USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 6. 2019 o dovolání
obviněného D. K., nar. XY, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze
dne 28. 1. 2019, č. j. 4 To 466/2018-573, v trestní věci vedené u Okresního
soudu v Lounech pod sp. zn. 15 T 32/2018, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného D. K. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 5. 11. 2018, č. j. 15 T
32/2018-427, byl D. K. uznán vinným zločinem křivého obvinění podle § 345 odst.
2, odst. 3 písm. c), e) tr. zákoníku a byl mu podle § 345 odst. 3 tr. zákoníku
uložen trest odnětí svobody v trvání 3 let, pro jehož výkon byl zařazen do
věznice s ostrahou.
2. Trestné činnosti se podle rozsudku nalézacího soudu obviněný dopustil
tak, že jako odsouzený, vykonávající trest odnětí svobody ve Věznici XY, poté,
co s ním byl dne 7. 11. 2016 projednáván v kanceláři dozorce ubytovny kázeňský
přestupek, při podání vysvětlení dne 9. 11. 2016 před pověřeným orgánem
Vězeňské služby ČR uvedl, že jej při tomto projednání přestupku udeřil V. A.
otevřenou dlaní pravé ruky do levé tváře a poté levou rukou sevřenou v pěst do
pravé tváře, v úmyslu potrestat jej za nesouhlas s projednávaným přestupkem, a
když byly v této věci Generální inspekcí bezpečnostních sborů (dále též jen
„GIBS“) dne 10. 11. 2016 zahájeny úkony trestního řízení pro podezření ze
spáchání přečinu zneužití pravomoci úřední osoby, v úředním záznamu o podaném
vysvětlení ve smyslu § 158 odst. 6 tr. ř. dne 22. 11. 2016 uvedl, že jej
dozorce, jehož jméno nezná, ale jeho služební číslo uvedl v předchozím
výslechu, udeřil dvakrát otevřenou dlaní do levé tváře a jednou pěstí do pravé
tváře, přičemž dne 3. 1. 2017 došlo ze strany GIBS k odložení věci, když byl
učiněn závěr, že ke spáchání trestného činu nedošlo. V podrobnostech popisu
skutkového děje Nejvyšší soud odkazuje na rozsudek soudu prvního stupně.
3. Proti tomuto rozsudku následně obviněný podal řádný opravný
prostředek, o kterém rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem ve veřejném zasedání
dne 28. 1. 2019 usnesením č. j. 4 To 466/2018-573 tak, že odvolání zamítl.
II.
Dovolání obviněného a vyjádření k němu
4. Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem napadl obviněný
prostřednictvím svého obhájce dovoláním, které opřel o dovolací důvody uvedené
v § 265b odst. 1 písm. c), g), l) tr. ř.
5. Ve svém mimořádném opravném prostředku obviněný nejprve namítl
existenci extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a právními
závěry soudu, který způsobuje porušení jeho základních práv a svobod. Podle je
názoru je usnesení GIBS o odložení věci ze dne 3. 1. 2017 (v dovolání chybně
uvedeno 2016), na jehož základě došlo k zahájení trestního stíhání obviněného,
nepřezkoumatelné, neboť nebylo řádně odůvodněno. Samotné odložení věci přitom
nezakládá skutečnosti, které by odůvodnily zahájení jeho trestního stíhání pro
zločin křivého obvinění, neboť nebyla naplněna subjektivní stránka trestného
činu v podobě úmyslu obviněného jiného obvinit z trestného činu, přivodit mu
trestní stíhání a poškodit v zaměstnání.
6. Obviněný dále poukázal na rozdíly v ustanovení § 345 odst. 1 a odst.
2 tr. zákoníku a uvedl, že soudy obou stupňů neprovedly dokazování za účelem
zjištění jeho úmyslu přivodit jinému trestní stíhání a důvodu, z jakého měl
obviněný takto jednat. Z odůvodnění obou napadených rozhodnutí tak nevyplývá,
proč soudy zvolily právě kvalifikaci podle § 345 odst. 2, odst. 3 písm. c), e)
tr. zákoníku. Mimo to, sám odvolací soud v bodě 18 odůvodnění svého usnesení
zvolenou dikcí posoudil jednání obviněného podle § 345 odst. 1, odst. 3 písm.
c), e) tr. zákoníku.
7. V neposlední řadě má obviněný za to, že ač měl mít v řízení obhájce,
tohoto neměl. Poukázal na skutečnost, že jeho původní obhájce zemřel dne 11.
10. 2017 a k ustanovení nového došlo dne 20. 10. 2017 (k doručení ustanovení do
datové schránky obhájce došlo dne 23. 10. 2017), avšak v mezidobí byly
prováděny úkony přípravného řízení, konkrétně dne 19. 10. 2017 vydal policejní
orgán opatření o přibrání znalce. Obviněný předpokládal, že námitky k osobě
znalce a formulaci otázek podá jeho původní obhájce, což nebylo možné a sám
obviněný s danou skutečností nebyl obeznámen a zmeškal tak lhůtu k podání
námitek.
8. Pro výše uvedené skutečnosti proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud
zrušil rozhodnutí krajského, jakož i okresního soudu a věc vrátil soudu prvního
stupně k novému projednání a rozhodnutí.
9. K podanému dovolaní se vyjádřila též státní zástupkyně činná u
Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně). Po stručné
rekapitulaci průběhu trestního řízení, jakož i obsahu podaného dovolání, státní
zástupkyně uvedla, že s námitkami, které obviněný uplatnil, se neztotožňuje. V
prvé řadě zdůraznila, že již soud prvního stupně se zabýval otázkou úmyslného
zavinění ve vztahu k použité právní kvalifikaci, které dovodil podle § 15 odst.
1 písm. a) tr. zákoníku a vysvětlil též motiv obviněného, vyplývající z jeho
smíšené poruchy osobnosti. Rovněž odvolací soud se ztotožnil se závěry
nalézacího soudu, přičemž z bodu 18 odůvodnění jeho usnesení nevyplývá, jak to
namítl obviněný, že by odvolací soud dospěl k odlišné právní kvalifikaci.
Státní zástupkyně tak oproti obviněnému neshledala existenci extrémního rozporu
v postupu obou nižších soudů.
10. Pokud se týká námitky k absenci obhájce v průběhu trestního řízení,
pak sice časové údaje, na něž poukázal obviněný, odpovídají realitě, stejně
jako skutečnost, že v době vydání opatření o přibrání znalce obviněný obhájce
neměl, nicméně daným postupem nedošlo k porušení jeho práva na obhajobu.
Opatření o přibrání znalce není úkonem, který by vytvářel hlavní podklad pro
rozhodnutí ve věci samé a dále § 105 odst. 3 tr. ř. k možnosti učinit námitky
proti osobě znalce či formulaci jemu položených otázek neobsahuje žádnou lhůtu
k jejich podání. Ty by pak v souladu s komentářovou literaturou měly být
učiněny bez zbytečného prodlení. Zároveň státní zástupkyně poukázala na fakt,
že znalec byl v rámci hlavního líčení vyslechnut, čemuž byl přítomen obviněný i
jeho nově zvolený obhájce, a tito tak měli možnost na předmětný posudek
reagovat.
11. Pro všechny výše uvedené skutečnosti tak státní zástupkyně navrhla,
aby Nejvyšší soud dovolání obviněného zamítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr.
ř. a učinil tak v neveřejném zasedání.
III.
Přípustnost a důvodnost dovolání
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve konstatuje,
že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.],
bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§ 265e odst.
1 tr. ř.), a bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2
tr. ř.].
13. Je třeba zdůraznit, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v
ustanovení § 265b tr. ř., pročež Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda
obviněným uplatněné námitky jsou podřaditelné pod důvody, na nichž svůj
mimořádný opravný prostředek vystavěl, v tomto případě konkrétně podle § 265b
odst. 1 písm. c), g), l) tr. ř.
14. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným
opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a
hmotněprávních vad, nikoli však k revizi skutkových zjištění učiněných soudy
prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování.
Těžiště dokazování se totiž nachází v řízení před soudem prvního stupně a jeho
skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v
řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, odst. 7 tr.
ř.). Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně pak může Nejvyšší
soud zasáhnout jen zcela výjimečně, a to za situace, pokud to odůvodňuje
extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich
učiněnými. V takovém případě dochází k dotčení ústavně garantovaného základního
práva obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v
ustanovení čl. 4 a čl. 90 Ústavy.
15. V obecné rovině je nutno zdůraznit a připomenout, že důvod dovolání
podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je dán za situace, kdy obviněný neměl v
řízení obhájce, ač ho podle zákona měl mít. Jedná se tedy o postup, který je
porušením ustanovení o nutné obhajobě, a to bez ohledu na důvody, pro které měl
obviněný obhájce mít. Pod uvedený důvod však nespadá jakékoliv porušení práva
na obhajobu, ale pouze ty situace, kdy je takové právo odňato obviněnému v
době, kdy orgány činné v trestním řízení skutečně provádějí úkony trestního
řízení směřující k vydání meritorního rozhodnutí. Naplnění dovolacího důvodu
pak nelze spatřovat ani ve vlastním způsobu výkonu obhajoby obviněného
ustanoveným obhájce.
16. Druhý dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v
případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo
jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje,
že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud
tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle
norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací
důvod proto neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně
proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení.
17. Konečně důvodem dovolání, jenž byl uplatněn obviněným podle
ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., je existence vady spočívající v tom,
že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku
proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř.,
aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí
nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a)
až k). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí
nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní
strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný
opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
18. Při promítnutí výše uvedeného lze tedy učinit následující závěry. V
prvé řadě je třeba konstatovat, že soudy prvního a druhého stupně se podrobně
zaobíraly všemi okolnostmi projednávaného případu, počínaje všemi podklady, na
jejichž základě GIBS prověřovala oznámení D. K. až po její závěr o odložení
věci z důvodu, že ke spáchání trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby
nedošlo, dále vzájemným porovnáním výpovědí obviněného a příslušníků Vězeňské
služby ČR, kteří byli dne 7. 11. 2016 přítomni projednání kázeňského přestupku,
kamerovými záznamy z věznice, lékařskými zprávami o ošetření obviněného a v
neposlední řadě soudy také provedly dokazování znaleckým zkoumáním osoby D. K.
z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. Z provedeného dokazování pak
docházejí k logicky podloženému závěru o vině obviněného, když zdůraznily na
jedné straně rozdíly ve výpovědích obviněného, co do počtu úderů, které měl od
V. A. inkasovat, jakož i jím tvrzené nesrovnalosti o jeho chování poté, co
opustil kancelář dozorce a následnému zhoršení zdravotního stavu, oproti
objektivně zjištěným skutečnostem z vězeňského kamerového systému a lékařských
zpráv. Na druhé straně stály zejména vzájemně si korespondující výpovědi svědků
A., B. a A. či např. podpůrná zjištění k osobě obviněného, co do jeho motivace
založené na problémovosti chování v rámci výkonu trestu.
19. Jak již bylo uvedeno výše, Nejvyšší soud není institucí, která by
tvořila třetí stupeň přezkumu skutkových okolností případu. Provádění důkazů a
jejich hodnocení je privilegiem nalézacího soudu a možnost případných korekcí
pak přísluší v zákonech vymezených případech toliko soudu odvolacímu. Nejvyšší
soud by přitom byl do takto zjištěného stavu oprávněn zasáhnout zcela
výjimečně, při zjištění natolik flagrantních nedostatků, které by zavdávaly
existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, z
nich vyvozenými, jehož se obviněný dovolává. Přitom obviněný ani neuvádí žádné
podstatné skutečnosti, které by takový zásadní rozpor měly vyvolávat. Lze tak
poukázat na spíše obecné tvrzení o neúplnosti a nesprávnosti skutkových
zjištění a nedodržení postupu vymezeného v § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Stejně
tak vágně je formulována námitka o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí GIBS o
absenci naplnění subjektivní stránky trestného činu. Ač dané konstatování
obviněného není dále rozváděno, Nejvyšší soud musí poukázat na závěry, k nimž
oba nižší soudy dospěly (bod 25 rozsudku okresního soudu a bod 18 usnesení
krajského soudu). Zde soudy popsaly nejen jaké skutečnosti mají za prokázané,
ale zaobíraly se naplněním všech zákonných znaků trestného činu křivého
obvinění. Nejvyšší soud se pak bezezbytku ztotožnil s jimi prezentovaným
odůvodněním. Bylo-li z provedeného dokazování dovozeno, že k žádnému fyzickému
násilí ze strany pracovníka vězeňské služby na obviněného nedošlo, a ten přesto
tuto skutečnost opakovaně tvrdil nejen před orgány Vězeňské služby ČR, ale
následně i GIBS, která přímo prověřovala, zda nedošlo ze strany V. A. ke
spáchání trestného činu, musel D. K. jednak vědět, že svou výpovědí lživě
obviňuje jinou osobu ze spáchání trestného činu a jednal takto zcela cíleně, a
rovněž si musel být vědom, že svým jednáním může vážně zasáhnout do postavení
pracovníka vězeňské služby, v průběhu jehož výkonu služby mělo k údajnému
napadení dojít, a který byl v důsledku takového lživého obvinění ohrožen
závažným následkem v podobě, byť dočasného postavení mimo službu a tím i
spojenou ztrátou na výdělku.
20. Pro shora uvedené je proto na místě odmítnout též námitku
obviněného k nesprávně zvolené právní kvalifikaci, když Nejvyšší soud plně
akceptuje závěry, k nimž dospěl již nalézací soud, jestliže jednání obviněného
posoudil v intencích § 345 odst. 2, odst. 3 písm. c), e) tr. zákoníku. Nutno
též doplnit, že tvrzení obviněného o tom, že odvolací soud měl ve svém
odůvodnění (bod 18) prezentovat názor o právní kvalifikaci činu nikoli podle
odst. 2, ale odst. 1 § 345 tr. zákoníku je zcela neopodstatněné, když krajský
soud uvedl nejen výslovný poukaz na příslušné zákonné ustanovení ve shodě s
rozsudkem soudu prvního stupně, ale současně rozvedl naplnění všech příslušných
znaků takové skutkové podstaty.
21. Konečně za důvodnou neshledal Nejvyšší soud ani poslední námitku
obviněného stran absence obhájce, kterého v trestním řízení neměl, ač ho mít
měl. Obviněný svou argumentaci podřazuje situaci, kdy jeho obhájce Mgr.
Vlastimil Louček dne zemřel, v návaznosti na což mu byl z důvodu uvedeného v §
36 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. ř. ustanoven obhájce nový – Mgr. Jiří
Kuďousek. V mezidobí přitom policejní orgán opatřením přibral znalkyni MUDr.
Lucii Rolko z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. Jak již bylo výše
konstatováno, fakt, že obviněný nemá po určitou fázi trestního řízení obhájce,
ač ho mít má, nepředstavuje automaticky porušení jeho práva na obhajobu ve
smyslu čl. 40 odst. 3 Listiny a § 36 tr. ř. Ostatně právě v případě úmrtí
obhájce taková možnost není ani reálně možná, neboť vždy dojde k určitému
prodlení v době, než se obhajoby ujme obhájce nový. Pokud právě k takové
skutečnosti došlo v průběhu trestního řízení proti D. K., Nejvyšší soud
konstatuje, že orgány činné v trestním řízení bezodkladně zajistily ustanovení
obhájce nového. Tomu také bylo dosláno předmětné opatření o ustanovení znalkyně
s příslušným poučením o možnosti uplatnit proti její osobě či formulaci
položených otázek námitky (č. l. 149). Jak bylo správně poukázáno ze strany
státní zástupkyně, zákon v tomto směru nestanovuje žádnou konkrétní lhůtu a
novému obhájci, stejně jako obviněnému nebylo nikterak bráněno své námitky
policii adresovat. Nelze přehlédnout ani podstatný fakt, že nalézací soud v
rámci hlavního líčení konaného dne 5. 11. 2018 přistoupil k výslechu této
znalkyně, jemuž byli osobně přítomni jak obviněný, tak jeho obhájce. Ani v
tomto okamžiku však soudu neuvedli žádnou informaci, která by osobu znalkyně či
otázky jí položené jakkoliv zpochybňovala a byla plně zachována možnost
obviněného seznámit se s výsledky znaleckého šetření a znalkyni klást otázky.
Právo na obhajobu obviněného tak nebylo žádným způsobem narušeno.
22. Jak již bylo výše předestřeno výše, podstatou dovolacího důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. přitom není jakákoliv absence obhájce v
trestním řízení, ale pouze taková, kdy ji zákon výslovně předvídá a to navíc v
případech, kdy orgány činné v trestním řízení skutečně provádějí úkony
trestního řízení směřující k vydání meritorního rozhodnutí. Tímto způsobem je
chráněno právo obviněného být rovnocennou procesní stranou, zejména ve chvíli,
kdy sám pro složitost věci, či omezení na osobní svobodě, nemůže svou obhajobu
náležitě vykonávat. Krátkodobá situace, která nastala v případě obviněného z
důvodu úmrtí jeho původního obhájce, takovým případem rozhodně není, když
orgány činné v trestním řízení neodkladně zajistily zachování jeho práva na
obhajobu ustanovením obhájce nového, seznámením jej s úkonem, který byl v
mezidobí učiněn a umožněním, aby obhajobu vykonával způsobem, který nebyl
nikterak limitován. Se závěry znaleckého zkoumání pak navíc obviněný nebyl
konfrontován u hlavního líčení nepřímo (čtením znaleckého posudku), aby naopak
v podobě osobního slyšení znalkyně, k jejímž závěrům mohl činit vyjádření a
této klást otázky.
23. Lze tedy uzavřít, že oba nižší soudy učinily taková skutková
zjištění, která objasňují všechny potřebné okolnosti pro posouzení jednání
obviněného v rozsahu odsuzujícího rozsudku nalézacího soudu. Předmětný skutek
byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, soudy zvolily odpovídající právní
kvalifikaci a k pochybení nedošlo ani ve výroku o trestu. Z odůvodnění
rozhodnutí soudů pak vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich
hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními
závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Napadená rozhodnutí soudů obou stupňů tak netrpí hmotněprávními vadami, s nimiž
obviněný spojoval nesprávné právní posouzení jemu přisouzené trestné činnosti.
Dále je třeba připomenout, že obviněný ve svém dovolání uplatnil také dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který spočívá v tom, že bylo
rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti
rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž
byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl
v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
Obviněný ve svém dovolání nikterak nespecifikuje, kterou z uvedených variant
dovolacího důvodu má na mysli. K první části dovolacího důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. l) tr. ř. Nejvyšší soud uvádí, že tento má zajišťovat nápravu
tam, kde soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité
rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo
toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, opravný prostředek
zamítl nebo odmítl. Jinými slovy řečeno, obviněnému nesmí být odepřen přístup k
soudu druhého stupně, jsou-li splněny podmínky pro meritorní přezkum napadeného
rozhodnutí. V dané věci se však o takový případ nejedná. Jde-li o druhou
alternativu dovolacího důvodu, Nejvyšší soud poukazuje na své závěry k
uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pro něž je
zřejmé, že ani v řízení, které předcházelo rozhodnutí o zamítnutí řádného
opravného prostředku nebyl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
Konečně ani námitka směřující do absence obhájce, kterého v průběhu řízení
obviněný měl podle zákona mít není nikterak důvodná, neboť orgány činné v
trestním řízení po celou jeho dobu postupovaly tak, aby právo na obhajobu
obviněného bylo neodkladně a úplně zajištěno.
IV.
Závěrečné shrnutí
24. Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že
napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve
smyslu uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. c), g), l) tr.
ř. nedošlo. Dovolání obviněného proto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
odmítl jako zjevně neopodstatněné. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm.
a) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 19. 6. 2019
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Michael Vrtek, Ph.D. soudce