U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 6. 2016 o dovolání,
které podali obvinění V. S., L. P., a M. K., proti usnesení Vrchního soudu v
Praze ze dne 8. 8. 2014, sp. zn. 3 To 70/2013, jako soudu odvolacího v trestní
věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 40 T 8/2010, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 7. 2012, sp. zn. 40 T 8/2010, byli
obvinění V. S., L. P. a M. K. uznáni vinnými ze spáchání pomoci ke zločinu
zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 24 odst. 1 písm. c)
trestního zákoníku k § 240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 trestního zákoníku, na
skutkovém podkladě popsaném ve výroku rozsudku. Za to byl V. S. podle § 240
odst. 3 trestního zákoníku za použití § 58 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen
k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle §
81 odst. 1 trestního zákoníku, § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně
odložen na zkušební dobu čtyř let. Obviněný L. P. byl podle § 240 odst. 3
trestního zákoníku za použití § 58 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k
podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle § 81
odst. 1 trestního zákoníku, § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen
na zkušební dobu čtyř let. Obviněný M. K. byl podle § 240 odst. 3 trestního
zákoníku za použití § 58 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k podmíněnému
trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst.
1 trestního zákoníku, § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na
zkušební dobu pěti let. Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu
obviněných M. S., R. A. , M. U., V. H., K. H., V. M., M. K., P. H., A. V., M.
Š., N. H. a J. T.
O odvolání obviněných proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 8. 8. 2014, sp. zn. 3 To 70/2013, jímž je
podle § 256 trestního řádu jako nedůvodná zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně
tak nabyl právní moci dne 8. 8. 2014 [§ 139 odst. 1 písm. b) cc) trestního
řádu].
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadli obvinění společně podaným
dovoláním, v němž uplatnili dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g)
trestního řádu. Obvinění jsou přesvědčeni, že nebyla bez důvodných pochybností
prokázána jejich vina a tudíž nebyla respektována zásada in dubio pro reo,
zásada presumpce neviny a zásady související. K tomu odkázali na nález
Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 3094/08. Obvinění dále
namítli, že v posuzovaném případě se vůbec nejedná o zločin zkrácení daně,
poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 písm. c), odst. 2 písm.
a), odst. 3 trestního zákoníku, a to vzhledem k tomu, že k naplnění skutkové
podstaty zcela chybí subjektivní stránka trestného činu jako jeden z
obligatorních znaků trestného činu. Nikdy totiž nezkoumali, zda je předmětná
spotřební daň odváděna či nikoliv, a neměli k tomu ani prostředky. Ve
skutečnosti pouze jako zaměstnanci plnili pokyny nadřízeného, a to v jaké formě
jejich nadřízený tyto pokyny uděloval, nebyla jejich starost a plně převzali
jeho formu komunikace. Pomoc k trestnému činu předpokládá, že pomocník ví o
úmyslu pachatele trestného činu a sám jedná úmyslně. Absolutně si nebyli vědomi
toho, že by plněním pokynů svého zaměstnavatele páchali trestnou činnost.
Poukázali rovněž na to, že se nijak nepodíleli na zisku, který měl z trestné
činnosti plynout.
Obvinění navrhli, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze
dne 8. 8. 2014, sp. zn. 3 To 70/2013, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v
Praze ze dne 19. 7. 2012, č. j. 40 T 8/2010-12701, zrušil a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení a novému projednání.
Opis dovolání obviněných byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek
§ 265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní
zástupce“) k dovolání uvedl, že tzv. skutková věta odsuzujícího rozsudku
vykazuje veškeré zákonné znaky trestné činnosti. Co se týče údajného nedostatku
naplnění subjektivní stránky předmětné trestné činnosti, jedná se o námitku
opakovanou, přičemž je státní zástupce ve shodě s vrchním soudem označuje za
nedůvodnou. Skutečnost, že pohonné hmoty jsou předmětem daně, je všeobecně
známo a v obecné rovině tedy musela být známa i obviněným, a to tím spíše, že
se v oblasti obchodu s pohonnými hmotami dlouhodobě pohybovali z titulu své
profese. Z hlediska zavinění ve formě úmyslu přitom není nezbytné, aby vědění
jako složka zavinění objektivní realitě odpovídalo přesně, postačí, když úmysl,
třeba i nepřímý, zahrnuje výskyt škodlivého následku v obecné rovině. To
znamená, že případná neznalost všech detailů předmětné trestné činnosti, daná
např. obviněnými tvrzeným nedostatkem přehledu o účetnictví, o odvádění daní
dotčenými společnostmi či o celkovém množství pohonných hmot, ještě nevylučuje
obecnou vědomost obviněných o předmětné trestné činnosti, tedy nevylučuje ani
jejich úmyslné zavinění a tedy ani pomoc ve smyslu § 24 odst. 1 písm. c)
trestního zákoníku. Námitku údajně nedostatečných skutkových zjištění ani
námitku údajného porušení zásady in dubio pro reo zásadně nelze pod uplatněný
dovolací důvod přiřadit, neboť nejde o otázku nesprávného právního posouzení
skutku ani jiného hmotněprávního posouzení.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných podle §
265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Obvinění V. S., L. P. a M. K. jsou podle § 265d odst. 1 písm. b) trestního řádu
osobami oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu,
který se jich bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční
dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§ 265d
odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové
náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c trestního řádu) zkoumal, zda v
předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a
trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm.
h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně,
jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému
v § 265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byli obvinění uznáni vinnými a
byl jim uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b trestního řádu,
bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obvinění dovolání
opírají, lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g)
trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní
význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí
dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech,
kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném
nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že
dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto
vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s
poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových
zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový
stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání
hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu
proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst.
5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu
tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve
výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen
zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání
v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový
stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho
skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v
řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 trestního řádu, § 263 odst.
6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout
přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu
č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na
přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a
úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není
oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle
zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov.
omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 trestního
řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň
plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích
důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn.
IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v
konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle něhož - s ohledem na právo
obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým
zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní
rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy
(k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn.
III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková
zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo
zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování,
či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadená rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ani Městského
soudu v Praze netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými
důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom
vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§ 125 odst. 1
trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po
provedeném přezkumu (§ 254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním
soudu prvního stupně žádných výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících
důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní
situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají
důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový
stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem
nepřípustné soudní libovůle.
Dovolací argumentace obviněných byla založena primárně na zpochybňování
zjištěného skutkového stavu věci v rozhodnutích soudů obou stupňů. Jejich
námitky nenapadaly právní posouzení skutků, nýbrž se snažili jejich
prostřednictvím prosadit vlastní pohled na hodnocení důkazů, jehož výsledkem by
byly odlišné skutkové závěry. To je ostatně patrné již z toho, že pravidlo in
dubio pro reo, na nějž v této souvislosti odkazovali, a které plyne ze zásady
presumpce neviny, má vztah ke zjišťování skutkového stavu věci na základě
provedeného dokazování. Toto pravidlo se týká právě jen otázek skutkových,
nikoliv otázky právního posouzení skutku či otázky jiného hmotněprávního
posouzení. Takové dovolací námitky se proto míjely s naplněním deklarovaného
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.
V rámci uplatněného důvodu dovolání lze za relevantní považovat pouze námitku
směřující proti nenaplnění subjektivní stránky skutkové podstaty přisouzeného
zločinu formou pomoci. Nutno ovšem předeslat, že i v tomto případě obvinění
koncipovali svoje výhrady především jako skutkové, když polemizují se závěry
obou soudů tvrzením, že ve skutečnosti o údajné trestné činnosti nevěděli. Byť
je závěr o subjektivních znacích trestného činu závěrem právním, musí se
zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování
stejně jako závěr o objektivních znacích trestného činu. V této souvislosti je
třeba akceptovat závěry soudů (opřené v podstatné části o záznamy telefonických
hovorů), že dovolatelé věděli o nelegálnosti svého jednání a o tom, že jediným
cílem mísení minerálních olejů s pohonnými hmotami je krácení daní - spotřební
daně a DPH. S ohledem na to opakovaně dávali najevo strach z odhalení, z
problémů s policií a z trestního postihu. Kvůli riziku odposlouchávání
používali domluvené termíny a hovořili kódovaně. Z hlediska právního posouzení
skutku lze uvažovat jedině o tom, zda obsah vědomostní složky zavinění u
obviněných, kteří neznali zcela přesné celkové množství přimíchávaných látek,
neměli přístup do účetnictví a nezkoumali, zda jsou příslušné daně odváděny, je
dostatečný z hlediska potřebné míry zavinění. V případě úmyslu eventuálního je
subjektivní stránka uvedeného trestného činu dána i v tom případě, kdy pachatel
následek svého jednání pokládá za možný, a pro případ, že nastane, je s ním
srozuměn. Postačí přitom, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové
podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákona jsou zahrnuty v představě
pachatele alespoň v obecných rysech. Jelikož se obvinění podle skutkových
závěrů soudů pohybovali z hlediska své vědomosti o všech podstatných
skutečnostech v rámci zákonných znaků předmětného zločinu, nelze o absenci
subjektivní stránky hovořit. Zjištěnou míru zavinění pak u všech dovolatelů
zohlednil nalézací soud z pohledu povahy a závažnosti jejich činu při
rozhodování o trestech. Výhrady proti naplnění subjektivní stránky uplatnili
obvinění již v řádném opravném prostředku, přičemž v podrobnostech lze plně
odkázat na příslušnou část odůvodnění odvolacího soudu.
Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněných nebyly
shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1
písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r
odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v
neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran
[srov. § 265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n trestního řádu).
V Brně dne 29. 6. 2016
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu