3 Tdo 719/2013-37
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. července 2013 o
dovolání, které podal obviněný V. Š., nar., proti usnesení Vrchního soudu v
Praze ze dne 26. 3. 2013, sp. zn. 10 To 20/2013, jako soudu odvolacího v
trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 49 T 14/2012, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání odmítá.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2013, sp. zn. 49 T 14/2012, byl
obviněný V. Š. uznán vinným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2
písm. a), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb.,
účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/) na tom skutkovém základě, že
„v přesně nezjištěnou sobotu v jarních měsících roku 2012 ve večerních
hodinách, v prvním patře rodinného domu na adrese V., N. P., na posteli v
obžalovaném užívané ložnici, veden snahou dosáhnout pohlavního uspokojení,
uchopil pevně za jednu ruku a střídavě přisedl nohy a držel v pase poškozenou
nezletilou Š. D., narozenou, jejíž věk znal a která u něj byla na návštěvě, a
přestože jej tato odstrkávala, plakala a prosila, aby svého jednání zanechal,
jí postupně svlékl tričko, kalhoty i spodní kalhotky a poté jí vložil pohlavní
úd mezi nohy a snažil se jím proniknout do pochvy, což se mu pro neustálé
uhýbání poškozené nepodařilo, načež jí zasouval jazyk hluboko do pochvy skrze
panenskou blánu a sahal jí rukama na prsa, načež odešel do koupelny a vrátil se
k nezletilé poškozené s kapesníkem potřísněným spermatem, který jí ukazoval“.
Za to byl podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v
trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do
věznice s dozorem.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 26. 3. 2013, sp. zn. 10 To 20/2013, jímž
je podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak
nabyl právní moci dne 26. 3. 2013 (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu (výrok o zamítnutí odvolání) napadl
obviněný V. Š. dovoláním, v němž uplatnil dovolací důvody uvedené v § 265b
odst. 1 písm. b), e), f), g), k) a l) tr. ř.
V odůvodnění tohoto svého mimořádného opravného prostředku obviněný především
namítl, že předcházející řízení bylo stiženo řadou procesních vad a napadené
usnesení odvolacího soudu je ve své převážné části nepřezkoumatelné pro jeho
neurčitost. Obviněný vyjádřil pochybnosti o tom, zda se odvolací soud před
vynesením rozhodnutí řádně seznámil s trestním spisem, když vlastní odůvodnění
odvolacího řízení čítá jednu stranu textu obsahující povětšinou bezobsažná
sdělení o bezvadnosti proběhlého řízení, správnosti procesního postupu,
přesvědčivosti (a dostatečnosti) zjištění skutkového stavu, a tím pádem i
správnosti výroku o vině, trestu a způsobu jeho výkonu. Proto považuje takové
rozhodnutí odvolacího soudu za nepřesvědčivé a popírající základní zásadu
odvolacího řízení, kterou je přezkum napadeného rozhodnutí a jemu
předcházejícího řízení. Obviněnému není zřejmé, v čem spočívala přezkumná
činnost odvolacího soudu, když se odvolací soud vůbec nevypořádal s konkrétními
námitkami obviněného uvedenými v odvolání. Jako příklady nesprávností uvedených
v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu uvedl obviněný konstatování, že měly
existovat „svědecké výpovědi přátel obžalovaného“, když ve skutečnosti v řízení
vystupovala pouze jedna osoba, kterou by bylo možné takto označit (svědek O.
K.), a dále chybně provedený odkaz na stránku a odstavec rozhodnutí soudu
prvního stupně (chybný odkaz na odstavec 2 na straně 3 namísto správného odkazu
na odstavec 3 na straně 3). Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je tak podle
obviněného v rozporu s § 125 odst. 1 tr. ř. a § 80 odst. 3 písm. b) zákona č.
6/2002 Sb., o soudech a soudcích, v důsledku čehož došlo i k porušení ústavních
práv obviněného, když soudní moc nebyla uplatněna v souladu s čl. 2 odst. 2
Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy. Z formulací v odůvodnění
rozhodnutí odvolacího soudu navíc podle obviněného vyplývá, že přezkumné řízení
bylo zaměřeno pouze na úkony přípravného řízení a hlavního líčení, nikoliv i na
správnost postupu celého řízení, jež vydání rozhodnutí předcházelo, nebylo
například zaměřeno na případná pochybení během neveřejného zasedání, v němž
bylo již po odročení hlavního líčení před prvostupňovým soudem rozhodováno o
žádosti obviněného o propuštění z vazby.
Obviněný dále namítl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotně právním
posouzení skutku, když skutek, který je mu kladen za vinu, není trestným činem,
a rovněž namítl jiné nesprávné hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti
mající význam z hlediska hmotného práva. Přitom odkázal na rozhodnutí Ústavního
soudu (nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04 a I. ÚS
554/04), podle kterých v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního
řízení měla za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení
zásadních požadavků spravedlivého procesu, nemusí se bezvýhradně uplatnit
zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, neboť
ani rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo rámec
ochrany základních práv jednotlivce. Obviněný uvedl, že nesprávná realizace
důkazního řízení může spočívat především v důkazech opomenutých, jakož i v
případě svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv
akceptovatelného racionálního logického základu, přičemž odkázal na nálezy
Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04 a IV. ÚS 570/03.
Podle obviněného těmto požadavkům kladeným na dokazování v trestním řízení a na
odůvodnění rozhodnutí soudy nedostály. Ve vztahu k otázce ztotožnění obviněného
s osobou pachatele nemají skutková zjištění prvostupňového soudu, s nimiž se v
napadeném usnesení shodl i odvolací soud, nezpochybnitelnou oporu ve výsledcích
provedeného dokazování. Obviněný byl totiž odsouzen na základě jediného přímého
důkazu – výpovědi poškozené. Hodnocení věrohodnosti nezletilé osoby přitom
podle obviněného vždy vyvolává určité rozpaky, neboť osobnost nezletilce není
dosud zcela dotvořena, a proto její povahu, sklony ke lhavosti či
pravdomluvnosti, nelze, na rozdíl od dospělé osoby, s větší jistotou rozpoznat
a takto získané poznatky pak použít při jejím hodnocení pro účely trestního
řízení. Veškeré námitky předkládané obviněným v tomto směru soud systematicky
bagatelizoval. Zásadním způsobem pak ovlivnila průběh i výsledek řízení
skutečnost, že z rozhodnutí soudu nemohla být poškozená přítomna hlavnímu
líčení, čímž byla obhajobě odňata možnost jejího výslechu jako jediného přímého
svědka. Vzhledem k tomu, že se soud se samotnou poškozenou neseznámil, vycházel
při hodnocení věrohodnosti její výpovědi pouze z hodnocení znaleckých posudků,
které nezaznamenaly sklony k patologické lhavosti. V této souvislosti navíc oba
soudy zamítly provedení revizního posudku z oboru zdravotnictví, odvětví
psychiatrie, specializace dětská psychiatrie a klinická psychologie, a to i
přes námitku podjatosti znalkyně MUDr. Gayové vznesenou obviněným. Znalkyně se
přitom dle obviněného vyjadřovala k jeho vině, sama hodnotila provedené důkazy,
přičemž měla tendenci vyzvedávat ty důkazy, které vyznívají ve prospěch
poškozené. Podle obviněného jeho vinu neprokazují ani znalecké posudky MUDr.
Hany Kosové, prof. MUDr. Jiřího Rabocha a PhDr. Karla Netíka.
Obviněný rovněž namítl, že poškozená nebyla vyslechnuta ani v souvislosti s
osobou J. M., s nímž se dle svědeckých výpovědí R. a T. Š. stýkala a jenž se
vůči ní měl dopouštět jednání s prvky sexuálního obtěžování, což pochopitelně u
poškozené mohlo vyvolat posttraumatickou stresovou poruchu, jež byla znaleckým
posudkem diagnostikována. Soud rovněž zcela pominul poukaz obhajoby na
problematický vztah obviněného a matky poškozené zapříčiněný nevěrou
obviněného, pro který měla jistě poškozená pádný důvod usilovat o pomstu vůči
němu. Ani k těmto okolnostem soud poškozenou sám nevyslechl a nadto její
výpověď z přípravného řízení hodnotil nesprávně, když veškeré nesrovnalosti v
ní obsažené nevzal v potaz nebo je povšechně odmítl.
Podle obviněného tak v jeho případě došlo k porušení zásady bezprostřednosti a
zásady in dubio pro reo. Porušení zásady in dubio pro reo vyplývá také z
důvodu, pro který byl vzat do vazby (§ 67 písm. c/ tr. ř.), když trestný čin
byl oběma soudy kvalifikován jako dokonaný a stejně tak byla vyloučena možnost
opakování, jelikož obviněný již od trestního oznámení učiněného matkou
poškozené nebyl členem domácnosti poškozené, a nemohl tak mít možnost ani
příležitost sexuální útok na poškozenou opakovat. Právo na spravedlivý proces
bylo porušeno rovněž z důvodu negativního postoje společnosti, která a priori
podezřelé z takovýchto zavrženíhodných trestných činů stigmatizuje a
automaticky předpokládá spíše jejich vinu.
Proto navrhl, aby Nejvyšší soud v celém rozsahu usnesení Vrchního soudu v Praze
č. j. 10 To 20/2013 ze dne 26. března 2013 a dále rozsudek Městského soudu v
Praze č. j. 49 T 14/2012 ze dne 22. ledna 2013 zrušil a věc vrátil k rozhodnutí
soudu prvního stupně a zároveň rozhodl o vazbě, anebo (rozhodnutí obou soudů)
změnil tak, že se obviněný zprošťuje obžaloby v celém rozsahu.
Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek
§ 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, jemuž
byl doručen dne 14. 6. 2013. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního
zastupitelství ve svém vyjádření konstatoval, že obviněný formálně uplatnil
celou řadu dovolacích důvodů, ovšem k naprosté většině z nich v odůvodnění
svého dovolání neuvedl žádnou argumentaci. V takovém případě však jde o důvod
uplatněný zcela nicotně, což v daném případě podle státního zástupce platí o
důvodech uvedených v § 265b odst. 1 písm. b), e) a k) tr. ř., a také o důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř., který dopadá na meritorní rozhodnutí
spočívající v postoupení věci, zastavení trestního stíhání, podmíněném
zastavení trestního stíhání nebo schválení narovnání, když k žádné z těchto
eventualit nedošlo. Pokud jde o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř., bylo by pod něj možné zařadit námitku, že předmětný skutek byl
kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o žádný trestný čin nejde. Opět však jde
pouze o prázdnou proklamaci, k jejíž podpoře obviněný neuvedl žádnou racionální
argumentaci. Jeho námitky se soustředily výlučně na procesní otázky, a zejména
mířily do problematiky průběhu a výsledků dokazování – obviněný brojil proti
hodnocení důkazů především nalézacím soudem, přičemž byl očividně veden snahou
dosáhnout odchylných skutkových zjištění a na tomto základě se pokusit zvrátit
rozhodnutí o vině. Ovšem takováto argumentace – bez ohledu na sebehojnější
citaci rozhodnutí Ústavního soudu – nemohla podle státního zástupce podpořit
důvod spočívající v tvrzení nesprávného hmotně právního posouzení věci.
Jestliže obviněný v další části dovolání vznesl řadu výhrad vůči odůvodnění
rozhodnutí odvolacího soudu, státní zástupce připomněl, že podle § 265a odst. 4
tr. ř. je dovolání pouze proti důvodům rozhodnutí nepřípustné. Proto argumenty
uvedené obviněným v dovolání nevyhovují žádnému ze zákonných důvodů dovolání,
jak jsou definovány v § 265b tr. ř. K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1
písm. l) tr. ř., který obviněný uplatnil v obou jeho alternativách, státní
zástupce podtrhl, že soud druhého stupně neporušil žádnou z procesních norem
upravujících řízení o odvolání, což ostatně obviněný ani netvrdil. Státní
zástupce současně nezjistil, že by řízení předcházející vydání napadeného
usnesení bylo zatíženo takovou vadou, jakou by bylo možno mít za podklad pro
některý z důvodů dovolání.
Z těchto důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle
§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, protože bylo podáno z jiných důvodů, než
jsou popsány v § 265b tr. ř. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud o tomto dovolání
rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro
případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované
rozhodnutí, vyjádřil ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas
s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
Obviněný V. Š. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k
podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho
bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě
(§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr.
ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f
odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) zkoumal, zda v předmětné věci
jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že
dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť
napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve
věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný
prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2
písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále
zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze
podřadit pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. b), e), f), g), k) a l)
tr. ř., na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z
hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí
dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Předně je nezbytné poukázat na to, že z vymezení obsahu dovolání v § 265f odst.
1 a odst. 2 tr. ř. a zejména ze znění § 265b odst. 1 tr. ř. je třeba dovodit,
že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení
některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na
toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném
dovolání tvrzen a odůvodněn. V této souvislosti je tak nutno zdůraznit, že
obsah konkrétně uplatněných námitek, tvrzení i právních názorů, jimiž je podle
obviněného opodstatněno naplnění uplatněného důvodu dovolání, musí i věcně
odpovídat některému zákonem stanovenému důvodu dovolání podle § 265b odst. 1
písm. a) až l) tr. ř. Důvody dovolání je tedy třeba chápat materiálně, proto
nestačí na ně jen formálně poukázat v podaném dovolání, aby bylo učiněno zadost
§ 265f odst. 1 tr. ř.
K uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. spočívajícím v tom, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, nelze v dovolání nalézt
jakýkoliv odkaz na to, který orgán rozhodující v předcházejícím řízení považuje
obviněný za vyloučený ve smyslu § 30 tr. ř., ani na jakých okolnostech staví
své pochybnosti o poměru tohoto orgánu k projednávané věci nebo k osobám, jichž
se úkon dotýká. Pokud má být tímto vyloučeným orgánem soud prvního stupně
(předseda senátu, příp. jiný člen senátu), a to s ohledem na jeho rozhodnutí o
zamítnutí žádosti obviněného o propuštění z vazby učiněné v neveřejném zasedání
konaném dne 12. 12. 2012, což by bylo možné vytušit z argumentace obviněného
uvedené v dovolání v posledním odstavci na straně 4 (č. l. 594 verte) a třetím
odstavci na straně 7 (č. l. 596), to ovšem nutně pouze ve spojení s argumentací
uvedenou obviněným již v odvolání ve druhém odstavci na straně 2 (č. l. 557 –
„Soud prvního stupně se přesto, že ještě nebylo ukončeno dokazování, vyjadřoval
k vině obžalovaného, a to ve smyslu, že se skutku dopustil vzhledem k důkazům
již provedeným…“), jedná se o námitku, která nebyla uplatněna v souladu s
požadavky upravenými v § 265f odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud se může v dovolání
zabývat jen těmi skutečnostmi, které jsou uplatněny v souladu s obsahovými
náležitostmi dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř. Tyto skutečnosti musí
obviněný formulovat a vyjádřit konkrétně přímo v textu dovolání. Proto je
vyloučeno opírat námitky jen o odkaz na skutečnosti uvedené v řádném opravném
prostředku či v jiných podáních učiněných v předcházejících stadiích řízení. Argumentace spočívající pouze v odkazu na jiná dříve učiněná podání je jen
formalistickým přístupem, který vylučuje přezkum napadeného rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 8 Tdo 587/2012). Nehledě
na to se jedná o námitku zcela zjevně neopodstatněnou. Prvostupňový soud se
především vyjádřil jinak, než prezentuje obviněný ve svém dovolání, když v
odůvodnění svého usnesení uvedl: „Ač si je soud vědom, že důkazy lze s konečnou
platností hodnotit až po uzavření dokazování, je za současného stavu možno
konstatovat, že dosud provedené důkazy nijak významně nezpochybnily důvodnost
podezření obžalovaného, naopak zejména výslechy znalců … závěr o důvodnosti
podezření významně posilují.“ Nadto při rozhodování soudu o žádosti obviněného
o propuštění z vazby se vždy musí posuzovat i důvodnost zahájení trestního
stíhání (srov. § 73c písm. a) tr. ř.), přičemž je třeba vycházet z důkazní
situace v okamžiku rozhodování. Přitom soud nehodnotí otázku viny obviněného,
nýbrž (vedle dalších otázek) posuzuje právě to, zda dosud zjištěné skutečnosti
odůvodňují podezření ze spáchání trestného činu, pro který je obviněný stíhán. Důvodem pro vyloučení soudu ve smyslu § 30 tr. ř.
tak nemůže být bez dalšího
situace, kdy soud v odůvodnění rozhodnutí o zamítnutí žádosti obviněného o
propuštění z vazby učiněném po odročení hlavního líčení uvede, že dosud
provedené důkazy nijak významně nezpochybnily důvodnost podezření obžalovaného,
ale naopak závěr o důvodnosti podezření významně posilují, neboť se tím soud
nevyjadřuje k otázce viny obviněného před skončením dokazování.
Na rozdíl od v předchozím odstavci uvedeného dovolacího důvodu nelze u dalších
obviněným namítnutých dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. e) a písm.
f) tr. ř. nalézt vůbec žádnou související argumentaci. Nejvyššímu soudu tak
nezbývá, než souladně s vyjádřením státního zástupce považovat tyto dovolací
důvody za uplatněné zcela nicotně.
Ani v případě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., pro který
lze podat dovolání v případě, že v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je
neúplný, obviněný neuvedl žádné konkrétní námitky, z nichž by bylo možné
usoudit, ve kterém rozhodnutí podle názoru obviněného chybí některý výrok,
případně je uveden výrok neúplný. Nejvyšší soud k tomu uvádí, že tento dovolací
důvod nemohou v žádném případě naplnit výhrady obviněného proti odůvodnění
usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 3. 2013, sp. zn. 10 To 20/2013, jak
jsou poměrně rozsáhle popsány v úvodní části dovolání. Je tomu tak proto, že
dovolání jakožto mimořádný opravný prostředek lze podat jen z taxativně
vymezených důvodů. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. spočívá
pouze ve dvou alternativách - buď v rozhodnutí některý výrok chybí, nebo je
některý výrok rozhodnutí neúplný. Pod tento dovolací důvod tak nespadá ani
případné chybějící či neúplné odůvodnění, třebaže by činilo rozhodnutí
nepřezkoumatelným. Jelikož v dané věci žádný výrok v usnesení odvolacího soudu
ani v rozsudku prvostupňového soudu nechybí ani není neúplný (což ostatně ani
obviněný netvrdí), nemůže dovolání naplňovat tento dovolací důvod. Výhrady
obviněného proti odůvodnění usnesení odvolacího soudu navíc nespadají ani pod
žádný jiný dovolací důvod.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný rovněž v
dovolání uplatnil, je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních
vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení
skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska
procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se
není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené
rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud
vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek
nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou
právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na
podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost
skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom
musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního
řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v
jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu
s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s
ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před
soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě
korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259
odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo
obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13
Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2
odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí
zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou
správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu,
že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl
podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov.
omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).
Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného
přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů
(k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS
73/03).
Takový závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v
konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž - s ohledem na právo
obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým
zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní
rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy
(k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn.
III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková
zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo
zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování,
či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Obviněný v dovolání namítl, že předmětný skutek byl kvalifikován jako trestný
čin, ačkoli o žádný trestný čin nejde, a rovněž namítl jiné nesprávné hmotně
právní posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného
práva. Blíže se však k těmto námitkám již nevyjádřil, namísto toho odkázal na
některá rozhodnutí Ústavního soudu a v dalším se pak podrobně vyjádřil k
průběhu a výsledkům dokazování, přičemž dospěl k závěru, že v jeho případě
došlo k porušení zásady bezprostřednosti a zásady in dubio pro reo. Obviněný
tím však pouze zpochybňoval výlučně hodnotící úvahy soudů obou stupňů při
hodnocení důkazů. Jeho námitky nenapadaly právní posouzení skutku, nýbrž se
snažil jejich prostřednictvím prosadit vlastní pohled na hodnocení důkazů,
jehož výsledkem by byly odlišné skutkové závěry. Námitkami tohoto typu
deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplnil a
nezaložil tím ani přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
Nad její rámec Nejvyšší soud uvádí, že z odůvodnění napadeného usnesení
Vrchního soudu v Praze, a zejména z příslušné části odůvodnění rozsudku
Městského soudu v Praze vyplývá, že se soudy s touto obhajobou obviněného
vypořádaly. Soudy se podrobně zabývaly věrohodností poškozené, přičemž z
odůvodnění rozsudku prvostupňového soudu vyplývá, že její věrohodnost byla
podpořena nejen závěry znalců MUDr. Gayové a PhDr. Hubálka (č. l. 142, č. l.
486 - 488), ale rovněž výpověďmi svědků Š. K. (č. l. 465 - 467), P. R. (č. l.
468 – 470), J. Š. (č. l. 470 – 473), J. H. (č. l. 345 – 348, č. l. 495), L. Č.
(č. l. 480 – 483), a také závěry znalkyně MUDr. Kosové (č. l. 162 – 164, č. l.
489 – 490). K obviněným namítnuté podjatosti znalkyně MUDr. Gayové se
prvostupňový soud rovněž v rozsudku zevrubně vyjádřil (viz č. l. 553), přičemž
jeho odůvodnění považuje Nejvyšší soud za logické a přesvědčivé. Z rozhodnutí
jasně vyplývá, které skutečnosti soudy vzaly v trestní věci za prokázané, o
které důkazy svá skutková zjištění opřely a jakými úvahami se při hodnocení
provedených důkazů řídily, zejména pokud si vzájemně odporovaly. Mezi
provedenými důkazy a jejich hodnocením na straně jedné a skutkovými zjištěními
na straně druhé nelze shledat extrémní rozpor.
Nejvyšší soud dále dodává, že nedošlo ani k porušení práva obviněného na
spravedlivý proces, když v rámci hlavního líčení byly v souladu s § 102 odst. 2
tr. ř. čteny pouze protokoly o výslechu poškozené, aniž by tato byla osobně
přítomna, čímž podle obviněného byla obhajobě odňata možnost vyslechnout
jediného přímého svědka – poškozenou. Obecně lze připomenout, že právo
obviněného na spravedlivý proces není automaticky nadřazeno jinému základnímu
lidskému právu, a to právu na zvláštní ochranu dětí zaručenému jak v čl. 32
odst. 1 větě druhé Listiny základních práv a svobod, tak i v Úmluvě o právech
dítěte (publikované pod č. 104/1991 Sb.). Konkrétně pak Nejvyšší soud
zdůrazňuje, že poškozená byla v přípravném řízení vyslechnuta dvakrát, nejprve
dne 7. 6. 2012 podle § 158 odst. 9 tr. ř. za podmínek podle § 158a tr. ř. (č.
l. 197 – 222) a následně dne 28. 6. 2012 podle § 101 tr. ř. ve spojení s § 102
tr. ř. (č. l. 252 – 269), kdy tomuto druhému výslechu byl přítomen obhájce
obviněného, který měl možnost klást (a také kladl) svědkyni otázky. Z protokolu
o hlavním líčení navíc vyplývá, že obviněný poté, kdy soud rozhodl ve vztahu k
poškozené o postupu podle § 102 odst. 2 tr. ř. a její výpověď zachycenou v
uvedených protokolech přečetl, neměl po dotazu předsedy senátu podle § 214 tr.
ř. k její výpovědi žádné otázky ani připomínky, a obhájce obviněného k tomu
pouze sdělil, že na jednotlivé rozpory ve výpovědi poškozené poukáže písemnou
formou (č. l. 495). Z následného návrhu obviněného na doplnění dokazování (č.
l. 506 – 507) poté plyne, že k odstranění tvrzených rozporů ve výpovědi
poškozené navrhoval obviněný pouze provedení dalších důkazů (výslechem T. Š. a
R. Š., vypracováním znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví
orthopedie, provedením rekonstrukce a výslechem znalce prof. Rabocha),
nepovažoval však za nutné opětovné vyslechnutí poškozené, ani takový opětovný
výslech nenavrhoval. Návrh v tomto směru neučinil ani v rámci pokračování
hlavního líčení dne 22. 1. 2013 (č. l. 524 – 534), poté, kdy soud provedl
některé, obviněným navržené důkazy (výslechy prof. Rabocha, R. Š. a T. Š.) a
dotazoval se obviněného na případné návrhy na doplnění dokazování.
Obviněný rovněž uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. l) tr.
ř. Stejně jako ve shora popsaných případech, ani v tomto nerozvedl, v jakých
pochybeních soudů tento důvod spatřuje. V obecné rovině může dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. spočívat ve třech různých okolnostech.
Řádný opravný prostředek (odvolání) byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle
§ 253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro
takové rozhodnutí (odvolání bylo podáno opožděně, osobou neoprávněnou nebo
osobou, která se odvolání výslovně vzdala nebo znovu podala odvolání, které v
téže věci již předtím výslovně vzala zpět). Odvolání bylo odmítnuto pro
nesplnění jeho obsahových náležitostí podle § 253 odst. 3 tr. ř., ačkoli
oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při
odstranění vad odvolání (viz § 253 odst. 4 tr. ř.). Odvolání bylo zamítnuto z
jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše, ale řízení
předcházející napadenému rozhodnutí bylo zatíženo vadami, které jsou ostatními
dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Z uvedeného je
patrné, že v projednávané věci nebylo odvolacím soudem rozhodnuto ani podle §
253 odst. 1 tr. ř., ani podle § 253 odst. 3 tr. ř. Pokud jde o poslední
alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. spočívající
v daném případě v tom, že řízení předcházející napadenému rozhodnutí je
zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle § 265b odst. 1
písm. b), e), f), g) a k) tr. ř., dospěl Nejvyšší soud vzhledem k argumentaci
uvedené výše k těmto jednotlivým dovolacím důvodům k závěru, že také v tomto
bodě je dovolání zjevně neopodstatněné.
Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly
shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1
písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1
písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání,
aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. § 265r odst. 1
písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 31. července 2013
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka
Vypracoval:
JUDr. Pavel Šilhavecký