Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 29. 6. 2016 dovolání,
která podal obviněný M. V. T., a nejvyšší státní zástupce v neprospěch
obviněného M. V. T., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 12. 2015,
sp. zn. 2 To 114/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského
soudu v Praze pod sp. zn. 43 T 6/2014, takto:
I. Podle § 265k odst. 1, 2 trestního řádu za podmínky uvedené v § 265p odst. 1
trestního řádu se usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 12. 2015, sp. zn.
2 To 114/2015, zrušuje, a to v části, v níž zůstal nedotčen výrok o trestu, a
dále se zrušuje jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29.
9. 2015, sp. zn. 43 T 6/2014, a to ve výroku o trestu.
Podle § 265k odst. 2 věta druhá trestního řádu se zrušují také všechna další
rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke
změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle § 2651 odst. 1 trestního řádu se Městskému soudu v Praze přikazuje,
aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
III. Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněného M. V.
T. odmítá.
IV. Podle § 265l odst. 4 trestního řádu se obviněný M. V. T. bere do vazby z
důvodů uvedených v § 67 písm. a) trestního řádu.
I.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 43 T 6/2014, byl
obviněný M. V. T. uznán vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle § 173
odst. 1, 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr.
zákoník“) ve stadiu přípravy podle § 20 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dle
skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že (včetně
pravopisných chyb a překlepů) „v přesně nezjištěné době nejméně od ledna 2014
do 21.02.2014, především dne 07.02.2014, v P., V. n. v restauraci McDonald, dne
10. 02. 2014 v P., ulice K., před sídlem společnosti L. M., s.r.o. a na dalších
dosud neztotožněných místech v P., v úmyslu získat majetkový prospěch za
použití násilí, se aktivně účastnil přípravy a organizace loupežného přepadení
jednatele společnosti L. M., s.r.o. J. C., personalisty této společnosti M. E.,
a pracovnice této společnosti I. K., o kterých věděl, že vždy v době od 22. do
25. dne v měsíci z budovy společnosti L. M., s.r.o. v P., ulice K. převážejí
finanční hotovost ve výši cca 800.000,- Kč jako výplatu pro své zaměstnance do
Obchodního domu Kaufland se sídlem v O., a to tak, že poté, co tyto osoby s
finanční hotovostí vyjdou ze sídla společnosti v P., ulice K. směrem ke
služebnímu vozidlu zn. Škoda Octavia, se jím instruované osoby I. S., a osoba
známá pod jménem S., s nimiž se nejméně dne 07.02.2014 a dne 10.02.2014 sešel,
a kterým na těchto schůzkách předal přesné informace o způsobu převážení a
nakládání s finanční hotovostí a rozdělil úkoly, za pomocí slzného spreje,
obušku případně za užití hrozby plynovou pistolí, kterou v přesně nezjištěnou
dobu zakoupil od přesně neztotožněné osoby za částku ve výši cca 1.500,- Kč, či
plynové pistole Glock, jíž disponoval I. S., zmocní krabice s finanční
hotovostí a z místa činu utečou, přičemž dne 10.02.2014 přivezl vozidlem zn.
Opel osobu I. S., a osobu známou pod jménem S. k sídlu společnosti L. M.,
s.r.o. v P., ulice K., aby jim ukázal místo, odkud bude transportována finanční
hotovost, J. C., který finanční hotovost převáží, jakož i vozidlo Škoda
Octavia, které pro převoz finanční hotovosti využívá, přičemž jim předal
informace i o dalším vozidle, jímž uvedení zaměstnanci finanční hotovost
převáží, přímo na místě je instruoval, jakým způsobem mají loupežné přepadení
provést s tím, že za tyto informace, které získal za svého působení ve
společnosti L. M., s.r.o., požadoval nejméně 15% z uloupené finanční hotovosti,
načež I. S. a osoba známá pod jménem S. od tohoto jednání upustili, přičemž
svým jednáním tak mohl obžalovaný poškozené společnosti L. M., s.r.o. způsobit
škodu ve výši cca 800.000,- Kč“.
Za to byl obviněný podle § 173 odst. 2 tr. zákoníku za užití § 58 odst. 5 tr.
zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) let, pro jehož
výkon byl zařazen podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s
ostrahou.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 43 T 6/2014
podal obviněný M. V. T. odvolání směřující do všech výroků napadeného rozsudku.
Odvolání podala též státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v
Praze, a to v neprospěch obviněného, směřující do výroku o trestu.
O odvoláních rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 17. 12. 2015, sp. zn.
2 To 114/2015, a to tak, že podle § 256 tr. ř. obě odvolání zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 12. 2015, sp. zn. 2
To 114/2015 podal obviněný dovolání (č. l. 836-837), přičemž uplatnil dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., s tím, že napadené usnesení a
jemu předcházející rozsudek spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a
jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Obviněný namítl, že nebyl naplněn jeden ze základních znaků skutkové podstaty
trestného činu kladeného mu za vinu, a to konkrétně úmyslnost jeho jednání. Má
za to, že soud prvního stupně dovodil tento znak v přímém rozporu s provedenými
důkazy. Tento soud nikterak nevzal v potaz, že osobu pod přezdívkou S.
kontaktoval svědek I. S. a schůzky dne 7. 2. 2014 a 10. 2. 2014 zorganizovala a
jejich průběh řídila osoba pod přezdívkou S., a stejně tak napadení pracovníků
společnosti L. M., s. r. o., naplánovala tato osoba. Vše shora uvedené vyplývá
jednak z obsahu Protokolu o přepisu hovoru v průběhu sledování ze dne 6. 6.
2014 a jeho audiozáznamu, a dále také z rozhovoru S. s obviněným ze dne 10. 2.
2014, jenž je zaznamenán na č. l. 305 vyšetřovacího spisu a jeho audiozáznamu.
Iniciativu osoby označované jako S. ostatně potvrdil ve své výpovědi i svědek
S. Z uvedeného je zřejmé, že obviněný rozdělení úkolů v rámci loupežného
přepadení nikterak neorganizoval, naopak jednoznačná aktivita byla na straně
osoby označené jako S. a rovněž tato osoba rozdávala úkoly. Svědek J. K. v
rámci svých výpovědí opakovaně uvedl, že úkoly jednotlivých osob při loupežném
přepadení určeny nebyly. Dále obviněný uvedl, že si nic konkrétního ohledně
možného mechanismu loupežného přepadení nepředstavoval, což koresponduje s
audiozáznamy a že toliko odpovídal na konkrétní dotazy osoby vystupující pod
přezdívkou S.
Obviněný má dále za to, že nebylo prokázáno, že by mělo dojít ke zmocnění se
krabice s finanční hotovostí za užití násilí, případně pod hrozbou použití
násilí. Obsah hovorů svědka S. a svědka K. s obviněným zaznamenaných v rámci
nařízených odposlechů a obsah jejich výpovědí ohledně vlastního napadení
pracovníků společnosti L. M., s. r. o., společně nekorespondují. Z tohoto
důvodu považuje jejich výpovědi za nevěrohodné a není dán jediný důkaz svědčící
tomu jeho jednání právně kvalifikovat jako přípravu zvlášť závažného zločinu
loupeže podle § 173 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku a nikoliv jako přípravu
zločinu krádeže podle § 205 odst. 1, 4 tr. zákoníku, jehož příprava však není
trestná.
S ohledem na výše uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k tr.
ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 12. 2015, sp. zn. 2 To
114/2015, a také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí navazující,
pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a přikázal
tomuto soudu, aby ve věci znova jednal a rozhodl.
Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek
§ 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství,
které jej obdrželo dne 18. 4. 2016 (č. l. 835). Dne 25. 4. 2016 bylo Nejvyššímu
soudu doručeno sdělení Nejvyššího státního zastupitelství, sp. zn. 1 NZO
482/2016, v němž uvedlo, že se k podanému dovolání obviněného M. V. T. nebude
věcně vyjadřovat. Současně uvedlo, že výslovně souhlasí s tím, aby ve věci bylo
rozhodnuto za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 tr. ř. v
neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání i nejvyšší státní zástupce, a to
v neprospěch obviněného (č. l. 827-830), přičemž uplatnil dovolací důvod podle
§ 265b odst. h), l) tr. ř., neboť bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného
prostředku proti rozsudku soudu prvního stupně uvedenému v § 265a odst. 2 písm.
a) tr. ř., ačkoliv obviněnému byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu
stanovenou v trestním zákoníku na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Poté, co nejvyšší státní zástupce zrekapituloval dosavadní průběh řízení a
rozhodnutí soudů obou stupňů, uvedl, že v projednávané věci se jedná o již
druhé rozhodnutí odvolacího soudu. Přestože odvolací soud v předcházejícím
řízení v odůvodnění svého rozhodnutí přisvědčil námitkám státní zástupkyně
stran naplnění, resp. nenaplnění podmínek ustanovení § 58 odst. 5 tr. zákoníku,
nelze souhlasit se závěrem Vrchního soudu v Praze vyjádřeným v napadeném
usnesení, pokud se týká splnění podmínek a užití § 58 odst. 5 tr. zákoníku.
Vrchní soud v Praze poměrně stručně uvedl, že toto ustanovení se aplikuje v
případech přípravy trestného činu, pokud povaha a závažnost přípravy takový
postup dovolují, avšak argumentaci státní zástupkyně uplatněné v odvolání
nepovažuje za relevantní, kdy uvedl, že v podstatě jen podrobně rozvádí znaky
skutkové podstaty trestného činu, jimž byl obviněný uznán vinným. Mimo to
odvolací soud v odůvodnění svého usnesení akcentuje „větší časovou a věcnou
vzdálenost přípravného jednání obžalovaného od samotné plánované realizace“,
aniž by tuto tezi konkrétněji rozvinul, takže není dostatečně zřejmé, co přesně
měl odvolací soud na mysli. Při aplikaci § 58 odst. 5 tr. zákoníku se oproti §
58 odst. 1 tr. zákoníku pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody nevyžadují
zvláštní okolnosti případu či poměry pachatele. Nelze však zcela přehlížet již
samotný název § 58 tr. zákoníku, tedy „mimořádné snížení trestu odnětí
svobody“. Je tedy zcela zřejmé, že postup podle § 58 odst. 5 tr. zákoníku by
měl být postupem mimořádným, nikoliv pravidelným.
Společenská škodlivost přípravy je zpravidla nižší nežli škodlivost dokonaného
trestného činu i jeho pokusu, je vyjádřena v § 20 odst. 1 tr. zákoníku, a to
konstatováním, že příprava je trestná pouze v případě, jde-li o přípravu ke
zvlášť závažnému zločinu a zákon to navíc u příslušného trestného činu výslovně
stanoví. Ve vztahu k § 173 odst. 2 tr. zákoníku tomu tak nepochybně je. Je-li
ovšem příprava trestná, pak je podle § 20 odst. 2 tr. zákoníku trestná podle
trestní sazby stanovené na zvlášť závažný zločin, k němuž směřovala, jestliže
trestní zákon nestanoví něco jiného (a v konkrétním případě nestanoví).
V projednávané věci je třeba podotknout, že k dokonání trestného činu ani k
jeho pokusu nedošlo výlučně proto, že jednání obviněného bylo orgánům činným v
trestním řízení včas prozrazeno osobou vystupující v trestním řízení jako
utajený svědek pod jménem J. K. Skutečnost, že shodou okolností, ležících mimo
obviněného, nebylo násilí použito a nebyla způsobena ani majetková škoda, tudíž
není za daného stavu ničím, co by mělo soud vést k aplikaci moderačního
ustanovení § 58 odst. 5 tr. zákoníku. Takovou skutečností pak evidentně není
ani fakt, že obviněný byl do té doby trestně bezúhonný. Jiný argument, který by
potom zmíněný postup mohl odůvodnit, soudy činnými dříve ve věci předložen
nebyl.
Vzhledem k výše uvedenému nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud
podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. a za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř.
zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 12. 2015, sp. zn. 2 To
114/2015, a dále zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí
obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla
podkladu, a dále postupoval podle § 265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Vrchnímu
soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Opis dovolání nejvyššího státního zástupce byl za podmínek § 265h odst. 2 tr.
ř. zaslán k vyjádření obviněnému, který jej obdržel 24. 3. 2016 (č. l. 832). Ke
dni rozhodnutí dovolací soud neobdržel vyjádření obviněného k podanému dovolání
ani žádný jiný přípis, jímž by deklaroval svůj zájem využít práva vyjádřit se k
dovolání nejvyššího státního zástupce a práva vyplývajícího z ustanovení § 265r
odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření
nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření
obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro
projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu,
jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání je přípustné,
bylo podáno oprávněnými osobami, v zákonné lhůtě a na předepsaném místě.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo
nutno posoudit, zda obviněným M. V. T. a nejvyšším státním zástupcem vznesené
námitky naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.
Obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. a
nejvyšší státní zástupce podle § 265b odst. 1 písm. h), l) tr. ř.
Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., lze dovolání
podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného
prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) –
g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové
rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v
písm. a) – k). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První
alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí
řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a
odst. 2 písm. a), g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené
zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení
mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
První alternativa ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. by měla své místo
pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného
přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněného
je však naprosto zřejmé, že Vrchní soud v Praze odvolání obviněného projednal a
také z podnětu tohoto odvolání rozhodl výše uvedeným usnesením. Uplatnění
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho první alternativě
proto nepřichází v úvahu.
V úvahu tak přichází uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho druhé variantě,
tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů
dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.,
kdy obviněný poukazuje na dovolací důvod uvedený pod písm. g) a nejvyšší státní
zástupce na dovolací důvod uvedený pod písm. h).
Nejvyšší soud se nejdříve zabýval dovoláním obviněného.
V rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno
namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně
kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo
o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení
skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí
právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného
práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve
vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní
(srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03,
sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn
v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a
hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných
soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění
posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková
zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak
i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů.
Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající
skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před
soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě
korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např.
rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení
určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených
jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d),
e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007,
sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že
východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená
v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další
soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva
(především trestního, ale i jiných právních odvětví).
S ohledem na výše uvedené tedy nelze pod obviněným uplatněný dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit námitky, v rámci nichž obviněný
soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (především výpovědi svědka I. S. a J.
K., protokolu o přepisu hovorů v průběhu sledování ze dne 6. 6. 2014 a jeho
audiozáznamu, a přepisu rozhovoru mezi obviněným a osobou označenou jako S.
zaznamenaným na č. l. 305 vyšetřovacího spisu a s tím souvisejícího
audiozáznamu) a vadná skutková zjištění (námitka stran organizace a průběhu
schůzek dne 7. 2. 2014 a 10. 2. 2014, zjištění, kdo navázal kontakt s osobou
pod přezdívkou S., stejně jako námitka stran organizace a rozdělování úkolů v
rámci přípravy napadení pracovníků společnosti L. M., s. r. o., kde hlavním
iniciátorem byla osoba označená jako S.), stejně jako námitky, jimiž prosazuje
vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že
tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. že jsou v přímém
rozporu) a nepřímo i vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obviněný trvá na
tom, že si nic konkrétního o průběhu loupežného přepadení nepředstavoval a
pouze odpovídal na konkrétní dotazy osoby vystupující pod přezdívkou S.).
Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci
(provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněného) k revizi
skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení
skutku vycházel, kdy obviněný sám hodnotí skutkové okolnosti, resp. vytváří
vlastní náhled na to, jak se skutek odehrál. To znamená, že obviněný výše
uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotněprávních – byť v dovolání formálně
proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.)
se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů.
V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř.
nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité
skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých
důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést,
případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit.
S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví
např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají
naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný
význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného
na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování
o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který
obviněný M. V. T. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je
nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku
nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně
jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje
hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §
2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže
tedy obviněný namítl nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné
hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor dovozoval především z tvrzeného
nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších
stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních
ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž
důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v
případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b
odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Zásahu do skutkových zjištění soudů, kterého se obviněný v rámci svých námitek
v podstatě dožaduje, je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť
výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a
křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým
procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými
slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými
zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, kterýžto
obviněný v rámci dovolání namítá. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že
skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže
skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných
způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem
toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna,
apod.
O takový případ se však v projednávané věci nejedná, neboť Nejvyšší soud
existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Městského soudu
v Praze, která se stala podkladem napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze na
straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal. Skutková zjištění
soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba
konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny
dostačujícím způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými
okolnostmi, a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich
vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace
důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6
tr. ř. V rámci námitek obviněného se tak v podstatě jedná o polemiku s
hodnocením provedených důkazů, jak ho podaly soudy, kdy se obviněný
neztotožňuje se soudy učiněnými skutkovými zjištěními.
Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za stěžejní uvést, že námitka
existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými
důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem. Stejně tak, že na existenci
extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového
děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené
obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný,
neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů,
zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým
procesem.
Obviněný sice vznesl námitky, že nebyl naplněn jeden ze základních znaků
skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu loupeže podle § 173 odst. 1, 2 písm.
c) tr. zákoníku spáchaného ve stadiu přípravy podle § 20 odst. 1 tr. zákoníku,
a to konkrétně úmysl, a také, že jeho jednání mělo být posouzeno nikoliv jako
příprava zvlášť závažného zločinu loupeže, ale toliko jako příprava zločinu
krádeže, která však trestná není, kteréžto by bylo možno ve formální rovině
podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.,
nicméně námitky obviněným vznesené byly uplatněny způsobem neregulérním, neboť
byly uplatněny pouze a výlučně s odkazem na nesprávné hodnocení soudem
provedených důkazů, vadně zjištěný skutkový stav a jeho vlastní hodnocení
provedených důkazů, čímž se zcela míjí s obviněným uplatněným dovolacím důvodem.
Nad rámec výše uvedeného lze uvést, že otázkou úmyslu obviněného dopustit se
jednání kladeného mu za vinu se podrobně zabýval nalézací soud, kdy v této
souvislosti uvedl, že „k závěru o úmyslné formě zavinění je soud veden zejména
okolnostmi žalovaného jednání, kdy obžalovaný jako pachatel loupežného
přepadení provedl před samotným napadením pracovníků společnosti L. M., s. r.
o., které společně s dalšími osobami plánoval, nezbytnou přípravu tohoto
jednání, neboť nejprve za účelem realizace činu oslovil s nabídkou účasti
svědka I. S. a poté i osobu vystupující pod jménem D. (S.), přičemž před těmito
osobami v rámci schůzky realizované dne 7. 2. 2014 a dne 10. 2. 2014 výslovně
prezentoval svůj záměr uskutečnit loupežné přepadení pracovníků společnosti L.
M., s. r. o., při převozu finanční hotovosti určené na výplatu mezd zaměstnanců
ve středisku O. Tato přímá vůle obžalovaného uskutečnit žalované jednání, které
očividně připravoval v úmyslu jej spáchat, je zřejmá mimo jiné i ze záznamů
hovorů uskutečněných mezi ním, svědkem S. a osobou pod jménem D. (S.) při
jejich sledování orgány Policie ČR. Přímý úmysl obžalovaného realizovat
loupežné přepadení pracovníků společnosti L. M., s. r. o., je v neposlední řadě
patrný rovněž ze skutečnosti, že za přítomnosti svědka S. a osoby jménem D.
(S.) provedl obhlídku sídla společnosti L. M., s. r. o., včetně upřesnění
místa, které by z jeho pohledu bylo nejvhodnější při realizaci samotného
přepadení zaparkovat vozidlo pachatelů a kolik osob by se mělo tohoto jednání
aktivně účastnit, tzn. že se obžalovaný na uvedené jednání předem vědomě
připravoval a toto aktivně plánoval, to vše v úmyslu jej uskutečnit“ (str. 20
až 21 rozhodnutí nalézacího soudu). Závěru nalézacího soudu nelze ničeho
vytknout, neboť je zcela zřejmé, že obviněný se předmětného jednání, tedy
přípravy zvlášť závažného zločinu loupeže, dopouštěl zcela vědomě, postupoval
systematicky a v úmyslu dané jednání dokonat.
K námitce obviněného, že v projednávané věci se jednalo o přípravu zločinu
krádeže podle § 205 odst. 1, 4 tr. zákoníku namísto přípravy zvlášť závažného
zločinu loupeže podle § 173 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, Nejvyšší soud
uvádí, že přípravou podle § 20 odst. 1 tr. zákoníku je jednání, které záleží v
úmyslném vytváření podmínek pro spáchání zvlášť závažného zločinu (§ 14 odst. 3
tr. zákoníku), zejména v jeho organizování, opatřování nebo přizpůsobování
prostředků nebo nástrojů k jeho spáchání, ve spolčení, srocení, v návodu nebo
pomoci k takovému zločinu, jestliže to trestní zákon u příslušného trestného
činu výslovně stanoví a pokud nedošlo k pokusu ani dokonání zvlášť závažného
zločinu.
Zvlášť závažného zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí,
kdo proti jinému užije násilí, nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu
zmocnit se cizí věci.
Objektivní stránka tohoto trestného činu (v základní skutkové podstatě), který
má dva objekty (jednak osobní svobodu a jednak majetek, jehož se chce pachatel
zmocnit), záleží v použití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí jakožto
prostředků k překonání kladeného nebo očekávaného odporu napadené osoby s
úmyslem zmocnit se cizí věci. Násilím se rozumí použití fyzické síly. Pohrůžka
bezprostředního násilí je pohrůžka takovým násilím, které má být vykonáno
ihned, nepodrobí-li se napadený vůli útočníka. Násilí nebo pohrůžka
bezprostředního násilí je tedy prostředkem nátlaku na vůli napadeného (srovnej
Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha:
C. H. Beck, 2012, str. 1728-1730).
V návaznosti na výše stručně předestřená teoretická hlediska a podrobně
zdůvodněné závěry zejména nalézacího soudu Nejvyšší soud uvádí, že námitka
obviněného stran chybné právní kvalifikace jeho jednání postrádá jakékoli
opodstatnění. Ze skutkových zjištění se podává, že obviněný se zamýšlel
předmětného jednání dopustit za použití násilí, tj. za užití obušku a slzného
spreje, který měl být přímo použit vůči pracovníkům společnosti L. M., s. r.
o., za účelem snazšího získání jimi přenášené finanční hotovosti popř. za užití
pohrůžky bezprostředního násilí spočívající v užití hrozby plynovou pistolí,
kterou si zakoupil od neztotožněné osoby, či plynové pistole Glock, jíž
disponoval svědek I. S. V žádném ohledu nelze přisvědčit námitce obviněného, že
se jednalo toliko o přípravu zločinu krádeže, kdy byla zcela naplněna
objektivní stránka zvlášť závažného zločinu loupeže ve stadiu přípravy,
spočívající v užití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí.
Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že dovolání obviněného nebylo možno přiznat
jakékoli opodstatnění tedy, že se jedná o dovolání zjevně neopodstatněné.
Dále se Nejvyšší soud zabýval námitkami nejvyššího státního zástupce, které
tento podřadil pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. h), l) tr. ř.
Nejvyšší státní zástupce se neztotožňuje se závěry odvolacího soudu stran
uloženého trestu, který byl obviněnému uložen ve výměře mimo trestní sazbu
stanovenou v trestním zákoníku na trestný čin, jímž byl uznán vinným, kdy
nebyly splněny podmínky pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody podle § 58
odst. 5 tr. zákoníku. Uložený trest považuje s ohledem na všechny okolnosti za
nepřiměřeně mírný.
Podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je důvod dovolání dán tehdy,
jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští,
nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním
zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jedná se tedy o dovolací důvod,
kterým lze napadat toliko pochybení soudu co do druhu a výměry uloženého
trestu, a to v jasně vymezených intencích, kdy druh trestu musí být podle
zákona nepřípustný či výměra musí být mimo trestní sazbu stanovenou na trestný
čin zákonem.
Aby pak došlo k jeho naplnění, musí být v textu dovolání namítána existence
jedné z jeho dvou alternativ, tedy že došlo k uložení nepřípustného druhu
trestu či druhu trestu sice přípustného, avšak mimo zákonnou trestní sazbu.
Nelze tedy prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b
odst. 1 tr. ř. namítat jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či
výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §
39 a násl. tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo
naopak mírného trestu.
Námitky vznesené nejvyšším státním zástupcem jsou pod jím uplatněný dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřaditelné.
Podle § 58 odst. 5 tr. zákoníku soud může snížit trest odnětí svobody pod dolní
hranici trestní sazby též tehdy, jestliže odsuzuje pachatele za přípravu k
trestnému činu nebo za pokus trestného činu nebo za pomoc k trestnému činu a má
vzhledem k povaze a závažnosti přípravy nebo pokusu nebo pomoci za to, že by
použití trestní sazby odnětí svobody tímto zákonem stanovené bylo pro pachatele
nepřiměřeně přísné a že lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem kratšího
trvání.
Sazba trestu odnětí svobody stanovená za zvlášť závažný zločin loupeže podle §
173 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku činí 5 až 12 (pět až dvanáct) let.
Z uvedeného tedy vyplývá, že postup podle § 58 odst. 5 tr. zákoníku je možný za
kumulativního splnění dvou podmínek, a to:
a) povaha a závažnost přípravy nebo pokusu nebo pomoci jsou takové, že
by použití běžné (nesnížené) sazby trestu odnětí svobody bylo pro pachatele
nepřiměřeně přísné, a přitom
b) nápravy pachatele lze dosáhnout i trestem odnětí svobody kratšího
trvání.
Nalézací soud ve vztahu k uloženému trestu odnětí svobody uvedl, že „v daném
případě přitom byly soudem shledány všechny zákonné podmínky pro mimořádné
snížení trestu odnětí svobody ve smyslu § 58 odst. 5 tr. zákoníku, neboť
jednání obžalovaného zůstalo toliko ve stadiu přípravy podle § 20 odst. 1 tr.
zákoníku, tzn. že k samotné realizaci loupežného přepadení pracovníků
společnosti L. M., s.r.o. při převozu finančních prostředků určených k
hotovostní výplatě mezd pracovníkům společnosti a tedy i k faktickému způsobení
škody na majetku společnosti L. M., s.r.o. nedošlo. Současně nelze pominout ani
osobní poměry obžalovaného a jeho trestní minulost, kdy k jeho osobě nebyly,
vyjma odsouzení z domovského státu v roce 2004, v současné době zjištěny
jakékoli okolnosti závadového charakteru, tzn. že jeho jednání lze hodnotit
jako jednorázový exces (vybočení z jinak zažitých pravidel společenského
chování), nikoliv jako ustálenou a vžitou formu běžného chování, jímž by si
opatřoval prostředky pro uspokojování svých potřeb. Vzhledem ke všem výše
uvedeným skutečnostem, zejména okolnostem žalovaného jednání, jakož i osobním
poměrům obžalovaného, má soud za to, že by použití trestní sazby odnětí svobody
stanovené v § 173 odst. 2 tr. zákoníku (tj. sazby trestu odnětí svobody od 5 do
12 let) bylo pro obžalovaného jako pachatele tohoto trestného činu spáchaného
ve fázi přípravy nepřiměřeně přísné, neboť jeho nápravy, jakož i ochrany
společnosti lze účinně dosáhnout i trestem kratšího trvání, v tomto případě
nepodmíněným trestem odnětí svobody ve výměře 4 let“ (str. 23 rozsudku
nalézacího soudu).
Odvolací soud se ztotožnil s úvahami nalézacího soudu stran uloženého trestu a
splněním všech zákonných podmínek pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody
podle § 58 odst. 5 tr. zákoníku. V této souvislosti uvedl, že „odvolací soud se
s těmito úvahami zcela ztotožňuje, když i v reakci na obsah odvolání státní
zástupkyně zdůrazňuje, že ust. § 58 odst. 5 tr. zákoníku přímo s pácháním
trestné činnosti ve stadiu přípravy a aplikací tohoto ustanovení počítá, pokud
povaha a závažnost přípravy tento postup dovolují. Jestliže odvolatelka v
odvolání poukázala na to, že k pokusu ani k dokonání nedošlo bez jakéhokoli
osobního přičinění obžalovaného, že to obžalovanému stěží přičítat k tíži. Z
obsahu odvolání v neprospěch obžalovaného naopak nevyplývá žádná skutečnost,
která by obžalovanému přitěžovala, neboť tam namítané okolnosti jsou pouze v
podrobnostech rozpracované znaky skutkové podstaty trestného činu ve stadiu
přípravy a pokud by se obžalovaný tam uvedeným způsobem nechoval (str. 3-4
odvolání), jeho jednání by ani nebylo jednáním přípravným. Odvolací soud naopak
zdůrazňuje, že postup nalézacího soudu plně respektuje zákonné podmínky § 58
odst. 5 tr. zákoníku, když nelze pominout ani větší časovou a věcnou vzdálenost
přípravného jednání obžalovaného od samotné plánované realizace“ (str. 6
usnesení odvolacího soudu).
Mimořádné snížení trestu odnětí svobody za přípravu k trestnému činu, za jeho
pokus nebo za pomoc k trestnému činu (dále jen příprava trestného činu) se
uplatní tehdy, jestliže příprava nedosahuje v konkrétním případě takové
závažnosti, jaké odpovídají trestní sazby trestu odnětí svobody stanovené na
dokonaný trestný čin, resp. za trestný čin spáchaný pachatelem. Tedy, trest
odnětí svobody uložený na samé dolní hranici takové sazby by byl nepřiměřeně
přísný a nápravy pachatele lze dosáhnout i trestem odnětí svobody kratšího
trvání. Určitá vzdálenost přípravy k trestnému činu (§ 20 tr. zákoníku) a
pokusu trestného činu (§ 21 tr. zákoníku) od dokonaného trestného činu a
nedostatek následku znamenají zpravidla nižší závažnost a společenskou
škodlivost, než jakou vykazuje dokonaný trestný čin, i když jsou příprava a
pokus v zásadě stejně trestné jako dokonaný trestný čin. Aplikace § 58 odst. 5
tr. zákoníku není vázána na okolnosti případu ani na poměry pachatele, jak to
předpokládá § 58 odst. 1 tr. zákoníku, ovšem bez jejich zhodnocení by nebylo
možné stanovit, jak vysoký trest odnětí svobody je schopen zajistit nápravu
pachatele a ochranu společnosti a jestli výměra tohoto trestu by skutečně byla
nepřiměřeně přísná pro pachatele přípravy trestného činu. Podle § 58 odst. 5
tr. zákoníku jde o snížení trestu odnětí svobody, které je mimořádné, vyžaduje
se, aby příprava trestného činu k jeho spáchání nedosahovala závažnosti jiných,
obvyklých případů. Mimořádné snížení trestu odnětí svobody za přípravu
trestného činu je možné jen za předpokladu, že vzhledem k její povaze a
závažnosti by uložení trestu odnětí svobody v rámci jeho zákonné sazby bylo
nepřiměřeně přísné a že nápravy pachatele lze dosáhnout i trestem kratšího
trvání. Povaha a závažnost přípravy se bude posuzovat především podle hledisek
uvedených v § 39 odst. 6 písm. c) tr. zákoníku, protože toto ustanovení rovněž
předpokládá, že při stanovení druhu trestu a jeho výměry se přihlédne k
zvláštnostem přípravy trestného činu a jeho pokusu. Povaha přípravy, bude
vyplývat zejména z charakteru podniknutého jednání, z jeho formy a z charakteru
a závažnosti trestného činu, k němuž směřovala. Závažnost přípravy, je dána
především typovou závažností trestného činu, k němuž směřovala, dále tím, do
jaké míry se příprava rozvinula a jaké skutečnosti zabránily v dokonání
trestného činu. Závažnost přípravy je významně ovlivněna především tím, že v
případě přípravy nebyl způsoben následek. Jinak se zde uplatní obecná hlediska
uvedená v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, podle nichž se určuje povaha a závažnost
spáchaného trestného činu. Při posouzení zda lze dovodit, že použití stanovené
(nesnížené) sazby trestu odnětí svobody by bylo pro pachatele přípravy
nepřiměřeně přísné a že jeho nápravy lze dosáhnout i trestem odnětí svobody
kratšího trvání, se vychází z obdobných hledisek jako při posuzování stejné
podmínky podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku v případě obecného ustanovení o
mimořádném snížení trestu odnětí svobody (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní
zákoník II. § 1 - 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 798-799).
S úvahami nalézacího soudu ve vztahu k naplnění všech zákonných podmínek § 58
odst. 5 tr. zákoníku pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody, se kterými se
ztotožnil i soud odvolací nelze souhlasit.
Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně vyplývá, že obviněný byl
iniciátorem a aktivním hybatelem celé záležitosti. Pro účely loupežného
přepadení si opatřil plynovou pistoli a dokonce na vyhlédnutém místě, kde mělo
k loupežnému přepadení dojít, konkrétně a podrobně instruoval potenciální
spolupachatele I. S. a osobu známou pod přízviskem S. o tom, jak má loupežné
přepadení proběhnout. Šlo tedy o přípravné jednání vysoce sofistikované,
přičemž postavení a úloha obviněného v něm byly naprosto zásadní. Jinak řečeno,
obviněný úmyslně vytvářel podmínky pro spáchání zločinu, a to opatřováním
prostředků a nástrojů k jeho páchání, a rovněž vedením spolčení a naváděním k
takovému zločinu (tedy naplnil více dílčích alternativ přípravy ve smyslu § 20
odst. 1 tr. zákoníku), a tedy svým vlivem a aktivitou jednoznačně ovlivnil
výslednou škodlivost celého děje, byť v něm v konečném důsledku, zcela bez
působení obviněného, absentoval následek.
Soudy nicméně povahu a závažnost přípravy trestného činu dostatečně
nezohlednily. Lze souhlasit s nejvyšším státním zástupcem, že přípravné jednání
obviněného bylo vysoce sofistikované, kdy jeho postavení a úloha byla v celé
věci stěžejní. Obviněný postupoval systematicky, kdy si opatřil prostředky ke
spáchání trestného činu, a dále aktivně oslovoval další osoby s nabídkou účasti
na loupežném přepadení, které poté podrobně instruoval, mimo jiné na místě, kde
mělo k loupežnému přepadení dojít. Obviněný si tedy úmyslně vytvářel podmínky
ke spáchání zvlášť závažného zločinu loupeže, kdy se toto jednání rozvinulo do
takové míry, že bezprostředně směřovalo k pokusu či dokonání trestného činu.
Soudy se rovněž dostatečně nezabývaly typovou závažností zvlášť závažného
zločinu loupeže, jenž je velmi závažnou trestnou činností směřující do osobní
svobody a majetkové sféry poškozeného.
Stejně tak skutečnost, že k dokonání zvlášť závažného zločinu loupeže nedošlo a
jednání obviněného zůstalo toliko ve stadiu přípravy, nemůže sama o sobě bez
ohledu na další významné skutečnosti odůvodnit snížení trestu odnětí svobody
pod dolní hranici trestní sazby (srov. přiměřeně R 14/1965). V projednávané
věci je nutno zohlednit, jak správně poznamenal nejvyšší státní zástupce, že k
dokonání trestného činu nedošlo výlučně proto, že jednání obviněného, jež mělo
směřovat k dokonání trestného činu, bylo včas orgánům činným v trestním řízení
oznámeno utajeným svědkem vystupujícím v trestním řízení pod jménem J. K. Ze
skutkových zjištění je zřejmé, že obviněný byl odhodlán loupežné přepadení
uskutečnit a neměl v úmyslu od daného jednání upustit a ke způsobení následku,
resp. k dokonání trestného činu nedošlo výhradně na základě okolností mimo vůli
obviněného.
Nejvyšší soud se taktéž neztotožňuje s odůvodněním snížení trestu odnětí
svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby ve smyslu § 58 odst. 5 tr.
zákoníku ve vztahu k osobním poměrům obviněného, kdy jen s velkou mírou
benevolence lze považovat závěr o dosavadní bezúhonnosti obviněného jako
skutečnost svědčící pro aplikaci citovaného ustanovení. V této souvislosti je
třeba podotknout, že zjištění, že pachatel, jemuž je ukládán trest za přípravu
k trestnému činu, za pokus trestného činu nebo za pomoc k trestnému činu, dosud
vedl řádný život, nemůže bez ohledu na další významné skutečnosti odůvodnit
snížení trestu pod dolní hranici zákonné trestní sazby ve smyslu § 58 odst. 5
tr. zákoníku (srov. přiměřeně NS 2/2001-T 40).
Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí ne zcela jasně poukázal na větší
časovou a věcnou vzdálenost přípravného jednání obviněného od samotné plánované
realizace, aniž by vzhledem k výše uvedenému a skutkovým zjištěním bylo zřejmé,
v čem uvedené konkrétně spatřuje.
V projednávané věci Nejvyšší soud neshledal, že by příprava zvlášť závažného
zločinu loupeže podle § 173 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku nedosahovala
takové závažnosti, jaké odpovídají trestní sazby trestu odnětí svobody
stanovené na dokonaný trestný čin.
Nejvyšší soud proto shledal námitky nejvyššího státního zástupce opodstatněnými.
IV.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání obviněného M. V. T. bylo podáno z
jiného důvodu, než je uveden v § 265b odst. 1 tr. ř. Jelikož dovolání nebylo
podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl Nejvyšší soud v souladu s §
265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání.
Ze shora stručně rozvedených důvodů Nejvyšší soud z podnětu dovolání nejvyššího
státního zástupce podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p
odst. 1 tr. ř. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 12. 2015, sp. zn. 2
To 114/2015, zrušil, a to v části, v níž zůstal nedotčen výrok o trestu, a dále
zrušil i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 9.
2015, sp. zn. 43 T 6/2014, a to ve výroku o trestu. Současně podle § 265k odst.
2 věta druhá tr. ř. zrušil všechna další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí
obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla
podkladu, a Městskému soudu v Praze nařídil, aby v souladu s ustanovením § 265l
odst. 1 tr. ř. věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
V novém řízení bude soud prvního stupně povinen se v intencích zrušujícího
rozhodnutí předmětnou věcí znovu zabývat a postupovat přitom v souladu s
právním názorem, který k projednávaným právním otázkám zaujal Nejvyšší soud (§
265s odst. 1 tr. ř.).
Podle § 265l odst. 4 tr. ř. vykonává-li se na obviněném trest odnětí svobody
uložený mu původním rozsudkem (jak je tomu v dané věci) a Nejvyšší soud k
dovolání výrok o tomto trestu zruší, rozhodne zároveň o vazbě. Nejvyšší soud
zrušil dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu toliko v části, v níž
zůstal nedotčen výrok o trestu z rozsudku soudu prvního stupně, jenž byl v
tomto rozsahu taktéž zrušen, a takto pozbyl v důsledku uvedeného právní moci
výrok o trestu z těchto rozhodnutí vykonatelnosti a v příslušném výkonu trestu
na obviněném nelze pokračovat. Zde je namístě připomenout, že výrok dle § 265l
odst. 4 tr. ř., který je povinen dovolací soud za daného stavu učinit, je
výrokem neoddělitelným. Nejvyšší soud proto následně rozhodl tak, že se
obviněný M. V. T. bere do vazby podle § 67 písm. a) tr. ř., protože z jeho
jednání a dalších shora uvedených skutečností plyne důvodná obava, že při
propuštění na svobodu uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestu vyhnul,
přičemž dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo
zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu, jsou
zřejmé důvody, že tento trestný čin spáchal obviněný a s ohledem na jeho osobu,
povahu a závažnost trestného činu, pro který je stíhán, nelze v době
rozhodování účelu vazby dosáhnout jiným opatřením. Ostatně z tohoto důvodu byl
obviněný ve vazbě již v původním řízení.
Protože vady napadeného rozhodnutí vytknuté dovoláním nejvyššího státního
zástupce a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možné odstranit ve veřejném
zasedání v řízení o dovolání, Nejvyšší soud podle § 265r odst. 1 písm. b) tr.
ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 29. 6. 2016
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu