U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. září 2014 o
dovoláních, která podali obvinění JUDr. M. D. a Bc. J. P. proti usnesení
Krajského soudu v Brně ze dne 27. 6. 2013, sp. zn. 7 To 218/2013, jako soudu
odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 15 T
112/2012, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněných JUDr. M. D.
a Bc. J. P. odmítají.
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 26. 3. 2013, sp. zn. 15 T 112/2012,
byli obvinění JUDr. M. D. a Bc. J. P. uznáni vinnými přečinem dotačního podvodu
podle § 212 odst. 2, 4 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr.
zákoník“), kterého se dle skutkových zjištění dopustili jednáním spočívajícím v
tom, že:
„1) dne 31. 8. 2010 jako jednatelé společnosti SAŠ, s.r.o. se sídlem Mírová
349/59, Rohatec, IČ: 29226511, (dále jen zaměstnavatel), ač uzavřeli s Úřadem
práce v H. se sídlem L. a., H., zastoupeným ředitelem RNDr. V. Š. (nyní Úřad
práce České republiky, kontaktní pracoviště H.) „Dohodu o vyhrazení tří
společensky účelných pracovních míst a poskytnutí příspěvku“, jejímž předmětem
byl závazek zaměstnavatele za podmínek uvedených v předmětné dohodě zřídit tři
pracovní místa v profesi nižší administrativní pracovník, na která měli na dobu
od 1. 9. 2010 nejméně do 31. 1. 2011 přijmout žadatele o zprostředkování
zaměstnání Z. H., T. B., a J. D., na základě čehož měli od Úřadu práce v H.
čerpat příspěvek na úhradu vyplacených mzdových nákladů na jednotlivé
zaměstnance, přesto vědomě v rozporu s obsahem dohody zřídili pouze dvě
pracovní místa, neboť J. D. po celou dobu vykonával činnost, která vůbec
neodpovídala pracovní pozici dle uzavřené dohody a popisu práce podle
pracovních smluv, T. B. a Z. H., pak navíc v době od měsíce září do poloviny
měsíce října 2010 vykonávali práci pro třetí subjekt, přičemž za tyto služby
jim nebyly účtovány žádné poplatky a nebyly vůbec fakturovány, čímž došlo k
využití příspěvku pro třetí subjekt, což před pracovníky úřadu práce zatajili a
část reálně poskytnutého příspěvku za měsíce září až prosinec 2010 ve výši
44.000- Kč (u J. D.) a za září a polovinu měsíce října 2010 ve výši 33.000,- Kč
(u T. B. a Z. H.) tak čerpali neoprávněně v rozporu s § 44 a násl. z. č.
218/2000 Sb. o rozpočtových pravidlech, čímž způsobili Úřadu práce České
republiky, kontaktní pracoviště H., škodu ve výši 77.000,- Kč,
2) dne 3l. 8. 2010 jako jednatelé společnosti SAŠ, s.r.o. se sídlem Mírová
349/59, Rohatec, IČ: 29226511, (dále jen zaměstnavatel), ač uzavřeli s Úřadem
práce v H. se sídlem L., H., zastoupeným ředitelem RNDr. V. Š. (nyní Úřad práce
České republiky, kontaktní pracoviště H.) „Dohodu o vyhrazení čtyř společensky
účelných pracovních míst a poskytnutí příspěvku“, jejímž předmětem byl závazek
zaměstnavatele za podmínek v dohodě uvedených zřídit čtyři pracovní místa v
profesi nižší administrativní pracovník, na která měli do pracovního poměru na
dobu od 1. 9. 2010 nejméně do 31. 1. 2011 přijmout žadatele o zprostředkování
zaměstnání M. P., M. S., Z. V., a I. H., na základě čehož měli od Úřadu práce v
H. čerpat příspěvek na úhradu vyplacených mzdových nákladů na jednotlivé
zaměstnance, přesto vědomě v rozporu s obsahem dohody zřídili pouze tři
pracovní místa, neboť Z. V. po celou dobu vykonávala činnost, která vůbec
neodpovídala pracovní pozici dle uzavřené dohody a popisu práce podle
pracovních smluv a I. H. vykonávala činnost dle uzavřené dohody a popisu práce
až od měsíce listopadu 2010, což před pracovníky úřadu práce zatajili a část
reálně poskytnutého příspěvku za měsíce září až prosinec 2010 (u Z. V.) a září
až říjen 2010 (u I. H.) v celkové výši 66.000,- Kč tak čerpali neoprávněně v
rozporu s § 44 a násl. z. č. 218/2000 Sb. o rozpočtových pravidlech, čímž
způsobili Úřadu práce České republiky, kontaktní pracoviště H. škodu ve výši
66.000,- Kč“.
Za to byli obviněný JUDr. M. D. a obviněný Bc. J. P. shodně odsouzeni podle §
212 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody ve výměře 1 (jednoho) roku,
jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku
podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 (dvou) let.
Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byl Úřad práce České republiky, kontaktní pracoviště
Hodonín, IČ:72496991, odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve
věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 26. 3. 2013, sp. zn. 15 T
112/2012, podali oba spoluobvinění odvolání zaměřená do všech výroků rozsudku
nalézacího soudu.
O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 27. 6. 2013,
sp. zn. 7 To 218/2013, a to tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání obou obviněných
zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 6. 2013, sp. zn. 7
To 218/2013, podali oba obvinění dovolání (č. l. 449 – 456, 477 – 485), a to
samostatně, nicméně prostřednictvím téhož obhájce a až na drobné detaily i
shodně odůvodněná. Nejvyšší soud tedy obě podaná dovolání spojil.
Obvinění shodně uplatnili dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s
tím, že rozhodnutí soudů obou stupňů obsahují pouze minimální údaje a informace
o právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení, resp.
obsahují zásadní právní vady, což je činí nepřezkoumatelnými. Namítli, že soudy
zjištěný skutek nesprávně právně posoudily jako přečin dotačního podvodu podle
§ 212 odst. 2, 4 tr. zákoníku, neboť poskytnutý příspěvek byl zcela užit na
mzdové náklady pracovníků, když je třeba odlišovat účel poskytnutí příspěvku a
podmínky jeho poskytnutí. Současně podle obviněných každé porušení rozpočtové
kázně nemusí znamenat porušení účelu dotace. Nicméně soudy dle jejich názoru
nesprávně dovodily, že předmětný přečin dotačního podvodu spočívá údajně v tom,
že zaměstnavatel musí zřídit a vyhradit pracovní místa pro pracovníky, než je
přijme do pracovního poměru a pak po celou dobu, po kterou jsou vypláceni
úřadem práce příspěvky, musí zaměstnavatel přidělovat zaměstnancům jen takový
druh práce, který mají sjednaný v pracovních smlouvách a v případě, že nemá
takový druh práce, tak je zaměstnavatel povinen tuto skutečnost oznámit úřadu
práce a požádat jej o změnu druhu práce uvedenou v dohodě o vyhrazení
společensky účelných vyhrazených míst (dále jen „SÚPM“), a to formou dodatku.
Dle tohoto nesprávného právního názoru, pokud tak zaměstnavatel neučiní, tak je
toto kvalifikováno jako údajně úmyslné zatajení této skutečnosti, a protože se
jedná o účelové příspěvky, tak tímto údajně není dodržen účel dotace a
zaměstnavatel se dopouští uvedeného přečinu dotačního podvodu. S uvedeným
závěrem obvinění nesouhlasí, když nejméně účelovost příspěvků byla prokazatelně
dodržena a soudy nesprávně směšují pojmy „zřízení“ pracovního místa a
„vyhrazení“ pracovního místa. Obvinění taktéž shledávají rozhodnutí soudů
rozpornými i čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Zcela byl navíc
dle jejich názoru pominut extrémní rozpor mezi zjištěnými skutečnostmi a
dovozeným právním hodnocením, kdy se odvolací soud jejich námitkami vůbec
nezabýval a s jednotlivými argumenty obsaženými v podaných odvoláních se nijak
nevypořádal.
Závěry soudů jsou dle obviněných rovněž v nesouladu s § 12 odst. 2 tr.
zákoníku, neboť obvinění se zapojili do projektu snížení nezaměstnanosti,
příslušní pracovníci skutečně pracovali a pobírali mzdu, kdy účelem projektu
bylo právě zapojení pracovníků do pracovního procesu, získání praxe a předně
naučení se potřebným pracovním návykům, což bylo bezpečně splněno. Případné
tvrzené nedodržení podmínek příspěvku by mělo znamenat vrácení příspěvku a
dovození odpovědnosti podle jiných právních norem, ale nikoli trestní postih,
jenž by byl namístě zejména v případě přisvojení si poskytnutých finančních
prostředků, což prokazatelně nenastalo, neboť by zde muselo být prokázáno i
porušení účelu, k čemuž nedošlo. Jejich aktivitu nelze označit za společensky
škodlivou, přičemž i kdyby se hypoteticky svojí prací dopustili nějakého
údajného porušení právních předpisů, tak mělo být přistoupeno k jiným než
trestněprávním postihům. Obvinění se navíc domnívají, že orgány činné v
trestním řízení prováděly šetření na dodržování pracovně právních předpisů a
porušení rozpočtové kázně protiprávně, neboť tuto kompetenci má jen finanční
úřad.
Obvinění dále tvrdí, že jejich jednání nebylo trestným činem pro absenci
subjektivní stránky, neboť jejich vědomí popsané ve skutkové větě není úmyslem.
Při získání příspěvku na SÚPM a při uzavření dohod na vyhrazení SÚPM neporušili
žádný právní předpis, splnili všechny procedurální úkony pro získání příspěvků
na vyhrazení SÚPM, přičemž při vyřizování příspěvků se nedopustili sebemenšího
pochybení a ani soud dovolací, ani soud prvního stupně, toto nezpochybnil.
Následně obvinění poukazují na znění § 212 odst. 2 tr. zákoníku s tím, že
jejich útok byl shledán v zatajení skutečnosti v podobě nedodržení účelu
dotace. Podle názoru obviněných ovšem nebyl zjištěn účel dotace, který je dán
zákonem č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, v platném znění (dále jen „zákon o
zaměstnanosti“) a dohodou o vyhrazení SÚPM a poskytnutí příspěvku (dále jen
„dohoda“). Přitom dovozují, že účelem bylo vyhrazení pracovního místa, což bylo
dodrženo. K tomu obvinění dodávají, že pokud nebyl řádně zjištěn účel dohody,
nemohlo být zjištěno užití příspěvku na účel jiný, když v daném případě byly
přijaté prostředky užity výhradně na úhradu mzdových nákladů.
V další části svých podání obvinění namítají, že nebyl naplněn znak větší škody
ve smyslu § 212 odst. 4 tr. zákoníku, protože porušením rozpočtové kázně
nevzniká škoda. V případě, že se prokáže porušení rozpočtové kázně, příjemce je
povinen vrátit poskytnuté příspěvky. O porušení rozpočtové kázně přitom
rozhoduje údajně zásadně finanční úřad a nikoli orgány činné v trestním řízení.
Dle obviněných je předmětné usnesení i předmětný rozsudek v rozporu se zákonem
o zaměstnanosti, který upravuje pravidla pro přidělování všech příspěvků, které
Ministerstvo práce a sociálních věcí prostřednictvím úřadu práce poskytuje
žadatelům. Obvinění však nezískali dotaci od úřadu práce, ale na podkladě
dohody jim byl poskytnut příspěvek na vyhrazení SÚPM, což zcela splnili. Soudy
přitom měly nesprávně dovodit, že zaměstnavatel je v případě získání příspěvku
povinen zřídit pracovní místo a zároveň po celou dobu poskytování peněz
disponovat sjednaným množstvím a druhem práce. Dle rozsudku by pak
zaměstnavatel, který takové místo nezřídil, změnil účel dotace na jiný určený
účel. Podle zákona o zaměstnanosti je ale příspěvek určen na vytvoření
pracovního místa a následně musí být použit na mzdovou politiku zaměstnavatele.
Soudy ovšem chybně dovodily, že je určen na podporu zaměstnavatele, jenž musí
splnit řadu podmínek. Pokud jde o druh příspěvku, obvinění se domnívají, že
byla nesprávně aplikována vyhláška č. 518/2004 Sb., kterou se provádí zákon o
zaměstnanosti (dále jen „vyhláška“). Soudy totiž nerozlišily druhy příspěvků ve
smyslu § 25 a § 26 vyhlášky a zaměnily pojem vyhrazené“ pracovní místo za
nesprávně užitý pojem „zřízené“ pracovní místo. Obvinění rovněž namítli, že
předmětný rozsudek i usnesení jsou v rozporu se zákonem č. 218/2000 Sb., o
rozpočtových pravidlech (dále jen „zákon o rozpočtových pravidlech“), když
nesouhlasí s tím, že by pochybili, jestliže přidělovali zaměstnancům i práci
jiného druhu, než kterou měli tito pracovníci sjednanou v dohodách o vyhrazení
SÚPM, a kterou mají současně uvedenou v jejich pracovních smlouvách, neboť se
takto mohlo jednat pouze o porušení rozpočtové kázně. Přidělování práce je
oprávněn kontrolovat pouze státní úřad inspekce práce, a tedy bylo porušeno i
příslušné ustanovení zákoníku práce, stejně jako zákon č. 552/1991 Sb., o
státní kontrole, neboť úřad práce provedl 4 kontroly, kdy však ani úřad práce,
ani orgány činné v trestním řízení a ani soudy neuvedly, že by se snad obvinění
dopustili jakéhokoli nedostatku, který by byl uvedenými orgány státní správy
označen.
Obvinění dále podrobně rozebírají znění skutkové věty výroku o vině a rozporují
jednotlivé pojmy, jména, slovní spojení a významy. V této souvislosti dochází k
závěru, že rozsudek, jímž byli uznáni vinnými přečinem dotačního podvodu podle
§ 212 odst. 2, 4 tr. zákoníku, je nepřezkoumatelný a neodpovídá ani požadavkům
na řádné odůvodnění rozsudku dle § 125 odst. 1 tr. ř. Odvolací soud pak tyto
nedostatky neodstranil, čímž zatížil řízení vadou.
V dovolání obviněného JUDr. M. D. je pak poukazováno na výklady týkající se §
250a a § 250b zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších
předpisů, s nimiž závěry soudů činných dříve v této věci rovněž údajně nejsou v
souladu. Ze znění § 212 odst. 2 vyplývá, že tato skutková podstata se vztahuje
pouze k účelovým dotacím, subvencím nebo návratným finančním výpomocím nebo
příspěvkům, jejichž účelovost plyne z příslušné smlouvy, subvence, dohody nebo
rozhodnutí. Obviněný zde také uvádí, že v projednávané věci byl účel příspěvku
ve vyhrazení pracovních míst a prostředky byly určeny jako příspěvek na mzdové
náklady. V průběhu řízení pak bylo prokázáno, že toto vše bylo dodrženo. V
zásadě pokud nejde o účelovou dotaci, subvenci nebo návratnou finanční výpomoc
nebo příspěvek, může příjemce získané prostředky použít podle svého uvážení na
jakýkoli účel v oblasti své činnosti a v souladu s příslušnými předpisy, což
bylo v projednávaném případě dodrženo. Z výslechu svědkyně JUDr. R. pak
vyplynulo, že ani úřad práce sám neměl stanovený obsah práce jednotlivých
pracovních funkcí, a to ani v žádné interní směrnici, natož v obecně závazné
právní normě. Naprosto podstatné je jen to, že pracovní místa byla vyhrazena a
nikoli zřízena. Tento příslušný orgán statní správy tedy sám potvrdil, že škoda
nevznikla, a soudy proto dle názoru obviněného nemohou dovozovat škodu svou
úvahou, když příslušné státní orgány potvrzují, že ke škodě nedošlo. Žádným
zavazujícím způsobem nebyla stanovena výše případného porušení rozpočtové kázně
a v důsledku toho v průběhu trestního řízení vzal úřad práce žádost o náhradu
škody zpět.
Obviněný Bc. J. P. pak v rámci svého dovolání navíc ve vztahu k otázce zavinění
uvedl, že se ani jedenkrát neúčastnil vedení společnosti SAŠ, s. r. o., při
přidělování pracovních úkolů zaměstnancům a nenesl jako jednatel za tuto oblast
činnosti odpovědnost vůči společnosti, navíc ukončil činnost jednatele
společnosti dnem 22. 9. 2010, tedy ještě dříve, než úřad práce poskytl první
měsíční příspěvek, což ani soud nalézací a ani soud odvolací nerozporují.
Vzhledem k uvedenému je tedy zřejmé, že obviněný ani nemohl vědět, že někdo
jiný ve společnosti svým případným jednáním mohl eventuálně takové případné
porušení nebo ohrožení způsobit, a v případě, že by se tak skutečně stalo, což
však odmítá, tak nemohl být s tímto srozuměn.
Na podkladě výše uvedených námitek obvinění JUDr. M. D. a Bc. J. P. navrhli,
aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 6. 2013, sp. zn. 7
To 218/2013, zrušil v celém rozsahu, stejně jako jemu předcházející rozsudek
Okresního soudu v Hodoníně ze dne 26. 3. 2013, sp. zn. 15 T 112/2012, a věc
vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Obviněný Bc. J. P. pak navrhl, aby
Nejvyšší soud případně sám rozhodl ve věci tak, že se obviněný v plném rozsahu
zprošťuje obžaloby.
K dovolání obviněných se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř.
písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen
„státní zástupce“).
Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněných, uvedl, že
neshledal, že by se v projednávané věci jednalo o případ tzv. extrémního
nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními
závěry na straně druhé. Soudy dříve činné ve věci totiž na základě důkazů
pořízených a provedených v souladu se zákonem dovodily skutkový stav věci,
který je namístě užít jako výchozí podklad pro hmotně právní kvalifikaci. V
případě zvažování aplikace § 212 tr. zákoníku jsou orgány činné v trestním
řízení povinny posoudit získání dotace, subvence nebo návratné finanční
výpomoci nebo příspěvku příslušným subjektem, všechny související podmínky a
jejich naplnění a na základě toho autoritativně konstatovat závěr o spáchání či
nespáchání trestného činu, aniž by, protože se jedná o posouzení viny, byly
vázány rozhodnutím jiných orgánů. To značí, že byť i jiné správní orgány v
oblasti dotací, zaměstnanosti a kontroly mají oprávnění posuzovat některé dílčí
skutečnosti a dovozovat příslušné závěry, hodnocení, zda byl a kým spáchán
trestný čin, je oprávněním a současně povinností orgánů činných v trestním
řízení. Tvrzení obviněných, že ve věci měly být činné finanční úřady, úřady
práce apod., jsou proto v zásadě irelevantní.
Podstatou posuzovaného jednání obviněných bylo, že jako jednatelé společnosti
SAŠ, s. r. o., uzavřeli s Úřadem práce v H. dvě dohody, jejichž předmětem bylo
poskytnutí příspěvku podle § 26 vyhlášky, tedy příspěvku na SÚPM. Poskytnutí
příspěvku bylo vázáno na jisté podmínky v podobě povinnosti vyhradit pracovní
místa s určenou profesí, přijmout na ně jmenovitě určené zaměstnance a po
určitou dobu je zaměstnávat. Obvinění ale zřídili méně pracovních míst, neboť
všichni zaměstnanci neprováděli po celou dobu stanovený druh práce, případně
pracovali pro třetí subjekt, aniž by byly přefakturovány potřebné částky. Část
příspěvku tedy byla vyplacena neoprávněně, protože nebyly splněny výše uvedené
podmínky dohody, neboť zaměstnanci nepracovali pro společnost SAŠ, s. r. o., ve
sjednané profesi. Státní zástupce neshledal důvodnou ani námitku obviněných, že
svým jednáním stanovené podmínky neporušili, neboť, stručně řečeno, zaměstnali
příslušné pracovníky a vypláceli jim mzdu. Uvedl, že samotné zaměstnání
zaměstnance a vyplácení mu mzdy není důvodem pro poskytnutí příspěvku ve smyslu
§ 26 vyhlášky, ale pouze běžným pracovněprávním vztahem. Pokud však do tohoto
vztahu vstoupí prostřednictvím dotace určitý státní orgán, je namístě splnit
další sjednané či zákonem stanovené podmínky, které však v projednávané věci
nebyly ze strany obviněných splněny. Státní zástupce pak dodal, že obvinění
postupovali zřetelně záměrně a cíleně a také déledobě a opakovaně, tudíž
nepochybně v úmyslu přímém ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
Současně svým jednáním naplnili i kvalifikovanou skutkovou podstatu podle § 212
odst. 4 tr. zákoníku, neboť způsobili neoprávněné vyplacení příspěvku ve výši
143.000 Kč. Zmíněný účinek jejich útoku je přitom škodou, a to bez ohledu na
obecně platnou možnost jeho nápravy vrácením neoprávněně vyplacených
prostředků. Aplikace § 212 odst. 2, 4 tr. zákoníku potom není vyloučena ani s
ohledem na § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Závěrem státní zástupce uvedl, že všechny
podstatné skutečnosti vyplývají ze sjednaných dohod, případně ze souvisejících
právních norem, aniž by bylo namístě je zpochybňovat. Za neadekvátní pokládá
spíše argumentaci obviněných, kteří jednak zkreslují podstatu svého činu a až
přehnaně formálním a nepřiléhavým způsobem poukazují na jednotlivé pojmy užité
v napadených rozhodnutích a rozporují jinak ustálená a zřejmá slovní vyjádření,
aniž by zohledňovali základ celé věci.
Vzhledem k výše uvedeným závěrům státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud
dovolání obviněného JUDr. M. D. a obviněného Bc. J. P. odmítl podle § 265i
odst. 1 písm. e) tr. ř. jako nedůvodná.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou
výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnou osobou, zda
mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro věcné
přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí
dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 6. 2013, sp. zn. 7 To
218/2013, jsou přípustná z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h)
tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadají pravomocné
rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřují proti rozhodnutí, jímž byl
zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byli obvinění uznáni
vinnými a byl jim uložen trest. Obvinění jsou § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř.
osobami oprávněnými k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu,
který se jich bezprostředně dotýká). Dovolání, která splňují náležitosti obsahu
dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svého obhájce,
tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e
odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněnými
uplatněných dovolacích důvodů.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo
nutno posoudit, zda obviněnými JUDr. M. D. a Bc. J. P. vznesené námitky
naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.
Obvinění shodně uplatnili dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat,
že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován
jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný
trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze
vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní
posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z
dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke
zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např.
názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS
279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím
řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení
důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy
nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje
správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže
změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti
na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v
řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav
věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního
stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud
odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení
může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů
[zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz
přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že
východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená
v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další
soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva
(především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze podřadit
námitky, v rámci nichž je namítáno nesprávné hodnocení důkazů, a z nich
plynoucí vadná skutková zjištění, případně jsou prosazovány vlastní hodnotící
úvahy ve vztahu k provedeným důkazům a vlastní verze skutkového stavu věci.
Takto vznesené námitky jsou založeny na podkladě vlastního hodnocení
provedených důkazů a ve skutečnosti se týkají procesní stránky věci (provádění
a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněných) k revizi skutkových
zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení skutku vychází.
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího
důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy dovolací soud vždy
vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a
druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně
předmětného skutku, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná
skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout.
Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný.
Lze přisvědčit dovolatelům v jejich tvrzení, že se zřetelem k zásadám, které
vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší
soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním jen
výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů
a provedenými důkazy, kterýžto dovolatelé namítají. Takový rozpor spočívá
zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah
důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z
logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů
jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato
zjištění učiněna, apod. Zásahu do skutkových zjištění soudů, kterého se
obviněný v rámci svých námitek v podstatě dožaduje, je tedy dovolací soud
oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti
soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity
práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy
nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv.
extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými
důkazy na straně druhé.
O takový případ se však v projednávané věci i přes rozsáhlou argumentaci
obviněných nejedná, neboť Nejvyšší soud existenci tzv. extrémního nesouladu
mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Hodoníně, která se stala podkladem
napadeného usnesení Krajského soudu v Brně, na straně jedné a provedenými
důkazy na straně druhé neshledal. Skutková zjištění soudů mají zřejmou
obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce
obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny pečlivým způsobem právě v
souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém celku,
ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. V této souvislosti lze odkázat na
podrobné odůvodnění nalézacího soudu (zejména str. 8 až 10 rozsudku). Nalézací
soud vycházel z celé řady důkazů, zejména pak z výpovědí obou obviněných, dále
svědků H. H. a J. Š., jednatelů společnosti SAŠ, s. r. o., ve dvou různých
obdobích, svědků I. H., Z. H. a T. B., kteří byli zaměstnáni u společnosti SAŠ,
s. r. o., na pozici nižšího administrativního pracovníka, svědků Ing. P. T.,
JUDr. L. R. a M. V., kteří se vyjádřili k dohodám uzavřených se společností
SAŠ, s. r. o., a kontrolám ve vztahu k těmto provedeným, svědků Ing. B. C. a M.
D., kteří byli společníky společnosti a zaměstnanci společnosti SAŠ, s. r. o.
Dále vycházel i z celé řady listinných důkazů (str. 7 rozsudku nalézacího
soudu).
Přečinu dotačního podvodu podle § 212 odst. 2, 4 tr. zákoníku se dopustí ten,
kdo použije, v nikoli malém rozsahu, prostředky získané účelovou dotací,
subvencí nebo návratnou finanční výpomocí nebo příspěvkem na jiný než určený
účel, a způsobí-li takovým činem větší škodu.
Ustanovení o trestném činu dotačního podvodu podle § 212 tr. zákoníku,
zajišťuje ochranu poskytování subvencí, dotací, nebo návratných finančních
výpomocí nebo příspěvků, jakož i jejich účelovému určení, a proto v konečném
důsledku chrání i cizí majetek v oblasti poskytování subvencí, dotací,
návratných finančních výpomocí nebo příspěvků. Dotací se obecně rozumí
zpravidla pravidelný příděl peněz nejčastěji poskytovaný obcím, některým úřadům
nebo ústavům, ale i fyzickým a právnickým osobám. V zásadě pokud nejde o
účelovou dotaci, subvenci nebo návratnou finanční výpomoc nebo příspěvek, může
příjemce získané prostředky použít podle svého uvážení na jakýkoli účel v jeho
oblasti činnosti a samozřejmě v souladu s příslušnými předpisy. Použitím
prostředků získaných účelovou dotací se rozumí vlastní spotřebování prostředků,
poté co byly poskytnuty, na jiný než určený účel. Jde o úmyslný trestný čin.
Úmysl (srov. § 15 tr. zákoníku) zde musí zahrnovat i nikoli malý rozsah
použitých peněžních prostředků na jiný než určený účel bez souhlasu věřitele.
Pokud jde o zavinění u následku v rámci odst. 4, postačí ve smyslu § 17 písm.
a) tr. zákoníku nedbalost (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140
až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2119 – 2126).
Podle § 9 odst. 1, 2 tr. ř. orgány činné v trestním řízení posuzují předběžné
otázky, které se v řízení vyskytnou, samostatně; je-li tu však o takové otázce
pravomocné rozhodnutí soudu nebo jiného státního orgánu, jsou orgány činné v
trestním řízení takovým rozhodnutím vázány, pokud nejde o posouzení viny
obviněného. Jestliže rozhodnutí o takové otázce nebylo ještě vydáno, vyčkají
jeho vydání.
Pokud pak orgány činné v trestním řízení posuzují naplnění skutkové podstaty
uvedeného přečinu dotačního podvodu, resp. posuzují, zda došlo k neoprávněnému
získání dotace, subvence nebo návratné finanční výpomoci nebo příspěvku
poslušným subjektem, posuzují otázku viny, a tedy nejsou rozhodnutími jiných
orgánů vázány. Nejvyšší soud se tedy ztotožňuje s vyjádřením státního zástupce,
že přestože i jiné správní orgány v oblasti dotací, zaměstnanosti a kontroly
mají oprávnění posuzovat některé dílčí skutečnosti a dovozovat příslušné
závěry, hodnocení, zda byl a kým spáchán trestný čin, je oprávněním a současně
povinností orgánů činných v trestním řízení. Sama existence jiné právní normy,
umožňující nápravu závadného stavu způsobeného obviněnými, ještě nezakládá
nutnost postupu jen podle této normy, bez možnosti aplikace trestně právních
institutů. Základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před
kriminalitou. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze
zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu v posuzovaném případě, nemůže
stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (fyzických a
právnických osob) poukazem na primární existenci institutů správního práva či
jiných právních odvětví (občanského, obchodního práva), jimiž lze zajistit
nápravu. Uvedené námitce, že ve věci byly oprávněny jednat toliko úřady státní
správy, zejména pak úřady práce, nelze přisvědčit.
Obvinění jako zástupci společnosti SAŠ, s. r. o., uzavřeli s Úřadem práce v H.
dvě dohody o vyhrazení společensky účelných pracovních míst a poskytnutí
příspěvku, a to dohodu ze dne 31. 8. 2010, ve prospěch tří uchazečů o
zaměstnání (Z. H., T. B. a J. D.), a dohodu ze dne 31. 8. 2010, ve prospěch
čtyř uchazečů o zaměstnání (M. P., M. S., Z. V. a I. H.). Uvedené dohody byly
uzavřeny podle § 113 a § 119 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, a podle §
26 vyhlášky č. 518/2004 Sb., kterou se provádí zákon č. 435/2004 Sb., o
zaměstnanosti (dále jen „vyhláška“).
Ustanovení § 26 vyhlášky říká, že příspěvek na společensky účelné pracovní
místo, které zaměstnavatel vyhradil pro konkrétního uchazeče o zaměstnání, se
poskytuje měsíčně nebo v jiném dohodnutém období a je splatný do 30
kalendářních dnů od předložení vyplacených mzdových nákladů.
Podle § 25 odst. 1 vyhlášky příspěvek na společensky účelné pracovní místo,
které zaměstnavatel nově zřizuje a které bude obsazovat uchazeči o zaměstnání
po dobu sjednanou v dohodě, nebo na společensky účelné pracovní místo vytvořené
uchazečem o zaměstnání za účelem výkonu samostatné výdělečné činnosti, může být
poskytnut jako
a) návratný příspěvek,
b) příspěvek na úhradu úroků z úvěrů, nebo
c) jiný účelově určený příspěvek.
Přestože z obsahu skutkové věty se může zdát, že soudy zaměnily pojmy
„vyhrazení“ a „zřízení“ pracovního místa, je zřejmé, že dohody se týkaly
vyhrazení pracovních míst pro konkrétní uchazeče o zaměstnání, kdy však tato
pracovní místa musela být nejdříve zřízena, resp. založena, nikoli však ve
smyslu § 25 vyhlášky, jak naznačují obvinění.
Obvinění namítají, že účel dotace nebyl vymezen, kdy dovozují, že účelem bylo
vyhrazení pracovních míst, což bylo dodrženo, kdy příspěvky byly užity výhradně
na úhradu mzdových nákladů, jak bylo v dohodách uzavřených s Úřadem práce v H.
určeno, tedy, že nedošlo ke spáchání trestného činu.
Jak již bylo uvedeno výše, z ustanovení § 212 odst. 2 tr. zákoníku vyplývá, že
použitím prostředků získaných účelovou dotací se rozumí vlastní spotřebování
prostředků, poté co byly poskytnuty, na jiný než určený účel. Účelem dotace
bylo poskytnutí příspěvku, konkrétně mzdových nákladů, na společensky účelné
pracovní místo, které zaměstnavatel vyhradí pro konkrétní uchazeče o zaměstnání
(§ 26 vyhlášky). Náplň práce těchto uchazečů byla specifikována v předmětných
dohodách uzavřených s Úřadem práce v H. jako poskytovatelem příspěvku a
společností SAŠ, s. r. o., zastoupenou oběma obviněnými, jako zaměstnavatelem,
kdy bylo uvedeno, že se bude jednat v pěti případech o pozici nižšího
administrativního pracovníka a ve dvou případech o pozici pomocného dělníka ve
stavebnictví. Konkrétní náplň práce je pak uvedena v pracovních smlouvách
jednotlivých uchazečů o zaměstnání uzavřených na podkladě předmětných dohod
(čl. 53 až 57 přílohového spisu), kdy náplň práce nižšího administrativního
pracovníka je vymezena jako „třídění pošty a vyřizování pošty, komunikace s
úřady a jednoduché kancelářské práce“. Uvedená práce měla být dle obsahu dohod
i uvedených pracovních smluv vykonávána ve prospěch zaměstnavatele, tj.
společnosti SAŠ, s. r. o.
Nalézací soud podrobně rozebral jednotlivá tvrzení obviněných, kdy uvedl, na
podkladě jakých důkazních prostředků a jejich vzájemných souvislostech tyto
shledal nevěrohodnými. Zejména pak věnoval pozornost právě obsahu „Dohody o
vyhrazení tří společensky účelných pracovních míst a poskytnutí příspěvku“,
uzavřené mezi společností SAŠ, s. r. o., a Úřadem práce v H., a zjištění stran
toho, jak byla ustanovení předmětné dohody porušena. Podrobně zejména rozebral,
jaká byla skutečná pracovní náplň jednotlivých zaměstnanců přijatých na
podkladě této dohody. Uvedl, že obvinění „v rozporu s obsahem dohody zřídili
pouze dvě pracovní místa, neboť J. D. po celou dobu vykonával činnost, která
vůbec neodpovídala pracovní pozici dle uzavřené dohody a popisu práce podle
pracovních smluv, T. B. a Z. H., pak navíc v době od měsíce září do poloviny
měsíce října 2010 vykonávali práci pro třetí subjekt, přičemž za tyto služby
jim nebyly účtovány žádné poplatky a nebyly vůbec fakturovány, čímž došlo k
využití příspěvku pro třetí subjekt, což před pracovníky úřadu práce
zatajili“ (str. 8 rozsudku soudu prvního stupně). Stejně tak se nalézací soud
zabýval i druhou z uzavřených dohod, „Dohodou o vyhrazení čtyř společensky
účelných pracovních míst a poskytnutí příspěvku“, kdy uvedl, že obvinění v
rozporu s jejím obsahem „zřídili pouze tři pracovní místa, neboť Z. V. po celou
dobu vykonávala činnost, která vůbec neodpovídala pracovní pozici dle uzavřené
dohody a popisu práce podle pracovních smluv a I. H. vykonávala činnost dle
uzavřené dohody a popisu práce až od měsíce listopadu 2010, což před pracovníky
úřadu práce zatajili“ (str. 9 rozsudku nalézacího soudu). Je tedy zřejmé, že
obvinění účel dotace nerespektovali. Nejen, že bylo zřízeno méně pracovních
míst, než k jakému počtu se obvinění zavázali, neboť někteří ze zaměstnanců
vykonávali zcela jiný druh práce, než který byl v souladu s pracovní smlouvou,
resp. dohodami uzavřenými s úřadem práce, kdy současně byla část vyplacených
mzdových prostředků použita ve prospěch třetího subjektu, neboť někteří
zaměstnanci pracovali pro třetí subjekt, aniž by však uvedená skutečnost byla
poskytovateli příspěvku oznámena. Část příspěvku poskytovaného na podkladě
předmětných dohod ze dne 31. 8. 2010 tak byl vyplacen neoprávněně, neboť nebyly
dodrženy podmínky předmětných dohod. Jak již bylo uvedeno, samotné zaměstnání
zaměstnance a vyplácení mu mzdy není důvodem pro poskytnutí příspěvku ve smyslu
§ 26 vyhlášky, ale pouze běžným pracovněprávním vztahem. Poskytnutí příspěvku
ze strany státu je podmíněno splněním dalších podmínek, které však obvinění
nedodrželi. Uvedeným jednáním tak obvinění naplnili skutkovou podstatu
dotačního podvodu podle § 212 odst. 2, 4 tr. zákoníku.
Nalézací soud se vyjádřil i k subjektivní stránce uvedeného přečinu. Uvedl, že
obvinění „jednali přinejmenším v nepřímém úmyslu ve smyslu § 15 písm. b)
trestního zákoníku“ (str. 10 rozsudku nalézacího soudu). Ze skutkových
zjištění, jimiž je dovolací soud vázán, se podává, že obvinění „v postavení
jednatelů společnost, tím, že za společnost jednali a dohody s Úřadem práce v
H. podepsali, přičemž nebyli schopni vyhrazená pracovní místa zřídit ani
vyhradit, zcela vědomě umožnili čerpání dotace na jiný než dohodami stanovený
účel. Přičemž obžalovaní museli být přinejmenším již při sjednávání dohod
srozuměni s tím, že vyhrazená společensky prospěšná místa nejsou z jejich
strany „připravena“, stejně jako příslušná pracovní náplň budoucích zaměstnanců
“ (str. 9 rozsudku nalézacího soudu).
Z podnětu odvolání obviněných pak odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek
soudu prvního stupně a přes rozsáhlé námitky obviněných tento potvrdil.
Odvolací soud tedy shledal skutková zjištění učiněná soudem nalézacím za
správná, kdy uvedl, že „není potřeba ve věci provést ještě nějaké další
důkazy“, s tím, že nalézací soud provedl ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5 tr.
ř. „dokazování v potřebném rozsahu a učinil ve věci úplná a správná skutková
zjištění, která mají plnou oporu ve výsledcích provedeného dokazování“ (str. 4
napadeného usnesení). Odvolací soud se ztotožnil i se závěry nalézacího soudu
stran naplnění subjektivní stránky uvedeného přečinu. Soudy obou stupňů tak
založily svá rozhodnutí na náležitém rozboru výsledků dokazování v dané věci a
právní kvalifikaci odůvodnily zjištěným skutkovým stavem věci, který vzaly při
svém rozhodování v úvahu. Na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen
proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněných a jednak
obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou.
K námitce stran výše způsobené škody, resp. námitce, že škoda vůbec nevznikla,
neboť se vyplacené prostředky v případě porušení dotačních podmínek vrací, lze
uvést, že ke vzniku škody došlo okamžikem neoprávněného vylákání těchto
prostředků, neboť u přečinu dotačního podvodu (stejně jako např. u trestného
činu krádeže podle § 209 tr. zákoníku) nezáleží na tom, zda pachatel jinak
dotační prostředky podle pravidel jejich poskytnutí vrátí a žádná škoda tedy
jejímu poskytovateli nevznikne. Obvinění neoprávněně vylákali dotace ve výši
143.000 Kč. Větší škodou je škoda ve výši nejméně 50.000 Kč (§ 138 odst. 1 tr.
zákoníku), tudíž byly naplněny podmínky užití kvalifikované skutkové podstaty,
a to odst. 4 § 212 tr. zákoníku.
S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými
zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán,
neboť není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí
soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je
mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět
nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r
odst. 7 tr. ř.), a nedovodil-li současně, že by se jednalo o případ extrémního
nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, dospěl k
závěru, že napadené rozhodnutí není zatíženo vytýkanými vadami, což znamená, že
dovoláním obviněných nebylo možno přiznat jakékoli opodstatnění.
IV.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o
dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr.
ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona
dovolání obviněných JUDr. M. D. a Bc. J. P. odmítl.
Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném
zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 23. září 2014
Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata