Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti usnesení, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozhodnutí uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.
Dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Proto bylo dále třeba posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody, označené jako důvody podle § 265b odst. 1 písm. c), g) tr. ř., lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem, a posoudit opodstatněnost dovolání.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je dán v případech, kdy obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona měl mít, tedy v případech porušení ustanovení o nutné obhajobě.
Pokud jde o námitku obviněného podporující dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř., tedy nezákonné provedení rekognice jako neodkladného úkonu v době před zahájením trestního stíhání, tudíž bez účasti obhájce, Nejvyšší soud shledal, že tato svým obsahem neodpovídá deklarovanému dovolacímu důvodu. Kritéria posuzování neodkladnosti úkonu upravuje trestní řád v § 160 odst. 4 tr. ř., přičemž vzhledem k tomu, že takový úkon je prováděn policejním orgánem v době před zahájením trestního stíhání, nemůže být v okamžiku jeho provedení zajištěna účast obhájce obviněného, neboť v tomto stadiu řízení ještě nedošlo k zahájení trestního stíhání vůči konkrétní osobě. Pokud orgány činné v přípravném řízení v době před zahájením trestního stíhání provedly rekognici jako neodkladný úkon bez účasti obhájce, nemohlo dojít k porušení ustanovení o přítomnosti obhájce, které by odpovídalo účelu a smyslu důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. V rámci taxativního výčtu dovolacích důvodů v § 265b odst. 1 tr. ř. není uveden důvod nezákonného provedení důkazu, proto ani v případech porušení zákonných podmínek stanovených v § 160 odst. 4 tr. ř. pro neodkladné nebo neopakovatelné úkony by v rámci dovolacího řízení nemohla být taková vada napravena. Pokud by obviněný podal dovolání pouze z tohoto důvodu, bylo by třeba je odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jako podané z jiného důvodu než je uveden v § 265b tr. ř.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nejvyšší soud je přitom v rámci řízení o dovolání povinen zásadně vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního, resp. druhého stupně učiněného ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. musí být v dovolání skutečně tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami v právním posouzení skutku vymezeného ve výroku napadeného rozhodnutí.
Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný uvedl, že došlo k nesprávné právní kvalifikaci skutku kvalifikovaného v rozsudku soudu I. stupně jako pokus trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 tr. zák. a § 219 odst. 1 tr. zák. /ad 3) výroku/, když nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu, a to způsobení smrtelného zranění poškozené. Tato námitka svým obsahem odpovídá deklarovanému dovolacímu důvodu, není však opodstatněná, jak je vysvětleno níže.
Podle skutkové věty výroku rozsudku soudu I. stupně, se měl obviněný předmětného jednání dopustit tím, že poté „když dne 15. 5. 2002 kolem 21.10 hod. po přepadení čerpadlářky čerpací stanice pohonných hmot v R. pod T., okres P., vyběhl z prodejní místnosti stanice a byl pronásledován čerpadlářkou, která křičela o pomoc, hodil po čerpadlářce Ing. H. P., která se nacházela u boční stěny čerpací stanice, ostrý ruční granát, a výbuchem tohoto granátu způsobil poškozené Ing. H. P. těžké zranění, spočívající zejména v krvácení do levé hrudní dutiny s proniknutím vzduchu do hrudní dutiny a v pohmoždění levé plíce, a dále způsobil zlomeninu levé lýtkové kosti, holenní kosti, kotníku vlevo a vpravo, patní kosti a poranění kolenního kloubu a mnohočetná poranění na těle střepinami granátu a úrazový šok, a tak bezprostředně ohrozil život poškozené Ing. H. P.“
Skutková podstata trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák., v posuzovaném případě spáchaného ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák, vyžaduje z hlediska naplnění subjektivní stránky trestného činu úmyslné zavinění. Jak vyplývá ze skutkových zjištění nalézacího soudu, obviněný se citovaného trestného činu dopustil tím, že hodil po poškozené ostrý ruční granát s typovým označením F–1 se zapalovačem UZRGM, tedy vojenskou hromadně účinnou zbraň, jejíž charakteristickým znakem je vytvoření silné stěny střepin účinně působících do vzdálenosti 100 i více metrů, přičemž postižená osoba je zpravidla zasažena několika desítkami střepin, které pronikají hluboko do tkání. Skutečnost, že obviněný hodil výše popsaný typ zbraně proti tělu jiné osoby (srov. mj. rozsudek soudu I. stupně str. 17: obviněný se činu „dopustil za použití zbraně hromadně účinné – granátu, tuto zbraň použil proti poškozené na velmi krátkou vzdálenost, přičemž mířil přímo proti tělu poškozené“) nenechává prostor pro pochybnosti o subjektivní stránce jeho jednání. Je zřejmé, že obviněný při použití zbraně takového charakteru a tak závažných účinků musel přinejmenším vědět, že svým jednáním může způsobit poškozené smrtelné zranění a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn, jednal tedy v nepřímém úmyslu usmrtit poškozenou, přičemž vyloučena není ani možnost, že jednal v úmyslu přímém, tedy že chtěl poškozenou usmrtit. Navíc jak správně naznačil Vrchní soud v Praze v odůvodnění svého rozhodnutí, přicházela v úvahu i možnost posouzení okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby podle § 8 odst. 1 tr. zák. a § 219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zák., což však v předmětné věci bylo vyloučeno s ohledem na ustanovení § 259 odst. 5 písm. b) tr. ř. (srov. č. 15/1994-I Sb. rozh. tr.). Nejvyšší soud tedy neshledal pochybení v právní kvalifikaci předmětného skutku.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Poněvadž stanovisko dovolatele k naplnění subjektivní stránky trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák. spáchaného ve formě pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. je v rozporu s výkladem Nejvyššího soudu, bylo dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 3. září 2003
Předsedkyně senátu: JUDr. Blanka Roušalová