil shora.
Proto nezbylo dovolacímu soudu než dovolání podané obviněným P. podle § 265i
odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší státní zástupce uplatnil ve svém podání též dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že popis skutku tak, jak je uveden v tzv.
skutkové větě napadeného rozsudku, neodpovídá formálním znakům použité skutkové
podstaty přečinu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a odst. 3
tr. zákoníku. Této argumentaci nejvyššího státního zástupce lze přiznat
opodstatnění.
Přečinu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a odst. 3 tr.
zákoníku se dopustí ten, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví v
silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí
mysli anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného.
Odvolací soud dovodil, že obviněný jednal v silném rozrušení ze strachu a
jiného omluvitelného hnutí mysli.
Přitom pojem strach se podřazuje pod obecný pojem tzv. omluvitelných hnutí
mysli, která pocházejí z polehčujících a pochopitelných duševních stavů
pachatele. Jde v zásadě o nelibou emotivní reakci na podstatný vnější podnět v
podobě útoku, nebezpečí či jiného ohrožení, které jsou zpravidla spojeny s
neurovegetativními projevy. Tato omluvitelná hnutí mysli musí navazovat na
podněty mimořádné intenzity a závažnosti, neboť musí vyvolat silné rozrušení (u
strachu půjde o vystupňovanou obavu o svůj život nebo o život blízkých osob,
popř. o jinou vážnou újmu na zdraví). Jinými omluvitelnými hnutími mysli mohou
být např. soucit, žal nebo smutek. Bylo by sem možno podřadit i pocity
neřešitelnosti či bezvýchodnosti z dlouhodobých stresujících vztahů, např.
manželské či partnerské krize (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140
až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012 1492 s.). O zvlášť
zavrženíhodné jednání poškozeného (které nesprávně dovodil soud nalézací) půjde
tehdy, jestliže pachatel jedná pod vlivem takového zavrženíhodného jednání
poškozeného, které je obecně považováno za chování v příkrém rozporu s morálkou
a svědčí o morální zvrhlosti, bezcitnosti, bezohledném sobectví a o neúctě
poškozeného k ostatním osobám nebo ke společnosti. Musí tedy jít o jednání zlé,
zraňující, ponižující nebo hrozící způsobením závažné újmy na právech. Zásadně
jím však není každý spor nebo každé fyzické napadení, ale ani běžná potyčka,
strkanice apod., neboť musí jít o skutečně intenzivní předchozí zavrženíhodné
jednání poškozeného (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421.
Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, 1556 s.).
S ohledem na uvedené je potom zřejmé, že za situace, kdy byl obviněný účasten
nijak závažné potyčky, či „strkanice“, kterou sice nevyvolal, nicméně se do ní
aktivně zapojoval, přičemž terčem útoku nebyl jeho život ani zdraví, ale útok
poškozeného a jeho kamarádů mířil pouze na věci nepatrné hodnoty, jeho reakce v
konečné fázi konfliktu, kdy sám aktivně zaútočil na tělesnou integritu
poškozeného významným způsobem (bodl jej krejčovskými nůžkami do boku), nelze
bez dalšího podřadit pod skutkovou podstatu přečinu ublížení na zdraví z
omluvitelné pohnutky podle § 146a odst. 3 tr. zákoníku. Odvolací soud správně
dovodil, že silné rozrušení u obviněného mohlo nastat během konfliktu právě v
důsledku jeho nervové lability, vyplývající z poruchy jeho osobnosti. Je však
nutno přisvědčit nejvyššímu státnímu zástupci, že zde odvolací soud (stejně
jako soud nalézací) zcela nesprávně použil znalecký posudek z oboru
zdravotnictví, odvětví psychiatrie, který byl vypracován v dřívější trestní
věci obviněného, tento znalecký posudek, který se navíc vztahoval k období
července-srpna 2010, provedl pouze jako listinný důkaz během hlavního líčení a
bez dalšího z jeho závěrů vycházel. Takovýto postup soudů však nelze v žádném
případě akceptovat. Za daných okolností, kdy byly zcela jasné pochyby o
duševním stavu obviněného, bylo namístě vypracovat aktuální znalecký posudek, z
jehož závěrů by měl soud vycházet při rozhodování o vině a trestu obviněného.
Ze skutkových zjištění, tak jak byla učiněna před dosud činnými soudy, nelze
učinit závěry o tom, že obviněný skutečně jednal v silném rozrušení ze strachu
nebo jiného omluvitelného hnutí mysli, tak jak předvídá trestní zákoník.
Dovolací soud musel též přisvědčit námitce nejvyššího státního zástupce, že
bylo namístě jednání obviněného (výtržnictví) kvalifikovat podle § 358 odst. 1,
2 písm. a) tr. zákoníku.
Přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo se
dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo
výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí hrob, historickou nebo
kulturní památku, anebo hrubým způsobem ruší přípravu, průběh nebo zakončení
organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí. Přečinu
výtržnictví odst. 2 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo se přečinu
uvedeného v odst. 1 dopustí opětovně. Přitom pod pojem, že pachatel spáchal čin
opětovně, lze zahrnout jakýkoli případ opakování určitého trestného činu týmž
pachatelem. Nevyžaduje se, aby pachatel byl za takový čin již dříve pravomocně
odsouzen či potrestán, není důležitá ani povaha dřívějšího odsouzení (např. je
nevýznamné, že ohledně něj již platí fikce neodsouzení) a ani okolnost, zda jde
o pokus či přípravu tohoto trestného činu. Z hlediska naplnění znaku opětovně
je rovněž irelevantní délka doby, která uplynula od spáchání dřívějšího činu,
který pachatel nyní opakoval, popřípadě délka doby, jež uplynula od předchozího
odsouzení za něj (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421.
Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, 3324 s.; srov. též R 58/2011 a TR
NS 75/2011-T 1379). Obviněný byl pravomocně odsouzen za trestný čin výtržnictví
podle § 202 odst. 1 trestního zákona, a to trestním příkazem Městského soudu v
Brně ze dne 2. 1. 2006 sp. zn. 4 T 146/2005, který nabyl právní moci dne 25. 1.
2006. Za daných okolností potom bylo namístě kvalifikovat jeho jednání v nyní
posuzované věci podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.
Rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího je tedy zatíženo takovou
vadou, že dovolacímu soudu nezbylo než v rámci rozhodnutí o dovolání obě tato
rozhodnutí podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušit. Současně podle § 265k odst. 2
tr.ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující,
pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l
odst. 1 tr. ř. pak Nejvyšší soud přikázal Městskému soudu v Brně, aby věc v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, a to s přihlédnutím k závěrům,
které učinil ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud. Bude tak namístě pečlivě zvážit,
zda se obviněný v době útoku nacházel v omluvitelném stavu mysli a zaměřit
dokazování směrem k jeho konkrétnímu duševnímu stavu v době incidentu, když
tato zjištění se neobejdou bez vypracování znaleckého posudku. Též se bude soud
znovu zabývat kvalifikací jednání obviněného v rámci skutkové podstaty přečinu
výtržnictví s přihlédnutím ke skutečnostem, na které bylo poukázáno výše.
Vzhledem ke skutečnosti, že napadená rozhodnutí byla zrušena jen v důsledku
dovolání podaného v neprospěch obviněného, nejsou soudy povinny aplikovat
ustanovení § 265s odst. 2 tr. ř., podle kterého nemůže v novém řízení dojít ke
změně rozhodnutí v neprospěch obviněného (zákaz reformace in peius).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 16. října 2013
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka