Dovolatelka především namítla, že napadené usnesení je stejně jako rozsudek
soudu prvního stupně stiženo zásadní vadou spočívající v nesprávné aplikaci
mimotrestních právních norem, resp. v úplné absenci aplikace těchto norem, a to
konkrétně zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Ke skutkům popsaným pod body 1) a 2) výroku rozsudku soudu prvního stupně
uvedla, že mezi ní a poškozenými byla uzavřena obecná smlouva příkazní podle
ust. § 724 až § 732 obč. zák. Jestliže na základě této smlouvy plnila příkaz v
podobě zajištění prodeje štěňat psů rasy Bullmastif, měla ze zákona (podle §
728 obč. zák.) nárok na náhradu potřebných a užitečných nákladů, které při
plnění smluveného úkolu vynaložila. Náklady, které jí vznikly v souvislostí s
péčí o předmětná štěňata, zcela nepochybně představují potřebné, případně
užitečné náklady, jež vynaložila jako příkazník při provádění příkazu, tj. při zajišťování prodeje štěňat. V souvislosti s tím dovolatelka učinila závěr,
že jí za poškozenými vznikla pohledávka. Shrnula pak, že poškození manželé A. a
K. měli vůči ní pohledávku z titulu nároku na vyplacení kupní ceny, kterou ona
stržila z prodeje předmětných štěňat, jí naopak vznikla pohledávka za
poškozenými z titulu nároku na náhradu potřebných a užitečných nákladů
vynaložených v souvislosti se zajištěním prodeje štěňat. Tyto pohledávky se
vzájemně kryjí, obě jsou pohledávkami na peněžité plnění, tj. pohledávkami na
plnění téhož druhu a jsou tedy pohledávkami způsobilými k započtení (§ 580 obč. zák.). V návaznosti na to dovolatelka konstatovala, že jedním ze základních
znaků skutkové podstaty trestného činu je protiprávnost jednání, jímž ke
spáchání trestného činu došlo. Pokud někdo nejedná protiprávně, nemůže být jeho
jednání považováno za trestný čin, i kdyby jinak po formální stránce všechny
ostatní znaky skutkové podstaty některého trestného činu naplněny byly. Za
těchto okolností a s ohledem na zmíněnou právní úpravu se dovolatelka podle
svého přesvědčení nemohla chovat protiprávně, pokud se vůči poškozeným domáhala
toho, nač měla ze zákona nárok. Uspokojila-li tento svůj nárok formou započtení
proti pohledávce poškozených na vyplacení peněžních prostředků získaných z
prodeje štěňat, nemůže být toto jednání považováno za trestný čin, neboť tak
byla oprávněna učinit. Znak protiprávnosti takového jednání proto objektivně
nemůže být naplněn. Též ve vztahu ke skutku popsanému pod bodem 3) výroku
rozsudku soudu prvního stupně dovolatelka namítla, že soudy obou stupňů na
zjištěný skutkový stav nesprávně aplikovaly (případně vůbec neaplikovaly)
právní úpravu stanovenou občanským zákoníkem. Dále uvedla, že mezi ní a
poškozenou G. K. byla uzavřena kupní smlouva ve smyslu § 588 a násl. obč. zák. Přitom zdůraznila, že v rámci trestního řízení byly provedeny důkazy, z nichž
vyplývá, že vůči poškozené uplatnila reklamaci vad uvedeného zvířete, tj. feny
E. V. D. jako předmětu koupě, na něž nebyla při uzavírání kupní smlouvy ze
strany poškozené upozorněna. Vzhledem k těmto skutečnostem uplatnila vůči
poškozené nárok z odpovědnosti za vady podle § 597 obč. zák.
s tím, že nejprve
hodlala od kupní smlouvy odstoupit, ovšem vzhledem k odmítavému postoji
poškozené nakonec uplatnila pouze nárok na přiměřenou slevu ze sjednané kupní
ceny. Za tohoto skutkového stavu je podle dovolatelky s ohledem na ust. § 597
obč. zák. zřejmé, že nemůže být považováno za protiprávní, pokud neuhradila
poškozené zbytek původně sjednané kupní ceny. V této situaci nemůže být
spatřováno naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu, neboť přinejmenším
znak protiprávnosti jejího jednání zcela absentuje a více než pochybovat lze
rovněž o naplnění materiální stránky trestného činu.
Z popsaných důvodů dovolatelka v petitu dovolání navrhla, aby dovolací soud
„napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 3. 2003, č.j. 3 To
43/2003, a současně i rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ze dne 2. 10. 2002,
č.j. 1 T 445/2002-241, jakožto část řízení napadenému rozhodnutí předcházející,
v celém rozsahu zrušil dle ust. § 265k odst. 1 tr. řádu a poté dle ust. § 265l
odst. 1 tr. řádu věc vrátil soudu prvého stupně, aby ji v potřebném rozsahu
znovu projednal a rozhodl.“
K dovolání se v souladu s ust. § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní
zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“).
Uvedl, že námitky dovolatelky proti právnímu hodnocení skutku popsaného v bodě
3) rozsudku soudu prvního stupně nelze akceptovat. Dovolatelka konstruuje
odlišnou skutkovou situaci, než k jaké dospěly soudy v meritorním rozhodnutí, a
teprve na tom základě definuje údajné vady v hmotně právním hodnocení. Takové
výhrady však deklarovaný (ani žádný jiný) dovolací důvod nenaplňují. Podle
názoru státního zástupce však je třeba podanému dovolání přisvědčit, pokud jde
o skutky popsané pod body 1) a 2) výroku o vině (byť měl být přesněji uplatněn
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.). Soudy obou stupňů při
právním posouzení věci neaplikovaly v úvahu připadající ustanovení hmotného
práva občanského, která mají pro posouzení dotyčných skutků zásadní význam.
Pokud by tak učinily, nemohly by dospět k právnímu závěru o vině G. M. S.
dvojnásobným trestným činem zpronevěry, jehož se měla dopustit způsobem
popsaným ve skutkové větě rozsudku nalézacího soudu. Státní zástupce přitom
vyjádřil výhrady vůči postupu soudu při stanovení výše škody. Dodal, že po
řádném zjištění škody by ovšem připadalo v úvahu další hmotně právní posouzení,
a to podle § 728 obč. zák. a dále podle § 580 a § 581 obč. zák. Teprve po takto
provedeném hmotně právním posouzení může soud podle státního zástupce dospět ke
správnému závěru o výši způsobené škody a tím i ke správné právní kvalifikaci
jednání obviněné. Uvedený závěr se plně vztahuje rovněž na rozhodnutí o náhradě
škody. Státní zástupce proto navrhl, aby dovolací soud z podnětu dovolání
obviněné v neveřejném zasedání konaném podle § 265r odst. 1 tr. ř. zrušil
podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 3.
2003, č. j. 3 To 43/2003, jakož i rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ze dne
2. 10. 2002, č. j. 1 T 445/2002 - 241, a to ve výroku o vině v bodech 1) a 2),
ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody v bodech 1. a 2. (ohledně
poškozených P. A. a F. K.), a současně aby podle § 265k odst. 2 druhá věta tr.
ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující,
pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále navrhl,
aby dovolací soud postupoval podle § 265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Okresnímu
soudu v Hodoníně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§
265c tr. ř.) především zkoumal, zda dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, zda
má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné
přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí
dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Obviněná G. M. S. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k
podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho
bezprostředně dotýká. Dovolání podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v
souladu s ust. § 265d odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud současně shledal, že dovolání je z hlediska ust. § 265a odst. 1,
odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, neboť bylo rozhodnuto ve druhém stupni,
dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jímž byl zamítnut
řádný opravný prostředek proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a)
tr.ř. Dovolání také splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1
tr.ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ust. § 265b tr. ř., bylo
dále, jak již naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací
důvod lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení, jehož
existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí
dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s
poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových
zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při
rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná
okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně
kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě
tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového
stavu ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ust. § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí
založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem
nesprávného hmotně právního názoru. Nesprávné zjištění skutkového stavu má,
aplikuje-li soud důsledně hmotné právo, samozřejmě vždy vliv i na nesprávné
právní posouzení skutku nebo jiné relevantní hmotně právní otázky. Poněvadž,
jak je uvedeno výše, nelze se v řízení o dovolání na podkladě uvedeného (ani
jiného) dovolacího důvodu domáhat revize zjištěného skutkového stavu věci,
nelze v něm ani odstranit případnou právní vadu, je-li nesprávným skutkovým
zjištěním podmíněna. Je-li pravomocné rozhodnutí založeno na zásadních
nedostatcích ve skutkových zjištěních, umožňuje zákon dosáhnout nápravy
takových vad ostatními mimořádnými opravnými prostředky, zvláště pokud k
pochybení došlo v neprospěch obviněného.
Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. jsou především skutková zjištění popsaná v příslušném výroku rozhodnutí ve
věci samé, popř. i další soudy zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem
hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci ovšem dovolatelka ve vztahu k bodům 1), 2) výroku o vině
rozsudku soudu prvního stupně de facto v prvé řadě činí na základě vlastní
úvahy skutková zjištění, která soudy neučinily, ač je učinit měly, resp.
modifikuje skutková zjištění soudu prvního stupně akceptovaná soudem odvolacím
(dovozuje existenci namítaných pohledávek vůči poškozeným - náklady, které jí
vznikly v souvislostí s péčí o předmětná štěňata - a jejich následné uspokojení
ve vztahu k pohledávkám poškozených) a teprve v návaznosti na to dovozuje vady
hmotně právní povahy, jejichž důsledkem mělo být nesprávné právní posouzení
skutku. Primárně tak namítá existenci skutkových okolností, které podle ní
soudy nevzaly v úvahu, resp. ani nezjišťovaly, ačkoliv jejich význam podle
občanského práva měl být relevantním hlediskem pro správné posouzení její
trestní odpovědnosti.
To obdobně platí i pro námitku dovolatelky k bodu 3) výroku o vině rozsudku
soudu prvního stupně, pokud poukazuje na to, že z provedených důkazů vyplývá,
že vůči poškozené uplatnila reklamaci vad uvedeného zvířete (nárok na
přiměřenou slevu z kupní ceny), na něž nebyla při uzavírání kupní smlouvy ze
strany poškozené upozorněna, a vzhledem k tomu nemůže podle jejího názoru se
zřetelem k ust. § 597 obč. zák. být její jednání spočívající v neuhrazení
zbytku kupní ceny považováno za protiprávní a nemůže tak v této situaci být
spatřováno naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu. I v tomto případě
totiž ve skutečnosti jde o námitky skutkové spojované s hmotně právními
důsledky.
Lze tedy dovodit, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je
dovolatelkou ve skutečnosti spatřován v porušení zásad vymezených v ust. § 2
odst. 5, 6 tr. ř., jehož důsledkem mělo být následné vadné hmotně právní
posouzení věci. Dovolatelka se tedy v rámci svého mimořádného opravného
prostředku domáhá revize skutkových zjištění učiněných soudem nalézacím a
potvrzených soudem odvolacím, kterou však pod výše uvedený (ani jiný) dovolací
důvod podřadit nelze (k tomu přiměřeně srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu
ve věci III. ÚS 732/02, I. ÚS 412/02).
Nejvyšší soud tak konstatuje, že v posuzovaném dovolání sice byl citován
zákonný důvod podmiňující podání tohoto mimořádného opravného prostředku, a to
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak konkrétní argumenty obsažené v
dovolání vycházejí z důvodů jiných, které v zákoně jako dovolací důvody uvedeny
nejsou. K tomu je třeba zdůraznit, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o
něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně
odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném
případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr.
ř., byť je na ně dovolatelem formálně odkazováno.
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li
podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v
posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených
zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí.
Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 30. září 2003
Předseda senátu :
JUDr. Eduard Teschler
Vypracoval :
JUDr. Vladimír Veselý