3 Tdo 778/2025

3 Tdo 778/2025-230

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 9. 2025 o dovolání, které podal obviněný D. D. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2025, sp. zn. 9 To 82/2025, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 26 T 13/2025, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného D. D. odmítá.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 6. 3. 2025, sp. zn. 26 T 13/2025, byl D. D. (dále jen „obviněný“ či „dovolatel“) uznán vinným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že dne 8. 12. 2024 okolo 18:00 hod. na adrese XY v XY ve vstupních prostorách prodejny XY požadoval po nezletilém AAAAA (pseudonym) vydání peněz, jinak mu uřízne jazyk a krk nebo hlavu, a následně na tomtéž místě v čase 18:30 hod. ve výklenku ve vstupním vestibulu u automatů, odkud nemohl poškozený BBBBB (pseudonym) bez obtíží samostatně odejít, přistoupil bezprostředně k pošk. BBBBB, jenž se zády nacházel těsně u prosklené stěny obchodního domu, u níž byl tělem obžalovaného postupně čím dál více sevřen, při tom obžalovaný gestikuloval zejména pravou rukou v oblasti hrudníku pošk. BBBBB a po poškozeném požadoval vydání jeho mobilního telefonu, poškozený mobilní telefon vytáhl z kapsy a obžalovanému podával, ten si jej však nevzal a nechal poškozeného z místa odejít.

2. Za to byl obviněný odsouzen podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 30 (třiceti) měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

3. Proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 6. 3. 2025, sp. zn. 26 T 13/2025, podal obviněný odvolání směřující do výroku o vině a trestu.

4. O odvolání obviněného rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 30. 4. 2025, sp. zn. 9 To 82/2025, a to tak, že odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl.

II.

5. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně dovolání (č. l. 216–218 spisu), přičemž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., neboť rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, byla ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

6. Obviněný namítá, že skutek, jak je pospán ve výroku o vině, a skutková zjištění popsaná v odůvodnění rozsudku neskýtají dostatečný podklad pro to, aby mohl být uznán vinným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku. Je přesvědčen, že skutkový stav zjištěný soudy v projednávané věci nenaplňuje znaky předmětné skutkové podstaty, konkrétně znak užití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí. Soudy vycházely toliko z výpovědí nezletilých chlapců a kamerového záznamu. Ve vztahu k jednání vůči nezletilému AAAAA uvedl, že se zde objevuje zjevný rozpor, neboť kamerový záznam zaznamenal v čase kolem 18:00 hodin nedlouhý, nicméně časově dostatečný kontakt dovolatele s nezletilým AAAAA, není však zachycen zvuk, resp. není slyšet, co mu říká. Nezletilý AAAAA vypověděl, že mu dovolatel řekl, že mu podřízne jazyk, pokud mu nevydá peníze, ostatní svědci pak pouze opakují, co jim nezletilý AAAAA sdělil. Nezletilý BBBBB přitom tvrdil, že na kluky čekal u pošty, nezletilý AAAAA nejprve uvedl, že jeho bratr byl na parkovišti před nimi a oni šli za ním, nic neviděli ani neslyšeli, aby pak uvedl, že jeho bratr byl ve skutečnosti za nimi. Obsah kamerového záznamu a s tím související úřední záznam o jeho vyhodnocení jsou s těmito závěry v rozporu. V úseku 17:59 hodin až 18:06 hodin zachycuje dovolatele v prodejně, v čase 18:06:13 hodin zachycuje dovolatele, jak odchází ven na parkoviště a když chlapce míjí, krátce se na ně podívá, ale nijak s nimi nekomunikuje. Dále dovolatel poukazuje na to, že přestože nezletilý AAAAA tvrdil, že měl strach, policii nevolal, naopak na místě setrval a vrátil se do prodejny, ačkoliv tam byl přítomen dovolatel.

7. I ve vztahu k jednání, jehož se měl dopustit vůči nezletilému BBBBB, má dovolatel za to, že je zde dán zjevný rozpor. Soudy prezentovaná skutková zjištění jsou v rozporu s obsahem kamerového záznamu, a rovněž s úředním záznamem o vyhodnocení kamerového záznamu, konkrétně s úsekem od 18:30:50 hodin do 18:32:02 hodin. Odmítá, že by se poškozený měl dostat z výklenku na poslední chvíli, když bylo možno jej obejít, což poškozený nezletilý nakonec učinil a odešel. Nezletilý BBBBB vypověděl, že jej měl chytit za rameno a držet za mikinu, a popsal rovněž, co po něm bylo požadováno, kdy uvedená tvrzení se objevují i v telefonátu učiněném na policii. Přestože bylo prokázáno, že k fyzickému kontaktu mezi ním a nezletilým BBBBB nedošlo, soud prvního stupně tuto skutečnost vysvětluje tak, aby zapadala do jednání, jež bylo předmětem obžaloby (přestože to nakonec vedlo k jinému popisu skutku ve výroku rozsudku zejména ve formě násilí či pohrůžky násilí), tj. že nezletilý BBBBB pociťoval kontakt dovolatele v místě svého hrudníku, a to i přesto, že jak vyplývá z kamerového záznamu, k fyzickému kontaktu mezi nimi nedošlo, což následně akceptuje i odvolací soud. Jedná se o exces odporující pravidlům zakotveným v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a o případ deformace důkazů.

8. Na základě provedeného dokazování bylo podle dovolatele zřejmé, že jeho jednání se uskutečnilo z pohnutky (domníval se, že mu byla odcizena taška), v takovém čase a na takovém místě, že mohl svým jednáním naplnit znaky hrubé neslušnosti, resp. pokud měl přítomným osobám na předmětném místě vulgárně nadávat, mělo jeho jednání znaky hrubé neslušnosti ve smyslu přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku. Skutek tak byl podle obviněného nesprávně právně posouzen.

9. S ohledem na výše uvedené proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2025, sp. zn. 9 To 82/2025, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 6. 3. 2025, sp. zn. 26 T 13/2025, zrušil ve výroku o vině a trestu a vrátil věc k novému projednání a rozhodnutí.

10. K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 30. 7. 2025, sp. zn. 1 NZO 550/2025.

11. Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že dovolatelem namítané skutečnosti zákonným podmínkám uplatněných dovolacích důvodů neodpovídají a dovolací důvody jsou využity toliko formálně. V nyní posuzované věci nelze hovořit o tom, že by se v rozhodných skutkových zjištěních, která byla určující pro naplnění znaků trestného činu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, soudy nižších stupňů dopustily nějakého rozporného posouzení těch dílčích skutkových zjištění, na něž obviněný v dovolání poukazuje, a to v poměru ke skutečnému obsahu provedených důkazů, který by z jejich strany nebyl logickým způsobem vysvětlen, natožpak aby bylo možno hovořit o rozporu zjevném. Obviněný v dovolání sice formálně usiluje o uplatnění námitky tzv. zjevného nesouladu, v podstatě se ovšem opětovně snaží prosadit svou obhajobu, jež byla provedeným dokazováním soudy odmítnuta. V jistém smyslu, za pomoci pokusu o znevěrohodnění svědčících nezletilých osob, nepřímo usiluje i o přehodnocení jednotlivých důkazů, zejména svědectví poškozených a na jejich podporu svědčících osob. Obviněný přitom fakticky ani žádný zjevný rozpor neidentifikuje, jelikož nereflektuje obsah těch důkazů, na jejichž podkladě prvoinstanční soud své skutkové závěry vystavěl. Naopak zdůrazňuje obsah takových důkazů, jež se přímo k posuzovanému jednání obviněného nevztahují či je ani k důkazu použít nelze (úřední záznamy policejního orgánu o vyhodnocení kamerových záznamů). Konečně zdůrazňuje dílčí skutkový děj, kdy měl chytit poškozeného nezletilého BBBBB za rameno a držet jej za mikinu, k němuž zdůrazňuje, že byl dokazováním vyvrácen. Soudy však takový skutkový závěr o takovém fyzickém kontaktu nepřijaly a nestal se součástí jejich skutkových zjištění, jež se stále objevují v popisu skutku ve výroku o vině.

12. Pokud jde o námitky obviněným podřazené pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., pak státní zástupce uvedl, že označený dovolací důvod nepokrývá případy, kdy se dovolatel domáhá použití určitých hmotněprávních norem na odlišný skutek, než ke kterému dospěly soudy ve věci činné na podkladě důkazů v řízení provedených. Zjištěný skutkový stav soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího je rozhodný pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Naopak podkladem pro uplatnění nesprávného hmotněprávního posouzení nemůže být dovolatelem vykonstruovaný skutek, k němuž sám dospěl zcela mimo obsah provedeného dokazování či svou vlastní interpretací důkazního stavu, rozcházejícího se s vyhodnocením důkazů ze strany soudů prvního a druhého stupně. Přesně k tomu se ovšem obviněný ve svém dovolání

uchýlil, když své právní posouzení vztahuje k jinému skutkovému jednání, než k němuž dospěl prvoinstanční soud na podkladě provedených důkazů, a zcela ignoruje skutkové zjištění v podobě vyhrožování těžkou újmou na zdraví a usmrcením nezletilému AAAAA (uříznutí jazyka, hlavy) a skutkové zjištění o obestoupení a fyzickém dominantním nátlaku v případě jednání vůči fyzicky nepoměrně méně zdatnému nezletilému BBBBB. Státní zástupce s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu podal výklad znaků skutkové podstaty trestného činu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku se závěrem, že právní posouzení ze strany prvoinstančního soudu odpovídá právní úpravě.

13. S ohledem na výše uvedené závěry státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože je zjevně neopodstatněné. Současně vyslovil souhlas, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ postupu podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

III.

14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

15. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2025, sp. zn. 9 To 82/2025, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

16. Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.

17. Podanému dovolání je nejprve nutno vytknout, že ačkoliv obviněný uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tř. ř., je tyto nutno posuzovat ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (konkrétně s jeho druhou alternativou), neboť z obsahu dovolání je zřejmé, že obviněný svojí argumentací nebrojí pouze proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání, ale také proti rozhodnutí soudu prvního stupně, který jej uznal vinným žalovaným skutkem a uložil mu trest. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě je přitom dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).

18. Nejvyšší soud nicméně k právě uvedené vadě podaného dovolání nepřihlížel, neboť napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo možno na jeho podkladě přezkoumat, a to z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (v jeho druhé alternativě) ve vztahu k dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.

19. Je namístě rovněž upozornit, že v rámci dovolání není v zásadě přípustné tvrdit stejné námitky, které dovolatel uplatnil již v odvolání, jak činí dovolatel v projednávané věci. Obviněný totiž vznáší námitky totožné s námitkami uplatňovanými v rámci obhajoby již od počátku řízení, tedy takové, s nimiž se již na podkladě řádného opravného prostředku vypořádal soud odvolací.

20. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

21. Uvedený dovolací důvod dopadá na případy, kdy soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Rozlišuje tři základní situace – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz, skutková zjištění nemají návaznost na provedené dokazování (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Jedná se tedy o situace, kdy se nesprávná realizace důkazního řízení dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Je však třeba mít na paměti, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že obviněnému garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

22. Z obsahu podaného dovolání nelze dovodit, že by obviněný předmětný dovolací důvod uplatňoval v jeho variantě druhé a třetí, tedy, že by měl za to, že by byla skutková zjištění založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo že by ve vztahu k nim nebyly provedeny jím navrhované podstatné důkazy. Výslovně toliko namítá, že skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, tedy variantu první. Obviněný napadá způsob, jakým byly soudy vyhodnoceny svědecké výpovědi a kamerový záznam, s tím, že skutková zjištění, ke kterým soudy dospěly na jejich podkladě, obsahu těchto důkazů neodpovídají. Zejména se jedná o to, co a zda vůbec něco bylo z jeho strany sděleno nezletilým, zda mezi ním a nezletilým BBBBB došlo k fyzickému kontaktu a zda měl tento nezletilý možnost jej jednoduše obejít a odejít.

23. Nejvyšší soud připomíná, že předmětný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami, které jsou prostou polemikou se skutkovými zjištěními soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů, nejde-li o kategorii nejtěžších vad důkazního řízení odpovídajících kategorii tzv. zjevného (extrémního) rozporu. Takovýto rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Zjevný rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy tedy nelze shledávat v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost. Na existenci zjevného rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak poškozených, se soudy přikloní k verzi uvedené poškozenými, resp. obžalobou. Jen sama skutečnost, že soudy hodnotí provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.

24. Soud prvního stupně věnoval zjištění skutkového stavu náležitou pozornost. Vycházel zejména ze záznamu kamerového systému a ze svědeckých výpovědí, a to jak nezletilých dětí [poškození AAAAA a BBBBB, svědek CCCCC (pseudonym)], tak pracovníka ochranky J. Č. Byť je kamerový záznam bez zvukové stopy, zachycuje v čase 17:59 hodin slovní kontakt obviněného s nezletilým AAAAA, což odpovídalo výpovědi nezletilého. V čase 18:30 hodin je na záznamu zachyceno, jak se nezletilí AAAAA a CCCCC vyhnuli obviněnému ve vestibulu, kdy však s obviněným zůstal nezletilý BBBBB. V bodě 8. odůvodnění rozsudku soud prvního stupně popsal, co je dále zachyceno na záznamu. Obviněný se nad fyzicky menším poškozeným skláněl, pozdvihoval pravou ruku, v níž držel kus pečiva, gestikuloval a po dobu asi jedné minuty zesíleným způsobem a nepřetržitě na nezletilého BBBBB mluvil. Obviněný se pak dostal do postavení, kdy stál ve stísněném prostoru na nezletilého takřka přitisknut, a po uvolnění projevu jej mohl poškozený obejít. Výraz nezletilého BBBBB se dal popsat jako vystrašený. Tomu odpovídalo následné dvojí volání poškozených nezletilých chlapců na linky 158 a 156, kdy nezletilí popsali, co se stalo (body 10. a 11. odůvodnění rozsudku), a následně oba incidenty popsali přivolané hlídce policie (bod 12. odůvodnění rozsudku).

25. Soud prvního stupně v bodech 16. až 19. podrobným a vyčerpávajícím způsobem zhodnotil provedené důkazy a rozvedl své úvahy, na jejichž podkladě dospěl k ustáleným skutkových zjištěním. Výpovědi všech tří nezletilých vyhodnotil jako pravdivé a nenaučené, kdy zdůraznil, že výpovědi byly v podstatných bodech shodné. Pokud jde o to, jak se nezletilí pohybovali po obchodě, ke komu z nich byl směřován zájem obviněného, a jaké hrozby byly vůči komu z nich z jeho strany užity, není mezi nimi žádných významných rozporů.

Pokud pak nezletilí AAAAA a CCCCC vypověděli, že obviněný chytil nezletilého BBBBB za mikinu, pak je třeba uvést, že stáli z venkovní strany proskleného výklenku, v němž zůstal pouze obviněný a nezletilý BBBBB, a z jejich pohledu se tak mohlo zdát, že gestikulace obviněného (která je na kamerovém záznamu zcela zjevná) mohla z jejich úhlu pohledu vypadat tak, že došlo k fyzickému kontaktu chycením za mikinu. Soud prvního stupně tedy tuto verzi neshledal a priori lživou, nicméně s ohledem na skutečnost, že obviněný držel v ruce kus pečiva, uchopení za mikinu neshledal pravděpodobným a fyzický kontakt se tedy nestal součástí skutkových zjištění.

Ze znění skutkové věty se nepodává ničeho o tom, že by bylo obviněnému kladeno za vinu, že poškozeného nezletilého uchopil za mikinu, resp. že došlo k fyzickému kontaktu mezi obviněným s nezletilým BBBBB. Nezletilý se nicméně ocitl s obviněným ve stísněném prostoru, zatímco dvěma ostatním chlapcům se podařilo obviněnému vyhnout. Reakce nezletilého BBBBB, kdy se nepokusil ihned odejít, není nijak překvapující. Na záznamu je jasně vidět, že obviněný byl verbálně intenzivní, gestikuloval rukama, nad fyzicky slabším dítětem se nakláněl, přičemž se „k němu přiblížil až do té míry, že ve výklenku musel být na svědka BBBBB doslova nalepen, čímž mu znemožňoval svobodně se pohybovat“.

Až když obviněný v intenzitě polevil, nezletilému se podařilo odejít. Na kamerovém záznamu je vidět, že nezletilý byl situací vyděšen, což odpovídalo „tomu, že vypověděl, že jej měl obžalovaný pod hrozbou násilí – ne nepodobnou té, již měl podle svědka AAAAA nedlouho před tímto okamžikem užít na něj – chtít přimět k vydání mobilního telefonu. Ten u sebe skutečně AAAAA (pozn. správně má být uvedeno BBBBB) dle záznamu kamer měl, což rovněž odpovídá jeho verzi“ (bod 18. odůvodnění rozsudku). Kamerový záznam pak zachytil i předcházející slovní kontakt mezi obviněným a nezletilým AAAAA, kdy nezletilý vypověděl, že ze strany obviněného se jednalo o požadavek na vydání peněz.

Soud prvního stupně rovněž vycházel z výpovědi pracovníka ostrahy svědka J. Č., kterého označil za objektivního svědka, který neměl žádný zájem na tom, aby obviněného poškodil. Svědek jasně vypověděl, že se na něj nezletilí chlapci obrátili s tím, že jim chtěl obviněný ublížit, kdy to byl tento svědek, který je ponoukl k tomu, aby věc oznámili policejnímu orgánu. Soud prvního stupně rovněž zhodnotil i další okolnosti, zejména pak jednání obviněného předmětného dne a jeho stav.

Obviněný byl pod vlivem alkoholu (což potvrdil alkohol test a znalecký posudek toxikologa), v prodejně se choval neomaleně a vulgárně slovně atakoval prodavačku a svědka J. Č. To, že chtěl „vychovat“ nezletilé chlapce a dát jim jakousi lekci, je pak zcela v souladu s chováním, jakým se v prodejně prezentoval.

26. Obviněný v podaném dovolání odkazuje na některé pasáže kamerového záznamu, které nemají s oběma incidenty přímou souvislost. Například když zmiňuje, že v čase 18:06:13 hodin se s nezletilými chlapci míjel a nijak s nimi nekomunikoval. Není jasné, co by z tohoto mělo ve vztahu k oběma na kamerovém záznamu zachyceným incidentům vyplývat. Pokud jde o obviněným poukazované úřední záznamy policejního orgánu o vyhodnocení kamerových záznamů, pak je třeba uvést, že tyto nebyly soudy provedeny k důkazu, neboť tyto ani nelze k důkazu použít. Soudy tedy z takového důkazu vycházet nemohly a není zcela jasné, proč jsou obviněným zmiňovány jako podklady pro ustálená skutková zjištění, resp. závěry soudů.

27. Odvolací soud se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s jeho postupem při dokazování zcela ztotožnil. Konstatoval, že soud prvního stupně opřel své rozhodnutí o spolehlivé důkazy, které mu umožnily náležitě zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jeho rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Uvedl, že soud prvního stupně neměl důvod nevěřit výpovědi nezletilého AAAAA o tom, „že po něm obžalovaný chtěl peníze a hrozil mu ublížením na zdraví. Poškozený je nezletilý chlapec, k obžalovanému nemá žádný vztah a ani důvod si průběh situace vymýšlet. Navíc vše ihned řekl kamarádům, stejně to pak vylíčil i policejní hlídce, která přijela na místo a následně i policistům při svědecké výpovědi“. Kamerový záznam pak zachytil i druhý incident s nezletilým BBBBB. Vzhledem k tomu, že kamerový záznam je pouze obrazovým záznamem, podle odvolacího soudu bylo nutné vyjít z výpovědi poškozeného, který uvedl, že po něm obviněný požadoval mobilní telefon. Hodnocení provedených důkazů soudem prvního stupně bylo dostatečně podrobné a poskytovalo dostatečný podklad pro kontrolu správnosti skutkových zjištění, přičemž ze souhrnu těchto důkazů bylo možno dospět ke spolehlivému závěru o vině obviněného.

28. Lze uzavřít, že přestože obviněný považuje skutková zjištění za nesprávná, nepravdivá a neúplná, skutková zjištění obsahově navazují na provedené důkazy a jsou z nich logickým způsobem vyvozována. V dané věci hodnocení učiněné soudem prvního stupně a aprobované soudem odvolacím splňuje zákonné požadavky na dokazování ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Tyto závěry jsou pak zcela vyhovující a neumožňují shledat mezi nimi a provedeným dokazováním zjevný rozpor.

29. Obviněný dále uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

30. V rámci uvedeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce předmětného ustanovení přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03).

31. Nejvyšší soud není v rámci tohoto dovolacího důvodu oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02).

32. Pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze podřadit námitku, že soudy zjištěný skutkový stav nenaplňuje skutkovou podstatu zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, kdy nebyly naplněny znaky „použití násilí a pohrůžky bezprostředního násilí“. Jeho jednání mohlo naplnit pouze znaky hrubé neslušnosti ve smyslu přečinu podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný svou námitku v podstatě zakládá na tvrzení, že mezi ním a poškozenými nedošlo k fyzickému kontaktu (nedošlo k zachycení za mikinu), a tedy nemohlo dojít k použití násilí, a současně, že nebyly z jeho strany vysloveny žádné pohrůžky násilí, kdy tyto se podávají toliko z výpovědí nezletilých poškozených.

33. Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích 30. a 31. toho usnesení vyplývá, že není-li shledáno naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jsou východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. právě v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví). Předpokladem existence dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je totiž nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný v tomto směru namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozuje z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů či vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, jak například rozvedeno výše v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nikoliv však podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

34. Podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku se trestného činu loupeže dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.

35. Objektivní stránka tohoto trestného činu spočívá v násilném zásahu do svobody rozhodování člověka vedeném úmyslem zmocnit se cizí věci. Přímé násilí či pohrůžka bezprostředním násilím musí předcházet zmocnění se věci, neboť jsou prostředkem sloužícím k ovlivnění vůle napadeného, a tím k vyloučení jeho případného, ať již kladeného nebo očekávaného odporu. Jde o složenou skutkovou podstatu, v níž jsou spojeny prvky vydírání a krádeže. Z hlediska subjektivní stránky jde o úmyslný trestný čin.

36. Násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí jsou prostředkem ke zmocnění se cizí věci, musí tedy předcházet zmocnění se věci. Násilím se rozumí použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu. Násilí musí být prostředkem nátlaku na vůli napadeného. Není podmínkou, aby napadený poškozený kladl odpor, např. když si je vědom fyzické převahy útočníka nebo útočníků a z obavy před dalším násilím odpor raději vůbec neprojevuje a plně se podrobuje vůli pachatele. Pohrůžka bezprostředního násilí je zpravidla vyjádřena výslovně, ale stačí i konkludentní jednání (např. obstoupení napadeného, napřahování k úderu či zatínání pěstí spojené s posunky, z nichž vyplývá odhodlání použít ihned násilí), je-li z něho a ostatních okolností zřejmé, že násilí se uskuteční ihned, nepodrobí-li se napadený vůli pachatele (srov. R 1/1980). Podle judikatury se proto trestného činu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku pachatel může dopustit i v těch případech, vzbudí-li v poškozeném obavu a strach z bezprostředního fyzického násilí, aniž by výslovně pronesl jakoukoliv pohrůžku násilí, dává-li zároveň poškozenému najevo, že k použití násilí dojde, pokud se ohledně požadované věci nepodrobí jeho vůli (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1729).

37. Je třeba dát obviněnému za pravdu v tom, že v projednávané věci nebyl naplněn znak „užití násilí“, a to navzdory skutečnosti, že tato varianta jednání je zachycena v tzv. právní větě rozsudku vedle „pohrůžky bezprostředního násilí“. Podle skutkových zjištění obsažených ve skutkové větě rozsudku nicméně není obviněnému kladeno za vinu, že by vůči nezletilým chlapcům užil násilí k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu, čemuž rovněž odpovídají závěry obsažené v samotném odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, a rovněž v odůvodnění usnesení odvolacího soudu. Uvedená vada, kdy bylo zjevně v důsledku nepozornosti citováno v právní větě celé znění ustanovení § 173 odst. 1 tr. zákoníku namísto toliko příslušné varianty jednání, není vadou, která by měla svou závažností vliv na právní kvalifikaci dovolatelova jednání. Stěžejní je, že skutková věta, jak je zachycena v rozsudku soudu prvního stupně, popisuje skutek, který má oporu v provedeném dokazování a skutkové závěry v ní uvedené mají řádnou odezvu v samotném odůvodnění rozsudku, kdy o tom, co je obviněnému kladeno za vinu, nejsou žádné pochybnosti.

38. V projednávané věci byla zjevná fyzická převaha dospělého obviněného, který se navíc nacházel pod vlivem alkoholu, nad nezletilými chlapci ve věku 13 let s výškou asi 125–130 cm. Obviněný se tedy jednání dopustil vůči dětem, ve kterých incidenty vyvolaly obavy a strach, neboť vyhledaly pomoc ostrahy obchodu a následně přivolaly policejní hlídku. Obviněný zcela opomíjí, že ve vztahu k nezletilému AAAAA užil výhrůžku, že pokud mu nevydá peníze, tak mu uřízne jazyk nebo hlavu, tedy výhrůžku těžkou újmou na zdraví a usmrcením, a ve vztahu k poškozenému BBBBB se jednalo o fyzické zastrašení, kdy požadoval vydání mobilního telefonu, přičemž dostal poškozeného do situace, kdy se poškozený musel přimáčknout na skleněnou stěnu vestibulu, čímž mu zamezoval ve volném pohybu, tedy poškozeného takto obestoupil. Trestného činu loupeže se přitom dopustí i ten, kdo v poškozeném vyvolá obavu a strach z bezprostředního fyzického násilí, například i tak, že zastaví poškozeného na odlehlém místě nebo na místě, z něhož má ztíženou možnost úniku či přivolání pomoci, či na jiném místě, jež poškozený vnímá jako potenciálně nebezpečné, je-li zjevné, že poškozený svoji situaci považuje za bezvýchodnou, v důsledku čehož ani neklade odpor, přičemž pachatel si je této skutečnosti vědom a počítá s ní (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 3 Tdo 1232/2009, publikované pod R 11/2011 Sb. rozh. tr.).

39. Jednání obviněného zcela odpovídá užité právní kvalifikaci. Je namístě možno dodat, že trestný čin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku je dokonán již užitím násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí proti někomu v úmyslu zmocnit se cizí věci, aniž by bylo třeba, aby tento úmysl byl uskutečněn (srov. SR, 1998-1, č. 20). Tedy i když pachatel dobrovolně upustí od uskutečnění svého úmyslu zmocnit se cizí věci, trestnost trestného činu loupeže nezaniká podle § 21 odst. 3 tr. zákoníku, protože čin byl již dokonán (srov. R 37/1970) – srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1728–1730). Loupež proto zařazujeme mezi předčasně dokonané trestné činy.

40. Námitkám obviněného tedy nebylo možno přiznat jakékoliv opodstatnění.

IV.

41. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného D. D. odmítl.

42. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 24. 9. 2025

JUDr. Petr Šabata předseda senátu