U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. prosince 2014 o
dovoláních, která podali obvinění A. A., I. I., a Z. K. proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2013, sp. zn. 9 To 345/2013, jako soudu
odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 9 T
79/2012, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněných A. A., I.
I. a Z. K. odmítají.
I.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 9 T 79/2012,
byli obviněný A. A. a obviněný I. I. uznáni vinnými zločinem účasti na
organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb.,
trestního zákoníku, účinného od 1. 1. 2010 (dále je „tr. zákoník“), spáchaném v
jednočinném souběhu se zločinem padělání a pozměnění veřejné listiny podle §
348 odst. 1 alinea 2, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, a obviněný Z. K. byl uznán
vinným trestným činem účasti na zločinném spolčení podle § 163a odst. 1 zákona
č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr.
zák.“), spáchaném v jednočinném souběhu s pomocí k trestnému činu padělání a
pozměnění veřejné listiny podle § 10 písm. c) tr. zák. k § 176 odst. 1, 2 písm.
a) tr. zák., kterých se dopustili dle skutkových zjištění společně se
spoluobviněnými T. A. v D., K. N. v D., L. S. v M., a M. R. v B., jednáním
spočívajícím v tom, že „všichni obžalovaní se v průběhu období od listopadu
2008 do července 2010 se samostatně prověřovaným M. A., po předchozích
vzájemných dohodách společně s dalšími dosud neustanovenými osobami, vedeni
jednotným záměrem a na základě předem dohodnuté dělby úkolů v Č. r., N. a v B.,
podíleli na objednávání, výrobě a další distribuci padělaných nebo pozměněných
osobních dokladů, které měly sloužit k snazšímu pohybu neztotožněných osob,
pocházejících z oblasti K. po N. i po ostatních státech E. u. a k jejich
nelegální migraci, přičemž obžalovaní S., K., N. a T. A., žijící v N. spolkové
republice, se obraceli na obžalovaného A. A., který jako jediný z této
organizované skupiny měl důvěru a přístup k obžalovaným I. a R., kteří
zajišťovali výrobu padělaných nebo pozměněných dokladů v Č. r. a B., obžalovaný
A. A. jim zadával zakázky, předával podklady a peníze jako odměnu za zhotovené
doklady, tyto od nich vyzvedával a posléze zajišťoval jejich přepravu do N., v
některých případech prostřednictvím pošty či nic netušících kurýrů, ale zejména
za pomoci obžalovaných S., K., N., kteří se starali o lepší komunikaci mezi
německou a českou stranou, různou měrou koordinovali jednotlivé objednávky,
přechovávali již vyrobené doklady a následně je převáželi do N., přičemž se tak
dělo nejméně v následujících případech s konkrétním zapojením níže uvedených
osob“, kdy obviněný A. A. byl ztotožněn u skutků podrobně popsaných pod body 1)
až 18), obviněný I. I. u skutků podrobně popsaných pod body 10), 13), 17) a
18), a obviněný Z. K. u skutků podrobně popsaných pod body 1) až 3) výroku o
vině.
Za to byl obviněný A. A. odsouzen podle § 348 odst. 3 tr. zákoníku za použití §
43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti)
let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do
věznice s ostrahou. Dále byl obviněnému podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku
uložen trest zákazu činnosti spočívající v řízení motorových vozidel všeho
druhu v trvání 30 (třiceti) měsíců. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl
současně zrušen výrok o trestu, který byl obviněnému uložen trestním příkazem
Okresnímu soudu v Rakovníku ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 2 T 72/2011, jakož i
všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke
změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Obviněný I. I. byl odsouzen podle § 348 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43
odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) let,
pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice
s ostrahou.
Obviněný Z. K. byl odsouzen podle § 163a odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst.
1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) let, pro jehož
výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
Současně byl obviněnému podle § 57 odst. 1, 2 tr. zák. uložen trest vyhoštění
na dobu 10 (deseti) let.
Podle § 226 písm. a) tr. ř. byli obvinění L. S. a K. N. zproštěni obžaloby pro
jednání popsané pod bodem 3) obžaloby, neboť nebylo prokázáno, že skutek se
stal.
Dále bylo rozsudkem rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněných T. A., K. N., L.
S. a M. R.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 9 T
79/2012, podali obvinění A. A., I. I. a Z. K., a spoluobvinění T. A., K. N., L.
S. a M. R. odvolání. Odvolání podal i státní zástupce Obvodního státního
zastupitelství pro Prahu 2, a to v neprospěch všech obviněných.
O podaných odvoláních rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 10.
2013, sp. zn. 9 To 345/2013, a to tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2
tr. ř. napadený rozsudek nalézacího soudu zrušil ohledně všech obviněných, a to
ve výrocích o trestech, a podle § 258 odst. 3 písm. b) tr. ř. znovu rozhodl
tak, že obviněného A. A. při nezměněném výroku o vině zločinem účasti na
organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 tr. zákoníku a zločinem
padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1 alinea 2, odst. 3
písm. a) tr. zákoníku a za sbíhající se přečin maření výkonu úředního
rozhodnutí a vykázání dle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku z trestního
příkazu Okresního soudu v Rakovníku ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 2 T 72/2011,
odsoudil podle § 348 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku
k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6,5 (šesti a půl) roku, pro jehož
výkon obviněného podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s
ostrahou. Dále obviněnému podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložil trest
zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu v
trvání 30 (třiceti) měsíců. Současně podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil
výrok o trestu, který byl obviněnému uložen trestním příkazem Okresnímu soudu v
Rakovníku ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 2 T 72/2011, který mu byl doručen dne 2.
9. 2011 a nabyl právní moci dnem 13. 9. 2011, jakož i všechna další rozhodnutí,
na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto
zrušením, pozbyla podkladu.
Obviněný I. I. byl při nezměněném výroku o vině zločinem účasti na organizované
zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 tr. zákoníku a zločinem padělání a
pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1 alinea 2, odst. 3 písm. a) tr.
zákoníku odsouzen podle § 348 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr.
zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6,5 (šesti a půl) roku, pro
jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s
ostrahou.
Obviněný Z. K. byl při nezměněném výroku o vině zločinem účasti na zločinném
spolčení podle § 163a odst. 1 tr. zák. a pomoci k trestnému činu padělání a
pozměnění veřejné listiny podle § 10 písm. c) tr. zák. k 176 odst. 1, 2 písm.
a) tr. zák. odsouzen podle § 163a odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr.
zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) let, pro jehož výkon
byl podle 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
Dále bylo nově rozhodnuto o trestech spoluobviněných T. A., K. N., L. S. a M.
R..Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Odvolání všech obviněných byla podle § 256 tr. ř. zamítnuta.
II.
Proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2013, sp. zn.
9 To 345/2013, podali obvinění A. A., I. I. a Z. K. prostřednictvím svých
právních zástupců dovolání.
Obviněný A. A. v rámci podaného dovolání (č. l. 5629 ? 5632) uplatnil dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že napadené rozhodnutí spočívá
na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním
posouzení. Obviněný uplatnil totožné námitky jako v rámci řádného opravného
prostředku. Namítl, že soud pochybil, když uvedl do souběhu jeho domnělé
jednání, ke kterému mělo docházet od roku 2008 do roku 2010, tedy dílčí útoky
spáchané za platnosti a účinnosti trestního zákona a zbylé dílčí útoky spáchané
za účinnosti trestního zákoníku. Uvedl, že organizovaná zločinecká skupina je
kvalifikačním znakem, a k jako takovému by měly být provedeny důkazy. Dle jeho
názoru nemůže být v jednočinném souběhu organizovaná skupina a organizovaná
zločinecká skupina, kdy se jedná o dva odlišné pojmy, které i teorie od sebe
odlišuje, a tedy nemohou být naplněny současně. Organizovaná skupiny na rozdíl
od organizované zločinecké skupiny není definovaná v trestním zákoníku a nemusí
mít trvalý charakter, kdy postačí i provedení jen jediného útoku. Současně se
zde nevyžaduje vnitřní organizační struktura charakterizující vztahy
nadřízenosti a podřízenosti, a v případě, že pachatel spáchá trestný čin jako
člen organizované skupiny, má tato povahu trestné součinnosti. Obviněný dále
namítl, že soudy obou stupňů ve svém rozhodnutí náležitě nepromítli, jak dalece
se měl podílet na organizované skupině či na organizované zločinné skupině, a
na které ze „skupin“ měl mít podíl. Soudy se nevypořádaly v potřebném rozsahu
se všemi významnými skutečnostmi a znaky, které zvyšují nebezpečnost trestného
činu, a obviněný je přesvědčen, že svým jednáním nenaplnil znaky organizované
zločinecké skupiny či organizované skupiny. Odůvodnění odvolacího soudu o
možnosti jednočinného souběhu s odkazem, že to komentář umožňuje, není ani
právně přijatelné ani přesvědčivé, o to více, že komentářů je více a odvolací
soud neodkazuje ani jaký komentář se tak má vyjadřovat.
Dále obviněný A. A. namítl, že ani prvoinstanční, ani dovolací soud se ve svém
odůvodnění nikterak nevypořádaly se změnou trestního zákona, ke které došlo
během údajných jednotlivých dílčích útoků, ani z jakého důvodu byl odsouzen
podle nového trestního zákoníku za všechny dílčí útoky jemu kladené za vinu. Má
za to, že nebyla dodržena zásada nullum crimen, nulla poena sine lege, neboť ve
vztahu ke skutkové podstatě trestného činu padělání a pozměňování veřejné
listiny podle § 176 tr. zák. došlo v rámci nové právní úpravy podle trestního
zákoníku k podstatné změně. Z tohoto pohledu je potřeba jeho jednání rozdělit
do dvou částí, a to na jednání do konce roku 2009 (skutky č. 1 – 12), kde byl
účinný trestní zákon, podle kterého jeho jednání nebylo trestné (obviněnému
kladeno za vinu odeslání obálky s doklady, a jednání za účinnosti trestního
zákoníku od 1. 1. 2010 (skutky č. 14 – 17). Má za to, že v projednávané věci
tím došlo k nepřípustné retroaktivitě zákona. Dále obviněný upozorňuje, že
interpretace jeho výpovědi v odůvodnění rozsudku není v souladu s výpovědí
zachycenou v protokolu z hlavního líčení.
S ohledem na výše uvedené námitky proto obviněný A. A. navrhl, aby Nejvyšší
soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze
dne 22. 10. 2013, sp. zn. 9 To 345/2013, a jemu předcházející rozsudek
Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. 1. 2010 (správně „24. 7. 2013“), sp. zn.
9 T 79/2012, zrušil, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro
Prahu 2, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Obviněný I. I. v rámci podaného dovolání (č. l. 5635 - 5640) uplatnil dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že napadené rozhodnutí spočívá
na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním
posouzení.
Obviněný namítl, že skutek tak, jak je popsán pod body 10), 13) a 17) až 18)
výroku o vině, nenaplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu, pro který byl
obžalován a následně odsouzen, resp. žádného trestného činu či alespoň
přípravného jednání k jeho páchání. Zásadní otázkou je vůbec přípustnost
aplikace nového trestního zákoníku účinného od 1. 1. 2010 taktéž na skutky,
které se měly podle rozsudku stát v roce 2008 a 2009. Trestný čin padělání a
pozměnění veřejné listiny je nově upraven tak, aby se mimo již stávajících dvou
jednání vztahoval i na opatření a přechovávání padělané nebo pozměněné veřejné
listiny, pokud se tak stalo v úmyslu, aby jí bylo užito jako pravé, a dále i na
výrobu, nabízení, prodej, zprostředkování nebo jinou formu zpřístupnění,
opatření nebo přechovávání nástroje, zařízení nebo jeho součásti, postupu,
pomůcky nebo jakéhokoli jiného prostředku, včetně počítačového programu
vytvořeného nebo přizpůsobeného k padělání nebo pozměnění veřejné listiny. Tím
se příprava k tomuto trestnému činu spočívající v uvedených formách jednání,
povyšuje na dokonaný trestný čin. Z uvedeného je tedy možno dojít k závěru, že
jednání obviněného nebylo před rokem 2010 vůbec trestné, a to bez ohledu na
zcela závažné nedostatky skutkových zjištění. Novou úpravu nelze na tyto skutky
aplikovat ani podle zásad pro pokračující trestný čin, neboť jednání, jak je
popsáno ve skutkové větě, nebylo tehdy vůbec trestné. Obviněný dále brojí proti
závěru stran kvalifikace jeho jednání jako účasti na organizované zločinecké
skupině, kdy namítá, že v rámci vymezení skutku není uvedeno, v čem by měla
spočívat vnitřní organizační struktura takové skupiny, mezi kým a jak
existovaly vztahy nadřazenosti a podřízenosti, jak měly být rozděleny funkce v
rámci takové organizace, jaká byla pravidla takové skupiny, zda osoby
obžalované mezi sebou měly určitou dlouhodobou strategii, jakou úmyslnou
trestnou činnost měly tyto osoby soustavně páchat. Zůstává otázkou, jak vůbec
soud prvního stupně stejně jako soud odvolací tyto obligatorní znaky
organizované zločinecké skupiny u všech obžalovaných osob při právní
kvalifikaci skutku dovodil. Obviněný se vyjádřil dále k jednotlivým skutkům
kladených mu za vinu, kdy uvedl, že samotné jeho jednání je vždy v konkrétním
skutku popsáno jen zcela neurčitě, v některých případech skutkových zjištění
soudu nelze hovořit ani o popisu trestně relevantního skutku. Např. zcela vadný
je popis skutku pod bodem 10), kde je fakticky popisováno pouze jednání
obviněných A. A. a T. A., přičemž obviněný je zde uveden jen v souvislosti s
jejich jednáním, a to zcela pasivně a bez jakékoli další konkretizace. Je
přesvědčen, že je zcela nepřípustné, aby byla dovozována jeho trestní
odpovědnost pouze z popisu jednání třetích osob, aniž by bylo jakkoli dále
uvedeno či popsáno jeho konkrétní jednání. I u skutku pod bodem 13) je jeho
jednání popsáno toliko v souvislosti s jednáním A. A. U skutku pod bodem 17)
nelze ve vztahu k jeho jednání dovozovat prakticky ničeho, kdy i jednání A. A. je z hlediska trestní relevance velmi nekonkrétní.
Stejné nedostatky vykazuje i
popis skutku pod bodem 18), kde je opět popsáno především jednání ostatních
obviněných, avšak přímo o jednání obviněného zde není uvedeno nic. Veškerá
skutková zjištění soudu, a to ve všech bodech rozsudku, které se týkají popisu
jeho jednání, jsou neurčitá a zcela nekonkrétní. Dle obviněného došlo postupem
soudů k zcela nepřípustnému překročení zásady nullurn crimen sine lege, neboť
skutková zjištění soudů nenaplňují znaky skutkové podstaty ani jednoho z
trestných činů, pro které byl odsouzen. Stejně tak považuje za zcela
nepřípustnou aplikaci nového trestního zákoníku na skutky, které se měly stát
před rokem 2010.
S ohledem na výše uvedené námitky proto obviněný I. I. navrhl, aby Nejvyšší
soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2013, sp. zn. 9
To 345/2013, a jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne
24. 7. 2013, sp. zn. 9 T 79/2012, zrušil, a věc vrátil soudu prvního stupně k
novému projednání. Současně obviněný požádal o odložení vykonatelnosti ve věci
vydaného pravomocného rozsudku o vině.
Obviněný Z. K. v rámci podaného dovolání (č. l. 5619 ? 5621) uplatnil dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný je přesvědčen, že jak Obvodní soud pro Prahu 2, tak Městský soud v
Praze rozhodly nesprávně, neboť nedošlo k naplnění znaků skutkových podstat
jemu za vinu kladených trestných činů. Namítl, že během celého trestního řízení
nebyl proveden jediný přímý důkaz prokazující jeho vinu. V konkrétním případě
soud pouze provedl odposlechy telefonátů, které měly ovšem celkem zavádějící,
nekonkrétní obsah, který lze interpretovat značně nejednoznačně až rozdílně, k
čemuž již byly obhajobou vznášeny připomínky v průběhu provádění těchto důkazů.
Zde soudy obou stupňů pochybily, když dospěly k nepodloženému závěru o tom, že
právě obviněný napomáhal pozměňovat a upravovat veřejné listiny. Zdůraznil, že
v projednávané věci figuroval ryze okrajově. Pokud se jedná o posuzované skutky
z roku 2008, je toho názoru, že se nemůže ve vztahu k trestnému činu podle §
176 odst. 1, 2 tr. zák. zcela jednoznačně jednat o žádnou organizovanou
skupinu, neboť chybí pro její existenci řada znaků - jako je vnitřní
organizační struktura s rozdělením funkci a dělbou činnosti. Okrajová činnost -
jak sám soud označil činnost obviněného - jistě nemohla být činností tzv.
organizované skupiny. A neboť se nejednalo o organizovanou skupinu podle odst.
2 § 176 tr. zák., a obviněný sám veřejné listiny nepadělal ve smyslu ustanovení
odst. 1 § 176 tr. zák., neměl by za tuto činnost být obžalován, a již vůbec ne
odsouzen. Obviněný má za to, že v projednávané věci jsou důkazy o jeho vině
značně neprůkazné a vykonstruované, a současně shledává porušení zásady in
dubio pro reo.
S ohledem na výše uvedené námitky proto obviněný Z. K. navrhl, aby Nejvyšší
soud napadený rozsudek zrušil a obviněného zprostil obžaloby.
K dovolání obviněných se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř.
písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen
„státní zástupce“). Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky
obviněných, vyjádřil se k jednotlivým jimi podaným dovoláním.
Ve vztahu k dovolání obviněného A. A. uvedl, že zcela mimo rámec jím
uplatněného dovolacího důvodu se nacházejí výhrady týkající se interpretace
jeho výpovědi v odůvodnění soudního rozhodnutí, stejně jako poněkud nejasná
námitka, podle které by o znacích organizované zločinecké skupiny měly být
vedeny důkazy. K námitkám nemožnosti jednočinného souběhu trestného činu účasti
na organizované zločinecké skupině podle § 361 tr. zák. s trestným činem
padělání a pozměnění veřejné listiny spáchaným v kvalifikovaných skutkových
podstatách podle § 348 odst. 2, 3 písm. a) tr. zák. pak státní zástupce uvedl,
že u organizované zločinecké skupiny se na rozdíl od organizované skupiny navíc
vyžaduje určitá trvalost (organizovaná skupina může být založena ke spáchání
jen jednoho nebo několika trestných činů) a dále vyšší kvalita součinnosti mezi
jejími členy, když nepostačuje pouze dělba úkolů a koordinace činnosti členů
skupiny, ale vyžaduje se existence vnitřní organizační struktury, kdy tedy lze
zjednodušeně řečeno organizovanou zločineckou skupinu považovat za dokonalejší
a vyšší formu organizované skupiny. Z tohoto hlediska tedy pachatel, který se
jako člen organizované zločinecké skupiny bude dopouštět mimo trestného činu
podle § 361 tr. zákoníku i dalšího trestného činu uvedeného ve zvláštní části
trestního zákona, bude se ho prakticky vždy dopouštět současně jako člen
organizované skupiny. Námitky dovolatele, které vycházejí z naprosté
neslučitelnosti znaků organizované zločinecké skupiny a organizované skupiny,
tedy státní zástupce nepovažuje za důvodné.
Ve vztahu k dovolání obviněného I. I. státní zástupce uvedl, že přestože lze
námitky obviněného pod jím uplatněný důvod dovolání podřadit, tyto shledává
neopodstatněnými. K námitkám časové působnosti trestních zákonů uvedl, že
obviněný se při svých výkladech věnuje pouze otázce vztahu § 176 tr. zák. a §
348 tr. zákoníku a zcela pomíjí otázku vztahu v jednočinném souběhu spáchaných
trestných činů účasti na zločinném spolčení podle § 163a tr. zák. a účasti na
organizované zločinecké skupině podle § 361 tr. zákoníku. Tyto trestné činy
přitom byly v trestním zákoně i v trestním zákoníku vymezeny v podstatě shodně
a bylo se jich možno dopustit i takovým jednáním učiněným v rámci zločinného
spolčení, resp. organizované zločinecké skupiny, které samo o sobě znaky
žádného trestného činu podle zvláštní části trestního zákona nenaplňovalo. Obviněný konečně pomíjí i skutková zjištění obsažená v odůvodnění rozhodnutí
nalézacího soudu, která nasvědčují tomu, že přinejmenším v případě jednodušších
dokladů obviněný doklady sám padělal nebo pozměňoval. Státní zástupce dále
uvedl, že podle souhrnu právních norem platného v době spáchání posledního
dílčího útoku se posuzují i útoky spáchané za dřívější právní úpravy, pokud
byly i podle této právní úpravy trestné. S ohledem na znění uvedených
skutkových podstat je skutečností, že dřívější právní úprava výslovně
nepostihovala jednání spočívající v opatření padělané nebo pozměněné veřejné
listiny pro jiného v úmyslu, aby jí bylo užito jako pravé, pokud k takovému
opatření došlo jinou formou jednání pachatele nežli vlastním paděláním a
pozměněním veřejné listiny. Takovéto jednání však nepochybně bylo možno
postihnout jako účastenství na trestném činu podle § 176 tr. zák. spáchaném v
základní nebo i v kvalifikované skutkové podstatě. Z tohoto hlediska pak má
státní zástupce za to, že jednání obviněného popsané pod body 10) a 13) výroku
o vině by podle dřívější právní úpravy mohlo být posouzeno minimálně jako
účastenství ve formě pomoci podle § 10 odst. 1 písm. c) na trestném činu podle
§ 176 tr. zák. Připustil, že popis jednotlivých dílčích skutků není zcela
vyhovující z hlediska subsidiarity účastenství, vyplývá z nich nicméně, že ke
spáchání hlavního trestného činu, tj. k pozměnění dokladů, které měly jiné
osoby použít jako pravých, nepochybně došlo. K námitkám stran nevyhovujícího
popisu skutku, zejména z hlediska existence znaků trestného činu účasti na
organizované zločinecké skupině podle § 361 tr. zákoníku, resp. znaků
organizované zločinecké skupiny ve smyslu ustanovení § 129 tr. zákoníku, státní
zástupce uvedl, že součinnost obviněných vylíčená v tzv. skutkových větách v
kontextu se zjištěními uvedenými v odůvodnění soudních rozhodnutí znaky
organizované zločinecké skupiny nepochybně vykazuje, a to i ve vztahu k
obviněnému I. I. Připustil, že obsah jednotlivých dílčích skutkových vět by
mohl vyvolat dojem, že podíl tohoto obviněného na činnosti organizované
zločinecké skupiny jednání spočíval pouze v tom, že byl v některých případech
kontaktován dalšími obviněnými.
Z obsahu úvodní části skutkových vět a z jejich
rozvedení v odůvodnění soudních rozhodnutí však vyplývá, že obviněný hrál v
činnosti skupiny významnou úlohu, když padělané a pozměněné doklady sám nebo v
součinnosti s dalšími osobami vyráběl. Obdobně zde byly vymezeny i funkce a
činnosti dalších obviněných. Z hlediska právní kvalifikace podle § 361 tr. zákoníku, resp. z hlediska znaků organizované zločinecké skupiny dle § 129 tr. zákoníku, je bezpředmětná námitka týkající se časového odstupu mezi útoky,
neboť se nevyžaduje soustavnost při páchání úmyslných trestných činů
jednotlivými pachateli, ale postačuje, když znak soustavnosti je dán ve vztahu
ke konkrétní organizované zločinecké skupině. Pro úplnost státní zástupce
dodal, že ani z hlediska pokračování v trestném činu podle § 348 tr. zákoníku
nebyl časový odstup mezi jednotlivými dílčími útoky, na kterých se obviněný
podílel, takový, aby to vylučovalo závěr o existenci podmínek pokračování ve
smyslu § 116 tr. zákoníku. Poněkud nejasná je námitka, podle které do
zločinného spolčení byly zařazeny osoby, které měly být pouhými zákazníky. Osoby, které měly být „konečnými uživateli“ padělaných a pozměněných dokladů,
za členy organizované zločinecké skupiny nepochybně považovány nebyly, byť v
tzv. skutkových větách jsou někdy uvedena jména osob, pro které byly padělané a
pozměněné veřejné listiny určeny. Stání zástupce uvedl, že má za to, že
dovolatel při formulaci svých námitek týkajících se nevyhovujícího popisu
skutku z hlediska existence znaků trestného činu účasti na organizované
zločinecké skupině podle § 361 tr. zákoníku některá „nehodící se“ skutková
zjištění zcela ignoruje.
Ve vztahu k dovolání obviněného Z. K. státní zástupce uvedl, že z rekapitulace
dovolacích námitek tohoto obviněného je zřejmé, že značná část těchto námitek
formálně deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídá. Jsou to námitky,
ve kterých podatel obecně označuje provedené důkazy za neprůkazné a
vykonstruované, namítá absenci přímých důkazů, některé důkazy ze svého hlediska
hodnotí a dovolává se procesní, nikoli hmotně právní zásady in dubio pro reo.
Za relevantně uplatněnou námitku nelze považovat ani paušální tvrzení
dovolatele, podle kterého nebyly naplněny znaky stíhaných trestných činů, kdy
na podporu svých tvrzení nepřekládá žádné relevantní hmotně právní námitky. Je
povinností samotného dovolatele, aby konkretizoval a vyargumentoval, na základě
čeho namítanou absenci zákonných znaků trestného činu dovozuje. Za relevantně
uplatněnou shledal státní zástupce toliko námitku, podle které nebyly naplněny
znaky organizované skupiny jako znaku kvalifikované skutkové podstaty ve smyslu
ustanovení § 176 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, která je však nedůvodná. Dle
závěrů judikatury a právní teorie se za organizovanou skupinu v obecné rovině
považuje sdružení více (nejméně tří) trestně odpovědných osob, v němž je
provedena určitá dělba úkolů mezi jednotlivými členy sdružení a jehož činnost
se v důsledku toho vyznačuje plánovitostí a koordinovaností, což zvyšuje
pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu a tím i jeho závažnost. Má
za to, že součinnost mezi jednotlivými obviněnými tak, jak byla vymezena
především v úvodní části skutkových vět a rozvedena v hodnotící části rozsudku
soudu prvního stupně, znaky dělby úkolů, plánovitosti a koordinovanosti členů
sdružení beze zbytku vykazuje. Činnost jednotlivých členů organizované skupiny
nemusí mít pro provedení trestného činu stejný význam a někteří z nich mohou
působit v relativně méně významném podřízeném postavení. Existence organizované
skupiny není podmíněna ani tím, aby všichni její členové byli současně
spolupachateli trestného činu. Posouzení jednání obviněného jako jednání člena
organizované skupiny tedy nebránila skutečnost, že se na páchání trestného činu
podle § 176 tr. zák. podílel nikoli jako pachatel, ale jako pomocník podle § 10
odst. 1 písm. c) tr. zák., že sám doklady nepadělal ani nepozměňoval a že
některé osoby, které tuto činnost fyzicky prováděly, nebyly ustanoveny. K
charakteru jeho účasti na činnosti organizované skupiny státní zástupce dodal,
že se obviněný sice podílel pouze na spáchání tří dílčích útoků, jeho jednání
spočívající v podstatě v koordinaci činnosti jednotlivých členů skupiny, popř.
kurýrní činnosti, však nemělo pro spáchání trestného činu tak okrajový význam,
jak obviněný tvrdí.
Dovolací námitky obviněných A. A., I. I. a Z. K. zčásti neodpovídají
deklarovaným dovolacím důvodům, zčásti jde o námitky zjevně nedůvodné. Vzhledem
k výše uvedeným závěrům státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i
odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněných odmítl jako zjevně neopodstatněná.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou
výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnou osobou, zda
mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro věcné
přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí
dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2013, sp. zn. 9
To 345/2013, jsou přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. a),
h) tr. ř. per analogiam, neboť soud druhého stupně zrušil rozsudek soudu
prvního stupně pouze ve výrocích o uložených trestech a jejich výkonu, o
kterých poté nově rozhodl, čímž vytvořil obdobnou procesní situaci, jako by
odvolání do výroku o vině zamítl. Obvinění jsou § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř.
osobami oprávněnými k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu,
který se jich bezprostředně dotýká). Dovolání, která splňují náležitosti obsahu
dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svých obhájců,
tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e
odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněnými
uplatněného dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo
nutno posoudit, zda obviněnými A. A., I. I. a Z. K. vznesené námitky naplňují
jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.
Všichni tři obvinění uplatnili dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř.
V rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat,
že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován
jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin, nebo nešlo o žádný
trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze
vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní
posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z
dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke
zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např.
názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS
279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím
řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení
důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy
nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje
správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže
změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti
na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v
řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav
věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního
stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud
odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení
může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů
[zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz
přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že
východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená
v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další
soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva
(především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze podřadit
námitky, v rámci nichž obvinění namítají nesprávné hodnocení důkazů (v případě
obviněného A. A. se jedná zejména o námitku stran nesprávné interpretace jeho
výpovědi soudy; v případě Z. K. se pak jedná o námitku stran provedených
odposlechů), a z nich plynoucí vadná skutková zjištění (v případě všech tří
obviněných se jedná o námitku, že se jednání kladeného jim za vinu nedopustili,
kdy obviněný I. I. namítl, že veškerá skutková zjištění soudu ve vztahu k jeho
osobě jsou neurčitá a nekonkrétní), když prosazují vlastní hodnotící úvahy ve
vztahu k provedeným důkazům (u všech obviněných lze dovodit obecnou námitku, že
tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, kdy obviněný A. A. dále
namítl, že k prokázání naplnění znaků organizované zločinecké skupiny nebyly
provedeny žádné důkazy, a obviněný Z. K. pak namítl, že nebyl proveden jediný
přímý důkaz k prokázání jeho viny a důkazy jeho vinu prokazující jsou
neprůkazné a vykonstruované), či případně předkládají vlastní verzi skutkového
stavu věci, kdy obvinění shodně uvádí, že se jim za vinu kladeného jednání tak,
jak bylo popsáno ve skutkové větě rozsudku, nedopustili.
Takto obviněnými vznesené námitky jsou založeny na podkladě vlastního hodnocení
provedených důkazů a ve skutečnosti se týkají procesní stránky věci (provádění
a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněných) k revizi skutkových
zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení skutku
vycházel. Z uvedených skutkových (procesních) výhrad pak obvinění vyvozují
závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním
posouzení. To znamená, že výše uvedený dovolací důvod částečně nezaložili na
hmotně právních ? byť v dovolání formálně proklamovaných ? důvodech, nýbrž na
procesním základě (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.) se domáhali přehodnocení soudem
učiněných skutkových závěrů.
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího
důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy dovolací soud vždy
vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a
druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně
předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku v rámci dovolání domáhají
obvinění, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková
zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový
způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již
výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který
obvinění uplatnili, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná
aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o
hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně
jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje
hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §
2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže
tedy obvinění namítli nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné
hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti částečně
dovozovali z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových
zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkali vady při aplikaci hmotného
práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Mezi námitky procesního charakteru
lze podřadit námitky stran namítaného nedodržení zásady in dubio pro reo a
principu volného hodnocení důkazů. Porušení určitých procesních ustanovení sice
může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů
[zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz
přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřaditelnou
shledal Nejvyšší soud námitku obviněného A. A. týkající se časové působnosti
trestních zákonů, kdy namítl, že domnělé jednání, jehož se měl dopustit za
účinnosti trestního zákona, tj. do 31. 12. 2009, tedy skutků pod bod body 1) –
12), nebylo dle tehdy platné právní úpravy jednáním trestným, a soud pochybil,
když toto jednání uvedl do souběhu se zbylými dílčími útoky, tj. skutky pod
body 14) – 17), které měly být spáchány za účinnosti trestního zákona, tedy po
1. 1. 2010. Obsahově totožnou námitku uplatnil i obviněný I. I., a to ve vztahu
ke skutkům pod body 10) a 13) jako dílčím útoků spáchaných za účinnosti
trestního zákona.
Podle § 116 tr. zákoníku se pokračováním v trestném činu rozumí takové jednání,
jehož jednotlivé útoky vedené jednotným záměrem naplňují, byť i v souhrnu,
skutkovou podstatu stejného trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným
způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a souvislostí v předmětu
útoku. Jde-li o pokračování v trestném činu, považuje se za dobu spáchání
trestného činu doba spáchání časově posledního útoku.
Podle § 1 tr. zákoníku je čin trestný, jen pokud jeho trestnost byla zákonem
stanovena dříve, než byl spáchán. Uvedené ustanovení zakotvuje zákaz
retroaktivity trestních předpisů. Z uvedeného je odvozeno pravidlo, že podle
souhrnu právních norem platného v době spáchání posledního dílčího útoku se
posuzují i útoky spáchané za dřívější právní úpravy, pouze však za situace, že
byly i podle této právní úpravy trestné.
Obvinění A. A. a I. I. byli uznáni vinnými zločinem účasti na organizované
skupině podle § 361 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaném v jednočinném souběhu se
zločinem padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1 alinea 2,
odst. 3 písm. a) tr. zákoníku.
Trestného činu padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 176 odst. 1 tr.
zák. se dopustil ten, kdo padělal veřejnou listinu nebo podstatně změnil její
obsah v úmyslu, aby jí bylo užito jako pravé, nebo kdo užil takové listiny jako
pravé.
Trestného činu padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1 tr.
zákoníku se dopustí ten, kdo padělá veřejnou listinu nebo podstatně změní její
obsah v úmyslu, aby jí bylo užito jako pravé, nebo takovou listinu užije jako
pravou, kdo takovou listinu opatří sobě nebo jinému nebo ji přechovává v
úmyslu, aby jí bylo užito jako pravé, kdo vyrobí, nabízí, prodá, zprostředkuje
nebo jinak zpřístupní, sobě nebo jinému opatří nebo přechovává nástroj,
zařízení nebo jeho součást, postup, pomůcky nebo jakýkoli jiný prostředek,
včetně počítačového programu, vytvořený nebo přizpůsobený k padělání nebo
pozměnění veřejné listiny.
Paděláním veřejné listiny se rozumí úplné vyhotovení nepravé listiny, která má
vyvolat dojem listiny vydané příslušným orgánem a předepsaným způsobem. Není
rozhodující, zda eventuálně obsah padělané listiny odpovídá skutečnosti.
Padělaná listina by měla být způsobilá k oklamání, ale na úrovni dokonalosti
padělku nezáleží. Znak v úmyslu, aby jí bylo užito jako pravé, předpokládá, že
pachatel v době, když padělá veřejnou listinu nebo podstatně změní její obsah,
jedná s cílem, aby jí bylo užito jako pravé. Není podstatné, zda jí má takto
užít přímo pachatel nebo jiná osoba.
S ohledem na znění obou těchto skutkových podstat je zřejmé, že právní úprava
dle trestního zákona nepostihovala přímo jednání, které by spočívalo v tom, že
někdo opatří sobě nebo jinému padělanou či pozměněnou veřejnou listinu, aby jí
bylo užito jako pravé. Pokud tedy k takovému opatření došlo jinou formou
jednání než vlastním paděláním a pozměněním veřejné listiny.
Nejvyšší soud se však přiklání k vyjádření státního zástupce, že jednání
obviněných bylo možno dle trestního zákona kvalifikovat přinejmenším jako
účastenství na trestném činu podle § 176 tr. zák., a to jak podle odst. 1, tak
podle odst. 2 písm. a) § 176 tr. zák. Dle skutkových zjištění je obviněným
kladeno za vinu, že se „po předchozích vzájemných dohodách společně s dalšími
dosud neustanovenými osobami, vedeni jednotným záměrem a na základě předem
dohodnuté dělby úkolů v Č. r., Německu a v Bulharsku, podíleli na objednávání,
výrobě a další distribuci padělaných nebo pozměněných osobních dokladů, které
měly sloužit k snazšímu pohybu neztotožněných osob“, kdy obviněný A. A. měl jako jediný ze skupiny důvěru a přístup k obviněným I. I. a M. R., kteří
„zajišťovali výrobu padělaných nebo pozměněných dokladů v Č. r. a B.“, kdy
obviněný A. A. „jim zadával zakázky, předával podklady a peníze jako odměnu za
zhmotněné doklady, tyto od nich vyzvedával a posléze zajišťoval jejich
přepravu“. Uvedené jednání lze u obviněného I. I. přinejmenším podřadit pod
ustanovení § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák., které říká, že účastníkem na
dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu je, kdo úmyslně poskytl jinému pomoc k
spáchání trestného činu, zejména opatřením prostředků, odstraněním překážek,
radou, utvrzováním v předsevzetí, slibem přispět po trestném činu (pomoc). V
případě obviněného A. A. by bylo možno shledat i naplnění podmínek § 10 odst. 1
písm. a) tr. zák., tedy účastenství ve formě organizace, kdy pachatel úmyslně
spáchání trestného činu zosnoval nebo řídil (organizátor).
Přestože lze, a státní zástupce na uvedené upozorňuje, z hlediska subsidiarity
účastenství jednotlivých obviněných vytknout znění skutkové věty určitou
kvalitu, z celkového kontextu je zcela zřejmé, že ke spáchání trestného činu
padělání a pozměňování veřejné listiny skutečně došlo. Jednání obviněných,
které časově spadá do doby po zahájení účinnosti nového trestního zákoníku, tj.
po 1. 1. 2010, bylo kvalifikováno jako zločin padělání a pozměnění veřejné
listiny podle § 348 odst. 1 tr. zákoníku. S ohledem na zásadu, že právní úpravy
je vždy nutno užít jako celku, kdy jak uvedeno výše bylo jednání obviněných
časově spadající do doby před účinností nového trestního zákoníku, tedy před 1.
1. 2010, přinejmenším možno posoudit jako účastenství na trestném činu padělání
a pozměňování veřejné listiny podle § 176 odst. 1 tr. zák., pak lze
konstatovat, že se jednalo o pokračující jednání trestné podle dřívější i
novější právní úpravy.
Nelze ale opomenout, že obvinění A. A. a I. I. byli uznáni vinnými i zločinem
účasti na organizované skupině podle § 361 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný I. I.
pak namítá nevyhovující popis skutku z hlediska naplnění znaků organizované
zločinecké skupiny ve smyslu ustanovení § 129 tr. zákoníku.
Zločinu účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 tr.
zákoníku se dopustí ten, kdo založí organizovanou zločineckou skupinu, kdo se
činnosti organizované zločinecké skupiny účastní, nebo kdo organizovanou
zločineckou skupinu podporuje.
Obecně lze říci, že ustanovení § 361 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku prohlašuje
za dokonaný trestný čin i pouhé členství v organizované zločinecké skupině,
když postihuje již účast na činnosti takové skupiny, lze si však představit i
aktivnější formu účasti na činnosti organizované zločinecké skupiny, aniž by
takovým jednáním pachatel naplnil znaky některého jiného úmyslného trestného
činu. Může jít např. o osobu, která pro zločinné spolčení, resp. jeho některé
členy, zabezpečuje některé práce nebo služby (např. ekonomické nebo právní
poradenství). V této souvislosti je namístě uvést, že obviněný I. I.
nerozporuje jednočinný souběh předmětného zločinu účasti na organizované
zločinecké skupině podle § 361 tr. zákoníku a trestného činu účasti na
zločinném spolčení podle § 163a tr. zák., jehož skutková podstata byla vymezena
v podstatě shodně a bylo se jej možno dopustit i jednáním, které samo o sobě
nemuselo vykazovat znaky žádného jiného trestného činu podle zvláštní části
trestního zákona.
Podle § 129 tr. zákoníku je organizovaná zločinecká skupina společenstvím více
osob s vnitřní organizační strukturou, s rozdělením funkcí a dělbou činností,
která je zaměřena na soustavné páchání úmyslné trestné činnosti.
U organizované zločinecké skupiny zásadně nestačí jen dělba úkolů mezi
jednotlivé členy společenství více osob (fyzických i právnických), ale je
vyžadována vnitřní organizační struktura, s rozdělením funkcí a dělbou
činnosti. Tato vnitřní organizační struktura je charakterizována vztahy
nadřízenosti a podřízenosti (rozdělení funkcí), relativní stabilností a přísným
dodržováním pravidel (tzv. kodexu organizace), včetně zásadního utajení
organizace, její struktury i jejích akcí. Dělba činností u organizované
zločinecké skupiny vyplývá z její organizační struktury. Organizovaná
zločinecká skupina na rozdíl od organizované skupiny, která nemusí mít a
zpravidla ani nemá trvalejší charakter, musí být zaměřena na soustavné páchání
úmyslné trestné činnosti. Předpokládá se tedy, že již při založení organizované
zločinecké skupiny je zde záměr soustavně páchat úmyslnou trestnou činnost, i
když pro trestní postih se nevyžaduje, aby již k takovému soustavnému páchání
trestné činnosti došlo. Páchání úmyslné trestné činnosti je soustavné, jestliže
jednotliví pachatelé trestné činnosti ve prospěch organizované zločinecké
skupiny jednají tak nepřetržitě, pravidelně nebo opakovaně po delší dobu, např.
po několik měsíců, nebo tehdy, když navazují na předchozí obdobně páchanou
trestnou činnost. Soustavnost se nevyžaduje při páchání úmyslných trestných
činů jednotlivými pachateli, ale postačí, když znak soustavnosti je dán ve
vztahu ke konkrétní posuzované organizované zločinecké skupině (srovnej Šámal,
P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H.
Beck, 2012, str. 1375 – 1378).
Jak uvedl Nejvyšší soud výše, lze znění skutkové věty ve vztahu k jednotlivým
skutkům konkrétních obviněných vytknout určitou kvalitu, zejména pak se z
jejich obsahu může zdát, že obviněný I. I. byl pouze méně významnou osobou
celého soukolí, která byla významnějšími osobami toliko čas od času
kontaktována, nicméně nelze opomenout, jak již uvedeno výše, i úvodní část
skutkové věty, kde je zcela jasně formulováno, že obviněný I. I. byl osobou,
která padělané nebo pozměněné doklady sama nebo v součinnosti s dalšími
osobami, zejména pak obviněnou M. R., vyráběla („zajišťovali výrobu padělaných
nebo pozměněných dokladů v Č. r. a B.“). Bez součinnosti obviněného by
předmětná trestná činnost nebyla možná, proto lze bez jakýchkoli pochybností
mít za to, že obviněný byl významnou osobou celé organizace. Ze skutkové věty
lze pak zcela jasně vyčíst i míru participace dalších obviněných a způsob,
jakým byly rozděleny úkoly mezi jednotlivé osoby. Nalézací soud na str. 58 až
59 odůvodnění rozsudku popsal způsob kooperace jednotlivých obviněných, kdy
uvedl, že „v tomto případě lze páchání trestné činnosti obžalovaných přirovnat
k fungování zavedené firmy. V tomto případě se jednalo o takovou „firmu“ která
však byla zaměřena na výrobu a distribuci falešných dokladů. Jejím obchodním
zástupcem – člověkem, který přijímal objednávky a vydával vyrobené zboží, byl
obžalovaný A. A.. Jeho role byla nezastupitelná, protože on jediný měl kontakty
na obžalované S., K., N. a T. A. a také on jediný měl přístup k výrobci,
obžalovanému I. I. Obžalovaní S., K., N. a T. A., byly hlavní zákazníci
obžalovaného A. A. Nebyli to koneční uživatelé, vyjma obžalovaného S., ale
další distributoři, kteří falešné doklady totožnosti předávali dál konečným
zákazníkům. Výrobcem jednoduchých průkazů totožnosti byl obžalovaný I. I. Ten
vyráběl některé jednoduché doklady, např. v podobě karty zatavené do fólie.…
Obžalovaný I. byl proto v této organizaci výrobcem či hlavním dodavatelem
padělaných dokladů. Obžalovaná R. by v legální firmě zřejmě plnila roli jakési
asistentky a sekretářky. Byla to ona, která v řadě případů s obžalovaným A. A. komunikovala o tom, zda je zakázka hotová či kdy si má přijet věci vyzvednout“. Z uvedeného popisu je zřejmá vnitřní organizační struktura celého soukolí a
role jednotlivých zúčastněných v něm. Jednalo se o stabilní strukturu, kdy v
případě, že některé z koleček soukolí vypadlo, bylo nahrazeno novým (jako v
případě obviněného Z. K., jehož roli převzal obviněný T. A.). O tom, že se
jednalo o skupinu operující tajně, nelze s ohledem na její trestnou činnost
polemizovat. I naplnění znaku soustavnosti páchání trestné činnosti lze
dovodit, neboť organizace tímto způsobem operovala po dobu téměř 21 měsíců. Jak
uvedl nalézací soud, „desítky zadokumentovaných případů pak svědčí o jejím
soustavném páchání“ (str. 58 rozsudku nalézacího soudu). V této souvislosti
Nejvyšší soud poznamenává, že námitka stran časového odstupu mezi jednotlivými
dílčími útoky ve vztahu k obviněnému I. I.
Uvedeným námitkám obviněného I. I. tedy nelze přisvědčit.
Obviněný A. A. namítl nemožnost jednočinného souběhu trestného činu účasti na
organizované skupině podle § 361 odst. 1 tr. zákoníku se zločinem padělání a
pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1 alinea 2, odst. 3 písm. a) tr.
zákoníku, tedy s kvalifikovanými skutkovými podstatami uvedeného trestného
činu.
Podle odst. 3 písm. a) § 348 tr. zákoníku je obviněnému kladeno za vinu, že
zločin padělání a pozměnění veřejné listiny spáchal jako člen organizované
skupiny působící ve více státech.
Organizovaná skupina ve smyslu této zvlášť přitěžující okolnosti musí působit
ve více státech, jimiž se rozumí nejméně dva státy, a to případně včetně Č. r..
Uvedená podmínka je zcela jistě splněna, neboť dle skutkových zjištění skupina
operovala jak v Č. r., tak v N. a B. Jinak se organizovanou skupinou rozumí
sdružení nejméně tří osob trestně odpovědných, jejichž vzájemná součinnost na
realizování trestné činnosti vykazuje takovou míru plánovitosti jejího průběhu
a tomu odpovídající rozdělení a koordinaci úloh jednotlivých účastníků, že tyto
okolnosti zvyšují pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu a tím i
jeho společenskou škodlivost (srov. R 45/1986). I tato podmínka je v
projednávané věci splněna. Jak již bylo pojednáno výše, každý z obviněných
zastával v rámci skupiny svou úlohu, vykonával určitou specifickou činnost,
která navazovala na činnost dalších členů skupiny, a dohromady vytvářely
soukolí, které operovalo po dobu více než roku a půl. Ke znaku člen
organizované skupiny se musí z povahy věci vztahovat úmysl a pachatel musí ve
smyslu § 17 písm. b) tr. zákoníku vědět, že jde o organizovanou skupinu v
uvedeném smyslu, která působí nejméně ve dvou státech. Nestačilo by, aby byl
pouze ve spojení s takovou organizovanou skupinou, pokud by nebyl jejím členem.
Obviněný A. A. si této skutečnosti, tedy že je členem organizované skupiny
působí nejméně ve dvou státech, byl zcela jistě vědom, neboť byl jedním ze
stěžejních článků organizace, osobou, která koordinovala a plánovala činnost
skupiny. K úloze obviněného A. A. bylo pojednáno výše v části vypořádávající se
s námitkami spoluobviněného I. I. a lze na uvedené odkázat.
Pokud obviněný A. A. svým jednáním naplnil skutkovou podstatu zločinu účasti na
organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 tr. zákoníku, jak bylo
pojednáno výše, pak lze dovodit, že svým jednáním naplnil i kvalifikovanou
skutkovou podstatu zločinu padělání a pozměnění veřejné listiny, resp. naplnil
znak jako člen organizované skupiny. K námitce jejich souběhu, resp. jejich
naprosté neslučitelnosti je možno konstatovat, že je pravdou, že se znaky
organizované zločinecké skupiny a organizované skupiny do určité míry
překrývají, nicméně se vzájemně nevylučují. Naopak lze mít za to, že
organizovaná zločinecká skupina je jakousi více formalizovanou a nadřazenou
formou organizované skupiny. Trestní zákoník (stejně jako trestní zákon č.
140/1961 Sb.) neobsahuje zákonnou definici organizované skupiny. V obecné
rovině se za organizovanou skupinu považuje sdružení nejméně tří trestně
odpovědných osob, které mají mezi sebou jasně určenou dělbu úkolů. Organizovaná
skupina se tak vyznačuje koordinovanou činností, čímž se zvyšuje úspěšnost
trestného jednání. Zatímco organizovaná zločinecká skupina ve smyslu § 361 tr.
zákoníku se vyznačuje určitou trvalostí, tedy musí být založena s cílem
operovat po delší dobu, organizovaná skupina může být jednorázovou záležitostí,
tedy může být založena s cílem dopustit se jen jednoho trestného činu, kdy však
může jít i o řadu trestných činů spáchaných v delším časovém rozmezí. Důležitým
ukazatelem je pak i míra participace jednotlivých osob a zejména pak míra
jejich vzájemné součinnosti, kdy se u organizované zločinecké organizace
vyžaduje o něco vyšší koordinace a jasnější dělba práce mezi jednotlivými
články než u organizované skupiny. Lze tak přisvědčit státnímu zástupci stran
jeho úvahy, že pokud se pachatel dopustí trestného činu jako člen organizované
zločinecké skupiny, dopustí se případného dalšího trestného činu jako člen
organizované skupiny. Námitce obviněného A. A. tedy Nejvyšší soud
nepřisvědčil.
Dále je třeba zabývat se blíže i odst. 2 § 176 tr. zák., a s tím související
námitkou obviněného Z. K., podle které nebyly naplněny znaky kvalifikované
skutkové podstaty trestného činu padělání a pozměňování veřejné listiny podle §
176 odst. 2 písm. a) tr. zák., tedy spáchání předmětného trestného činu jako
člena organizované skupiny. Obviněný byl uznán vinným pomocí k trestnému činu
padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 10 písm. c) tr. zák. k § 176 odst.
1, 2 písm. a) tr. zák. v jednočinném souběhu s trestným činem účasti na
zločinném spolčení podle § 163a odst. 1 tr. zák.
Jak bylo vysvětleno výše, trestní zákon č. 140/1961 Sb. neobsahoval žádnou
definici organizované skupiny. K jejímu popisu uvedenému výše možno dodat, že
činnost jednotlivých členů organizované skupiny nemusí mít stejný rozsah, resp.
míra jejich participace na předmětném trestném jednání nemusí být stejně
významná. To současně znamená, že za členy organizované skupiny mohou být
považovány i osoby v méně významném postavení, osoby podřízené, a dokonce i
osoby, které jsou toliko účastníky ve smyslu ustanovení § 10 tr. zák., jako v
případě obviněného Z. K. Podmínkou je, že si takovéto osoby musí být vědomy
skutečnosti, že se jedná o organizovanou skupinu. Uvedená podmínka je u
obviněného splněna. Přestože se snaží vyvolat dojem, že jeho činnost byla
toliko nevýznamná a zcela okrajová, z obsahu především úvodní části skutkové
věty se podává, jaká byla úloha jednotlivých pachatelů, stejně jako jejich
vzájemná součinnost, kdy obviněný byl označen za hlavního zákazníka, ale ne
konečného uživatele, tedy se u něho jednalo zejména o koordinační činnost,
případně činnost kurýra či zprostředkovatele. Pro celkovou úspěšnost operací
tak jeho úlohu rozhodně nelze označit za okrajovou. Obviněný se podílel na
spáchání tří dílčích útoků, kdy však v soukolí skupiny nahradil obviněného T.
A.
Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud poznamenává, že obviněný Z. K., přestože
namítá nenaplnění znaků organizované skupiny ve smyslu odst. 2 § 176 tr. zák.,
nerozporuje naplnění znaků účasti na zločinném spolčení podle § 163 odst. 1 tr.
zák., resp. § 89 odst. 17 tr. zák. Organizovanou skupinu je možno považovat za
nižší stupeň, méně formalizovanou formu zločinného spolčení, kdy stejně jako v
případě výše uvedené námitky A. A., lze uvést, že pokud obviněný svým jednáním
naplnil skutkovou podstatu trestného činu účasti na zločinném spolčení podle §
163a odst. 1 tr. zák., pak takové jednání zahrnuje i jeho účast jako člena
organizované skupiny.
Obvinění A. A., I. I. a Z. K. pak shodně namítli, že skutky, které jsou jim
přičítány, nenaplňují skutkové podstaty trestných činů, jimiž byli uznáni
vinnými. Uvedená námitka je v obecné rovině pod jimi uplatněný dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřaditelná. S ohledem na výše provedený
výklad a jednotlivé námitky obviněných a s odkazem na podrobné odůvodnění
zejména rozsudku nalézacího soudu, Nejvyšší soud uvedené námitky shledává
neopodstatněnými.
S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými
zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán,
neboť není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí
soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je
mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět
nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r
odst. 7 tr. ř.), a nedovodil-li současně, že by se jednalo o případ extrémního
nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, přičemž
dovolání je opravným prostředkem značně formalizovaným, umožňujícím Nejvyššímu
soudu zabývat se námitkami v něm obsaženými, dospěl k závěru, že napadené
rozhodnutí není zatíženo vytýkanými vadami, což znamená, že dovolání obviněných
nebylo možno přiznat jakékoli opodstatnění.
IV.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o
dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr.
ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona
dovolání obviněných A. A., I. I. a Z. K. odmítl.
Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném
zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 10. prosince 2014
Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata