3 Tdo 781/2011-30
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21.
září 2011 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch
obviněného J. P., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v
Liberci ze dne 27. 1. 2011, č. j. 55 To 33/2011-14, jako soudu stížnostního v
trestní věci vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 2 T 80/2010, za
podmínek § 265p odst. 1 tr. ř. takto:
I. Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Ústí nad
Labem – pobočka v Liberci ze dne 27. 1. 2011, č. j. 55 To 33/2011-14, a
usnesení Okresního soudu v České Lípě ze dne 5. 1. 2011, č. j. 2 T 80/2010-7.
Podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. se zrušují i všechna další rozhodnutí na
zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v České Lípě přikazuje,
aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Usnesením Okresního soudu v České Lípě ze dne 5. 1. 2011, č. j. 2 T 80/2010-7,
v trestní věci obviněného J. P., stíhaného pro trestný čin nedovolené výroby a
držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 2
písm. a) trestního zákona (tj. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12.
2009), bylo podle § 231 odst. 1 tr. ř., § 223 odst. 1 tr. ř., z důvodů
uvedených v § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř. zastaveno trestní stíhání obviněného
pro skutek, že „v přesně nezjištěné době od února 2009 do července 2009 v cca
10-ti případech prodal za celkovou částku cca 10.000,- Kč pervitin S. M., která
drogu užila šňupáním i nitrožilně“.
O stížnosti státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v České Lípě
proti předmětnému usnesení rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ústí nad
Labem – pobočka v Liberci, usnesením ze dne 27. 1. 2011, č. j. 55 To
33/2011-14, jímž tuto stížnost podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako
nedůvodnou zamítl. Usnesení soudu prvního stupně tak nabylo právní moci dnem
27. 1. 2010 (§ 140 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému usnesení stížnostního soudu podal následně nejvyšší
státní zástupce dovolání, a to v neprospěch obviněného J. P. Uplatněnými
dovolacími důvody byly důvody uvedené v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. f),
g), l) tr. ř. s poukazem na to, že soud druhého stupně zamítl řádný opravný
prostředek proti usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. c) tr. ř., jímž bylo
rozhodnuto o zastavení trestního stíhání, aniž byly splněny zákonné podmínky
pro takové rozhodnutí.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel nejprve
připomněl rozsudek Okresního soudu v České Lípě ve věci sp. zn. 2 T 50/2009 ze
dne 23. 6. 2010, kterým bylo rozhodnuto o obžalobě Okresního státního
zastupitelství v České Lípě pro přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s
omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 trestního
zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr.
zákoník“/), v níž byl jako dílčí útok pokračující trestné činnosti obviněného
zahrnut i výše uvedený prodej drog S. M. Dále připomněl obsah usnesení téhož
soudu ze dne 5. 1. 2011, sp. zn. 2 T 80/2010, kterým bylo následně trestní
stíhání obviněného pro toto jednání podle § 231 odst. 1 tr. ř. a § 233 odst. 1
tr. ř., z důvodů uvedených v § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř. zastaveno jako
nepřípustné.
Soud při svém rozhodnutí podle dovolatele vadně aplikoval usnesení Nejvyššího
soudu České republiky ze dne 10. 1. 2007, sp. zn. 7 Tdo 1480/2006, a v důsledku
toho dospěl tak k nesprávnému právnímu závěru, že prodej drog S. M. nebyl
dílčím útokem pokračující trestné činnosti obviněného, nýbrž součástí skutku,
pro který už byl uznán vinným shora citovaným rozsudkem ze dne 23. 6. 2010, sp.
zn. 2 T 50/2009, ve znění rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v
Liberci ze dne 4. 11. 2010, sp. zn. 55 To 428/2010, a proto v daném případě
bránila dalšímu trestnímu řízení překážka věci rozsouzené.
Dovolatel soudu vytkl, že nesprávně posoudil hmotně právní otázku pokračování v
trestném činu, s čímž je logicky spjata i nesprávnost rozhodnutí o zastavení
trestního stíhání pro toto inkriminované (dílčí) jednání. Navíc dle jeho názoru
postrádá logiku, aby soud nejprve část jednání obviněného oddělil a vyloučil k
samostatnému projednání a rozhodnutí, a následně pak tvrdil, že o takto
oddělené části dané trestní věci již nelze rozhodnout. Přitom usnesení
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. 1. 2007, sp. zn. 7 Tdo 1480/2006,
se podle dovolatele zabývá jen zdánlivě obdobnou problematikou a na nyní
posuzovanou věc je nelze použít. Předmětným usnesením byla totiž řešena otázka,
zda jde o samostatné útoky pokračujícího trestného činu spočívajícího v prodeji
drog na témže místě a v tutéž dobu různým odběratelům, a to v těch případech,
kdy totožnost některých z nich byla upřesněna až v průběhu trestního stíhání; a
je-li třeba ve vztahu ke každému z těchto odběratelů s ohledem na ustanovení §
160 odst. 5 tr. ř. nutno zahajovat proti obviněnému trestní stíhání pro další
skutek. Byl učiněn závěr, že nikoliv.
V nyní posuzované věci jde podle názoru dovolatele o situaci zcela jinou.
Totožnost všech osob, jimž obviněný prodával drogy, byla od samého počátku
známa a pro tyto konkrétní prodeje bylo trestní stíhání postupem podle § 160
odst. 1 tr. ř. zahájeno. Obviněný se inkriminované trestné činnosti dopouštěl
na různých místech a v době, která se ve vztahu k jednotlivým odběratelům sice
zčásti prolínala, nicméně nelze učinit závěr, že by byla ve vztahu ke každému z
nich zcela shodná. Jelikož obviněný byl od počátku veden jednotným záměrem
vyrábět a distribuovat drogy a tento záměr svým jednáním také realizoval, je
prodej drog každému z odběratelů dílčím útokem pokračujícího přečinu nedovolené
výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §
283 odst. 1 tr. zákoníku. V této souvislosti dovolatel poukázal na rozhodnutí
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. 3. 2011, sp. zn. 4 Tdo 225/2011,
podle kterého v případě, že pachatel opakovaně v delším časovém úseku na více
místech a ve vztahu k více osobám vyráběl, prodával či jinak opatřoval omamnou
nebo psychotropní látku, dopouští se dílčích útoků pokračujícího (§ 116 tr.
zákoníku) trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a
psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku.
Soud prvního stupně tedy podle dovolatele pochybil, pokud ohledně jednoho z
dílčích útoků pokračujícího přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s
omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku
trestní stíhání obviněného J. P. zastavil s odůvodněním, že jde o součást
jediného skutku, ohledně kterého již bylo pravomocně rozhodnuto, a že
rozhodnutí o zbývajícím rozsahu trestné činnosti obviněného, jak je popsána ve
výroku o vině rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 23. 6. 2010, sp. zn.
2 T 50/2009, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka
v Liberci ze dne 4. 11. 2010, sp. zn. 55 To 428/2010, tvoří překážku řízení ve
smyslu § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř. Jestliže odpadly překážky pro rozhodnutí i
ohledně skutku týkajícího se S. M., jež dříve bránily projednání věci před
soudem, měl soud prvního stupně rozhodnout ve věci způsobem popsaným v § 45 tr.
zákoníku, tedy zrušit v celém rozsahu rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze
dne 23. 6. 2010, sp. zn. 2 T 50/2009, včetně rozhodnutí obsahově navazujících,
a znovu při vázanosti skutkovými zjištěními popsanými ve zrušeném rozsudku
rozhodnout o vině obviněného pokračujícím trestným činem, včetně nového dílčího
útoku týkajícího se S. M., o společném trestu a případně i o dalších
navazujících výrocích. Pokud odvolací soud svým rozhodnutím ze dne 27. 1. 2011,
sp. zn. 55 To 33/2011, nevyhověl důvodně podané stížnosti státního zástupce a
usnesení soudu prvního stupně zatížené vadou naplňující dovolací důvody podle §
265b odst. 1 písm. f), g) tr. ř. ponechal nedotčené, pak sám naplnil dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě, neboť
rozhodl o zamítnutí řádného opravného prostředku proti usnesení uvedenému v §
265a odst. 2 písm. c) tr. ř., ačkoliv v řízení tomuto rozhodnutí
předcházejícímu byly dány výše uvedené dovolací důvody.
Nejvyšší státní zástupce proto v závěru svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší
soud České republiky podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. za použití § 265p
odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v
Liberci ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 55 To 33/2011, usnesení Okresního soudu v
České Lípě ze dne 5. 1. 2011, sp. zn. 2 T 80/2010, jakož i všechna další
rozhodnutí na tato rozhodnutí obsahově navazující, pokud v důsledku zrušení
pozbyla podkladu, a poté věc podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu
soudu v České Lípě k novému projednání a rozhodnutí. Současně připomněl, že
navrhované rozhodnutí lze ve smyslu § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učinit v
neveřejném zasedání, což současně rovněž navrhl. Souhlas s projednáním věci v
neveřejném zasedání vyslovil i pro případ, že by Nejvyšší soud České republiky
shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí (§ 265r odst. 1 písm. c/
tr. ř.).
K podanému dovolání se podle § 265h odst. 2 tr. ř. prostřednictvím svého
obhájce písemně vyjádřil obviněný J. P., který uvedl, že na rozdíl od
nejvyššího státního zástupce je přesvědčen, že soud prvního stupně vyhodnotil
všechny právní aspekty předmětné věci zcela správně a jeho rozhodnutí odpovídá
všem rozhodným kritériím trestně právních norem. Důvody, které ho vedly k
zastavení trestního stíhání stran jednání vztahujícího se k osobě S. M., přitom
v rozhodnutí náležitě vyložil. Z tohoto důvodu obviněný navrhl, aby dovolání
nejvyššího státního zástupce bylo odmítnuto. S odkazem na ustanovení § 265r
odst. 1 písm. c) tr. ř. vyjádřil souhlas s tím, aby bylo dovolání projednáno v
neveřejném zasedání.
Nejvyšší státní zástupce je podle § 265d odst. 1 písm. a) tr. ř. osobou
oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí
soudu, a to ve prospěch i v neprospěch obviněného. Dovolání bylo podáno v
zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.) a současně splňuje
formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§
265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky
přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné
podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu
druhého stupně, jímž bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti
rozhodnutí, kterým byl zamítnut řádný opravný prostředek proti usnesení
uvedenému v § 265a odst. 2 písm. c) tr. ř., kterým bylo rozhodnuto o zastavení
trestního stíhání.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř.,
bylo zapotřebí v prvé řadě posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které
nejvyšší státní zástupce své dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody
podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. f), g), l) tr. ř., na které je v dovolání
odkazováno.
Důvodem dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence
vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného
opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2
písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem
pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání
podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá
na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku
bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé
instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v
předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů.
Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu, kterou namítá dovolatel, by tedy
byla naplněna za předpokladu, že by napadené rozhodnutí a řízení mu
předcházející bylo skutečně zatíženo vadami předpokládanými v dovolacích
důvodech podle § 265b odst. 1 písm. f), g) tr. ř., na které dovolatel ve svém
mimořádném opravném prostředku rovněž odkázal.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. spočívá v tom, že bylo
rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o
podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž byly
splněny zákonné podmínky pro takové rozhodnutí. Pokud jde o zastavení trestního
stíhání, zakládá výše uvedený dovolací důvod skutečnost, že bylo tímto způsobem
rozhodnuto, aniž byla dána některá z obligatorních podmínek, s nimiž zákon
spojuje vydání takového rozhodnutí.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s
poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových
zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový
stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání
hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny, tj. v souladu s příslušnými ustanoveními
hmotného práva.
Se zřetelem k výše uvedenému obsahu dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1
písm. f), g), l) tr. ř. je zřejmé, že dovolání nejvyššího státního zástupce se
opírá o skutečnosti, které lze z hlediska těchto dovolacích důvodů považovat za
právně relevantní. Protože Nejvyšší soud v projednávané věci neshledal důvody
pro odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle § 265i
odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti kterému bylo
dovolání podáno, a to v rozsahu a z důvodů, jež byly v dovolání uvedeny, jakož
i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a dospěl k následujícím závěrům:
Nejprve je třeba poukázat na ustanovení § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř., podle
kterého trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm
pokračovat a musí být zastaveno, mj. proti tomu, proti němuž dřívější stíhání
pro týž skutek skončilo pravomocným rozsudkem soudu.
Při posuzování toho, zda výše uvedený důvod nepřípustnosti trestního stíhání
byl u obviněného J. P. skutečně dán v případě dílčího jednání směřujícího vůči
odběratelce drogy (pervitinu) S. M., které soud prvního stupně původně vyloučil
ze společného řízení, se nelze obejít bez stručného připomenutí geneze
předmětné trestní věci, na kterou konečně poukazuje i dovolatel ve svém
mimořádném opravném prostředku.
Státním zástupcem Okresního státního zastupitelství v České Lípě byla na
obviněného J. P. podána obžaloba původně pro trestný čin nedovolené výroby a
držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 2
písm. a) tr. zák., kterého se měl dopustit tím, že v přesně nezjištěné době od
března 2008 do července 2009 na různých místech v Č. L.,v D. v N. B. v cca
410-ti případech prodal za celkovou částku cca 410.000,- Kč metamfetamin zvaný
pervitin, tedy psychotropní látku uvedenou v příloze č. 5 zákona č. 167/1998
Sb., o návykových látkách, nejméně těmto osobám:
a) v přesně nezjištěné době od března 2008 do dne 26. 6. 2009 v cca 300
případech prodal za celkovou částku cca 300.000,- Kč pervitin H. K., která
drogu částečně užila nitrožilně a částečně distribuovala dalším osobám,
b) v přesně nezjištěné době od dubna 2009 do června 2009 ve 20 případech
prodal za celkovou částku cca 20.000,- Kč pervitin R. D., který drogu užil
šňupáním,
c) v přesně nezjištěné době od července 2008 do dne 8. 7. 2009 v nejméně
60-ti případech prodal za celkovou částku cca 60.000,- Kč pervitin M. H., který
drogu užil šňupáním,
d) v přesně nezjištěné době od února 2008 do července 2009 v cca 10
případech prodal za celkovou částku cca 10.000,- Kč pervitin S. M., která
drogu užila šňupáním i nitrožilně,
e) v přesně nezjištěné době od července 2008 do července 2009 v nejméně
5 případech prodal za celkovou částku nejméně 5.000,- Kč pervitin T. Č., který
drogu užil šňupáním,
f) v přesně nezjištěné době od dubna 2009 do července 2009 ve 4
případech prodal za celkovou částku 4.000,- Kč pervitin L. Š., která drogu
užila šňupáním,
g) v přesně nezjištěné době od dubna 2009 do července 2009 v nejméně 7
případech prodal za celkovou částku 7.000,- Kč pervitin E. Č., která drogu
užila šňupáním,
h) v přesně nezjištěné době od ledna 2009 do dubna 2009 v nejméně 4
případech prodal za celkovou částku 4.000,- Kč pervitin J. S., který drogu užil
šňupáním.
Pro tyto konkrétní útoky (prodeje drog), jak zdůraznil dovolatel, bylo řádně
zahájeno trestní stíhání podle § 160 odst. 1 tr. ř., kdy totožnost osob, kterým
obviněný J. P. drogu prodával, byla od počátku orgánům činným v trestním řízení
známa.
O podané obžalobě bylo rozhodl Okresní soud v České Lípě rozsudkem ze dne 23.
6. 2010, sp. zn. 2 T 50/2009, který následně zrušil Krajský soud v Ústí nad
Labem, pobočka Liberec, jako soud odvolací rozsudkem ze dne 4. 11. 2010, sp.
zn. 55 To 428/2010, a to v celém rozsahu, a nově rozhodl tak, že se obviněný
uznává vinným přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a
psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku, ve znění
zákona č. 306/2009 Sb., za který se mu ukládá souhrnný trest odnětí svobody v
trvání čtyř roků se zařazením do věznice s ostrahou. Podle výroku rozsudku
odvolacího soudu spočívala trestná činnost obviněného po skutkové stránce v
tom, že v přesně nezjištěné době od března 2008 do července 2009 na různých
místech v Č. L., D. a v N. B. v nejméně 152 případech prodal za celkovou částku
nejméně 152.000,- Kč metamfetamin zvaný pervitin, tedy psychotropní látku
uvedenou v příloze č. 5 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, nejméně
těmto osobám:
a) v přesně nezjištěné době od března 2008 do dne 26. 6. 2009 v nejméně
128 případech prodal za celkovou částku cca 128.000,- Kč pervitin H. K., která
drogu částečně užila nitrožilně a částečně distribuovala dalším osobám,
b) v přesně nezjištěné době od dubna 2009 do června 2009 v nejméně 20
případech prodal za celkovou částku cca 20.000,- Kč pervitin R. D., který drogu
užil šňupáním,
c) v přesně nezjištěné době od března 2009 do června 2009 v nejméně 4
případech prodal za celkovou částku 4.000,- Kč pervitin L. Š., která drogu
užila šňupáním.
Útok uvedený pod bodem d) obžaloby (viz výše), který spočíval v prodeji
pervitinu svědkyni S. M., Okresní soud v České Lípě nejprve usnesením ze dne
23. 6. 2010, sp. zn. 2 T 50/2009, vyloučil podle § 23 odst. 1 tr. ř. k
samostatnému projednání a rozhodnutí pro nedosažitelnost této svědkyně, aby
následně usnesením ze dne 5. 1. 2011, č. j. 2 T 80/2010-7, rozhodl tak, že
podle § 231 odst. 1 tr. ř., § 223 odst. 1 tr. ř., z důvodů nepřípustnosti
uvedených v § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř., se trestní stíhání obviněného pro
tento skutek zastavuje.
Z výše uvedené stručné rekapitulace průběhu řízení je zřejmé, že obviněný J. P.
se dopouštěl v období od března 2008 do července 2009 řady dílčích útoků
spočívajících v distribuci pervitinu různým osobám na různých místech, a to po
dobu více než jednoho roku. Všechna v obžalobě a později (v modifikované
podobě) v rozsudku popsaná jednání naplňují stejnou skutkovou podstatu přečinu
nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s
jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku. Zároveň jsou vedena týmž záměrem
obviněného drogy prodat a utržit za ně peníze. Jednotlivá jednání obviněného
jsou spojena obdobným způsobem provedení a zároveň i časovou souvislostí, neboť
se postupně udály v období od měsíce března 2008 do měsíce července 2009, a
shodují se i v napadeném objektu, jenž je představován zájmem společnosti, aby
se s omamnými a psychotropními látkami nakládalo pouze v souladu se zákonem.
Všechna jednání obviněného tudíž naplňovala požadavky předpokládané v
ustanovení § 116 tr. zákoníku, podle něhož se pokračováním v trestném činu
rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem
naplňují, byť i v souhrnu, skutkovou podstatu stejného trestného činu, jsou
spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou
a v předmětu útoku. Z pohledu hmotného práva se jedná o jeden trestný čin
obviněného, jenž se skládá z jednotlivých dílčích jednání, resp. dílčích útoků
rozložených v určitém časovém období.
Pokud soudy obou stupňů v odůvodnění svých dovoláním napadených rozhodnutí
odkazovaly na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2007, sp. zn. 7 Tdo
1480/2006 (publ. pod R 6/2008 SbRt. tr.), pokládá Nejvyšší soud tento odkaz za
nepřípadný, neboť uvedené rozhodnutí se vztahuje k jiné - již dovolatelem
zmiňované - situaci, kdy obviněný v určité relativně velmi krátké a ohraničené
době, na konkrétním místě prodával omamné a psychotropní látky více osobám.
Takové počínání obviněného je podle uvedeného rozhodnutí jedním jednáním a
prodej drog jednotlivým osobám zde nepředstavuje dílčí útoky pokračujícího
trestného činu. V nyní projednávané věci však jde o zcela rozdílný případ,
neboť obviněný se stíhaného jednání dopouštěl v časovém úseku delším jednoho
roku, na více místech, s cílem opakovaně prodat omamnou a psychotropní látku.
Každé takové jednání obviněného učiněné za popsaných okolností je proto
jednotlivým dílčím útokem pokračujícího trestného činu.
V této souvislosti je třeba dále poukázat na procesní pravidla stíhání
pokračujícího trestného činu.
Podle § 12 odst. 12 tr. ř. se skutkem podle tohoto zákona rozumí též dílčí útok
pokračujícího trestného činu, není-li výslovně stanoveno jinak.
K tomu je pak nutné uvést, že tzv. velká novela trestního řádu provedená
zákonem č. 265/2001 Sb. s účinností od 1. 1. 2002, nově upravila procesní
nakládání s pokračujícími trestnými činy, resp. s jejich jednotlivými dílčími
útoky, které se v procesně právní rovině považují za samostatné skutky, o nichž
lze rozhodnout odděleně (srov. § 11 odst. 2, § 12 odst. 12, § 17 odst. 2, § 20
odst. 1 a § 23 odst. 1 tr. ř.). Do 31. 12. 2001 se pokračování v trestném činu
považovalo za součást jednoho nedělitelného skutku. Jestliže např. soud po
provedení dokazování a vyhodnocení důkazů dospěl k závěru, že dílčí útok
pokračujícího skutku (trestného činu) popsaný v obžalobě nebyl prokázán, pak
tento útok z výroku o vině vypustil (aniž by o něm dále rozhodoval) a tuto
skutečnost pouze vyjádřil a vyložil v odůvodnění svého rozhodnutí. Novela
trestního řádu provedená zákonem č. 265/2001 Sb. však nově zavedla, aniž se
změnila definice uvedená v ustanovení § 89 odst. 3 tr. zák., že skutkem podle
trestního řádu se rozumí též dílčí útok pokračujícího trestného činu, není-li
výslovně stanoveno jinak (srov. § 12 odst. 12 tr. ř. ). To zároveň úzce souvisí
s ustanovením § 11 odst. 2 tr. ř., podle něhož týká-li se důvod nepřípustnosti
trestního stíhání jen některého z dílčích útoků pokračujícího trestného činu,
nebrání to, aby se ohledně zbylé části takového činu konalo trestní stíhání. Z
výše uvedeného zároveň vyplývá, že pojem pokračování v trestném činu má jiný
význam v hmotně právním smyslu (zde platí, že pokračování v trestném činu je
jeden skutek, jeden trestný čin) a jiný v procesně právním smyslu (kde každý
dílčí útok pokračujícího trestného činu je samostatným skutkem). Také v případě
pokračování v trestném činu ve smyslu nové právní úpravy – tj. podle ustanovení
§ 116 tr. zákoníku, je pokračující trestný čin z hlediska hmotného práva nadále
jedním skutkem. Z hlediska práva procesního však nadále platí zásada vyjádřená
v ustanovení § 12 odst. 12 tr. ř.
Důsledkem novelizované právní úpravy je to, že na jedné straně ani pravomocné
odsouzení za některé dílčí útoky jednoho a téhož pokračujícího trestného činu,
který je podle trestního zákona (tj. v hmotně právním smyslu) jedním skutkem a
jedním trestným činem, nebrání tomu, aby byl tentýž obviněný trestně stíhán a
odsouzen za další dílčí útoky stejného trestného činu a aby mu byl případně
uložen společný trest za pokračování v trestném činu. Stejný princip platí i v
případě, že byl obviněný pro některý z dílčích útoků obžaloby zproštěn. Na
tomto základě pak lze spolehlivě dovodit, že je-li o jednom či více útocích
pokračujícího trestného činu pravomocně meritorně rozhodnuto, netvoří toto
rozhodnutí překážku rei iudicatae vůči zbývajícímu dílčímu útoku či útokům.
Platí tedy, že soud musí rozhodnout o všech dílčích útocích pokračujícího
trestného činu, a to třeba i rozdílnými výroky.
Těmito zásadami se Okresní soud České Lípě v usnesení ze dne 5. 1. 2001, č. j.
2 T 80/2010-7, neřídil a ve věci nesprávně rozhodl, pokud trestní stíhání
obviněného J. P. pro dílčí útok pokračujícího trestného činu (přečinu)
nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy
podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku podle § 231 odst. 1 tr. ř. a § 223 odst. 1 tr.
ř. zastavil, když vadně zjistil důvod nepřípustnosti trestního stíhání uvedený
v ustanovení § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř.
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, který rozhodoval o stížnosti
státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v České Lípě proti
předmětnému usnesení, žádné vady napadeného rozhodnutí nezjistil a nemohl je
tedy ani napravit. Důvodnou stížnost státní zástupkyně pak usnesením ze dne 27.
1. 2011, č. j. 55 To 33/2011-14, podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.
Se zřetelem ke všem skutečnostem rozvedeným v předcházejících odstavcích lze
nejvyššímu státnímu zástupci jako dovolateli přisvědčit, že napadené rozhodnutí
je zatíženo vadou předpokládanou v důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l
) tr. ř. (a zároveň ovšem též vadou uvedenou v ustanovení § 265b odst. 1 písm.
g/ tr. ř.) a řízení jemu předcházející pak vadami uvedenými v ustanoveních §
265b odst. 1 písm. f), g) tr. ř. Vzhledem k závažnosti zjištěných pochybení
nelze na právní moci napadeného rozhodnutí spravedlivě trvat.
Nejvyšší soud proto z podnětu důvodně podaného dovolání rozhodl za podmínek §
265p odst. 1 tr. ř. tak, že podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené
usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 27. 1.
2011, č. j. 55 To 33/2011-14, i jemu předcházející usnesení Okresního soudu v
České Lípě ze dne 5. 1. 2011, č. j. 2 T 80/2010-7. Podle § 265k odst. 2 věta
druhá tr. ř. zrušil rovněž všechna další rozhodnutí na zrušená usnesení
obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla
podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. pak Okresnímu soudu v České Lípě
přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozhodnutí o zrušení napadeného rozhodnutí a přikázání věci k novému projednání
a rozhodnutí učinil Nejvyšší soud podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v
neveřejném zasedání, neboť zjištěné vady zároveň nebylo možno odstranit ve
veřejném zasedání.
Věc se tak vrací do stadia, kdy se soud prvního stupně bude muset v intencích
zrušujícího rozhodnutí Nejvyššího soudu věcí znovu zabývat a znovu o dílčím
útoku (skutku) pokračujícího trestného činu rozhodnout. V novém řízení o této
věci bude tento soud, popř. i soud druhého stupně při rozhodování o řádném
opravném prostředku povinen postupovat v souladu s právním názorem, který k
projednávaným právním otázkám ve svém rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud (§
265s odst. 1 tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 21. září 2011
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler