3 Tdo 643/2024-761
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 8. 2024 o dovolání, které podal obviněný J. H., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 3. 2024, č. j. 8 To 29/2024-697, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. 53 T 15/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. H. odmítá.
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci (déle též jen „krajský soud“) ze dne 9. 2. 2024, č. j. 53 T 15/2023-658, byl obviněný J. H. (dále též jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění uvedeného soudu dopustil tím, že (převzato z rozsudku krajského soudu) v přesně nezjištěné době od 22:00 hodin dne 12. 4. 2023 do 00:45 hodin dne 14. 4. 2023 poté, kdy ve večerních hodinách dne 12. 4. 2023 několika osobám sdělil, že poškozený na nějakou dobu zmizí, v obci XY v přízemí rodinného domu čp. XY, kam vylákal poškozeného S. V., na kterého měl vztek, neboť se doslechl, že by poškozený měl převzít provoz baru, který do této doby provozoval obviněný, napadl poškozeného opakovanými údery velké intenzity pěstmi, lokty, nohama a francouzskou holí do hlavy, obličeje, hrudníku, břicha, horních i dolních končetin, čímž mu způsobil poranění mozku s vážnou poruchou mozkových funkcí, zlomeniny kostry obličeje, poranění hrudníku a nitrohrudních orgánů se selháváním dechových funkcí, poziční trauma s podchlazením organismu, selhávání funkcí ledvin, rozvrat vnitřního prostředí organismu, poúrazovou zánětlivou reakci celého organismu (SIRS přecházející do mnohočetného orgánového selhávání), mnohočetné krevní výrony a oděrky na těle, a tato zranění ohrožovala poškozeného bezprostředně na životě vysokou hladinou draslíku v krvi, která je neslučitelná se životem pro nastupující poruchu srdečního rytmu, postupným prochládáním poškozeného, které hrozilo vnitřním udušením při poklesu vazby kyslíku na červené krvinky a selháním pravidelného srdečního rytmu při podchlazení, vnitřním udušením při poruše okysličení při selhání funkce plic z důvodu pohmoždění plic, průniku vzduchu do pohrudničních dutin a rozvoji zánětu plic, hromaděním tělu vlastních toxických látek při zástavě tvorby moči při selhávání ledvin, vedoucí v krátké době k otoku mozku a selhávání srdce, rozvíjejícím se aspiračním zánětem plic vdechnutím zvratků a poruchou mozkových funkcí při pohmoždění mozku, nastupujícím otoku mozku a neurogenním šoku. Takto zraněného poškozeného nechal obviněný ležet v bezvědomí ve svém uzamčeném v domě, aniž by mu poskytnul či zajistil lékařskou pomoc, svědkyni, která se v průběhu dne 13. 4. 2023 obviněného telefonicky dotazovala, kde je poškozený, odpověděl, že neví, a jen díky vstupu policie do domu na základě příkazu k domovní prohlídce vydaného soudcem Okresního soudu v Liberci při pátrání po poškozeném byl poškozený v nočních hodinách dne 14. 4. 2023 nalezen v domě obviněného a byla mu v 1:19 hodin poskytnuta pomoc Zdravotnickou záchrannou službou Libereckého kraje, přičemž bez lékařského zásahu a následující vysoce specializované lékařské péče hrozilo úmrtí poškozeného již v řádu desítek minut či nižších jednotek hodin.
2. Za toto jednání byl obviněnému podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody na osm let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně bylo rozhodnuto o uplatněných nárocích poškozených Vojenské zdravotní pojišťovny České republiky a S. V. na náhradu škody a nemajetkové újmy.
3. Proti tomuto rozsudku podali odvolání poškozený S. V., obviněný a v jeho neprospěch státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci. Vrchní soud v Praze (dále též jen „vrchní soud“) o těchto řádných opravných prostředcích rozhodl rozsudkem ze dne 27. 3. 2024, č. j. 8 To 29/2024-697. Podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. z podnětu odvolání státní zástupkyně zrušil rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného na stejném skutkovém základu uznal vinným zločinem vraždy podle § 140 odst. 1, 2 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a uložil mu za to podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody na dvanáct let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně rozhodl (ve shodě se soudem prvního stupně) i o uplatněných nárocích obou výše uvedených poškozených na náhradu škody, resp. nemajetkové újmy. Odvolání obviněného J. H. a poškozeného S. V. zamítl podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně Mgr. Lucie Hanzelínové dovolání, které formálně opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Konkrétní alternativu tohoto dovolacího důvodu neoznačil, nicméně z textu dovolání je zřejmé, že mínil uplatnit alternativu první, tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
5. V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný nejprve obsáhle odcitoval části odůvodnění rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně se zvýrazněním pasáží, které jsou podle něj podstatné a pro které soud prvního stupně předmětný skutek kvalifikoval „jen“ jako zločin těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, zatímco soud odvolací jako přísněji trestný zločin vraždy podle § 140 odst. 1, 2 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. V návaznosti na to pak obviněný uvedl již jen to, že s právním názorem vrchního soudu nesouhlasí a za správnou a odpovídající zjištěnému skutkovému stavu považuje právní kvalifikaci zvolenou soudem prvního stupně. Subsumpce jeho jednání pod skutkovou podstatu zločinu těžkého ublížení na zdraví je podle něj za situace, kdy se sám k jednání částečně doznal a vypověděl, že neměl v úmyslu poškozeného usmrtit, přiléhavá.
6. S ohledem na to obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze, jakož i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci, současně i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočce v Liberci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
7. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného nejprve zdůraznil, že vlastní dovolací argumentace je obsažena pouze pod bodem IV. a je velmi stručná. Dovolatel uvedl prakticky jen to, že se neztotožňuje s právní kvalifikací skutku přijatou vrchním soudem a že zjištěnému skutkovému stavu naopak odpovídá právní kvalifikace zvolená soudem krajským, přičemž poukázal na své částečné doznání a obsah své výpovědi, že neměl v úmyslu poškozeného usmrtit. Jedinou spornou otázkou se tak podle státního zástupce jeví to, zda dovolatel byl či nebyl srozuměn se smrtí poškozeného. Odvolací soud usoudil, že existence či neexistence takového srozumění je otázkou právního posouzení skutku, ačkoli se jedná o otázku, jaký byl stav mysli dovolatele v době činu, což je ovšem zjištění skutkové činěné na základě provedeného dokazování. V daném případě bylo příslušné zjištění učiněno na základě razance útoku obviněného a jeho následného chování, kdy velmi vážně zraněného poškozeného ukryl a znemožnil tak, aby mu byla poskytnuta odborná zdravotní pomoc. Bylo by tak možné dovodit, že odvolací soud nerespektoval ustanovení § 263 odst. 7 tr. ř., když ohledně dovolatelova srozumění se škodlivým následkem učinil jiné skutkové zjištění než soud prvního stupně, aniž by k tomu sám provedl dokazování. Takovéto porušení procesního předpisu však neodpovídá žádnému dovolacímu důvodu.
8. Obviněným snad jen obsahově uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v žádné své variantě naplněn být nemohl. Razance útoku a následné ukrytí umírajícího poškozeného je dostatečně důkazně doložené a proti těmto skutkovým zjištěním dovolatel ani žádnou námitku nevznesl. To, že za daných okolností musel být srozuměn i s případnou smrtí poškozeného, je dalším logickým skutkovým závěrem. Z popisu skutku je takové srozumění dostatečně zřejmé, byť zde oproti obžalobě nebylo výslovně zmíněno, že si dovolatel možné smrti poškozeného musel být vědom.
9. Následně pak státní zástupce odcitoval některá rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu týkající se zejména způsobu popisu jednání pachatele ve výrokové části rozhodnutí a v jeho odůvodnění ve vazbě na subjektivní stránku trestného činu. S konkrétním odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2020, sp. zn. 7 Tdo 289/2020 (publikované pod č. 15/2021 Sb. rozh. tr.) a usnesení téhož soudu ze dne 8. 3. 2023, sp. zn. 7 Tdo 777/2022, zdůraznil, že subjektivní stránka spáchaného trestného činu nemusí být ve skutkové větě v odsuzujícím rozsudku vyjádřena vždy přímým popisem vnitřního vztahu pachatele k následku, nýbrž postačí, že vyplývá z popsaného způsobu jednání, který
nepřipouští jiné právní posouzení než závěr o určité formě zavinění.
10. Na základě uvedeného státní zástupce uzavřel, že srozumění dovolatele se smrtí poškozeného bylo v posuzovaném případě možné dovodit z popisu skutku, a tudíž právní posouzení tohoto skutku učiněné odvolacím soudem je správné – jednalo se o pokus vraždy. Nemohl být proto naplněn dovolatelem tvrzený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Podané dovolání je zjevně neopodstatněné a jako takové je namístě jej odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. S odkazem na ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. státní zástupce vyslovil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
11. Dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť směřuje proti pravomocnému rozsudku soudu druhého stupně, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje všechny obsahové náležitosti podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., a to včas a na místě, kde lze takové podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). 12. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Nestačí přitom, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, nýbrž je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly. Nejvyšší soud proto následně hodnotil, zda obviněným vznesené námitky obsahově vyhovují jím uplatněnému důvodu dovolání.
13. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
IV. Důvodnost dovolání
14. Nejvyšší soud v první řadě konstatuje, že námitky obviněného lze (jakkoli jen se skutečně velkou mírou tolerance) formálně podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. v jeho první alternativě, avšak nejsou důvodné.
15. Obviněný ve svém dovolání neprezentoval vůbec žádná konkrétní tvrzení spojená s konkrétní argumentací, k nimž by se Nejvyšší soud mohl relevantně vyjádřit. Omezil se čistě na odcitování částí odůvodnění rozsudků soudu prvního a druhého stupně a následné telegraficky stručné konstatování (viz část IV. dovolání), že s právními závěry vrchního soudu nesouhlasí a přiléhavější se mu zdá právní kvalifikace zvolená krajským soudem (se zdůrazněním, že závěr krajského soudu koresponduje s jeho vlastní výpovědí, resp. obhajobou, že neměl v úmyslu poškozeného usmrtit). Tento velmi zvláštní způsob „odůvodnění“ mimořádného opravného prostředku dovolatel završil neméně zvláštním návrhem na rozhodnutí Nejvyššího soudu. Navrhl, aby byl zrušen nejen napadený rozsudek vrchního soudu, ale v celém rozsahu i předcházející rozsudek soudu krajského (ačkoli k tomuto sám těsně předtím uvedl, že zde zvolená právní kvalifikace je přiléhavá a odpovídá zjištěnému skutkovému stavu), aby věc byla přikázána k novému projednání krajskému soudu (proti jehož postupu a rozhodnutí ve svém dovolání vůbec žádné výhrady nevznesl, ba právě naopak – viz část III. dovolání), přičemž v petitu navíc rozsudek soudu prvního stupně blíže specifikoval tak, že jím byl uznám vinným pokusem zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 k § 140 odst. 1, 2 tr. zákoníku, což zjevně neodpovídá skutečnosti.
16. Pro rozhodnutí Nejvyššího soudu je každopádně důležité, že obviněný v odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku ve skutečnosti neuvedl vůbec žádnou argumentaci, která by mohla mít byť jen minimální potenciál naplnit označený dovolací důvod. Je třeba akcentovat, že dovolání je specifickým a poměrně přísně formalizovaným mimořádným opravným prostředkem, jehož prostřednictvím lze vytýkat pouze takové vady trestního řízení či vlastního meritorního rozhodnutí soudu druhého stupně, které jsou vyjmenovány v taxativním výčtu § 265b tr. ř. Jak už bylo řečeno, zákonný důvod přitom nemůže být jen deklarován, nýbrž je také třeba, aby mu svým obsahem odpovídala vlastní argumentace dovolatele. V jejím rámci je nutno co nejpřesněji vylíčit okolnosti, v nichž je spatřováno naplnění použitého důvodu. Samozřejmě není úkolem Nejvyššího soudu, aby si dovolací argumentaci obviněného jakkoli domýšlel nebo ji dokonce sám doplňoval. Naopak je vázán rozsahem podaného dovolání, uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (viz § 265f odst. 1, 2 a § 265i odst. 3 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci dotčeného mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem. V posuzovaném případě však jakákoli fundovaná (relevantní) argumentace absentuje.
17. Vzhledem k tomu postačí doplnit již jen několik málo poznámek. K odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně lze mít celou řadu výhrad, zejm. pokud tento soud závěr o nenaplnění úmyslu obviněného (byť jen nepřímého) usmrtit poškozeného vystavěl v podstatné části na tom, že obviněný jiné osobě řekl, že poškozený zmizí jen na čas (nikoli trvale), že měl k dispozici střelnou zbraň (jíž mohl poškozeného snáze usmrtit, ale nepoužil ji), že s poškozeným po fyzickém útoku setrval v domě, aniž by aktivně činil cokoli dalšího, co by dále směřovalo k usmrcení poškozeného (ačkoli bylo zároveň konstatováno, že po dlouhou dobu nechal těžce zraněného poškozeného bez pomoci a snažil se, aby se k němu nikdo nedostal, prakticky jej tedy nechal pomalu umírat), že usmrcení poškozeného by bylo v rozporu s cíli a zájmy obviněného (neboť ten jej chtěl podle své obhajoby pouze potrestat, aby do budoucna již neprováděl nic v rozporu s jeho zájmy, a že od mrtvého by nemohl získat žádné peníze), že obviněný nemá lékařské vzdělání, aby mohl posoudit nebezpečí blížící se smrti poškozeného apod. Tyto úvahy a z nich vyplývající právní závěry krajského soudu jsou nepřijatelné. Souhlasit je naopak třeba s odůvodněním napadeného rozsudku vrchního soudu, který ve shodě s podanou obžalobou zvolil přísnější právní kvalifikaci činu, a to s ohledem na způsob a intenzitu útoku obviněného, jakož i jeho následné chování na prvotní fyzický útok plynule navazující.
18. Vrchnímu soudu po zrušení rozsudku soudu prvního stupně (na podkladě odvolání státní zástupkyně podaného do výroků o vině a trestu v neprospěch obviněného) nic nebránilo v tom, aby ve věci sám nově rozhodl, a to aniž by ve veřejném zasedání doplňoval dokazování či opakoval důkazy provedené již dříve před soudem prvního stupně. Skutkový stav byl totiž krajským soudem zjištěn úplně a správně. Popis jednání obviněného (popis skutku) v rozsudcích krajského i vrchního soudu byl totožný a forma zavinění obviněného ve formě nejméně nepřímého úmyslu z něj jednoznačně vyplývala. Takto popsané (soudy nižších stupňů správně zjištěné) jednání obviněného zjevně nepřipouštělo jinou právní kvalifikaci skutku, než je zločin vraždy podle § 140 odst. 1, 2 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Jak již bylo zmíněno, nakonec ani sám dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku žádné výhrady ke skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů neuplatnil (naopak, tato zjištění označil za správná – viz část III. dovolání) a současně nenamítl ani jakákoli procesní pochybení některého z uvedených soudů.
19. Uvedená konstatování ústí v závěr, že napadený rozsudek odvolacího soudu netrpí vadami, které by naplňovaly obviněným deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
V. Způsob rozhodnutí
20. Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tj. jako zjevně neopodstatněné. Učinil tak v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 14. 8. 2024
JUDr. Petr Šabata předseda senátu
Vypracoval: JUDr. Ondřej Círek