U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. června 2015 o dovolání, které podal obviněný Bc. V. F., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 5 To 18/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 31 T 76/2014, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.
Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 31 T 76/2014, byl obviněný Bc. V. F. uznán vinným ze spáchání přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 trestního zákoníku. Za to byl podle § 274 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 trestního zákoníku, § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku. Podle § 274 odst. 1 trestního zákoníku, § 67 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku a § 68 odst. 1, 2 trestního zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 250 denních sazeb po 150 Kč, celkem 37.500 Kč. Podle § 68 odst. 5 trestního zákoníku byla stanovena možnost zaplatit peněžitý trest v deseti pravidelných měsíčních splátkách po 3.750 Kč splatných vždy do posledního dne v měsíci, přičemž výhoda splátek peněžitého trestu odpadá, pokud nezaplatí dílčí splátku včas. Podle § 69 odst. 1 trestního zákoníku byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců pro případ, že obviněný peněžitý trest ve stanovené lhůtě nezaplatí. Podle § 73 odst. 1 trestního zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu tří roků a šesti měsíců.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 5 To 18/2015, jímž je podle § 256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 4. 2. 2015 [§ 139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu (jako žalované označil též členy senátu odvolacího soudu a samosoudce soudu nalézacího) napadl obviněný dovoláním, v němž uplatnil dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. d), g) a l) trestního řádu. K tomu namítl, že byla porušena ustanovení trestního řádu o přítomnosti obviněného u hlavního líčení, když soud konal hlavní líčení dne 24. 9. 2014 bez jeho přítomnosti, a odvolací soudu toto pochybení nenapravil. Soudy totiž nezohlednily skutečnost, že v předmětné době byl v pracovní neschopnosti a vycházky měl povoleny jen v takové době, kdy se objektivně vzhledem k místu svého bydliště a jízdním řádům veřejné hromadné dopravy nemohl hlavního líčení účastnit. Obviněný to v příloze dovolání doložil podrobným přehledem (v rozsahu 40 stran) souvisejících jízdních spojů. Nalézací i odvolací soud tak podle obviněného nadřadily své zájmy nad dodržení léčebného režimu. Obviněný následně doplnil dovolání v tom smyslu, že označení členů senátu odvolacího soudu a samosoudce soudu prvního stupně jako žalovaných učinil proto, že každý orgán státní moci nese hmotnou odpovědnost za svá rozhodnutí a škodu, která tím vznikla. K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu doplnil, že policisté se u výslechu ve správním řízení přiznali, že při zákroku porušili procesní práva obviněného, a dosvědčili, že byly porušeny i právní předpisy pro provádění dechové zkoušky, kdy tuto skutečnost spojují právní předpisy s neplatností dechové zkoušky, ačkoliv analyzátor výsledky měření zobrazil.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 5 To 18/2015, a rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 31 T 76/2014, věc vrátil Okresnímu soudu ve Zlíně k dalšímu projednání, zavázal Krajský soud v Brně právním názorem, že bylo povinností soudu zjišťovat z databáze dopravních spojení, jestli se v době vycházek mohl obviněný pomocí veřejné dopravy dostavit k hlavnímu líčení, že soud není oprávněn nadřazovat průběh soudního řízení ve věci nad dodržení léčebného režimu, že není oprávněn spravedlivě požadovat účast obviněného na hlavním líčení za cenu porušení léčebného režimu, a že v případě zjištění nemožnosti obviněného dostavit se při dodržení léčebného režimu k hlavnímu líčení rozsudek nalézacího soudu jako protiprávní zruší a věc vrátí k novému řízení a rozhodnutí, a dále aby uložil žalovaným členům senátu odvolacího soudu a samosoudci nalézacího soudu povinnost uhradit obviněnému rukou společnou a nerozdílnou ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku náklady tohoto řízení, a nesplní-li tuto povinnost včas, řádně a dobrovolně, lze navrhnout soudní výkon rozhodnutí.
Opis dovolání obviněného byl samosoudcem soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci s upozorněním, že se může k dovolání písemně vyjádřit a souhlasit s projednáním dovolání v neveřejném zasedání. K dnešnímu dni však dovolací soud neobdržel vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného, a ani žádný jiný přípis, jímž by deklaroval zájem tohoto svého práva, jakož i práva vyplývajícího z ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) trestního řádu, využít. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce či naopak vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
Obviněný Bc. V. F. je podle § 265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a
trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. d), g) a l) trestního řádu, na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) trestního řádu spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) trestního řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) trestního řádu. Z argumentace dovolatele plyne, že podle jeho přesvědčení byly v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí dány důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) a g) trestního řádu, a přesto byl řádný opravný prostředek zamítnut.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) trestního řádu předpokládá, že se v rozporu se zákonem konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna. Tím by byl obviněný zkrácen na svém právu, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti, a aby se tak mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 LPS). Pokud obviněný namítl, že se hlavní líčení dne 24. 9. 2014 konalo bez jeho přítomnosti, aniž by soud nezohlednil skutečnost, že v předmětné době byl v pracovní neschopnosti a vycházky měl povoleny jen v takové době, kdy se objektivně vzhledem k místu svého bydliště a jízdním řádům veřejné hromadné dopravy nemohl hlavního líčení účastnit, pak se sice jedná o námitku obecně podřaditelnou pod daný důvod dovolání, zjevně však nejde o námitku opodstatněnou.
Nejvyšší soud se ve svých rozhodnutích (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2003, sp. zn. 5 Tdo 442/2003, či ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 3 Tdo 764/2013) již opakovaně vyjádřil k tomu, za jakých podmínek lze rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti (neschopenku) považovat za doklad o nemožnosti obviněného účastnit se hlavního líčení. Mimo jiné uvedl, že rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti se vystavuje především pro účely sociálního zabezpečení a pro pracovně právní účely. Rozhodnutí tedy samo o sobě neprokazuje, že obviněný současně není schopen dostavit se k soudu. K tomu, aby bylo možné považovat omluvu za řádnou, musela by obsahovat dostatečný podklad pro závěr, že zdravotní důvody skutečně znemožňují obviněnému účast na nařízeném úkonu, tj. v posuzovaném případě účast u hlavního líčení. Samotné předložení zmíněného rozhodnutí, jak již bylo uvedeno, dostatečným podkladem být nemůže, protože z něj není patrný charakter onemocnění obviněného a způsob jeho léčby, ani druh a rozsah omezení, která z onemocnění nebo z jeho léčby pro obviněného vyplývala, a není v něm uvedena ani diagnóza onemocnění.
Rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti je v projednávané věci založeno na č. l. 89. Rozhodnutí bylo lékařem vystaveno dne 24. 9. 2014 (tedy v den konání hlavního líčení, které bylo nařízeno na 14.50 hodin). Soud tuto neschopenku jako dostatečný podklad pro důvodnost omluvy z hlavního líčení nepřijal zejména proto, že šlo již o opakovanou omluvu obviněného či jeho obhájce ze zdravotních důvodů, doručenou soudu těsně před začátkem hlavního líčení, a lékař v neschopence povolil obviněnému vycházky v době od 9 hodin do 12 hodin a od 15 hodin do 18 hodin. Na tomto základě soud dospěl k závěru, že se jednalo o omluvu účelovou, jak uvádí, svědčící o zlém úmyslu obviněného zmařit hlavní líčení. To si následující den soud ostatně potvrdil (č. l. 95), když kontaktoval zaměstnavatele obviněného, který uvedl, že nemá žádné povědomí o tom, že by obviněný byl nemocný a v pracovní neschopnosti, a navíc v den konání hlavního líčení nastoupil v zaměstnání na noční směnu. Kontaktoval i ošetřujícího lékaře, který sdělil, že tento rozsah vycházek povoluje automaticky a že pokud obviněný nastoupil do práce, porušil léčebný režim. Rovněž telefonoval obviněnému, který na otázku proč nepřišel k hlavnímu líčení, uvedl, že mu činí problémy „přesun“.
Vzhledem k uvedenému nemůže Nejvyšší soud postupu nalézacího soudu nic vytknout. Nalézací soud tímto svým postupem neporušil ustanovení trestního řádu upravující přítomnost obviněného u hlavního líčení ani jeho právo na spravedlivý proces, jak obviněný v dovolání namítá. Nedošlo tak k naplnění předmětného důvodu dovolání. Pokud by obviněný předložením neschopenky skutečně nechtěl pouze zmařit nařízené hlavní líčení, pak mu i s ohledem na dodržení léčebného režimu nic nebránilo v tom, aby si po dohodě s lékařem zajistil vycházku v takové době, aby se hlavního líčení mohl účastnit. V tomto smyslu je tak zcela nepřípadná námitka obviněného odkazující na jízdní řády spojů veřejné dopravy, neboť nejenže bylo pouze jeho záležitostí zajistit si odpovídající způsob dopravy k soudu, ale navíc pouze na základě uvedené jednoduché domluvy s lékařem mohl bez porušení léčebného režimu cestovat k soudu i tímto druhem dopravy.
Obviněný dále uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Ten je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Jak zjistil Nejvyšší soud, obviněný související dovolací argumentaci omezil pouze na zcela obecné vyjádření, že policisté se u výslechu ve správním řízení přiznali, že při zákroku porušili procesní práva obviněného, a dosvědčili, že byly porušeny i právní předpisy pro provádění dechové zkoušky, kdy tuto skutečnost spojují právní předpisy s neplatností dechové zkoušky, ačkoliv analyzátor výsledky měření zobrazil. Taková formulace dovolací námitky ovšem není způsobilá založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu, neboť z ní nelze usoudit, jaká procesní pravidla a právní předpisy měly být podle názoru obviněného vlastně porušeny a v čem konkrétně měly soudy v předchozím řízení pochybit, to vše s důsledkem nesprávného právního posouzení skutku nebo jiného nesprávného hmotně právního posouzení. Jelikož obdobné námitky obviněný uplatňoval již v řízení před soudem prvního stupně a také v odvolání, a zejména nalézací soud se této otázce zevrubně a přesvědčivě v odůvodnění svého rozhodnutí věnoval, nelze než na příslušnou část jeho rozsudku odkázat.
Z výše uvedeného je pak zjevné, že opodstatněným nemohl být shledán ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) trestního řádu, podmíněný v daném případě existencí vady odpovídající důvodům dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) nebo g) trestního řádu.
Nad rámec uvedeného nemůže Nejvyšší soud alespoň stručně nereagovat na dovolací petit, aby mj. rozhodl o povinnosti samosoudce nalézacího soudu a členů senátu soudu odvolacího (označených jako „žalovaní č. 1 až 4“) uhradit dovolateli náklady tohoto řízení s tím, že nesplní-li takovou povinnost včas, řádně a dobrovolně, lze navrhnout výkon rozhodnutí. Takový návrh (ač vypracovaný obhájcem obviněného, jehož odborné znalosti by měly garantovat jistou právní erudici) je nejen v obecné rovině až nepatřičně přezíravý k platné právní úpravě odpovědnosti za škodu, která vznikla z nezákonného rozhodnutí nebo z nesprávného úředního postupu, na nichž se podílel soudce, ale konkrétně také zcela nelogický. Podle § 17 odst. 2 zákona č. 82/1198 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, soudci podléhají povinnosti k regresní úhradě pouze v případě, že jejich vina na vydání nezákonného rozhodnutí či na nesprávném úředním postupu byla zjištěna v kárném řízení podle zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů, anebo v řízení trestním, tj. naplnil-li jejich postup znaky skutkové podstaty trestného činu. Jedná se o promítnutí ústavně garantované zásady nezávislosti soudce (čl. 82 odst. 1 Ústavy). Dovolatel tak zejména není osobou oprávněnou podat na soudce rozhodující v jeho věci kárný návrh, Nejvyšší soud není kárným soudem a kárné řízení rozhodně není možné vést v rámci řízení o mimořádném opravném prostředku. Navíc povahu kárného řízení podle uvedeného zákona a možnost obrany kárně obviněného skutečně nelze hodnotit tak, že by se rozhodovalo dle vzoru „Mnichov“ tedy o nich bez nich, jak uvádí dovolatel. Nelogický je návrh obviněného proto, že podání dovolání v trestní věci není svázáno žádnou poplatkovou povinností ve smyslu zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. V souvislosti s podáním dovolání lze hovořit jedině o povinnosti nést náklady řízení o tomto návrhu, kterážto je ovšem vázána na podání zcela bezvýsledného dovolání [srov. § 153 odst. 1 trestního řádu a § 3a odst. 1 písm. b) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 312/1995 Sb., kterou se stanoví paušální částka nákladů trestního řízení]. Pokud by tedy dovolání obviněného nebylo odmítnuto ani zamítnuto (tj. mělo by být alespoň částečně vyhověno dovolacímu petitu) žádné náklady by pochopitelně dovolateli v tomto řízení (tj. v řízení o dovolání) nevznikly.
Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. § 265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n trestního řádu).
V Brně dne 24. června 2015
JUDr. Pavel Šilhavecký předseda senátu