3 Tdo 78/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 3. února 2010 v neveřejném zasedání o
dovolání podaném obviněným J. H., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze
dne 15. 4. 2009, č. j. 6 To 182/2009-126, jako soudu odvolacího v trestní věci
vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 20 T 219/2008, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.
Rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 21. 1. 2009, č. j. 20 T
219/2008-111, byl obviněný J. H. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví
podle § 224 odst. 1, odst. 2 trestního zákona (zák. č. 140/1961 Sb., účinného
do 31. 12. 2009 /dále jen „tr. zák.“/), který po skutkové stránce spočíval v
tom, že „dne 14. 7. 2008 kolem 17:00 hodin v P. na ulici F., v okrese N. J.
řídil ve směru od obce L. osobní motorové vozidlo značky Fiat Punto 60 SX, a v
důsledku řádného nesledování situace v silničním provozu přehlédl na přechodu
pro chodce přecházející chodkyni V. V., která přecházela přechod pro chodce z
jeho pohledu z pravé strany po vyznačeném přechodu pro chodce, a i přes
intenzivní brzdění došlo ke sražení chodkyně přední částí vozidla, při kterém
chodkyně utrpěla zhmoždění měkkých tkání levého ramene, levé strany hrudníku a
levé kyčle, zhmoždění levého bérce, při prvotním vyšetření a při hospitalizaci
nebyla diagnostikována neúplná příčná zlomenina lopaty kosti kyčelní vlevo,
tato byla diagnostikována pak při následné hospitalizaci, která byla z důvodu
přetrvávající bolesti v oblasti levého kyčelního kloubu, k níž došlo 24. 7.
2008, byla u ní zahájena farmakologická prevence trombembolické nemoci,
protibolestivá léčba a postupná rehabilitace, přičemž dne 2. 8. 2008 v ranních
hodinách poškozená upadla do bezvědomí se známkami selhávání základních
životních funkcí s následnou smrtí, přičemž při provedené pitvě na Ústavu
soudního lékařství fakultní nemocnice Ostrava bylo zjištěno, že smrt je v
příčinné souvislosti s úrazem ze dne 14. 7. 2008, kdy bezprostřední příčinou
smrti sice bylo selhání srdce při povšechné ateroskleróze a vleklém zánětu
průdušek, úrazové změny vzniklé při dopravní nehodě dne 14. 7. 2008 však byly
zátěžovým faktorem pro dlouhodobě selhávající srdce, které již organismus nebyl
schopen kompenzovat“. Za tento trestný čin byl obviněný podle § 224 odst. 2 tr.
zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon mu byl
podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na
zkušební dobu v trvání tří let. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. a § 50 odst. 1 tr.
zák. byl obviněnému současně uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu
řízení motorových vozidel na dobu tří let a šesti měsíců. Výrokem podle § 228
odst. 1 tr. ř. mu soud uložil povinnost zaplatit poškozené VZP ČR, Krajské
pobočce pro Moravskoslezský kraj, územnímu pracovišti v Novém Jičíně, náhradu
škody ve výši 21.098,- Kč.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 15. 4. 2009, č. j. 6 To 182/2009-126,
jímž toto odvolání podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu
prvního stupně tak nabyl právní moci dne 15. 4. 2009 (§ 139 odst. 1 písm. b/
cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný následně
dovolání, kterým současně (především) napadl výroky o vině a trestu z rozsudku
soudu prvního stupně. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v
ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
stupňů vytkl nesprávné právní posouzení skutku, pokud v jeho jednání bylo
spatřováno naplnění znaků trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 odst.
1, odst. 2 tr. zák. Z výsledků provedeného dokazování podle jeho přesvědčení
jednoznačně nevyplynulo, že porucha zdraví poškozené a především její následná
smrt byly v příčinné souvislosti s inkriminovanou dopravní nehodou. V uvedené
souvislosti dovolatel vyslovil názor, že utrpěná zranění mohla působit pouze
jako jeden z faktorů následného úmrtí poškozené v důsledku jejího věku a
celkově velmi špatného, nehodou nezaviněného zdravotního stavu. Znalecké
posudky a lékařské zprávy podle něj zároveň nepotvrdily ani to, že by poškozené
způsobil zranění vykazující znaky těžké újmy na zdraví podle § 89 odst. 7 písm.
a) až ch) tr. zák. Vadný je podle dovolatele rovněž výrok o trestu z rozsudku
soudu prvního stupně, který mu měl být uložen v rozporu s účelem trestu, jak je
upraven v ustanoveních § 23 odst. 1 a § 31 odst. 1 tr. zák.
V důsledku shora uvedených pochybení nebylo jeho jednání posouzeno jako trestný
čin ublížení na zdraví podle § 223 tr. zák., ačkoliv tak soudy správně učinit
měly. V návaznosti na výše uvedenou mírnější právní kvalifikaci skutku by
zároveň nebylo nezbytné ukládat dovolateli trest zákazu činnosti spočívající v
zákazu řízení motorových vozidel, který se u trestných činů podle § 223 tr.
zák. ukládá jen zcela výjimečně. Jeho neuložení by podle dovolatele
odůvodňovalo mj. i výrazné spoluzavinění poškozené na dopravní nehodě, která se
při přecházení vozovky po vyznačeném přechodu pro chodce zachovala „nevhodně“ a
sama se tak vystavila v nebezpečí střetu s projíždějícími vozidly.
Vzhledem k výše uvedeným důvodům proto v závěru dovolání navrhl zrušení
napadených rozhodnutí, zejména rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne
21. 1. 2009, č. j. 20 T 219/2008-111, a přikázání věci tomuto soudu k novému
projednání a rozhodnutí.
K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně
vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále
jen „státní zástupkyně“) a uvedla, že obviněný uplatnil dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. právně relevantně toliko argumentací, že smrt
poškozené je sice ze soudně lékařského hlediska v příčinné souvislosti s
úrazem, který utrpěla při dopraví nehodě, nikoli však v přímé a výlučné
příčinné souvislosti s nehodovým dějem. Předmětnou námitku však státní
zástupkyně v daném případě neshledala opodstatněnou.
Především je třeba vzít v úvahu, že podle skutkových zjištění soudů bylo
zhoršení stavu arterosklerózy a selhávání srdce u poškozené vyvoláno a
usnadněno právě inkriminovaným úrazem. Příčinná souvislost mezi jednáním
obviněného (jím zaviněnou dopravní nehodou) a smrtí poškozené je podle státní
zástupkyně v posuzovaném případě dána, jak správně uzavřely soudy obou stupňů,
z toho důvodu, že poranění způsobená při dopravní nehodě byla jednou z příčin
vedoucí k následné smrti poškozené. Smrtelný následek i příčinný průběh, který
k němu vedl, jsou zároveň kryty nedbalostním zaviněním dovolatele. Závěry soudů
o tom, že se obviněný (dovolatel) dopustil trestného činu ublížení na zdraví
podle § 224 odst. 1, odst. 2 tr. zák., neboť zaviněním dopravní nehody způsobil
poškozené smrt a nehodu zavinil porušením důležité povinnosti řidiče, jsou tedy
správné.
Námitky směřující proti výroku o trestu podle státní zástupkyně nelze obsahově
podřadit pod dovolatelem zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. Pokud totiž nejde o situaci, kdy výrok o trestu nemůže obstát, protože
je vadný výrok o vině, lze samotný výrok o uložení trestu napadat zásadně jen
prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jímž je
uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou
trestní sazbu. Tento dovolací důvod však obviněný neuplatnil. Jestliže mu byl
uložen přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce zákonné trestní
sazby, nelze samotný výrok o trestu napadat s odkazem na ustanovení § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř., a to ani v té variantě, v níž je dovolacím důvodem
jiné nesprávné hmotně právní posouzení, přestože jinak je otázka trestu otázkou
aplikace ustanovení hmotného práva (§ 23 odst. 1 tr. zák., o účelu trestu, § 31
odst. 1 tr. zák. o hlediscích rozhodných pro stanovení druhu trestu a jeho
výměry). Ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. totiž upravuje obecný hmotně
právní dovolací důvod a ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. upravuje
hmotně právní dovolací důvod vztahující se speciálně jen k výroku o uložení
trestu. Z tohoto poměru mezi oběma uvedenými dovolacími důvody současně
vyplývá, že samotný výrok o trestu lze z hmotně právních pozic napadat jen
prostřednictvím speciálního dovolacího důvodu uvedeného v § 265h odst. 1 písm.
h) tr. ř., nikoliv však na základě obecného dovolacího důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř.
Své písemné vyjádření uzavřela státní zástupkyně návrhem, aby Nejvyšší soud
České republiky podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
jako zjevně neopodstatněné. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky
toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v
neveřejném zasedání.
Obviněný J. H. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k
podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho
bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě
(§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr.
ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v
ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§
265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky
přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné
podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř.,
bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný
dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s
poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových
zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový
stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání
hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu
nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst.
5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak,
jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve
výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení
skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě
trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž
v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat,
popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném
prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je
naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém
řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
(dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není
obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého
stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už
jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy,
aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám
provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst.
7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí
stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení
dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5.
2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že
dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá námitka
dovolatele, že dopravní nehodu svým počínáním spoluzavinila poškozená V. V.,
která si při přecházení vozovky na přechodu pro chodce počínala neopatrně a tím
se sama vystavila v nebezpečí srážky s vozidlem. Tato námitka totiž zcela
odhlíží od skutkových zjištění, z nichž mimo jiných soudy obou stupňů při
hmotně právním posouzení jednání dovolatele vycházely. Podle nich z počínání
poškozené nebylo možno dovodit, že by dovolatelem zdůrazňovanou měrou dopravní
nehodu spoluzavinila. Soudy vycházely ze zjištění, že na přechod pro chodce
nevstoupila neočekávaně, naopak se před vstupem několikrát rozhlédla, když
předtím nechala projet dvě vozidla jedoucí ze směru jízdy dovolatele, která jí
nedala přednost. Zdržovala se tedy delší dobu na chodníku před přechodem a po
vstupu do vozovky se po přechodu pohybovala po určitou dobu, neboť došla
přibližně do čtvrtiny délky přechodu, než byla sražena automobilem řízeným
dovolatelem (viz rozsudek soudu prvního stupně str. 4 a usnesení odvolacího
soudu str. 2 až 4). To znamená, že dovolatel svůj mimořádný opravný prostředek
zčásti nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných -
důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal
přehodnocení (revize) soudy učiněných skutkových zjištění a v návaznosti na tom
i jejich právních závěrů.
Nejvyšší soud na tomto místě jako obiter dictum připomíná, že poškozená by
porušila povinnost chodce vyplývající z ustanovení § 54 odst. 3 zákona č.
361/2000 Sb., jedině za předpokladu, že by na přechod pro chodce vstoupila
bezprostředně před blížícím se vozidlem. To se však v posuzovaném případě
nestalo. Poškozená, která na přechod podle zjištění soudů vstoupila (vzhledem
ke vzdálenosti, kterou před střetem ušla) včas a nikoliv bezprostředně před
přijíždějícím automobilem a plynule po něm přecházela na druhou stranu ve
skutečnosti ke vzniku inkriminované dopravní nehody ničím nepřispěla.
Povinností obviněného (dovolatele) jako řidiče přitom bylo, aby se plně věnoval
řízení vozidla, sledoval situaci v silničním provozu, dbal zvýšené opatrnosti a
umožnil chodci, který je na přechodu pro chodce nebo jej hodlá použít, nerušené
a bezpečné přejití vozovky (srov. ustanovení § 5 odst. 1 písm. b/, d/, h/ zák.
č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích). Žádnou z těchto - ve
svém souhrnu nepochybně důležitých - povinností však dovolatel nesplnil. S
těmito otázkami se odvolací soud ve svém rozhodnutí důsledně vypořádal (viz
str. 4).
Dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl
obviněným uplatněn právně relevantně pouze v té části dovolání, v níž namítl,
že soudy nesprávně posoudily jeho jednání jako trestný čin ublížení na zdraví
podle § 224 odst. 1, odst. 2 tr. zák., přestože poškozené V. V. v příčinné
souvislosti s dopravní nehodou nezpůsobil smrt a dokonce ani těžkou újmu na
zdraví v některé z forem uvedených v § 89 odst. 7 tr. zák., když podle něj ani
samotná skutková zjištění soudů neumožňovala přijmout spolehlivý závěr o těžkém
následku vyvolaném inkriminovanou nehodou, zejména pak následku smrtelném.
Při posuzování opodstatněnosti této části podaného dovolání dospěl Nejvyšší
soud k následujícím závěrům:
K posuzované otázce je zapotřebí především uvést, že příčinný vztah, který
spojuje jednání s následkem, je nezbytným obligatorním znakem tzv. objektivní
stránky trestného činu. Samotná příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním
pachatele a způsobeným relevantním trestněprávním následkem (účinkem) zakládá
trestní odpovědnost pachatele jen za předpokladu, je-li vývoj příčinné
souvislosti alespoň v hrubých rysech zahrnut jeho zaviněním (k srov. např.
rozhodnutí publikovaná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R
20/1981 SbRt. nebo R 21/1981 SbRt.). Zejména u trestných činů ublížení na
zdraví podle § 224 tr. zák. spáchaných v souvislosti s dopravní nehodou bývá
každý následek zpravidla výsledkem více příčin, přičemž příčinou následku je
každé jednání, bez kterého by následek nenastal. Určitá skutečnost (okolnost)
neztrácí svůj charakter příčiny jen proto, že mimo ni byl následek způsoben
ještě dalšími příčinami (okolnostmi, podmínkami). To znamená, že příčinná
souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k
jednání pachatele přistoupí ještě další skutečnost, jež spolupůsobí ke vzniku
následku, ovšem za předpokladu, že jednání pachatele zůstává takovou
skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo (srov. R 37/1975 SbRt.).
Poněvadž každé jednání, bez něhož by následek nebyl nastal, současně nemusí být
stejně důležitou příčinou následku (zásada gradace příčinné souvislosti), je
důležité, aby konkrétní činnost (jednání) pachatele byla pro způsobení následku
příčinou dostatečně významnou.
Na zavinění alespoň z nevědomé nedbalosti (§ 5 písm. b/ tr. zák.) lze usuzovat
tehdy, prokáže-li se, že obviněný si měl a mohl alespoň přibližně představit,
že příčinný vztah mezi jeho jednáním a následkem se může rozvinout do vzniku
poruchy - účinku, který nakonec nastal. Přitom je obecně známo, že následky
dopravních nehod spočívajících ve sražení chodce na přechodu v důsledku
nepozorné jízdy řidiče mohou vést a často vedou k těžkým zraněním i ke smrti
poškozených.
Se zřetelem k povaze projednávané věci lze na podkladě soudy zjištěného
skutkového stavu věci dovodit, že dovolatel jednal se znalostí všech rozhodných
skutečností. Především věděl, že se blíží k přechodu pro chodce, po kterém se
pohybovala stará žena. Z nezjištěných důvodů na ni reagoval opožděně, takže již
nestačil automobil zastavit a chodkyni srazil. Zároveň si musel být vědom i
toho, že náraz vozidla do staré osoby - byť v nevelké rychlosti - může vzhledem
k jejímu věku a tělesné konstituci vyvolat i podstatně závažnější následek než
u člověka mladého. To se stalo i nyní v posuzovaném případě. Podle zjištění
soudů se v souvislosti s úrazem, který poškozená utrpěla při střetu s
automobilem řízeným dovolatelem, v důsledku tohoto zátěžového faktoru
nepříznivě rozvinul její celkově špatný zdravotní stav, který nakonec vyústil
v selhání srdce a její následnou smrt. Jednání dovolatele tedy zjevně bylo
významnou příčinou způsobeného následku (resp. účinku spočívajícího ve smrti),
přestože k němu přistoupily i některé další příčiny (věk a zdraví poškozené).
Jejich existence, byť se také spolupodílely na vzniku konečného následku, však
neznamená, že dovolatelovo jednání přestává být důležitou počáteční skutečností
(příčinou), jež ve spojení s dalšími vedla k úmrtí poškozené. Námitkám
dovolatele tak nebylo možno přisvědčit.
O přerušení tzv. kauzální souvislosti mezi jednáním a následkem by v daném
případě mohlo být uvažováno jedině za předpokladu, že ke komplikacím při léčení
poškozené, které vedly ke zhoršení jejího zdravotního stavu nebo k její smrti,
by došlo neodbornou zdravotnickou péčí nebo jinými okolnostmi, které měly
základ v porušení povinností jinou osobou. Takový příčinný průběh by dovolatel
ovšem předvídat nemohl. To znamená, že by ani nemohl být zahrnut jeho
zaviněním. Okolnosti umožňující tento právní závěr však ze skutkových zjištění
soudů nevyplývají, byť ani tato otázka nebyla ponechána bez povšimnutí (viz
str. 4 rozsudku soudu prvního stupně).
Dovolatelovým námitkám ohledně právní kvalifikace skutku jako trestného činu
ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, odst. 2 tr. zák. proto nebylo možno
přiznat opodstatnění a k této části jeho dovolání je možno uzavřít, že
rozhodnutí soudů obou stupňů lze ve vytýkaném směru považovat za rozhodnutí
věcně správná.
Pokud jde o námitky dovolatele směřující vůči druhu a výměře uloženého trestu,
je třeba vycházet z toho, že s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí, je v
dovolání možno takové námitky úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného dovolacího
důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy,
jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest
ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán
vinným. Taková situace však v nyní projednávaném případě nenastala, neboť
dovolateli byl uložen trest v rámci zákonné sazby pro trestný čin ublížení na
zdraví podle § 224 odst. 2 tr. zák., za který bylo možno uložit trest odnětí
svobody ve výměře od šesti měsíců do pěti let. V souladu se zákonem mu byl
uložen též trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových
vozidel, neboť se trestné činnosti dopustil v souvislosti s touto činností
(srov. § 49 odst. 1 tr. zák.).
Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu,
zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 až § 34 tr. zák. a v
důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v
dovolání namítat prostřednictvím žádného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1
tr. ř. (v judikatuře srov. zejména R 22/2003 SbRt.). Za jiné nesprávné hmotně
právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu dovolání
uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je pak možno - pokud jde
o výrok o trestu - považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení
hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu. Námitky dovolatele proti
uloženým trestům (odvíjející se navíc od prosazování mírnější právní
kvalifikace skutku jako trestného činu podle § 223 tr. zák.), tedy pod důvod
dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze.
Vzhledem k důvodům jednotlivě rozvedeným v předcházejících odstavcích dospěl
Nejvyšší soud k závěru, že dovolání obviněného J. H. bylo dílem podáno z jiného
důvodu, než které jsou uvedeny v § 265b tr. ř., a v jeho relevantně uplatněné
části nebylo shledáno jakkoliv opodstatněným.
Proto Nejvyšší soud rozhodl tak, že se podané dovolání podle § 265i odst. 1
písm. e) tr. ř. odmítá jako zjevně neopodstatněné. O odmítnutí dovolání bylo za
podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 3. února 2010
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler