3 Tdo 783/2025-348
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 9. 2025 o dovolání, které podal obviněný D. A. N., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Ostrov Vykmanov, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 4. 2025, č. j. 50 To 97/2025-312, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 4 T 191/2024, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného D. A. N. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Chebu (dále jen „okresní soud“) ze dne 23. 1. 2025, č. j. 4 T 191/2024-282, byl obviněný D. A. N. (dále také jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným zvlášť závažným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku na skutkovém základě, že
„dne 23. 11. 2023 kolem 11:06 hodin v XY č. p. XY v budově XY v nehtovém studiu XY před zde přítomnými zaměstnanci a zákazníky poté, co mu poškozená D. T. T. P., která v tu dobu seděla na židli u pracovního stolu, řekla něco, co se ho dotklo, k ní nečekaně přistoupil, chytil ji oběma rukama za krk, nadzvedl ji ze židle a následně ji hodil na dlaždicovou podlahu, kde se poškozená v důsledku nekontrolovaného pádu velmi prudce uhodila do levé části hlavy, čímž u ní došlo k prasklině kosti spánkové klenby lební jdoucí až na spodinu lební do pyramidy kosti skalní, která se manifestovala krvácením z levého zvukovodu, k rozsáhlému akutnímu krevnímu výronu mezi kost a tvrdou plenu mozkovou v rozsahu levé spánkové krajiny, a následně tzv. protiúderem došlo u poškozené k ložiskovému zhmoždění mozku v rozsahu čelního a spánkového laloku mozku vpravo, uvedená zranění poškozenou bezprostředně ohrožovala na životě a vyžádala si urgentní neurochirurgický zákrok ve Fakultní nemocnici v Plzni, kam byla letecky transportována téhož dne, spočívající v chirurgickém otevření lebky a odsátí krevního výronu, následně byla výrazně omezena v běžném způsobu života hospitalizací, a to zejména v sebeobsluze, během hospitalizace se u ní zpočátku projevovala středně těžká porucha vědomí, po operaci byla v pokračující celkové anestezii intubována a řízeně ventilována na jednotce intenzivní péče až do 1. 12. 2023, následně trpěla poúrazovou epilepsií, tachykardií a zánětem, projevovala se u ní zmatenost, kdy nebyla schopna reagovat na pokyny zdravotnického personálu, přičemž tyto symptomy v průběhu léčby postupně odeznívaly až na bolesti hlavy, které u poškozené přetrvávají do současnosti, přičemž poškozená po propuštění z hospitalizace nesměla řídit motorové vozidlo, nesměla se předklánět, lézt do výšek, plavat pouze s dozorem a spíše se sprchovat než koupat a musela zachovávat klidový režim“.
2. Za to byl obviněný podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku, odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody na 4 roky, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, IČO: 41197518 (dále jen „VZP“) na náhradě škody částku 611 137 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky ve výši 12 % ročně od 24. 1. 2025 a poškozené D. T. T. P. na náhradě nemajetkové újmy částku 282 471 Kč. Se zbytkem uplatněného nároku na náhradu „škody“ byla poškozená D. T. T. P. podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. K následnému odvolání obviněného Krajský soud v Plzni (dále také jen „krajský soud“) rozsudkem ze dne 30. 4. 2025, č. j. 50 To 97/2025-312, podle § 258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. citovaný rozsudek okresního soudu zrušil ve výroku o trestu a ve výrocích o náhradě „škody“ ve vztahu k poškozené D. T. T. P. Za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. pak ve věci nově rozhodl tak, že se obviněný podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsuzuje k úhrnnému trestu odnětí svobody na 3,5 roku, pro jehož výkon se podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazuje do věznice s ostrahou, a podle 228 odst. 1 tr. ř. je povinen zaplatit poškozené D. T. T. P. na náhradě nemajetkové újmy částku 232 471 Kč. Se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody a nemajetkové újmy byla jmenovaná poškozená podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný D. A. N. dovolání s odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
5. V jeho odůvodnění namítl, že krajský soud sice správně konstatoval, že poškozenou napadl v afektu a jednal zkratkovitě (nikoli tedy s rozmyslem, jak chybně dovodil okresní soud), ovšem tento závěr již patřičně nepromítl do ukládaného trestu. Dostatečně nezohlednil ani fakt, že obviněný v hlavním líčení prohlásil vinu, s poškozenou navázal kontakt a dohodl se s ní na náhradě škody. Poškozená pak sama uvedla, že žádné následky po svém zranění nemá a s obviněným komunikuje a pracuje společně v jednom nehtovém studiu. Soud výslovně žádala, aby nebyl postihován trestem spojeným s přímým výkonem ve věznici, protože to by mu znemožnilo nahradit jí škodu. Ani to však odvolací soud nevedlo k rozhodnutí, kterým by upřednostnil restorativní aspekt celé věci. Poškozená je tím fakticky „potrestána“ ještě více, neboť do té doby bezúhonný dovolatel v důsledku svého uvěznění nemá možnost jí vzniklou újmu odčinit. Kromě toho je zbaven možnosti pečovat o své nezletilé dítě, která se v průběhu řízení narodilo jeho družce. Soud nevzal také v úvahu, že stíhaný skutek představuje ojedinělý exces z jeho jinak řádně vedeného života a že k jednání byl poškozenou vyprovokován.
6. Z výše uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k tr. ř. napadený rozsudek ve výroku o trestu zrušil a postupem podle § 265m tr. ř. mu uložil trest odnětí svobody s podmíněným odkladem tak, aby mohl hradit škody vzniklé D. T. T. P. a VZP a případně uspokojit i další nároky.
7. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve vyjádření k dovolání podle § 265h odst. 2 tr. ř. s poukazem na judikaturu Nevyššího soudu připomněla, že námitky týkající se uložení nepřiměřeně přísného či naopak mírného trestu deklarovaný důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ani žádný jiný ze zákonných dovolacích důvodů nenaplňují. V posuzované věci pak podle jejího mínění nejsou dány ani takové výjimečné okolnosti, které by odůvodňovaly zásah do napadeného pravomocného výroku nad jejich rámec. Připomněla, že dovolatel byl ohrožen trestem odnětí svobody v rozmezí od 3 do 10 let a že Krajský soud v Plzni mu trest vyměřil jen mírně nad dolní hranicí zmíněné trestní sazby. Přitom vzal v úvahu zejména osobní poměry dovolatele, jeho předchozí řádný život, dále to, že prohlásil vinu, a konečně i skutečnost, že splácí škodu, resp. nemajetkovou újmu, kterou způsobil poškozené. Na straně druhé však musel zohlednit i konkrétní okolnosti případu a mezi nimi zejména to, že obviněný poškozenou brutálně fyzicky napadl z malicherné pohnutky, způsobil jí těžké zranění, které ji nejprve bezprostředně ohrožovalo na životě a následně dlouhodobě omezovalo v běžném způsobu života, přičemž po činu se nijak nezapojil do jejího okamžitého ošetřování nebo do přivolání zdravotnické pomoci. Z tohoto pohledu je možno uložený trest považovat za adekvátní a nic na tom nemění ani skutečnost, že se obviněnému v mezidobí narodilo dítě. V tomto případě totiž nejlepší zájem dítěte nepřevážil nad veřejným zájmem na přiměřeném potrestání pachatele trestného činu.
8. Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud předložené dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a aby tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání projevila i pro případ vydání jiného rozhodnutí ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
9. Nejvyšší soud nejprve ověřil splnění všech nezbytných procesních předpokladů pro projednání předloženého opravného prostředku. Zjistil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř., v zákonné dvouměsíční lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, jak ukládá ustanovení § 265d odst. 2 věty první tr. ř., a že současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost se odvíjí od ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.
10. Protože dovolání je specifickým a poměrně přísně formalizovaným mimořádným opravným prostředkem, jehož prostřednictvím lze vytýkat pouze takové vady konkrétního trestního řízení či vlastního meritorního rozhodnutí soudu druhého stupně, které jsou vyjmenovány v taxativním výčtu § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí zkoumat, zda obviněným vznesené námitky obsahově vyhovují jím deklarovanému dovolacímu důvodu. Ten totiž nemůže být uplatněn jen formálně, ale je třeba, aby mu svým obsahem vždy odpovídala i vlastní argumentace dovolatele.
11. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. IV. Důvodnost dovolání
12. Nejvyšší soud ve své rozhodovací činnosti vychází z dlouhodobě
neměnného stanoviska, že za „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“ ve smyslu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze u výroku o trestu považovat jen takové jeho vady záležející v porušení hmotného práva, jako je např. nesprávný závěr o tom, zda pachateli měl či neměl být uložen úhrnný nebo souhrnný trest podle § 43 odst. 1, resp. § 43 odst. 2 tr. zákoníku, případně společný trest za pokračování v trestném činu podle § 45 odst. 1 tr. zákoníku. Takovou vadu však dovolatel napadenému rozhodnutí krajského soudu reálně nevytýká.
13. Jiná pochybení soudu, spočívající zejména v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v § 37 až § 39 tr. zákoníku nebo polehčujících a přitěžujících okolností podle § 41 a § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného či naopak mírného trestu, naproti tomu na podkladě zákonných dovolacích důvodů relevantně namítat nelze (k tomu srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002 sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Opačný výklad by totiž neznamenal nic jiného než akceptovat dovolací důvod spočívající v jiném nesprávném hmotněprávním posouzení též ve vztahu k projevu soudcovské individualizace trestu, a to i při obecné přípustnosti (zákonnosti) postupu, který soud v daném konkrétním případě zvolil. To by ovšem bylo v kardinálním rozporu s charakterem dovolání, jehož účelem je náprava jen těch nejzávažnějších vad pravomocných rozhodnutí ve věci samé. Zároveň by se tím stíral rozdíl mezi odvoláním podaným z důvodu, že uložený trest (včetně způsobu jeho výkonu) je ve vztahu k obviněnému nepřiměřeně přísný či mírný, a dovoláním, což by v podstatě znamenalo zavedení další běžné přezkumné instance v trestním řízení. To úmyslem zákonodárce zajisté nebylo.
14. Mimořádný charakter dovolacího řízení, které není „druhým odvoláním“, obviněný zcela přehlíží, když při své argumentaci znovu zdůrazňuje svoji dosavadní trestněprávní zachovalost (řádný a bezúhonný život, který vedl před činem), afekt, v němž poškozenou fyzicky napadl poté, co se měla verbálně dotknout cti jeho rodiny, a svoji snahu nahradit jí způsobenou škodu a nemajetkovou újmu. Soudu druhého stupně pak v podstatě vytýká, že tyto proměnné nezohlednil při volbě druhu a výměry sankce do té míry, aby mu uložil pouze výchovný podmíněný trest odnětí osobní svobody. Z výše uvedeného je zřejmé, že takové námitky pod jím zvolený dovolací důvod podřadit nelze.
15. Pro úplnost je vhodné připomenout, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání relevantně uplatnit především prostřednictvím speciálního důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tj. tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, anebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Na předmětné zákonné ustanovení dovolatel neodkázal a také nevznesl žádné námitky, které by mu obsahově odpovídaly. K tomu ostatně ani neměl prostor, když krajský soud svůj výrok o trestu žádnou z vad předvídaných v posledně citovaném zákonném ustanovení nezatížil.
16. Dovolací senát v nynějším případě zároveň neshledal žádný rozumný důvod pro mimořádný zásah do napadeného pravomocného výroku o trestu jdoucí nad rámec zákonného vymezení jednotlivých dovolacích důvodů a jejich interpretace v judikatuře Nejvyššího soudu. Předně nemá za to, že by uložená sankce byla vzhledem ke specifickým okolnostem případu natolik přísná a zjevně nespravedlivá, že by atakovala samotné principy proporcionality a humánnosti trestního postihu. Trest odnětí svobody, který odvolací soud obviněnému uložil jako úhrnný mimo jiné za vysoce závažný útok proti zdraví jiného jen mírně nad spodní hranicí zákonné trestní sazby podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku a zároveň jej dostatečně pečlivě odůvodnil (k tomu viz body 7. až 11. písemného vyhotovení rozsudku), nositelem takových nežádoucích vlastností zcela jistě není.
17. Z předloženého spisového materiálu současně nevyplývají žádné okolnosti, které by významněji zvyšovaly riziko negativních dopadů odsouzení dovolatele na jeho nedávno narozené dítě v porovnání s jinými případy pachatelů obdobné trestné činnosti. Jakkoli je při ukládání trestu třeba v každé konkrétní věci zohledňovat i osobní a rodinné poměry obviněného, včetně hledisek péče o nezlé dítě a jeho zájmy, tak rozhodně nejde o jakousi obecnou „exkulpační formuli“, resp. kritérium znemožňující potrestání pachatele posuzovaného trestného činu způsobem odpovídajícím jeho závažnosti a následkům. Z povinnosti soudů hodnotit osobní a rodinné poměry obviněného zcela jistě neplyne, že by snad nejlepší zájem dítěte měl vždy převažovat nad dosažením základního účelu trestního řízení vyjádřeným v § 1 odst. 1 tr. ř. V naprosté většině případů je naopak váha tohoto konkurujícího celospolečenského zájmu větší, což vede k závěru o nutnosti dočasného zbavení pachatele jeho osobní svobody. Jinak tomu není ani v tomto případě. Nárok na odsouzení k trestu odnětí svobody nespojenému s přímým výkonem dovolateli nevznikl ani tím, že součástí své defenzivní strategie v trestním řízení učinil prohlášení viny. Krajský soud tuto skutečnost transparentně zohlednil při svých úvahách o výměře nepodmíněného trestu, který lze mít ještě za relativně mírný, zejména vzhledem k povaze a způsobu provedení činu, jeho pohnutce a následku, který nebýt duchapřítomnosti dalších na místě přítomných osob a včasnému a odbornému lékařskému zásahu mohl být ještě daleko závažnější, resp. přímo tragický.
V. Způsob rozhodnutí
18. Protože obviněný D. A. N. opřel své dovolání o námitky, které žádnému z důvodů podle § 265b tr. ř. neodpovídají, Nejvyšší soud jej odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než jsou uvedeny v zákoně. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání a stručně je odůvodnil podle požadavku zakotveného v § 265i odst. 2 tr. ř.
19. V dané souvislosti podotýká, že obviněný vystavěl předložený mimořádný opravný prostředek v podstatě na stejných námitkách, na nichž založil svoji procesní obranu již v dřívějších fázích trestního řízení, včetně řízení odvolacího. Na všechny tyto námitky reagoval již krajský soud, který dostatečně podrobně a věcně správně posoudil jejich (ne)důvodnost. Závazek plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, který se promítá mj. do požadavků kladených na odůvodnění soudních rozhodnutí, nelze chápat tak, že vyžaduje podrobnou odpověď soudu vyšší instance v opravném řízení na každý opakující se argument, s nímž se dříve věcně správně vypořádal již soud nižšího stupně. Danou problematikou se v minulosti několikrát zabýval i Ústavní soud, který k ní ve svých usneseních ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, nebo ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16, ve shodě s Evropským soudem pro lidská práva (viz např. rozsudek ze dne 21. 1. 1999, č. 30544/96, ve věci García Ruiz proti Španělsku nebo rozsudek ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, ve věci Helle proti Finsku) zaujal jasné stanovisko, že odvolací soud se při zamítnutí odvolání může v principu omezit na převzetí odůvodnění soudu nižšího stupně. Netřeba pochybovat o tom, že pokud uvedené platí pro odvolací řízení, pak se tím spíše tento princip uplatní v řízení dovolacím.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 24. 9. 2025
JUDr. Aleš Kolář předseda senátu
Vypracoval: JUDr. Ondřej Círek