USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. 9. 2024 o dovolání obviněného F. T., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 1. 2024, č. j. 3 To 385/2023-376, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 4 T 64/2022, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného F. T. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích (dále také jen „okresní soud“) ze dne 3. 5. 2023, č. j. 4 T 64/2022-349, byl obviněný F. T. (dále také jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku za jednání spočívající v tom, že (převzato z rozsudku okresního soudu a zestručněno) dne 27. 10. 2021 v době kolem 22.45 hodin na XY v Českých Budějovicích naproti XY jako strážník služebně zařazený u Městské policie České Budějovice při výkonu služby a tedy i svých pravomocí vyplývajících ze zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii, ve znění pozdějších předpisů, vyzval při služebním zákroku k prokázání totožnosti poškozenou E. V., a když poškozená svoji totožnost odmítla prokázat, udeřil ji rukou do oblasti pravé obličejové části hlavy, čímž jí způsobil zhmoždění v podobě otoku v oblasti pravého čelistně-lícního komplexu, a poté, co na tento úder reagoval přítel poškozené M. K., tak, že do obviněného strčil oběma rukama, v důsledku čehož byl ihned za použití hmatů a chvatů sveden na zem druhým členem hlídky, strážníkem J. Ch., kde v poloze na zádech kladl strážníkům aktivní odpor při jejich snaze o jeho přetočení na břicho, a to mácháním rukou a dvojím zvednutím pravé nohy směrem k hlavě obviněného, obviněný proti němu ve snaze překonat tento odpor a současně při vědomí nepřiměřenosti takového zákroku vzhledem k vzniklé situaci použil donucovací prostředky – kopy, kdy takto ležícího poškozeného dvakrát kopl pravou nohou do hlavy, ačkoli byl srozuměn s tím, že takto může poškozenému způsobit újmu na zdraví a způsobil mu nejméně oděrky na obličeji pod levým nosním průduchem, na hřbetě nosu a levém uchu.
Za to byl obviněný podle § „239 odst. 1“ tr. zákoníku, za použití § 67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku odsouzen k peněžitému trestu ve výměře 60 denních sazeb po 1 000 Kč, tj. v celkové výši 60 000 Kč. Podle § 68 odst. 5 tr. zákoníku mu bylo povoleno uhradit tento peněžitý trest ve splátkách po 5 000 Kč měsíčně, a to k 15. dni v daném měsíci pod ztrátou výhody splátek, pokud by obviněný nezaplatil dílčí splátku včas. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu povolání v postavení úřední osoby jako příslušníka bezpečnostních či ozbrojených sborů či strážníka městské policie na dobu tří let. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán zaplatit na náhradě škody poškozeným Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra ČR částku 3 068 Kč a Vojenské zdravotní pojišťovně částku 1 409 Kč.
2. Shora citovaný rozsudek soudu prvního stupně se stal posléze předmětem řádného opravného řízení, a to z podnětu odvolání obviněného i státního zástupce, který jej v neprospěch obviněného zaměřil výlučně do výroku o peněžitém trestu. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále též jen „krajský soud“) o těchto odvoláních rozhodl usnesením ze dne 15. 1. 2024, č. j. 3 To 385/2023-376, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodná.
II. Dovolání a vyjádření státního zástupce k němu
3. Předmětné rozhodnutí soudu druhého stupně napadl obviněný F. T. prostřednictvím svého obhájce Mgr. Michala Postla dovoláním s odkazem na důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
4. V jeho odůvodnění předně namítl, že obecné soudy při hodnocení důkazů postupovaly v rozporu se zásadou in dubio pro reo a principem presumpce neviny. Zároveň neprovedly obhajobou navržené podstatné důkazy, což mělo za následek neúplnost a nesprávnost jejich skutkových závěrů, které byly nadto přijaty ve zjevném rozporu s obsahem důkazů provedených. V důsledku toho byl skutek nesprávně posouzen i po stránce hmotněprávní, když zůstala nevyřešena zejména otázka naplnění subjektivní stránky přisouzeného trestného činu v jeho jednání.
Jeho úmyslné zavinění nebylo prokázáno, ale pouze presumováno. Dovolatel v uvedené souvislosti odmítl, že by poškozenou E. V. vědomě a záměrně udeřil do tváře. Trvá na tom, že se pouze pomocí úchopu, tedy legálního a legitimního donucovacího prostředku, snažil docílit toho, aby poškozená, která předtím odmítla na jeho výzvu předložit doklad totožnosti, setrvala na místě a nikam neodcházela. Použil přitom levou ruku. Pokud by poškozenou chtěl udeřit s úmyslem způsobit jí újmu na zdraví, s vysokou pravděpodobností by útok vedl druhou rukou, neboť je pravák.
Na videozáznamu, který vzaly soudy za stěžejní důkaz, lze navíc postřehnout pouze pohyb (resp. začátek pohybu) jeho ruky směrem k poškozené. Jelikož přímo v záběru blikal maják policejního vozu, když právě v čase započetí tohoto pohybu došlo k maximálnímu osvitu obrazu na záznamovém zařízení, nelze s jistotu určit, kam tento pohyb nakonec směřoval a na jakém místě přesně došlo ke kontaktu ruky s oblečením či tělem poškozené. Závěry soudů se v tomto ohledu jeví spíše jako řádně neodůvodněné pocity a domněnky.
Z videozáznamu je přitom zřejmé, že v pohybu paže dovolatele absentují charakteristické známky úderu rukou, pro něž je typický nápřah, kdy končetina nejprve směřuje vzad, a poté vnější oblouk, jímž je končetina vedena vpřed. O úderu do tváře poškozené nesvědčí ani výška pohybu jeho ruky. Tyto důležité okolnosti však soudy přehlédly, a to i v situaci, kdy svědek R. J., který záběr pořídil, nejprve přesvědčeně hovořil o tom, jaký úder viděl, aby posléze svůj očitý vjem události po údajném několikerém dalším shlédnutí záznamu popsal jinak, resp. své původní tvrzení do značné míry korigoval.
Zásadní pochybnosti o správnosti skutkových zjištění vzbuzuje i fakt, že poškozená po tvrzeném úderu pěstí neutrpěla žádné viditelnější poranění v obličeji, prakticky vůbec nezměnila své chování, nadále nerespektovala zákonné výzvy, chovala se hrubě, sprostě nadávala a především vůbec nepožadovala lékařské ošetření. Jestliže soudy přesto činily závěry i o detailech, které na záznamu objektivně vidět nejsou, postupovaly v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů. Pro dovolatele je nepochopitelné, že soud prvního stupně za daných okolností neprovedl důkaz předloženou listinou „Městská policie České Budějovice, monitoring tisku, 43.
týden 2021“, ba dokonce o něm ani procesně nerozhodl, byť z nabízeného materiálu vyplývá, že poškozená do médií nepravdivě
uváděla, že dovolatel ji měl fyzicky napadnout již v minulosti. To ovšem zásadně zpochybňuje její věrohodnost jako svědkyně, z jejíž výpovědi soud vycházel při rekonstrukci skutkového stavu. Dovolatel nesouhlasí s názorem krajského soudu, že se zde soud prvního stupně dopustil jen drobného procesního pochybení. Naopak se domnívá, že šlo o zásadní důkaz ukazující na motivy a morálku poškozené a její snahu obviněného poškodit i za cenu uvádění lživých informací. Nerozumí ani tomu, proč soud nevyslechl svědka T. S., který byl na rozdíl od obou poškozených v danou chvíli střízlivý, děj mohl rovněž vnímat svými smysly z jiného úhlu a za jiných světelných podmínek, přičemž k žádnému z účastníků incidentu neměl osobní vztah.
5. Deformativního hodnocení důkazů se soudy podle obviněného dopustily i pokud jde o jeho jednání vůči poškozenému M. K. I zde zejména okresní soud podle jeho mínění argumentoval detaily a okolnostmi zásahu, které nejsou z videozáznamu jednoznačně zřejmé, protože se částečně odehrály „v zákrytu křoví“. Přesto byly vyloženy k tíži obviněného. Zároveň byly ignorovány skutečnosti, které naopak ze záznamu jednoznačně vyplývají, především dva kopy, které obviněný zřetelně inkasoval od poškozeného. Ty však okresní soud tendenčně bagatelizoval jako „dvojí zvednutí pravé nohy směrem k hlavě“ a další agresivní odpor poškozeného na pouhé „máchání rukou“. Na straně druhé učinil závěr o dvou kopech do hlavy, které měl dovolatel uštědřit poškozenému, aniž by ze záznamu bylo rozpoznatelné, zda ho opravdu do hlavy zasáhl, jak například konstatoval v nálezové části znaleckého posudku z oboru zdravotnictví jeho zpracovatel MUDr. Zdeněk Šenkýř.
6. Odvolacímu soudu obviněný specificky vytkl, že sice správně citoval příslušná ustanovení zákona o obecní policii, ovšem ta následně nepřiléhavě aplikoval na řešený případ. Znovu přitom zdůraznil, že chvaty a hmaty použil spolu se svými kolegy vůči poškozenému až poté, co ten na něho fyzicky zaútočil a následně kladl významný odpor i po svém svedení na zem strážníkem J. Ch. Jeho pacifikaci nakonec museli provést ve trojici společně s dalším kolegou, strážníkem V. Š. Dokud na něho byli pouze dva, poškozený je intenzivně napadal rukama i nohama a dovolatele přitom svými kopy zasáhl do hrudníku, do krku a do hlavy. Na videu je vidět, jak se dovolatel nejprve snažil poškozenému bránit v tom, aby napadal kolegu Ch., byl nad ním skloněn, a když se mu podařilo zachytit horní končetinu poškozeného, ten ho začal kopat. Teprve v reakci na to pak dovolatel sám použil proti M. K. kop jako donucovací prostředek, nikoli však mířený na jeho hlavu. Pokud soud tvrdí opak, vyvodil ze záznamu něco, co na něm objektivně zachyceno není, nemluvě o tom, že zcela pominul širší souvislosti celého zákroku, při němž podnapilá osoba, která předtím skočila na jedoucí automobil, bez jakéhokoli respektu k právům dalších osob klade maximální odpor strážníkům a tyto napadá. Dovolatel setrval na tom, že řádně provedl a dokončil služební zákrok a při něm použil přiměřených donucovacích prostředků. Znalec z oboru kriminalistika – služební zákroky Mgr. pplk. Jan Váňa sice dospěl k jinému závěru, ovšem fyzické napadení dovolatele poškozeným ve svém posudku nijak nezmínil.
7. V závěrečné pasáži dovolání obviněný zdůraznil svoji dosavadní bezúhonnost a to, že se povolání strážníka snažil vykonávat co nejlépe. Soudům vytkl, že na celou věc nazřely formálně a povrchně, neodůvodnily úmyslnou formu zavinění, nepřípadně dovodily v jeho jednání vyšší míru společenské škodlivosti, zcela pominuly, že on byl společensky poškozen už jen tím, že video ze zákroku kolovalo po internetu a prakticky ve všech médiích, včetně těch celostátních, která hledala „senzaci“ beze snahy o nějaké objektivnější posouzení věci. Naproti tomu oba poškození, v minulosti opakovaně trestaní, kteří v předmětný den spáchali hned několik přestupků a pravděpodobně naplnili i skutkovou podstatu trestného činu, postiženi nebyli. V rámci svých výpovědí přitom i po svědeckém poučení uváděli řadu nepravd a poškozený M. K. navíc ignoroval i několikeré předvolání k soudu a mařil tak jím nařízená jednání. Odsuzující rozsudek vnímá dovolatel zčásti i jako „schválení“ jejich chování, kdy jednali protiprávně nejen v inkriminovaný den, ale i v rámci následně probíhajícího trestního řízení. Protiprávní jednání poškozeného M. K., který dovolatele uhodil pěstí do ramene a poté ho při dalším pokračování zákroku opakovaně kopl do hrudi a do hlavy, nejenže nedošlo odsouzení, ale soud je dokonce „omlouvá“ konstatováním, že ony kopy byly nízké intenzity.
8. Z výše parafrázovaných důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 1. 2024, č. j. 3 To 385/2023-376, i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 5. 2023, č. j. 4 T 64/2022-349, zrušil a soudu prvního stupně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
9. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v písemném vyjádření k dovolání označil řešenou věc za spornou s tím, že napadená rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně nemůže přijmout jako zákonná a spravedlivá. Dovolatel podle jeho mínění přiléhavě poukázal na širší okolnosti celého incidentu, kdy se jako strážník při služebním zákroku dostal do konfrontace s opakovaně trestanou a v danou chvíli silně podnapilou osobou (míněno poškozeným M. K.). Poškozená E.
V. pak má zálibu ve vyvolávání konfliktů s lidmi a zvláště policisty. Jako nesnesitelnou ji v tomto ohledu popsal i poškozený M. K. ve své výpovědi v hlavním líčení. V kritický den se oba nejprve hádali a poškozený se nesmyslně rozběhl a skočil na kapotu kolem pomalu projíždějícího auta T. S. Dovolatel pak přijel na místo za účelem řešení této zdánlivé dopravní nehody. Jeho žádost o prokázání totožnosti poškozená E. V. vulgárně odbyla, za což ji uhodil. Vzápětí na něj zaútočil M. K., jehož měl při snaze o spoutání dvakrát kopnout do hlavy.
Počínání dovolatele zaznamenal na mobilní telefon opodál stojící taxikář (svědek R. J.) a natočené video se stalo hlavním důkazem v trestním řízení. Samotný svědek však později svůj záznam znovu zkoumal a při své výpovědi před soudem připustil, že dovolatel uštědřil poškozené spíše facku než ránu pěstí. Jakkoli se tedy jednání strážníka původně jevilo jako svévolná „policejní brutalita“, postupem času o této verzi přibývaly pochybnosti. Okresní soud tak oproti podané obžalobě „vypustil“ právní kvalifikaci skutku jako ublížení na zdraví, neboť po provedeném dokazování se nepodařilo nalézt příčinnou souvislost mezi zlomeninami žeber poškozeného a kopy dovolatele.
U poškozené E. V. byl v odsuzujícím rozsudku nahrazen úder pěstí pouhým úderem rukou a počet kopů do hlavy poškozeného M. K. byl snížen na dva.
10. Při změnách, které oproti podané obžalobě provedl ve prospěch dovolatele, však podle názoru státního zástupce nebyl okresní soud dostatečně důsledný. Nezohlednil všechny provedené důkazy a své rozhodnutí tak zatížil vadou zjevného rozporu nejméně mezi znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví a skutkovým závěrem o dvou kopech obviněného do hlavy poškozeného. Znalec MUDr. Zdeněk Šenkýř totiž původ oděrek v obličeji poškozeného vysvětlil tak, že část z nich mohla vzniknout při kontaktu s vozidlem, na které předtím naskočil, a další část při následném zákroku hlídky městské policie.
Při absenci podstatnějších zranění na hlavě M. K. pak rozhodně nebylo možno bez důvodných pochybností uzavřít, že ho obviněný dvakrát intenzivně kopl do hlavy, jak má být patrno z nahrávky svědka R. J. V úvahu naopak přichází více variant skutkového děje, kdy dovolatel buď mohl kopnout do prázdna, aniž by zasáhl hlavu poškozeného, nebo mohl kopnout s mimořádně nízkou intenzitou, aby poškozeného nezranil, nebo se jednalo o „pouhé nášlapy“ na horní část těla vzpouzejícího se poškozeného. To, že si razancí kopů nebyl jistý ani sám okresní soud, je patrné z rozporu mezi popisem skutku, kde jsou bez dalšího zmíněny pouze dva kopy (slovy „dvakrát kopl“), a odůvodněním rozsudku, kde jsou již tyto kopy označeny za intenzivní.
Pokud navíc v popisu skutku uvedl, že právě ony oděrky na hlavě poškozeného byly způsobeny kopy, znovu se odchýlil od výpovědi znalce, který se vyjádřil tak, že vlastnímu zákroku strážníků lze přisoudit pouze oděrky v oblasti vnitřní strany ucha poškozeného, které ovšem mohly vzniknout i při těsnějším kontaktu boltce s pevnou překážkou, např. se zemí. Z výpovědi znalce tedy nebylo možno spolehlivě dovodit, že oděrky na hlavě poškozeného byly způsobeny kopy, a tím méně pak intenzivními, bez ohledu na to, jak působily na videu.
Státní zástupce přirovnal dosavadní výsledky dokazování k situaci, kdy by podle obrazového záznamu pachatel svou oběť dvakrát silně bodl nožem, ale podle znaleckého posudku by na jejím těle byly zaznamenány pouze oděrky. Ani v takovém případě by podle něj nebylo možno smířit se s tím, že takový záznam „zastiňuje“ všechny ostatní důkazy a skutková zjištění o bodnutí nožem jsou bez dalšího správná. Pro úplnost pak dodal, že ani obžaloba neobsahuje tvrzení, že snad dovolatel poškozeného kopal do hlavy
intenzivně. V opačném případě by z ní nemohlo být vypuštěno právní posouzení skutku jako přečinu ublížení na zdraví, byť jen ve stadiu pokusu. Je zřejmé, že kopy byly vztahovány pouze ke zlomeninám žeber a k ničemu jinému. Existenci, intenzitu a směřování kopů považuje státní zástupce za rozhodné skutkové zjištění, jež je určující pro naplnění znaků přisouzeného trestného činu a které je ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V tomto smyslu hodnotí námitku obviněného jako důvodnou.
Nebyla totiž vyloučena ani varianta, že si obviněný na videu zachycenými pohyby nohy pouze „rovnal nebo fixoval“ hlavu poutaného poškozeného a nejednalo se tak o žádné vybočení z běžného služebního zákroku. V dalším řízení by podle něj měl znalec zodpovědět otázku, zda zranění poškozeného na hlavě byla způsobena kopy, a pokud ano, jaké intenzity tyto kopy byly. Jedině tak bude možné posoudit, zda se ze strany dovolatele jednalo o exces z výkonu pravomocí strážníka, o porušení pracovněprávních povinností, přestupek anebo jednání soudně trestné.
11. Dovolatelem tvrzenou vadou opomenutých důkazů naopak podle státního zástupce řízení před soudy zatíženo nebylo. Odmítnutí provedení důkazu monitoringem tisku bylo důvodné proto, že ohledně políčku uštědřeného poškozené E. V. panovala shoda mezi výpovědí poškozené i výpověďmi přihlížejících svědků, obsahem videozáznamu i závěry znalce k otokům na její tváři. Případná výpověď řidiče S. se pak jevila také jako nadbytečná, jak řádně odůvodnil ve svém rozhodnutí odvolací soud.
12. V části, kde se obviněný věnoval zásadě in dubio pro reo, jeho dovolání podle mínění státního zástupce žádnému ze zákonných dovolacích důvodů neodpovídá.
13. K otázce právního posouzení jednání obviněného pak uvedl, že ohledně kopů do hlavy poškozeného M. K. dosud nebyl ustálen „nesporný“ skutkový stav. Vyjádřil se proto pouze k právní kvalifikaci „políčku“ do tváře poškozené E. V. Připomněl, že dovolatel k němu přistoupil až v reakci na její vulgární výzvu, aby „šel do prdele“. Poté státní zástupce předložil výčet několika trestních věcí (včetně stručného vylíčení jejich skutkových okolností), které byly projednávány v dovolacím řízení, a z nich vyvodil zobecňující závěr, že Nejvyšší soud při svém rozhodování „varuje před lehkomyslným subjektivním posuzováním policejních zákroků ex post, zohledňováním veřejného mínění a konstruováním druhého úmyslu policisty tam, kde pro takovou úvahu není pevný skutkový základ“. V dané souvislosti pak akcentoval, že původním záměrem dovolatele bylo provést legální služební zákrok a pohnutkou jeho jednání bylo nejspíše jen plnění služebních úkolů – kontrola totožnosti osoby. Na základě vybraných rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva zároveň usoudil, že za protiprávní jsou považovány zpravidla ty policejní zákroky, které jsou poškozenými nevyprovokované, nebo jsou prováděny vůči osobám již bezmocným (spoutaným) na policejních služebnách nebo ve služebních vozidlech, a že pro naplnění subjektivní stránky trestného činu je v podobných případech nutno zjistit, zda pachatel jednal v souladu s tím, jak byl proškolen, nebo naopak z jeho strany šlo o jasné vybočení ze „školeného postupu“. Věc dovolatele je podle státního zástupce specifická tím, že zpočátku rozhodně nejednal svévolně a následný konflikt jednoznačně vyprovokovala poškozená. Pokud ji udeřil do tváře, aniž by jí však způsobil podstatnější zdravotní následky, reagoval sice nepřípustně, ovšem zůstává otázkou, zda uštědření políčku za takových okolností má být trestným činem. Státní zástupce usoudil, že nikoli, že jde spíše jen o porušení pracovních povinností nebo přestupek. Z jeho pohledu šlo o jednorázový exces, navíc navazující na hrubou urážku ze strany poškozené, který nevedl ke vzniku žádného závažnějšího následku na jejím zdraví. Byť tedy obviněný překročil své pravomoci, posouzení jeho jednání okresním soudem nemůže z pohledu zásady subsidiarity trestní represe obstát a založilo dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Navazujícím rozhodnutím odvolacího soudu pak byl naplněn i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
14. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. dovoláním napadené usnesení soudu druhého stupně zrušil, aby podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. odvolacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně s odkazem na § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
15. Dovolací soud nejprve ověřil splnění nezbytných procesních předpokladů pro projednání předloženého opravného prostředku. Zjistil, že obviněný F. T. je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a zároveň splňuje obligatorní obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 tr. ř. Jeho formální přípustnost se odvíjí od ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., neboť směřuje proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku soudu prvního stupně, kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
16. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Nestačí přitom, aby zákonný dovolací důvod byl toliko formálně deklarován, nýbrž je třeba, aby takovému důvodu svým obsahem odpovídaly i konkrétní námitky dovolatele. Nejvyšší soud proto následně hodnotil, zda obviněným vznesené výhrady obsahově vyhovují jím uplatněným dovolacím důvodům.
17. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, anebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
18. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
IV. Důvodnost dovolání
19. Nejvyšší soud předně podotýká, že vzhledem k reálně nastolené procesní situaci a zvolenému způsobu argumentace se obviněnému při podání dovolání primárně nabízel odkaz na ustanovení § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě, která dopadá na případy, kdy bylo v řádném opravném řízení rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí odvolání či stížnosti proti některému z rozhodnutí soudu prvního stupně, jež jsou vyjmenována v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože v předcházejícím řízení byl dán některý z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Jestliže obviněný tento dovolací důvod neuplatnil, lze v tom spatřovat jistou nelogičnost, resp. nedůslednost, která však nepředstavovala natolik zásadní pochybení, aby dovolací senát striktně trval na formálním upřesnění předloženého opravného prostředku dříve, než přistoupí k vlastnímu posouzení v něm obsažených námitek. Dále se proto zaměřil na otázku, zda napadené rozhodnutí krajského soudu, resp. jemu předcházející řízení, byly vskutku zatíženy některou z vad zakládajících existenci dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., jak obviněný tvrdí.
20. Pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spadají pouze tři varianty nejzávažnějších pochybení soudů při rekonstrukci skutkového stavu. Jimi jsou případy tzv. opomenutých důkazů, dále důkazů získaných či posléze použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoli akceptovatelného racionálního logického základu, což má za následek existenci tzv. zjevného (extrémního) rozporu mezi jejich obsahem na straně jedné a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními na straně druhé. K tomu, aby byl citovaný dovolací důvod uplatněn důvodně, však musí být podle zákonného znění a výkladové praxe Nejvyššího soudu splněna také podmínka, že tvrzené vady skutečně měly nebo alespoň mohly mít podstatný význam pro takové skutkové závěry soudů, které byly určující pro hmotněprávní posouzení stíhaného jednání a ve svém důsledku tak významně determinovaly konečné postavení obviněného v pravomocně skončeném řízení.
21. Z dovolací argumentace obviněného lze usuzovat, že vady ve smyslu výše uvedeného dovolacího důvodu spatřuje jednak v nedostatečném rozsahu dokazování, resp. v nevyhovění návrhům na jeho doplnění, a jednak v nesprávném hodnocení důkazů provedených. Právě z těchto pozic Nejvyšší soud posoudil jeho jednotlivé procesní (skutkové) námitky a dospěl k závěru, že z pohledu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemají potřebné věcné opodstatnění.
22. K obviněným zpochybňovanému rozsahu dokazování je třeba v obecné rovině předeslat, že doktrína tzv. opomenutých důkazů, která má úzkou vazbu na ústavně garantované právo na obhajobu, má své konkrétní vyjádření ve čtyřech základních povinnostech soudu, jimiž jsou 1) povinnost umožnit účastníkovi řízení navrhovat důkazy, 2) povinnost o případných důkazních návrzích řádně rozhodnout, 3) povinnost ústavně konformním způsobem vysvětlit případné důvody, pro které konkrétnímu návrhu na doplnění dokazování nebylo vyhověno a 4) povinnost zaujmout k obsahu jednotlivých provedených důkazů adresné a dostatečně transparentní stanovisko při jejich hodnocení. Jestliže soud některou z těchto povinností nesplní, je v každé individuální věci navíc třeba zkoumat, zda vůbec a případně nakolik se takové pochybení negativně dotklo samotné podstaty a kruciálních zásad spravedlivého procesu.
23. Dovolateli lze dát za pravdu toliko potud, že v posuzované trestní věci formálně pochybil soud prvního stupně, jestliže v hlavním líčení ale ani v odůvodnění odsuzujícího rozsudku žádným způsobem nereagoval na písemné podání obhájce ze dne 6. 10. 2022, v němž bylo navrženo doplnění dokazování o listinný materiál obsahující monitoring tisku ze 43. týdne roku 2021, jak jej provedla Městská policie České Budějovice (viz č. l. 261 a násl. procesního spisu). Uvedené platí i přesto, že v navazujícím hlavním líčení až do vyhlášení rozsudku obviněný provedení tohoto důkazu znovu ústně nepožadoval. Zmíněný procesní nedostatek však Nejvyšší soud nevnímá jako natolik závažný, aby pro něj nemohl napadený pravomocný rozsudek obstát. Připomíná, že s předmětnou námitkou, stejně jako s úvahou obviněného o možném přínosu výslechu T. S. (jehož provedení v průběhu řízení před soudy ani řádně navrženo nebylo), byl konfrontován již krajský soud a vypořádal se s nimi v bodě 26. písemného vyhotovení svého usnesení způsobem, jemuž v zásadě není co vytknout. Lze pouze doplnit, že nabízený „monitoring tisku“ zcela jistě nemohl být důkazem, který by měl zásadní význam pro rekonstrukci skutkového stavu věci (slovy zákona „skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu“). Takovým stěžejním (rozhodujícím) důkazem o vině dovolatele nebyla ani samotná výpověď poškozené E. V., jejíž specifickou věrohodnost se obviněný touto cestou snažil zpochybnit. Zdaleka nejpodstatnějším důkazem byl jednoznačně kamerový záznam pořízený na mobilní telefon přihlížejícím svědkem R. J. (viz CD-R nosič na č. l. 133 verte spisu), jak dal okresní soud zřetelně najevo v bodech 41. až 44. odůvodnění svého rozsudku.
24. Právě k hodnocení tohoto důkazu oběma soudy se pak váže těžiště argumentace obviněného, jenž se všemožně snaží demonstrovat tvrzenou existenci zjevného rozporu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními. K posouzení opodstatněnosti dané argumentace si dovolací senát v neveřejném zasedání zmíněný obrazový záznam přehrál a po jeho shlédnutí konstatuje, že okresní soud jeho obsah vyložil v bodech 41. až 44. písemného vyhotovení rozsudku plně v souladu s tím, co je na něm dostatečně zřetelně zachyceno a bez větších obtíží seznatelné. Tvrzení dovolatele, že tento důkaz byl hodnocen deformativně a tendenčně v jeho neprospěch a v tomto smyslu se tedy zejména soud prvního stupně dopustil neakceptovatelného excesu ze zásady zakotvené v § 2 odst. 6 tr. ř., nemá oporu v realitě.
25. Není úkolem ani ambicí Nejvyššího soudu, aby v tomto svém rozhodnutí obsah videozáznamu i dalších ve věci provedených důkazů znovu svými slovy reprodukoval, detailně je rozebíral a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry. Z pohledu dovolacího přezkumu je podstatné, že oba soudy nižších stupňů v odůvodněních svých meritorních rozhodnutí v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř., resp. § 134 odst. 2 tr. ř., dostatečně podrobně a přesvědčivě vysvětlily, proč na jejich podkladě dospěly k závěru o vině dovolatele a z jakých důvodů měly jeho obhajobu za nepřesvědčivou, účelovou a bezpečně vyvrácenou. Při analýze relevantních důkazů postupovaly v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, tj. hodnotily je podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a na základě toho pak učinily adekvátní skutkové závěry, které rozhodně nelze označit za pouhé domněnky, ničím nepodložené spekulace nebo snad přímo svévoli. Dovolací soud nesdílí názor obviněného, že v projednávané věci bylo namístě upřednostnit jím prosazovanou variantu skutkového děje a o obžalobě rozhodnout v duchu zásady in dubio pro reo zprošťujícím verdiktem. Uplatnění tohoto procesního pravidla přichází v úvahu pouze tam, kde po vyčerpání všech relevantních důkazních prostředků i nadále přetrvávají důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele. V nyní řešené věci však soudy žádné takové pochybnosti zcela oprávněně neměly. Důvod k nim nezavdával ani státním zástupcem akcentovaný fakt, že poškozený si nakonec z předmětného zákroku – zřejmě jen díky šťastné shodě okolností nezávislých na vůli dovolatele - odnesl toliko drobná poranění v obličeji.
26. K námitkám obviněného vztahujícím se k dovolacímu důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. považuje Nejvyšší soud za potřebné doplnit, resp. zdůraznit, pouze následující. Z předmětného videozáznamu je jasně patrný mj. i zvuk dopadu rány dovolatele na hlavu poškozené a následný pohyb její hlavy a celého těla odpovídá zásahu intenzivním úderem. Obdobný závěr lze učinit i ve vztahu ke kopům směřujícím vůči poškozenému. I v tomto případě je zřetelně slyšet dopad obou těchto kopů na tělo poškozeného. Uvedené jednoznačně vylučuje verzi zmiňovanou nejen obviněným, ale dokonce i vyjadřujícím se státním zástupcem, že obviněný poškozeného možná ani nezasáhl (minul jeho tělo), případně jej kopl s mimořádně nízkou intenzitou, nebo šlo o „pouhý nášlap na horní část těla“, stejně tak jako tvrzení obviněného, že vůči poškozené se nejednalo o úder rukou, nýbrž o prostý úchop ve snaze ji zadržet na místě. Tvrzení státního zástupce (viz str. 3 jeho vyjádření k dovolání), že nebyla vyloučena varianta, že si dovolatel na videu zaznamenanými „pohyby nohou“ pouze „rovnal nebo fixoval hlavu nebo tělo poutaného poškozeného“, je zcela v rozporu s realitou (obsahem videozáznamu).
27. Co se týče druhé části incidentu, vůči poškozenému adekvátně zakročil druhý člen hlídky městské policie J. Ch., který jej za pomoci hmatů a chvatů svedl na zem a zde se jej snažil znehybnit. Dovolatel k poškozenému přistoupil ve chvíli, kdy poškozený již byl zalehnutý druhým členem hlídky. Je pravdou, že poškozený kladl určitý fyzický odpor a že zřejmě došlo i k lehčímu kontaktu nohy poškozeného s tělem obviněného, každopádně tento na vzniklou situaci zareagoval opět hrubě neadekvátně. Namísto toho, aby svému kolegovi pomohl ležícího poškozeného znehybnit, např. uchopením jeho nohou a jejich zalehnutím či zakleknutím, a poté jej spoutat, tak jej napadl dvěma zjevně intenzivními kopy.
28. Je třeba akcentovat, že pro naplnění znaků trestného činu, jímž byl dovolatel uznán vinným, není rozhodné, zda poškozenou udeřil pěstí či intenzivní fackou, a stejně tak ani to, zda opakovanými kopy zasáhl poškozeného do hlavy nebo „jen“ do krku, ramene, žeber či jinam v horní části těla (což by také mohlo vysvětlit absenci závažnějších poranění na hlavě poškozeného). Podstatné je, že šlo každopádně o zákrok hrubě nepřiměřený, který byl zjevným překročením pravomoci obviněného jakožto příslušníka městské policie. Přesná zjištění, zda šlo o facku nebo úder pěstí a kam přesně dopadly kopy, v daném případě nejsou určující pro naplnění znaků přisouzeného trestného činu, tudíž nemají význam z hlediska ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a nemohou mít žádný podstatný vliv ani na otázku druhu a výměry ukládaného trestu (přesněji řečeno, nemohou vést k uložení ještě mírnější sankce, než jaká byla dovolateli reálně uložena).
29. K námitce, že se soudy nezabývaly zaviněním obviněného, tj. zda jednal úmyslně (s poněkud nelogickým zdůrazněním jeho dosavadní bezúhonnosti), postačí ve stručnosti uvést, že s ohledem na způsob provedení činu – útoku na oba poškozené a všechny zjištěné okolnosti není o formě úmyslného zavinění nejmenších pochyb. Dovolatel na oba poškozené zaútočil zjevně úmyslně, když evidentně tzv. neudržel nervy na uzdě. Oba výrazným způsobem fyzicky napadl, aniž by to ovšem situace objektivně vyžadovala, aniž by to bylo třeba k řádnému provedení služebního zákroku příslušníka městské policie a dosažení kýženého cíle.
30. Formální výhrady vůči právní kvalifikaci skutku dovolatel vesměs založil na prioritní reklamaci finálních skutkových zjištění soudů a na prosazování vlastní verze skutkového děje, podle níž poškozenou E. V. cíleně do tváře neudeřil, ale pouze se ji snažil uchopit za oděv, a při zákroku vůči poškozenému M. K. rámci měl od poškozeného inkasovat kopy mířené na hrudník, krk a hlavu. Teprve na tomto půdorysu odmítl právní závěr o naplnění jednotlivých znaků přisouzeného trestného činu (zejména pak subjektivní stránky), který po jeho výtce nebyl „důkazně podložen“. Podobně koncipované námitky ovšem pod zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nespadají. Fakticky totiž nejde o relevantní výtky stran chybné aplikace norem trestního zákoníku na skutkový stav formulovaný ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku a rozvedený v jeho odůvodnění, nýbrž o pokus dosáhnout nejprve revize skutkových zjištění soudu ve svůj prospěch a až v návaznosti na to pak i požadované změny právního posouzení věci.
31. Dovolací senát nepřisvědčil obviněnému ani v názoru, že jeho jednání nebylo do té míry společensky škodlivé, aby z něj bylo třeba vyvozovat trestněprávní důsledky. Připomíná, že obhajobou vzývaná zásada subsidiarity trestní represe (§ 12 odst. 2 tr. zákoníku) nachází své uplatnění spíše výjimečně a jen v těch případech, kdy posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá ani nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Tak ovšem nezákonné, excesivní a v právním státě nepřijatelné násilné jednání dovolatele v pozici úřední osoby, kdy navíc svou fyzickou agresi směřoval hned proti dvěma osobám, zcela jistě charakterizovat nelze. Jeho jednání se evidentně neomezilo na pouhý „neškodný políček“ do tváře verbálně útočící poškozené, jak na základě vlastního výkladu důkazní situace prezentoval vyjadřující se státní zástupce. Společenskou škodlivost řešeného činu nemůže relativizovat ani poukaz obviněného na mediální zájem o celý incident, jímž se cítil být „společensky difamován“, na trestní minulost poškozených, na jejich tendenci některé okolnosti osudného večera s odstupem času líčit dramatičtěji, než jak se odehrály, ani na následný přístup M. K. k plnění své svědecké povinnosti, kdy se opakovaně na předvolání nedostavil k soudu a musel být předveden. Tyto skutečnosti nemají pro posouzení závažnosti posuzovaného deliktního jednání dovolatele potřebný význam. V dostatečné míře ji nesnižuje samozřejmě ani skutečnost, že dovolatel si s oběma poškozenými „srovnal účty“ hned na místě, při vlastním zákroku v terénu a nikoli např. až následně ve služebním vozidle nebo na služebně, kde by např. byli nejprve spoutáni, jak s poněkud nejasným odkazem na některá rozhodnutí Nejvyššího soudu a Evropského soudu pro lidská práva naznačil státní zástupce. Dovolací senát je toho názoru, že použití trestního práva jako prostředku ultima ratio bylo v řešeném případě zcela namístě.
32. Souborně lze tedy uzavřít, že obviněný F. T. ve svém dovolání uplatnil jednak námitky, které nebylo možné podřadit pod žádný ze zákonných dovolacích důvodů, a jednak námitky, kterým z pohledu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. nebylo možné přiznat věcné opodstatnění. Vzhledem k vzájemné podmíněnosti a provázanosti pak nemohl být naplněn ani další jinak v úvahu přicházející dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě, který obviněný navíc ani výslovně neoznačil.
V. Způsob rozhodnutí
33. Ze shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud předložené dovolání (jako celek) odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Své rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání a stručně je odůvodnil podle požadavku zakotveného v § 265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 3. 9. 2024
JUDr. Aleš Kolář předseda senátu
Vypracoval: JUDr. Ondřej Círek