3 Tdo 687/2009
U s n e s e n í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 1. července 2009 o
dovolání obviněného MUDr. B. Ch., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne
23. 7. 2008, sp. zn. 5 To 288/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené
u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 11 T 179/2006, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného MUDr. B. Ch. o d m
í t á .
I.
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 8. 4. 2008, sp. zn. 11 T 179/2006, byl
obviněný MUDr. B. Ch. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §
224 odst. 1, 2 tr. zák.
Toho se podle skutkových zjištění městského soudu dopustil tím, že
jako ošetřující lékař poškozené H. J., na ortopedickém oddělení FN v B. – B.
nepovolal chirurgické konzilium, které bylo indikováno při ranní vizitě dne 5.
11. 2004 pro potíže pacientky, které se projevily v nočních hodinách dne 4. 11.
2004,
a to ani poté, co z neurologického konzilia - z vyšetření, které provedl dne 5.
11. 2004 v době kolem 12.00 - 12.37 hod. MUDr. R. J., nebyla jednoznačně
zjištěna příčina bolesti poškozené, poškozenou nadále léčil pouze symtomaticky
bez toho, aby dále pokračoval ve vyšetření vlastním nebo, a to zejména,
prostřednictvím chirurgického konzilia; ačkoliv oba tyto úkony mohl
bezprostředně a bez překážek uskutečnit,
proto nedošlo ke správnému stanovení diagnózy pacientky a toto pochybení se
nepodařilo napravit ani po stanovení diagnózy dne 6. 11. 2004 ve večerních
hodinách a následnými dvěma cévními operacemi, v důsledku čeho došlo až k
amputací levé dolní končetiny poškozené.
Obviněnému byl za tento skutek uložen podle § 224 odst. 2 tr. zák. za použití §
53 odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zák. peněžitý trest ve výměře 100.000,- Kč.
Dále byl uložen podle § 54 odst. 3 tr. zák. pro případ, že by peněžitý trest
nebyl ve lhůtě vykonán, náhradní trest odnětí svobody v délce 5 měsíců.
Odvolání obviněného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 23. 7. 2008, sp. zn. 5
To 288/2008, zamítl podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné.
II.
Proti rozsudku krajského soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce
dovolání, a to z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za
to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo
na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Obviněný napadá celý výrok o vině a popírá, že by trestný čin spáchal a že
trestný čin vůbec nastal. Především má za to, že u něj nelze dovodit zavinění a
to ani z vědomé či nevědomé nedbalosti, takže trestný čin nemohl být naplněn po
stránce subjektivní.
V odůvodnění dovolání konstatuje, že mu bylo vytýkáno, že nepovolal chirurgické
konzilium. On má ovšem za to, že na ranní vizitě dne 5. 11. 2004, které byli
přítomni i jiní lékaři, nikdo z nich neshledal známky akutního cévního
onemocnění. Také MUDr. T., lékař s chirurgickou erudicí, který měl službu večer
dne 4. 11. 2004, toto podezření na akutní cévní onemocnění nevyslovil. Obviněný
konstatuje, že indikoval neurologické konziliární vyšetření, při kterém
neurolog neshledal známky akutního cévního onemocnění. Zdravotní stav poškozené
se během dne zlepšoval a to i díky medikamentózní terapii, kterou poškozené
naordinoval. Chirurgické konzilium by bylo podle něj namístě svolat, pokud by
se její zdravotní stav zhoršil. Dále uvádí, že byl ošetřujícím lékařem
poškozené pouze 8 hodin dne 5. 11. 2004, následující den byla sobota, kdy se
zdravotní stav poškozené zhoršil a to až v odpoledních hodinách, kdy zřetelněji
manifestovaly klinické příznaky.
Obviněný nesouhlasí s tou částí výroku o vině, podle něhož poškozenou neléčil i
přes avizovanou bolest. Oponuje tím, že poškozené naordinoval medikamenty,
takže její stav se zlepšil. Znovu argumentuje tím, že poškozenou léčilo několik
lékařů a žádný nevyslovil podezření na akutní cévní příhodu včetně cévního
chirurga. Domnívá se, že v daném případě se jednalo o atypický nález tzv.
vitium artis, kdy i zkušený lékař při klinickém vyšetření nezjistí správně
patologický stav. Obviněný rovněž upozorňuje na to, že všechny lékařské výkony
jsou spojeny s větším či menším rizikem, o kterém je pacient předem informován.
Soudům vytýká, že se ztotožnily pouze se znaleckými posudky cévních chirurgů a
nepřihlédl k posudku ortopeda. Tento postup soudu se mu jeví jako zcela
nesprávný, neboť pokud soud považuje posudek znalce za formálně nedostatečný,
měl si vyžádat posudek nový, eventuálně posudek jiného soudního znalce. Má za
to, že se soud neřídil zásadou „in dubio pro reo“, jinak by musel být zproštěn
obžaloby.
V doplňku dovolání obviněný upozorňuje na stanovisko nejvyšší státní zástupkyně
v odborném časopise České lékařské komory, podle kterého znalcem posuzujícím
jednání odborného lékaře musí být znalec z téhož oboru jakého je posuzovaný
lékař, což se v dané věci nestalo.
V petitu navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodl ve věci sám a zprostil jej
obžaloby.
Nejvyšší státní zástupkyně se podle § 265h odst. 2 tr. ř. do data neveřejného
zasedání písemně vyjádřila pouze k prvnímu podanému dovolání a navrhla, aby
Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. d) tr. ř. dovolání odmítl, neboť
nesplňuje náležitosti dovolání. K doplňku dovolání, kterým byly odstraněny vady
dovolání, se Nejvyšší státní zástupkyně do data neveřejného zasedání
nevyjádřila.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání je přípustné,
bylo podáno oprávněnou osobou, v zákonné lhůtě a na předepsaném místě.
Poté se zaměřil na to, zda námitky uplatněné v dovolání obviněným MUDr. B. Ch.
lze skutečně považovat za některý z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 tr.
ř., neboť uplatnění námitek, které obsahově naplňují dovolací důvod, je
nezbytnou podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §
265i odst. 3 tr. ř.
Na tomto místě Nejvyšší soud připomíná, že v případě dovolacího důvodu podle
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze v jeho rámci namítat, že zjištěný skutek byl
nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, přestože znaky tohoto trestného
činu, resp. znaky žádného trestného činu neměl. Tento dovolací důvod neumožňuje
namítat nesprávnost skutkových zjištění ani neúplnost provedeného dokazování (k
tomu viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, II. ÚS 651/02, III.
ÚS 282/03).
Ve světle těchto kritérií posoudil Nejvyšší soud jako jedinou námitku brojící
skutečně proti právnímu posouzení skutku tu, kterou dovolatel namítal absenci
jakéhokoli zavinění z jeho strany ve vztahu k soudy zjištěnému následku v
podobě amputace nohy poškozené. Tuto námitku však shledal Nejvyšší soud zjevně
neopodstatněnou, když popis skutku ve výroku rozsudku okresního soudu plně
koresponduje závěru soudu promítnutému do právní kvalifikace skutku podle § 224
odst. 1, 2 tr. zák. a argumentaci v odůvodnění rozsudku, tj. že obviněný újmu
poškozené zavinil formou vědomé nedbalosti dle § 5 písm. a) tr. zák. V tomto
ohledu lze plně odkázat na pasáže odůvodnění na str. 43, 44 a zejména na str.
47 rozsudku, z nichž plyne, že obviněný si byl vědom, že může způsobem uvedeným
v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem, ale bez
přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí. Tedy
konkrétně v posuzovaném případě obviněný, v rozhodné době ošetřující lékař
poškozené, bez přiměřených důvodů spoléhal, že nedojde k újmě na zdraví
poškozené, ačkoliv si byl vědom možného rizika nástupu trombózy či tepenné
embolie, bez přiměřených důvodů tuto možnost pominul. Ze strany obviněného
došlo prokazatelně k podcenění možných následků, byť se u poškozené jednalo o
netypickou zdravotní komplikaci, nicméně komplikaci takového charakteru, že ji
jako ortoped byl schopen a měl rozpoznat a měl na ni reagovat adekvátním
lékařským postupem.
Jak vyplývá ze závěrů, které učinily soudy, je za provedení povinné léčby,
podrobné vyšetření a zjištění pravých příčin bolesti odpovědný právě ošetřující
lékař (tím byl v době rozhodné pro vznik nevratných následků nezjištění správné
diagnózy obviněný MUDr. Ch.). Obviněný poukazoval na to, že během nočního
vyšetření předcházející jeho službě nebylo MUDr. T. vysloveno podezření na
akutní cévní onemocnění. Zde ovšem nutno poukázat na závěr soudů vycházející ze
stanoviska znalců MUDr. J. a MUDr. V. prezentovaného v hlavním líčení, že
diagnóza potíží poškozené v nočních hodinách ještě nemusela být jednoznačná (na
rozdíl od následujícího dne, kdy poškozená byla v péči obviněného), proto byl
také MUDr. T. zproštěn obžaloby.
Pokud se obviněný odvolává na to, že neurologické konziliární vyšetření
neshledalo znaky akutního cévního onemocnění, je nutno mu oponovat, že
neurologické vyšetření stanovilo pouze podezření na částečné poškození sedacího
nervu, tedy závěr neurologického vyšetření byl jen pravděpodobnostní. S tímto
se podle závěru soudů vycházejícího z posudků znalců MUDr. J. a MUDr. V. neměl
obviněný jako ošetřující lékař spokojit, nýbrž měl dále pátrat po jednoznačně
určené příčině obtíží poškozené, zejména svoláním chirurgického konzilia. K
takovému postupu jej měla vést i skutečnost, že byť cévní příčina obtíží
poškozené se jevila jako méně pravděpodobná, možná rizika z ní vyplývající však
byla mnohem urgentnější.
Jakkoli se obviněný hájil tím, že cévní příčinu obtíží poškozené nemohl
rozpoznat, soudy vyšly opět ze závěrů shora jmenovaných znalců, že při správně
provedeném neodkladném vyšetření by příznaky tepenné embolie, byť se jedná o
vzácnou poruchu zdraví, měli rozpoznat všichni lékaři bez ohledu na jejich
specializaci, tedy včetně ortopeda, což ostatně nezpochybnil nikdo ze svědků z
řad dalších lékařů bohunické nemocnice. Obviněným zaviněné prodlení při
stanovení správné diagnózy bylo přitom tak zásadní, že vedlo u poškozené H. J.
k nevratné ztrátě dolní končetiny. Byla tedy dána i příčinná souvislost mezi
jeho jednáním a způsobeným následkem.
Obviněný sice ordinoval poškozené rozsáhlou medikamentózní léčbu, nicméně šlo o
tzv. léčbu symtomatickou. To znamená, že tento způsob léčby zvolený obviněným
sice vedl k dočasnému snížení bolestí, kterými poškozená trpěla, avšak
neodstranil skutečnou příčinu potíží poškozené a fatálně oddálil stanovení
správné diagnózy.
Je sice pravdou, jak obviněný namítl, že poškozenou od skončení jeho služby v
pátek 5. 11. 2004 do soboty večer 6. 11. 2004, kdy byla zjištěna pravá příčina
potíží pacientky, vyšetřovalo několik dalších lékařů, z nichž nikdo nevyslovil
podezření na akutní cévní příhodu. Nelze tak jednoznačně vyloučit i dílčí
odpovědnost těchto dalších lékařů, což ovšem v žádném případě nezbavuje
odpovědnosti obviněného, neboť opomenutí jeho povinností bylo stěžejní a
bezprostřední příčinou oddálení správné diagnózy obtíží poškozené a vedlo k
nevratnému vzniku zdravotních komplikací, které vyústily v amputaci její
končetiny, tj. způsobení těžké újmy na zdraví poškozené. Tato příčinná
souvislost nebyla přerušena eventuálním porušením povinností dalších lékařů,
kteří vyšetřovali poškozenou následně po obviněném.
Lze proto uzavřít, že městský soud v posuzovaném případě opodstatněně shledal u
obviněného MUDr. Ch. zavinění ve formě vědomé nedbalosti, které přiléhavě
vyjádřil ve výroku svého rozsudku, a následně je podrobně a přesvědčivě
odůvodnil. Právní posouzení jednání obviněného jako trestného činu ublížení na
zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák. proto shledává Nejvyšší soud v souladu
se zákonem.
Další námitky, které obviněný MUDr. Ch. ve svém dovolání uvádí, jsou již
skutkového rázu, resp. představují výhrady proti rozsahu provedeného dokazování
a způsobu jeho hodnocení. Ty však pod deklarovaný dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. ani žádný jiný z dovolacích důvodů nespadají, takže
jimi není založena přezkumná povinnost Nejvyššího soudu.
Judikatura Ústavního soudu sice ojediněle připouští průlom do tohoto výkladu
mezí dovolacího přezkumu v případech, kdy by mezi skutkovými zjištěními soudů
na straně jedné a jejich právním posouzením na straně druhé panoval extrémní
nesoulad, resp. za situace, kdy by právní závěry v žádné možné interpretaci z
předmětných skutkových zjištění nevyplývaly (k tomu viz usnesení Ústavního
soudu sp. zn. III. ÚS 578/04). O takovou situaci však Nejvyšší soud v
posuzovaném případě neshledal.
Pokud pak dovolatel soudům vytýkal, že upřednostnily závěry znaleckých posudků
zpracovaných znalci MUDr. J. a MUDr. V. na úkor znaleckého posudku zpracovaného
znalcem MUDr. H., neshledává Nejvyšší soud tuto námitku opodstatněnou.
Trestní řád zakotvuje v § 2 odst. 6 tr. ř. zásadu volného hodnocené důkazů,
přičemž nestanoví žádná závazná pravidla, pokud jde o charakter či míru důkazů
nutných k prokázání určité skutečnosti. Nepřikládá rovněž žádnému z důkazů a
priori zvláštní význam či větší váhu. Zásada volného hodnocení důkazů se přitom
vztahuje i na hodnocení znaleckého posudku, tzn. že soud jím není bezpodmínečně
vázaný (k tomu srovnej č. 40/1972-I Sb. rozh. tr.). Soud ovšem nemůže nahradit
odborné závěry znalce vlastními úvahami. Je však povinen prověřit, zda znalec
přihlédl ke všem skutečnostem rozhodným pro zodpovězení zadaných otázek, zda
jeho závěry mají oporu v provedeném dokazování. Za situace, kdy je k hodnocení
téže otázky vypracováno více znaleckých posudků, je na soudu, aby tyto posudky
porovnal, přičemž pokud zjistí, že některý z posudků trpí logickými rozpory,
opomíjí či zaměňuje některá v trestním řízení prokázaná fakta, nic mu nebrání,
aby ve svých závěrech vyšel z jiného posudku, který takovými nedostatky netrpí.
Postup městského soudu, který svá skutková zjištění opřel především o závěry
znalců MUDr. J. a MUDr. V., a jen z malé části o závěry znalce MUDr. H., je tak
v souladu se zákonem i citovanou judikaturou. Tento postup také městský soud
přesvědčivě odůvodnil (viz str. 44-45 odůvodnění rozsudku). Na tom nic nemění,
že znalci MUDr. J. a MUDr. V. byli znalci z oboru zdravotnictví, odvětví cévní
chirurgie, zatímco znalec MUDr. H. z odvětví ortopedie. Příčina vzniku
zdravotních obtíží poškozené spočívala v poruše spadající do oblasti cévní
chirurgie, nicméně porušení povinností obviněného jako ošetřujícího lékaře bylo
rázu natolik všeobecného a zásadního (nevyšetření obou nohou pacientky,
rezignace na jednoznačné zjištění příčin obtíží pacientky), že mu měl předejít
bez ohledu na svou specializaci, což se týkalo i znalců vyjadřujících se k
porušení těchto povinností.
Nejvyšší soud shledal shodně se soudy prvního a druhého stupně rozsah
provedeného dokazování za dostatečný pro jednoznačné zjištění skutkového stavu
(§ 2 odst. 5 tr. ř.) nezbytného pro rozhodnutí ve věci, nemá za to, že by byl
opominut důkaz, který by mohl stávající skutkové závěry soudů zvrátit (k tomu
viz III. ÚS 2110/07), takže sdílí názor těchto soudů, že další doplňování
dokazování by za této situace bylo nadbytečné.
IV.
Nejvyšší soud proto ze shora uvedených důvodů posoudil dovolání obviněného
MUDr. B. Ch. jako zjevně neopodstatněné a jako takové je odmítl podle § 265i
odst. 1 písm. e) tr. ř. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ust. § 265r odst. 1
písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 1. července 2009
Předseda senátu:
JUDr. Robert Fremr