3 Tdo 823/2002
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4.
prosince 2002 o dovolání podaném obviněným M. G., proti rozsudku Krajského
soudu v Brně ze dne 28. 5. 2002, sp. zn. 4 To 133/2002, jako soudu odvolacího v
trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 3 T 114/2001, t a k t
o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 23. 1. 2002, sp. zn. 3 T 114/2001, byl
obviněný M. G. uznán vinným trestným činem poškozování věřitele podle § 256
odst. 1 písm. a), b), odst. 4 tr. zák. ve znění zák. č. 253/1997 Sb., kterého
se dopustil tím, že „v době od 6. 1. 1997 do 31. 5. 1997 jako jednatel a jediný
společník firmy G. A. spol. s r. o., se sídlem B., vystavil výdajové doklady v
celkové výši 49 502 769,- Kč firmám N. S. spol. s r. o., se sídlem P., a M.
Ltd., se sídlem P., i přesto, že uvedené firmy od roku 1995 neprováděly
podnikatelskou činnost, byly nekontaktní a jejich registrace byla v mezidobí
zrušena, přičemž firma G. A. nebyla schopna v té době plnit své dříve splatné
závazky vůči dalším věřitelům, například D. L., ve výši 711 223,- Kč a OSSZ B.
ve výši 4 446 230,- Kč na povinných platbách od 1. 2. 1994 do 16. 4. 1997.
Obžalovaný pak dne 31. 10 1997 prodal společnosti P. spol. s r. o., bez
souhlasu zástavního věřitele C. Banky a. s., B., nemovitosti v K. n. M.,
zapsané u k. ú. B. a s účinností od 7. 1. 1998 prodal společnost G. A. firmě I.
spol. s r. o., smlouvou o převodu svého obchodního podílu ze dne 18. 12. 1997
na P. B., a svým jednáním tak způsobil svým věřitelům škodu minimálně ve výši 5
157 453,- Kč.“ Obviněnému byl podle § 256 odst. 4 tr. zák. uložen trest odnětí
svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59
odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř roků. Dále
bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 28. 5. 2002, sp. zn. 4 To 133/2002,
bylo mimo jiné rozhodnuto tak, že odvolání obviněného bylo podle § 256 tr. ř.
zamítnuto.
Proti citovanému rozsudku krajského soudu podal obviněný v zákonné lhůtě
dovolání prostřednictvím svého obhájce. Tento svůj mimořádný opravný prostředek
opřel o důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. s tím, že
Krajský soud v Brně zamítl odvolání obviněného proti rozsudku Městského soudu v
Brně přesto, že rozhodnutí tohoto soudu spočívá na nesprávném právním posouzení
skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle námitek obviněného vyjádřených v dovolání nebyl skutkový stav tak, jak je
popsán v rozsudku soudu I. stupně správně právně posouzen a kvalifikován v
souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Konkrétně jednání
spočívající ve vystavení výdajových dokladů firmám N. S., spol. s r. o. a M.
Ltd. nepovažoval za protiprávní a nemohlo naplnit skutkovou podstatu žalovaného
trestného činu. V této části považoval obviněný skutková zjištění za
dostatečná. Pokud jde o prodej nemovitosti v K. n. M., obviněný připustil, že
došlo z jeho strany k porušení smlouvy se zástavním věřitelem, avšak toto mělo
být sankcionováno smluvní pokutou, tudíž bez trestně právních následků.
Převodem obchodního podílu obviněného ve společnosti G. A. na I., spol. s r.
o., nedošlo v žádném případě ke zmenšení majetku dlužníka, proto ani toto
jednání nemůže být podle názoru dovolatele považováno za protiprávní. V závěru
svého dovolání pak obviněný namítl nedostatek podmínky blízké časové
souvislosti mezi jednotlivými jednáními, která proto nemohou tvořit jediný
pokračující trestný čin ve smyslu § 89 odst. 3 tr. zák.
V petitu mimořádného opravného prostředku dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud
České republiky napadený rozsudek Krajského soudu v Brně v celém rozsahu
zrušil, současně aby zrušil i řízení předcházející a věc přikázal Městskému
soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k podanému
dovolání uvedl, že jeho obsah v podstatě tvoří argumenty již obviněným
uplatněné v rámci dosavadní obhajoby a týkají se především skutkových závěrů
meritorního rozhodnutí. Zjištěný skutek i jeho právní posouzení pak považoval
ze správný včetně naplnění hledisek pro pokračující delikt a navrhl proto, aby
Nejvyšší soud ČR podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a
aby tak učinil v neveřejném zasedání.
Obviněný M. G. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k
podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho
bezprostředně dotýká.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací
nejprve zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti
dovolání podle ustanovení § 265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné
podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.
Dovolání lze podat jen z důvodů taxativně uvedených v ustanovení § 265b tr.
ř. Proto bylo dále třeba posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody,
označené jako důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., lze považovat
za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň
podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.
Důvodem dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence
vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného
opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2
písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem
pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání
uvedený v písmenech a) až k) citovaného ustanovení. V případě obviněného M. G.
přichází v úvahu druhá alternativa citovaného ustanovení, kdy dle jeho názoru
byl již v řízení před nalézacím soudem dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř.
Dovolání z důvodu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dáno v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Toto ustanovení je tedy určeno k nápravě právních vad
rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady záleží v právním posouzení skutku nebo
jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních
předpisů. Tímto dovolacím důvodem se tudíž nelze domáhat přezkoumání soudem
učiněných skutkových zjištění. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání
hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva. V dovolacím řízení proto nelze z
citovaného důvodu hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2
odst. 5, 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na
nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem
nesprávného hmotně právního názoru. Nesprávné skutkové zjištění má,
aplikuje-li soud důsledně hmotné právo, samozřejmě vždy vliv i na nesprávné
právní posouzení skutku. Odstranění případné právní vady, je-li podmíněna
nesprávným zjištěním skutkového stavu, se však nelze v řízení o dovolání
domáhat.
Východiskem pro posouzení existence dovolacího důvodu ve smyslu § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. proto bude zejména popis skutku obsažený v příslušném výroku
napadeného rozhodnutí ve věci samé.
Jak vyplývá z výše uvedeného, v předmětné věci směřují dovolací námitky
převážně do oblasti skutkových zjištění. Dovolatelem je totiž zejména
poukazováno na vadné hodnocení důkazů, z něhož soudy měly vyvodit nesprávná a
neúplná skutková zjištění týkající se jak vystavení výdajových dokladů ve výši
téměř 50 milionů Kč, tak i následného prodeje nemovitosti a společnosti G. A.
spol. s r. o. Námitky obviněného ohledně konkrétních podnikatelských aktivit,
jež vyústily v prodej samotné společnosti, totiž mají svůj podklad ve
skutkových okolnostech, které tak měly ovlivnit jejich vadné právní posouzení.
To platí i pro otázku právních vztahů mezi jednotlivými subjekty právních aktů.
Takový druh námitek nemůže však dle výše uvedeného názoru Nejvyššího soudu
zakládat existenci žádného z dovolacích důvodů taxativně vymezených v § 265b
odst. 1 tr. ř. Pokud by tedy dovolání v předmětné trestní věci bylo podáno
výlučně z těchto (skutkových) důvodů, přicházelo by v úvahu jeho odmítnutí
podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden
v § 265b tr. ř.
Část uplatněných dovolacích námitek však v posuzovaném případě směřovala i do
právního posouzení skutku, jak byl zjištěn a popsán ve výroku rozsudku soudu I.
stupně, a to v posouzení žalovaného jednání obviněného jako pokračujícího
trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), b), odst. 4
tr. zák. Podle názoru dovolatele chybí pro splnění zákonných předpokladů
pokračování ve smyslu § 89 odst. 3 tr. zák. v dané věci blízká časová
souvislost, a jednotlivé dílčí útoky měly být posouzeny jako samostatné skutky.
V konstatovaném směru tedy lze považovat dovolací námitky z hlediska ustanovení
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní.
Podle § 89 odst. 3 tr. zák. se pokračováním v trestném činu rozumí takové
jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují stejnou
skutkovou podstatu trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem
provedení a blízkou souvislostí časovou a v předmětu útoku. Dovolatel namítl
neexistenci jednoho ze čtyř vyjmenovaných znaků zákonem definovaného pojmu
pokračování v trestném činu, a to blízkou časovou souvislost. Toto své tvrzení
však nijak blíže nerozvedl. Je zřejmé, že časovou souvislost nelze přesně
vymezit nějakou maximální lhůtou, a je pak vždy nutné v konkrétním případě
posuzovat jednání obviněného v souvislosti s povahou trestného činu, který měl
spáchat, a tudíž se všemi okolnostmi, jež vyžadují naplnění všech zákonných
znaků příslušné skutkové podstaty. Je proto nutné i zvažovat možnou dobu na
přípravu jednotlivých útoků a dobu vzniku následku určitého trestného činu.
(Srov. např. rozh. č. 15/1996 Sb. r. tr.) Posouzení jednání pachatele jako
jediného skutku, který je spáchán více dílčími útoky, tedy předpokládá jednání,
jehož meze jsou určeny trestněprávně relevantním následkem, jehož příčinou je
jednání, a který je znakem konkrétního trestného činu. K jednání pak musí
přistoupit zavinění a to v té formě, která je relevantní pro příslušnou
skutkovou podstatu trestného činu.
Z výše uvedeného popisu skutku v napadeném rozhodnutí vyplývá, že obviněný v
průběhu roku 1997 činil postupně kroky k odstranění majetku společnosti s
ručením omezeným, jejíž byl výhradním vlastníkem, tak, aby se vyhnul plnění
finančních závazků, které mu vznikly podnikatelskou činností, a to jak vůči
svým obchodním partnerům tak i vůči finančním orgánům státu. Vzhledem ke
zřejmému úmyslu vyhnout se možnému posouzení takového jednání jako
protiprávního, došlo k určitému časovému prodlení mezi těmito jednotlivými
kroky, které však směřovaly k jedinému následku, a to odstranění veškerého
majetku, z něhož by mohly být věřitelé uspokojeni. Právní kvalifikace
žalovaného jednání jako pokračujícího trestného činu poškozování věřitele podle
§ 256 odst. 1 písm. a), b), odst. 4 tr. zák. tedy zcela odpovídá všem hlediskům
vyjádřeným v ustanovení § 89 odst. 3 tr. zák.
Uvedené skutečnosti tedy neumožňují učinit závěr, že by v trestní věci
obviněného M. G. rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku či
na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, tudíž že byl dovolací důvod podle
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněn důvodně.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o
dovolání zjevně neopodstatněné. Poněvadž stanovisko obviněného vyjádřené v
dovolání ohledně naplnění znaků pokračování podle § 89 odst. 3 tr. zák. je v
rozporu s výkladem Nejvyššího soudu, jak vyplývá ze shora uvedeného, rozhodl
Nejvyšší soud tak, že dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
odmítl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání
rozhodnuto v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 4. prosince 2002
Předseda senátu:
Mgr. Josef Hendrych
Vypracovala:
JUDr. Blanka Roušalová