3 Tdo 746/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9.
srpna 2006 o dovoláních podaných obviněnými Ing. P. Š., roz. H., J. H., a A.
H., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 12. 2005, sp. zn. 5 To
441/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v
Karviné - pobočka v Havířově pod sp. zn. 102 T 131/2002, t a k t o:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t a j í .
V rámci rozsudku Okresního soudu v Karviné - pobočka v Havířově ze dne 4. 4.
2005, sp. zn. 102 T 131/2002, v trestní věci obviněných Ing. P. Š., L. H., J.
H. a A. H., byli obvinění Ing. P. Š., J. H. a A. H. uznáni vinnými trestným
činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák., kterého se po
skutkové stránce dopustili tím, že „dne 19. 9. 2001 v H., okres K., obžalovaný
L. a J. H. jako jednatelé, obžalovaný A. H. jako společník společnosti I. G.,
s. r. o., a obžalovaná Ing. P. Š. jako zmocněnkyně obžalovaného J. H., kteří
předtím převzali od společnosti K. D., a. s. částku ve výši 3.417.168,40 Kč za
prodej provozovny společnosti I. G., s. r. o. z této částky neoprávněně, bez
souhlasu dalších společníků a jednatelů společnosti I. G., s. r. o. R. Š. a P.
K., použili ve svůj prospěch částku 2.387.467,- Kč, když předstírali její
předání novému společníku J. H. a o tuto částku tedy poškodili společnost I.
G., s. r. o.“ Za tento trestný čin byli obvinění Ing. P. Š. a J. H. podle § 248
odst. 3 tr. zák. odsouzeni k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož
výkon jim byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně
odložen na zkušební dobu v trvání 30 měsíců. Obviněný A. H. byl podle § 248
odst. 3 tr. zák. a § 35 odst. 2 tr. zák. odsouzen k souhrnnému trestu odnětí
svobody v trvání 27 měsíců. Podle § 60a odst. 1, odst. 2 tr. zák. mu byl výkon
tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 30 měsíců. Zároveň
byl nad obviněným vysloven dohled „ve smyslu § 26a, b)“ tr. zák. Současně byl
zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 2 T
99/2002, ze dne 23. 4. 2004, který nabyl právní moci dne 18. 11. 2004, jakož i
všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke
změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 59 odst. 2 tr. zák. bylo
všem obviněným uloženo omezení spočívající v tom, aby v průběhu zkušební doby
podle svých možností uhradili způsobenou škodu. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr.
ř. pak byla obviněným uložena povinnost, aby společně a nerozdílně uhradili
poškozené společnosti I. G., s. r. o., škodu ve výši 2.387.467,- Kč.
O odvoláních obviněných Ing. P. Š., J. H., A. H. (a též spoluobviněného L. H.),
okresního státního zástupce a poškozené společnosti I. G., s. r. o., proti
předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě rozsudkem
ze dne 22. 12. 2005, sp. zn. 5 To 441/2005, jímž z podnětu odvolání státního
zástupce zrušil podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. u obviněného A. H.
výrok o trestu, přičemž za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že
se tento obviněný odsuzuje podle § 248 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 2
tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 27 měsíců. Podle § 60a
odst. 1, odst. 2 tr. zák. mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na
zkušební dobu 30 měsíců. Podle § 60a odst. 3 tr. zák. bylo obviněnému dále
stanoveno omezení spočívající v povinnosti, aby ve zkušební době podmíněného
odsouzení podle svých sil uhradil způsobenou škodu se spoluobžalovanými Ing. P.
Š., L. H. a J. H. Zároveň byl nad obviněným vysloven dohled ve smyslu „§ 26
písm. a, b) tr. zák.“ Podle § 53 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen
peněžitý trest ve výměře 12.000,- Kč, a podle § 54 odst. 3 tr. zák. byl pro
případ, že by tento trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní
trest odnětí svobody v trvání 3 týdnů. Podle § 53 odst. 4 tr. zák. bylo
stanoveno, že peněžitý trest bude zaplacen v pravidelných měsíčních splátkách
po 1000,- Kč pod ztrátou výhody splátek. Současně byl u obviněného zrušen výrok
o trestu z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 23. 4. 2004, sp. zn. 2 T
99/2002, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 11. 2004,
sp. zn. 3 To 909/2004, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Týmž rozsudkem byla odvolání obviněných Ing. P. Š., J. H. a A. H. výrokem podle
§ 256 tr. ř. zamítnuta jako nedůvodná. Podle § 253 odst. 1 tr. ř. pak bylo
zamítnuto i odvolání poškozené společnosti. Tento rozsudek odvolacího soudu
nabyl právní moci dne 22. 12. 2005 (§ 139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.), přičemž k
tomuto datu nabyl právní moci v nezrušené části rozsudek soudu prvního stupně
ohledně obviněného A. H. (§ 139 odst. 1 písm. b/, cc/ tr. ř. per analogiam) a
dále ve všech výrocích ohledně dalších obviněných (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/
tr. ř.).
Proti shora citovanému rozsudku, jímž byla jejich odvolání jako nedůvodná
zamítnuta, podali obvinění Ing. P. Š. a J. H. dovolání, přičemž uplatněným
dovolacím důvodem byl u obou obviněných důvod uvedený v ustanovení § 265b odst.
1 písm. g) tr. ř. Proti odsuzujícímu výroku tohoto rozsudku a zároveň proti
nezrušené části rozsudku soudu prvního stupně podal dovolání též obviněný A.
H., který rovněž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatelka Ing. P. Š. především namítla, že popis inkriminovaného skutku v rozsudku soudu prvního
stupně nevystihuje všechny okolnosti případu a zcela pomíjí skutečnosti, které
vylučují, že by mohla být pachatelkou trestného činu zpronevěry podle § 248 tr. zák. Tyto nepřesnosti podle dovolatelky následně neodstranil ani odvolací soud. Podle jejího názoru z popisu skutku jednoznačně nevyplývá, čím vlastně měla být
skutková podstata uvedeného trestného činu naplněna. Lze z něj však dovodit, že
k naplnění skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle § 248 tr. zák. mělo dojít až dne 19. 9. 2001, kdy měli obvinění předstírat předání finanční
částky novému společníkovi J. H. bez souhlasu dalších společníků a jednatelů Š. a K.. Dovolatelka namítla, že její srozumění s takovýmto jednáním soud prvního
stupně dovodil pouze na základě toho, že měla vybrat z účtu větší část peněz
(str. 11 rozsudku), přičemž odvolací soud vycházel naopak z toho, že se měla
podílet na převodu peněz na účet (str. 6 rozsudku). Tyto skutečnosti však
nejsou zahrnuty do výrokové části rozhodnutí a soudy se podle dovolatelky
zároveň blíže nezabývaly, zda její jednání vůbec může naplňovat znaky trestného
činu zpronevěry podle § 248 tr. zák. Dovolatelka zdůraznila, že se soudy
nezabývaly jejím postavením ve společnosti I. G., s. r. o., v souvislosti s
nakládáním s předmětnou finanční částkou, když v této společnosti nebyla
jednatelkou ani společnicí. Při disponování s finančními prostředky postupovala
vždy přesně podle pokynů toho, jímž byla k takovým úkonům zmocněna a nikdy si
žádné z těchto prostředků neponechala pro svoji potřebu. V daném směru
poukázala dovolatelka na skutečnost, že ohledně částky 2.387.467,- Kč (která má
představovat škodu způsobenou trestným činem), pokud měla tyto finanční
prostředky ve svém držení, tak je odevzdala svému strýci L. H., který vykonával
funkci jednatele společnosti. To je současně potvrzováno jak jeho výpovědí, tak
výpovědí L. H. ml. Soud přitom podle ní neučinil žádná skutková zjištění, jež
by byla v rozporu s její obhajobou. Podle dovolatelky je podstatné rovněž to,
že se nezúčastnila žádných předběžných jednání se svědkem J. H., a byť byla
přítomna jednání u notářky, neuzavírala žádnou smlouvu o převodu obchodního
podílu ani o předání peněz. Peněžní prostředky společnosti I. G., s. r. o., v
té době již u sebe neměla a na její osobu nebyly ani vykazovány. Poněvadž jí
tyto prostředky žádným aktem nebyly svěřeny, nemohla je tudíž zpronevěřit a
výše uvedené společnosti tak způsobit škodu. Z těchto důvodů nemohla být proto
pachatelkou, popř. spolupachatelkou trestného činu zpronevěry podle § 248 tr. zák. Ze strany obou soudů tak podle dovolatelky došlo k nesprávnému právnímu
posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Z těchto důvodů v závěru dovolání navrhla, „aby byl rozsudek Krajského soudu
v Praze ze dne 22. 12. 2005, sp. zn. 5 To 441/2005, stejně jako rozsudek
Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově, ze dne 4. 4. 2005, č. j.
hlediska znaků nezbytných pro právní posouzení skutku jako trestného činu
zpronevěry podle § 248 tr. zák. Soudům obou stupňů dovolatel vytkl, že v rámci
svého závěru, že vybral finanční prostředky z účtu společnosti I. G., s. r. o.,
se blíže nezabývaly posouzením, zda předmětnými finančními prostředky dále
disponoval, popř. jak s nimi naložil. Žádný z obou soudů podle dovolatele
neučinil skutkové zjištění, z něhož by bylo zřejmé, že to byl právě dovolatel,
kdo s finančními prostředky ve výši 2.387,467,- Kč disponoval. Jestliže měl
podle soudu prvního stupně provádět některé další úkony, kdy se mělo jednat o
provedení plateb společnosti I. G., s. r. o., různým věřitelům, pak taková
dispozice není zjevně naplňováním skutkové podstaty trestného činu zpronevěry
podle § 248 tr. zák. Závěr soudu prvního stupně o tom, že dovolatel ani jeho
dcera obviněná Ing. P. Š. sice nebyli podepsáni na převodu obchodního podílu na
pana H., avšak byli přítomni tomuto úkonu v notářské kanceláři, což má svědčit
(vzhledem k předcházejícím jednáním v bance a vybírání peněz) o existenci
jakési předcházející tiché dohody všech obviněných, je podle názoru dovolatele
toliko hypotetickou úvahou soudu, jež nemá žádnou oporu ve skutkových
zjištěních. Ani samotným předstíráním předání finančních prostředků jiné osobě,
nemůže ovšem podle dovolatele dojít k naplnění znaků skutkové podstaty
trestného činu zpronevěry. Tak by tomu bylo jedině v případě faktické dispozice
se svěřenými finančními prostředky. Soudy přitom neučinily žádné skutkové
zjištění, že dovolatel s částkou 2.387.467,- Kč naposledy disponoval (když tato
částka byla naposledy v dispozici obviněného L. H. a jeho syna), popřípadě, že
by mu tato částka byla jakýmkoliv aktem svěřena či na jeho osobu v té době
vykazována. Za tohoto stavu nebylo podle dovolatele možno dovodit, že se
dopustil trestného činu zpronevěry podle § 248 tr. zák., a to ani ve formě
spolupachatelství. V závěru dovolání proto navrhl, „aby byl rozsudek Krajského
soudu v Praze ze dne 22. 12. 2005, sp. zn. 5 To 441/2005, stejně jako rozsudek
Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově, ze dne 4. 4. 2005, č. j. 102 T
131/2002-668 zrušen a aby byla věc vrácena soudu I. st. k novému projednání a
rozhodnutí.“
Obviněný A. H. v dovolání poukázal na dosavadní genezi předmětné trestní věci a
ve vztahu k napadeným rozhodnutím namítl, že soudy rozhodly naprosto v rozporu
se zjištěným skutkovým stavem věci, protože vůbec nestabilizovaly svůj pohled
na postavení jednotlivých aktérů, zejména samotného dovolatele. Z hlediska
trestného činu zpronevěry podle § 248 tr. zák. je totiž podstatné, aby si
pachatel „přisvojil cizí věc, která mu byla svěřena“. V uvedené souvislosti
dovolatel zdůraznil, že podle celého spisového materiálu i podle jeho vlastního
přesvědčení nelze učinit jiný závěr než ten, že v posuzovaném případě mu žádná
věc (tj. peněžní částka ani cokoliv jiného) svěřena nebyla. Soudy podle něj
nevzaly v úvahu obchodně právní aspekt celé věci, tj. že dovolatel (na rozdíl
od dalších spoluobviněných) byl toliko společníkem a nikoliv jednatelem
společnosti. Společenská smlouva společnosti I. G., s. r. o., přitom výslovně
stanovila, že jednatelé „jednají za společnost samostatně ve všech věcech.“ Z
toho podle dovolatele jednoznačně plyne, že jeho spoluobvinění – jednatelé –
byli oprávněni s převzatými částkami nakládat (stejně jako jejich zmocněnci),
aniž by byli povinni žádat o souhlas další společníky či jednatele. K těmto
zásadním okolnostem přitom soudy při svém rozhodování nepřihlížely. Podle
názoru dovolatele se soudy k tíži dovolatele vypořádaly s převodem obchodního
podílu společnosti na J. H., ačkoliv se v podstatě nejednalo o nic jiného, než
že dovolatel převedl podíl na základním kapitálu společnosti, který mu patřil
jako fyzické osobě, a obviněný L. H. jako jednatel převedl podíl společníka
(tj. společnosti M., s. r. o.) na základním kapitálu společnosti, a to řádnou
smlouvou u notáře, na společníka nového (J. H.). Podle dovolatele v celém
řízení nikdo nepotvrdil, a nevyplývá to ani z písemných dokumentů, že by jako
společník převzal od společnosti K. D., a. s., jakékoliv finanční prostředky.
Jestliže je tedy ve své dispozici neměl a v inkriminované době byl navíc
„pouhým společníkem a nikoliv jednatelem,“ nebylo pak podle jeho názoru v
žádném případě možno dovodit, že inkriminovaná částka mu byla nějakým způsobem
svěřena. Dovolatel současně vyslovil přesvědčení, že se nejen nedopustil
trestného činu, pro který byl odsouzen, ale ani žádného jiného trestného činu v
jakémkoliv stadiu. Navrhl proto, aby dovolací soud rozhodl tak, „že z důvodu §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadené rozhodnutí
Krajského soudu v Ostravě ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Karviné -
pobočka v Havířově, jak jsou identifikována shora, zrušují v plném rozsahu, a
sám podle § 265m tr. ř. rozhodl o tom, že se obžaloby okresního státního
zástupce v Karviné zprošťuje s ohledem na ust. § 226 písm. c) tr. ř.“
K dovoláním obviněných se v souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil
státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní
zástupce“). U obviněných Ing. P. Š. a J. H. tak učinil podáním ze dne 13. 4.
2006, u obviněného A. H. podáním ze dne 3. 5. 2006.
Pokud jde o dovolání podané obviněnými Ing. P. Š. a J. H., poukázal státní
zástupce na to, že argumentace obou dovolatelů, o kterou opírají dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., vychází především z námitek skutkové
povahy, jestliže dovolatelé tvrdí, že jejich účast na skutku, jak je popsán ve
výroku nalézacího soudu nebyla prokázána, resp. že se na tomto skutku
nepodíleli tak, aby svým jednáním mohli naplnit zákonné znaky skutkové podstaty
trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. Podle
státního zástupce je podstatné zjištění soudů, že se všichni čtyři obvinění
činu dopustili společně a ve vzájemné součinnosti s cílem zmocnit se na úkor
společnosti I. G., s. r. o., inkriminované částky a tím poškodit zbývající
společníky firmy, kteří nesouhlasili s převodem obchodních podílů na J. H.
Povaha samotných fiktivních převodů obchodních podílů na údajného nového
společníka firmy (tj. na osobu, která za ně nejenže nezaplatila, ale měla za
jejich nabytí ještě získat téměř dva a půl milionu korun) podle státního
zástupce zřetelně svědčí o obmyslnosti jednání všech obviněných. Závěry soudu
prvního stupně, jenž byly v závěrečné fázi řízení potvrzeny též soudem
odvolacím, shledal státní zástupce správnými. Protože napadené rozhodnutí není
podle něj zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo nutno odstranit cestou
dovolání, státní zástupce navrhl, aby dovolací soud obě podaná dovolání podle §
265i odst. 1 písm. e) tr. ř. v neveřejném zasedání odmítl jako zjevně
neopodstatněná. Pro případ, že by dovolací soud shledal podmínky pro jiné
rozhodnutí, vyjádřil státní zástupce ve smyslu ustanovení § 265r odst. 1 písm.
c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než
navrhovaným způsobem.
K dovolání obviněného A. H. státní zástupce uvedl, že část argumentů
uplatněných dovolatelem na základě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř. vychází z námitek skutkové povahy, které nejsou způsobilé naplnit
nejen deklarovaný, ale ani žádný další ze zákonných dovolacích důvodů. Pokud
některé argumenty dovolatele směřují vůči odůvodnění rozhodnutí, státní
zástupce s odkazem na ustanovení § 265a odst. 4 tr. ř. připomněl, že v této
části nelze dovolání považovat za přípustné. Ohledně výtky dovolatele, že soudy
nevzaly v úvahu, že mu nebyly svěřeny žádné konkrétní peněžní prostředky, které
by on sám zpronevěřil, pak tato skutečnost podle státního zástupce neznamená,
že by se předmětného trestného činu nedopustil. Ten totiž nespočíval v
jednorázovém aktu, nýbrž v poměrně komplikovaném trestním jednání, na kterém
kooperovalo více osob, z nichž každá svým dílem přispěla ke konečnému výsledku.
Podle zjištění soudů se dovolatel A. H. podílel na fázi trestného jednání, kdy
se jednalo o předstírané předání zpronevěřené částky údajnému novému
společníkovi firmy J. H., jenž vystupoval v pozici tzv. nastrčené osoby, která
za nabytí obchodních podílů nic nezaplatila, ale naopak měla získat téměř dva a
půl milionu korun. Podle státního zástupce z provedených důkazů zřetelně
vyplývá vědomí dovolatele A. H., odkud inkriminované prostředky pocházely a
očividná protiprávnost celé operace, jejímž cílem bylo zmocnit se na úkor
společnosti I. G., s. r. o., zjištěné částky a tím poškodit i zbývající
společníky firmy, kteří výslovně nesouhlasili s celou transakcí. Své vyjádření
státní zástupce shrnul tak, že skutková zjištění soudů je třeba označit za
správná, a že jejich rozhodnutí zároveň netrpí vadami, které by bylo třeba
odstranit cestou dovolání. Navrhl proto, aby dovolací soud rovněž dovolání
obviněného A. H. v neveřejném zasedání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr.
ř. jako zjevně neopodstatněné. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání
vyjádřil státní zástupce ve smyslu ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
souhlas i pro případ, že by dovolací soud shledal podmínky pro jiné než
navrhované rozhodnutí.
Obvinění Ing. P. Š., J. H. a A. H. jsou podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř.
osobami oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu,
který se jich bezprostředně dotýká. Dovolání byla podána v zákonné dvouměsíční
dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájců (§ 265d odst. 2
věta první tr. ř.) a současně splňují formální a obsahové náležitosti
předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§
265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky
přípustnosti dovolání podle ustanovení § 265a tr. ř. a shledal, že dovolání
obviněných Ing. P. Š. a J. H. jsou přípustná podle § 265a odst. 1, odst. 2
písm. h) tr. ř. a dovolání obviněného A. H. je přípustné podle § 265a odst. 1,
odst. 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam, když ohledně nezměněné části
odvoláním napadeného rozsudku soudu prvního stupně jde o týž stav, jako by
odvolání de facto bylo zamítnuto.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř.,
bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obvinění svá
dovolání opírají, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst.
1 písm. g) tr. ř., na který je v dovoláních odkazováno.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s
poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových
zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při
rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná
okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně
kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě
tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového
stavu ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je
rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž
nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Dovolací soud přitom musí
vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a
jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen
zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání
v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový
stav. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. proto bude především popis skutku obsažený v příslušném výroku
napadeného rozhodnutí ve věci samé, popř. i další okolnosti relevantní z
hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních
odvětví).
K výše uvedenému dovolacímu důvodu je zároveň nutno poznamenat, že ve smyslu
ustanovení § 265a a násl. tr. ř. není dovolání dalším odvoláním, nýbrž
mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních
a hmotně právních vad uvedených v § 265b tr. ř., ale nikoli k revizi skutkových
zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi
provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem
prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen
soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263
odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout
přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu
č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na
přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a
úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není
oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle
zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov.
omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).
Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného
přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů
(srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS
73/03). Z hlediska Ústavy České republiky a základních práv garantovaných
Listinou, popř. mezinárodněprávních smluv, jimiž je Česká republika vázána, je
třeba poukázat na to, že nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o
odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku.
Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání
omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích
důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím
řízení nezbytná.
Vzhledem ke skutečnostem rozvedeným v obou předcházejících odstavcích nelze pod
hmotně právní dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit tu
část dovolání obviněných, která představuje polemiku se způsobem, jakým soudy
hodnotily provedené důkazy a se správností (resp. nesprávností) skutkových
závěrů vztahujících se k naplnění zákonných znaků skutkové podstaty trestného
činu zpronevěry podle § 248 tr. zák. Dovolatelé se zde totiž na procesním
základě (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) domáhali revize soudy zjištěného
skutkového stavu ve svůj prospěch, když podle nich reálně existující (tj.
vyplývající z provedených důkazů) skutkový stav věci závěr o jejich vině shora
uvedeným trestným činem neumožňoval.
Z popisu skutku ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, z odůvodnění jeho
rozhodnutí, jakož i z zdůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu je však
dostatečně zřejmé, z jakých důvodů a na jakém důkazním podkladě soudy v
předmětné věci vycházely z odlišných skutkových zjištění, než jaká měly podle
dovolatelů učinit. Na těch následně založily právní posouzení skutku jako
trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák.
Z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
však Nejvyšší soud považoval za právně relevantní námitky dovolatelů, v jejichž
rámci poukázali na to, že si nemohli přisvojit cizí svěřenou věc s ohledem na
absenci výslovného aktu takového svěření oprávněnou osobou. Dovolatel A. H. v
této souvislosti zdůraznil, že podle společenské smlouvy společnosti I. G., s.
r. o., byli jednatelé oprávněni jednat za společnost samostatně ve všech
věcech, z čehož lze podle něj dovodit, že byli oprávněni nakládat též s
převzatými částkami (stejně tak jejich zmocněnci). Vytýkané trestné činnosti se
tudíž nemohli dopustit, a tím méně pak sám dovolatel, který v té tobě nebyl
jednatelem společnosti, ale „pouhým společníkem“. Rovněž v tomto případě jde o
námitku právně relevantní.
Při posuzování opodstatněnosti těchto částí podaných dovolání dospěl Nejvyšší
soud k následujícím závěrům:
Nejprve je zapotřebí v obecné rovině uvést, že trestného činu zpronevěry podle
§ 248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. se dopustí pachatel, který si přisvojí
cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu
(srov. § 89 odst. 11 tr. zák.). Věc je svěřena pachateli, jestliže mu je
odevzdána do faktické moci (do držení) s tím, aby s věcí nakládal určitým
způsobem. K přisvojení si cizí svěřené věci pak dojde takovým jednáním, naloží-
li pachatel s věcí v rozporu s účelem svěření, a to způsobem, kterým maří
základní účel svěření. Svěřenou věcí a předmětem útoku v případě trestného činu
zpronevěry podle § 248 tr. zák. mohou být i peníze. Je-li tento trestný čin
spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, platí zde zásady o
spolupachatelství (§ 9 odst. 2 tr. zák.), kdy není nezbytné, aby každý ze
spolupachatelů svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty. Pro
spolupachatelství je ovšem nezbytný společný úmysl pachatelů, jenž musí
zahrnovat jednak společné jednání, jednak sledování společného cíle. Za těchto
okolností pak postačí, uskuteční-li každý ze spolupachatelů jen některý ze
znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna souhrnem všech
těchto jednání (dílčích aktů).
Jsou-li výše uvedené zásady aplikovány na posuzovaný případ, lze sice soudu
prvního stupně vytknout do jisté míry nepřesný a poněkud příliš stručný popis
skutku ve výrokové části jeho rozsudku, na druhé straně však skutková zjištění
obou soudů, v jejichž rámci byla náležitě vymezena činnost jednotlivých
obviněných (spolupachatelů), závěr o naplnění skutkové podstaty trestného činu
zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. dovolují. Soudy
především zjistily postavení jednotlivých obviněných (dovolatelů) ve
společnosti I. G., s. r. o. (A. H. – jeden ze společníků, J. H. – jeden z
jednatelů a Ing. P. Š. jako jeho zmocněnkyně) a ujasnily si rovněž to, že ve
vztahu k těmto osobám byl majetek uvedené společnosti majetkem cizím, a to
včetně osoby společníka (viz níže). Předmětné peníze tedy měly povahu cizí věci
ve smyslu ustanovení § 248 tr. zák. Jejich svěření do faktické dispozice
dovolatelů ze strany oprávněné osoby (společnosti I. G., s. r. o.) pak
vyplývalo již ze shora konstatovaného vztahu mezi dovolateli a společností
(nebylo tedy zapotřebí žádného samostatného „svěřovacího aktu“), když za
společnost nejprve provedli schválenou obchodní transakci a po jejím
uskutečnění měli zároveň možnost se získanými finančními prostředky disponovat.
Tato dispozice měla ovšem být uskutečněna ku prospěchu společnosti jako
vlastníka a nikoliv, jak se v posuzovaném případě stalo, k její škodě a na úkor
dalších společníků. Jestliže si dovolatelé společně počínali soudy popsaným
způsobem, nelze pochybovat o tom, že si cizí svěřenou věc ke škodě společnosti
I. G., s. r. o., přisvojili. Tento závěr platí rovněž ohledně dovolatele A. H.
jako společníka uvedené obchodní společnosti, který se podle zjištění soudů v
součinnosti s ostatními spoluobviněnými podílel na společném jednání ve fázi
vyvedení inkriminované části majetku ze společnosti (tj. finančních prostředků
v částce 2.387.467,- Kč) jeho předstíraným převodem na nového společníka.
S ohledem na to, že dovolatel A. H. ve svém mimořádném opravném prostředku
zdůraznil své postavení jako společníka obchodní společnosti I. G., s. r. o.,
zabýval se Nejvyšší soud rovněž otázkou, zda její majetek byl i ve vztahu k
osobě tohoto dovolatele cizím majetkem, a zda si tudíž vůbec mohl ve smyslu
ustanovení § 248 tr. zák. věc z takového majetku přisvojit. Nejvyšší soud zde
vychází z názoru, že definičním znakem právnických osob je mimo jiné jejich
majetková samostatnost, jejímž výrazem je jednak to, že mají vlastní majetek, a
jednak to, že jen ve vztahu k tomuto majetku nesou samostatnou majetkovou
odpovědnost v právních vztazích, do nichž vstupují. Společníci jednotlivých
obchodních společností tedy nejsou vlastníky či podílovými spoluvlastníky
majetku obchodní společnosti, ale jejich vztah k obchodní společnosti a k
jejímu majetku je vymezen souborem práv a povinností společníka. Majetková
práva společníků spočívají zpravidla v podílu na přímém zisku obchodní
společnosti a v možnosti převodu obchodního podílu. Za závazky kapitálových
obchodních společností společníci neručí anebo ručí jen omezeně. Vzhledem k
tomu, že společníci nemohou být přímo poškozenými osobami v případech, kdy je
trestná činnost páchána na úkor majetku obchodní společnosti, mohou se sami
dopustit trestné činnosti ve vztahu k majetku obchodní společnosti, jejímiž
jsou společníky, protože ten je pro ně majetkem cizím. To platí i přes
skutečnost, že se jinak na veřejnosti běžně mluví - zejména jde-li o majoritní
společníky obchodních společností - o tzv. vlastnících těchto společností,
např. o „vlastnících“ společností s ručením omezeným či akciových společností.
Ani takové osoby ovšem nejsou vlastníky majetku obchodní společnosti v právním
smyslu (k tomu srov. přiměřeně např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 8 Tdo 124/2005).
Za konstatovaného stavu věci proto Nejvyšší soud neshledal podaná dovolání ani
v částech, ve kterých je dovolatelé z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnili právně relevantně, jakkoliv opodstatněnými.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o
dovolání zjevně neopodstatněné. V souladu s citovaným ustanovením zákona pak
byla dovolání obviněných Ing. P. Š., J. H. a A. H. odmítnuta, přičemž Nejvyšší
soud toto své rozhodnutí učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v
neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 9. srpna 2006
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler