3 Tdo 668/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4.
října 2007 o dovoláních podaných obviněnou K. V. a obviněným M. D., proti
rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 2. 2007, sp. zn. 3 To 1/2007, jako
soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 48
T 2/2006, t a k t o :
I. Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7.
2. 2007, sp. zn. 3 To 1/2007, v části týkající se obviněné K. V. zrušuje.
Podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. se zrušují i všechna další rozhodnutí na
zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž
došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Vrchnímu soudu v Olomouci přikazuje, aby věc v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Podle § 265l odst. 4 tr. ř. se obviněná K. V. nebere do vazby.
II. Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného Mi. D. o d m í
t á .
V rámci rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 5. 2006, sp. zn. 48 T 2/2006,
v trestní věci obviněných K. V., H. K., K. K., S. Č., J. Ch. a M. D., byla
obviněná K. V. v bodě 1) výroku uznána vinnou trestnými činy vraždy podle § 219
odst. 1 tr. zák. a nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1 tr. zák., které
po skutkové stránce spočívaly v tom, že „v době od 21.00 hod. dne 27. 5. 2005
do 01.30 hod. dne 28. 5. 2005 ve Z., v obývacím pokoji rodinného domu, v úmyslu
usmrtit, napadla po předchozí slovní rozepři za použití blíže nezjištěné a
nelegálně držené zbraně ráže do 6,5 mm, kterou jí na její žádost opatřila
obviněná H. K. od obviněného M. D., svého manžela P. V., trvale bytem tamtéž, a
to tím způsobem, že jej z bezprostřední blízkosti střelila dvakrát do hlavy s
otvory vstřelu v pravé spánkové krajině a otvorem výstřelu v levé spánkové
krajině, přičemž mu způsobila vážné poranění mozku, kdy v důsledku tohoto
zranění na místě zemřel.“ Obviněný M. D. byl v bodě 5) výroku rozsudku uznán
vinným trestným činem nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1 tr. zák.,
který po skutkové stránce spáchal tak, že „v přesně nezjištěné době ve Z. před
spácháním trestného činu vraždy na poškozeném P. V., k jejímuž spáchání došlo v
době od 21.00 hod. dne 27. 5. 2005 do 01.30 hod. dne 28. 5. 2005 byl
telefonicky požádán obžalovanou K. V. o poskytnutí střelné zbraně z důvodů
údajné osobní ochrany pro případ napadení ze strany jejího manžela poškozeného
P. V., kdy na základě této žádosti jí opatřil dne 27. 5. 2005 blíže nezjištěnou
střelnou zbraň ráže nejméně 6,5 mm, drženou nelegálně bez řádného povolení,
kterou jí opatřil prostřednictvím obviněné H. K., kdy této předal zbraň dne 27.
5. 2005 v dopoledních hodinách ve Z., a po spáchání trestného činu vraždy
předmětnou střelnou zbraň po předchozí domluvě převzal od obžalované K. V.
zpět, a to opětovně prostřednictvím obžalované H. K., která mu zbraň vrátila
dne 28. 5. 2005, v dopoledních hodinách ve Z.“ V bodě 6) výroku byl dále uznán
vinným trestným činem neoznámení trestného činu podle § 168 odst. 1 tr. zák.,
kterého se měl dopustit tím, že „v přesně nezjištěnou dobu dne 28. 5. 2005 ve
Z. v souvislosti s vrácením střelné zbraně od obžalované K. V., se dověděl od
této o spáchání trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák. na
poškozeném P. V. a tuto skutečnost bez odkladu neoznámil státnímu zástupci ani
policejnímu orgánu.“
Obviněná K. V. byla za výše uvedené trestné činy podle § 219 odst. 1 tr. zák.
za použití § 35 odst. 1 tr. zák., § 40 odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zák.
odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 8 let. Pro výkon tohoto
trestu byla podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazena do věznice s ostrahou.
Obviněný M. D. byl podle § 168 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr.
zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců. Podle § 58
odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon tohoto trestu podmíněně
odložen na zkušební dobu v trvání 3 roků.
Proti předmětnému rozsudku podali obviněná K. V., obviněný M. D. a rovněž
státní zástupce (mj. v neprospěch obviněné K. V.) odvolání, o kterých rozhodl
ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 7. 2. 2007, sp. zn. 3
To 1/2007, jímž podle § 258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. napadený
rozsudek z podnětu odvolání státního zástupce zrušil ohledně obviněné K. V. ve
výroku o trestu, a z podnětu odvolání obviněného M. D. ve výroku, kterým byl
obviněný uznán vinným trestným činem neoznámení trestného činu podle § 168
odst. 1 tr. zák. (pod bodem 6), jakož i ve výroku o trestu. Za podmínek § 259
odst. 3 tr. ř. pak ohledně obviněné K. V. odvolací soud sám znovu ve věci
rozhodl tak, že se obviněná za trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák.
a za trestný čin nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1 tr. zák., ohledně
nichž zůstal ve výroku o vině napadený rozsudek nedotčen, odsuzuje podle § 219
odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v
trvání 10 let, pro jehož výkon se podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazuje do
věznice s ostrahou. Za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. byl obviněný M. D. za
trestný čin nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1 tr. zák., ohledně
něhož zůstal výrok o vině v napadeném rozsudku nedotčen, odsouzen podle § 185
odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců. Podle § 58 odst. 1
tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon trestu podmíněně odložen na
zkušební dobu 3 let. Zároveň byl podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby
pro skutek, jímž měl spáchat trestný čin neoznámení trestného činu podle § 168
odst. 1 tr. zák. Výrokem podle § 256 tr. ř. bylo odvolání obviněné K. V. jako
nedůvodné zamítnuto. V ostatních výrocích byl napadený rozsudek ponechán
nezměněn. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 7. 2. 2007 a k témuž
datu nabyl ve své nezrušené části právní moci i rozsudek soudu prvního stupně.
Proti shora citovanému rozhodnutí (rozsudku) odvolacího soudu podali obvinění
K. V. a M. D. následně dovolání, která zároveň směřují i proti pravomocným
(nezrušeným) částem rozsudku soudu prvního stupně. Obviněná K. V. napadla výrok
o vině trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák. a výrok o trestu,
obviněný M. D. napadl výrok o trestném činu nedovoleného ozbrojování podle §
185 odst. 1 tr. zák. a výrok o trestu.
Obviněná K. V. v odůvodnění dovolání provedla vlastní rozbor některých důkazů
provedených ve věci a na tomto základě dospěla k závěru, že v posuzovaném
případě došlo k extrémnímu nesouladu mezi skutkovými zjištěními a důkazy
provedenými před soudy obou stupňů. Podle názoru dovolatelky především žádný z
provedených důkazů nesvědčí o tom, že napadla svého manžela v úmyslu jej
usmrtit. Dovolatelka dále poukázala na rozpory mezi závěry znalců z oboru
balistiky a soudního lékařství ohledně vlastností použité zbraně. V uvedené
souvislosti pak dovolatelka soudu vytkla, že svá skutková zjištění učinil ve
zřejmém rozporu s výpovědí znalce z oboru balistiky, jako jednoho z klíčových
důkazů (viz výpověď znalce na č. l. 673 spisu). Podle dovolatelky v jejím
případě došlo rovněž k nesprávnému posouzení otázky jejího zavinění, neboť u
trestného činu vraždy podle § 219 tr. zák. by bylo nezbytné jejího úmyslného
zavinění, a to alespoň ve formě eventuálního úmyslu. Při právním posouzení
zavinění bylo přitom zapotřebí vzít v úvahu i otázku případného skutkového
omylu. Dovolatelka zdůraznila, že se ve zbraních nevyzná, není schopna
rozeznávat jednotlivé druhy zbraní ani s nimi zacházet. Zbraň, kterou získala
od spoluobviněného M. D., byla podle dovolatelky určena k zastrašení jejího
bývalého manžela (poškozeného), a to jako prostředek obrany před jeho
případnými fyzickými útoky nebo vyhrožováním. Přitom neměla v úmyslu ze zbraně
vystřelit a navíc na základě informace spoluobviněného M. D. vycházela z toho,
že jde o zbraň, která není schopna člověku ublížit a s tímto vědomím pak
jednala. To znamená, že měla o rozhodných skutečnostech nesprávnou představu.
Jednala proto v tzv. negativním skutkovém omylu, který vylučoval její
odpovědnost za úmyslný trestný čin. Protože by za uvedených okolností nebylo
možno dovodit její zavinění ani ve formě nepřímého úmyslu, mohlo jít podle
dovolatelky toliko o zavinění ve formě nevědomé nedbalosti. V takovém případě
mělo být její jednání kvalifikováno pouze jako trestný čin ublížení na zdraví
podle § 224 tr. zák. (s následkem smrti) a nikoliv jako trestný čin vraždy
podle § 219 tr. zák. Podle dovolatelky se soudy ve spojení s otázkou jejího
zavinění nezabývaly ani některými dalšími důležitými skutečnostmi, jako např.
tím, zda si mohl poškozený své zranění způsobit sám, když ani podle posudku
znalce z oboru soudního lékařství není vyloučeno, že došlo k náhodnému výstřelu
při přetahování o zbraň.
Dovolatelka ve svém mimořádném opravném prostředku s obšírným odkazem na
judikaturu Ústavního soudu zároveň vyložila, v čem spočívá tzv. extrémní
nesoulad mezi výsledky dokazování (skutkovými zjištěními) a právními závěry
soudů, a vyslovila přesvědčení, že právě v projednávaném případě se o tento
extrémní nesoulad jedná, neboť soudy se podle jejího názoru dostatečně
nevypořádaly se všemi shora naznačenými skutkovými okolnostmi a provedené
důkazy hodnotily způsobem postrádajícím spolehlivý a racionální logický základ.
Svoji argumentaci uzavřela tím, že pro nedostatek úmyslného zavinění skutkovou
podstatu trestného činu vraždy podle § 219 tr. zák. nenaplnila, a že v daném
případě přicházela v úvahu právní kvalifikace jejího jednání toliko jako
trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 tr. zák.
V závěru dovolání proto navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky jednak podle
§ 265o odst. 1 tr. ř. přerušil výkon rozhodnutí, proti němuž je podáno
dovolání, a dále zrušil napadený rozsudek ve výroku o vině trestným činem
vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák. a na něj navazující výrok o trestu, a aby
Vrchnímu soudu v Olomouci přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal
a rozhodl, a to v jiném složení senátu, případně aby Nejvyšší soud České
republiky sám znovu rozhodl ve věci.
Obviněný M. D. v odůvodnění dovolání namítl, že soudy obou stupňů řádně
nezjistily skutkový stav věci a o jeho vině rozhodly na základě nedostatečně
provedeného důkazního řízení. Podle dovolatele nebylo prokázáno především to,
že skutečně opatřil spoluobviněné K. V. smrtící zbraň. Dovolatel zdůraznil, že
obviněné „opatřil neškodný poplašňák na slepé nezraňující náboje, pouze s
akustickým efektem a nikdo neprokázal opak.“ Závěr soudu o tom, že pro
obviněnou zajistil účinnou střelnou zbraň a prostřednictvím další osoby ji
posléze převzal zpátky, je podle dovolatele naprosto v rozporu s logikou
rozumného uvažování. Jinak by bylo nutno připustit, že dovolatel jako
dlouholetý sportovní střelec, pro kterého je střelba koníčkem a životním
stylem, opatřil a zapůjčil smrtící zbraň osobě pro něj téměř neznámé a riskoval
tak svou pověst, navíc odebrání zbrojního průkazu a následně i trestní stíhání.
Dovolatel zdůraznil, že v průběhu řízení nebylo ze žádného z provedených důkazů
zjištěno, z jakého typu a ráže zbraně se v inkriminovanou dobu na místě činu
vlastně střílelo. Navíc byla v domě volně přístupná pistole poškozeného, který
ji (nabitou) nijak nezabezpečoval. Všechny výše uvedené okolnosti pak měly
soudy podle dovolatele hodnotit jak samostatně, tak ve všech souvislostech,
podle zásady „in dubio pro reo“. Pokud by tímto způsobem postupovaly, pak by
podle dovolatele nemohly dospět k závěru, že jednal v úmyslu obstarat
spoluobviněné V. nelegálně střelnou zbraň, a že jí takovou zbraň skutečně
opatřil. Z těchto důvodů nelze považovat rozhodnutí o dovolatelově vině
trestným činem nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1 tr. zák. za
zákonné, a v tomto smyslu je proto napadené rozhodnutí založeno na nesprávném
právním posouzení skutku.
S ohledem na výše uvedené důvody obviněný v závěru dovolání navrhl: „aby
dovolací soud zrušil části rozsudku odvolacího soudu, tj. Vrchního soudu v
Olomouci, č. j. 3 To 1/2007 a jemu předcházející část rozsudku KS Brno, č. j.
48 T 2/2006, tj. výroky o mé vině a trestu ve věci t. č. nedovoleného
ozbrojování, neboť potřeba změny rozhodnutí a trvání na zákonnosti a správnosti
rozhodnutí je silnější než trvání na právní moci takových rozhodnutí.“
K dovolání obviněných se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně
vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále
jen „státní zástupkyně“) a uvedla, že obě dovolání lze z obecných hledisek
považovat za přípustná. Pokud jde o věcnou stránku dovolání obviněné K. V.,
poukázala státní zástupkyně především na to, že s obdobnou argumentací se ve
svém rozhodnutí vypořádal již odvolací soud. Protože z výpovědi obviněné
(dovolatelky) vyplynulo, že inkriminovaná zbraň měla „bubínek“ (správně
nábojový válec), bylo vycházeno z toho, že se jednalo o revolver. V případě
této zbraně je před každým výstřelem nutno znovu napnout bicí mechanismus, ať
již v tzv. jednočinném či dvojčinném režimu. To znamená, že u revolveru je
prakticky vyloučeno více výstřelů na jedno stisknutí spouště. Tím je současně
vyloučena i verze dovolatelky, že na jedno stisknutí spouště zbraň vystřelila
dvakrát. Protože podle posudku znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudního
lékařství, nebyl po prvním výstřelu do hlavy poškozený fakticky schopen žádného
aktivního jednání, je tím zároveň vyvrácena verze dovolatelky o nedbalostní
formě jejího zavinění. Státní zástupkyně současně konstatovala, že vzhledem k
dostupnému spisovému materiálu lze mít za to, že v posuzovaném případě nejsou
skutková zjištění soudů v extrémním rozporu s právním posouzením jednání
obviněné K. V.
Rovněž pokud jde o dovolání obviněného M. D., je podle státní zástupkyně možno
se ztotožnit s právními úvahami soudu druhého stupně, který se s obhajobou
obviněného (dovolatele) vypořádal při projednávání jeho řádného opravného
prostředku. Státní zástupkyně poukázala na to, že o zápůjčce střelné zbraně
svědčí kromě výpovědi obviněné K. V. i výpověď spoluobviněné H. K. Jestliže
dovolatel ve svých výpovědích i v opravných prostředcích zpochybňuje a popírá
charakter zbraně, kterou obviněné K. V. zapůjčil, je podle státní zástupkyně
tato snaha vysvětlitelná celoživotní zálibou obviněného ve zbraních a střelbě z
nich, kdy v případě uznání viny trestným činem nedovoleného ozbrojování podle §
185 odst. 1 tr. zák. mu tato záliba bude zcela znemožněna. Též v případě
obviněného (dovolatele) M. D. je pak podle státní zástupkyně možno na podkladě
dostupného spisového materiálu dovodit, že skutková zjištění soudů nejsou v
extrémním rozporu s právním posouzením dovolatelova jednání.
Své vyjádření k dovolání obviněných státní zástupkyně shrnula tak, že podle
jejího názoru byla obě dovolání podána z jiného důvodu, než je vyjmenován v
ustanovení § 265b tr. ř., a dále že uplatněné dovolací důvody nejsou v souladu
s obsahem odůvodnění dovolání. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud České republiky
obě dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl a toto rozhodnutí za
podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. S konáním
neveřejného zasedání vyslovila státní zástupkyně souhlas i pro případ jiného
než navrhovaného rozhodnutí (§ 265i odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Obvinění K. V. a M. D. jsou podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami
oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se
jich bezprostředně dotýká. Dovolání obviněných byla podána v zákonné
dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájců (§
265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňují formální a obsahové
náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§
265c tr. ř.) především zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky
přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. a shledal, že dovolání obviněné K. V.
je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. a dovolání
obviněného M. D. podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. per
analogiam, neboť ve vztahu k nezrušenému napadenému výroku o vině trestným
činem nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1 tr. zák. jde o týž procesní
stav, jakoby odvolání bylo zamítnuto.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř.,
bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obvinění
dovolání opírají, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst.
1 písm. g) tr. ř., na který je v dovoláních odkazováno. Toto zjištění je
základním předpokladem pro přezkum napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§
265i odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s
poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových
zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při
rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná
okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně
kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě
tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového
stavu ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř., jímž je dovolací soud vázán. Těžiště
dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry
může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném
opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno
základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve
smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen
„Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není
obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého
stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už
jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy,
aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám
provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst.
7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí
stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení
dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5.
2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). To znamená, že v případě, je-li uplatněn důvod
dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., musí dovolací soud vycházet ze
skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a je povinen
zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání
v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový
stav.
S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že
dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají námitky
dovolatele M. D., v jejichž rámci poukazuje na nedostatky formální logiky v
postupu soudů při hodnocení jednotlivých důkazů a sám interpretuje výsledky
provedeného dokazování, případně s poukazem na zásadu „in dubio pro reo“ činí
vlastní skutkové a právní závěry. Ve skutečnosti jde totiž o námitky týkající
se primárně procesní stránky věci (hodnocení důkazů), směřující (v dovolatelův
prospěch) k revizi skutkových zjištění, ze kterých soudy při hmotně právním
posouzení skutku vycházely. Dovolatel ve skutečnosti neuplatnil žádné hmotně
právní důvody, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.) se ve svůj
prospěch domáhal revize (přehodnocení) soudem učiněných skutkových závěrů. Jeho
námitky proto uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídají.
Nejvyšší soud si je vědom, že v aktuální judikatuře Ústavního soudu (např.
nálezu ve věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 4/04) bylo opakovaně zdůrazněno, že
rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně
zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, jestliže by právní závěry
obecného soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními
(včetně úplné absence skutkových zjištění). V posuzované věci však o takový
případ zjevně nejde, neboť soudy v dovolatelově věci založily svá skutková
zjištění a z nich plynoucí právní závěry na pečlivém rozboru provedených důkazů
a ve svých rozhodnutích je v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř.
náležitě vyložily a odůvodnily (viz zejména str. 52, 53 rozsudku soudu prvního
stupně a str. 18, 19 rozsudku odvolacího soudu)
Zároveň je nutno připomenout, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr.
ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §
265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně
uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném
ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o
důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v
dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí
Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS
282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS
688/05 str. 5, 6).
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li
podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud ve
věci obviněného M. D. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů
stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho
odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí z podnětu tohoto dovolání věcně
přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř.
Dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pak neodpovídají ty
námitky dovolatelky, na jejichž základě po rozboru výsledků dokazování dospěla
k vlastním závěrům, které skutečnosti byly v průběhu řízení prokázány a které
nikoliv. V této části dovolání tedy odvolacímu soudu nevytkla hmotně právní
vady, nýbrž nesprávně zjištěný skutkový stav věci (tj. nesprávné hodnocení
provedených důkazů). Ohledně této části dovolacích námitek proto platí totéž,
co již bylo Nejvyšším soudem konstatováno k dovolání obviněného M. D.
Naproti tomu byl dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
dovolatelkou uplatněn právně relevantně námitkami, že skutková zjištění, na
jejichž základě soudy rozhodovaly, zjevně nepostačovala pro právní závěr, že
jednala v úmyslu (byť eventuálním) poškozeného usmrtit. Názor o tom pak
dovolatelka opřela především o tzv. skutkový omyl negativní, jež podle ní
spočíval v tom, že jí spoluobviněný M. D. opatřil zbraň, jejíž vlastnosti,
případné účinky ani způsob zacházení neznala. Za uvedených okolností jednala
toliko s vědomím (s představou), že inkriminovaná zbraň bude - pro případ
jejího napadení poškozeným - mít dostatečný zastrašovací a nikoliv smrtící
účinek. Při absenci vražedného úmyslu (a to ani ve formě srozumění s usmrcením
poškozeného), podle ní proto nepřicházel v úvahu jiný závěr než o zavinění z
nedbalosti, s následnou možností právního posouzení skutku jako trestného činu
ublížení na zdraví (se smrtelným následkem) podle § 224 tr. zák. Vzhledem k
vadám výroku o vině nemohl podle dovolatelky obstát ani výrok o uloženém
trestu.
Protože Nejvyšší soud v projednávané věci neshledal důvody pro odmítnutí
dovolání obviněné K. V. (jako celku), přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř.
zákonnost a odůvodněnost výroků rozhodnutí, proti kterým bylo dovolání
relevantně podáno, a to v rozsahu a z důvodů, jež byly v dovolání uvedeny,
jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a dospěl k následujícím
závěrům:
Z ustanovení § 120 odst. 3 tr. ř. vyplývá, že výrok, jímž se obviněný
(obžalovaný) uznává vinným, musí přesně označovat trestný čin, jehož se výrok
týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného
ustanovení, nýbrž i uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i
uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být
zaměněn s jiným, jakož i uvedením všech zákonných znaků, včetně těch, které
odůvodňují určitou trestní sazbu. Na tomto místě je zároveň nutno připomenout,
že ve výroku rozsudku, v tzv. skutkové větě, musí soud uvést všechny zjištěné
skutkové okolnosti, které jsou v posuzovaném případě konkrétním obsahem
zákonných znaků skutkové podstaty příslušného zákonného ustanovení, podle
kterého byl čin obviněného právně posouzen. To znamená, že nestačí, aby se soud
při popisu jednání obviněného omezil, byť jen v některých směrech, na citaci
těchto zákonných znaků ( k tomu srov. např. R 43/1994 SbRt.).
Nejvyšší soud zjistil, že v případě obviněné (dovolatelky) popis skutku ve
výroku rozsudku soudu prvního stupně (který odvolací soud ponechal beze změny)
výše uvedeným kritériím neodpovídá.
Z odůvodnění rozhodnutí obou soudů vyplývá, že své právní závěry založily v
podstatě na shodných skutkových zjištěních, které lze stručně shrnout tak, že
obviněná (dovolatelka) a rovněž její děti byly delší dobu vystaveny tzv.
domácímu násilí ze strany jejího bývalého manžela – poškozeného P. V., jež v
případě obviněné mělo psychický i fyzický charakter. Podle soudu prvního stupně
(viz str. 39, 40 rozsudku) u obviněné (dovolatelky) došlo ke stavu, znalcem
odborně označovaném jako syndrom týrané ženy. Dále bylo zjištěno, že si
obviněná (dovolatelka) prostřednictvím spoluobviněné H. K. z důvodů své osobní
ochrany (viz str. 5 rozsudku) od spoluobviněného M. D. opatřila blíže
nespecifikovanou nelegálně drženou krátkou střelnou zbraň ráže do 6,5 mm. Dle
dohody měla být zbraň nabitá (č. l. 9 rozsudku). Z této zbraně pak v době od
21.00 hod. dne 27. 5. 2005 do 01.30 hod. dne 28. 5. 2005, v obývacím pokoji
rodinného domu z bezprostřední blízkosti vystřelila na poškozeného, jehož
dvakrát zasáhla do hlavy, a to v oblasti pravé spánkové krajiny. V důsledku
utrpěných poranění pak poškozený na místě zemřel.
Na výše uvedeném skutkovém základě dospěl soud prvního stupně k závěru, že se
obviněná (dovolatelka) dopustila trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1 tr.
zák. v přímém úmyslu (§ 4 písm. a/ tr. zák.), neboť poškozeného zblízka dvakrát
střelila do hlavy a tím jej na místě usmrtila (viz str. 54 rozsudku soudu
prvního stupně). Do tzv. skutkové věty výroku rozsudku pak soud navíc vložil
zákonnou dikci, že jednala „v úmyslu usmrtit“, a dále formulaci, že se tak
stalo „po předchozí slovní rozepři“. Naproti tomu odvolací soud ve svém
rozhodnutí připustil i méně závažnou formu úmyslného zavinění, neboť podle jeho
názoru šlo ze strany obviněné (dovolatelky) „o zavinění přinejmenším formou
úmyslu eventuálního“ (viz str. 16, 17 rozsudku), tedy úmyslu nepřímého (§ 4
písm. b/ tr. zák.), protože musela minimálně počítat s eventuálním použitím
inkriminované zbraně vůči tělesné integritě poškozeného, přičemž „v podvědomí
široké populace jsou smrtící účinky střelných zbraní všeobecně známy“.
Podle § 4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl
způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem tímto zákonem
chráněný (§ 4 písm. a/ tr. zák.); anebo věděl, že svým jednáním může takové
porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím
srozuměn (§ 4 písm. b/ tr. zák.). Právní závěr o úmyslném zavinění v některé z
uvedených forem musí vždy odpovídat soudy zjištěnému skutkovému stavu věci
(popsaném ve výroku rozsudku v tzv. skutkové větě) a nelze jej stanovit pouze
neurčitě (přibližně), například tak, že se jednalo „o zavinění přinejmenším
formou úmyslu eventuálního“, jak to v daném případě učinil odvolací soud.
Bezchybnost právního závěru soudu v otázce zavinění má přitom bezprostřední
dopad i na závěr o stupni nebezpečnosti činu pro společnost (srov. § 3 odst. 4
tr. zák.).
V posuzovaném případě by bylo možno posoudit jednání obviněné jako trestný čin
vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák. spáchaným v přímém úmyslu, jednak pokud by
bylo zjištěno, že se obviněná na čin předem připravovala, tzn. že zbraň si
nelegálně obstarala nikoliv ke své obraně, ale k účelu svého manžela usmrtit, a
jednak ze způsobu provedení činu samotného. Naopak o úmysl nepřímý (eventuální)
by se jednalo za situace, pokud by soud vycházel ze zjištění, že si obviněná
opatřila zbraň, jejíž parametry (ráži, výkon, účinky) neznala a měla o nich
zjevně jen přibližnou představu (včetně toho, jak se zbraní správně zacházet),
ale přesto s vědomím, že se jedná o nabitou střelnou zbraň, ji namířila na tu
část těla poškozeného, kde jsou uloženy životně důležité orgány (hlavu) a
stiskla spoušť. Takové okolnosti by pak svědčily o jejím srozumění s tím, že
dojde k výstřelu, který za daných okolností bude mít zřejmě fatální následky
(těžké zranění či smrt poškozeného).
Poněvadž odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně (který dovodil přímý
úmysl obviněné) připustil, že obviněná (dovolatelka) mohla jednat i v úmyslu
nepřímém (§ 4 písm. b/ tr. zák.), bylo nezbytné, aby se věcí podrobněji zabýval
z hledisek, jež Nejvyšší soud shora naznačil. V takovém případě by zjistil, že
popis skutku ve výroku rozsudku soudu prvního stupně zavinění ve formě
nepřímého úmyslu jednoznačně neodpovídá, ale svědčí o přímém úmyslu obviněné
(dovolatelky) poškozeného usmrtit. Závěr o odvolacím soudem připouštěné jiné
formě úmyslného zavinění (nepřímém úmyslu) by musel být v tzv. skutkové větě
výroku rozsudku vyjádřen skutkovými okolnostmi svědčícími o tom, že následek
(účinek) spočívající v usmrcení jiného, obviněná sice nechtěla způsobit přímo,
ale počínala si způsobem svědčícím o tom, že s jeho způsobením byla srozuměna.
Takové změny přitom odvolací soud mohl dosáhnout jedině zrušením rozsudku soudu
prvního stupně též ve výroku o vině a následně postupem podle § 259 odst. 3 tr.
ř. Do popisu skutku by pak bylo ovšem nutno vtělit i skutkové okolnosti, za
kterých k činu došlo. Formulace soudu prvního stupně, že se tak stalo „po
předchozí slovní rozepři,“ je v daném případě nepřesná a zavádějící. Především
však neodpovídá skutkovým zjištěním soudu, podle kterých dovolatelka v
inkriminovanou dobu jednala vůči poškozenému (manželovi) za stavu vyvolaném
důvodným pocitem strachu a ohrožení, jako důsledku jejího dlouhodobého týrání
ze strany poškozeného, které mělo podobu opakovaného jak psychického, tak i
fyzického násilí. Tím se čin zjevně vymyká jiným (obvyklým) trestným činům
vraždy podle § 219 tr. zák.
Z důvodů, které Nejvyšší soud rozvedl v předcházejících odstavcích, lze
dovolatelce zároveň přisvědčit v tom, že se odvolací soud v rámci prováděného
přezkumu dostatečně nevypořádal především s otázkou jejího zavinění. V tomto
smyslu je napadené rozhodnutí zatíženo (a současně i řízení mu předcházející)
vadou předpokládanou v důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.,
neboť spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Naproti tomu nepovažoval Nejvyšší soud za opodstatněnou námitku dovolatelky, že
jednala v tzv. negativním skutkovém omylu, jež by vylučoval její úmyslné
zavinění a umožňoval právní posouzení skutku jako nedbalostního (kulpózního)
trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 tr. zák. s následkem smrti. Podle
skutkových zjištění, k nimž soudy na podkladě výsledků provedeného dokazování
dospěly, obviněná (dovolatelka) znala všechny rozhodné skutečnosti; především
věděla, že disponuje s nelegálně opatřenou nabitou střelnou zbraní (byť její
technické parametry přesně neznala) a mačká její spoušť za situace, kdy hlaveň
zbraně zblízka směřovala na hlavu poškozeného. Pro skutečnost, že by šlo o jen
jediný náhodný výstřel se dvěma zásahy, nesvědčí ani odborný znalecký posudek
(viz č. l. 673), jehož se obviněná dovolává, neboť podle znalce by muselo být
použito zcela atypické střelivo (kde náboj obsahuje dvě střely za sebou)
používané do některých moderních revolverů ráže .38, tj. cca 9,1 mm. Podle
zjištění soudů však obviněná (dovolatelka) použila zbraň v ráži do 6, 5 mm.
Úvaha dovolatelky se tak pohybuje ve zcela hypotetické rovině. Lze tedy
uzavřít, že soudy zjištěný skutkový stav věci neumožňuje závěr o jednání ve
skutkovém omylu a tudíž ani o nedbalostním zavinění dovolatelky.
Protože dovolatelka napadla na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. i výrok o trestu, zabýval se Nejvyšší soud napadeným
rozhodnutím odvolacího soudu i z hmotně právních hledisek týkajících se
uloženého trestu.
Z rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že se obviněná (dovolatelka) dopustila
trestného činu pod vlivem permanentního domácího násilí ze strany poškozeného,
uskutečňovaného po delší dobu, a to nejen vůči obviněné (dovolatelce), ale i
vůči jejím dcerám. Toto násilí mělo formu opakovaných výhrůžek (včetně hrozby
likvidací) a opakovaných fyzických útoků. Na pokladě znaleckého dokazování soud
zároveň zjistil, že v důsledku dlouhodobého působení domácího násilí se u
obviněné (dovolatelky) vytvořil psychický stav odborně označovaný jako syndrom
týrané ženy. Pod vlivem těchto tíživých rodinných a osobních poměrů pak
obviněná (dovolatelka) v zátěžové a vyhrocené situaci inkriminovaným způsobem
jednala (viz zejména str. 39, 55, 56 rozsudku). K osobě obviněné nebyly jinak
shledány žádné negativní poznatky, přičemž soud z posudku znalců soud zjistil
rovněž to, že možnosti její nápravy (resp. resocializace) jsou „příznivé až
nadějné“ (str. 39).
Se zřetelem k výše uvedeným skutečnostem proto soud prvního stupně podle § 40
odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zák. uložil obviněné trest odnětí svobody pod
dolní hranicí trestní sazby, která je u trestného činu vraždy podle § 219 odst.
1 tr. zák. stanovena v rozmezí 10 až 15 let.
Podle § 40 odst. 1 tr. zák. má-li soud vzhledem k okolnostem případu nebo
vzhledem k poměrům pachatele za to, že by použití trestní sazby odnětí svobody
tímto zákonem stanovené bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné, a že lze účelu
trestu dosáhnout i trestem kratšího trvání, může snížit trest odnětí svobody
pod dolní hranici trestní sazby stanovené zákonem. Za „okolnosti případu“ ve
smyslu citovaného ustanovení zákona se přitom považují všechny skutečnosti,
které mají vliv na stupeň nebezpečnosti činu pro společnost a možnost nápravy
pachatele (zde srov. např. R 41/1976 SbRt., str. 217). Mezi takové skutečnosti
lze zahrnout především okolnosti, jejichž význam z hlediska naplnění znaků
skutkové podstaty výrazněji vybočuje z obvyklých případů určitých trestných
činů a odůvodňuje shovívavější postup při trestání. Pod pojem „okolnosti
případu“ lze zahrnout i psychický stav pachatele, vyvolaný působením tíživých
okolností, jejichž vznik sám nevyvolal (jako příklad lze uvést i případy tzv.
domácího násilí, zvláště bylo-li vykonáváno po delší dobu). Zároveň musí být
dán reálný předpoklad resocializace pachatele (srov. např. SR 44/2001 /Soudní
rozhledy, C. H. Beck, Praha).
Jsou-li výše uvedené zásady aplikovány na nyní posuzovaný případ je zřejmé, že
soud prvního stupně v případě obviněné (dovolatelky) důvodně shledal splnění
podmínek § 40 odst. 1 tr. zák., a toto ustanovení při rozhodování o trestu
správně aplikoval.
Naproti tomu odvolací soud ve svém rozhodnutí dospěl k závěru, že soud prvního
stupně porušil zákon, pokud obviněné (dovolatelce) uložil trest odnětí svobody
za použití moderačního ustanovení § 40 tr. zák. Svůj právní názor, že podmínky
§ 40 odst. 1 tr. zák. nebyly v posuzovaném případě splněny, pak stručně
odůvodnil tím, že obviněná sama do jisté míry podněcovala násilné jednání vůči
své osobě mimomanželskými vztahy s jinými muži (zejména Ing. P. P.), přestože
věděla, že poškozený je „chorobně žárlivý“ (str. 20 rozsudku). Odvolací soud
přitom v uvedeném směru v neprospěch obviněné zcela pominul zjištění soudu
prvního stupně k osobě obviněné (dovolatelky), jež byla založena na závěrech
příslušných psychiatrických a psychologických znaleckých posudků (viz zejména
str. 38 až 40), ačkoliv šlo o zjištění, která byla z hlediska použití
ustanovení § 40 tr. zák. nepochybně relevantní.
To znamená, že odvolací soud v případě dovolatelky vytkl soudu prvního stupně
vadu spočívající v nesprávné aplikaci hmotně právního ustanovení § 40 tr. zák.,
ačkoliv toto ustanovení bylo ve skutečnosti použito správně (§ 40 odst. 1,
odst. 4 písm. b/ tr. zák.). Jestliže z tohoto důvodu zároveň rozsudek soudu
prvního stupně zrušil ve výroku o uloženém trestu, sám svým rozhodnutím
způsobil vadu odpovídající dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř., neboť své rozhodnutí založil též na jiném nesprávném hmotně právním
posouzení.
Nejvyšší soud proto z podnětu důvodně podaného dovolání obviněné K. V. podle §
265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 2.
2007, sp. zn. 3 To 1/2007, v části (ve výrocích) týkající se této obviněné
zrušil. Podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušil rovněž i všechna další
rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke
změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. pak
Vrchnímu soudu v Olomouci přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal
a rozhodl.
Věc se tak vrací do stadia, kdy Vrchní soud v Olomouci bude muset znovu
projednat odvolání obviněné a ohledně její osoby rovněž odvolání státního
zástupce podané v její neprospěch do výroku o trestu, a v intencích rozhodnutí
Nejvyššího soudu se věcí znovu zabývat. Především bude zapotřebí, aby si
odvolací soud ujasnil otázku zavinění obviněné (připustil-li ve svém rozhodnutí
formu nepřímého /eventuálního/ úmyslu), přičemž skutková zjištění, na kterých
závěr o formě zavinění obviněné založí, bude muset promítnout do popisu skutku
v tzv. skutkové větě výroku svého rozsudku, s uvedením všech rozhodných
skutkových okolností vztahujících se ke spáchání činu, jak na to Nejvyšší soud
již podrobně upozornil shora. Vytýkané vady lze přitom v rámci odvolacího
řízení odstranit procesním postupem podle § 258 odst. 1 tr. ř. a § 259 odst. 3
tr. ř. V novém řízení o této věci bude soud zároveň postupovat v souladu s
právním názorem, který k projednávaným právním otázkám ve svém rozhodnutí
vyslovil Nejvyšší soud (§ 265s odst. 1 tr. ř.). To v plné míře platí i pokud
jde o aplikaci ustanovení § 40 tr. zák., jehož podmínky - s ohledem na soudy
zjištěný skutkový stav věci - jsou v posuzovaném případě nepochybně splněny.
Při akcentování skutečnosti, že obviněná K. V. byla typickou obětí domácího
násilí a čin spáchala v situaci, kterou ze svého hlediska mohla právem
považovat bezvýchodnou (vzhledem k jednání poškozeného, který ji v podstatě
znemožňoval jakékoliv vlastní svobodné rozhodnutí se z tíživé situace vymanit),
si lze představit, že k použití moderačního ustanovení § 40 tr. zák. může dojít
i ve větší šíři, než jak to učinil soud prvního stupně. Naproti tomu nelze
přeceňovat v rozhodnutí obou soudů zmiňovanou „promyšlenost“ jednání obviněné,
která podle znalců jednala spíše bezradně a chaoticky, neboť do svých problémů
a později i do činu zasvětila značný okruh osob - své známé a sousedy, kteří jí
pak bez jakéhokoliv vlastního prospěchu ze soucitu různým způsobem pomáhali
(spoluobvinění). Nebezpečí prozrazení činu bylo za těchto okolností již od
počátku vysoké a sotva lze tedy hovořit o jeho rafinovaném či promyšleném
spáchání.
Rozhodnutí o odmítnutí dovolání obviněného M. D. a o zrušení napadeného
rozhodnutí a přikázání věci ohledně obviněné K. V. učinil Nejvyšší soud v
neveřejném zasedání, kdy v prvém případě postupoval podle § 265r odst. 1 písm.
a) tr. ř. a ve druhém případě podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř., když
zjištěné vady nebylo možno zároveň odstranit ve veřejném zasedání.
Podle § 265l odst. 4 tr. ř. vykonává-li se na obviněném trest odnětí svobody
uložený mu původním rozsudkem a Nejvyšší soud k dovolání výrok o tomto trestu
zruší, rozhodne zároveň o vazbě. Podle zjištění Nejvyššího soudu obviněná K. V.
tento trest vykonávala k dnešnímu dni (tj. 4. 10. 2007) ve Věznici S. n. S.
Protože Nejvyšší soud neshledal v nynějším stadiu řízení u obviněné K. V. žádný
z důvodů vazby podle § 67 tr. ř, rozhodl podle § 265l odst. 4 tr. ř tak, že se
obviněná nebere do vazby.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 4. října 2007
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler