Část dovolacích argumentů obviněných J. S. a Jo. S. však směřuje i do právního
posouzení skutku popsaného v napadeném rozhodnutí. Obviněný J. S. totiž
uplatnil výhradu, podle níž jednání, které je popsáno v odsuzujícím rozsudku,
neodpovídá skutkové podstatě trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1, odst.
2 tr. zák. V případě, že by toto jednání bylo prokázáno, bylo by je možno podle
jeho mínění hodnotit jako trestný čin podvodu dílem dokonaný, dílem ve stadiu
pokusu. Také obviněný Jo. S. napadenému rozsudku vytkl nesoulad mezi popsaným
skutkem a jeho právní kvalifikací jako uvedeným trestným činem s tím, že z
rozsudku není patrné, na základě jakých skutkových okolností nalézací soud
usoudil, že jeho jednání a jednání ostatních obviněných bylo zahrnuto společným
úmyslem spáchat trestný čin vydírání, a dovodil, že v daném případě nebyl
naplněn požadovaný materiální znak trestného činu, a skutek tedy není trestným
činem. V souvislosti s tím je na místě vzít v úvahu i již konstatované
argumenty, jež tento dovolatel uplatnil v souvislosti s dovolacím důvodem podle
§ 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jde o námitky právně relevantní.
Podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. se trestného činu vydírání
dopustí ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké
újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl, a takový čin spáchá nejméně se
dvěma osobami.
Jedním ze znaků objektivní stránky tohoto trestného činu je použití násilí,
pohrůžky násilí nebo pohrůžky jiné těžké újmy jakožto prostředku k ovlivnění
vůle (svobodného rozhodování, které je v tomto případě objektem) napadené
osoby. Čin je dokonán násilným jednáním nebo pohrůžkou násilí nebo jiné těžké
újmy. Pohrůžku jiné těžké újmy lze spatřovat též v jednání spočívajícím v
hrozbě zahájení trestního stíhání, uplatnění zajišťovacích institutů a
odsouzení, přičemž není rozhodné, zda se poškozený dopustil trestné činnosti,
jejímž stíháním se hrozí (srov. obdobně rozh. č. 27/1982 Sb. rozh. tr.,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1293/2003).
Nevyžaduje se, aby pachatel dosáhl cíle, který sledoval. Trestný čin vydírání
je trestným činem úmyslným. K naplnění znaku nejméně se dvěma osobami je
zapotřebí, aby se na činu pachatele podílely alespoň dvě další osoby. Může jít
o spolupachatelství nebo o některou z forem účastenství s výjimkou návodu. Není
ovšem nezbytné, aby tyto osoby účastnící se na trestném činu pachatele byly
trestně odpovědné ani aby šlo o organizovanou skupinu.
Podle § 9 odst. 2 tr. zák. byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou
nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama.
Spolupachatelství předpokládá spáchání trestného činu společným jednáním a
úmysl k tomu směřující. O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze
spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného
činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen
některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen
souhrnem těchto jednání, anebo i jestliže jednání každého ze spolupachatelů je
aspoň článkem řetězu přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – směřují k
přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou
podstatu a působí současně (srov. např. rozh. č. 36/1973 Sb. rozh. tr.). Vždy
však spolupachatelství jako společné jednání dvou nebo více osob musí
naplňovat znaky jednání popsaného v příslušné skutkové podstatě téhož
trestného činu. K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni
spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné
přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako
činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje
tvořícího ve svém celku trestné jednání.
V posuzovaném případě ze skutkových zjištění vyjádřených (popsaných) v tzv.
skutkové větě rozhodnutí nalézacího soudu zejména vyplývá, že „obžalovaní J.
S. a R. B. v noci 22. 1. 2002 krátce po 23.00 hod. na základě předstíraného
zájmu o erotické služby inzerované poškozenými Š. N., K. N. a V. N. (všechny
utajené dle § 55 odst. 2 tr. řádu) vnikli v civilním oblečení do bytu v P.,
který si poškozené pronajaly od V. Č. k provozování erotického salonu, krátce
po vstupu se obžalovaní legitimovali jako kriminální policie s falešnými
služebními odznaky, poté jeden z nich vpustil do bytu obžalovaného Jo. S.
oblečeného v černé policejní uniformě (kombinéze), kterého následovali
obžalovaní L. F. a J. T. rovněž oblečeni v policejních kombinézách, obžalovaní
L. F. a J. T. krátce proběhli bytem, chvíli se zde zdrželi a poté byt
opustili, ostatní v bytě zůstali, přičemž J. S. a R. B. po přítomných
poškozených dívkách pod pohrůžkou trestního stíhání, vazebního vyšetřování a
odsouzení na dva roky požadovali všechny peníze, co v bytě a u sebe měly, takže
poškozené jim ze strachu vydaly finanční částku cca 7.000,- Kč…“
Nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí k těmto skutečnostem doplnil, že „V
této předstírané akci sehráli roli právě obžalovaní S., F. a T., jejichž pouhá
přítomnost zesilovala účinek pohrůžek, nátlaku a utvrzovala poškozené v tom, že
se skutečně jedná o policejní zásah.“ Podle jeho zjištění „… je zcela zřejmé,
že všichni (obvinění) museli být srozuměni s účelem návštěvy v bytě v P. a
jejich jednotným cílem bylo získat od poškozených peníze.“
Odvolací soud pak konstatoval, že „s ohledem na obsah výpovědí všech
poškozených je zcela nepochybné, že čin byl spáchán společným jednáním všech
obžalovaných, kteří od počátku museli být vedeni společným úmyslem a jednat na
základě společné dohody.“
Jde o formulace, z nichž z hlediska rozvedených teoretických východisek
dostatečně zřetelně vyplývá nejen naplnění objektivní stránky skutkové podstaty
uvedeného trestného činu (což platí i pro znak „nejméně se dvěma osobami“),
nýbrž i to, že po subjektivní stránce bylo (včetně spáchání inkriminovaného
činu společným jednáním) dáno úmyslné zavinění též obviněných J. S. a Jo. S.
Ve vztahu k závěru o spolupachatelství obviněného Jo. S. na uvedeném trestném
činu je třeba zdůraznit, že pro právní kvalifikaci jeho jednání není rozhodné,
že vlastní pohrůžky vůči poškozeným uplatnili obvinění J. S. a R. B. Obviněný
Jo. S. uskutečnil jednání, které bylo minimálně článkem řetězu současně
směřujícím společně s jednáním dalších obviněných k naplnění skutkové podstaty
trestného činu vydírání podle § 235 tr. zák. Šlo tedy o spolupachatelství podle
citovaného ustanovení § 9 odst. 2 tr. zák. (srov. k tomu přiměřeně i dosud
aplikovatelné rozhodnutí č. Rt 3371/1929 Sb. ozh. NS, podle něhož není ke
spolupachatelství trestného činu loupeže nezbytné, aby činnost všech
spolupachatelů byla rovnocenná, stačí, že více osob vědomě spolupůsobí za
stejným cílem, přičemž „není třeba, aby se každý spolupachatel osobně dopustil
zjevného násilí, stačí je-li skutečnému pachateli v dohodě s ním po boku, věda,
že tento s ním jako se svým pomocníkem počítá a že takto aspoň nepřímo přispívá
k provedení činu“).
K námitce obviněného Jo. S. o absenci materiální stránky trestného činu nutno
uvést, že podle ustanovení § 3 odst. 2 tr. zák. není čin, jehož stupeň
nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, trestným činem, i když jinak vykazuje
znaky trestného činu. Tato zákonem stanovená zásada (tzv. materiální pojetí
trestného činu) znamená, že některá jednání, která v konkrétní podobě
nedosahují určité minimální výše nebezpečnosti pro společnost, nejsou trestnými
činy, i když jinak (formálně) naplňují znaky některé skutkové podstaty.
Kritéria hodnocení stupně nebezpečnosti činu pro společnost jsou uvedena v
ustanovení § 3 odst. 4 tr. zák. a jsou předmětem objasňování v rámci zjišťování
skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5, 6 tr. ř.
Otázka výkladu ustanovení § 3 odst. 2 tr. zák. je řešena v současné judikatuře,
přičemž podle rozhodnutí č. 43/1996 Sb. rozh. tr. při úvahách o tom, zda
obviněný naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě čin
dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný
(§ 3 odst. 2 tr. zák.), je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením
formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich
naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro
společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Citované ustanovení se proto uplatní
jen tehdy, pokud stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě,
přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhne
stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost,
když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům
trestného činu této skutkové podstaty (Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4.
1996 sp. zn. 1 Tzn 2/96). Obdobné platí též pro posuzování materiální podmínky
pro použití vyšší trestní sazby podle § 88 odst. 1 tr. zák. (k okolnosti, která
podmiňuje použití vyšší trestní sazby, se přihlédne jen tehdy, jestliže pro
svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro
společnost). Také v tomto směru totiž zákon již stanovením určité okolnosti
podmiňující použití vyšší trestní sazby předpokládá, že při jejím naplnění v
běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost
zpravidla podstatně zvýšen. K okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby
se proto nepřihlédne jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti činu pro společnost v
konkrétním případě ani při formálním naplnění této okolnosti nedosáhne stupně
odpovídajícího dolní hranici zvýšené trestní sazby (srov. rozh. č. 34/1976 Sb.
rozh. tr.).
Z popisu předmětného (zjištěného) skutku vyplývají takové okolnosti (srov. též
rozh. č. 13/1973/II Sb. rozh. tr.), jež vylučují závěr, že konkrétní stupeň
nebezpečnosti činu pro společnost je v daném případě pod hranicí tzv. typové
nebezpečnosti trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. b)
tr. zák., že tedy neodpovídá ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům
tohoto trestného činu.
Nepochybil proto nalézací soud, jestliže předmětný skutek kvalifikoval jako
trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., ani
odvolací soud, pokud tuto právní kvalifikaci označil za správnou.
Odvolací soud sice nesprávně dovodil, že znaky skutkové podstaty citovaného
trestného činu byly naplněny též jednáním obviněných vůči svědku V. Č., neboť v
tomto směru nelze z popisu skutku v rozsudku nalézacího soudu shledat naplnění
znaku násilí, pohrůžky násilí nebo pohrůžky jiné těžké újmy, avšak vzhledem k
tomu, že jde pouze o úvahu vyjádřenou v odůvodnění jeho rozhodnutí, nelze se
zřetelem k ustanovení § 265a odst. 4. tr. ř. (dovolání jen proti důvodům
rozhodnutí není přípustné) a za situace, kdy inkriminovaný skutek byl, jak již
shora uvedeno, správně kvalifikován, vyvozovat závěr o vadnosti napadeného
usnesení.
Z rozvedených důvodů nemohl Nejvyšší soud přiznat právně relevantním námitkám
obviněných J. S. a Jo. S. žádné opodstatnění.
Důvodem dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence
vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného
opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému § 265a odst. 2
písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem
pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání
uvedený v písmenech a) až k) (§ 265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod
tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného
prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu
ke druhé instanci, nebo byl–li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v
předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až
k) tr. ř.
V posuzované věci však o prvou alternativu tohoto dovolacího důvodu nemůže jít,
neboť Městský soud v Praze jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o
zamítnutí řádných opravných prostředků (odvolání) rozhodl ve veřejném zasedání
po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem. Konkrétní námitky,
jež uplatnil obviněný J. S., pak z důvodů již shora rozvedených nejsou
opodstatněné, příp. je nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů podle §
265b tr. ř. Z podstatné části to platí též o argumentech uplatněných obviněným
Jo. S. Tomu lze přisvědčit toliko ve vztahu k výhradě, že ve výroku o vině
rozsudku nalézacího soudu není správně uvedena právní věta o kvalifikované
skutkové podstatě, což nelze považovat za pouze písařskou chybu.
O písařskou chybu ve smyslu § 131 odst. 1 tr. ř. nemůže jít proto, že písemné
vyhotovení rozsudku soudu prvního stupně odpovídá znění tohoto rozhodnutí, jak
bylo podle protokolu o hlavním líčení vyhlášeno. Jedná se tudíž o vadu výroku o
vině předmětného rozsudku spočívající v nesouladu právní věty s použitou právní
kvalifikací skutku. Tato vada však nemá z důvodů výše vyložených /posuzovaný
skutek byl rovněž v případě obviněného Jo. S. správně kvalifikován jako trestný
čin vydírání vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák spáchaný ve
spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák./ vliv na věcnou správnost tohoto
výroku.
Nejvyšší soud tedy konstatuje, že v dovolání obviněného L. F. sice byl citován
zákonný důvod podmiňující podání tohoto mimořádného opravného prostředku, a to
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak konkrétní argumenty obsažené v
dovolání vycházejí z důvodů jiných, které v zákoně jako dovolací důvody uvedeny
nejsou. K tomu je třeba uvést, že každý dovolatel musí na jedné straně v
souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. odkázat v dovolání na zákonné ustanovení § 265b
odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně
uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném
ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o
důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na ně dovolatelem formálně
odkazováno.
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li
podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v
předmětné věci shledal, že dovolání obviněného L. F. nebylo podáno z důvodů
stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho
odmítnutí.
Důvody uplatněné obviněným J. S. sice dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1
písm. g), l) tr. ř. zčásti neodpovídaly, zčásti však byly právně relevantní. V
této části byly ovšem zjevně neopodstatněné.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o
dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud
v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného J. S.odmítl.
Obviněný Jo. S. uplatnil argumentaci, kterou nebylo možno dílem podřadit pod
jím uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), k), l) tr. ř.
Dílem sice byla právně relevantní, avšak zjevně neopodstatněná. Pokud důvodně
namítl vadu spočívající v absenci právní věty o kvalifikované skutkové podstatě
ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, pak je zcela zřejmé ze skutečností
vyložených výše, že tato vada by nemohla zásadně ovlivnit jeho postavení a
naznačená otázka nemá po právní stránce zásadní význam.
Podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, je-li
zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení
obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena není po právní
stránce zásadního významu. Z rozvedených důvodů Nejvyšší soud podle citovaného
ustanovení zákona dovolání obviněného Jo. S. odmítl.
Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil Nejvyšší soud toto rozhodnutí
v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 7. července 2004
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý