3 Tdo 810/2002
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 29.
října 2002 dovolání podané obviněným J. B., proti rozsudku Vrchního soudu v
Praze ze dne 23. 5. 2002, sp. zn. 2 To 84/02, jako soudu odvolacího v trestní
věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 48 T 24/2001, a rozhodl
Podle § 265i odst. 1 písm. b), e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2002, sp. zn. 48 T 24/2001, bylo
rozhodnuto o vině a trestu celkem pěti obviněných. Obviněný J. B. byl uznán
vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních
látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., jehož se měl dopustit
celkem čtyřmi útoky dílem samostatně, dílem společně se spoluobviněnými
opatřováním a přechováváním psychotropních látek v období od počátku roku 1997
do června 2000. Za tento trestný čin byl obviněnému podle § 187 odst. 2 tr.
zák. uložen trest odnětí svobody v trvání šesti roků, pro jehož výkon byl podle
§ 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl
uložen peněžitý trest ve výši 150 000,- Kč, podle § 54 odst. 3 tr. zák. mu byl
uložen náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho roku. Rovněž byl
citovaným rozsudkem obviněnému uložen trest propadnutí věcí specifikovaných ve
výroku.
O odvoláních, která proti uvedenému rozsudku podali obviněný J. B. a
spoluobviněný J. Š., rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 5. 2002,
sp. zn. 2 To 84/02 tak, že mj. k odvolání obviněného J. B. podle § 259 odst. 2,
3 tr. ř. doplnil napadený rozsudek v části, jež se jej týká tak, že obviněného
podle § 226 písm. a) tr. ř. zprostil skutku žalovaného pod bodem 7) obžaloby
státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10 ze dne 27. 2.
2001, sp. zn. 2 Zt 542/2000, popsaného ve výroku tohoto rozsudku, jímž měl
spáchat dílčí útok pokračujícího trestného činu nedovolené výroby a držení
omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 4 písm. b) tr. zák.
Shora citovaný rozsudek Vrchního soudu v Praze napadl obviněný J. B. dovoláním
podaným prostřednictvím své obhájkyně ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř.
Svůj mimořádný opravný prostředek opřel o důvody uvedené v ustanovení § 265b
odst. 1 písm. g), k) tr. ř., tedy jednak že napadené rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku, a jednak, že v napadeném rozhodnutí
některý výrok chybí nebo je neúplný.
Námitky dovolatele, v nichž spatřoval dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř., spočívaly v nesprávném právním posouzení ustanovení §§ 207, 211 a
212 tr. ř., kdy podle jeho názoru soudy obou stupňů založily svá skutková
zjištění na usvědčujících výpovědích spoluobviněných, které byly u hlavního
líčení čteny k důkazu, ačkoli při jejich provedení v přípravném řízení nebyla
umožněna účast obhájci obviněného. Proto podle vyjádření dovolatele měly být
tyto výpovědi spoluobviněných pouze předestřeny vyslýchaným osobám k prověření
věrohodnosti.
Další okruh námitek, jež obviněný podřadil pod důvod dovolání ve smyslu § 265b
odst. 1 písm. k) tr. ř., pak byl založen na tvrzení, že Vrchní soud v Praze
jako soud odvolací v podstatě nerozhodl o vadách, jež vytýkal obviněný v
podaném odvolání rozsudku soudu I. stupně ve výrocích ad 1, 2, 3 a 4. Podle
dovolatele měl odvolací soud postupovat podle § 259 odst 2 tr. ř. a vrátit věc
soudu I. stupně k rozhodnutí o chybějícím (zprošťujícím) výroku a poté teprve
projednávat odvolání obviněného jako celek. Pokud o tomto chybějícím výroku
rozhodoval odvolací soud sám, měl vyslovit, že se odvolání obviněného proti
bodům 1-4 výroku o vině napadeného rozsudku podle § 256 tr. ř. zamítá.
V petitu svého dovolání obviněný navrhl, aby dovolací soud podle § 265k odst. 1
tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze v napadeném výroku a
přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zástupkyně nevyužila do doby rozhodnutí dovolacího soudu právo
vyjádřit se k podanému dovolání ve smyslu § 265h odst. 2 věta prvá tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací
nejprve zkoumal, zda jsou v předmětné věci splněny podmínky přípustnosti
dovolání ve smyslu § 265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle §
265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání
dovolání podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř.
Důvody, pro které lze podat dovolání, jsou taxativně vymezeny v § 265b tr. ř.
Jak vyplývá ze zákonné formulace tohoto ustanovení, nelze důvody dovolání
žádným způsobem rozšiřovat. Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou, zda dovolací
důvody uplatněné obviněným jsou v souladu s citovaným ustanovením zákona.
Teprve po splnění této podmínky lze napadené rozhodnutí přezkoumat dovolacím
soudem.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Toto ustanovení tedy umožňuje nápravu právních vad
rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku
nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska
procesních předpisů. Z uvedeného vyplývá, že tímto dovolacím důvodem se nelze
domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí
založeno, resp. nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového
stavu ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Rovněž tak dovolacímu soudu nepřísluší
posuzovat správnost a zákonnost provádění důkazů, neboť postup soudu, jímž
provádí dokazování v hlavním líčení event. veřejném zasedání je upraven
trestním řádem, tedy procesním předpisem. Samotná skutková zjištění jsou v
řízení o dovolání hodnocena pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná
okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně
kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Východiskem
pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto bude
zejména popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci
samé.
Jak vyplývá z jeho obsahu, dovolání obviněného v této části napadá vady řízení
před soudem I. stupně, týkající se způsobu provedení důkazů čtením výpovědí
spoluobviněných z přípravného řízení, jejichž výslechům nebyl přítomen obhájce
obviněného J. B., odvolací soud měl tento vadný postup nalézacího soudu
napravit. Dovolatel tak vytýká oběma soudům nesprávnou aplikaci trestně
procesních norem, nikoliv hmotně právních ustanovení. Takovéto vady (i v
případě, že by byly shledány relevantními) však podle ustanovení § 265b odst. 1
tr. ř. nemohou být důvodem pro dovolání, jak je již vysvětleno shora u
předpokladů dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V případě odůvodnění dovolání nepostačuje pouhé formální uvedení některého z
důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. řádu odkazem na toto
zákonné ustanovení, ale dosah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů musí
současně odpovídat důvodům předpokládaným v uvedeném ustanovení zákona. Jinak
nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že v posuzované věci obviněný v části svého dovolání namítl
porušení procesních předpisů, Nejvyšší soud shledal, že v této části bylo
dovolání podáno obviněným z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.
Proto Nejvyšší soud postupoval podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a podané
dovolání v této části odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden
v § 265b tr. ř.
Druhým dovolacím důvodem obviněného byl důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. k)
tr. ř., tedy že v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Jeho obsah
tvoří námitka proti části výroku napadeného rozsudku vrchního soudu, v níž
vyslovil, že „jinak zůstává ohledně obžalovaného J. B. napadený rozsudek
nedotčen“. Podle názoru dovolatele nemá tento výrok oporu v žádném ustanovení
trestního řádu. Odvolací soud tím shledal důvodnou pouze část odvolacích
námitek, které se týkaly nového pojetí skutku po změně trestního řádu zákonem
č. 265/2001 Sb. Pokud tedy Vrchní soud v Praze jako soud odvolací z důvodu
citované novely trestního řádu zprostil obviněného obžaloby ze skutku v ní
obsaženého, rozhodl tak dle názoru dovolatele pouze o části odvolacích námitek,
tudíž se s namítanými vadami, jež obviněný spatřoval ve výrocích rozsudku soudu
I. stupně pod body 1 až 4, žádným způsobem nevypořádal. Pokud odvolací soud
nepostupoval podle § 259 odst. 2 tr. ř. (vrácení věci soudu I. stupně k
rozhodnutí o chybějícím výroku) a o chybějícím zprošťujícím výroku rozhodl sám,
měl vyslovit, že se „odvolání obžalovaného proti bodům 1, 2, 3 a 4 výroku o
vině napadeného rozsudku podle § 256 tr. ř. zamítá“.
Tento právní názor odvolatele však nepovažuje Nejvyšší soud za správný. Jak
vyplývá z výroku i odůvodnění napadeného rozsudku, vrchní soud postupoval podle
§ 259 odst. 2, 3 tr. ř., kdy k odvolání obviněného J. B. doplnil rozsudek
soudu I. stupně o zprošťující výrok ohledně jednoho skutku, pro který byla na
něho podána obžaloba, a to zcela ve smyslu nové zákonné úpravy § 12 odst. 12
tr. ř., účinné od 1. 1. 2002. Podle pravidel tohoto nového pojetí skutku je
soud povinen o každém dílčím útoku pokračujícího trestného činu, který je
obsažen v žalobním návrhu, rozhodnout výrokem, ať již odsuzujícím nebo
zprošťujícím. Odvolací soud tak napravil pochybení, jehož se dopustil již soud
nalézací (rozhodoval totiž rovněž za účinnosti citované novely trestního řádu).
Podmínka pro takové rozhodnutí v odvolacím řízení, obsažená v § 259 odst. 3 tr.
ř., tedy zachování skutkového stavu, který byl v napadeném rozsudku správně
zjištěn, byla v dané věci zachována, proto odvolacímu soudu nic nebránilo, aby
z podnětu odvolání obviněného o chybějícím výroku rozhodl sám rozsudkem.
Z hlediska dovolacích námitek je však rozhodující, že odvolací soud mohl takové
rozhodnutí učinit pouze proto, že obviněný J. B. podal odvolání. Vzhledem k
tomu, že v dané trestní věci státní zástupce odvolání ve prospěch obviněného
nepodal, nemohlo by jinak dojít k nápravě zjištěného pochybení cestou řádného
opravného prostředku. Za shora popsaného procesního stavu nebylo třeba resp.
ani nebylo možné, aby vrchní soud poté, co rozhodl o částečném zproštění
obviněného obžaloby, tedy v jeho prospěch, rozhodoval samostatným výrokem podle
§ 256 tr. ř., jímž se celé odvolání zamítá, není-li důvodné. Je nutné
připustit, že součástí výroku takovéhoto druhu rozhodnutí by nemělo být
konstatování o tom, že „jinak zůstává napadený rozsudek nedotčen“, avšak takový
výrok lze považovat spíše za nadbytečný, přičemž v praxi je používán pro lepší
srozumitelnost rozhodnutí.
Z uvedeného vyplývá, že námitka proti postupu Vrchního soudu v Praze je zcela
nedůvodná, a dovolání obviněného v této části je neopodstatněné ve smyslu §
265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Z důvodů uvedených výše tedy Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání
obviněného bylo zčásti shledáno zjevně neopodstatněným a zčásti podané z jiného
důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Nejvyšší soud proto rozhodl tak, že
dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b), e) tr. ř., a to v
neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 29.října 2002
Předseda senátu:
Mgr. Josef Hendrych
Vypracovala:
JUDr. Blanka Roušalová