3 Tdo 727/2024

3 Tdo 727/2024-22036

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 9. 2024 o dovolání, které podal obviněný Mgr. Tomáš Kolinger, MBA, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 11. 2023, sp. zn. 6 To 46/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 3 T 12/2018, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Mgr. Tomáše Kolingera, MBA, odmítá.

1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. 9. 2021, sp. zn. 3 T 12/2018, byl obviněný Mgr. Tomáš Kolinger, MBA, uznán vinným pokračujícím zločinem zneužití informace a postavení v obchodním styku podle § 255 odst. 2, odst. 4 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „tr. zákoník“), ve znění účinném do 12. 8. 2017, kterého se měl dopustit skutkem popsaným ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně. Spolu s ním byly týmž rozsudkem uznány vinnými i obviněné Mgr. Kateřina Korbelíková a H. H., které se daného trestného činu měly dopustit formou účastenství podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku a které dovolání nepodaly ani nebylo podáno v jejich prospěch či neprospěch.

2. Za to byl obviněný Mgr. Tomáš Kolinger, MBA, odsouzen podle § 255 odst. 4 tr. zákoníku, ve znění účinném do 12. 8. 2017, k trestu odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen i peněžitý trest ve výměře 250denních sazeb po 2 000 Kč, tedy v celkové výměře 500 000 Kč. Citovaným rozsudkem bylo dále rozhodnuto o trestech pro spoluobviněné Mgr. Kateřinu Korbelíkovou a H. H. Podle § 101 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku bylo rozhodnuto i o uložení ochranného opatření, a to zabrání v rozsudku specifikovaných věcí. Stejným rozsudkem byla dále část obviněných zproštěna obžaloby. Podle § 229 odst. 1, odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen „tr. ř.“), byla poškozená společnost P. S., a.s. (dále jen „P. S.“), odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obvinění Mgr. Tomáš Kolinger, MBA, Mgr. Kateřina Korbelíková, H. H. a dále též státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze, poškozená společnost P. S. a zúčastněná osoba společnost EKOLION,a.s. O podaných odvoláních rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 11. 2023, sp. zn. 6 To 46/2022, tak, že z podnětu odvolání obviněných Mgr. Tomáše Kolingera, MBA, Mgr. Kateřiny Korbelíkové a H. H., z podnětu odvolání státní zástupkyně podaného v neprospěch

Mgr. Tomáše Kolingera, MBA, proti odsuzující části napadeného rozsudku a z podnětu odvolání zúčastněné osoby EKOLION,a.s, napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. a), b), d), e), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil, a to v celé odsuzující části, tj. ve výrocích o vině, trestu, náhradě škody a ochranném opatření zabrání věci. Podle § 259 odst. 3 písm. a), písm. b) tr. ř. pak odvolací soud znovu rozhodl tak, že obviněného Mgr. Tomáš Kolinger, MBA, uznal vinným pokračujícím zločinem zneužití informace a postavení v obchodním styku podle § 255a odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku ve znění zákona č. 333/2020 Sb., který spolu s obviněnou Mgr. Kateřinou Korbelíkovou, která se daného trestného činu dopustila účastenstvím ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, spáchal tím, že

obžalovaný Mgr. Tomáš Kolinger jako obchodní ředitel společnosti P. S., a.s., jejímž předmětem činnosti bylo mimo jiné podnikání v oblasti nakládání s odpady, zajišťování čištění komunikací a veřejných prostranství a ošetřování silniční zeleně, obžalovaná Mgr. Kateřina Korbelíková, jako jednatelka společnosti LIGHTHOUSE CONSULTING s.r.o. a předsedkyně představenstva společnosti EKOLION,a.s, jejichž předmětem činnosti bylo také podnikání v oblasti nakládání s odpady a poskytování technických služeb, po předchozí dohodě s obžalovaným Tomášem Kolingerem, který tyto společnosti skrytě řídil a určoval jejich ekonomickou činnost, v úmyslu opatřit nejprve společnosti LIGHTHOUSE CONSULTING s.r.o., IČO: 27110435, se sídlem Výpadová 1335, Praha 16 – Radotín, a poté, co se dne 13. 1. 2010 tato společnost fúzí sloučila se společností EKOLION,a.s., IČO: 28221605, se sídlem Karlovo náměstí 290/16, Praha 2, společnosti EKOLION,a.s., prospěch na úkor společnosti P. S., a.s.,

1. obžalovaný Tomáš Kolinger připravil a dne 1. 1. 2005 uzavřel jménem společnosti P. S., a.s., Smlouvu o poskytnutí služeb při nakládání s odpady č. 12005, se společností LIGHTHOUSE CONSULTING s.r.o., následně postupně uzavřel 24 Dodatků ke smlouvě nejprve se společností LIGHTHOUSE CONSULTING s.r.o. a od 13. 1. 2010 se společností EKOLION,a.s., týkající se provedení služeb při nakládání s odpady pro společnost MAKRO Cash & Carry ČR s.r.o. na pobočkách MAKRO Průhonice, MAKRO Stodůlky, MAKRO Černý Most, MAKRO Plzeň a MAKRO České Budějovice, přičemž obžalovaná Mgr. Korbelíková na pokyn obžalovaného Mgr. Kolingera, který tuto zakázku zprostředkoval, uzavřela dne 2. 1. 2005 jménem společnosti LIGHTHOUSE CONSULTING s.r.o. se společností Marius Pedersen a.s., IČ: 42194920, se sídlem Malé náměstí 124, Hradec Králové, Smlouvu č. 22005 o poskytnutí služeb při nakládání s odpady, dále dne 30. 3. 2009 Smlouvu č. 22009 o poskytnutí služeb při nakládání s odpady a Dodatky ke smlouvám o poskytnutí služeb při nakládání s odpady, od ledna 2010 uzavírané se společností EKOLION, a.s., jejichž předmětem bylo provádění shodných služeb, tedy poskytování služeb v odpadovém hospodářství pro společnost MAKRO Cash & Carry ČR s.r.o., na pobočkách MAKRO Průhonice, MAKRO Stodůlky, MAKRO Černý Most, MAKRO Plzeň a MAKRO České Budějovice, s navýšenými jednotkovými cenami, a poté v období od 1. 1. 2009 do 31. 12. 2012 byly shodné služby ve stejném objemu, které fakticky vykonala společnost P. S., a.s., fakturovány nejprve společnosti LIGHTHOUSE CONSULTING s.r.o. a posléze EKOLION,a.s., která tyto služby dále fakturovala s navýšenými cenami společnosti Maruis Pedersen a.s., když v důsledku rozdílných jednotkových cen mezi společnostmi LIGHTHOUSE CONSULTING s.r.o. a posléze EKOLION,a.s. – Marius Pedersen a.s. a LIGHTHOUSE CONSUTING s.r.o. a posléze EKOLION,a.s. – P. S., a.s., vznikl společnosti LIGHTHOUSE CONSULTING s.r.o. za období roku 2009 prospěch ve výši 3 989 457,60 Kč, společnosti EKOLION,a.s., za období let 2010, 2011 a 2012 prospěch v celkové výši 9 915 149,25 Kč, tj. celkový prospěch ke na úkor společnosti P. S., a.s., tak činil 13 904 606,85 Kč,

2. obž. Mgr. Tomáš Kolinger využil skutečnosti, že společnost P. S., a.s., byla členem sdružení P. S., a.s., a C D V služby, s.r.o., IČO: 49356445, se sídlem Na Zatlance 1350/13, Smíchov, 150 00 Praha 5, které dne 6. 4. 2009 uzavřelo s Městskou částí Praha 6 Rámcovou smlouvu o provádění údržby veřejné zeleně a úklidových prací na území Praha 6, zajistil uzavření Smlouvy o dílo ze dne 20. 12. 2009 na provádění údržby veřejné zeleně a úklidových prací na území Prahy 6 mezi členy sdružení společností P. S., a.s., kterou zastupoval, a společností C D V služby, s.r.o., zastoupenou Tomášem Pfortnerem, jako objednateli, a společností EKOLION,a.s., kterou zastupovala obžalovaná Mgr. Kateřina Korbelíková, jako zhotovitelem, a současně dne 30. 12. 2009 uzavřel jménem společnosti P. S., a.s., jako dodavatelem, a společností EKOLION,a.s., jako objednatelem, Smlouvu o dílo na provádění údržby veřejné zeleně a úklidových prací na území Prahy 6 se stejným předmětem činnosti, ovšem s nižšími jednotkovými cenami, neboť ve smlouvě mezi společností P. S., a.s., a EKOLION,a.s., byla stanovena měsíční paušální částka za údržbu zeleně ve výši 787 442,58 Kč bez DPH, zatímco ve smlouvě mezi členy sdružení P. S., a.s. – C D V služby, s.r.o., a společností EKOLION,a.s., byla za stejný předmět činnosti a stejnou plochu stanovena paušální částka za údržbu zeleně ve výši 1 037 443 Kč, a poté v období od 1. 1. 2010 do 31. 12. 2012 byly shodné služby ve stejném objemu, které fakticky vykonala společnost P. S., a.s., fakturovány nejprve společnosti EKOLION,a.s., která stejné služby dále fakturovala s navýšenými cenami společnosti C D V služby, s.r.o., když v důsledku rozdílných jednotkových cen vznikl společnosti EKOLION,a.s., celkový prospěch na úkor společnosti P. S., a.s., ve výši 5 021 879,796 Kč,

shora uvedeným jednáním získaly společnosti LIGHTHOUSE CONSULTING s.r.o. a EKOLION,a.s., na úkor společnosti P. S., a.s. majetkový prospěch v celkové výši 18 926 486,65 Kč.

4. Za to byl obviněný Mgr. Tomáš Kolinger, MBA, soudem druhého stupně odsouzen podle § 255a odst. 3 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let. Podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen peněžitý trest ve výměře 500denních sazeb po 10 000 Kč, tedy v celkové výměře 5 000 000 Kč, a podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku mu byl uložen i trest zákazu činnosti spojené s výkonem funkcí ve statutárních orgánech obchodních společností a družstev nebo jejich zastupování na základě zplnomocnění na dobu 7 let. Bylo též rozhodnuto o trestu pro obviněnou Mgr. Kateřinu Korbelíkovou.

5. Naproti tomu byla obviněná H. H. podle § 226 písm. a) tr. ř. zproštěna obžaloby pro skutky popsané v rozsudku odvolacího soudu, neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž je obviněná stíhána. Podle § 229 odst. 1, odst. 3 tr. ř. byla poškozená společnost P. S. odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 259 odst. 1 tr. ř. byla věc ohledně rozhodnutí o ochranném opatření zabrání věci vrácena soudu prvního stupně k novému rozhodnutí. Podle § 256 tr. ř. bylo odvolání státní zástupkyně podané v neprospěch obviněné H. H. jak proti odsuzující, tak proti zprošťující části napadeného rozsudku, a odvolání státní zástupkyně podané v neprospěch obviněných, kteří byli rozsudkem soudu prvního stupně zproštěni obžaloby, proti této zprošťující části napadeného rozsudku, a odvolání poškozené společnosti P. S. zamítnuto.

II. Dovolání a vyjádření k němu

6. Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze podal obviněný Mgr. Tomáš Kolinger, MBA, prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., neboť má za to, že byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští. Obviněný má za to, že kombinace citelného peněžitého trestu a dlouhodobého trestu zákazu činnosti je vzhledem k jejich výměře nepřiměřeně přísná a je v rozporu se zásadami platnými pro ukládání trestních sankcí. Má navíc za to, že uložený peněžitý trest je nedobytný.

7. Pokud jde o výměru peněžitého trestu, odvolací soud vycházel výhradně z vyjádření obviněného učiněného v rámci veřejného zasedání. V příslušných pasážích odůvodnění však uvedl v podstatě jen to, že rodinné zázemí obviněného dovoluje daleko vyšší částku, než jakou navrhl sám obviněný. V této souvislosti soud odkazuje na informace zjištěné o společnosti FREKO a.s. (dále jen „FREKO“), ve které je jediným akcionářem syn obviněného, nikoliv přímo obviněný. Ten je v dané společnosti pouze zaměstnán a na jejím zisku není nikterak účasten.

Obviněný reflektuje, že odvolací soud vycházel primárně z jeho vyjádření a návrhu obhájce. Avšak na první pohled je zřejmé, že způsob stanovení výměry peněžitého trestu odporuje principu personality sankce. To proto, že odvolací soud nestanovil výši peněžitého trestu (výši jedné denní sazby) na základě majetkových poměrů obviněného nebo na základě jeho čistého měsíčního příjmu, ať už toho, která má nebo by mít mohl, nýbrž na základě „rodinného zázemí“ obviněného. Avšak zásada personality sankce vyžaduje, aby trestní sankce postihovala pokud možno pouze pachatele samotného a měla co nejmenší negativní dopad na jeho okolí, zejména pak na jeho rodinu.

Pokud se mělo ze strany odvolacího soudu jednat o určení příjmů, majetku a výnosů z něj odhadem, jedná se o odhad značně obecný až neurčitý. Při zvažování dobytnosti peněžitého trestu navíc nemohou být zohledňovány prostředky, které měl pachatel získat protiprávně nebo dokonce trestnou činností. V každém případě pro uložení peněžitého trestu musí být spolehlivě zjištěny osobní a majetkové poměry obviněného, které je nutno v odůvodnění rozhodnutí důkladně konkretizovat. Ani odhad výdělečných možností pachatele potom nesmí nést prvky soudní libovůle, ale musí vycházet z důkazů, které má soud k dispozici.

Takto vyměřený peněžitý trest musí být dobytný, přičemž celý postup soudu musí být přezkoumatelný. Postup, jakým soud dospěl k jednotlivým hodnotám (počtu a výši denních sazeb), je tedy třeba náležitě a způsobem nevzbuzujícím pochybnosti vysvětlit v odůvodnění rozsudku. Podmínka dobytnosti peněžitého trestu negativně stanovená v § 68 odst. 6 tr. zákoníku zakazuje uložit peněžitý trest v případě, že by byl nedobytný. Nedobytnost peněžitého trestu tedy zakládá zákonnou překážku pro jeho uložení. Peněžitý trest lze považovat za nedobytný tehdy, jestliže lze na základě osobních a majetkových poměrů pachatele předpokládat, že by tento trest v uložené výši nemohl být uhrazen, a to ani po případném vymáhání trestu.

Závěr o dobytnosti peněžitého trestu se přitom musí nezbytně opírat o spolehlivé zjištění poměrů pachatele. Neúplné či nesprávné zjištění majetkových poměrů pachatele včetně jeho závazků tedy brání náležitému posouzení existence či neexistence podmínky uvedené v § 68 odst. 6 tr. zákoníku. Soud by měl zohlednit také nárok poškozeného na náhradu škody, nemajetkové újmy či vydání bezdůvodného obohacení, neboť tento aspekt musí být z logiky věci v restorativním konceptu trestního řízení vnímán vždy jako prvořadý, tzn. nadřazený trestu spojenému s majetkovým postihem obviněného.

8. Zásada zohlednění nároku poškozeného nabývá podle obviněného v nyní projednávané trestní věci na významu. Poškozená obchodní společnost P. S. totiž uplatňuje vůči obviněnému i ostatním obviněným nárok na náhradu škody přesahující 23 mil. Kč. Již proto nárok poškozené na náhradu škody měl být soudem zohledněn. Z jednotlivých důkazních prostředků má ve vztahu k poměrům obviněného určitou výpovědní hodnotu prakticky pouze jeho výslech. Obviněný při něm ke svým osobním a majetkovým poměrům uvedl, že je zaměstnaný ve společnosti FREKO, která patří jeho synovi, kde pobírá plat 80 000 Kč čistého.

K dotazu doplnil, že ve společnosti FREKO pracuje na pozici manažera a vede zde dvě divize. Po předestření, že v dokumentech společnosti FREKO je veden v pozici generálního ředitele a dotazu na rozdělení významných částek za rok 2022 mezi vedení společnosti, obviněný popřel, že by mimo plat nějakou částku dostal. Ostatně to ani nebylo možné, neboť zisk lze rozdělit pouze mezi akcionáře společnosti, kterým obviněný není. V případě, že by obviněný obdržel v rámci svého ohodnocení jakoukoliv částku nad rámec běžné mzdy, bylo by to patrné na výplatních páskách a také na výši odvodů společnosti za zaměstnance.

Žádné mimořádné příplatky obviněnému však prokázány nebyly. Obviněný mimo běžné mzdy z podnikatelské činnosti společnosti FREKO nikdy ekonomicky neprofitoval. Jako jediný další požitek ze zaměstnání obviněný připustil automobil. Uvedl, že nemá žádné další příjmy, nevlastní žádný majetek, společnost, nemovitost, ani cennosti, obrazy a že nemá dluhy. Na dotaz, z čeho by zaplatil peněžitý trest v navrhované výši, uvedl, že z platu. Po upozornění, že by šlo o nedostatečný příjem, uvedl, že by požádal syna o půjčku.

Na dotaz soudu obviněný popřel, že by byl v jeho prospěch zřízen nějaký svěřenský fond. Obviněný uvedl významnou okolnost, že má jednu vyživovací povinnost ve výši 15 000 Kč vůči své dceři. Žádný další důkaz, tedy takový, který by svědčil o majetkových poměrech obviněného, v rámci důkazního řízení proveden nebyl. Z provedeného dokazování tedy vyplývá, že obviněný pobírá plat 80 000 Kč měsíčně a nevlastní v podstatě žádný významnější disponibilní majetek, který by mohl pro účely zaplacení peněžitého trestu zpeněžit.

Stejně tak nebylo zjištěno, zda vůbec a příp. v jakém rozsahu se obviněný trestnou činností měl obohatit. Zde je třeba dodat, že pokud měla mít trestná činnost nějakého beneficienta, nebyl to obviněný jako fyzická osoba, ale společnosti LIGHTHOUSE CONSULTING a EKOLION. Vzhledem k majetkové samostatnosti fyzických a právnických osob pak nelze bez dalších důkazů dovozovat, že obviněný má tzv. vyděláno jenom proto, že měl mít podle skutkových závěrů soudů v genezi trestné činnosti významnou úlohu. Tento argument má význam také ve vztahu k odůvodnění odvolacího soudu, že rodinné zázemí obviněného umožňovalo uložení peněžitého trestu ve větší výměře.

Skutková zjištění se totiž týkala společnosti FREKO, jaké jsou majetkové poměry konkrétně syna obviněného však z žádného důkazu nevyplývá.

Navíc z dostupných finančních zpráv, které společnost FREKO zveřejňuje na svých webových stránkách, je jasně seznatelné, že obviněnému nikdy nebyl vyplacen žádný zisk z obchodní činnosti shora jmenované společnosti. To navíc vůbec nebylo a není možné. Navíc z rozvah společnosti FREKO je zřejmé, že zisk společnosti nikdy nebyl rozdělován mezi akcionáře, nýbrž byl vždy znovu tzv. reinvestován do další činnosti společnosti. V každém případě příjmy a majetkové poměry obviněného bezesporu nepostačují k uhrazení pětimiliónového peněžitého trestu, a to zřejmě ani ve splátkách, o jejichž povolení obviněný již z opatrnosti požádal nalézací soud. Nelze tak předpokládat, že by peněžitý trest obviněného mohl být úspěšně vymáhán.

Tím spíše vzhledem k tomu, že obviněný plní vyživovací povinnost vůči své dceři. Přitom v případě sekundárního sankcionování by peněžitý trest mohl vést k výkonu více než dvouletého trestu odnětí svobody. Ve své stávající podobě je tedy peněžitý trest obviněného zřejmě nedobytný. Obviněný je tak toho názoru, že odvolací soud nepostupoval důsledně podle § 68 odst. 3, odst. 4 a 6 tr. zákoníku a nestanovil výši jedné denní sazby s ohledem na osobní a majetkové poměry obviněného. Nýbrž na základě vyjádření obviněného, podle kterého byl pak až následně rozpočítán počet denních sazeb a výše jedné denní sazby.

Kromě toho úvahy odvolacího soudu co do výměry peněžitého trestu jsou částečně nepřezkoumatelné.

9. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je podle obviněného patrné, že zpřísněním peněžitého trestu ve spojení s trestem zákazu činnosti odvolací soud „kompenzoval“ represivní, individuální i generálně preventivní funkci trestu. Odvolací soud zjevně usiloval o nalezení rovnováhy mezi trestní represí a prevencí ve smyslu ustálené judikatury. Pomine-li obviněný nedobytnost peněžitého trestu, jeví se postup soudu zdánlivě jako přiměřený a spravedlivý. Tedy vzhledem k tomu, že odvolací soud za využití mimořádného moderačního oprávnění podle § 58 tr.

zákoníku, jehož aplikaci shledal jako hraniční v případě obviněného. Proto snížil výměru trestu odnětí svobody pod dolní hranici zákonem stanovené trestní sazby a výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložil s maximální pětiletou zkušební dobou. Nicméně je si třeba uvědomit, že druh, kombinaci a intenzitu trestu musí soud určit tak, aby odpovídaly všem zvláštnostem případu. Právě v tomto ohledu napadený rozsudek podle názoru obviněného nekoinciduje s ústavněprávním principem proporcionality trestní sankce.

To zejména díky současně uloženému trestu zákazu činnosti ve výměře 7 let. Trest zákazu činnosti obviněného je vymezen tak široce, že v podstatě znemožňuje obviněnému jakoukoliv participaci na vedení v obchodních korporacích a družstvech, což jej podstatným způsobem omezuje v jeho výdělečných možnostech. Přitom jejich zachování v co nejvyšší možné přípustné míře je však žádoucí z více důvodů. Tím nejzávažnějším je vykonatelnost peněžitého trestu a náhrada škody poškozené společnosti P. S. Ostatně zachování výdělečných možností pachatelů představuje jedno z hlavních pozitiv alternativních trestů, jejichž účelem je v moderní trestní politice také restituce škodlivého následku, resp. náhrada škody poškozeným.

10. K argumentaci odvolacího soudu týkající se trestu zákazu činnosti, kdy bylo zmíněno, že obviněný se stále pohybuje v oblasti odpadového hospodářství, a to v řídící funkci, obviněný v první řadě uvedl, že společnost FREKO se zabývá primárně úklidem, péčí o zeleň, zimní a letní údržbu komunikací, dále také frézováním vozovek. Odpadovým hospodářstvím se prakticky nezabývá. Především však vzhledem k tomu, že sám odvolací soud argumentuje pouze činností obviněného v oblasti odpadového hospodářství se „plošné“ omezení účasti na vedení obchodních korporací, byť prismatem zákonných předpokladů pro uložení daného trestu jistě není vyloučeno, jeví jako nepřiměřené.

To zejména s přihlédnutím k době, která uplynula od spáchání trestného činu (prakticky 12 let), neboť sama tato doba výrazně oslabuje potřebu individuální represe a prevence. Ale také potřebu generálně preventivního působení trestu. Bez významu v tomto směru není ani to, že obviněný žil před i po spáchání trestného činu řádným životem. Tuto okolnost lze jistě také hodnotit z hlediska naplnění účelu trestu. Rovněž je ji nutno zohlednit v souvislosti s prognózou řádného života obviněného v budoucnu.

Smyslem trestu zákazu činnosti je zabránit pachateli vykonávat takovou činnost (zaměstnání, povolání nebo funkci), která mu dává příležitost k páchání trestných činů určitého druhu. Pokud jde o rozsah zákazu činnosti, je nutno vycházet především ze souvislosti činnosti se spáchaným trestným činem, když zároveň platí, že příliš široké určení může bezdůvodně omezovat pracovní, společenské a jiné uplatnění pachatele a jeho resocializaci. Vzhledem k těmto požadavkům by se jako vhodnější omezení, to i vzhledem k odůvodnění odvolacího soudu, jevilo uložení zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání v oboru odpadového hospodářství.

Zejména však pouhá okolnost, že se obviněný prakticky jen pohybuje v oblasti odpadového hospodářství neopodstatňuje uložení přísnějšího trestu zákazu činnosti. Podle názoru obviněného se nejedná o hledisko, které by při stanovení výměry trestu zákazu činnosti mohlo mít jakýkoliv význam. Konkrétní výměra trestu zákazu činnosti se řídí obecnými hledisky stanovenými pro výměru trestu. Tato obecná kritéria určující druh a výměru trestu se při ukládání trestu zákazu činnosti musí uplatnit zejména v požadavku přiměřenosti spáchanému trestnému činu.

Ztráta, byť jen dočasná, zejména vysoce kvalifikovaného a specializovaného povolání nebo zaměstnání, ztráta možnosti výkonu podnikatelské činnosti apod., může mít dalekosáhlé důsledky pro celý další život a činnost pachatele i osob na něm závislých. Také pochopitelně pro poškozené osoby. Soud proto musí zvažovat tyto důsledky a dbát na to, aby trest zákazu činnosti a jeho výměra, včetně druhu a rozsahu zakázané činnosti, byly v každém případě úměrné povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, možnostem nápravy a osobním, rodinným, majetkovým a jiným poměrům pachatele.

V neposlední řady je nutno opět přihlédnout k nárokům poškozených osob na náhradu škody.

Z pohledu obviněného je možné chápat i akceptovat úvahu odvolacího soudu ohledně posílení represivního a preventivního působení trestu zvýšením výměry peněžitého trestu obviněného. Potom ale nemělo dojít k uložení trestu zákazu činnosti, příp. mělo dojít k uložení trestu zákazu činnosti v kratším trvání a užším rozsahu, event. mohl být uložen peněžitý trest v nižší výměře.

11. Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a sám rozhodl tak, že obviněnému uloží peněžitý trest ve výměře 500denních sazeb ve výši 7 000 Kč, tedy v celkové výměře 3 500 000 Kč, a dále trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání v oboru odpadového hospodářství na dobu 5 let. Vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud dovolání projednal a o něm rozhodl v neveřejném zasedání.

12. Dovolání obviněného bylo ve smyslu § 265h odst. 2 věty první tr. ř. zasláno nejvyššímu státnímu zástupci k případnému vyjádření. K dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“).

13. Vzhledem k tomu, že dovolací argumentace obviněného je zaměřena výlučně na oblast trestání, státní zástupce předeslal, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek není určeno ke korekcím uložených trestů z hlediska jejich přiměřenosti, ale k nápravě těch nejzávažnějších pochybení. Opačný názor by byl v rozporu s povahou dovolání jako mimořádného opravného prostředku a činil by z dovolání v podstatě jen další řádný opravný prostředek. Určité námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu lze v dovolání úspěšně uplatnit v zásadě v rámci důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., pokud byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným, resp. pokud je rozhodnutí založeno na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Je přitom patrné, že obviněný si je této limitace vědom.

14. Námitky obviněného, které se stáčejí ke zřejmé nedobytnosti peněžitého trestu v celkové výměře 5 000 000 Kč, uloženého na podkladě údajně nedostatečných zjištění o osobních a majetkových poměrech, lze podle státního zástupce podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. v jeho první alternativě, tedy že byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští. Přesto nelze těmto námitkách přiznat opodstatnění. Vrchní soud v Praze respektoval předepsaný mechanismus výpočtu celkové výměry peněžitého trestu, který je složen z denních sazeb (odvíjející se od závažnosti a povahy trestného činu) v kombinaci s výší denní sazby, která se určuje z osobních a majetkových poměrů pachatele, byť si lze představit zevrubnější vysvětlení, než jaké je popsané v bodě 134.

odůvodnění rozsudku tohoto soudu. Zjištění osobních a majetkových poměrů pachatele se stává nezbytným předpokladem pro možné konstatování dobytnosti peněžitého trestu a nutnou podmínkou pro řešení otázky, zda jsou splněny předpoklady pro jeho uložení. V tomto směru vystupuje do popředí, že Vrchní soud v Praze doplnil dokazování ohledně majetkových poměrů obviněného a shledal, že jsou splněny podmínky pro uložení peněžitého trestu ve vyšší výměře oproti rozsudku Městského soudu v Praze. Byl to právě obviněný, který inicioval uložení peněžitého trestu, což v rámci odvolacího řízení vyústilo v korigování finální podoby sankcionování, především s vyloučením nepodmíněného trestu odnětí svobody ve prospěch obviněného.

Opíral se rovněž o poskytnutí pomoci z blízkého zázemí, syna T. K. a společnosti FREKO, avšak jakmile docílil požadovaného a má následovat fáze pekuniárního plnění, slevuje z perspektivního stanoviska k využití peněžitého trestu. Udávané finanční potíže zmíněných subjektů obviněný blíže nedoložil, a to ani v rámci podané žádosti o odklad výkonu peněžitého trestu, resp. povolení splácení peněžitého trestu, o čemž nedávno rozhodoval Městský soud v Praze usnesením ze dne 26. 6. 2024, sp. zn. 3 T 12/2018.

Jistěže při zkoumání podmínek uložení peněžitého trestu je nutné zjišťovat také závazky pachatele, jimiž se rozumí i rozsah vyživovací povinnosti obviněného, což Vrchní soud v Praze rovněž neponechal bez zřetele. Pokud jde o avizovanou povinnost k náhradě škody, které se přičítá přednost před zaplacením peněžitého trestu, stojí za to poznamenat, že ve vazbě na naposledy dotčenou část Vrchní soud v Praze tímto směrem pozitivně nevyslovil tzv. adhezní výrok. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. zde pak poškozená společnost P.

S. byla odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

15. Další část dovolací argumentace obviněného se vztahovala k trestu zákazu činnosti spojeného s výkonem funkcí ve statutárních orgánech obchodních společností a družstev nebo jejich zastupování na základě zplnomocnění na dobu sedmi let, přičemž byla zaměřena vůči proporcionalitě takto ukládaného trestu. Státní zástupce konstatoval, že k proporcionalitě trestních sankcí – i mimo výčet dovolacích důvodů – existuje již také judikatura Nejvyššího soudu, z níž je zřejmý velmi restriktivní náhled směrem k vyhodnocení požadavku na extrémní a nepřiměřený zásah trestu do osobní sféry obviněného.

Konkrétně uložený trest zákazu činnosti zde excesivně nevybočuje z postihu pachatelů úmyslné hospodářské kriminality a odráží charakter spáchaného skutku, na kterém se obviněný významně angažoval v pozici obchodního ředitele akciové společnosti, na jejíž úkor v důsledku skrytého ovládání dalších obchodních společností a smluvních ujednání pak získal pro třetí subjekt mnohamilionový prospěch. Zároveň je třeba vzít v potaz komplexní usměrnění podoby soudní individualizace trestání, ke kterému došlo ve srovnání se stavem před soudem prvního stupně.

U mimořádného snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby lze akceptovat závěry odvolacího soudu, podle nichž se jedná o hraniční situaci a že vzhledem zejména k časovému odstupu od spáchaného činu je nyní účelnější působit na obviněného spíše přísnějším peněžitým trestem a zákazem činnosti než příkrým omezením přímo na osobní svobodě obviněného. Pokud by se měl napadat trest zákazu činnosti prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tj. že byl uložen v rozporu se zákonem stanovenými podmínkami, je tomu tak typicky tehdy, jakmile není mezi trestným jednáním, pro něž byl obviněný odsouzen, a zakázanou činností shledána souvislost, což lze považovat za nesplnění zákonem stanovené podmínky pro uložení takového trestu.

Jestliže se posoudí v projednávané věci stanovený trest zákazu činnosti podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku, spojený s výkonem funkcí ve statutárních orgánech obchodních společností a družstev nebo jejich zastupování na základě zplnomocnění na dobu sedmi let na straně jedné, a povaha jednání kvalifikovaná jako zločin zneužití informace a postavení v obchodním styku podle § 255a odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, za který byl obviněný odsouzen, na straně druhé, i tak nejsou shledávány nedostatky v rozhodnutí Vrchního soudu v Praze.

Existuje úzká, přímá a bezprostřední souvislost s činností, při níž došlo ke spáchání trestného činu. Klíčové souvislosti trestného jednání se odehrály při postavení a výkonu činnosti obviněného v pozici obchodního ředitele společnosti P. S. a současně při jeho zapojení do podnikání dalších subjektů, přičemž bez nich by k posuzované situaci vůbec nedošlo. Obviněný – v době pracovního působení ve společnosti P. S., která se zabývala odpadovým hospodářstvím – se infiltroval do podnikání dalších obchodních společností, zejména LIGHTHOUSE CONSULTING s.r.o.

a EKOLION,a.s. Do těchto dvou společností byli dosazeni zejména rodinní příslušníci obviněného.

Obviněný zajistil uzavření obchodních smluv, na jejichž podkladě jím ovládané společnosti získaly zakázky, které však fakticky provedly P. S., kde oficiálně působil. Uvedené společnosti prodávaly obchodním partnerům služby, které vykonaly P. S., a to za mnohem vyšší částky, než které jí samy platily. Obchodní společnosti ovládané obviněným neměly žádné zaměstnance ani prostředky, jejich činnost se omezovala na přefakturaci. Rizikové angažování obviněného tedy logicky vychází z jeho přístupu k řízení obchodních korporací a je přenositelné též mimo obor odpadového hospodářství, a proto se trest zákazu činnosti neredukuje výlučně na tento obor.

Ostatně platí, že odpadové hospodářství tvoří nedílnou součást činnosti většiny podnikatelů, byť jako vedlejší aktivita, nakolik se vyžadují povinnosti k předcházení vzniku odpadů, nakládání s nimi a kontrole. Odpadové hospodářství je spjaté s různými druhy výrobních procesů (zejména průmyslovou výrobou a stavebnictvím), ale také s nabídkou služeb pro spotřebitele. Zároveň je evidentní, že zvolené vymezení trestu zákazu činnosti neznemožňuje obviněnému fakticky jakékoli pracovní uplatnění. Obviněný se může realizovat například v tradičním zaměstnání v obchodní sféře, aniž by musel znovu vystupovat ve vrcholovém managementu obchodních společností.

16. Z uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby bylo o dovolání rozhodováno ve smyslu § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.

III. Přípustnost dovolání

17. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.

18. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

19. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod. Obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, totiž musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového důvodu podle § 265b tr. ř. a nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

20. Obviněný v podaném dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., který je naplněn v případech, kdy obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.

21. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

22. Na podkladě obviněným uplatněného důvodu dovolání a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněného.

IV. Důvodnost dovolání

23. Z předloženého dovolání se podává, že obviněný Mgr. Tomáš Kolinger, MBA, jím brojí proti výroku o trestu, který mu byl uložen napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze za spáchání pokračujícího zločinu zneužití informace a postavení v obchodním styku podle § 255a odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku ve znění zákona č. 333/2020 Sb. Namítá přitom jednak nedobytnost uloženého peněžitého trestu, jednak poukazuje na to, že kombinace citelného peněžitého trestu a dlouhodobého trestu zákazu činnosti je vzhledem k jejich výměře nepřiměřeně přísná a je v rozporu se zásadami platnými pro ukládání trestních sankcí.

24. K takto stručně shrnuté a výše podrobně rekapitulované dovolací argumentaci obviněného Nejvyšší soud uvádí, že tato odpovídá, pokud jde o námitku nedobytnosti uloženého peněžitého trestu, uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., konkrétně pak jeho první alternativě, o kterou jde v případech, kdy obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 7 Tdo 702/2017, publikované pod č. 9/2018 Sb. rozh. tr.). Jedná se nicméně o námitku věcně neopodstatněnou.

25. Podle § 68 odst. 6 tr. zákoníku platí, že peněžitý trest soud neuloží, je-li zřejmé, že by byl nedobytný. Předpokladem závěru o dobytnosti či nedobytnosti peněžitého trestu a nutnou podmínkou i pro řešení otázky, zda jsou vůbec důvody pro jeho uložení, je zjištění osobních a majetkových poměrů pachatele. Při zkoumání této podmínky uložení peněžitého trestu je nutné zjišťovat i závazky pachatele, především rozsah jeho zákonné vyživovací povinnosti a rozsah povinnosti k náhradě škody nebo nemajetkové újmy, které mají zásadně přednost před zaplacením peněžitého trestu. Z uvedeného též vyplývá, že peněžitý trest má být uložen jen v takové celkové výměře, v jaké je dobytný. Závěr o dobytnosti peněžitého trestu se musí opírat o spolehlivé zjištění osobních a majetkových poměrů pachatele, zejména pak jeho čistého příjmu, jehož výši lze případně stanovit odhadem soudu. Přitom je třeba zvážit nejen druh a hodnotu majetku pachatele, nýbrž i výši jeho odměny za práci, podnikatelské odměny, příjmů z kapitálového majetku, ze sociálních dávek a jiných příjmů, jakož i množství, druh a výši závazků pachatele. Neúplné zjištění těchto okolností a nesprávný odhad pachatelova příjmu a majetku by mohly vést k uložení nedobytného peněžitého trestu. Blíže k této problematice viz PÚRY, F. § 68. Výměra peněžitého trestu. In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1201–1202.

26. Pokud jde o nyní projednávanou trestní věc, obviněnému byl rozsudkem soudu prvního stupně uložen podle § 255 odst. 4 tr. zákoníku, ve znění účinném do 12. 8. 2017, trest odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen i peněžitý trest ve výměře 250denních sazeb po 2 000 Kč, tedy v celkové výměře 500 000 Kč. Vzhledem k tomu, že v průběhu odvolacího řízení obviněný, resp. jeho obhájce poukázal na možnost uložení vyššího peněžitého trestu namísto nepodmíněného trestu odnětí svobody, zabýval se Vrchní soud v Praze majetkovými poměry obviněného a zkoumal, zda je v jeho možnostech zaplacení vyššího peněžitého trestu. Zjistil přitom, že obviněný má čistý měsíční příjem ze zaměstnání ve výši 80 tisíc Kč a že má jednu vyživovací povinnost ve výši 15 tisíc Kč, přičemž nemá žádný hmotný ani nehmotný majetek. Obviněný popřel, že by v jeho prospěch byl zřízen svěřenský fond nebo že by od společnosti FREKO, ve které je zaměstnán na pozici generálního ředitele, pobíral další peněžité či jiné odměny (s výjimkou automobilu). Poté, co byl obviněný soudem upozorněn na to, že jeho příjmy ze zaměstnání by k zaplacení vyššího peněžitého trestu, který musí být uhrazen v určité lhůtě, rozhodně nepostačovaly, uvedl, že by požádal syna o půjčku. To zopakoval i na výslovný dotaz svého obhájce. Za takové situace odvolací soud přistoupil k uložení peněžitého trestu v celkové výměře 5 miliónů Kč, přičemž původně nepodmíněný trest odnětí svobody zmírnil a obviněného odsoudil podle § 255a odst. 3 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let. Obviněnému současně uložil i trest zákazu činnosti (k němu viz níže).

27. Z právě uvedeného je zřejmé, že odvolací soud se majetkovými poměry obviněného a jeho možnostmi stran zaplacení vyššího peněžitého trestu zabýval, a to právě z podnětu obhájce obviněného, který v průběhu odvolacího řízení navrhl uložení vyššího peněžitého trestu namísto nepodmíněného trestu odnětí svobody. Obviněný byl přitom soudem druhého stupně výslovně upozorněn na to, že jím deklarované příjmy ze zaměstnání nebudou, za situace, kdy nemá žádný jiný majetek a má navíc uloženou vyživovací povinnost, k zaplacení peněžitého trestu postačovat. Na toto upozornění obviněný reagoval tím, že by si peníze půjčil od syna, který je jediným akcionářem ziskové společnosti FREKO a který mu mj. poskytuje nemovitost k bydlení.

28. Za takové situace nelze podle Nejvyššího soudu odvolacímu soudu vytýkat, že uvedenou „nabídku“ obviněného přijal a obviněnému uložil citelný peněžitý trest výměnou za uložení podmíněného trestu odnětí svobody. Byť si lze představit, že majetkové poměry obviněného mohly být zkoumány ještě podrobněji (např. mohlo být ověřeno, zda obviněný profituje ze svěřenského fondu KOLDA, který spravuje jeho syn, popř. mohlo být dotazem na příslušné státní instituce zjištěno, zda obviněný obdržel od společnosti FREKO nějaké mimořádné odměny), bylo možno akceptovat opakované ujištění obviněného o tom, že si na zaplacení peněžitého trestu půjčí peníze od syna.

To platí tím spíš za situace, kdy bylo zjištěno, že syn obviněného je jediným akcionářem vysoce ziskové společnosti FREKO, působí v řadě dalších společností a vlastní nejméně jednu nemovitost. Je naopak s podivem, že obviněný poté, co se v průběhu odvolacího řízení dožadoval uložení vyššího peněžitého trestu výměnou za podmíněně odložený trest odnětí svobody, nyní v podaném dovolání proti tomuto trestu zjevně účelově brojí a poukazuje na to, že s ohledem na výši jeho příjmů ze zaměstnání se jedná o trest nedobytný.

Na nedostatečnost jeho příjmů ze zaměstnání byl přitom upozorňován odvolacím soudem, načež zdůrazňoval možnost půjčky od rodiny. Pokud jde o vyživovací povinnost obviněného, ta byla samozřejmě při rozhodování odvolacího soudu zohledněna. Pokud obviněný v žádosti o odklad výkonu peněžitého trestu, resp. o povolení splátek bez dalších podrobností zmínil neschopnost společnosti FREKO poskytnout mu tak vysokou půjčku, k tomuto blíže nepodloženému tvrzení nelze než uvést, že jednak odvolací soud tuto skutečnost nemohl brát v době svého rozhodování v potaz, a jednak že finanční prostředky může obviněnému poskytnout přímo jeho syn ze svého osobního majetku, např. z prodeje nemovitostí.

Konečně, jestliže obviněný zmiňuje zájmy poškozených, je nutno upozornit na to, že napadeným rozsudkem byla poškozená společnost P. S. podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. V současné době přitom v žádném případě nelze předjímat, zda a případně v jaké výši bude obviněnému v civilním řízení uložena povinnost nahradit této společnosti škodu, když navíc škoda není ani znakem trestného činu, za který byl obviněný odsouzen, a proto v tomto směru nebylo v trestním řízení prováděno dokazování.

Na závěrem vypořádání této námitky obviněného tak Nejvyšší soud uvádí, že se jedná o námitku účelovou a navíc zjevně neopodstatněnou.

29. Pokud jde o námitku směřující proti uloženému trestu zákazu činnosti, kterým bylo obviněnému zapovězeno vykonávat funkce ve statutárních orgánech obchodních společností a družstev nebo tyto zastupovat na základě zplnomocnění na dobu 7 let, Nejvyšší soud uvádí, že tuto námitku nebylo možno podřadit pod obviněným uplatněný ani pod žádný jiný ze zákonem stanovených důvodů dovolání. Je tomu tak proto, že trest zákazu činnosti může být podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku obviněnému uložen na jeden rok až deset let. Nyní uložený trest zákazu činnosti ve výměře 7 let je tak bezesporu trestem uloženým v rámci zákonem stanoveného rozmezí. Současně je nepochybné, že existuje úzká, přímá a bezprostřední souvislost zakazované činnosti s činností, při níž došlo ke spáchání trestného činu.

30. Pouze nad rámec uvedeného konstatování je však možno dodat, že Nejvyšší soud se s rozhodnutím odvolacího soudu stran trestu zákazu činnosti plně ztotožňuje i po věcné stránce. Je skutečností, že obviněný se vytýkané trestné činnosti dopustil v pozici obchodního ředitele společnosti P. S. a současně při jeho zapojení do podnikání dalších subjektů. S ohledem na povahu trestné činnosti, které se obviněný dopustil, je proto zcela namístě, aby bylo obviněnému zapovězeno zastupování jakýchkoliv obchodních korporací, ať už jako jejich statutární zástupce, nebo na základě plné moci, a bez ohledu na zaměření jejich činnosti. Je možno souhlasit se státním zástupcem, že rizikové angažování obviněného vychází z jeho přístupu k řízení obchodních korporací a je přenositelné též mimo obor odpadového hospodářství, a proto trest zákazu činnosti nelze redukovat výlučně na tento obor. Nejvyšší soud je dokonce toho názoru, že trest zákazu činnosti měl být obviněnému uložen již soudem prvního stupně, a pokud se tak nestalo, odvolací soud toto pochybení zcela správně napravil. Ani výměra uloženého trestu zákazu činnosti přitom není, s ohledem na povahu a rozsah trestné činnosti obviněného, nijak výjimečná. Je navíc možno podotknout, že sám obviněný ve svém vyjádření v odvolacím řízení uvedl, že je s ohledem na trestní stíhání nezaměstnatelný a že pracuje ve společnosti svého syna. Není proto zřejmé, jaké zásadní profesní uplatnění je obviněnému uloženým trestem znemožněno. K této námitce, jakkoliv nepodřaditelné pod žádný zákonný dovolací důvod, je tak možno uzavřít, že trest zákazu činnosti, který byl obviněnému uložen, není trestem nepřiměřeně přísným, a to ani v kombinaci s uloženým peněžitým trestem.

31. Nejvyšší soud závěrem shrnuje, že vhledem k tomu, že relevantně uplatněnou námitku nedobytnosti peněžitého trestu shledal neopodstatněnou, přičemž námitku týkající se trestu zákazu činnosti nebylo možno v dovolacím řízení řádně projednat, nedošlo k naplnění žádného ze zákonem stanovených dovolacích důvodů.

V. Způsob rozhodnutí dovolacího soudu

32. Ze shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud o dovolání obviněného Mgr. Tomáše Kolingera, MBA, rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle kterého Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.

33. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 18. 9. 2024

JUDr. Aleš Kolář předseda senátu