3 Tdo 775/2012-30
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 31.
října 2012 dovolání, které podal obviněný M. L., nar., proti rozsudku Krajského
soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 12. 2011, sp. zn. 4 To 506/2010, jako soudu
odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 5 T
274/2008, a rozhodl t a k t o :
I. Podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. se z podnětu dovolání obviněného M. L.
zrušuje rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 12. 2011, sp. zn.
4 To 506/2010, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Teplicích
ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 5 T 274/2008.
Současně se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí
obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla
podkladu.
II. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Teplicích přikazuje, aby
věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 5 T 274/2008,
byl obviněný M. L. uznán vinným trestným činem (správně zločinem) nedovolené
výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §
283 odst. 1, odst. 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále
jen „tr. zákoník“), kterého se dopustil dle skutkových zjištění tím, že:
1) „v přesně nezjištěné dny v průběhu dubna roku 2008 v prostorách domu na
adrese U Č. k. čp. v T., soudní okres T., prodal po předchozí telefonické
domluvě M. J., nar., opakovaně heroin v ceně za nejméně 350,- Kč, který tato
nakupovala pro M. Č., nar., a L. K., nar.,
2) v přesně nezjištěné dny od jara roku 2008 do konce června 2008 na různých
místech města T., soudní okres T., prodal M. B., nar., minimálně v deseti
případech heroin, a to za částku od 200,- do 400,- Kč,
3) každý den od dubna 2008 do konce června 2008 nejčastěji před domem čp. v
ulici U Č. k. v T. nebo za tímto domem v parku u školy, soudní okres T., i
vícekrát za den, po předchozí telefonické domluvě prodával M. Č., nar., a L.
K., nar., pokaždé minimálně 0,5 gramu heroinu v ceně 400,- Kč, dle jejich
finanční situace, když oba tito odběratelé někdy kupovali heroin společně,
někdy každý zvlášť,
4) v přesně nezjištěné dny od května 2008 do konce června 2008 za domem čp. v
ulici U Č. k. v T., soudní okres T., v průběhu tří týdnů 3x až 4x týdně
prodával po předchozí telefonické domluvě J. H., nar., zvanému „B.“ heroin v
množství od 0,2 do 0,5 gramu v ceně za 200,- až 400,- Kč, přičemž J. H.
minimálně v jednom případě kupoval heroin i pro M. Č., nar.,
5) v přesně nezjištěných dnech od května do června 2008 minimálně v pěti
případech předal a minimálně ve dvaceti případech prodal heroin J. O., nar., a
to 0,5 gramu heroinu, nejčastěji u areálu D. v T., soudní okres T., kdy J. O.
se o heroin dělil i s dalšími lidmi, v případě prodeje byl heroin prodáván za
částku 400,- Kč,
6) v přesně nezjištěné dny od května do června 2008 ve třech případech na
různých místech města T., soudní okres T., prodal L. Ž., nar. , heroin zabalený
v alobalu pokaždé v množství 5 gramů v ceně za 3.000,- Kč,
přičemž heroin je omamná látka uvedená v příloze č. 3 zákona č. 167/1998 Sb., o
návykových látkách, v platném znění, a k nakládání s ním a k jeho prodeji obž.
L. neměl příslušné zákonné oprávnění.“
Za tento trestný čin a sbíhající se trestné činy nedovolené výroby a držení
omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1 zákona č. 140/1961
Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“) a trestný
čin ublížení na zdraví dle § 221 odst. 1 tr. zák., trestný čin výtržnictví dle
§ 202 odst. 1 tr. zák., pro které byl obžalovaný odsouzen rozsudkem Okresního
soudu v Teplicích ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. 6 T 327/2006, ve spojení s
rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 4. 2010, sp. zn. 4 To
87/2010, byl obviněný odsouzen podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43
odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti)
roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do
věznice s ostrahou.
Podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest
propadnutí věci, a to:
- 1 ks mobilního telefonu zn. Nokia 6100 (IMEI:) se SIM kartou č. ,
- 1 ks mobilního telefonu Motorola (IMEI) se SIM kartou č..
Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze
dne 11. 11. 2009, č. j. 6 T 327/2006-286, ve spojení s rozsudkem Krajského
soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 4. 2010, č. j. 4 To 87/2010-319, jakož i
všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke
změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu.
Proti rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 5 T
274/2008, podal obviněný M. L. odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Ústí nad
Labem rozsudkem ze dne 12. 12. 2011, sp. zn. 4 To 506/2010, a to tak, že podle
§ 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek nalézacího soudu zrušil v celém
rozsahu.
Podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného M. L. nově uznal
vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a
psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr.
zákoníku, a to na podkladě skutkových zjištění spočívajících v tom, že:
1) „v měsíci dubnu 2008 v místě jeho trvalého bydliště v T., U Č. k. č. p., po
předchozí telefonické domluvě nejméně dvakrát prodal heroin M. J., nar.,
2) na jaře roku 2008 až do konce června 2008 v blíže nezjištěných dnech, na
různých místech města T. prodal nejméně v deseti případech heroin, vždy za
částku nejméně 200,- Kč, M. B., nar.,
3) v době od dubna 2008 do konce června 2008 v místě svého bydliště v T., U Č.
k. nebo v jeho okolí, po předchozí telefonické domluvě, nejméně jedenkrát
týdně, vždy nejméně v množství 0,5 gramu, prodával heroin M. Č., nar., a L. K.,
nar.,
4) v průběhu tří týdnů v období od května 2008 do konce června 2008 v místě
svého bydliště, v ulici U Č. k. v T. po předchozí telefonické domluvě nejméně
třikrát týdně, v množství nejméně 0,2 gramu, za částku nejméně 200,- Kč,
prodával heroin J. H., nar.,
5) v době od května 2008 do konce června 2008 v T., nejméně ve dvou případech
předal a prodal vždy v množství nejméně 0,5 gramu heroin J. O., nar.,
6) v období od května 2008 do konce června 2008 v T., ve třech případech prodal
L. Ž., nar., heroin zabalený v alobalu, pokaždé v množství 5 gramů v ceně za
3.000,- Kč,
přičemž heroin je omamná látka uvedená v příloze č. 3 zák. č. 167/1998 Sb., o
návykových látkách, a k nakládání s ním neměl příslušné zákonné oprávnění.“
Za tento zločin a za sbíhající se trestný čin nedovolené výroby a držení
omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1 tr. zák., trestný
čin ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. a trestný čin výtržnictví
podle § 202 odst. 1 tr. zák., pro které byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu
v Teplicích ze dne 11. 11. 2009, č. j. 6T 327/2006-286, ve spojení s rozsudkem
Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 4. 2010, č. j. 4 To 87/2010-319,
byl obviněný M. L. odsouzen podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43
odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti)
roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do
věznice s ostrahou.
Podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest
propadnutí věci, a to:
- 1 ks mobilního telefonu zn. Nokia 6100 (IMEI:) se SIM kartou č. ,
- 1 ks mobilního telefonu Motorola (IMEI) se SIM kartou č. .
Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze
dne 11. 11. 2009, č. j. 6 T 327/2006-286, ve spojení s rozsudkem Krajského
soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 4. 2010, č. j. 4 To 87/2010-319, jakož i
všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke
změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu.
II.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 12. 2011,
sp. zn. 4 To 506/2010, podal obviněný prostřednictvím svého právního zástupce
dovolání (č. l. 668 - 670), přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř., maje za to, že napadené rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním
posouzení.
Obviněný namítl, že soud nezkoumal žádnou ze skutečností rozhodných pro závěr o
stanovení značného rozsahu omamné a psychotropní látky. Skutková věta
napadeného rozsudku tak nenaplňuje znak skutkové podstaty týkající se značného
rozsahu drogy, kdy za jednání, které je formulováno ve skutkové větě, mohl být
odsouzen pouze podle ustanovení § 283 odst. 1 tr. zákoníku. Skutková věta
napadeného rozsudku je tak ve všech bodech nesprávná, nezákonná a nevyplývající
z provedeného dokazování, a vytýkané protiprávní jednání mu nebylo v trestním
řízení prokázáno.
Dokazování spočívající ve svědeckých výpovědích bylo poznamenáno kontradikcí
výpovědí podaných v průběhu přípravného řízení a v řízení před soudem. Za
takové situace má soud podle jeho názoru za použití zásady bezprostřednosti
vycházet z výpovědí podaných v řízení před soudem, kdy soud k důvodům, pro
které uvěřil výpovědím z přípravného řízení, v zásadě uvedl, že tak učinil
vzhledem k tomu, že korespondují se záznamy telefonních odposlechů, dále proto,
že výpovědi svědků u soudu byly vymyšlené, vnitřně rozporné a vyvrácené
výpověďmi svědků - policistů, kteří výslechy v přípravném řízení prováděli, což
je odůvodnění, které dle jeho názoru nemůže obstát. Co se týče zaznamenaných
telefonních hovorů, nevyplývá z nich, že se skutečně týkaly nákupu narkotik,
neboť některé z citací lze interpretovat i desítkami jiných způsobů, než právě
jediným, že předmětem hovoru byla narkotika. Za této situace nelze důkaz
přehráním záznamů odposlechů považovat za důkaz usvědčující ho a tudíž
korespondující s výpověďmi svědků z přípravného řízení. Pokud pak soud
považoval výpovědi svědků podané při hlavním líčení za vymyšlené a vnitřně si
odporující, pak je pravděpodobné, že tito svědci lhali i při podání výpovědi v
přípravném řízení. Přitom právě z těchto jejich výpovědí soud přejímá do
skutkové věty rozsudku závažná tvrzení o tom, v jakém množství a v jaké době od
něho jednotlivé osoby nakupovaly. Obviněný je toho názoru, že pokud by soud
skutečně hodnotil důkazy ve vzájemné souvislosti, musel by s ohledem na
naprostou rozpornost výpovědí podaných v různých fázích řízení výpovědi svědků
z přípravného řízení hodnotit mnohem kritičtěji a nevycházet v konstrukci
popisu bezvýhradně z nich. Odkaz na potvrzení výpovědí svědků – policistů S. a
K. není případný, neboť tyto jsou nutně ovlivněny jejich vlastním zájmem. Obviněný zdůraznil, že byl dlouhou dobu umístěn ve vazbě, a proto neměl žádnou
možnost, aby snad svědky ovlivňoval, a i proto je třeba hodnotit výpovědi
svědků učiněné před soudem jako spontánní a pravdivé. Soud první instance se
taktéž nijak nezabýval tím, že svědci J. H. a M. Č. byli rozsudkem Krajského
soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 7. 2010, č. j. 4 To 279/2010, odsouzeni za
trestný čin křivého obvinění. Obviněný proto navrhl důkaz spisem Krajského
soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 4 To 279/2010. Obviněný dále namítl, že nebyl
opatřen jediný relevantní důkaz pro to, že prodal po předchozí telefonické
domluvě 120 gramů heroinu M. J. - přesto byl uznán vinným i z tohoto skutku. M. J. sama jakýkoli prodej heroinu popřela a je nepřijatelné, že soud hodnotí její
výpověď jako částečně věrohodnou a částečně nevěrohodnou. Uvedený údaj navíc
vůbec nevyplývá z provedeného dokazování. Obviněný dále uvedl, že další
provedené dokazování ke skutkovým závěrům soudu rovněž nevedlo. O jeho nevině
svědčí listinný důkaz protokolem o provedení domovní prohlídky, při které
nebyly nalezeny žádné návykové látky. Jiné důkazy zajištěny ani provedeny
nebyly.
Orgány činné v trestním řízení neopatřily kupříkladu fotodokumentaci
schůzek obviněného s údajnými zákazníky, pokud jej skutečně při nakládání s
návykovými látkami dobu sledovaly. Naopak, svědek, který měl údajně
fotodokumentaci pořizovat, uvedl, že si fotky dělal jen pro potřeby policie,
což je zcela nelogické, neboť pokud by předmětné fotografie skutečně
existovaly, nebyl důvod, proč by neměly být založeny v trestním spise. Obviněný
proto navrhl, aby odvolací soud na doplnění dokazování od policejního orgánu
vyžádal veškeré materiály prokazující sledování jeho osoby, zejména pak
pořízené fotografie. K danému obviněný uzavřel, že všechny provedené důkazy ve
vzájemné souvislosti nemohou vést a nevedou k jedinému možnému závěru o tom, že
se vytýkané trestné činnosti skutečně dopustil, kdy jsou v tomto smyslu
skutková zjištění soudu prvního stupně nesprávná, neboť nemají oporu v
provedeném dokazování.
Obviněný dále poukázal na zásadní pochybení soudu spočívající ve vadném
vyrozumění jeho obhájkyně o konání výslechů svědků Č. a K., které způsobuje
absolutní neplatnost těchto důkazů. Dále obviněný námitkami napadl i samotný
rozsudek, kdy namítl, že skutková věta rozsudku nesplňuje podmínky stanovené v
ustanovení § 120 odst. 3 tr. ř., když neobsahuje ani jediný přesnější časový
údaj a jako dobu spáchání uvádí mimo jiné kupříkladu „nezjištěné dny od jara
2008 do června roku 2008“. Vadná je dle jeho mínění i skutková věta v údajích
týkajících se množství obchodovaných návykových látek, kdy není zřejmé, ke
kolika dílčím útokům mělo dojít a jaké množství takto předané návykové látky
zjistil soud jako bezpečně prokázané.
Závěrem obviněný uvedl, že považuje uložený trest za nepřiměřeně přísný, kdy
tento se zcela vymyká rozhodovací praxi soudu prvního stupně ve skutkově
podobných věcech, neboť uložený trest je násobně vyšší, než je běžné, a
dramaticky se odlišuje od trestu navrženého státním zástupcem. Vyslovil
domněnku, že rozhodující senát nerozhodoval o zákonném trestu, ale spíše se mu
snažil ublížit a pomstít se mu za způsob jeho obhajoby. Navíc nevidí žádný
důvod pro jeho zařazení do věznice s ostrahou.
Na základě výše uvedených námitek obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České
republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí
nad Labem ze dne 12. 12. 2011, sp. zn. 4 To 506/2010, a rovněž jemu
předcházející rozsudek ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 5 T 274/2008, zrušil a věc
vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř.
písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále
jen „státní zástupkyně“).
Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedla, že
dovolání považuje za důvodné. Z právní věty výroku o vině z rozsudku Krajského
soudu v Ústí nad Labem je zřejmé, že soudy považovaly za naplněné ty znaky
trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními
látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, které jsou
vyjádřeny v zákonném vymezení „kdo neoprávněně prodal jinému omamnou látku čin
spáchal ve značném rozsahu“. Skutkový stav tak, jak byl soudy zjištěn, však s
těmito znaky nekoresponduje, a to zejména potud, pokud byl obviněný uznán
vinným i tím, že čin spáchal ve značném rozsahu. Přestože soudy správně
aplikovaly trestní zákoník, ačkoli se trestné činnosti obviněný dopustil za
účinnosti trestního zákona č. 140/1961 Sb., a správně vyšly z předpokladu, že
zohlednění množství drogy u drogových deliktů je sice hlediskem významným,
nikoli však výlučným, s ohledem na prokázané množství drogy, kterým bylo 23,8 g
heroinu, nelze dospět k závěru, že by další okolnosti věci byly takového
charakteru, že by i toto množství heroinu mohlo být posouzeno jako značný
rozsah. Období tří měsíců ani distribuce heroinu šesti osobám a finanční zisk
obviněného neposouvají v tomto případě náhled na jednání obviněného do právní
kvalifikace s vyšší trestní sazbou. Zbývající námitky obviněného shledala
státní zástupkyně jako pod obviněným uplatněný dovolací důvod nepodřaditelné.
S ohledem na výše uvedené státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud České
republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad
Labem ze dne 12. 12. 2011, sp. zn. 4 To 506/2010, a aby tomuto soudu přikázal
věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše
uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má
všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné
přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí
dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, je přípustné z
hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., protože bylo
rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve
věci samé, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je
podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro
nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jej bezprostředně dotýká).
Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr.
ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d
odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném
týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo
nutno posoudit, zda obviněným uplatněné námitky naplňují jím uplatněné zákonem
stanovené dovolací důvody.
V rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat,
že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován
jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný
trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze
vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní
posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z
dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke
zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např.
názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS
279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím
řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení
důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy
nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje
správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže
změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti
na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v
řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav
věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního
stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud
odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že
východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená
v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další
soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva
(především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky obviněného částečně směřují
právě do oblasti skutkových zjištění a důkazní situace. Obviněný totiž soudům
vytýká nesprávné hodnocení důkazů (především provedených svědeckých výpovědí,
které byly poznamenány kontradikcí v průběhu přípravného řízení a v řízení před
soudem, zejména pak výpovědi svědků J. H. a M. Č., kteří byli rozsudkem
Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 7. 2010, sp. zn. 4 To 279/2010,
uznáni vinnými trestným činem křivého obvinění, a svědkyně M. J.; dále výpovědí
svědků – policistů, kteří byli ovlivněni při podání svědecké výpovědi vlastním
zájmem, a dále záznamů telefonických hovorů mezi obviněným a svědky a protokolu
o provedení domovní prohlídky; spadá sem i námitka nezpřístupnění údajné
fotodokumentace), a vadná skutková zjištění (námitka, že obsah telefonických
hovorů lze posoudit mnoha odlišnými způsoby, námitka, že neprodal žádný heroin
svědkyni M. J., a zejména pak námitky stran množství údajně prodané drogy -
heroinu), když současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k
provedeným důkazům (obecné námitky, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů
nevyplývají, resp. že skutková věta je nesprávná, nezákonná a nevyplývající z
provedeného dokazování) a vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obviněný
trvá na tom, že od něho svědci kupovali různé zboží, nikoli však narkotika, a
jelikož byl dlouhou dobu umístěn ve vazbě, a neměl tedy možnost jakkoli svědky
ovlivnit, jejich výpovědi učiněné před soudem byly věrohodné a spontánní, a
naopak svědci – policisté nebyli ve svých výpovědích objektivní; při domovní
prohlídce u něho žádná narkotika nalezena nebyla a ani žádné nástroje či
přístroje, které by k distribuci mohly sloužit stejně tak neexistuje žádná
fotodokumentace).
Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci
(provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněného) k revizi
skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení
skutku vycházel. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod zčásti
nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných -
důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal
přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů. Tuto část jeho námitek proto
pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího
důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán
konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého
stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného
skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel
by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž
dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí
však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud
zdůraznil.
Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který
obviněný M. L. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná
aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o
hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně
jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje
hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §
2 odst. 5, odst. 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.
Námitky obviněného, které jsou svou povahou námitkami procesními, a tedy
námitkami, které pod obviněným uplatněný dovolací důvod nespadají, jsou zejména
ty, v rámci nichž obviněný namítal vadnost vyrozumění jeho obhájkyně o konání
výslechů svědků M. Č. a L. K., stejně jako námitky nedodržení zásady in dubio
pro reo a bezprostřednosti řízení. Jestliže tedy obviněný namítl nesprávnost
právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento
svůj názor ve skutečnosti dovozoval především z tvrzeného nesprávného hodnocení
důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady
při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení
určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli
však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně
stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a),
b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nespadá ani
namítané porušení ustanovení § 120 odst. 3 tr. ř., tedy že skutek, tak jak je
popsán v tzv. skutkové větě rozsudku, je neurčitý.
K danému Nejvyšší soud uvádí, že v případech, kdy soud nemá k dispozici doznání
pachatale, nelze vyloučit situaci, kdy se nepodaří plně objasnit některé
skutečnosti, zejména pak přesné časové údaje. To však v obecné rovině nebrání
tomu, aby byl skutek dostatečně specifikován ve skutkové větě rozsudku, a to i
přesto, že určité skutečnosti budou označeny za „nezjištěné dny od jara roku
2008 do konce června roku 2008“ či uvozeny slovy „nejméně“ nebo „minimálně“.
Skutková věta rozsudku obsahuje časové údaje, které však nebylo možno uvést s
určitostí dní, hodin a minut. Z daného znění skutkové věty je však zcela
evidentní, že se obviněný trestného jednání dopouštěl po delší dobu v průběhu
roku 2008, a to od jara 2008 do konce června 2008. Zcela konkrétní určení dnů,
hodin a minut či nějaké další časové podrobnosti nejsou v projednávané trestní
věci pro naplnění požadavku na časový údaj natolik významné, aby byly sto
založit námitku nedostatečného vymezení skutku, a není závadou, pokud ve
skutkové větě uvedeny nejsou, neboť je zde dostatečně popsán výsledek tohoto
jednání, tj. prodej zakázaných látek. V daném případě je popis skutku s ohledem
na zákonné znaky skutkové podstaty zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání
s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm.
c) tr. zákoníku plně vyhovující.
Obviněný v závěru svého dovolání namítl i nepřiměřenost a tvrdost jemu
uloženého trestu.
Obecně lze pod jiné hmotněprávní posouzení skutku podřadit zhodnocení otázky,
která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v jiné skutkové
okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva, a to jak hmotného práva
trestního, tak i jiných právních odvětví.
Teoreticky pak (jiné) hmotněprávní posouzení zahrnuje i otázky ukládání trestu.
Při výkladu tohoto pojmu ve vztahu k zákonnému dovolacímu důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. je však nutno brát na zřetel také jeho vztah k ostatním
zákonným důvodům dovolání a celkovou systematiku ustanovení § 265b odst. 1 tr.
ř. V tomto konkrétním případě je pak významný vztah k ustanovení § 265b odst. 1
písm. h) tr. ř. a jeho důsledky. Podle tohoto ustanovení je důvod dovolání dán
tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon
nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v
trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jedná se tedy o dovolací
důvod, kterým lze napadat toliko pochybení soudu co do druhu a výměry uloženého
trestu, a to v jasně vymezených intencích, kdy druh trestu musí být podle
zákona nepřípustný či výměra musí být mimo trestní sazbu stanovenou na trestný
čin zákonem.
Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve
smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno,
pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v
porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např.
pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný
trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu
(viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem sloužícím k napravení skutečně
zásadních a podstatných vad, pro které nemůže napadené rozhodnutí obstát a kdy
na právní moci není možno trvat, neboť by to bylo ohrožením zákonného a
spravedlivého rozhodování, přičemž v tomto smyslu je koncipován i předmětný
dovolací důvod, kterýžto však nebyl obviněným uplatněn.
Nad rámec těchto skutečností je nutno poznamenat, že obviněnému byl uložen
přípustný druh trestu v rámci zákonné trestní sazby stanovené za trestný čin,
jímž byl uznán vinným.
S ohledem na podané námitky lze podřadit pod obviněným uplatněný dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. námitku nenaplnění znaku skutkové podstaty
uvedeného zločinu, a to ve znaku ve „značném rozsahu“.
Zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními
látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku se dopustí
ten, kdo neoprávněně vyrobí, doveze, vyveze, proveze, nabídne, zprostředkuje,
prodá nebo jinak jinému opatří nebo pro jiného přechovává omamnou nebo
psychotropní látku, přípravek obsahující omamnou nebo psychotropní látku,
prekursor nebo jed, spáchá-li tento čin ve značném rozsahu.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že k otázce aplikace ustanovení § 283 tr.
zákoníku v rozhodnutí č. 12/2011 Sb. rozh. tr. judikoval, že tento trestný čin
dopadá na všechny omamné a psychotropní látky, které se od sebe liší co do
povahy i účinků, v důsledku čehož nelze pro všechny tyto látky stanovit
společnou hranici či výši rozsahů ve smyslu § 283 odst. 2 písm. d), odst. 3
písm. d) (větší rozsah), odst. 2 písm. c) (značný rozsah), odst. 3 písm. c)
(velký rozsah) tr. zákoníku, ale je nutné každý z těchto rozsahů vymezovat
individuálně. Toto rozlišení je třeba odvíjet od množství těchto látek
stanoveného jako množství větší než malé, které je pro jednotlivé omamné a
psychotropní látky určeno nařízením vlády č. 467/2009 Sb. Při stanovení každého
z jednotlivých typů rozsahů omamné nebo psychotropní látky, je třeba mít na
zřeteli kvantifikační stupně rozsahu činu (větší, značný, velký) a lze je
oddělit podle jejich vzájemné proporcionality a společenské škodlivosti
vyjádřené sazbami trestu odnětí svobody u těchto jednotlivých zvlášť
přitěžujících okolností. Na naplnění určitého typu rozsahu (většího, značného,
velkého) bude však možné usuzovat ne toliko z konkrétního množství a kvality
omamné nebo psychotropní látky, ale i z dalších okolností, např. z výše peněžní
částky, kterou za takto vyráběnou či distribuovanou látku pachatel buď utržil,
anebo utržit chtěl, či mohl, délky doby, po níž pachatel s uvedenými látkami
neoprávněně nakládal, eventuelně pro jaký okruh osob byl určen. Současně je
však třeba podpůrně zohlednit i další okolnosti, za nichž byl takový čin
spáchán, tedy zejména způsob, jakým pachatel s uvedenými látkami nakládal,
intenzitu újmy, jež hrozila nebo skutečně nastala u poškozených osob, případně
i jiné skutečnosti (srov. rozhodnutí č. 1/2006 Sb. rozh. tr.).
Z přílohy č. 2 vládního nařízení č. 467/2009 Sb. se podává, že u heroinu se za
„množství větší než malé“ považuje více než 1,5 gramu drogy, přičemž nejmenší
množství účinné látky je 0,2 gramu. Jak již ovšem naznačeno, neexistuje žádný
obecně závazný právní předpis, který by upravoval množství drogy potřebné pro
naplnění znaků „ve větším rozsahu“, „ve značném rozsahu“ a „ve velkém rozsahu“.
V této souvislosti není od věci připomenout, že ani zákon č. 140/1961 Sb.,
trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, nestanovil žádné minimální
množství drogy nejen v rámci znaků základního drogového trestného činu podle §
187 odst. 1 tr. zák., ale ani v případě spáchání takového činu „ve větším
rozsahu“ podle § 187 odst. 2 písm. a) tr. zák. (jelikož podle jeho ustanovení
nebylo znakem žádného z drogových deliktů jeho spáchání „ve značném rozsahu“
ani „ve velkém rozsahu“, otázka výkladu těchto pojmů vůbec nevyvstávala). Za
účinnosti tohoto zákona ustálená soudní praxe vycházela z toho, že u heroinu
jde o „množství větší než malé“ za předpokladu, že je přítomno alespoň 0,15
gramu látky Heroin HCl (tj. asi 5 dávek po 30 miligramech), a že „větší rozsah”
je dán tehdy, jestliže je přítomno alespoň 1,5 gramů látky Heroin HCl (tj. asi
50 dávek po 30 miligramech). Šlo o orientační hodnoty stanovené pokynem
nejvyššího státního zástupce obecné povahy č. 6/2000 (posléze č. 2/2006 a č.
1/2008) pro postup státních zástupců při postihu trestného činu nedovolené
výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187a tr. zák.
Tento interní předpis s účinností v soustavě státního zastupitelství nebyl sice
pro soudy závazný, avšak pokud podle něho státní zástupci postupovali, bylo to
soudy akceptováno vzhledem k tomu, že uvedené hodnoty byly stanoveny se
zřetelem k poznatkům lékařské vědy o účincích drog na lidský organismus a
opíraly se i o mezinárodní zkušenosti.
Dále je namístě konstatovat, že kvantifikace rozsahu drogového trestného činu,
jak je vymezena zákonnými znaky „ve větším rozsahu“, „ve značném rozsahu“ a „ve
velkém rozsahu“, musí vyjadřovat takové odstupňování, které rovnoměrně a
plynule postihuje celou škálu typicky se vyskytujících případů. Za určité
orientační vodítko pro naznačené odstupňování (a tedy i pro vymezení poměru
mezi znaky „ve větším rozsahu“ a „ve značném rozsahu“), může sloužit vzájemný
poměr znaků „množství větší než malé“ a „ve větším rozsahu“, protože při jejich
výkladu se soudní praxe ustálila již v rámci výkladu trestního zákona účinného
do 31. 12. 2009 (k tomu viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2010,
sp. zn. 7 Tdo 1337/2010).
Z výše uvedeného přitom plyne, že u heroinu soudní praxe akceptovala, že z
hlediska kvantitativního (to je, jak již zmíněno, významné, nikoli však výlučné
kriterium pro posouzení obsahu pojmu „větší rozsah“, „značný rozsah“ a „velký
rozsah“) byl „větší rozsah“ v podstatě desetinásobkem množství „většího než
malého“. Za této situace lze mít v případě uvedené drogy za přiměřené vyjádření
rozdílu mezi spácháním činu „ve větším rozsahu“ a spácháním činu „ve značném
rozsahu“ takové odstupňování, při kterém „značný rozsah“ je zhruba
desetinásobkem „většího rozsahu“.
Jestliže je v současné době podle přílohy č. 2 k nařízení vlády č. 467/2009 Sb.
k naplnění znaku „množství větší než malé“ zapotřebí více než 1,5 gramu drogy
heroin (přičemž se vyžaduje nejméně 0,2 gramu účinné látky), pak při zohlednění
uvedených poměrů lze zpravidla v případě znaku „větší rozsah“ uvažovat o
hmotnosti převyšující 15 gramů drogy heroin (s alespoň 2 gramy účinné látky) a
u znaku „značný rozsah“ o hmotnosti převyšující 150 gramů drogy heroin
(obsahující alespoň 20 gramů účinné látky).
Obviněnému M. L. přitom bylo dle skutkových zjištění přičítáno soudem nalézacím
množství heroinu v celkové výši 120 g (str. 13, třetí odstavec odůvodnění
rozsudku nalézacího soudu), a soudem odvolacím pak množství v celkové výši 23,8
g (str. 11, čtvrtý odstavec odůvodnění napadeného rozsudku).
Je-li vycházeno vždy z desetinásobků, je zřejmé, že množství obviněným
distribuované drogy kvalifikačnímu stupni „ve značném rozsahu“ neodpovídá.
Nejsou-li znaky „většího rozsahu“, „značného rozsahu“ či velkého rozsahu“ podle
trestního zákoníku konkrétně stanoveny, je nutné je dovozovat podle soudní
praxe. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 263/2010
(publikováno pod č. 12/2011 Sb. rozh. tr.), uvádí že „na naplnění určitého typu
rozsahu (většího, značného, velkého) bude však možné usuzovat ne toliko z
konkrétního množství a kvality omamné nebo psychotropní látky, ale i z dalších
okolností, např. z výše peněžní částky, kterou za takto vyráběnou či
distribuovanou látku pachatel buď utržil anebo utržit chtěl či mohl, délky
doby, po niž pachatel s uvedenými látkami neoprávněně nakládal, eventuálně pro
jaký okruh osob byl určen. Současně je však třeba podpůrně zohlednit i další
okolnosti, za nichž byl takový čin spáchán, tedy zejména způsob, jakým pachatel
s uvedenými látkami nakládal, intenzita újmy, jež hrozila nebo skutečně nastala
u poškozených osob, případně i jiné skutečnosti (srov. rozhodnutí č. 1/2006 Sb.
rozh. tr.).“
Odvolací soud svůj závěr o naplnění znaku „ve značném rozsahu“ odůvodnil vedle
množství prodaného heroinu i dalšími specifickými okolnostmi. V rámci
odůvodnění uvedl, že „ohledně značného rozsahu jednání obžalovaného je třeba
kromě množství předaného heroinu (celkem 23,8 g - 12 x 0,5 g skutek 3., 9 x 0,2
g skutek 4,2 x 0,5 g skutek 5 a 3 x 5 g skutek 6) přihlédnout i k počtu osob,
jimž obžalovaný látku distribuoval, k době, po kterou tak činil a k
pravidelnosti dodávek jednotlivým osobám. Nelze přehlédnout ani předpokládaný
zisk z nelegálního prodeje, jenž se pohyboval v řádu desítek tisíc Kč. Tyto
okolnosti, ve spojení s mírou škodlivosti heroinu, jehož devastační účinky na
lidský organismus již v malém množství, zvyšují škodlivost jednání obžalovaného
do té míry, že plně odůvodňují jeho podřazení pod kvalifikovanou skutkovou
podstatu ustanovení § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku“ (str. 11
napadeného rozsudku).
Odvolací soud tedy dostatečně vyložil, při zohlednění jakých okolností, resp.
na základě jakých skutečností dovodil naplnění znaku „ve značném rozsahu“,
přesto se však Nejvyšší soud s tímto závěrem nemůže ztotožnit.
Jak bylo uvedeno výše, samotné množství prodaného heroinu nezakládá znak „ve
značném rozsahu“, nelze však přehlédnout, že zatímco nalézací soud uvedl
množství obviněným distribuovaného heroinu v množství 120 g, odvolací soud toto
množství nepřevzal a uvedl množství v celkové výši 23,8 g. Jelikož ani
nalézací, ani odvolací soud nespecifikovaly, zda se jedná o množství drogy jako
takové, či toliko o množství účinné látky, jsou obě uvedené hodnoty od sebe
natolik vzdálené, že nelze s jistotou určit, zda se jedná o požadované
množství, které by naplňovalo znak „ve značném rozsahu“.
Nejvyšší soud si je vědom toho, že při stanovení určitého množství drogy jako
spodní hranice „značného rozsahu“ je třeba podpůrně vzít v úvahu i některé
další okolnosti, za nichž byl čin spáchán, zejména způsob, jakým pachatel s
látkou nakládal, dobu, po kterou tak činil, počet osob, jimž látku opatřil,
atd. (k tomu viz přiměřeně č. 1/2006 Sb. rozh. tr.). Takové okolnosti ovšem
nabývají na významu především tehdy, jestliže množství drogy je blízko hranice
rozhodné pro naplnění uvedeného zákonného znaku.
V případě napadeného rozsudku odvolacího soudu se jednalo o množství drogy
(23,8 g), které bylo od hranice „značného rozsahu“ (150 gramů drogy heroin
obsahující alespoň 20 gramů účinné látky) vzdáleno přibližně o více než
šestinásobek požadovaného minima pro určení hranice „značného rozsahu“.
Obviněnému M. L. je proto nutno přisvědčit, že obě napadená rozhodnutí jsou zatížena vadou
spočívající v nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
IV.
Nejvyšší soud proto z podnětu důvodně podaného dovolání obviněného M. L. zrušil
podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí
nad Labem ze dne 12. 12. 2011, sp. zn. 4 To 506/2010, jakož i jemu
předcházející rozsudek Okresního soudu v Teplicích ze dne 14. 7. 2010, sp. zn.
5 T 274/2008. Zároveň zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušená
rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. pak Okresnímu soudu v Teplicích
jako soudu prvního stupně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal
a rozhodl. Nejvyšší soud toto své (zrušující) rozhodnutí učinil za podmínek §
265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť z povahy zjištěných
vad je zřejmé, že je nelze odstranit ve veřejném zasedání.
Věc se tak vrací do stadia, kdy Okresní soud v Teplicích bude muset znovu ve
věci jednat a rozhodnout. V novém řízení o této věci bude povinen postupovat v
souladu s právním názorem, který k projednávaným právním otázkám ve svém
rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud (§ 265s odst. 1 tr. ř.). Jde v podstatě o
to, aby se v intencích rozhodnutí Nejvyššího soudu zabýval množstvím drogy
(heroinu), s nímž obviněný nedovoleným způsobem nakládal, resp. aby
specifikoval, zda uvedené množství je množstvím drogy jako takové, či zda se
jedná o množství týkající se účinné látky, báze. K vyřešení otázky, zda
obviněný spáchal zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a
psychotropními látkami a s jedy za okolností podmiňujících použití vyšší
trestní sazby, bude nezbytné, aby soud před svým rozhodnutím dokazování v
nezbytném rozsahu doplnil.
Budoucí rozhodnutí soudu není možno samozřejmě předjímat. Za předpokladu, že by
po doplnění dokazování dospěl soud k závěru, že jednání obviněného lze přesto
právně posoudit jako zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a
psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr.
zákoníku, tj. jako spáchaný ve „značném rozsahu“, lze tak učinit tehdy, bude-li
postaveno najisto, o jaké množství zakázané látky se jedná, a zejména pak
upřesněno, zda se jedná o celkové množství zakázané látky, či o množství účinné
látky v ní, tedy aby bylo následně možno z daného vyvodit, zda uvedené množství
se blíží hranici určené pro naplnění znaku ve „značném rozsahu“.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 31. října 2012
Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata