3 Tdo 858/2004 – I.
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30.
září 2004 v řízení o dovolání, které podal obviněný D. G., t. č. ve výkonu
trestu odnětí svobody ve Věznici V., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze
dne 15. 1. 2004, sp. zn. 10 To 164/03, jako soudu odvolacího v trestní věci
vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 16 T 23/2003, t a
k t o :
Podle § 265l odst. 4 tr. ř. z důvodů uvedených v § 67 písm. c) tr. ř. s e
obviněný D. G. b e r e d o v a z b y .
V rámci rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 10. 2003,
sp. zn. 16 T 23/2003, byl obviněný D. G. uznán vinným společně s obviněným ml.
Š. G. trestnými činy loupeže podle § 234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. a
neoprávněného držení platební karty podle § 249b tr. zák. Podle rozsudku totiž
„dne 10. 3. 2003 v době kolem 23.00 hod. ve spolupachatelství s nejméně další
neustanovenou osobou v blízkosti konečné zastávky městské hromadné dopravy v
ulici A. B. v Č. B. obestoupili tímto místem procházejícího M. Š., jemuž tak
znemožnili pokračovat v chůzi, přičemž tohoto vyzývali k vydání peněz, kdy obž.
ml. Š. G. poškozeného opakovaně nejméně dvěma ranami pěstí udeřil do brady a
pravé části obličeje, po čemž tento upadl na zem, a napadenému vytrhl z ruky
peněženku obsahující bankovku v hodnotě 1.000,- Kč, nejméně 50,- Kč v drobných
mincích, osobní doklady jmenovaného a nepřenosnou elektronickou mezinárodní
platební kartu zn. Maestro vydanou na jméno poškozeného ČSOB, a. s., a na to z
místa utekli, M. Š. při napadení utrpěl dvojitou zlomeninu dolní čelisti
vpravo, kdy během následné jednotýdenní nemocniční hospitalizace se podrobil
operativnímu zákroku, při němž mu na místo zranění byla přiložena dlaha a
mezičelistní drátěná fixace, kdy další léčení zraněného bylo spojeno s pracovní
neschopností v trvání do 2. 6. 2003.“ Za to byl obviněný D. G. odsouzen podle
§ 234 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. a § 40 odst. 1 tr.
zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na 4 roky, pro jehož výkon byl podle §
39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný D. G.(a také obviněný
ml. Š. G.), rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze. Rozsudkem ze dne 15.
1. 2004, sp. zn. 10 To 164/03, odvolání obviněného D. G. podle § 256 tr. ř.
jako nedůvodné zamítl. Tento rozsudek a v souvislosti s ním v nedotčené části
týkající se mj. obviněného D. G. i rozsudek soudu prvního stupně nabyl právní
moci dne 15. 1. 2004 (§ 139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.).
Usnesením Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) ze dne
30. 9. 2004, sp. zn. 3 Tdo 858/2004, byl (z podnětu dovolání obviněného D. G.)
podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušen rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne
15. 1. 2004, sp. zn. 10 To 164/03, v celé části týkající se jmenovaného
dovolatele. Současně byla zrušena též všechna další rozhodnutí na zrušenou část
rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. bylo Vrchnímu soudu v Praze
přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Podle § 265l odst. 4 tr. ř. vykonává-li se na obviněném trest odnětí svobody
uložený původním rozsudkem a Nejvyšší soud k dovolání výrok o tomto trestu
zruší, rozhodne zároveň o vazbě.
Protože se na obviněném D. G.vykonává trest odnětí svobody, který mu byl uložen
původním rozsudkem a Nejvyšší soud k dovolání výrok o tomto trestu (resp. výrok
rozsudku odvolacího soudu, jímž se stal též výrok o trestu z rozsudku
nalézacího soudu pravomocným) zrušil, stal se další výkon trestu na podkladě
tohoto rozsudku nepřípustným. Nejvyšší soud proto rozhodl ve smyslu citovaného
ustanovení § 265l odst. 4 tr. ř. zároveň o vazbě. Přitom dospěl k závěru, že u
jmenovaného obviněného trvá i v nynějším stadiu řízení důvod vazby podle § 67
písm. c) tr. ř.
Obviněný D. G. byl v minulosti opakovaně soudně trestán pro majetkovou trestnou
činnost. Konkrétně je na místě zmínit trestní příkaz Okresního soudu v Českých
Budějovicích ze dne 20. 6. 2002, sp. zn. 32 T 70/2002, jímž byl odsouzen pro
trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b) tr. zák. k trestu odnětí
svobody na 6 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu do 8. 7. 2004, a
trestní příkaz Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 2. 2003, sp. zn. 9 T
14/2003, jímž byl pro trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. e) tr. zák.
odsouzen k trestu zákazu pobytu na území hlavního města Prahy na dva roky.
Je tedy zřejmé, že obviněný D. G. má zřetelné sklony k protiprávnímu jednání.
Nyní je stíhán pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin loupeže podle § 234
odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., který měl spáchat ve zkušební době
uvedeného podmíněného odsouzení pro trestnou činnost obdobné (majetkové)
povahy.
Rozvedené skutečnosti tak odůvodňují obavu, že obviněný bude opakovat trestnou
činnost, pro niž je stíhán, i závěr, že účelu vazby nelze dosáhnout jiným
opatřením. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud rozhodl podle § 265l odst. 4 tr. ř. o
vzetí obviněného D. G. do vazby z důvodů uvedených v § 67 písm. c) tr. ř.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek
přípustný.
V Brně dne 30. září 2004
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý
Soud: Nejvyšší soud
Spisová značka: 3 Tdo 858/2004
Datum rozhodnutí: 30.09.2004
Typ rozhodnutí: USNESENÍ
3 Tdo 858/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne
30.září 2004 dovolání, které podal obviněný D. G., t. č. ve výkonu trestu
odnětí svobody ve Věznici V., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15.
1. 2004, sp. zn. 10 To 164/03, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u
Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 16 T 23/2003, a podle §
265k odst. 1, 2 tr. ř a § 265l odst. 1 tr. ř. rozhodl t a k t o :
I. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 1. 2004, sp. zn. 10 To 164/03,
s e v celé části týkající se obviněného D. G. z r u š u j e .
Současně se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí
obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla
podkladu.
II. Vrchnímu soudu v Praze s e p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném
rozsahu znovu projednal a rozhodl.
O d ů v o d n ě n í
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 10. 2003, sp. zn.
16 T 23/2003, byl obviněný D. G. uznán vinným společně s obviněným ml. Š. G.
trestnými činy loupeže podle § 234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. a
neoprávněného držení platební karty podle § 249b tr. zák. Podle rozsudku totiž
„dne 10. 3. 2003 v době kolem 23.00 hod. ve spolupachatelství s nejméně další
neustanovenou osobou v blízkosti konečné zastávky městské hromadné dopravy v
ulici A. B. v Č. B. obestoupili tímto místem procházejícího M. Š., jemuž tak
znemožnili pokračovat v chůzi, přičemž tohoto vyzývali k vydání peněz, kdy obž.
ml. Š. G. poškozeného opakovaně nejméně dvěma ranami pěstí udeřil do brady a
pravé části obličeje, po čemž tento upadl na zem, a napadenému vytrhl z ruky
peněženku obsahující bankovku v hodnotě 1.000,- Kč, nejméně 50,- Kč v drobných
mincích, osobní doklady jmenovaného a nepřenosnou elektronickou mezinárodní
platební kartu zn. Maestro vydanou na jméno poškozeného ČSOB, a. s., a na to z
místa utekli, M. Š. při napadení utrpěl dvojitou zlomeninu dolní čelisti
vpravo, kdy během následné jednotýdenní nemocniční hospitalizace se podrobil
operativnímu zákroku, při němž mu na místo zranění byla přiložena dlaha a
mezičelistní drátěná fixace, kdy další léčení zraněného bylo spojeno s pracovní
neschopností v trvání do 2. 6. 2003.“ Za to byl obviněný D. G. odsouzen podle
§ 234 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. a § 40 odst. 1 tr.
zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na 4 roky, pro jehož výkon byl podle §
39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný D. G. (a také obviněný
ml. Š. G.), rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze. Rozsudkem ze dne 15.
1. 2004, sp. zn. 10 To 164/03, odvolání obviněného D. G. podle § 256 tr. ř.
jako nedůvodné zamítl. Tento rozsudek (a v souvislosti s ním v nedotčené části
týkající se mj. obviněného D. G. i rozsudek soudu prvního stupně) nabyl právní
moci dne 15. 1. 2004 (§ 139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.).
Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze (výroku jeho se týkajícího)
podal obviněný D. G. prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil
dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel především uvedl,
že nesprávné právní posouzení skutku je způsobeno tím, že v daném případě
nebyla prokázána jedna ze základních složek trestného činu, a to subjektivní
stránka. Zdůraznil přitom, že bylo prokázáno, že útok proti poškozenému byl
veden výlučně ze strany obviněného Š. G. Pokud by měl být (dovolatel)
spolupachatelem trestného činu loupeže, musel by minimálně vědět o tom, že
jmenovaný obviněný proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního
násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, a pro případ, že se tak stane, být s tím
srozuměn. Podle jeho přesvědčení trestní spis neobsahuje žádný důkaz o tom, že
by byl s násilným útokem obviněného Š. G. proti poškozenému předem jakkoli
srozuměn. Za zcela chybnou označil kvalifikaci jeho jednání jako
spolupachatelství trestného činu loupeže podle odst. 2 písm. b) ustanovení §
234 tr. zák. Aby tato jeho trestní odpovědnost připadala v úvahu, musela by
podle jeho přesvědčení existovat předem mezi ním a obviněným Š. G. jednoznačná
dohoda, která by nezahrnovala pouze použití násilí, ale také konkrétní stupeň
intenzity tohoto násilí. V tomto případě by musel být podle svých slov alespoň
srozuměn s tím, že obviněný Š. G. použije proti poškozenému násilí o takové
intenzitě, která by byla minimálně schopna přivodit poškozenému těžkou újmu na
zdraví. Dále dovolatel dovodil, že mezi jeho jednáním a vzniklým následkem
zcela chybí příčinná souvislost, když nebylo prokázáno zavinění, a pokud tedy
připadalo v dané věci v úvahu jeho trestní stíhání, pak jedině za pokus
trestného činu krádeže. V souvislosti s tím namítl, že z důvodu jednočinného
souběhu jej nelze shledat trestně odpovědným ani za spáchání trestného činu
neoprávněného držení platební karty. Dodal ještě, že při vědomí toho, v jakém
rozsahu může dovolací soud napadené rozhodnutí přezkoumávat, neuvádí námitky
proti skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, přesto však s nimi primárně
nesouhlasí a považuje je za chybná.
V závěru dovolání proto dovolatel navrhl, aby dovolací soud „rozsudek
odvolacího soudu zrušil a přikázal nové projednání a rozhodnutí věci.“
K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně
vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen
„státní zástupkyně“). Uvedla, že argumentace dovolání nekoresponduje s použitým
dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť k pochybnosti
obviněného o právním posouzení skutku namítá nesprávnost samotných skutkových
zjištění a takové námitky nelze pod uvedený důvod dovolání podřadit. Z výhrad,
jež dovolatel uplatnil, tomuto dovolacímu důvodu odpovídá pouze ta, kterou se
domáhá jiného právního posouzení skutku, jímž byl uznán vinným, a to jako
trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 tr. zák. Podle rozhodných skutkových
zjištění, jejichž správnost a úplnost nepřísluší v dovolacím řízení
přezkoumávat, obvinění společně poškozeného obstoupili, vyzývali ho k vydání
peněz, zaútočili na něj s úmyslem zmocnit se jeho peněženky a způsobili mu
těžké zranění přinejmenším v nepřímém úmyslu podle § 4 písm. b) tr. zák., tedy
ve formě zavinění dostatečné pro spáchání trestného činu loupeže podle § 234
odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. Skutkové závěry soudu vylučují verzi
obviněného, s níž spojuje jiné právní posouzení skutku. Se závěry nalézacího
soudu se plně ztotožnil i soud odvolací, přičemž se současně logicky vypořádal
s námitkami obviněného, které jsou většinou shodné s těmi, jež uplatnil v rámci
dovolacího řízení. Z těchto důvodů státní zástupkyně dovodila, že dovolání je
zjevně neopodstatněné, a navrhla, aby je dovolací soud podle § 265i odst. 1
písm. e) tr. ř. odmítl. Upozornila přitom na skutečnost, že takové rozhodnutí
může dovolací soud učinit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném
zasedání, aniž by k tomu byl nutný souhlas nejvyššího státního zástupce. Pro
případ, že by dovolací soud dospěl k závěru, že je na místě rozhodnout jiným
způsobem, než je specifikován v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr.
ř., vyjádřila státní zástupkyně souhlas s projednáním věci v neveřejném
zasedání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§
265c tr. ř.) především zkoumal, zda je dovolání přípustné, zda bylo podáno včas
a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda
poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou
důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Především shledal, že dovolání je z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2
písm. h) tr. ř. přípustné, neboť bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání
napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jímž byl zamítnut řádný
opravný prostředek proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.
Obviněný D. G. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k
podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho
bezprostředně dotýká. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle
§ 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s
ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř.,
bylo dále, jak již naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací
důvod (resp. konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno) lze považovat za
důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení, jehož existence je základní
podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §
265i odst. 3 tr. ř.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při
rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná
okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně
kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem
na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost
zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a
správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení
Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 str. 6). Případy, na
které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat
od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění.
Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru.
Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v
průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího
rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s
vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s
ohledem na zjištěný skutkový stav.
Z rozvedených skutečností tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou především v pravomocně
ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v
příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy)
zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především
trestního, ale i jiných právních odvětví).
Jestliže obviněný D. G. v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. de facto dovozuje nesprávnost skutkových zjištění, jež byla podkladem
pro závěr (z hlediska skutkové podstaty trestného činu loupeže podle § 234
odst. 1 tr. zák.) o existenci úmyslné formy zavinění, jde o námitky, které
vzhledem k výše uvedeným skutečnostem pod uvedený (ani jiný) dovolací důvod
podřadit nelze, i když dovolatel v souvislosti s nimi formálně na ustanovení §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odkazuje. Pokud by bylo dovolání podáno jen z
těchto důvodů, bylo by nutno je odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
s tím, že bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b tr. ř.
Část dovolacích námitek (argumentů) však směřuje i do právního posouzení skutku
zjištěného nalézacím soudem, neboť dovolatel za zcela chybnou označil
kvalifikaci jeho jednání jako spolupachatelství trestného činu loupeže podle
odst. 2 písm. b) ustanovení § 234 tr. zák. Z hlediska uplatněného dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jde o námitky právně relevantní.
Nejvyšší soud proto přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a
odůvodněnost výroku napadeného rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání, v
rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části
rozhodnutí předcházející, a dospěl k následujícím závěrům.
Trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. se
dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí
v úmyslu zmocnit se cizí věci a takovým činem způsobí těžkou újmu na zdraví
nebo značnou škodu.
Jedním ze znaků objektivní stránky tohoto trestného činu je použití násilí nebo
pohrůžky bezprostředního násilí jakožto prostředku k překonání kladeného nebo
očekávaného odporu napadené osoby. V tomto smyslu je násilí nebo pohrůžka
bezprostředního násilí prostředkem nátlaku na vůli napadeného. Dalším znakem
trestného činu loupeže je jednání směřující ke zmocnění se cizí věci, jímž se
rozumí stav, kdy si pachatel chce zjednat možnost s takovou věcí nakládat s
vyloučením toho, kdo ji měl dosud ve své moci. Není přitom rozhodné, zda
směřuje k trvalé či přechodné dispozici s věcí. Jde o faktické převedení moci
nad věcí z oprávněné osoby na pachatele. Ve vztahu k pachateli musí jít o věc
cizí. Trestný čin loupeže je trestným činem úmyslným, přičemž úmysl pachatele
se musí vztahovat jak k násilnému jednání, jímž chce pachatel překonat nebo
znemožnit odpor oběti, tak k tomu, aby se zmocnil cizí věci.
Podle § 9 odst. 2 tr. zák. byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou
nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama.
Spolupachatelství předpokládá spáchání trestného činu společným jednáním a
úmysl k tomu směřující. O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze
spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného
činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen
některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen
souhrnem těchto jednání, anebo i jestliže jednání každého ze spolupachatelů je
aspoň článkem řetězu přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – směřují k
přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou
podstatu a působí současně (srov. např. rozh. č. 36/1973 Sb. rozh. tr.). Vždy
však spolupachatelství jako společné jednání dvou nebo více osob musí
naplňovat znaky jednání popsaného v příslušné skutkové podstatě téhož
trestného činu. K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni
spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné
přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako
činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje
tvořícího ve svém celku trestné jednání.
V posuzovaném případě soud prvého stupně zjistil a ve výroku svého rozsudku
výslovně vyjádřil, že oba obvinění „…ve spolupachatelství s nejméně další
neustanovenou osobou v blízkosti konečné zastávky městské hromadné dopravy v
ulici A. B. v Č. B. obestoupili tímto místem procházejícího M. Š., jemuž tak
znemožnili pokračovat v chůzi, přičemž tohoto vyzývali k vydání peněz, kdy obž.
ml. Š. G. poškozeného opakovaně nejméně dvěma ranami pěstí udeřil do brady a
pravé části obličeje, po čemž tento upadl na zem, a napadenému vytrhl z ruky
peněženku obsahující bankovku v hodnotě 1.000,- Kč, nejméně 50,- Kč v drobných
mincích, osobní doklady jmenovaného a nepřenosnou elektronickou mezinárodní
platební kartu zn. Maestro vydanou na jméno poškozeného ČSOB, a. s., a na to z
místa utekli, M. Š. při napadení utrpěl dvojitou zlomeninu dolní čelisti
vpravo, kdy během následné jednotýdenní nemocniční hospitalizace se podrobil
operativnímu zákroku, při němž mu na místo zranění byla přiložena dlaha a
mezičelistní drátěná fixace, kdy další léčení zraněného bylo spojeno s pracovní
neschopností v trvání do 2. 6. 2003.
Tato zjištění nalézací soud podrobněji rozvedl v odůvodnění předmětného
rozhodnutí. Shledal, že se obvinění na přepadení a okradení poškozeného M. Š.
předem domluvili.
Uvedené skutkové okolnosti posouzené z výše rozvedených teoretických východisek
svědčí pro závěr o spolupachatelství dovolatele na trestném činu loupeže podle
§ 9 odst. 2 tr. zák. k § 234 odst. 1 tr. zák. Oba obvinění se společně (ještě s
další neustanovenou osobou) dohodli na oloupení další osoby a tuto dohodu
společně realizovali. Dovolatel tedy uskutečnil jednání, které bylo minimálně
článkem řetězu současně směřujícím společně s jednáním obviněného ml. Š. G. a
další nezjištěné osoby k naplnění skutkové podstaty trestného činu loupeže
podle § 234 tr. zák. Šlo tedy o spolupachatelství podle citovaného ustanovení §
9 odst. 2 tr. zák. (srov. k tomu přiměřeně i dosud aplikovatelné rozh. č.
3371/1929 Sb. rozh., podle něhož není ke spolupachatelství trestného činu
loupeže nezbytné, aby činnost všech spolupachatelů byla rovnocenná, stačí, že
více osob vědomě spolupůsobí za stejným cílem, přičemž „není třeba, aby se
každý spolupachatel osobně dopustil zjevného násilí, stačí je-li skutečnému
pachateli v dohodě s ním po boku, věda, že tento s ním jako se svým pomocníkem
počítá a že takto aspoň nepřímo přispívá k provedení činu“).
Z uvedeného je dostatečně zřejmé, že dovolatel (stejně jako další pachatelé) v
době popsaného činu jednal s úmyslem zmocnit se věcí poškozeného. Po
subjektivní stránce nutno z rozvedených skutkových okolností usuzovat ve
vztahu k jednání i následku (resp. účinku) předvídanému zákonem (ustanovením §
234 odst. 1 tr. zák.), stejně jako ve vztahu ke spáchání činu společným
jednáním, na zavinění dovolatele ve formě úmyslu přímého podle § 4 písm. a) tr.
zák. Předmětná skutková zjištění neumožňují z hlediska formy zavinění jinou
interpretaci.
Za konstatovaného stavu také postrádala jakékoli opodstatnění výhrada
dovolatele související s kvalifikací skutku jako trestného činu neoprávněného
držení platební karty podle § 249b tr. zák.
Soud nalézací i soud odvolací však pochybil, jestliže shledal dovolatele
trestně odpovědným též za těžkou újmu na zdraví poškozeného M. Š.
V obecné rovině je na místě uvést, že podle § 6 písm. a) tr. zák. se k
okolnosti přitěžující nebo k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní
sazby, přihlédne, jde-li o těžší následek, i tehdy, zavinil-li jej pachatel z
nedbalosti, vyjímaje případy, že trestní zákon vyžaduje i zde zavinění úmyslné.
Z výše uvedené citace ustanovení § 234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák.
přitom vyplývá, že k trestní odpovědnosti za těžší následek postačí v případě
trestného činu loupeže nedbalostní zavinění.
Spolupachatel trestného činu loupeže, který sám fyzicky poškozeného nenapadl,
odpovídá za těžkou újmu na zdraví poškozeného podle § 9 odst. 2 tr. zák. k §
234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., jestliže byla způsobena jednáním jiného
spolupachatele v rámci společného loupežného útoku proti poškozenému a on
alespoň vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům vědět měl a mohl, že
tímto útokem uvedený těžší následek může být způsoben (srov. přiměřeně rozh. č.
18/1994 Sb. rozh. tr.). K tomu je ovšem nutno zdůraznit, že v případě, kdy byla
při trestném činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. spáchaném ve
spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. způsobena těžká újma na zdraví
(těžší následek), je povinností soudu zkoumat zavinění každého pachatele
samostatně ve smyslu citovaného ustanovení § 6 písm. a) tr. zák. (srov.
přiměřeně rozh. č. 20/1970 Sb. rozh. tr.).
Stejně jako všechny znaky základní skutkové podstaty musí být právní závěr o
odpovědnosti pachatele za uvedený těžší následek podložen patřičnými skutkovými
zjištěními.
V těchto souvislostech je třeba připomenout, že podle § 120 odst. 3 tr. ř. musí
výrok rozsudku, jímž se obviněný uznává vinným, přesně označovat trestný čin,
jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného
zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením místa, času a způsobu spáchání,
popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek
nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedení všech zákonných znaků včetně těch,
které odůvodňují určitou trestní sazbu. Ve skutkové větě výrokové části
rozsudku tudíž musí být popsány všechny znaky skutkové podstaty daného
(konkrétního) trestného činu, a to slovním vyjádřením všech okolností, které v
konkrétním případě vytváří znaky tohoto trestného činu. Popis skutku proto
nemůže být libovolný, ale musí vyjadřovat všechny skutečnosti významné pro
právní kvalifikaci.
O správné právní posouzení skutku se jedná tehdy, když popis skutku uvedený ve
výroku rozsudku je v souladu s právní větou obsahující formální zákonné znaky
skutkové podstaty konkrétního trestného činu a s příslušným zákonným
ustanovením (a současně skutek dosahuje potřebného stupně společenské
nebezpečnosti). Naproti tomu o nesprávné právní posouzení jde v případě, že
popis skutku vyjádřený ve skutkové větě výroku rozsudku neodpovídá formálním
znakům použité skutkové podstaty trestného činu vyjádřeným v právní větě
výroku. Z logiky věci plyne, že o nesprávné právní posouzení skutku by se
jednalo též v případě, kdy sice skutková a právní věta jsou v souladu, avšak
skutek nedosahuje potřebného stupně společenské nebezpečnosti.
Právě z hlediska odpovědnosti dovolatele za těžší následek se soudy obou stupňů
právním posouzením zjištěného skutku patřičně nezabývaly. Jejich závěry o
právní kvalifikaci jednání dovolatele podle § 234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr.
zák. vzbuzují pochybnosti a jsou nepřesvědčivé.
Z popisu skutku ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně totiž
nevyplývá, že by bylo dáno alespoň nedbalostní zavinění dovolatele ve vztahu k
těžšímu následku. Na tomto skutkovém základu (ze souhrnu uvedených okolností
charakterizujících inkriminovaný čin) nelze činit spolehlivý závěr, že
dovolatel minimálně měl a mohl vědět, že obviněný ml. Š. G. zaútočí vůči
poškozenému takovým způsobem a tak razantně, že mu tím může těžkou újmu na
zdraví přivodit.
Skutková zjištění popsaná ve skutkové větě rozsudku nalézacího soudu nejsou z
hlediska použité právní kvalifikace ve vztahu k dovolateli) dostatečně
rozvedena a konkretizována ani v odůvodnění tohoto rozhodnutí. Soud prvního
stupně na str. 15 konstatoval, že „je … zjišťováno, že tito (oba obvinění) se
na přepadení a okradení M. Š. předem domluvili“ a dále v rámci hodnotících
úvah vztahujících se k otázce odpovědnosti dovolatele za těžší následek na
téže stránce dovodil : „Pakliže obž. ml. Š. G. jednal v mezích předchozí
dohody o napadení poškozeného, nešlo v jeho chování o exces, tedy o jednání
vybočující z původně mezi pachateli sjednaného postupu na provedení činu. Pro
uvedené důvody je vůči oběma obžalovaným vyvozena trestní odpovědnost i za
okolnost, jež podmiňuje použití vyšší trestní sazby. Jednání obžalovaných D. G.
a ml. Š. G. je kvalifikováno jako trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1,
odst. 2 písm. b) tr. zákona.“
Z existence dohody o přepadení a okradení, resp. napadení poškozeného však
závěr o tom, že obviněný D. G. odpovídá (společně s obviněným ml. Š. G.) za
uvedený těžší následek (že tedy je dáno v tomto směru jeho zavinění alespoň ve
formě nedbalosti nevědomé), ještě bez dalšího nevyplývá. Není totiž zřejmé
(nalézací soud v tomto směru podrobnější zjištění neučinil), co bylo konkrétně
obsahem předmětné dohody, tedy co si lze v posuzovaném případě alespoň rámcově
představovat pod pojmem napadení či přepadení především z hlediska použití
fyzického násilí (útoku proti tělesné integritě poškozeného), způsobu jeho
provedení (zaměření) a intenzity. Popsané skutkové závěry tak nedovolují
uzavřít, že obviněný D. G. alespoň měl a mohl vědět, že v důsledku útoku
obviněného ml. Š. G. utrpí poškozený M. Š. těžkou újmu na zdraví (resp. že
obviněný ml. Š. G. uskuteční vůči poškozenému M. Š. tak intenzivní cílený
fyzický útok, že v důsledku něho dotyčný utrpí těžkou újmu na zdraví).
Ani odvolací soud se s těmito skutečnostmi dostatečně nevypořádal. Konstatoval,
že „oba obžalovaní společným jednáním zaútočili na poškozeného s cílem zmocnit
se jeho peněženky a způsobili mu těžké zranění“ s tím, že „souhrn těchto
okolností je způsobilý k právnímu posouzení jednání obžalovaných jako trestný
čin loupeže podle § 234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák.“
Soud druhého stupně tedy přesvědčivě neodůvodnil (právě z hlediska zavinění
těžšího následku), na základě jakých skutečností dovodil, že jednáním popsaným
ve výroku rozsudku soudu prvního stupně obviněný D. G. naplnil všechny formální
znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1, odst. 2
písm. b) tr. zák.
Lze tudíž rovněž konstatovat, že rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu
neodpovídají co do odůvodnění právní kvalifikaci ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k rozvedeným skutečnostem Nejvyšší soud učinil závěr, že skutek
uvedený ve výroku rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10.
10. 2003, sp. zn. 16 T 23/2003, který byl shledán správným v rozsudku Vrchního
soudu v Praze ze dne 15. 1. 2004, sp. zn. 10 To 164/03, nelze v případě
obviněného D. G. právně kvalifikovat jako trestný čin loupeže podle § 234
odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., neboť jeho popis neobsahuje skutečnosti, z
kterých by bylo možno bez pochybností usuzovat na odpovědnost tohoto obviněného
za těžkou újmu na zdraví poškozeného M. Š., jak bylo v podaném dovolání důvodně
namítnuto.
Nejvyšší soud proto podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. rozsudek Vrchního soudu v
Praze ze dne 15. 1. 2004, sp. zn. 10 To 164/03, zrušil v celé části týkající se
jmenovaného dovolatele. V rámci tohoto výroku zrušil též všechna další
rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke
změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Věc se tak vrací do stadia, kdy bude zapotřebí znovu rozhodnout o řádném
opravném prostředku (odvolání). V novém řízení se Vrchní soud v Praze bude
muset věcí znovu zabývat, a to v intencích rozhodnutí Nejvyššího soudu, přičemž
při svém rozhodování bude vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem k
výkladu relevantních hmotně právních otázek – za současné situace nemůže být v
případě dovolatele inkriminovaný skutek kvalifikován jako trestný čin loupeže
podle § 234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. - a bude povinen provést níže
uvedená doplnění (§ 265s odst. 1 tr. ř.).
Odvolací soud tak bude muset znovu rozhodnout o odvolání obviněného D. G.
Přitom bude přinejmenším zapotřebí, aby v potřebném rozsahu (srov. § 259 odst.
3 tr. ř., § 263 odst. 6 tr. ř.) provedl, resp. doplnil, dokazování nutné k
objasnění okolností podmiňující otázku trestu, zejména listinné důkazy o
dosavadním chování tohoto obviněného (opis rejstříku trestů, trestní spisy,
podrobné zprávy z místa bydliště, příp. ze zaměstnání).
O vazbě obviněného D. G. rozhodl Nejvyšší soud podle § 265l odst. 4 tr. ř.
samostatným usnesením.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 30. září 2004
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý