3 Tdo 84/2015-49
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. února 2015 o
dovolání, které podal obviněný P. Š. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci
ze dne 21. 8. 2014, sp. zn. 6 To 26/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci
vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 49 T 3/2013, takto:
I. Podle § 265k odst. 1 trestního řádu se zrušují usnesení Vrchního
soudu v Olomouci ze dne 21. 8. 2014, sp. zn. 6 To 26/2014, a jemu předcházející
rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. 49 T 3/2013.
II. Podle § 265k odst. 2 trestního řádu se zrušují také všechna další
rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně,
k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle § 265l odst. 1 trestního řádu se Krajskému soudu v Ostravě
přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. 49 T 3/2013, byl
obviněný P. Š. po zrušení výroku o vině o pokračujícím zločinu podvodu podle §
209 odst. 1, 4 písm. d) trestního zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1
trestního zákoníku pod bodem 1) a výroku o souhrnném trestu z rozsudku
Okresního soudu v Českých Budějovicích č. j. 6 T 167/2012-122 ze dne 10. 12.
2012 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 4 To
227/2013 ze dne 11. 7. 2013, který nabyl právní moci 11. 7. 2013, postupem
podle § 45 odst. 1 trestního zákoníku, na skutkovém základě, že
„1) dne 24. 8. 2011 ve Z., část P., P., v autosalonu obchodní společnosti AMILO
Car a.s., v úmyslu vylákat osobní vozidla a jejich kupní cenu neuhradit, vědom
si své nepříznivé finanční situace, sjednal s obchodní společností AMILO Car
a.s., zastoupenou prodejcem P. M., návrh kupní smlouvy na nákup ojetého
osobního vozidla zn. Porsche 911 Turbo, v ceně 899.000 Kč a návrh kupní smlouvy
na nákup ojetého osobního vozidla zn. Mercedes Benz C200 K, v ceně 789.000 Kč,
přičemž kupní cenu měl uhradit prostřednictvím převodního příkazu ze svého účtu
a za tímto účelem vyhotovil dne 2. 9. 2011 tři příkazy k úhradě na částku
499.000 Kč z účtu číslo vedeného u Komerční banky a.s., na účet obchodní
společnosti AMILO Car a.s., číslo účtu, vedený u Československé obchodní banky
a.s., které dne 2. 9. 2011 vhodil do samoobslužného boxu Komerční banky a.s.,
pobočka Z. a jeden příkaz k úhradě na částku 303.000 Kč ze svého účtu číslo,
vedeného u Komerční banky a.s., na účet obchodní společnosti AMILO Car a.s.,
vedený u Československé obchodní banky a.s, bez data vystavení, který dne 6. 9.
2011 vhodil do samoobslužného boxu Komerční banky a.s., pobočka Z., ačkoli si
byl vědom, že nemá žádné finanční prostředky na svém účtu, kupní cenu však na
základě převodních příkazů neuhradil, a proto k předání žádného z vozidel a
způsobení škody obchodní společnosti AMILO Car a.s., IČ: 28278801, se sídlem
Zlín - Prštné, Příčná 526 ve výši 1.688.000 Kč nedošlo,
2) v době od 24. 8. 2011 do 2. 09. 2011 ve Z., část P., P., v autosalonu
obchodní společnosti AMILO Car a.s., v úmyslu vylákat finanční prostředky a
tyto nevrátit, vědom si své nepříznivé finanční situace, požádal prodejce této
obchodní společnosti P. M. v souvislosti s uzavíráním kupních smluv na osobní
vozidlo zn. Porsche 911 Turbo v kupní ceně 899.000 Kč a osobní vozidlo zn.
Mercedes Benz C200 K v kupní ceně 789.000 Kč o půjčku finanční částky ve výši
5.000 Kč s příslibem, že tuto vrátí ve lhůtě do jednoho týdne, přičemž P. M. mu
s ohledem na vzniklou situaci spojenou s prodejem vozidel požadovanou finanční
částku půjčil, obžalovaný P. Š. však v dohodnuté lhůtě půjčenou finanční částku
nevrátil a způsobil tak poškozenému P. M. škodu ve výši 5.000 Kč,
3) dne 10. 11. 2011 v U. H., N. Z., v autosalonu obchodní společnosti ARAVER
CZ, s.r.o., v úmyslu vylákat osobní vozidla a jejich kupní cenu neuhradit,
vědom si své nepříznivé finanční situace, uzavřel s obchodní společností ARAVER
CZ, s.r.o., zastoupenou prodejcem V. J., smlouvu o prodeji motorového vozidla
zn. KIA Sorento II, 2,2 CRDI, v ceně 749.980 Kč, ke které byla vystavena
zálohová faktura na částku 749.980 Kč a dne 14. 11. 2011 smlouvu o prodeji
motorového vozidla zn. KIA Sorento II, 2,2 CRDI, v ceně 839.980 Kč, ke které
byla vystavena zálohová faktura na částku 839.980 Kč, přičemž kupní cenu za obě
vozidla měl uhradit prostřednictvím převodního příkazu ze svého účtu a za tímto
účelem vyhotovil dne 10. 11. 2011 příkaz k úhradě na částku 400.000 Kč a příkaz
k úhradě na částku 349.980 Kč, oba se splatností 11. 11. 2011, ze svého účtu
číslo…, vedeného u Raiffeisenbank, a.s., na účet obchodní společnosti ARAVER
CZ, s.r.o., číslo účtu…, vedený u České spořitelny a.s., které dne 10. 11. 2011
vhodil na žádost obžalovaného P. Š. do samoobslužného boxu Raiffeisenbank,
a.s., pobočka U. H., V. J., ačkoli si byl obžalovaný P. Š. vědom, že nemá žádné
finanční prostředky na svém účtu a v té době u této banky bankovní účet již k
tomuto dni neměl veden, kupní cenu tak na základě převodních příkazů neuhradil,
a proto k předání žádného z vozidel a způsobení škody obchodní společnosti
ARAVER CZ, s.r.o., IČ:60713224, se sídlem Vlčnov, J. Plesla 556, ve výši
1.589.960 Kč nedošlo,
4) v přesně nezjištěné době počátkem roku 2012, v T., H., v autosalonu obchodní
společnosti AUTOSTYL a.s., v úmyslu vylákat motorová vozidla a jejich kupní
cenu neuhradit, vědom si své nepříznivé finanční situace, objednal u obchodní
společnosti AUTOSTYL a.s., zastoupené M. K., dodání užitkového vozidla zn.
PEUGEOT BOXER 4x4, v kupní ceně nejméně 1.200.000 Kč, s tím, že zálohu ve výši
400.000 Kč uhradí převodním příkazem a za tímto účelem vyhotovil příkaz k
úhradě, který měl téhož dne vhodit do samoobslužného boxu Komerční banky a.s.,
pobočka T., ačkoli si byl vědom, že nemá žádné finanční prostředky na svém účtu
a tento účet v té době byl již bankou zrušen, a poté objednal dodání osobního
vozidla zn. PEUGEOT 508 SW, v kupní ceně 650.000 Kč, s tím, že zálohu ve výši
200.000 Kč uhradí převodním příkazem a za tímto účelem vyhotovil příkaz k
úhradě, který měl téhož dne vhodit do samoobslužného boxu na pobočce Komerční
banky a.s. v T., ačkoli si byl vědom, že nemá žádné finanční prostředky na svém
účtu, zálohu ani kupní cenu však neuhradil, a proto k předání žádného z vozidel
a způsobení škody obchodní společnosti AUTOSTYL a.s., IČ:24727741, se sídlem
Trutnov, Horská 579, ve výši nejméně 1.850.000 Kč nedošlo,
5) dne 25. 01. 2012 v H. K., B. Š., v autosalonu obchodní společnosti STRATOS
AUTO, spol. s r.o., v úmyslu vylákat nákladní vozidlo a jeho kupní cenu
neuhradit, vědom si své nepříznivé finanční situace, ústně sjednal s obchodní
společností STRATOS AUTO, spol. s r.o., zastoupenou F. D., dodání nákladního
vozidla zn. IVECO EuroCargo ML120E25/P, v ceně 1.318.804 Kč s nádstavbou v ceně
1.376.880 Kč, za tímto účelem byla obžalovanému P. Š. vystavena nabídka na toto
vozidlo a předtisk kupní smlouvy, přičemž navrhl, že zálohu ve výši 1.000.000
Kč zaplatí převodem ze svého účtu, ačkoli si byl vědom, že nemá k dispozici
žádné finanční prostředky a jeho bankovní účty v té době již byly bankami
zrušeny, zálohu ani kupní cenu však neuhradil, a proto k předání vozidla a
způsobení škody obchodní společnosti STRATOS AUTO, spol. s r.o., IČ:62028367,
se sídlem Hradec Králové, Bratří Štefanů 1002, ve výši 2.695.684 Kč nedošlo,
6) dne 27. 1. 2012 ve D. K. n. L., P., v autosalonu obchodní společnosti AUTO
INZAT s.r.o., v úmyslu vylákat osobní vozidlo a jeho kupní cenu neuhradit,
vědom si své nepříznivé finanční situace, objednal u obchodní společnosti AUTO
INZAT s.r.o., zastoupené prodejcem V. S., dodání osobního vozidla zn. Renault
FLUENCE, výbava Advantage 1,6 110 kW v ceně 319.600 Kč, s tím, že úhradu kupní
ceny vozidla provede následující den v hotovosti, ačkoli si byl vědom, že nemá
k dispozici žádné finanční prostředky, kupní cenu neuhradil, a proto k předání
vozidla a způsobení škody obchodní společnosti AUTO INZAT s.r.o., IČ:25997289,
se sídlem D. K. n. L., P. ve výši 319.600 Kč nedošlo,
7) dne 7. 3. 2012 v T., Z. C., v autosalonu obchodní společnosti Auto RN,
s.r.o., v úmyslu vylákat osobní vozidlo a jeho kupní cenu neuhradit, vědom si
své nepříznivé finanční situace, objednal u obchodní společnosti Auto RN,
s.r.o., zastoupené prodejcem J. P., prostřednictvím objednávky dodání osobního
vozidla zn. Renault Laguna Grandtour 2,0 dCl, v ceně 524.900 Kč, s tím, že
úhradu kupní ceny provede následující den v hotovosti, ačkoli si byl vědom, že
nemá k dispozici žádné finanční prostředky, kupní cenu neuhradil, a proto k
předání vozidla a způsobení škody obchodní společnosti Auto RN, s.r.o., IČ:
27489582, se sídlem Trutnov, Za Cihelnou 533, ve výši 524.900 Kč nedošlo,
8) v přesně nezjištěný den v době od 1. 3. 2012 do 30. 04. 2012 v H. K., N. R.,
v autosalonu obchodní společnosti Olfin Car Palace s.r.o., v úmyslu vylákat
osobní vozidla a jejich kupní cenu neuhradit, vědom si své nepříznivé finanční
situace, objednal u obchodní společnosti Olfin Car Palace s.r.o., zastoupené
prodejcem J. Č., dodání osobního vozidla zn. Opel Insignia v ceně 650.000 Kč a
Opel Corsa v ceně 250.000 Kč, s tím, že úhradu kupní ceny obou vozidel provede
následující den v hotovosti, ačkoli si byl vědom, že nemá k dispozici žádné
finanční prostředky, kupní cenu neuhradil, a proto k předání žádného z vozidel
a způsobení škody obchodní společnosti Olfin Car Palace s.r.o., IČ: 64256928,
se sídlem Trutnov, Královédvorská 101, ve výši 900.000 Kč nedošlo,
9) dne 10. 4. 2012, v úmyslu vylákat osobní vozidlo a jeho kupní cenu
neuhradit, vědom si své nepříznivé finanční situace, telefonicky kontaktoval
zaměstnankyni autosalonu BOŠINA servis s.r.o., provozovna Zlaté Slunce u K.,
Mgr. D. B. se žádostí o vytvoření nabídky na koupi osobního vozidla zn. Mazda
6, 2,2 MZR-CD, načež dne 11. 4. 2012 v N., v nemocnici na ul. B., mu svědkyně
tuto nabídku předala spolu s proforma fakturou na nákup osobního vozidla zn.
Mazda 6, 2,2 MZR-CD v ceně 700.000 Kč a předvyplněný příkaz k úhradě, s tím, že
úhrada kupní ceny bude provedena převodem z účtu, ačkoli si byl vědom, že žádné
finanční prostředky na svém účtu nemá, kupní cenu na základě převodních příkazů
neuhradil, a proto k předání vozidla a způsobení škody obchodní společnosti
BOŠINA servis s.r.o., IČ: 26761041, se sídlem Plaňany, Za školou 320, ve výši
700.000 Kč nedošlo,
10) poté, co dne 19. 4. 2012 v úmyslu vylákat osobní vozidlo a jeho kupní cenu
neuhradit, vědom si své nepříznivé finanční situace, provedl telefonickou
objednávku ve společnosti CB Auto a.s. se sídlem dr. M. H., Č. B. na koupi
osobního automobilu tov. zn. VW Amarok v prodejní hodnotě 823.200 Kč, pokusil
se vylákat objednaný osobní automobil, když dne 19. 4. 2012 před pracovníky
prodejce společnosti CB Auto a.s., Č. B. ve S., předstíraje svoji solventnost k
úhradě kupní ceny vozidla dostatkem finančních prostředků na svém bankovním
účtu, vedeném u Komerční banky, a.s. P., ačkoli u této banky bankovní účet ke
dni 19. 4. 2012 neměl veden a žádnými finančními prostředky nedisponoval,
vhodil do samoobslužného boxu Komerční banky, a.s. P., pobočka S. příkaz k
úhradě finanční částky ve výši 423.200 Kč a finanční částky ve výši 400.200 Kč
ze svého údajného bankovního účtu ve prospěch bankovního účtu majitele
společnosti CB Auto, a.s. Č. B. jako úhradu vystavené zálohové faktury ze dne
19. 4. 2012 na finanční částku ve výši 823.200 Kč, když následně dne 20. 4.
2012 v Č. B. uzavřel jako kupující se společností CB Auto a.s. se sídlem dr. M.
H., Č. B., kupní smlouvu na koupi osobního automobilu tov. zn. VW Amarok v
prodejní hodnotě 823.200 Kč a požadoval, s ohledem na provedení příkazů k
úhradě, realizovaných u Komerční banky a.s. S., dne 19. 4. 2012 okamžité vydání
kupovaného osobního automobilu VW Amarok, kdy s ohledem na sdělení pracovníků
společnosti CB Auto a.s., že kupovaný osobní automobil mu bude vydán až poté,
co kupní cena bude připsána na bankovní účet jejich společnosti, jej nemohl
převzít, přičemž takovýmto jednáním hrozila vzniknout společnosti CB Auto a.s.
se sídlem dr. Milady Horákové 1477, České Budějovice, IČ 26031868, škoda ve
výši 823.200 Kč,
11) dne 10. 5. 2012 v K., D. p., v autosalonu obchodní společnosti AUTO NEJDL
s.r.o., v úmyslu vylákat osobní vozidlo a jeho kupní cenu neuhradit, vědom si
své nepříznivé finanční situace, objednal u obchodní společnosti AUTO NEJDL
s.r.o., zastoupené prodejcem T. P., prostřednictvím objednávky dodání osobního
vozidla zn. Renault Laguna Grandtour 2,0 dCl, v ceně 572.600 Kč, termín dodání
23. 5. 2012, s tím, že úhradu kupní ceny provede následující den v hotovosti,
ačkoli si byl vědom, že nemá k dispozici žádné finanční prostředky, kupní cenu
neuhradil, a proto k předání vozidla a způsobení škody obchodní společnosti
AUTO NEJDL s.r.o., IČ: 47715804, se sídlem Klatovy, Domažlické předměstí 610,
ve výši 572.600 Kč nedošlo,
12) dne 28. 5. 2012 v Ch., T., v autosalonu obchodní společnosti PRIMO CAR Cheb
s.r.o., v úmyslu vylákat motorová vozidla a jejich kupní cenu neuhradit, vědom
si své nepříznivé finanční situace, objednal u obchodní společnosti PRIMO CAR
Ch. s.r.o., zastoupené prodejcem M. P., prostřednictvím objednávky dodání
užitkového vozidla zn. Renault Master 2,3 dCi v ceně 721.552 Kč, termín dodání
27. 9. 2012, a prostřednictvím objednávky dodání osobního vozidla zn. Renault
Mégane Collection 20 v ceně 365.900 Kč, termín dodání 27. 6. 2012, s tím, že
úhradu kupní ceny provede následující den v hotovosti, ačkoli si byl vědom, že
nemá k dispozici žádné finanční prostředky, kupní cenu neuhradil, a proto k
předání žádného z vozidel a způsobení škody obchodní společnosti PRIMO CAR Cheb
s.r.o., IČ: 26379490, se sídlem Praha 5, Ringhofferova 115/1, ve výši 1.087.452
Kč nedošlo,
13) dne 25. 6. 2012 v obci S., v úmyslu vylákat osobní vozidlo a jeho kupní
cenu neuhradit, vědom si své nepříznivé finanční situace, se ústně dohodl s
prodejcem obchodní společnosti A U T O U N I spol. s r.o. T. V. na dodání
osobního vozidla zn. Renault Laguna v ceně 600.000 Kč, a za tímto účelem vypsal
dne 25. 6. 2012 příkaz k úhradě na částku 60.000 Kč ze svého účtu vedeného u
Komerční banky, a.s., na účet obchodní společnosti A U T O U N I spol. s
r.o., vedený u Komerční banky a.s. s datem splatnosti 26. 6. 2012 a kterým měla
být uhrazena záloha ve výši 10 % z ceny vozidla, ačkoli si byl vědom, že nemá
žádné finanční prostředky na svém účtu, který již v té době neexistoval, kdy
příkaz k úhradě na žádost obžalovaného P. Š. vhodil do samoobslužného boxu na
pobočce Komerční banky, a.s., v obci S., T. V., zálohu ani kupní cenu
neuhradil, a proto k předání vozidla a způsobení škody obchodní společnosti A U
T O U N I spol. s r.o., IČ: 45355061, Stod, Plzeňská 479, ve výši 600.000 Kč
nedošlo,
14) dne 23. 07. 2012 v N. J., R., v autosalonu obchodní společnosti AUTO LIPA
CZ, s.r.o., v úmyslu vylákat osobní vozidlo a jeho kupní cenu nehradit, vědom
si své nepříznivé finanční situace, objednal u obchodní společnosti AUTO LIPA
CZ, s.r.o., zastoupené prodejcem Ing. L. H., na základě objednávky dodání
osobního vozidla zn. HYUNDAI i40WG 1,7 CRDi, v ceně 695.990 Kč, s tím, že ve
stejný den uhradí v hotovosti zálohu ve výši 15.000 Kč, ačkoli si byl vědom, že
nemá k dispozici žádné finanční prostředky, zálohu ani kupní cenu neuhradil, a
proto k předání vozidla a způsobení škody obchodní společnosti AUTO LIPA CZ,
s.r.o., IČ: 25838415, se sídlem Nový Jičín, Revoluční 108, ve výši 695.990 Kč
nedošlo,
15) dne 23. 07. 2012 v O., K., v autosalonu obchodní společnosti AUTOczech
s.r.o., v úmyslu vylákat užitkové vozidlo a jeho kupní cenu neuhradit, vědom si
své nepříznivé finanční situace, uzavřel s obchodní společností AUTOczech
s.r.o, zastoupenou prodejcem P. D., kupní smlouvu na koupi užitkového vozidla
zn. FORD Ranger XLT 2,2 TDCI v ceně 748.332 Kč, s termínem dodání do sedmi dnů,
kdy se zavázal, že následující den uhradí v hotovosti zálohu 10% z ceny
vozidla, ačkoli si byl vědom, že nemá k dispozici žádné finanční prostředky,
zálohu ani kupní cenu neuhradil, a proto k předání vozidla a způsobení škody
obchodní společnosti AUTOczech s.r.o., IČ: 26820765, se sídlem Opava,
Krnovská 700/137b, ve výši 748.332 Kč nedošlo,
16) dne 27. 7. 2012 v O., část K., O., v autosalonu obchodní společnosti HMC
SILEZIA a.s., v úmyslu vylákat osobní vozidla a jejich kupní cenu neuhradit,
vědom si své nepříznivé finanční situace, objednal u obchodní společnosti HMC
SILEZIA a.s, zastoupené prodejcem R. K., dodání osobního vozidla zn. KIA Optima
Comfort 1,7 CRDi, v ceně 639.658 Kč s termínem dodání do 31. 7. 2012, s tím, že
kupní cenu uhradí převodním příkazem ze svého účtu, ačkoli si byl vědom, že
nemá na svém účtu k dispozici žádné finanční prostředky a jeho bankovní účty
byly zrušeny, dále mu byla na jeho žádost předložena cenová nabídka na koupi
osobního vozidla zn. KIA Soul AM 1,6 CRDi v ceně 375.093 Kč a cenová nabídka na
koupi osobního vozidla zn. KIA Sorento 5P XM 2,2 CRDi 4x4, v ceně 835.017 Kč,
ačkoli si byl vědom, že nemá k dispozici žádné finanční prostředky, kupní cenu
neuhradil, a proto k předání žádného z vozidel a způsobení škody obchodní
společnosti HMC SILEZIA a.s., IČ:27797279, se sídlem Ostrava-Přívoz, Na Náhonu
1123/20 ve výši 1.849.768 Kč nedošlo,
17) dne 2. 8. 2012 v R., O., v autosalonu obchodní společnosti Auto Color
Design s. r. o., v úmyslu vylákat motorová vozidla a jejich kupní cenu
neuhradit, vědom si své nepříznivé finanční situace, uzavřel s obchodní
společností Auto Color Design s. r. o., zastoupenou prodejcem P. K., smlouvu o
prodeji osobního vozidla zn. Škoda Superb Combi 2,0 TDi, rok výroby 2011, v
ceně 759.900 Kč, ke které byla vystavena faktura a smlouvu o prodeji užitkového
vozidla zn. Volkswagen Caravelle 2,5 TDi, rok výroby 2008, v ceně 599.900 Kč,
ke které byla vystavena faktura s tím, že úhradu kupní ceny obou vozidel
provede následující den v hotovosti, ačkoli si byl vědom, že nemá k dispozici
žádné finanční prostředky, kupní cenu neuhradil, a proto k předání žádného z
vozidel a způsobení škody obchodní společnosti Auto Color Design s. r. o., IČ:
47680326, se sídlem Rýmařov, Opavská 1246/69, ve výši 1.359.800 Kč nedošlo,
18) dne 2. 8. 2012 v R., R. v autosalonu obchodní společnosti AUTO LAŠÁK
RÝMAŘOV s.r.o., v úmyslu vylákat osobní vozidlo a jeho kupní cenu neuhradit,
vědom si své nepříznivé finanční situace, objednal u obchodní společnosti AUTO
LAŠÁK RÝMAŘOV s.r.o., zastoupené prodejcem M. M., na základě závazné objednávky
automobilu dodání osobního vozidla zn. Hyundai i40 WG 1,7 CRDi Premium, v ceně
732.080 Kč, ke které byla vyhotovena zálohová faktura na částku 400.000 Kč, s
tím, že zálohu uhradí převodním příkazem a zbytek kupní ceny uhradí následující
den v hotovosti, ačkoli si byl vědom, že nemá k dispozici žádné finanční
prostředky, zálohu ani kupní cenu však neuhradil, a proto k předání vozidla a
způsobení škody obchodní společnosti AUTO LAŠÁK RÝMAŘOV s.r.o., IČ: 29385253,
se sídlem Rýmařov, Revoluční 593/26, ve výši 732.080 Kč nedošlo,
19) dne 17. 8. 2012, v P., P., v autosalonu obchodní společnosti DOLÁK s.r.o.,
v úmyslu vylákat osobní vozidla a jejich kupní cenu neuhradit, vědom si své
nepříznivé finanční situace, uzavřel s obchodní společností DOLÁK s.r.o.,
zastoupenou ve dvou případech M. D. a v jednom případě T. P., kupní smlouvu na
nákup osobního vozidla zn. Toyota Land Cruiser, v ceně 1.299.000 Kč, kupní
smlouvu na nákup osobního vozidla zn. Toyota Avensis, v ceně 680.000 Kč a kupní
smlouvu na nákup osobního vozidla zn. Toyota Yaris VVTi, v ceně 322.500 Kč,
přičemž kupní cenu měl uhradit prostřednictvím převodního příkazu a za tímto
účelem vyhotovil dva příkazy k úhradě na částku 499.000 Kč ze svého již
neexistujícího účtu vedeného u Komerční banky, a.s., na účet obchodní
společnosti DOLÁK s.r.o., vedený u Oberbank CZ a.s., které dne 17. 8. 2012
vhodil do samoobslužného boxu Komerční banky a.s., pobočka P., ačkoli si byl
vědom, že nemá žádné finanční prostředky na svém účtu, kupní cenu však na
základě převodních příkazů neuhradil, a proto k předání žádného z vozidel a
způsobení škody obchodní společnosti DOLÁK s.r.o., IČ: 25622633, se sídlem
Příbram, Evropská 126, ve výši 2.301.500 Kč nedošlo,
20) dne 17. 8. 2012 v P., R., v autosalonu obchodní společnosti ASPEKTA
Trading, s.r.o., v úmyslu vylákat osobní vozidlo a jeho kupní cenu neuhradit,
vědom si své nepříznivé finanční situace, objednal u obchodní společnosti
ASPEKTA Trading, s.r.o., zastoupené prodejcem K. H., na základě závazné
objednávky dodání osobního vozidla zn. MAZDA MX5, 2,0i Revolution, v ceně
659.900 Kč, s tím, že úhradu kupní ceny provede v následujících několika dnech
v hotovosti, ačkoli si byl vědom, že nemá k dispozici žádné finanční
prostředky, kupní cenu neuhradil, a proto k předání vozidla a způsobení škody
obchodní společnosti ASPEKTA Trading, s.r.o., IČ: 25224492, se sídlem Plzeň,
Rokycanská tř. 62, ve výši 659.900 Kč nedošlo,
21) po několika osobních jednáních ve dnech 3. 9. 2012 - 5. 9. 2012 v
autosalonu obchodní společnosti BONO auto a.s., ve F.–M., na ul. B., v úmyslu
vylákat osobní vozidla a jejich kupní cenu neuhradit, vědom si své nepříznivé
finanční situace, objednal u obchodní společnosti BONO auto a.s., zastoupené
prodejcem J. K., na základě objednávky ze dne 7. 9. 2012 dodání osobního
vozidla zn. Renault Laguna Coupé, 2,0 dCi 16V 131 kW/180,v ceně 727.777 Kč a
objednávky ze dne 7. 9. 2012, vystavené na E. H., dodání osobního vozidla zn.
Renault Mégane Collection 20, 1,6 16 V 81 kW/110, v ceně 338.600 Kč, přičemž
kupní cena měla být uhrazena prostřednictvím převodního příkazu z jeho účtu,
dříve vedeného u Komerční banky a.s. na účet obchodní společnosti BONO auto
a.s., vedený u Komerční banky a.s., přestože věděl, že na svém účtu nemá žádné
finanční prostředky a v té době již účet neexistoval, a za tímto účelem
vyhotovil příkaz k úhradě na částku ve výši 1.066.370 Kč se splatností 6. 9.
2012 a po zjištění, že částka v této výši nemůže být převedena najednou,
vyhotovil příkaz k úhradě na částku ve výši 166.370 Kč se splatností 6. 9.
2012, příkaz k úhradě na částku ve výši 420.000 Kč se splatností 6. 9. 2012 a
příkaz k úhradě na částku ve výši 480.000 Kč se splatností 6. 9. 2012, kupní
cenu však na základě převodních příkazů neuhradil, a proto k předání žádného z
vozidel a způsobení škody obchodní společnosti BONO auto a.s., IČ: 14614812, se
sídlem Šenov u Nového Jičína, Malostranská 579, ve výši 1.066.377 Kč nedošlo,“
uznán vinným ze spáchání [ad 1) – 18)] zvlášť závažného zločinu podvodu podle §
209 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku, ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1
trestního zákoníku, a [ad 19) – 21)] zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 4
písm. d) trestního zákoníku, ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního
zákoníku.
Za to a za sbíhající se pokračující přečin úvěrového podvodu podle § 211 odst.
1 trestního zákoníku, kterým byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu
v Kroměříži, č. j. 2 T 80/2013-110 ze dne 28. 5. 2013, který byl obviněnému
doručen dne 30. 5. 2013 a nabyl právní moci dne 8. 6. 2013, a za přečin
zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 trestního zákoníku, kterým byl uznán vinným
rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích, č. j. 6 T 167/2012-122 ze dne
10. 12. 2012 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp.
zn. 4 To 227/2013, ze dne 11. 7. 2013 v bodě 2), byl podle § 209 odst. 5
trestního zákoníku za použití § 45 odst. 1 trestního zákoníku a § 43 odst. 2
trestního zákoníku odsouzen ke společnému souhrnnému trestu odnětí svobody v
trvání sedmi let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm.
c) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok
o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Kroměříži, č. j. 2 T
80/2013-110, ze dne 28. 5. 2013, který byl obviněnému doručen dne 30. 5. 2013 a
nabyl právní moci dne 8. 6. 2013, jakož i všechna rozhodnutí, na tento výrok
obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla
podkladu. Podle § 228 odst. 1 trestního řádu byla obviněnému uložena povinnost
zaplatit poškozenému P. M., bytem P., S., náhradu škody ve výši 5.000 Kč.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni
Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 21. 8. 2014, sp. zn. 6 To 26/2014, jímž
je podle § 256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního
stupně tak nabyl právní moci dne 21. 8. 2014 [§ 139 odst. 1 písm. b) cc)
trestního řádu].
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním, v němž
uplatnil dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a l) trestního řádu.
K tomu namítl, že z výpovědí jednotlivých prodejců či obchodních zástupců
nevyplývá, že jeho cílem bylo podvodně vylákat automobily, na které sepisoval
objednávky, kupní smlouvy apod. Při všech jednáních s prodejci bylo zřejmé, že
vozidlo bude vydáno až po zaplacení celé kupní ceny. Jeho motivem tak nebylo
získat předmětná vozidla, ale komunikační hra a drobné výhody, které svým
přístupem skutečně získal. Soudy se s touto jeho obhajobou nijak nevypořádaly.
Nalézací soud učinil závěr o jeho úmyslu vylákat osobní vozidla pouze na
základě obecných úvah spočívajících ve výkladu tohoto znaku trestného činu,
nikoliv na základě konkrétních zjištění. Podle odvolacího soudu svědčí o jeho
úmyslu jednání popsané ve skutkové větě pod bodem 21), z nějž vyplývá, že byl
údajně připraven využít jakéhokoliv případného pochybení ze strany zaměstnanců
autosalonu k tomu, aby podvodným způsobem získal osobní vozidlo. Obviněný k
tomu namítl, že v tomto případě jednali zaměstnanci za asistence policie, která
jim dala pokyn jednat v rozporu s obchodními podmínkami a na základě tohoto
pokynu mu měli dát podepsat předávací protokol, případně vydat vozidlo, ačkoliv
původně vše bylo dohodnuto jinak. Tímto postupem podle obviněného vstoupili
policisté do skutkového děje, který by se bez jejich zásahu odehrál nepochybně
jinak. Závěrem obviněný poukázal na to, že si ani nedovede představit, jak by
mohl vylákat vozidlo, u kterého bez zaplacení zálohy neměla být zahájena
předprodejní příprava či dokonce v některých případech nemělo být zadáno ani do
výroby. Jeho jednání nemělo být sankcionováno trestním právem, ale podle
předpisů občanského či obchodního práva.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 21. 8. 2014, č. j. 6 To 26/2014-961, i jemu předcházející
rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 2. 2014, č. j. 49 T 3/2013-893, v
celém rozsahu zrušil a věc přikázal Krajskému soudu v Ostravě k novému
projednání a rozhodnutí.
Opis dovolání obviněného byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za
podmínek § 265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu
zástupci. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství k
dovolání uvedla, že obviněný na podporu uplatněného důvodu dovolání opět
uplatnil argumentaci známou z jeho dosavadní obhajoby. O skutečném motivu jeho
jednání podle ní svědčí mimo jiné i jeho chování v případě dílčího útoku
popsaného pod bodem 10) výroku napadeného rozhodnutí, kdy obviněný ihned poté,
co sepsal kupní smlouvu na koupi osobního vozidla a vypsal příkazy k úhradě
kupní ceny, požadoval okamžité vydání osobního vozidla, aniž by byl schopen
reálně jeho cenu uhradit. Rovněž v případě jednání popsaného ve skutkové větě
pod bodem 21) byl obviněný připraven podepsat protokol o předání vozidla, který
mu byl předložen zaměstnanci autosalonu. Argumentace obviněného, že v tomto
případě změnil oproti předchozím případům svůj postup pouze proto, že
pracovníci autosalonu jednali dle instrukcí policie, neobstojí, neboť obviněný
vůbec netušil, že pracovníci prodejny jednají podle pokynů policie. Námitkami
obviněného vyjádřenými v dovolání se podle státní zástupkyně náležitě a
dostatečně podrobně zabýval již soud druhého stupně, jeho závěry jsou logické a
plně vycházejí z obsahu provedeného dokazování. Nejvyšší soud tak podle ní nemá
povinnost ani důvod znovu přezkoumávat důvodnost takových opakovaných námitek.
Kromě toho se obviněný v dovolání zabývá pouze otázkami skutkovými, přičemž
soudům vytýká způsob, jak hodnotily provedené důkazy.
Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst.
1 písm. b) trestního řádu odmítl, protože bylo podáno z jiných důvodů, než jsou
vyjmenovány v § 265b trestního řádu.
Obviněný P. Š. je podle § 265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou
oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se
ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací
lhůtě (§ 265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájkyně (§ 265d odst.
2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti
předpokládané v § 265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c trestního řádu) zkoumal, zda v
předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a
trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm.
h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně,
jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému
v § 265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a
byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b trestního řádu,
bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání
opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l)
trestního řádu, na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní
význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí
dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech,
kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném
nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že
dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto
vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s
poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových
zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový
stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání
hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu
proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst.
5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu
tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve
výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen
zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání
v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový
stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho
skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v
řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 trestního řádu, § 263 odst.
6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout
přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu
č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na
přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a
úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není
oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle
zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov.
omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 trestního
řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň
plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích
důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn.
IV. ÚS 73/03).
Takový závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v
konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle něhož - s ohledem na právo
obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým
zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní
rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy
(k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn.
III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková
zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo
zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování,
či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Obviněný své dovolání zaměřil právě proti některým zásadním skutkovým zjištěním
soudů, která podle jeho názoru nemají vazbu na provedené dokazování a která ve
svém důsledku způsobila nesprávné právní posouzení jak subjektivní stránky
skutkové podstaty předmětného zločinu, tak vývojové fáze trestného činu ve
formě pokusu. Z hlediska uvedeného dovolacího důvodu proto uplatnil obviněný
výše popsané námitky relevantně.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal žádný z důvodů pro odmítnutí dovolání,
přezkoumal podle § 265i odst. 3 trestního řádu zákonnost a odůvodněnost výroků
rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, a to v rozsahu a z důvodů, jež
byly v dovolání uvedeny, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející.
Přitom dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Obviněný byl rozhodnutím nalézacího soudu uznán vinným [ad 1) ? 18)] ze
spáchání zvlášť závažného zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a)
trestního zákoníku spáchaného ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního
zákoníku a [ad 19) ? 21)] zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d)
trestního zákoníku rovněž spáchaného ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1
trestního zákoníku.
Nalézací soud po skutkové stránce uzavřel, že se obviněný pohyboval po území
celé České republiky a v období od srpna 2011 do září 2012 navštívil řadu
autosalonů, kde projevoval zájem o různá vozidla, zejména vyšší cenové
kategorie, přičemž vždy vystupoval jako velmi dobře prosperující chovatel koní,
známý jezdce V. či bývalého primátora P. B. a vlastník nemovitostí v K. V. či
ranče s koňmi. Při výběru automobilů nabízel platbu buď v hotovosti či převodem
z účtu, v řadě případů vypsal příkazy k platbě a tyto osobně vhodil do sběrného
boxu banky či k tomu pověřil přímo pracovníka autosalonu. Takto činil, ačkoli
účty u Komerční banky mu byly pro nezaplacení vstupního vkladu zrušeny k datu
11. 12. 2011 a účty u Reifeissenbank ze shodného důvodu ukončeny k datu 27. 7.
2011 a 28. 8. 2011. V rámci návštěv autosalonů rovněž využíval a zneužíval
služeb, které mu byly jako vážnému zájemci o vozidla poskytovány, a to
pohoštění, zkušební jízdy, odvozy na různá místa, případně drobné finanční
půjčky od zaměstnanců. V případě skutku popsaného pod bodem 10) vycházel
nalézací soud z dokazování provedeného před Okresním soudem v Českých
Budějovicích ve věci sp. zn. 6 T 167/2012.
Na tomto základě dospěl k právnímu závěru, že obviněný jednal v úmyslu přímém
ve smyslu § 15 písm. a) trestního zákoníku, neboť jeho jednání bylo vedeno
přímým úmyslem zmocnit se vozidel z majetku jednotlivých autosalonů. Nalézací
soud připustil, že obviněnému bylo ve všech případech nejpozději při sepisu
závazných objednávek či kupních smluv prodejci sděleno, že požadovaná vozidla
mu budou předána až po úhradě kupní ceny či předepsané zálohy, ale on je
utvrzoval ve svém záměru vozidla odebrat jak vystavováním převodních příkazů,
tak opakovanými sliby zaplacení, poukazováním na své dobré finanční poměry
apod. Tím, že ve stanoveném období postupně objednal 25 motorových vozidel v
celkové hodnotě 18.742.366 Kč [ad 1) - 18)], resp. 6 automobilů v celkové
hodnotě 4.027.777 Kč [ad 19) - 21)], předstíral, že má na svých bankovních
účtech dostatek prostředků k jejich úhradě, tedy uvedl jednotlivé prodejce v
omyl, neboť nedisponoval žádnou finanční hotovostí, a tedy naplnil ve všech
zákonných znacích skutkovou podstatu zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 5
písm. a) trestního zákoníku, resp. podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) trestního
zákoníku, to vše ve stadiu pokusu ve smyslu § 21 odst. 1 trestního zákoníku,
když prodejní podmínky jednotlivých autosalonů nedovolují, aby byl objednaný
automobil vydán bez úhrady celé kupní ceny, případně zálohy, a proto k dokonání
trestného činu nedošlo.
Odvolací soud ve svém rozhodnutí poukázal dále na to, že se nelze ztotožnit s
tvrzením obhajoby, že by motivem jednání obviněného nebylo podvodné vylákání
osobních vozidel, ale toliko získání drobných výhod ze strany zaměstnanců
autosalonů, jelikož je uvedená argumentace v rozporu s výsledky provedeného
dokazování, které jednoznačně prokazují, že ze strany obviněného byly v
jednotlivých případech vždy učiněny konkrétní kroky, směřující k předání
vozidel do jeho dispozice. Za podstatné odvolací soud označil, že obviněný dal
ve více případech najevo svůj záměr uhradit kupní cenu jím objednaných vozidel
tím, že vyplnil převodní příkazy na převod částek odpovídajících kupním cenám
vozidel, a takto vyplněné příkazy pak, často v přítomnosti některého ze
zaměstnanců autosalonů, vhodil do samoobslužných boxů na některé z poboček
bank. Tím zjevně před zaměstnanci autosalonů vzbuzoval dojem zákazníka, který
disponuje dostatečnými finančními prostředky, potřebnými k zaplacení kupní ceny
automobilů. Aby získal důvěru, neváhal nepravdivě prezentovat svoji osobu jako
úspěšného podnikatele. O skutečném motivu obviněného podle odvolacího soudu
svědčí případy dílčích útoků popsaných pod body 10) a 21). V prvním případě
požadoval obviněný ihned po sepsání kupní smlouvy a vypsání příkazů k úhradě
kupní ceny okamžité vydání osobního vozidla, ve druhém případě byl připraven
podepsat protokol o předání vozidla, jež bezprostředně předchází faktickému
předání vozidel. Odvolací soud dospěl k závěru, že ze strany obviněného se
jednalo o pokus ukončený, neboť učinil vše, co pokládal za nezbytné k dokonání
trestného činu, přičemž k dokonání nedošlo pouze díky postupu pracovníků
jednotlivých autosalonů.
Nejvyšší soud k tomu v obecné rovině uvádí, že zvlášť závažného zločinu podvodu
podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku se dopustí pachatel, který
sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo
zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu velkého
rozsahu. V případě zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) trestního
zákoníku je následkem na cizím majetku značná škoda. Nutno zdůraznit, že
podvodné jednání spočívající v uvedení v omyl vyúsťuje na straně podváděné
osoby v takovou její představu o některé důležité okolnosti, která je v rozporu
se skutečností. Jelikož předmětem ochrany u trestného činu podvodu jsou
majetková práva a jelikož je současně vyžadována příčinná souvislost mezi
jednáním pachatele a následkem v podobě způsobené škody, musí omyl na straně
podváděné osoby zahrnovat právě ty důležité (podstatné) okolnosti, které vedly
k jejímu rozhodnutí o navazující majetkové dispozici.
Pokus jakožto obecná forma trestného činu představuje takové jednání pachatele,
které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel
dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, přičemž k dokonání trestného činu
nedošlo (§ 21 odst. 1 trestního zákoníku). Pachatel svým úmyslným jednáním při
pokusu již bezprostředně směřoval k spáchání trestného činu, ale k jeho
dokonání nedošlo jen pro nějakou překážku nebo nějakou jinou okolnost, která
pachateli zabránila v dokonání a byla zpravidla nezávislá na jeho vůli. O
jednání bezprostředně směřující k dokonání trestného činu půjde typicky v
situacích, kdy pachatel již vykonal jednání, které je popsáno ve zvláštní části
trestního zákoníku, nebo takové jednání i jen započal uskutečňovat, případně
sice ještě nezačal naplňovat objektivní stránku trestného činu popsanou ve
zvláštní části trestního zákoníku, ale jeho jednání má přímý význam pro
dokonání trestného činu a uskutečňuje se v bezprostřední časové souvislosti s
následkem, který má nastat, a na místě, kde má dojít k následku trestného činu
(v posledním případě nauka operuje především s odstraňováním poslední rozhodné
překážky). Po stránce subjektivní musí jít výlučně o jednání úmyslné,
zahrnující všechny skutečnosti, které tvoří znaky trestného činu, a směřující
tedy k dokonání trestného činu. Jestliže by úmysl pachatele nesměřoval k
dokonání v úvahu přicházejícího trestného činu, nýbrž by se např. z jiného
důvodu omezil pouze na „pokus“ takového činu, nešlo by vůbec o pokus trestného
činu ve smyslu § 21 odst. 1 trestního zákoníku, a jeho jednání by tak nemohlo
být trestné.
Při posuzování, zda je jednání obviněného možné posoudit jako pokus určitého
trestného činu, je tak třeba uvažovat jak o znacích skutkové podstaty
předmětného trestného činu, tak o všech pojmových znacích pokusu. Jestliže se
přitom jedná o v úvahu připadající pokus trestného činu majetkové povahy, je
nutné vzít v úvahu i případnou existenci soukromoprávního vztahu, ve kterém
jako účastníci vystupovali pachatel a poškozený, a který tak má význam pro
konkrétní trestní věc.
V návaznosti na tyto obecné úvahy Nejvyšší soud poukazuje na to, že podle
závěrů nižších soudů mělo jednání obviněného směřovat k dokonání zločinu
podvodu podle § 209 trestního zákoníku tak, že na základě své nepravdivé
prezentace jako majetné osoby a slibu uhrazení kupní ceny, měl v osmnácti,
resp. třech případech vylákat osobní motorová vozidla, kupní ceny neuhradit, a
tím způsobit poškozeným autosalonům škodu odpovídající vždy ceně objednaného
vozidla. Právním základem převodu vlastnického práva měly být v jednotlivých
případech kupní smlouvy uzavírané podle obchodního zákoníku (tj. zákona č. 513/1991 Sb.), nebo v některých případech podle zákoníku občanského (tj. zákona
č. 40/1964 Sb.). Podstatou kupní smlouvy (v obou případech) je přitom úplatný
převod vlastnického práva k věci, kdy na jedné straně vzniká závazek
prodávajícího převést na kupujícího vlastnické právo k určené věci a na druhé
straně závazek kupujícího zaplatit kupní cenu. Pokud jde o způsob placení kupní
ceny a podmínky dodání vozidel, z provedeného dokazování – svědeckých výpovědí
a listin – vyplývá, že ve všech případech bylo předání vozidla kupujícímu
vázáno na zaplacení celé kupní ceny, objednání vozidla u dovozce či výrobce na
uhrazení zálohy. S ohledem na další skutkové závěry je zřejmé, že obviněný
nedisponoval potřebnými peněžními prostředky, a proto k zaplacení kupních cen
či alespoň záloh nemohlo dojít. Obviněný současně – s výjimkou uvedené
sebeprezentace a předkládání vyplněných příkazů k úhradě adresovaných bankám –
nečinil žádné kroky, z nichž by mohli prodávající nabýt dojmu, že kupní cena či
záloha byla zaplacena, nepředkládal například žádné padělané výpisu z účtů,
neuzavíral leasingové smlouvy apod. Naprosto žádnou oporu v trestním spisu tak
nemá tvrzení odvolacího soudu, že obviněný vždy učinil konkrétní kroky
směřující k předání vozidel. Pokud jde o předmětné příkazy k úhradě, ty nejsou
dokladem o provedení platební transakce, neboť zejména v případě nedostatku
peněžních prostředků na bankovním účtu plátce odmítne banka platební příkaz
provést, a platební transakce vůbec neproběhne (srov. § 105 odst. 1 zákona č. 284/2009 Sb., o platebním styku). Je všeobecně známo, a v tomto ohledu nelze
odhlédnout od postavení prodávajících jakožto profesionálů, že realizace
platebního příkazu bankou je ukončena až připsáním peněžní částky na účet
příjemce. Ostatně v jednotlivých případech bylo v kupních smlouvách výslovně
ujednáno, že platba bude považována za zaplacenou až připsáním dané částky na
účet prodávajícího (srov. č. l. 159, 170, 174, 352v či 422). Při dodržení
alespoň minimální obezřetnosti nemohlo u prodávajících objektivně dojít v
důsledku jednání obviněného k vytvoření takové mylné představy o rozhodných
skutečnostech (zaplacení kupní ceny), která by vyústila v předání vozidla do
dispozice obviněného.
V této souvislosti proto není podstatné, jak se obviněný
prezentoval, jaké dával prodávajícím sliby nebo že do sběrných boxů vhazoval
vyplněné příkazy k úhradě, o nichž věděl, že nebudou bankou přijaty, jelikož se
v této konkrétní trestní věci nejedná o okolnosti podstatné pro majetkovou
dispozici na straně prodávajících.
Soudy v předchozím řízení rovněž zcela pominuly skutečnost, že pouze některé
vozy byly tzv. skladem [skutky například ad 1), 7) či 21)], tedy prakticky
připraveny k předání zákazníkovi, jiné by ovšem bylo třeba objednat u
dodavatele [ad 3), 11)], či přímo zadat jejich výrobu [ad 4), 5), 9)], a to
vždy až po zaplacení nejméně zálohy kupní ceny. Pouze pro úplnost lze dodat, že
obviněný na prodejce působil nedůvěryhodně, rozhodně ne jako vážný zájemce o
koupi vozidla. Pokud tedy ke způsobení škody v podobě předání vozidel na straně
prodávajících nedošlo, nejedná se o důsledek jednání prodávajících, nýbrž o
důsledek podstaty a charakteru jednání obviněného. Lze tak uzavřít, že jednání
obviněného nebylo objektivně způsobilé vyvolat následek v podobě škody
odpovídající ceně jednotlivých vozidel. K dokonání trestného činu podvodu tak
objektivně dojít nemohlo. V úvahu by připadala pouze kvalifikace jednání jako
ukončeného nezpůsobilého pokusu trestného činu podvodu, spáchaného
nezpůsobilými prostředky. Takový pokus by musel v představě obviněného
znamenat, že podle jeho přesvědčení jsou jím použité prostředky (nepravdivá
sebeprezentace, sliby a zadávání příkazů k úhradě) zcela dostatečné k dokonání
trestného činu v podobě vylákání vozidel do jeho dispozice, a musel by dosažení
takového výsledku rovněž skutečně chtít.
Pokud jde o vnitřní postoj obviněného, znalost rozhodnutých skutečností a cíl,
jehož chtěl svým jednáním dosáhnout, omezil se nalézací soud ve skutkové větě
pouze na konstatování, že obviněný jednal „v úmyslu vylákat osobní vozidla a
jejich kupní cenu neuhradit, vědom si své nepříznivé finanční situace“. V
odůvodnění rozsudku nejsou v podstatě uvedena žádná další skutková zjištění
rozhodná pro posouzení subjektivní stránky. Jsou sice konstatovány výpovědi
znalců prim. MUDr. Svatopluka Sedláčka, psychiatra, a PhDr. Petra Vavříka,
klinického psychologa, ovšem zejména u druhého znalce není vůbec patrné, jaký
postoj k jeho výpovědi soud zaujal, když pouze uvedl, že „ani závěry znaleckého
posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie
nesvědčí o tom, že rozpoznávací a ovládací schopnosti obžalovaného jsou jakkoli
sníženy a jako motiv jeho jednání je zde znalcem konstatována snaha
obžalovaného jednak být považován za VIP zákazníka a užít si všechny výhody z
toho pramenící, jednak možnost finančního zisku“. PhDr. Petr Vavřík přitom
vypověděl, že jednání obviněného je nejlépe psychologicky vysvětlitelné jako
klamavá komunikační hra, motivovaná zážitkovými zisky plynoucími jak s
pohrávání si s nadějí nebo představou získání vozidla, tak z role osoby s
dobrým materiálním sociálním statutem, osoby váženého zákazníka, konzumenta
příjemných pozorností, služeb a zdvořilého respektu, příp. drobných
materiálních zisků v rámci jednotlivých popisovaných příběhů. Opakovanost
skutku by byla vysvětlitelná faktorem určitého uvyknutí, habituace, tendencí
opakovat jednání přinášející v minulosti zážitkové zisky.
Nejvyšší soud konstatuje, že nalézací soud se otázkou subjektivní stránky
zabýval pouze povrchně, paušálně a ve svém důsledku nedostatečně. Zcela
přehlédl, že obviněný velice dobře znal podmínky, za kterých může dojít k
předání vozidel. Věděl, že bez uhrazení kupní ceny či zálohy nikdy vozidla do
své dispozice nezíská. Současně věděl, že peněžními prostředky nedisponuje. V
této otázce měl dlouhodobou konzistentní zkušenost, která dle svědeckých
výpovědí (srov. výpověď svědka T. V. na č. l. 189) zasahuje do období významně
předcházejícího době, kdy se dopouštěl projednávaných skutků. Nelze proto
učinit závěr, že obviněný vždy při každém následném „pokusu“ mylně
předpokládal, že v dalším autosalonu budou sjednány jiné podmínky pro předání
vozidla nebo že jeho pracovníci popřou pro ně závazné postupy. Tím spíše, že
opakovaně navštěvoval i prodejce vozů stejných značek, kteří mu pak předkládali
totožné smluvní podmínky. Přehlédnout nelze ani to, že se v jednotlivých
případech nezaměřil pouze na tzv. skladová vozidla, u nichž by možná šlo
uvažovat o jejich snazším vylákání, ale stejně často si bez zdánlivě jakéhokoli
racionálního důvodu vybíral vozidla, která skladem nebyla, musela by být po
uhrazení dohodnuté částky teprve dovezena od distributora, či v několika
případech dokonce v průběhu mnoha měsíců za zakázku vyrobena. Stejně široký
„záběr“ měl obviněný také, pokud jde o parametry a výbavu vozidel. V některých
případech žádnou zvláštní výbavu nepožadoval a spokojil se se skladovou
variantou, v jiných případech požadoval auta speciálně upravená, např. pro
převoz koní, nákladní automobily apod. Nalézací soud si nekladl ani pomocnou
otázku, proč chtěl obviněný vozidla získat a jak by s nimi dále nakládal.
Absentují jakékoli indicie, že by chtěl vozidla například následně zpeněžit.
Úvaha o tom, že by je chtěl po určitou dobu skutečně používat je problematická
zejména u zmiňovaných speciálně upravených vozidel. Uvedené skutečnosti
vytvářejí sice na první pohled nelogický a nesmyslný postoj obviněného, nelze
však uzavřít, že jediným logickým vysvětlením byla skutečná snaha obviněného
vozidla získat. Stabilní, ucelenou a logickou představu o vnitřním postoji
obviněného naopak podporuje soudem pomíjený znalecký posudek z oboru klinické
psychologie. Ten vysvětluje i další typický rys v chování obviněného, kdy v
podstatě ve všech případech umně konzumoval drobné výhody související s
návštěvou autosalonů v podobě pohoštění, zkušebních jízd, odvozů na různá místa
či půjček. I s jeho pomocí je pak možné konstatovat, že skutečným záměrem
obviněného nebylo získat předmětná vozidla, ale prožít si výše uvedenou
klamavou komunikační hru, motivovanou pouze zážitkovými zisky. Úmysl obviněného
se proto omezil pouze na „pokus“ předmětných zločinů, nezahrnoval však také
jejich dokonání.
Na tom nemohou nic změnit ani úvahy odvolacího soudu, jimiž odkazuje na skutky
popsané ad 10) a ad 21). K nim je třeba uvést, že jednání pod bodem 10) se
zcela vymyká jednáním u ostatních dílčích útoků. V tomto případě obviněný dle
skutkové věty požadoval okamžité vydání kupovaného osobního automobilu. Uvedený
skutkový závěr nalézací soud bez dalšího převzal z dokazování provedeného před
Okresním soudem v Českých Budějovicích ve věci sp. zn. 6 T 167/2012 a
související důkazy nebyly součástí úvah nalézacího soudu v nyní projednávané
věci a v odůvodnění jeho rozhodnutí nemají svůj odraz. Podstatné je, že tímto
způsobem obviněný u ostatních skutků nejednal, ačkoliv by mu nic nebránilo
vydání vozidel obdobným způsobem požadovat. Pokud jde o dílčí útok popsaný pod
bodem 21), rozhodně z něj nevyplývá „skutečný“ motiv obviněného v podobě
vylákání vozidel. Pro tento závěr totiž svědčí pouze domněnky svědků J. K., A. S. a S. S. Naproti tomu nelze přehlédnout, že jednání obviněného mělo obdobný
průběh jako u ostatních dílčích útoků, kdy obviněný opakovaně autosalon
navštěvoval, jeho pracovníky utvrzoval v tom, že kupní ceny vozidel zaplatí a
předkládal k tomu příkazy k provedení platby adresované bance. Jelikož kupní
ceny neuhradil a ze strany pracovníků autosalonu pochopitelně nebyly jako
doklad o uhrazení akceptovány obviněným předložené příkazy k úhradě, došla
jednání do stavu, kdy obviněný slíbil, že kupní cenu uhradí v hotovosti, kterou
osobně přinese na prodejnu (srov. výpověď svědka K. na č. l. 735). Opakovaně mu
bylo sděleno, že bez uhrazení kupní ceny mu nebude vozidlo předáno. Ze
svědeckých výpovědí dále vyplývá, že následně byla ve čtvrtek 6. 9. 2012
kontaktována policie. Teprve na její popud (jak uvedl svědek K. na č. l. 122,
aby se prokázalo podvodné jednání obviněného, že bude chtít vůz odebrat i
přesto, že dobře ví, že je vůz neuhrazen) nachystali pracovníci autosalonu
vozidlo na předání a byli připraveni jej obviněnému v pátek 7. 9. 2012 předat. Přestože policie nepochybně instruovala pracovníky autosalonu k dalšímu
jednání, není o těchto opatřeních v trestním spise žádná zmínka, záznam o
zahájení úkonů trestního řízení podle § 158 odst. 3 trestního řádu byl sepsán
až 7. 9. 2012 (č. l. 17) a uvedené okolnosti neobsahuje. V pátek 7. 9. 2012
skutečně obviněný do autosalonu přišel. Výpovědi se rozcházejí v tom, zda byla
od počátku přítomna také policie. Pracovníci autosalonu obviněnému vysvětlovali
postup při přihlášení vozu, během toho již byl na místě přítomen i policista v
civilním oblečení. V okamžiku, kdy mělo dojít k fyzickému předání vozidla,
začal obviněný couvat ze dveří a poté rychle opustil salon, před nímž byl
zadržen policií.
Z uvedených skutkových okolností nelze učinit jednoznačný
závěr, že záměrem obviněného bylo skutečně vozidlo převzít, přičemž k tomu
nedošlo jen proto, že v odrazu skleněné výlohy rozpoznal v civilně oblečeném
muži policistu, jak se domnívají svědci a jak uzavřely soudy, nebo že šlo
naopak na straně obviněného pouze o pokračování v komunikační hře a obviněný z
autosalonu odešel proto, že se zalekl toho, kam až proti jeho očekávání jednání
zašla a hrozilo skutečné předání vozidla, jak uvádí obhajoba. Soudy se ve svých
rozhodnutích rozhodně nevypořádaly s tím, proč důvodné pochybnosti o této
skutkové otázce uzavřely příklonem k verzi pro obviněného méně výhodné.
Na základě uvedeného proto Nejvyšší soud uzavírá, že na straně nalézacího soudu
došlo k závažným pochybením při hodnocení důkazů a následně pak při právním
posouzení věci, když skutky, jak byly popsány ve skutkové větě výroku a v
odůvodnění odsuzujícího rozsudku, nebylo možné kvalifikovat jako zločiny
podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku spáchaného ve stadiu
pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku, resp. zločinu podvodu podle § 209
odst. 1, 4 písm. d) trestního zákoníku rovněž spáchaného ve stadiu pokusu podle
§ 21 odst. 1 trestního zákoníku, a to zejména proto, že nebyla naplněna jejich
subjektivní stránka. Odvolací soud uvedená pochybení nenapravil, naopak sám
zatížil vlastní rozhodnutí úvahami, které nemají oporu v provedeném dokazování
a jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. O povrchním
přístupu obou soudů ostatně svědčí i to, že v případě dílčího útoku popsaného
pod bodem 2) došlo nepochybně k jeho dokonání, přesto byl posouzen rovněž jako
pokus trestného činu.
Jelikož Nejvyšší soud shledal dovolání obviněného důvodným, zrušil podle § 265k
odst. 1, 2 trestního řádu usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 8.
2014, sp. zn. 6 To 26/2014, a jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v
Ostravě ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. 49 T 3/2013, jakož i všechna další
rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně,
k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 trestního řádu pak
Krajskému soudu v Ostravě přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal
a rozhodl.
Věc se tak vrací do stadia, kdy Krajský soud v Ostravě bude muset věc znovu
projednat a rozhodnout. V novém řízení o této věci bude povinen postupovat v
intencích rozhodnutí Nejvyššího soudu (§ 265s odst. 1 trestního řádu). Jde v
podstatě o to, aby znovu v mezích § 2 odst. 5, 6 trestního řádu zhodnotil
důkazní situaci a teprve na tomto základě učinil odpovídající závěry stran
hmotně právního posouzení skutků. Neměl by přitom přehlédnout odlišnou podstatu
skutku popsaného pod bodem 2). Ohledně zbývajících dílčích útoků by se měl
zabývat i tím, zda jednání obviněného, jímž skutečně ohledně některých
okolností uváděl prodávající v omyl, ale které ve skutečnosti nesměřovalo k
vylákání vozidel, nemohlo vyvolat jiné trestně právně významné následky pokryté
jeho zaviněním, ať už v podobě jiné než majetkové vážné újmy na právech
jednotlivých prodejců (viz § 181 trestního zákoníku) či v souvislosti s již
zmiňovanými drobnými výhodami, které u prodejců vozů čerpal. To ovšem až po
zhodnocení, zda vůbec u jednotlivých prodejců k nějakým významným skutkovým
následkům došlo.
Jelikož v důsledku kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu došlo k „obživnutí“
trestu odnětí svobody uloženého obviněnému rozsudkem Okresního soudu v Českých
Budějovicích ze dne 10. 12. 2012, č. j. 6 T 167/2012-122, ve spojení s
rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 7. 2013, sp. zn. 4
To 227/2013, a jelikož tento uložený a nařízený trest odnětí svobody dosud
nebyl vykonán, nepřicházel v úvahu postup podle § 265l odst. 4 trestního řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n trestního řádu).
V Brně dne 18. února 2015
Předseda senátu:
JUDr. Pavel Šilhavecký