3 Tdo 78/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném
dne 18. února 2003 dovolání podané obviněným F. S., t. č. ve Věznici
V., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2002, sp. zn. 5 To
213/2002, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 5 T
183/2000, a rozhodl t a k t o :
Dovolání obviněného F. S. se podle § 265i odst. 1, písm. b), e) tr. řádu
o d m í t á.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. 3. 2002, sp. zn. 5 T 183/2000,
byl obviněný F. S. uznán vinným pokračujícím trestným činem výtržnictví podle
§ 202 odst. 1 tr. zákona v jednočinném souběhu s pokusem trestného činu
ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 k § 222 odst. 1 tr. zákona a byl odsouzen
podle § 234 odst. 1 tr. zákona za použití § 35 odst. 2 tr. zákona k souhrnnému
trestu odnětí svobody v trvání 7 roků. Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zákona
byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Současně byly
zrušeny výroky o trestu rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 2 T 70/99
ze dne 20. 12. 2000, který nabyl právní moci dne 1. 11. 2001 a Obvodního soudu
pro Prahu 9 sp. zn. 2 T 170/2001 ze dne 5. 12. 2001, který nabyl právní moci
dne 6. 3. 2002, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky navazující,
pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále bylo
rozhodnuto o náhradě škody.
Podkladem výroku o vině se stalo zjištění soudu prvního stupně, že dne 16. 5.
1999 kolem 19.00 hodin v P., před budovou ČKD, při oslavách vítězství
hokejového družstva, napadl již pravomocně odsouzený P. Č., údery pěstmi do
obličeje neztotožněného poškozeného, který poté upadl na zem, načež ho
obžalovaný F. S. silně nakopl do obličeje, čímž mu pravděpodobně mohl způsobit
těžké zranění, v tentýž den v době kolem 23.00 hodin v P. napadl s dosud
neztotožněnými spolupachateli pěstmi a kopanci do hlavy poškozeného utajeného
svědka V. T., čímž mu způsobil středně těžký úraz pohmoždění obličeje,
zhmoždění pravé oční koule, tržnou ránu prstu, přičemž mu hrozilo i pohmoždění
mozku a krvácení do mozkových obalů a přitom třikrát udeřil do obličeje
poškozenou utajenou svědkyni M. T., která byla v té době v 8. měsíci
těhotenství.
Uvedený rozsudek bezprostředně nenabyl právní moci, neboť proti němu obviněný
podal odvolání, kterým se zabýval dne 25. 6. 2002 ve veřejném zasedání Městský
soud v Praze. Ten svým usnesením sp. zn. 5 To 213/2002 odvolání podle § 256 tr.
řádu zamítl.
Prostřednictvím svého obhájce podal obviněný proti tomuto usnesení Městského
soudu v Praze ve spojení s výše uvedeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1
ve lhůtě uvedené v § 265e tr. řádu dovolání, a to jak proti výroku o vině, tak
proti výroku o trestu.Jako důvody dovolání uvádí dovolací důvody podle § 265b
odst. 1 písm. g), l) tr. řádu. V rozsáhlém odůvodnění svého dovolání obviněný
především tvrdí, že odvolací soud vycházel ve svém rozhodnutí ze skutkového
zjištění, které nemělo oporu v provedeném dokazování a že rozhodnutí odvolacího
soudu spočívalo na nesprávném právním posouzení věci. Odvolací soud dle jeho
názoru nenapravil nedostatek výroku soudu prvního stupně týkající se
kvalifikace trestného činu spočívající v tom, že neobsahovala znak
spolupachatelství. Vyslovuje názor, že trestní řízení bylo poznamenáno
procesními i hmotně právními nedostatky, které se projevily i v konečném
rozhodnutí odvolacího soudu. Mezi těmito nedostatky uvádí jednak nerespektování
zákonného ustanovení o rekognici, jednak použití nezákonně pořízeného
videozáznamu a z něho pořízené fotodokumentace jako důkazu, dále vytýká
označení svědkyně T. jako poškozené, ačkoli tato svědkyně nebyla podle jeho
názoru poškozenou ve smyslu trestního řádu. Obviněný rovněž vznáší námitku, že
se soud nezabýval dostatečně návrhy obhajoby, že nerespektoval zásadu presumpce
neviny, zásadu „in dubio pro reo“ i zásadu nestrannosti a nezaujatosti a také
že soud náležitě nezhodnotil rozpory ve výpovědích utajených svědků. Dále soudu
vytýká, že se náležitě nezabýval hodnocením nebezpečnosti činu pro společnost,
která podle jeho názoru byla nižší, než jak zjistil soud první instance.
Námitky vznáší i proti výroku o trestu, neboť má za to, že byl odsouzen k
nepřiměřeně vysokému trestu. V této souvislosti namítá, že soud náležitě
nezhodnotil jeho předchozí řádný život, jakož i disproporci mezi dříve
ukládanými vždy nanejvýš podmíněnými tresty odnětí svobody, nebo alternativními
tresty, a nynějším sedmiletým trestem odnětí svobody. Spatřuje v tom porušení
zásad pro ukládání trestů. Vyslovuje názor, že zmíněný trest mu byl uložen za
skutky spáchané později a navíc za skutky, pro které již byl pravomocně
odsouzen. V tomto postupu obou soudů spatřuje nejzávažnější pochybení, kterým
je toto rozhodnutí zatíženo. V petitu svého dovolání navrhuje, aby Nejvyšší
soud České republiky zrušil podle § 265k tr. řádu zrušil rozhodnutí Městského
soudu v Praze.
K podanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního
zastupitelství, který především upozorňuje, že dovolání napadá soudem učiněná
skutková zjištění včetně skutkových okolností ve vztahu ke stupni nebezpečnosti
činu pro společnost, která však důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a)
– l) tr. řádu býti nemohou. Stejně hodnotí i námitku týkající se přiznání
procesního postavení poškozené utajené svědkyně T., neboť ani tato námitka
nespadá pod zákonné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) – l) tr.
řádu. Námitku týkající se absence zákonného označení spolupachatelství podle §
9 odst. 2 tr. zákona ve výroku označuje sice za pravdivou, ale vzhledem k
současné judikatuře nepovažuje tuto skutečnost za vadu a v této části tedy
dovolání považuje za zjevně neopodstatněné. Pokud jde o námitky týkající se
výroku o trestu, upozorňuje, že tyto námitky lze dovoláním napadat v rámci
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, který však v dovolání
uplatněn nebyl. Kromě toho vyslovuje názor, že obviněným uplatněnými vadami
výrok o trestu netrpí. K výtce vůči odvolacímu soudu, že chybně rozhodl o
zamítnutí odvolání podle § 256 tr. řádu, upozorňuje, že ustanovení § 265b odst.
1 písm. l) tr. řádu se vztahuje k vadám procesního charakteru, přičemž v tomto
směru dovolatel námitky nevznáší, a k případům, kdy by byl dán některý jiný
důvod dovolání podle § 265b odst. 1 tr. řádu v řízení tomuto rozhodnutí
předcházejícím, k čemuž uvedl výše uvedené stanovisko.
V petitu vyjádření státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhuje,
aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst.
1 písm. b), e) tr. řádu.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací
nejprve zkoumal, zda jsou v dané věci splněny podmínky přípustnosti podle §
265a tr. řádu a shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2
písm. a), h) tr. řádu, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání
napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, směřuje proti rozsudku, jímž
byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest a odvolacím soudem byl zamítnut
jeho řádný opravný prostředek. Obviněný je rovněž osobou oprávněnou k podání
dovolání.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanoveních § 265b tr.
řádu, bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody lze
považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je
zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§
265i odst. 3 tr. řádu).
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Jak však z odůvodnění dovolání vyplývá, tento důvod
dovolatel spatřuje především v tom, že podle jeho názoru nebylo soudem
důsledně postupováno podle § 2 odst. 5, odst. 6 tr. řádu, když nebylo vyhověno
jeho návrhům /na provedení rekognice, opatření videozáznamů/. Provedené důkazy
dle jeho přesvědčení nebyly řádně vyhodnoceny, neboť soud údajně nerespektoval
zásadu presumpce neviny a nevyhodnotil ani pochybnosti v jeho prospěch /
označení svědkyně T. za poškozenou, označení poškozeného za dealera drog/. Tyto
námitky, stejně jako námitky proti hodnocení okolností případu ve smyslu
ustanovení § 3 odst. 4 tr. zákona, směřují ryze proti postupu soudu při
provádění a hodnocení důkazů v rámci skutkových zjištění. Obviněný tedy
nevytýká konkrétní pochybení v právním posouzení skutku, tedy nesprávnou právní
kvalifikaci již stabilizovaného skutkového základu, nebo jinak vadné hmotně
právní posouzení věci, nýbrž prosazuje odlišné hodnocení důkazů a postupu při
jejich provádění, než ke kterému dospěly soudy obou stupňů při zjišťování
skutkového stavu.
V této souvislosti je nutno připomenout, že případy, na které dopadá
ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je nutno důsledně odlišovat od
případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Zákon tak
v citovaném ustanovení jednoznačně vymezuje předmětný dovolací důvod jako důvod
hmotně právní. To znamená, že dovolací soud je povinen vycházet ze skutkového
zjištění nalézacího, resp. odvolacího soudu a v návaznosti na tento skutkový
stav hodnotit správnost hmotně právního posouzení. Uvedené ustanovení tr. řádu
tedy předpokládá nápravu právních vad rozhodnutí ve věci samé.
Podle názoru Nejvyššího soudu musí dovolatel na jedné straně v souladu s
ustanovením § 265f odst. 1 tr. řádu v dovolání odkázat na zákonné ustanovení §
265b odst. 1 písm. a) až l) tr. řádu, přičemž však na druhé straně také musí
obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům, předpokládaným
v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání
opírá o důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu. V posuzovaném
dovolání Nejvyšší soud shledal, že zákonný dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. řádu byl použit pouze formálně a že skutečný obsah dovolání tomuto
dovolacímu důvodu neodpovídá. Lze tedy uzavřít, že dovolání F. S. v té části,
ve které se odvolává na zákonný důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu,
není s tímto dovolacím důvodem v souladu.
Pokud jde o námitku obviněného, týkající se absence zákonného označení znaku
spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zákona při kvalifikaci trestného činu,
Nejvyšší soud považuje tuto námitku za zjevně neopodstatněnou. Nejde totiž o
samostatnou formu trestného činu, kterou by bylo nezbytné ve výroku o vině jako
takovou samostatně uvádět. Z toho lze dovodit, že nelze takovou okolnost
úspěšně uplatňovat jako vadu právní kvalifikace ve výroku napadeného rozhodnutí
a domáhat se tudíž její nápravy v řízení o dovolání.
Konečně pokud jde o tu část dovolání, ve které obviněný vyslovuje názor, že mu
byl uložen nepřiměřeně vysoký trest, není tato část dovolání rovněž v souladu s
uplatněnými dovolacími důvody. Druh trestu, který zákon nepřipouští nebo jeho
výměra mimo trestní sazbu jsou v rámci dovolání přezkoumatelné tehdy, jestliže
je uplatněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu. V
posuzovaném dovolání však jednak takový dovolací důvod uplatněn nebyl a jednak
nelze ani z obsahu dovolání dovodit, že by bylo možno námitky obviněného v této
části dovolání přezkoumat v rámci použitých dovolacích důvodů podle § 265b
odst. 1 písm. g) či písm. l) tr. řádu.
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li
podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. řádu. Podle § 265i odst. 1
písm. e) tr. řádu pak Nejvyšší soud dovolání rovněž odmítne, jde-li o dovolání
zjevně neopodstatněné. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud v projednávaném
případě shledal, že dovolání zčásti nebylo podáno z důvodů uvedených v zákoně a
zčásti je zjevně neopodstatněné, rozhodl v souladu s výše citovanými
ustanoveními zákona tak, že dovolání obviněného F. S. odmítl. Za podmínek §
265r odst. 1 písm. a) tr. řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v
neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 18. února 2003
Předseda senátu:
Mgr. Josef H e n d r y c h