3 Tdo 786/2024-239
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 2. 10. 2024 o dovolání obviněného M. H., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 5. 2024, č. j. 7 To 116/2024-159, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 5 T 49/2024, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. H. odmítá.
1. Rozsudkem Městského soudu v Brně (dále též jen „městský soud“) ze dne 25. 3. 2024, č. j. 5 T 49/2024-140, byly podle § 45 odst. 1 tr. zákoníku zrušeny výroky o vině a trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 15. 2. 2024, sp. zn. 2 T 8/2024, a rozsudku téhož soudu ze dne 2. 3. 2024, sp. zn. 4 T 36/2024, jakož i všechny navazující výroky, které mají v uvedených výrocích o vině svůj podklad. Obviněný M. H. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) byl následně pod body I., II. a III. uznán vinným třemi přečiny krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku, a to v prvním případě (pod bodem I.) dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a ve zbylých případech (pod body II. a III.) dokonaným. Za jednání pod bodem I. mu byl podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 45 odst. 1 tr. zákoníku (ve vztahu k rozsudku Městského soudu v Brně, sp. zn. 2 T 8/2024) uložen společný nepodmíněný trest odnětí svobody na 12 měsíců, za jednání pod bodem II. podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 45 odst. 1 tr. zákoníku (ve vztahu k rozsudku Městského soudu v Brně, sp. zn. 4 T 36/2024) společný nepodmíněný trest odnětí svobody na 13 měsíců a za jednání pod bodem III. podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku samostatný nepodmíněný trest odnětí svobody na 14 měsíců. Pro výkon všech těchto trestů byl obviněný podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně mu bylo podle § 228 odst. 1 tr. ř. uloženo, aby na náhradě škody zaplatil poškozeným D. s.r.o. částku 2 594 Kč a T. a.s. částku 1 750 Kč.
Trestné činnosti se obviněný podle skutkových zjištění městského soudu dopustil tím, že (převzato z rozsudku uvedeného soudu) I. 1. dne 4. února 2024 v době od 12:36 do 12:37 hodin v Brně na XY v prodejně D. odcizil jedno balení Arielu - pracího gelu - kapsle 50PD a jedno balení Persilu pracích kapslí Color power 44PD, které bez zaplacení pronesl v rukou okolo pokladní zóny ven z prodejny, čímž poškozené D. s.r.o., způsobil škodu ve výši 838 Kč,
2. dne 11. února 2024 v době kolem 16:11 hodin v Brně na XY v prodejně D. odcizil dvě balení Arielu - pracích kapslí Color 50PD, které bez zaplacení pronesl v rukou okolo pokladní zóny ven z prodejny, čímž poškozené D. s.r.o., způsobil škodu ve výši 878 Kč,
3. dne 14. února 2024 v době od 18:44 hodin do 18:45 hodin v Brně na XY v prodejně D. odcizil jedno balení Arielu - pracích kapslí Extra Clean 40PD a jedno balení Arielu - pracích kapslí Color 50 PD, které bez zaplacení pronesl v rukou přes pokladní zónu ven z prodejny, čímž poškozené D. s.r.o., způsobil škodu ve výši 878 Kč,
4. dne 22. 8. 2023 v době okolo 15:36 hodin, v Brně na ulici XY, v prodejně drogerie T., kam přišel v předchozím zištném plánu odcizení, podle kterého pak z vystaveného zboží vzal 1 ks elektrického kartáčku značky Oral-B v hodnotě 250 Kč, který si u sebe uschoval a bez úhrady jeho kupní ceny prošel přes pokladní zónu prodejny, čímž poškozené spol. T., s.r.o., způsobil škodu odcizením ve výši 250 Kč,
5. dne 30. 8. 2023 v době okolo 15:04 hodin v Brně na XY v prodejně B., kam přišel v předchozím zištném plánu odcizení, podle něhož se pak pokusil odcizit 18 ks balení plechovek tuňáků zn. RIO MARE v celkové hodnotě 2 520 Kč, a to tím způsobem, že na prodejně vzal celou krabici balení uvedeného zboží, kdy s tímto zbožím se přemístil do oddělení zeleniny, ze kterého dále směřoval ke vstupu do prodejny, kde zpozoroval, že si jej všimla prodavačka prodejny, kdy následně se vrátil zpět k regálu s tuňáky a krabici do regálu vrátil, přičemž byl v tu chvíli kontaktován pracovníkem ostrahy prodejny, čímž se pokusil poškozené organizaci B., spol. s r.o., způsobit škodu odcizením v celkové výši 2 520 Kč, a výše uvedeného jednání se dopustil, ačkoliv byl trestním příkazem Městského soudu v Brně ze dne 28. března 2023, sp. zn. 5 T 41/2023, který nabyl právní moci dne 16. května 2023, uznán vinným přečinem krádeže podle § 205 odst.1 písm. a) trestního zákoníku, za což mu byl uložen trest 300 hodin obecně prospěšných prací, přičemž tento trest byl následně rozsudkem Městského soudu v Brně, sp. zn. 1 T 80/2023, ze dne 21. srpna 2023, který nabyl právní moci dne 30. září 2023, zrušen a byl mu uložen trest souhrnný rovněž pro přečin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 trestního zákoníku a přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku v trvání 12 měsíců s podmíněným odkladem výkonu trestu na zkušební dobu v délce 36 měsíců, tedy do 30. září 2026,
II.
1. dne 21. února 2024 v době kolem 12:00 hodin v Brně na XY v prodejně T. odcizil 14 čokolád Milka v celkové hodnotě 1 750 Kč, které pronesl bez zaplacení v rukou okolo pokladní zóny ven z prodejny, čímž poškozené T. a.s., způsobil škodu odcizením ve výši 1 750 Kč, přičemž následně byl dne 22. února 2024 v době kolem 12:30 hodin v Brně na ulici XY v prodejně T. a.s. zadržen pracovníkem ostrahy, který v něm poznal pachatele krádeže v prodejně T. ze dne 21. února 2024, při které odcizil výše uvedené čokolády,
2. dne 22. 2. 2024 kolem 20:15 hod. v Brně, na XY, v prodejně L., odcizil zboží 1 ks Belgické pralinky v hodnotě 106,90,- Kč, 1 ks Kinder Schoko-Bons v hodnotě 54,90 Kč, 1 ks Lion Single v hodnotě 10,90 Kč a 1 ks Tchibo Gold Sel. v hodnotě 184,90 Kč, a to tím způsobem, že zboží vzal z regálu, držel je v rukou a v podpaží a takto prošel pokladní zónou bez zaplacení a poté byl v prostoru za pokladnou zadržen pracovnicí prodejny, a svým jednáním tak poškozené společnosti L. s.r.o., způsobil celkovou škodu ve výši 358,- Kč,
3. dne 29. 2. 2024 kolem 13:09 hod v Brně, na XY, v prodejně B., odcizil 15 kusů čokolády Studentská pečeť v hodnotě 1 678,50 Kč, a to tím způsobem, že po příchodu do prodejny vzal krabici s čokoládami a prošel zónou se samoobslužnými pokladnami bez zaplacení zboží, přičemž při odchodu z prodejny byl zadržen pracovníkem prodejny, a svým jednáním tak poškozené společnosti B., spol. s r. o., způsobil celkovou škodu ve výši 1 678,50 Kč,
a výše uvedeného jednání se dopustil, ačkoliv byl trestním příkazem Městského soudu v Brně ze dne 28. března 2023, sp. zn. 5 T 41/2023, který nabyl právní moci dne 16. května 2023, uznán vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, za což mu byl uložen trest 300 hodin obecně prospěšných prací, přičemž tento trest byl následně rozsudkem Městského soudu v Brně, sp. zn. 1 T 80/2023, ze dne 21. srpna 2023, který nabyl právní moci dne 30. září 2023, zrušen a byl mu uložen trest souhrnný rovněž pro přečin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 trestního zákoníku a přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku v trvání 12 měsíců s podmíněným odkladem výkonu trestu na zkušební dobu v délce 36 měsíců, tedy do 30. září 2026,
III.
dne 10. března 2024 v době kolem 18:30 hodin v Brně na ulici XY z prodejny zastavárny L. s.r.o. odcizil elektrokoloběžku Lamax černé barvy s modrými doplňky v hodnotě 6 500 Kč, která stála na stojanu v prodejních prostorách zastavárny, s níž odjel z prodejny po ulici XY směrem k XY; svým jednáním způsobil poškozené L. s.r.o., škodu ve výši 6 500 Kč,
a výše uvedeného jednání se dopustil, ačkoliv byl trestním příkazem Městského soudu v Brně ze dne 28. března 2023, sp. zn. 5 T 41/2023, který nabyl právní moci dne 16. května 2023, uznán vinným z přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, za což mu byl uložen trest 300 hodin obecně prospěšných prací, přičemž tento trest byl následně rozsudkem Městského soudu v Brně, sp. zn. 1T 80/2023, ze dne 21. srpna 2023, který nabyl právní moci dne 30. září 2023, zrušen a byl mu uložen trest souhrnný rovněž pro přečin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 trestního zákoníku a přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku v trvání 12 měsíců s podmíněným odkladem výkonu trestu na zkušební dobu v délce 36 měsíců, tedy do 30. září 2026, a dále byl odsouzen rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 2. března 2024, sp. zn. 4 T 36/2024, který nabyl právní moci dne 2. března 2024, pro přečin krádeže podle § 205 odst. 2 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v délce 8 měsíců se zařazením do věznice s ostrahou.
2. Tento rozsudek městského soudu napadl obviněný odvoláním, které Krajský soud v Brně (dále též jen „krajský soud“) svým usnesením ze dne 16. 5. 2024, č. j. 7 To 116/2024-159, zamítl jako nedůvodné podle § 256 tr. ř.
II. Dovolání a vyjádření státního zástupce k němu
3. Proti citovanému rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Lukáše Fica dovolání, které opřel o důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h), i), m) tr. ř. V případě prvního z uvedených dovolacích důvodů výslovně označil jeho první a třetí alternativu, u dalších dvou pak jen odcitoval jejich plné zákonné znění. K důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. nic bližšího neuvedl, nicméně z kontextu celého opravného prostředku je zřejmé, že hodlal uplatnit jeho druhou alternativu.
4. Dovolatel nejprve zkritizoval postup odvolacího soudu, pokud tento aproboval postup soudu prvního stupně, který zamítl jeho důkazní návrh na opatření znaleckého posudku z „oboru psychiatrie“. Připustil, že soud sice může určitý důkazní návrh zamítnout pro jeho nadbytečnost, avšak zdůvodnění tohoto postupu by nemělo být jen formální, bez adekvátních důvodů. Za situace, kdy byly zjevné pochyby o příčetnosti obviněného v době spáchání trestných činů (podivné chování jak v době před domnělým pácháním trestné činnosti, tak v jeho průběhu a poté i při vyjádřeních v hlavním líčení, která naznačovala, že dobře nechápe dění) šlo o důkaz podstatný a jeho neprovedení vedlo k nesprávným skutkovým zjištěním a v důsledku toho k nesprávnému právnímu posouzení skutku. Závěr odvolacího soudu, že na kamerových záznamech je zachycen obviněný, že to je rozeznatelné bez jakýchkoli pochybností, je v extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů. Osoba zachycená na záznamech je částečně zahalená, záznamy jsou nekvalitní, nezabírají detaily a nelze tak vyloučit, že mohlo jít o osobu jinou. Ztotožnění nebylo provedeno ani na podkladě odborného znaleckého zkoumání. Závěr odvolacího soudu, že obviněný připustil, že se na kamerových záznamech poznal, je nesprávný, když on svoji vinu popíral. Jestliže soudy nepřipustily důkazní návrh znaleckým posudkem z oboru psychiatrie, pak nebyly oprávněny si bez dalšího vybrat jen jedno z protikladných vyjádření, když ke zkoumání psyché protiřečícího si obviněného nepřibraly znalce a samy k tomu neměly potřebnou odbornost. Výpovědi svědků v žádném případě nebyly natolik přesvědčivé (na domnělé události si nepamatovali přesně nebo si je dokonce pletli), aby postačovaly ke spolehlivému ztotožnění pachatele.
5. K dalšímu pochybení došlo ve výrocích o uložených trestech, když nepodmíněný trest odnětí svobody byl rozdělen do tří různých výroků a byly mu uloženy tresty ve výměře 12, 13 a 14 měsíců. Obviněný se domnívá, že takové „simultánní“ uložení tří nepodmíněných trestů vedle sebe odporuje hmotnému trestnímu právu a bude mít i praktické důsledky pro fázi výkonu trestu, když například není zřejmé, který z uložených trestů odnětí svobody fakticky vykonává.
6. Rozsudek soudu prvního stupně, který odvolací soud chybně aproboval, je podle dovolatele s ohledem na výše namítané vady založen na nedostatečně zjištěném skutkovém stavu a svévolném hodnocení provedených důkazů, což je protiústavní. Vzhledem k pochybnostem o důkazní hodnotě provedených důkazů se závěr o vině ocitl v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Soudy obou stupňů nerozptýlily pochybnosti, které v daném případě existují, takže rozhodly v rozporu se zásadou in dubio pro reo. „Znaky trestných činů, jejichž spácháním byl obviněný uznán vinným, naplněny nebyly, vzhledem k porušení ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., zásady in dubio pro reo a práva obviněného na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod“.
7. S odkazem na shora uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení krajského soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil podle § 265k odst. 1 tr. ř. a věc vrátil podle § 265l odst. 1 tr. ř. soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
8. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že zde nejsou obsaženy žádné námitky ryze hmotněprávního charakteru, které by bylo možné podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Pokud obviněný v odděleném bloku dovolání namítal nenaplnění znaků trestných činů, jimiž byl uznán vinným, nerozvedl tuto část argumentace požadovaným směrem. Namísto toho spojoval uvedený nedostatek s některými zásadami trestního řízení, které mají procesní charakter a týkají se otázek skutkových.
Námitku ohledně neakceptování návrhu na doplnění dokazování znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, sice lze podřadit pod třetí variantu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak nelze jí přiznat opodstatnění. Ani i podle judikatury Ústavního soudu (přičemž státní zástupce odcitoval některá konkrétní rozhodnutí) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu procesní strany. Právu obviněného navrhovat důkazy odpovídá povinnost soudu o těchto návrzích rozhodnout, a pokud jim nevyhoví, tak vyložit, z jakých důvodů důkazy neprovedl.
Městský soud v Brně této povinnosti dostál, když vznesenému návrhu nevyhověl s odkazem na jeho nadbytečnost, což vyplývá z bodu 10. rozsudku. Stejnou námitkou se pak zabýval i Krajský soud v Brně v bodě 5. odůvodnění svého usnesení. Nemůže se tedy jednat o opomenutý důkaz. Nad rámec toho je třeba upozornit, že obviněný je dlouholetým uživatelem drog, znal jejich vliv na svůj organismus, v souvislosti s tím opakovaně páchal majetkovou trestnou činnost. Z psychiatrické nemocnice byl propuštěn, aniž by se vyžadovalo autoritativní nařízení nedobrovolné hospitalizace pro další léčbu.
U nyní posuzované trestné činnosti je zřetelné, že při krádežích byl časově a místně orientován. Obhajoba neidentifikovala ani náznak přítomnosti duševní poruchy v pravém slova smyslu, v důsledku níž by na forenzně relevantní úrovni měly reálně absentovat rozpoznávací a ovládací schopnosti obviněného v době činu. Jestliže obviněný odvolacímu soudu vytýkal stanovisko, že na kamerových záznamech je rozeznatelný bez jakýchkoliv pochyb, pak se jedná jen o polemiku se způsobem hodnocení důkazů. Obviněný ve svém dovolání ani neoznačil, které kamerové záznamy mají vykazovat naznačený nedostatek, když krádeží zboží se dopouštěl ve více prodejnách.
9. K dovolací argumentaci týkající se potrestání obviněného připomněl, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. je dán pouze v případě, kdy byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl dovolatel uznán vinným. To však není posuzovaný případ. Obviněný reklamuje chybné rozdělení ukládaného trestu do tří výroků o nepodmíněných trestech odnětí svobody. Městský soud v Brně však k uložení těchto trestů přistoupil s ohledem na skladbu pokračující trestné činnosti obviněného a její zasazení v čase, resp. s ohledem na předcházející odsouzení obviněného. Adekvátní vysvětlení obsahuje bod 13. odůvodnění rozsudku.
10. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., a to v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Současně vyslovil s odkazem na § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil případně i jiné než navržené rozhodnutí.
III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
11. Dovolací soud nejprve ověřil splnění nezbytných procesních předpokladů pro projednání předloženého opravného prostředku. Obviněný M. H. je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků napadeného rozhodnutí, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a zároveň splňuje obligatorní obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 tr. ř. Jeho formální přípustnost se odvíjí od ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřuje proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku soudu prvního stupně, kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
12. Dovolání je poměrně přísně formalizovaným mimořádným opravným prostředkem, který lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Nestačí přitom, aby zákonný dovolací důvod byl toliko formálně deklarován, nýbrž je třeba, aby takovému důvodu svým obsahem odpovídaly i vlastní námitky dovolatele. Nejvyšší soud proto následně hodnotil, zda obviněným vznesené výhrady obsahově vyhovují jím uplatněným dovolacím důvodům.
13. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, anebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným, a dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).
IV. Důvodnost dovolání
14. Obviněným uplatněné námitky sice lze (byť některé jen s jistou mírou tolerance) formálně podřadit pod jím uplatněné dovolací důvody, avšak nejsou věcně opodstatněné. Již na tomto místě je třeba zdůraznit, že se jedná prakticky jen o opakování námitek odvolacích, s nimiž se ovšem vypořádal již krajský soud (až na jednu níže popsanou výjimku správně).
15. Nosným argumentem dovolání je údajně opomenutý důkaz v podobě obhajobou navrženého znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, jímž by byl přezkoumán duševní stav obviněného. Ten v odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku tvrdí, že existují důvodné pochybnosti o jeho příčetnosti. Jedná se však pouze o obecné konstatování, jež není ničím konkrétním podloženo, ani jakkoli blíže argumentačně rozvedeno. Obecné odkazy (bez jakékoli další konkretizace) na „podivné chování dovolatele před spácháním trestné činnosti, resp. v jejím průběhu“ (aniž by bylo upřesněno, jaké chování, jaký konkrétní skutek z vícero žalovaných má dovolatel vlastně na mysli apod.) a na „vyjádření obviněného při hlavním líčení naznačující, že dobře nechápe dění“ (opět bez jakéhokoli dalšího upřesnění) zcela jistě nepostačují. Nejvyšší soud v rámci dovolacího přezkumu přihlíží pouze k argumentům, které jsou jasně a konkrétně uvedeny přímo v textu dovolání, když samozřejmě není jeho úkolem, aby aktivisticky pátral po tom, co obviněný na svoji obhajobu uvedl někdy dříve v průběhu trestního řízení, aby si na základě toho domýšlel, co asi tak mohl svojí nynější námitkou myslet, nebo aby dokonce sám jeho argumentaci doplňoval.
16. Nelze souhlasit s tím, že pokud si obviněný během soudního řízení v některých momentech protiřečil, tak „soudy nebyly oprávněny si bez dalšího vybrat jen jedno z jeho protikladných vyjádření, když ke zkoumání jeho psyché nepřibraly znalce a samy k tomu neměly potřebnou odbornost“ (viz str. 3 dovolání). Situace, kdy si obvinění ve svých výpovědích či různých vyjádřeních v průběhu řízení protiřečí, není vůbec výjimečná a je samozřejmě vždy na soudu, aby se s touto situací odpovídajícím způsobem, s ohledem na všechny známé skutečnosti a aktuální okolnosti, vypořádal. Zcela jistě se obecně nepředpokládá, že by obviněného měl za této situace zkoumat znalec psycholog nebo psychiatr.
17. K obviněným zpochybňovanému rozsahu dokazování [tj. námitkám spadajícím pod třetí alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] je třeba nejprve připomenout, že doktrína tzv. opomenutých důkazů, která má úzkou vazbu na ústavně garantované právo na obhajobu, má své konkrétní vyjádření ve čtyřech základních povinnostech soudu, jimiž jsou 1) povinnost umožnit účastníkovi řízení navrhovat důkazy, 2) povinnost o případných důkazních návrzích řádně rozhodnout, 3) povinnost ústavně konformním způsobem vysvětlit případné důvody, pro které konkrétnímu návrhu na doplnění dokazování nebylo vyhověno a 4) povinnost zaujmout k obsahu jednotlivých provedených důkazů adresné a dostatečně transparentní stanovisko při jejich hodnocení. Jestliže soud některou z těchto povinností nesplní, je v každé individuální věci navíc třeba zkoumat, zda vůbec a případně nakolik se takové pochybení negativně dotklo samotné podstaty a kruciálních zásad spravedlivého procesu, resp. zda relevantním způsobem ovlivnilo konečné postavení obviněného v daném trestním řízení.
18. Soudy prvního a druhého stupně se výše uvedeným povinnostem nezpronevěřily. Naopak, konkrétně vysvětlily, proč za dané situace návrh dovolatele na doplnění dokazování zamítly s odkazem na jeho nadbytečnost. (viz bod 10. odůvodnění rozsudku městského soudu a bod 5. odůvodnění usnesení krajského soudu). Se zde prezentovanými závěry Nejvyšší soud v zásadě souhlasí a dovolatele na ně odkazuje. S ohledem na osobu obviněného, jeho trestní minulost, dlouhodobé užívání omamných a psychotropních látek, jejichž vliv na své chování a jednání velmi dobře znal, a způsob provedení nyní posuzované trestné činnosti (z kamerových záznamů je patrné, že byl dobře orientován, jeho jednání zcela účelně směřovalo ke kýženému cíli v podobě zmocnění se cizích věcí a nepozorovanému opuštění místa činu) není důvodu se domnívat, že by jeho ovládací či rozpoznávací schopnosti byly v době činu vymizelé, tudíž že by se nacházel ve stavu nepříčetnosti. Navíc z „praktického hlediska“ (když obviněný se danou argumentací zjevně snaží dosáhnout zproštění návrhu na potrestání, resp. co nejmírnějšího postihu) lze připomenout, že i kdyby se snad v době spáchání některého z dílčích útoků v důsledku aplikace drog ve stavu nepříčetnosti nacházel (čemuž ovšem, jak už bylo řečeno, nic nenasvědčuje), pak by s ohledem na jeho dlouhodobé jednání a chování (velmi nezdrženlivá konzumace omamných a psychotropních látek, znalost jejich vlivu, včetně toho, že se po jejich užití opakovaně dopouští trestné činnosti, odmítání léčby závislosti atd.) a všechny zjištěné okolnosti projednávaného případu nepochybně nešlo o jednání beztrestné, nýbrž o přečin opilství podle § 360 odst. 1 tr. zákoníku, který by byl ovšem trestný naprosto stejně (jinak řečeno, obviněný by zcela jistě nemohl očekávat uložení mírnější sankce).
19. Ve vztahu k první alternativě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný neuvedl ani jeden konkrétní příklad, na němž by demonstroval, proč jsou podle něj soudy učiněná skutková zjištění v rozporu s obsahem provedených důkazů, jaké jiné konkrétní skutkové zjištění z nějakého konkrétního důkazu vyplývá apod. Nejde o nic jiného než o prostou polemiku se způsobem hodnocení důkazů, když obviněný bez dalšího označuje způsob použitý soudy (v konečném důsledku vedoucí k jeho odsouzení) za chybný a místo toho nabízí jiný, podle něj též možný, způsob, který mnohem lépe vyhovuje jeho představám. Takovouto obecnou polemikou, resp. prostým popírání trestné činnosti, však uvedený dovolací důvod úspěšně namítat nelze.
20. Není úkolem ani ambicí Nejvyššího soudu, aby v tomto svém rozhodnutí obsah jednotlivých videozáznamů, svědeckých výpovědí a dalších ve věci provedených důkazů znovu svými slovy reprodukoval, detailně je rozebíral a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry. Z pohledu dovolacího přezkumu je podstatné, že oba soudy nižších stupňů v odůvodněních svých meritorních rozhodnutí v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř., resp. § 134 odst. 2 tr. ř., dostatečně vysvětlily, proč na jejich podkladě dospěly k závěru o vině dovolatele a z jakých důvodů měly jeho obhajobu za účelovou a bezpečně vyvrácenou (viz zejm.
bod 11. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bod 8. odůvodnění usnesení soudu odvolacího). Při analýze relevantních důkazů oba soudy postupovaly v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, tj. hodnotily je podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a na základě toho pak učinily adekvátní skutkové závěry, které rozhodně nelze označit za pouhé domněnky, ničím nepodložené spekulace nebo snad přímo svévoli. Dovolací soud nesdílí názor obviněného, že v projednávané věci bylo namístě upřednostnit jím prosazovanou variantu skutkového děje a o návrhu na potrestání rozhodnout v duchu zásady in dubio pro reo zprošťujícím verdiktem.
Uplatnění tohoto procesního pravidla přichází v úvahu pouze tam, kde po vyčerpání všech dostupných důkazních prostředků i nadále přetrvávají důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele. V nyní řešené věci však soudy žádné takové pochybnosti (zcela oprávněně) neměly. Nejvyšší soud neshledal žádný, natožpak zjevný, rozpor mezi obsahem provedených důkazů a soudy učiněnými skutkovými zjištěními. Nebyl zde proto žádný důvod do závěrů soudů nižších stupňů zasahovat a jejich rozhodnutí rušit.
21. Jak už bylo řečeno, dovolací námitky obviněného jsou pouhým opakováním námitek, které uplatnil již dříve v průběhu tohoto trestního řízení, přičemž soudy nižších stupňů se s nimi dostatečně vypořádaly. Na příslušné pasáže odůvodnění jejich rozhodnutí Nejvyšší soud dovolatele odkazuje. Problematikou potřeby reakce (odpovědí) na stále se opakující argumenty (otázky) obviněných se opakovaně zabýval i Ústavní soud. Například ve svém usnesení ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, zdůraznil, že ve shodě s Evropským soudem pro lidská práva (dále též jen „ESLP“) zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, nelze chápat tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument, a odvolací soud se při zamítnutí odvolání může v principu omezit na převzetí odůvodnění soudu nižšího stupně (viz např. věc řešená před ESLP García proti Španělsku). Totožné stanovisko Ústavní soud zaujal i ve svém usnesení ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16 (zde s odkazem na rozsudek ESLP ze dne 19. 12. 1997 ve věci Helle proti Finsku) a řadě jiných. Netřeba pochybovat o tom, že pokud uvedené platí pro odvolací řízení, pak to tím spíše platí pro řízení dovolací, je-li zjištěno, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám obviněného věnovaly dostatečnou pozornost.
22. Argumentace obviněného „chybným rozdělením ukládaného trestu do tří výroků o nepodmíněných trestech odnětí svobody“ je formálně podřaditelná pod druhou alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (neboť jde o posouzení toho, zda byly či nebyly splněny podmínky ustanovení § 45 odst. 1 tr. zákoníku pro ukládání společného trestu, resp. u kterých skutků – dílčích útoků byly splněny a ve vztahu k jakým předchozím odsouzením) a v návaznosti na to pak de facto i pod druhou alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. (neboť v případě, že by obviněnému skutečně neměly být správně uloženy vedle sebe tři tresty, nýbrž měl být uložen trest jediný, by se v souhrnu jednalo o trest uložený mimo trestní sazbu stanovenou trestním zákonem na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným, když horní hranice trestu odnětí svobody podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku činí 3 roky a obviněnému byla v souhrnu všech tří trestů uložena sankce ve výměře 3 let a 3 měsíců).
23. Stejně jako u dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., i zde se obviněný omezil jen na velmi stručné a argumentačně dále nijak nerozvedené konstatování, že soudy zvolené uložení tří trestů vedle sebe „odporuje hmotnému trestnímu právu“. Vůbec nevysvětlil, jakému konkrétnímu hmotněprávnímu ustanovení to má odporovat, proč, a jak by měl být trest podle jeho názoru uložen správně. Jeho další tvrzení, že „simultánní uložení tří nepodmíněných trestů odnětí svobody jedním rozsudkem bude mít praktické důsledky i do fáze výkonu trestu, kdy například není zřejmé, který z uložených trestů odnětí svobody fakticky vykonává“ je velmi nejasné z hlediska dovolacího přezkumu evidentně bezvýznamné. Dotazem na soud či příslušnou věznici může dovolatel kdykoli velmi snadno zjistit pořadí výkonu jednotlivých trestů, včetně toho, který trest vykonává v dané chvíli, kolik z něj zbývá a jaký další trest bude následovat.
24. Každopádně, jak už bylo naznačeno, pokud by obviněnému byly zmíněné tři tresty odnětí svobody (dva společné a jeden samostatný) uloženy skutečně chybně, pak by se mohlo jednat o sankci vyměřenou mimo zákonem stanovenou trestní sazbu, resp. o potrestání příliš přísné, které by mohlo být v rozporu s ústavně zaručeným principem proporcionality trestních sankcí. Nejvyšší soud proto i přes výše uvedené zásadní výhrady k obsahu dovolání způsob uložení trestů obviněnému přezkoumal.
25. Dospěl přitom k závěru, že k určitému pochybení došlo, avšak z hlediska dovolacího řízení nejde o vadu podstatnou, která by měla vést ke kasaci napadeného rozhodnutí. Základní závěr soudů, že bylo namístě obviněnému uložit „tři tresty vedle sebe“, je totiž správný, pouze v jednom případě, jak bude dále podrobněji vysvětleno, neměl být uložen trest společný podle § 45 odst. 1 tr. zákoníku, nýbrž trest souhrnný podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku. Nejedná se však o pochybení v neprospěch dovolatele, ba naopak. Na podkladě dovolání obviněného Nejvyšší soud samozřejmě nemůže změnit napadené rozhodnutí v jeho neprospěch (§ 265p odst. 1 tr. ř.).
26. Pochybnost o tom, zda nově řešené skutky obviněného ze dnů 4. 2., 11. 2. a 14. 2. 2024 skutečně měly být posouzeny jako dílčí útoky jednoho pokračujícího trestného činu spolu s jeho předchozími skutky ze dnů 22. 8. a 30. 8. 2023, za které byl již pravomocně odsouzen ve věci Městského soudu v Brně, sp. zn. 2 T 8/2024, budil již poměrně velký časový odstup mezi nimi (téměř půl roku). Především však z obsahu citovaného spisu, který si Nejvyšší soud před svým rozhodnutím vyžádal, plyne, že pro skutky ze dne 22. 8. a 30. 8. 2023 bylo trestní stíhání obviněného zahájeno (byl mu doručen návrh na potrestání) dne 30. 1. 2024, tudíž následující skutky ze 4. 2. až 14. 2. 2024 (projednávané v nyní posuzované věci) již nemohly být dílčími útoky téhož pokračujícího trestného činu. Vzhledem k tomu, že tyto byly spáchány ještě předtím, než byl ve zmíněné věci Městského soudu v Brně, sp. zn. 2 T 8/2024, vyhlášen odsuzující rozsudek (stalo se tak konkrétně dne 15. 2. 2024), bylo namístě obviněnému uložit souhrnný trest podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku. Jak už ale bylo naznačeno, z hlediska přísnosti potrestání obviněného nemá toto pochybení soudů žádný reálný (praktický) význam, tedy rozhodně ne v tom smyslu, že by v případě aplikace § 43 odst. 2 tr. zákoníku měl být obviněnému uložen trest mírnější, než v případě aplikace § 45 odst. 1 tr. zákoníku. Naopak, kdyby byl obviněnému správně podle zákona uložen trest souhrnný (namísto trestu společného), přistoupila by v jeho neprospěch další přitěžující okolnost spáchání více trestných činů [§ 42 písm. n) tr. zákoníku]. V důsledku pochybení soudů nižších instancí totiž bylo všech pět skutků, které dovolatel spáchal od 22. 8. 2023 do 14. 2. 2024, posouzeno jako jeden jediný pokračující přečin krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku, ačkoli správně měly být tyto z výše rozvedených důvodů kvalifikovány jako dva pokračující přečiny krádeže podle téhož zákonného ustanovení.
27. Zbylé dva tresty odnětí svobody pak již byly dovolateli uloženy zcela v souladu se zákonem. Skutek ze dne 21. 2. 2024 byl správně posouzen jako dílčí útok pokračujícího trestného činu krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku, a to spolu s dalšími dvěma dílčími útoky ze dne 22. 2. a 29. 2. 2024, za které byl dovolatel v mezidobí pravomocně odsouzen ve věci Městského soudu v Brně, sp. zn. 4 T 36/2024. Odsuzující rozsudek byl v této věci vyhlášen dne 2. 3. 2024 a návrh na potrestání byl obviněnému doručen (účinky zahájení trestního stíhání nastaly) téhož dne. Za poslední skutek ze dne 10. 3. 2024 byl již bez jakýchkoli pochybností ukládán trest samostatný, neboť po jeho spáchání již žádné další odsouzení obviněného nenásledovalo.
28. Všechna výše uvedená konstatování ústí v závěr, že napadené usnesení soudu druhého stupně ani jemu předcházející řízení netrpí vadami, které by naplňovaly obviněným uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), resp. i) tr. ř. Z důvodu vzájemné podmíněnosti pak nemohl být naplněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
V. Způsob rozhodnutí
29. Ze shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud předložené dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Své rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání a stručně je odůvodnil podle požadavku stanoveného zákonodárcem v § 265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 2. 10. 2024
JUDr. Petr Šabata předseda senátu Vypracoval: JUDr. Ondřej Círek