3 Tdo 811/2024-426
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 2. 10. 2024 o dovolání obviněného R. J., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Stráž pod Ralskem, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 12. 6. 2024, č. j. 31 To 176/2024-386, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 3 T 50/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného R. J. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v České Lípě (dále též jen „okresní soud“) ze dne 15. 3. 2024, č. j. 3 T 50/2023-362, byl obviněný R. J. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným zvlášť závažným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku [pod bodem 1)] a přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. h) tr. zákoníku [pod bodem 2)]. Za tyto trestné činy a za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. h) tr.
zákoníku, za který byl již dříve pravomocně odsouzen rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 3. 10. 2023, č. j. 4 T 101/2023-90, mu byl podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku uložen souhrnný trest odnětí svobody na 5 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 3. 10. 2023, č. j. 4 T 101/2023-90, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu.
Zároveň bylo rozhodnuto o uplatněném nároku poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovny ČR na náhradu škody.
2. Podle skutkových zjištění okresního soudu se obviněný trestné činnosti dopustil tím, že
1 ) dne 1. 7. 2022 kolem 17:15 hodin na dvoře věznice ve Stráži pod Ralskem záměrně vylil z okna ložnice č. 7 oddílu H horkou vodu na hlavu a tělo poškozeného T. S., čímž poškozenému způsobil opařeniny II. stupně na obličeji, opařeniny I. a II. stupně na přední ploše hrudníku vpravo na ploše 5 x 10 cm, cekem asi na 20% povrchu těla, zranění, se kterým se poškozený léčil od 1. do 15. 7. 2022, chodil na převazy popálenin a užíval léky na bolest, po uvedenou dobu zranění také poškozeného omezovalo na běžném způsobu života bolestmi zasaženým míst, nezbytným chlazením postižených míst, kvůli zvýšeným nárokům na hygienu postižených míst, nutností vyvarovat se mechanického poranění či slunění postižených míst,
2) v průběhu výkonu trestu odnětí svobody, uloženého mu rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 21. 7. 2020, č. j. 3 T 34/2020–336, mařil ve věznici Stráž pod Ralskem výkon rozhodnutí soudu tím, že závažným způsobem porušil základní povinnosti odsouzeného, uvedené v § 28 odst. 2 písm. g), j), a n), odst. 3 písm. a), b) zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, když
- dne 17. 6. 2022 na výzvu zaměstnance věznice odmítl poskytnout vzorek moči a podrobit se vyšetření za účelem zjištění, zda užil návykovou látku, - v přesně nezjištěné době, nejpozději v 11:00 hodin dne 26. 6. 2022, vědomě užil metamfetamin, psychotropní látku uvedenou v příloze č. 5 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, ve smyslu § 44c odst. 1 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, přítomnost látky byla prokázána toxikologickým vyšetřením moči obviněného v koncentraci 43 ng/ml a metabolitu amfetaminu v koncentraci 18 ng/ml,
- dne 25. 8. 2022 na ubytovně č. 2 oddílu H ložnici č. 3 měl u sebe v kapse kalhot mobilní telefon zn. L8STAR BM10, současně v kapse kalhot přechovával tři „psaníčka“ s rostlinnou látkou o celkové hmotnosti 0,15 g, obsahující kanabinoidní látky, přičemž marihuana (konopí) patří mezi omamné látky uvedené v příloze č. 3 nařízení vlády o seznamech návykových látek ve smyslu § 44c odst. 1 zákona o návykových látkách, - dne 16. 9. 2022 a dne 27. 9. 2022 opakovaně na výzvu zaměstnance věznice odmítl poskytnout vzorek moči a podrobit se dalšímu vyšetření za účelem zjištění, zda užil návykovou látku, přičemž obdobného porušení základních povinností odsouzeného se v rámci výkonu trestu odnětí svobody dopustil opakovaně už dříve, ve Věznici Pardubice měl pozitivní test na návykovou látku amfetamin, metamfetamin a další zakázané látky dne 24.
11. 2019, za což mu byl uložen kázeňský trest pod č. j. VS-269955/ČJ-2019802132, ve Věznici Kynšperk nad Ohří měl dne 16. 9. 2021 pozitivní test na návykovou látku metamfetamin, dne 1. 12. 2021 pozitivní test na zakázanou látku Tramadol, za což mu byly uloženy kázeňské tresty pod č. j. VS-165141/ČJ-2021-802732 a č. j. VS-213150/ČJ-2021-802732.
3. O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále též jen „krajský soud“) rozsudkem ze dne 12. 6. 2024, č. j. 31 To 176/2024-386 tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušil, a to ve výroku o vině pod bodem 1) a ve výrocích o trestu a náhradě škody. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že pod bodem 1) obviněného při nezměněném popisu skutku uznal vinným přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, uložil mu podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody na 2 roky, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 3. 10. 2023, č. j. 4 T 101/2023-90, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu, a podle § 228 odst. 1 tr. ř. rozhodl též o uplatněném nároku poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovny ČR na náhradu škody. Jinak [ve výroku o vině pod bodem 2)] zůstal rozsudek okresního soudu nezměněn.
II. Dovolání a vyjádření státního zástupce k němu
4. Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Oldřicha Filipa, LL.M., dovolání, které opřel o důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to konkrétně o jeho druhou alternativu. Vyjádřil přesvědčení, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou založena na procesně nepoužitelném důkazu, a to konkrétně na „sledování osob a věcí podle § 158d tr. ř. dne 21. 2. 2024 v době před a po hlavním líčení“. Hned nato obviněný uvedl, že se dovoláním nedomáhá přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, aby však vzápětí v rozporu s tím reklamoval, že soudy nižších stupňů dospěly k závěru o jeho vině nesprávně, když údajně nebyly zajištěny a provedeny důkazy, které by bez jakýchkoli pochybností na jeho vinu ukazovaly. Obviněný zdůraznil, že v řízení před soudem prvního stupně i před soudem odvolacím namítal, že u skutku pod bodem 1) došlo ke zranění poškozeného jen náhodou. Nebyl prokázán jeho úmysl poškozeného zranit, ani nedbalost, proto měl být obžaloby zproštěn. U skutku pod bodem 2) pak navrhoval, aby tento byl posouzen jen jako kázeňský delikt v pravomoci příslušné věznice.
5. Dovolatel následně odcitoval část odůvodnění rozsudku krajského soudu a vyslovil přesvědčení, že závěr obou soudů o procesní použitelnosti sledování osob a věcí je sporný, a proto by se k této zásadní otázce měl vyjádřit dovolací soud. Okresní soud totiž z předmětného sledování osob a věcí vycházel při svém rozhodnutí, konkrétně se tímto důkazem zabýval v bodě 20. odůvodnění svého rozsudku. Krajský soud sice uvedl, že nejde o klíčový, resp. zásadní, usvědčující důkaz, avšak je skutečností, že soudy obou stupňů jej považují za procesně použitelný.
Opakovaně zmíněný a dovoláním napadaný důkazní prostředek monitoroval komunikaci mezi dovolatelem a svědkem T. Š. před a po jeho výslechu při hlavním líčení konaném dne 21. 2. 2024. Svědek Š. byl přitom v přípravném řízení vyslechnut toliko formou podání vysvětlení na úřední záznam a následně po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody nebyl k dispozici, nalézací soud hlavní líčení opakovaně odročoval za účelem provedení jeho výslechu. Současně nebyly zjištěny žádné skutečnosti, které by mohly vést soud k závěru, že dovolatel svědka ovlivňuje, a tedy že by v důsledku toho vypovídal v rozporu s realitou.
Dne 21. 2. 2024 byl svědek T. Š. eskortován k soudu z jiné věznice než dovolatel a byl vyslechnut na počátku hlavního líčení, a to v nepřítomnosti dovolatele, když tento po dobu jeho výslechu opustil jednací síň a výslech sledoval z vedlejší místnosti za pomoci zvukového a obrazového přenosu a bylo mu umožněno položit dotazy prostřednictvím sluchátek, které měl k dispozici předseda senátu. Při následném hlavním líčení dne 15. 3. 2024 bylo prezentováno, že z iniciativy soudu bylo umožněno osobní setkání dovolatele se svědkem T.
Š., přičemž před a po výslechu svědka byla jejich vzájemná komunikace monitorována a zaznamenávána. Soud v té souvislosti odkázal na ustanovení § 158f tr. ř., které však podle názoru dovolatele za dané situace nebylo možné aplikovat. Pokud soud chtěl, aby T. Š. podal pravdivou a relevantní svědeckou výpověď, tak mohl jeho výslech v hlavním líčení provést v nepřítomnosti obviněného a k zajištění objektivity svědectví měl učinit opatření, aby se svědek a obviněný v budově soudu nepotkali, aby obviněný nemohl svědka případně ovlivňovat.
Takové opatření by bylo velmi jednoduché. Soud neměl k dispozici žádný důkaz či indicii, že by snad dovolatel činil kroky k tomu, aby výpověď svědka T. Š. jakkoli ovlivnil. I přesto však rozhodl o sledování a jeho aktivní činností bylo zajištěno setkání obviněného a svědka před a po výslechu svědka v hlavním líčení a toto bylo monitorováno. Takový důkazní prostředek považuje dovolatel za nezákonný a z toho důvodu k němu nemělo být přihlíženo při hodnocení důkazů. V té souvislosti odkázal na ustanovení § 2 odst. 4 tr.
ř.
a zdůraznil, že soud porušil povinnost projednat věc s plným šetřením jeho práv a svobod zaručených Listinou základních práv a svobod a mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách, jimiž je Česká republika vázána, když prováděním úkonů trestního řízení lze do takových práv zasáhnout jen v odůvodněných případech, na základě zákona a v nezbytné míře pro zajištění účelu trestního řízení. Takovému „apelu“ však postup soudu prvního stupně a jeho aktivní jednání neodpovídá.
6. S odkazem na ustanovení § 265k odst. 1 a § 265l odst. 1 tr. ř. obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci zrušil a tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
7. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém vyjádření k dovolání obviněného nejprve uvedl, že uplatněné výhrady představují opakování, resp. pokračování, obhajoby známé již v předchozích fázích trestního řízení, přičemž soudy nižších stupňů měly příležitost na tyto výhrady reagovat a vypořádat se s nimi. Nabízí se poukázat zejména na bod 20. odůvodnění rozsudku okresního soudu a především bod 9. odůvodnění rozsudku soudu krajského. Podle názoru státního zástupce neexistují žádné relevantní nedostatky, pro něž by předmětný záznam ze sledování osob a věcí podle § 158d tr. ř. nemohl být použit jako důkaz v projednávané věci.
8. Obviněný sám potvrdil, že to byl on, kdo horkou vodu na poškozeného vylil, nicméně jeho zasažení přičítá náhodné události, při níž se poškozený vyskytl poblíž okna. Poškozený T. Š. však popsal, že obviněného viděl, jak mu „chrstnul“ horkou vodu přímo na obličej a způsobil mu tak popáleniny, přičemž paradoxně udával tento incident jako nedbalost. Detaily pohybu po dvoře věznice popisoval jinak, než vyplývá z kamer. To, proč poškozený hovořil o nedbalosti obviněného, lze vysvětlit právě tak, že byl obviněným těsně před výpovědí u soudu ovlivňován, což dokládá záznam ze sledování. Obviněný na tomto záznamu těsně před výpovědí instruuje poškozeného, jak má vypovídat, a slibuje mu přesně nepopsané výhody ve věznici. Navzdory prezentaci obviněného, že předmětný záznam ze sledování osob a věcí představuje významný důkaz pro jeho usvědčení, je třeba v kontrapozici uvést, že jeho místo je spíše pro objasnění osobní relace mezi obviněným a poškozeným v souvislosti s výpověďmi učiněnými při hlavním líčení u okresního soudu. Zároveň je třeba upozornit, že zvoleným postupem nebyl ani obcházen výslech v trestním řízení, jímž se procesní formou výpovědi získávají informace z paměťových stop vyslýchaných osob, na straně obviněného i na straně poškozeného. Ačkoli se kardinální úloha institutu sledování osob a věcí jako operativně pátracího prostředku pravidelně nachází ve fázi prověřování, jeho využití se nevylučuje ani ve stadiu řízení před soudem. Protože v dané věci již byla podána obžaloba, soud mohl postupovat z vlastní iniciativy i bez návrhu státního zástupce ve smyslu § 158f tr. ř. Povolení ke sledování osob a věcí podle § 158d tr. ř. mělo přispět k objasnění motivu jednání obviněného namířeného proti tělesné integritě poškozeného, který nebyl zřejmý z tehdy shromážděných podkladů, a rovněž se dovozovalo, že obviněný se bude pokoušet poškozeného ovlivnit. Soudce Okresního soudu v České Lípě obviněného a poškozeného, kteří byli eskortováni z výkonu trestu odnětí svobody, ponechal v jedné cele (na soudu se nachází pouze jedna cela), resp. neučinil opatření, aby se tyto osoby společně v téže cele neocitly. Záleželo však jedině na obviněném a poškozeném, zda a jaký obsah hovoru zde zavedou. Monitoring komunikace mezi nimi se uskutečnil čistě pasivním způsobem a orgány činné v trestním řízení nevyvíjely jakýkoli vliv tímto směrem pro určité sdělení.
9. S odkazem na výše uvedené skutečnosti státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a aby tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání vyjádřil i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
10. Dovolací soud nejprve ověřil splnění nezbytných procesních předpokladů pro projednání předloženého opravného prostředku. Obviněný R. J. je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a zároveň splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 tr. ř. Jeho formální přípustnost se odvíjí od ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť směřuje proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
11. Dále bylo nutno zkoumat, zda námitky obviněného lze podřadit pod dovolací důvod, na který odkázal. Dovolání je totiž specifickým a poměrně přísně formalizovaným mimořádným opravným prostředkem, jehož prostřednictvím lze vytýkat pouze takové vady konkrétního trestního řízení či vlastního meritorního rozhodnutí soudu druhého stupně, které jsou vyjmenovány v taxativním výčtu § 265b tr. ř. Zákonný důvod přitom nemůže být jen formálně deklarován, ale je třeba, aby mu svým obsahem odpovídala i vlastní argumentace dovolatele.
12. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, anebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
IV. Důvodnost dovolání
13. Argumentaci obviněného týkající se údajné procesní nepoužitelnosti záznamu o sledování osob a věcí pod jím uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak bude dále vysvětleno, podřadit nelze. Dovolání nenabídlo ani žádnou jinou argumentaci, která by měla potenciál naplnit označený (resp. jakýkoli) dovolací důvod, a je tudíž zřejmé, že bylo podáno z jiného důvodu, než zákon (265b tr. ř.) připouští.
14. Podstata dovolací argumentace je poněkud nejasná a vnitřně rozporná. Obviněný na jedné straně zpochybňuje procesní použitelnost jednoho z provedených důkazů, který byl podle jeho názoru použit jako podklad pro jeho odsouzení, tj. zjevně tím zpochybňuje správnost skutkových zjištění soudů, ale na straně druhé výslovně uvádí (viz str. 4 dovolání uprostřed, hned po zmíněné námitce procesní nepoužitelnosti důkazu), že „se nedomáhá přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno“.
Stále ještě na téže straně dovolání (str. 4 dole) pak opět v rozporu s dříve uvedeným zmiňuje, že podle jeho názoru „nebyly zajištěny a provedeny důkazy, které by bez jakýchkoli pochybností mohly vést k závěru o jeho vině“. Na str. 5 dovolání pak pro změnu závěr okresního a krajského soudu o procesní použitelnosti reklamovaného důkazu označuje toliko za sporný (nikoli tedy chybný). Z celého textu dovolání je však především zřejmé, že ani on sám nepovažuje zpochybňovaný záznam o sledování osob a věcí ze dne 21.
2. 2024 za důkaz rozhodující (že by výlučně na něm či převážně na něm stálo jeho odsouzení), pouze označuje procesní použitelnost tohoto důkazu za spornou a žádá, aby se k tomu vyjádřil i Nejvyšší soud. Dovolání jakožto mimořádný opravný prostředek proti konkrétnímu soudnímu rozhodnutí však samozřejmě není určeno, resp. nemá sloužit, k tomu, aby Nejvyšší soud vykládal obviněným vybrané skutečnosti a odpovídal mu na otázky, které považuje za „zajímavé“. Úkolem dovolacího senátu je přezkoumat zákonnost a odůvodněnost napadených výroků rozhodnutí v rozsahu a z důvodů, které jsou v dovolání uvedeny (§ 265i odst. 3 tr.
ř.), a to za účelem posouzení, zda napadené rozhodnutí netrpí některou z vad uvedených v taxativním výčtu § 265b tr. ř. Úkolem Nejvyššího soudu naopak jistě není, aby si dovolací argumentaci obviněného jakkoli domýšlel nebo ji dokonce sám doplňoval.
15. Obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je určen k nápravě zásadních vad skutkových zjištění soudů, a to mimo jiné právě pro případ, že by tato skutková zjištění byla založena na procesně nepoužitelných důkazech. Pro naplnění citovaného dovolacího důvodu (v jeho druhé alternativě) je nezbytné nejen to, aby orgány činné v trestním řízení určitý důkaz opatřily nebo provedly v rozporu se zákonem (tj. aby šlo o důkaz tzv. procesně nepoužitelný), ale také to, aby se jednalo o důkaz podstatný, na němž jsou založena rozhodná skutková zjištění, jež jsou určující pro naplnění znaků předmětného trestného činu. Typicky půjde o situaci, kdy by v případě nepoužití daného důkazu k rozhodnutí o vině dovolatele vůbec nedošlo, nebo by byl uznán vinným jen mírněji trestným činem apod. V posuzovaném případě je však situace diametrálně odlišná. Přestože obviněný formálně uplatnil tzv. „skutkový dovolací důvod“ [podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], tak skutková zjištění soudů právně relevantně (s jasnou a kvalifikovanou argumentací) nenapadl, tvrzené pochybení soudů v závěru o formě jeho zavinění s reklamovaným důkazem v podobě záznamu o sledování osob a věcí podle § 158d tr. ř. adresně nespojil.
16. Z hlediska dovolacího přezkumu je každopádně zásadní, že rozhodnutí o vině dovolatele na reklamovaném důkazu založeno není, naopak se jedná o důkaz spíše jen marginálního významu (soud prvního stupně se jím de facto pouze marně pokusil zjistit motiv jednání obviněného a zároveň si ověřil své podezření, že v případě možnosti se obviněný pokusí výpověď poškozeného ovlivnit ve svůj prospěch). Zpochybňovaný záznam o sledování osob a věcí nebyl ani zdaleka jediným, resp. rozhodujícím, důkazem, na němž byl výrok o vině vybudován. Naopak je evidentní, že i bez tohoto důkazu by bylo namístě rozhodnout o vině dovolatele v nezměněné podobě. To, že se obviněný trestné činnosti dopustil přesně tak, jak je v napadeném rozsudku krajského soudu uvedeno, lze bezpečně dovodit na základě vícero jiných důkazů, které byly ve věci řádně provedeny (což dovoláním zpochybněno není), a to zejména na základě výpovědi poškozeného T. Š. v hlavním líčení, kamerového záznamu z vycházkového dvora věznice, částečně též výpovědi svědka J. K. a v neposlední řadě i výpovědi samotného obviněného. Toto z odůvodnění rozsudků okresního i krajského soudu jednoznačně vyplývá.
17. Již na základě výše uvedeného je zřejmé, že dovolání obviněného nemůže být úspěšné, a to aniž by bylo třeba podrobně rozebírat vhodnost či účelnost postupu, který předseda senátu soudu prvního stupně dne 21. 2. 2024 zvolil. Závěr o vině dovolatele je vystavěn zjevně na jiných než dovoláním zpochybněných důkazech a je jednoznačně správný. Ve stručnosti tak lze doplnit snad jen tolik, že z odůvodnění povolení ke sledování osob a věcí ze dne 9. 2. 2024, sp. zn. V 6/2024-OS-CLI – 3 T 50/2023, se podává, že předsedu senátu soudu prvního stupně k využití tohoto operativně pátracího prostředku vedla mimo jiné snaha zjistit motiv jednání obviněného, což samozřejmě je skutečnost důležitá pro trestní řízení, jak má na mysli ustanovení § 158b odst. 2 tr. ř. Zároveň je evidentní i to, že tuto skutečnost za daného stavu nebylo možné zjistit jiným způsobem (vzhledem k výpovědi obviněného, jeho neměnné obhajovací strategii a skutečnosti, že poškozený si podle úředního záznamu o podání vysvětlení v přípravném řízení důvod útoku obviněného vůbec neuměl vysvětlit) a k omezení práv osob předmětným úkonem dotčených došlo jen v minimálním nezbytném rozsahu (komunikace mezi obviněným a poškozeným byla monitorována a zaznamenávána jen v krátkém časovém úseku před a po výslechu poškozeného v hlavním líčení). V dalším lze dovolatele odkázat na to, co k jeho obsahově totožné námitce uvedl již odvolací soud (viz str. 7 jeho rozsudku).
18. Souborně lze tedy uzavřít, že napadený rozsudek krajského soudu ani jemu přecházející řízení žádnou vadou, která by naplňovala obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a vyžadovala tudíž mimořádný průlom do pravomocně skončené věci, netrpí. Námitku obviněného pod zvolený dovolací důvod nelze vůbec podřadit.
V. Způsob rozhodnutí
19. S odkazem na výše uvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., tedy proto, že bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Co se týče rozsahu odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 2. 10. 2024 JUDr. Aleš Kolář předseda senátu Vypracoval: JUDr. Ondřej Círek