K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně
vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále
jen „státní zástupkyně“). Státní zástupkyně konstatovala, že dovolatelovy
námitky jsou založeny především na tom, že soudy obou stupňů neměly ke svému
rozhodnutí opatřeny a provedeny potřebné důkazy, přičemž soudy nezohlednily
jeho obhajobu založenou na tvrzení, že se popsaných jednání nedopustil. Takové
námitky jsou podle názoru státní zástupkyně pouhou polemikou s tím, jakým
způsobem nalézací soud provedl dokazování, jak provedené důkazy hodnotil a jaký
zjistil skutkový stav věci. V žádném případě tedy nejde o hmotně právní
námitky, které by se týkaly otázky tzv. právního posouzení skutků, jimiž byl
obviněný uznán vinným, ale naopak o námitky procesní, které jsou právně
irelevantní, neboť stojí nejen mimo rámec dovolatelem uplatněného zákonného
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale zároveň mimo rámec
všech důvodů dovolání vyjmenovaných v ustanovení § 265b tr. ř. Na tomto místě
státní zástupkyně zdůraznila zjevnou logickou návaznost mezi provedenými
důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními a navazujícími
právními úvahami soudů obou stupňů, včetně toho, jak se vyrovnaly s obviněným
uplatněnou obhajobou. Nelze tak podle jejího názoru dovodit, že by mezi právním
posouzením skutku a skutkovými zjištěními existoval jakýkoliv nesoulad, natož
pak nesoulad extrémní, který by mohl být imperativem ke změně skutkových
zjištění.
K námitce dovolatele, že při rekognici s poškozenou H. P. dne 21. 12. 2006
nebyl přítomen jeho obhájce a tím je dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1
písm. c) tr. ř., státní zástupkyně uvedla, že dovolatel byl v posuzované
trestní věci vzat do vazby usnesením Okresního soudu v Pardubicích ze dne 1.
12. 2006, sp. zn. 24 Nt 522/2006, z důvodů uvedených v § 67 písm. a) a c) tr.
ř., a to v návaznosti na trestní stíhání vedené Policií ČR SKPV Pardubice pod
č. j. ORPA-4303/TČ-70-2006, kdy byl stíhán pro trestný čin krádeže podle § 247
odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. zák. a trestný čin porušování domovní svobody
podle § 238 odst. 1, odst. 2 tr. zák. Obvinění pro trestný čin loupeže v H.
bylo obviněnému sděleno až dne 23. 2. 2007, a to usnesením policejního orgánu
Okresního ředitelství Policie ČR SKPV Pardubice, č. j. ORPA-4303/TČ-70-2006, ze
dne 17. 1. 2007. Soudy obou stupňů přitom posoudily zmíněnou rekognici jako
neodkladný úkon, neboť jeho provedení směřovalo k identifikaci pachatele a i s
ohledem na věk a zdravotní stav obviněné hrozilo její zmaření. V případě, že
byl úkon podle § 158a tr. ř., tedy úkon neodkladný nebo neopakovatelný
spočívající ve výslechu svědka nebo v rekognici, proveden za účasti soudce a v
souladu se zákonem, je možné protokol o výpovědi svědka v hlavním líčení
přečíst podle § 211 odst. 2 písm. b) tr. ř. k důkazu, a to bez jakýchkoli
dalších podmínek. Obdobně tomu je i ve veřejném zasedání o odvolání. Totéž se
týká rekognice, která je z hlediska vymezení v trestním řádu zvláštním druhem
výslechu svědka. V případě výslechu prováděného podle § 104b odst. 2 a § 93
odst. 2 věta před středníkem ve spojení s § 103 tr. ř. jde o úkon, který
vlastní rekongici předchází, ale z hlediska § 158a tr. ř. jde o součást
rekognice prováděné jako neodkladný a neopakovatelný úkon, ať už se tento
výslech protokoluje samostatně nebo je součástí protokolu o rekognici. V
kontextu s výše naznačenými skutečnostmi tak podle názoru státní zástupkyně
dovolatel nemohl být zkrácen na svém právu na obhajobu obhájcem, neboť v daném
případě bylo třeba rekognici považovat za neodkladný úkon.
Vzhledem ke shora uvedenému státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud České
republiky dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako
zjevně neopodstatněné a aby toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §
265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Obviněný P. B. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k
podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho
bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě
(§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr.
ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v
ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§
265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky
přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné
podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu
druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti
rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek obviněného (odvolání)
proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán
vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř.,
bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný
dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení § 265b odst.
1 písm. c), g) tr. ř., na které je v dovolání odkazováno.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s
poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových
zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový
stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání
hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu
nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst.
5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak,
jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve
výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení
skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě
trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Východiskem pro existenci
dovolacího důvodu podle § 265b odst.1 písm. g) tr. ř. proto budou skutková
zjištění soudu obsažená ve výroku o vině a rozvedená v odůvodnění napadeného
rozhodnutí ve věci samé, popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem
hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V projednávaném případě však dovolatel nenamítl, že na soudy zjištěný skutkový
stav věci byla nesprávně aplikována ustanovení hmotného práva a že tento
nesprávný postup činí vadným výrok o vině či další v rozsudku uvedené výroky.
Své dovolání - pokud jde o důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. - založil na tvrzení, že soudy neměly ke svému rozhodnutí o otázkách
viny opatřeny a provedeny potřebné důkazy a nezohlednily jeho obhajobu, podle
které se některých stíhaných skutků nedopustil. Zároveň jim vytkl procesní
pochybení vztahující se k použitelnosti výsledků provedené rekognice a dále to,
že v rozporu se zásadou in dubio pro reo hodnotily obsah jednotlivých důkazů v
pochybnostech nikoliv k jeho prospěchu, ale naopak k jeho tíži.
To znamená, že s primárním poukazem na procesní vady a na ně navazující
nesprávně zjištěný skutkový stav věci spojoval názor, že její jednání bylo
nesprávně právně posouzeno, když se ve skutečnosti v dovolání namítaných skutků
nedopustil, resp. že provedené důkazy takový závěr nedovolovaly.
Z dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu (viz str. 6 až 8) i z rozsudku
soudu prvního stupně (viz str. 8, 9) je přitom dostatečně zřejmé, z jakých
důvodů a na jakém důkazním podkladě soudy obou stupňů v projednávané věci
vycházely z odlišných skutkových zjištění, než jaká měly podle dovolatele
učinit, na kterých následně založily závěr o jeho vině a právní posouzení
stíhaných skutků jako trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), e),
odst. 2 tr. zák. v souběhu s trestným činem porušování domovní svobody podle §
238 odst.1, odst. 2 tr. zák. a trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák.
Tyto závěry soudy zároveň ve svých rozhodnutích v rozsahu předpokládaném v
ustanoveních § 134 odst. 2 tr. ř. a § 125 odst. 1 tr. ř. v potřebném rozsahu
náležitě vyložily a odůvodnily. Na tomto místě je třeba konstatovat, že v § 2
odst. 5 tr. ř. ani v § 2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro
míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní
váhu určitých druhů či typů důkazů. Z hlediska práva na spravedlivý proces je
však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §
125 odst. 1 tr. ř., resp. § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního
soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Odvolací soud se v
rámci provedeného přezkumu současně zabýval i procesní otázkou zákonnosti
výslechu poškozené H. P. a provedené rekognice a dospěl k závěru, že tyto úkony
byly provedeny vzhledem k věku poškozené jako neodkladné a zároveň v souladu se
zákonem za přítomnosti soudce (viz str. 8 usnesení).
Z výše uvedených důvodů pak nelze pochybovat o tom, že se dovolatel podaným
mimořádným opravným prostředkem domáhal přehodnocení (revize) soudy zjištěného
skutkového stavu věci, tzn. že dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve
skutečnosti uplatnil na procesním (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně
právním základě. Jeho námitky tudíž dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. neodpovídají.
K dovolání obviněného je pak nutno dále poznamenat, že dovolání podle § 265a a
násl. tr. ř. není dalším odvoláním, nýbrž mimořádným opravným prostředkem
určeným především k nápravě výslovně vyjmenovaných procesních a hmotně právních
vad uvedených zejména v § 265b odst. 1 tr. ř., ale nikoli k revizi skutkových
zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi
provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem
prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen
soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263
odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout
přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu
č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na
přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a
úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není
oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle
zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov.
omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).
Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného
přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů
(viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Má-li být dovolání jako mimořádný opravný prostředek skutečně výjimečným
průlomem do institutu právní moci, který je důležitou zárukou stability
právních vztahů a právní jistoty, musí být možnosti jeho podání - včetně
dovolacích důvodů - nutně omezeny, aby se širokým uplatněním tohoto opravného
prostředku nezakládala další řádná opravná instance. Proto jsou dovolací důvody
ve srovnání s důvody pro zrušení rozsudku v odvolacím řízení (§ 258 odst. 1 tr.
ř.) podstatně užší.
Určitý průlom do výše uvedených zásad připustil Ústavní soud v některých svých
rozhodnutích, např. v nálezu ve věci sp. zn. I. ÚS 4/04, v němž se poukazuje na
to, že Nejvyšší soud často vykládá dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. příliš restriktivně, ačkoliv Ústavní soud již opakovaně judikoval, že
rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně
zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, jestliže by právní závěry
obecného soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními
(včetně úplné absence příslušných skutkových zjištění). V posuzované věci však
o takový případ nejde, neboť dovolatel se podaným mimořádným opravným
prostředkem domáhal přehodnocení výsledku dokazování ve svůj prospěch, tedy
zjištění skutečností pro něj podstatně příznivějších a zcela odlišných od těch,
které soudy vzaly při svém rozhodování po rozboru provedených důkazů v úvahu.
Pokud by dovolání obviněného bylo opřeno toliko o námitky, s nimiž spojoval
existenci hmotně právního důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.,
bylo by třeba toto dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako
podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. spočívá v tom, že obviněný
neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Uvedený dovolací důvod se
tedy vztahuje na případy, kdy obviněný nebyl v řízení zastoupen obhájcem,
ačkoliv ho podle zákona měl mít. Právo na obhajobu přitom patří mezi
nejvýznamnější procesní práva obviněného a je garantováno nejen zákonem č.
141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších
předpisů (viz zejména § 36 tr. ř. o nutné obhajobě), ale též mezinárodními
smlouvami o lidských právech a svobodách (viz zejm. čl. 6 odst. 3 písm. c/
Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) i ústavními předpisy (viz
čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, dále jen „Listina“). Proto je
porušení práva na obhajobu považováno za závažnou, resp. podstatnou vadu řízení.
Jestliže dovolatel v rámci výše uvedeného dovolacího důvodu namítl, že mu bylo
odňato právo na obhajobu obhájcem, ačkoliv jej měl mít i při výslechu poškozené
H. P. a při následné rekognici, přičemž jeho obhájce nebyl o těchto úkonech
trestního řízení ani vyrozuměn, lze tyto námitky považovat z hlediska
ustanovení § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. za právně relevantní.
Při posuzování opodstatněnosti této části podaného dovolání pak Nejvyšší soud
dospěl k následujícím závěrům:
Z předloženého trestního spisu vyplývá, že obviněný (dovolatel) P. B. byl pro
výše uvedené trestné činy krádeže a porušování domovní svobody stíhán vazebně
od 1. 12. 2006. Tato skutečnost zakládala důvod nutné obhajoby podle § 36 odst.
1 písm. a) tr. ř. Svého obhájce pro toto řízení si obviněný sám zvolil, a to
advokáta Mgr. R. M. (viz plná moc na č. l. 26 spisu, „obhajoba v trestním
řízení - § 238 odst. 1, 2 a § 247/1b, e, 2 tr. zák.“), který následně vykonával
úkony obhajoby.
Pokud jde o trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., který obviněný
(dovolatel) spáchal dne 14. 11. 2006, bylo jeho trestní stíhání zahájeno
usnesením policejního orgánu ze dne 17. 1. 2007 (č. l. 5 spisu). Vydání tohoto
usnesení předcházely úkony uvedené v H. deváté trestního řádu (postup před
zahájením trestního stíhání) spočívající ve výslechu svědkyně H. P. a dále v
provedení rekognice. Návrh na provedení těchto úkonů podala z podnětu
policejního orgánu v souladu s ustanovením § 158 odst. 8 tr. ř. s odkazem na
ustanovení § 158a tr. ř. státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v
Jičíně (č. l. 449 spisu). Důvodem jejího postupu bylo to, že ze spáchání
trestného činu loupeže, kterého se měl původně dopustit neznámý pachatel, se
stal posléze důvodně podezřelým P. B. Neodkladnost a neopakovatelnost
předmětných úkonů, kterými mělo být podezření proti němu budˇ potvrzeno nebo
naopak vyvráceno, pak byla spatřována ve vysokém věku poškozené a případném
vlivu této skutečnosti na pozdější důkazní kvalitu její výpovědi. Ze spisu pak
vyplývá, že výslech svědkyně H. P. a následně rekognice byly provedeny
policejním orgánem dne 21. 12. 2006 (viz č. l. 454 až 460 spisu) za přítomnosti
státní zástupkyně a především soudce (JUDr. P. J.), jehož účast zákon vyžaduje.
Podle § 158a tr. ř. je-li při prověřování skutečností nasvědčujících tomu, že
byl spáchán trestný čin, a zjišťování jeho pachatele třeba provést neodkladný
nebo neopakovatelný úkon spočívající ve výslechu svědka nebo v rekognici,
provede se na návrh státního zástupce takový úkon za účasti soudce, který v
takovém případě odpovídá za zákonnost provedení úkonu a k tomu cíli může do
provedení úkonu zasahovat. Soudci však nepřísluší přezkoumávat závěr státního
zástupce o tom, že úkon je podle zákona neodkladný nebo neopakovatelný.
Zatímco účast soudce při výše uvedených úkonech je zde přímo ze zákona povinná,
trestní řád výslovně neřeší otázku, zda těmto úkonům prováděným před (možným)
zahájením trestního stíhání může být přítomen právní zástupce podezřelé osoby
(advokát). Nejvyšší soud s přihlédnutím k judikatuře Ústavního soudu (srov.
přiměřeně nálezy publikované pod č. 50/2005 a 153/2004 Sbírky nálezů a usnesení
Ústavního soudu) připouští, že vzhledem k ústavnímu právu na právní pomoc
zakotvenému v čl. 37 odst. 2 Listiny nelze vyloučit možnost, aby advokát, s
nímž má - v procesním smyslu jen podezřelá (tj. nikoli obviněná) osoba -
uzavřenou smlouvu o právní pomoci, byl přítomen při výslechu svědka či následné
rekognici ještě před zahájením trestního stíhání. Na druhé straně z toho
zároveň nelze nijak dovozovat, že v dané fázi trestního řízení by příslušný
orgán měl za povinnost zajistit k těmto úkonům podezřelé osobě advokáta či o
nich předem vyrozumívat právního zástupce (advokáta) takové osoby, popř.
neodkladné a neopakovatelné úkony odkládat jen proto, že si podezřelý u nich
přeje advokáta mít.
V posuzovaném případě měl obviněný (dovolatel) P. B. zvoleného obhájce (Mgr.
M.) v probíhajícím řízení, v němž byl trestně stíhán pro trestné činy krádeže
podle § 247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. zák. a porušování domovní svobody
podle § 238 odst. 1, odst. 2 tr. zák. Ke spojení s další věcí přitom došlo až
po zahájení trestního stíhání pro trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr.
zák., kde jej jmenovaný obhájce rovněž zastupoval.
Konečně z výpovědi dovolatele ze dne 21. 12. 2006 na č. l. 453 spisu vyplývá,
že po telefonické dohodě se svým advokátem Mgr. M., „který jej zastupuje již v
jiném trestním řízení“, se rozhodl, že se provedení rekognice zúčastní. Z toho
lze dovodit, že dovolatelův obhájce o tomto úkonu věděl. Dovolatel se zároveň
nijak nedomáhal jeho účasti ve smyslu realizace práva na právní pomoc
garantovaného v čl. 37 odst. 2 Listiny. Trestní řád - jak uvedeno výše - přitom
účast obhájce při neodkladných a neopakovatelných úkonech nijak neupravuje.
S přihlédnutím ke skutečnostem rozvedeným v předcházejících odstavcích proto
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v řízení, které předcházelo rozhodnutím soudů
obou stupňů, nedošlo v dovolatelem vytýkaném směru k pochybení spočívajícímu v
tom, že neměl v řízení či jeho části obhájce, ač ho podle zákona mít měl.
Námitkám uplatněným na základě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c)
tr. ř. proto nebylo možno přiznat jakékoliv opodstatnění.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o
dovolání zjevně neopodstatněné. Proto v souladu s citovaným ustanovením zákona
rozhodl v posuzovaném případě tak, že se dovolání obviněného P. B. odmítá. Za
podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v
neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 18. září 2008
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler