3 Tdo 864/2017
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 8. 2017 o dovolání
obviněného P. K., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2017,
sp. zn. 67 To 47/2017, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu
6 pod sp. zn. 16 T 38/2016, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněného P.
K. odmítá.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. 16 T
38/2016, byl obviněný P. K. (dále jen obviněný, popř. dovolatel) uznán vinným
přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku ve
spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1
tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění tohoto soudu dopustil tím,
že:
dne 10.10.2015 v době mezi 21.00-21.10 hod. v P., K. u. ..., společně s
dalším, doposud nezjištěným spolupachatelem, který rozbil pravé zadní okno
zavazadlového prostoru zde zaparkovaného osobního motorového vozidla zn. Citroen Jumpy, r.z. ..., majitele firmy Milovino, s.r.o., IČ: 27254348, se
pokoušel z vozidla odcizit zde umístěné dětské kolo v hodnotě 800,- Kč, což se
mu nepodařilo, čímž by firmě Milovino, s.r.o. odcizením kola způsobil v této
výši škodu a rozbitím skla na vozidle Citroen další škodu ve výši 3.101,- Kč, a
tohoto jednání se dopustil i přesto, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5,
sp. zn. 19 T 154/2014, ze dne 14.4.2015, který nabyl právní moci dne 14.5.2015,
byl již pro přečin krádeže podle § 23 tr. zákoníku k § 205 odst. 1, písm. b),
odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody nepodmíněně ve výměře
jednoho roku, se zařazením do věznice s dozorem,
Za uvedený přečin Obvodní soud pro Prahu 6 uložil obviněnému podle §
205 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 14 měsíců. Podle § 56
odst. 3 tr. zákoníku obviněného pro výkon uloženého trestu zařadil do věznice s
dozorem. Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. 16 T 38/2016, podal obviněný odvolání do výroku o vině a trestu. O podaném
odvolání rozhodl Městský soud v Praze rozhodnutím ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 67 To 47/2017 tak, že jej podle § 256 tr. ř. zamítl. Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 67
To 47/2017, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání z důvodů uvedených
v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Ohledně naplnění dovolacího důvodu podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný namítá, že u něj došlo k zániku
odpovědnosti za přestupek podle § 21 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Vyjadřuje
přesvědčení, že upustil od dalšího jednání směřujícího k dokonání trestného
činu, neboť odstranil nebezpečí, které hrozilo zájmu chráněnému trestním
zákoníkem z podniknutého pokusu trestného činu. Obviněný zdůrazňuje, že nic
neodcizil a že se nepokusil do vozidla vzniknout násilím, zmiňuje, že se tohoto
činu dopustila další osoba. Od dokonání trestného činu dobrovolně upustil a
současně odstranil hrozící nebezpečí tím, že z místa činu na základě vlastního
rozhodnutí odešel. Učinil tak pod vlivem okolností, které nebránily jeho
svobodnému rozhodování. K naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. uvedl, že výše uloženého trestu je nepřiměřeně vysoká. Nebylo vzato v úvahu, že
sám své jednání objasnil a popsal i jeho průběh. Je si sice vědom skutečností,
že byl v minulosti soudně trestán, ovšem aktivně se pokouší o nápravu své
životní situace.
Nebyla vzata v úvahu konkrétní společenská škodlivost jeho
jednání, ani skutečnost, že škoda nevznikla. Samotné projednání věci je proto
pro něj dostačujícím trestem, když mu případně mohl být uložen alternativní
trest. V závěru podaného dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud změnil usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 67 To 47/2017 tak, že zruší
rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. 16 T 38/2016,
a zprostí ho obžaloby. Pokud však Nejvyšší soud dojde k závěru, že ve věci
nejsou splněny podmínky pro zproštění, navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil shora
citované rozhodnutí a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 6, aby ji znovu
projednal a rozhodl. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze
dne 1. 6. 2017, sp. zn. 1 NZO 491/2017 rekapituluje obsah předchozích
rozhodnutí soudů nižších stupňů a uplatněné námitky. Podle státní zástupkyně
lze námitky týkající se dobrovolného upuštění od pokusu trestného činu podřadit
pod zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kdy se jedná o
námitky zjevně neopodstatněné. Zdůrazňuje, že k zániku trestní odpovědnost za
pokus trestného činu se vyžaduje, aby pachatel dobrovolně upustil od dalšího
jednání směřujícího k dokonání trestného činu a odstranil nebezpečí, které
vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknutého pokusu trestného činu. O dobrovolné upuštění ze strany obviněného se ovšem nejedná tehdy, jestliže
pachatel od dokonání trestného činu upustil proto, že narazil na překážku,
která mu zabránila v dokonání trestného činu. V posuzované věci pak obviněný
upustil od dokonání trestného činu krádeže jen z toho důvodu, že se mu
nepodařilo kolo z auta vytáhnout. Pokud by o kolo ztratil zájem, tak ani v
tomto případě by se nemohlo jednat o zánik trestní odpovědnosti, když by se
jednalo o ukončený pokus trestného činu. Námitky týkající se nepřiměřeného trestu pak nelze pod dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřadit, neboť výrok o trestu lze zpochybnit
pouze za situace, kdy je obviněnému uložen takový druh trestu, který mu nelze
uložit nebo trest mimo stanovenou trestní sazbu. O takový případ se v dané věci
nejednalo. V závěru podaného vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání
obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. v neveřejném zasedání a
to v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání
obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou
oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a
v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve
smyslu § 265e tr. ř. zachována. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále
nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem
stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou
provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3
tr. ř. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř.
je dovolání mimořádným opravným
prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních
vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého
stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je
totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může
doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném
opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno
základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve
smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen
„Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou
třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a
samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho
důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je
mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět
(srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň
plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání
dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní
pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne
27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými
dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k
revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci
má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d
odst. 2 tr. ř.). Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při
rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo
jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou
právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze
skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je
vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda
je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné
skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. může být naplněn ve dvou
alternativách, spočívajících v tom, že obviněnému byl uložen takový druh
trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo
trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný
uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se zde rozumí zejména
případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z trestů uvedených v § 52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v
konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit
některý druh trestu. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu se týká jen
těch odstupňovaných druhů trestů, které mají určitou sazbu vymezenu trestním
zákonem. Tak je tomu u trestu odnětí svobody, trestu domácího vězení, trestu
obecně prospěšných prací, trestu zákazu činnosti, trestu zákazu vstupu na
sportovní, kulturní a jiné společenské akce, peněžitého trestu, náhradního
trestu odnětí svobody za peněžitý trest, trestu vyhoštění na dobu určitou a
trestu zákazu pobytu. Uložením trestu mimo trestní sazbu se rozumí uložení
trestu mimo stanovenou trestní sazbu. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení
stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v
příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy)
zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i
jiných právních odvětví). Obviněný spatřuje naplnění zvoleného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. ve skutečnosti, v níž došlo k zániku odpovědnosti pro pokus
trestného činu podle § 21 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, neboť u něj došlo k
dobrovolnému upuštění od dalšího jednání směřujícího k dokonání trestného činu
krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku. Takto uplatněnou
argumentaci lze považovat za uplatněnou právně relevantním způsobem. V souvislosti s uplatněním dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. bylo ovšem nezbytné vyřešit otázku, zda podané dovolání je přípustné. Za
nepřípustné dovolání se považuje rovněž dovolání, které směřuje do takového
výroku rozhodnutí, které soud druhého stupně nepřezkoumával a nebyl povinen
přezkoumávat (srov. R 20/2004). Z předloženého spisového materiálu bylo
zjištěno, že si obviněný podané odvolání odůvodnil sám, prostřednictvím svého
tehdejšího obhájce. Odvolání obviněného směřovalo do výroku o vině a trestu,
kdežto odvolání odůvodněné obhájcem toliko do výroku o uloženém trestu. V rámci
veřejného zasedání, jehož předmětem bylo podané odvolání, pak obviněný po
poradě s obhájcem výslovně uvedl, že podané odvolání směřuje toliko do výroku o
uloženém trestu. Tedy obviněný rozsah odvolání zúžil.
K takovému kroku byl
obviněný ze zákona oprávněn, obviněný totiž může upravovat rozsah odvolání v
průběhu celého odvolacího řízení do doby, než se odvolací soud odebere k
závěrečné poradě. Z následného vyjádření obhájce obviněného a obviněného u
veřejného zasedání pak vyplývá, že odvolací námitky směřovaly skutečně toliko
do výroku o uloženém trestu. Podle § 254 odst. 1 tr. ř. platí, že odvolací soud je povinen přezkoumávat
zákonnost a odůvodněnost jen těch oddělitelných výroků, proti nimž bylo podáno
odvolání, jakož i správnost postupu řízení, které jim předcházelo a to z
hlediska vytýkaných vad. K vadám, které nejsou odvoláním vytýkány, odvolací
soud přihlíží, pouze v případě, mají-li vliv na správnost výroků, proti nimž
bylo odvolání podáno. Za oddělitelný výrok se považuje takový výrok, který lze
samostatně přezkoumávat a v případě zjištěné vady i samostatně zrušit (§ 258
odst. 2 tr. ř.), jedná se tedy např. o výrok o trestu, o náhradě škody nebo
nemajetkové újmy v penězích nebo o vydání bezdůvodného obohacení či o ochranné
opatření (viz Šámal a kol. Trestní řád II, 7. vydání, nakladatelství C. H. Beck, str. 3033). Uvedené ustanovení je modifikováno § 254 odst. 2 tr. ř. Podle
tohoto ustanovení, mají-li však vytýkané vady svůj původ v jiném výroku než v
tom, proti němuž bylo podáno odvolání, přezkoumá odvolací soud i správnost
takového výroku, na který se v odvolání napadený výrok navazuje, jestliže
oprávněná osoba proti němu mohla podat odvolání. Výrok o trestu sice obecně
vždy navazuje na výrok o vině, to však k naplnění podmínek ustanovení § 254
odst. 2 tr. ř. nestačí, neboť odvolací soud se může a zároveň je povinen
zabývat se dalším výrokem, který není odvoláním napaden, jen v případě, že v
takto přezkoumávaném výroku skutečně zjistí vytýkanou vadu, jež má původ v
jiném výroku, než který byl napaden odvoláním (např. v odvolání státního
zástupce podaném v neprospěch obžalovaného je napaden výrok o trestu odnětí
svobody jako nepřiměřeně mírný a tato vada zjištěná odvolacím soudem má svůj
původ v mírnější právní kvalifikaci použité soudem prvního stupně, která by
odůvodňovala přísnější trest odnětí svobody). Jestliže je však napadán
odvoláním obviněného pouze výrok o uloženém trestu z důvodu jeho přísnosti,
takže vytýkaná vada se skutečně týká toliko výroku o trestu a má v něm svůj
základ, nejsou splněny podmínky pro použití ustanovení § 254 odst. 2 tr. ř. Jinak řečeno, rozsah přezkumné povinnosti odvolacího soudu podle § 254 odst. 2
tr. ř. je podmíněn vztahem původu (příčiny) a projevu zjištěné vady
nenapadeného výroku rozsudku, jestliže důvodně vytknutá vada napadeného výroku
má původ v jiném než napadeném výroku rozsudku. Oba výroky musí na sebe
navazovat, z čehož vyplývá, že nestačí zjištění vady v jiném nenapadeném výroku
rozsudku bez toho, aniž by zároveň byla dána uvedená návaznost na výrok
napadený odvoláním, tedy že by důvodně vytknutá vada jednoho výroku měla původ
v jiném nenapadeném výroku (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2013, sp. zn. 5 Tdo 462/2013).
V dané věci byl tedy soud druhého stupně jako soud odvolací povinen na podkladě
podaného odvolání přezkoumat toliko výrok o uloženém trestu, když vytýkané vady
neměly svůj původ ve výroku o vině. Proto lze dovoláním napadnout toliko výrok
o trestu, nikoliv jiný výrok. Skutečnost, že soud druhého stupně se zcela
nadbytečně ve svém rozhodnutí zabýval i výrokem o vině, nemůže vést k závěru,
že dovolání směřuje do výroku, do kterého je podání dovolání přípustné, neboť
nikdo nemůže mít víc práv, než mu zákon přiznává. Jinak řečeno, okolnost, že
soud druhého stupně bez splnění podmínek § 254 odst. 2 tr. ř., přezkoumal i
výrok o vině, ačkoliv podané odvolání směřovalo toliko do výroku o trestu a
vytýkaná vada neměla poklad ve výroku o vině, nemůže opravňovat obviněného k
podání dovolání do výroku o vině. Obiter dictum považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ve věci nemohlo
dojít k zániku trestní odpovědnosti obviněného podle § 21 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku z důvodu dobrovolného upuštění od dokonání trestného činu krádeže. Z
výpovědi obviněného z přípravného řízení vyplývá, že kolo neodcizil z toho
důvodu, že se mu ho nepodařilo z auta vytáhnou, stejné skutečnosti vyplývají i
z výpovědi svědkyně K., konkrétně z úředního záznamu, který byl u hlavního
líčení přečten za splnění podmínek § 211 odst. 6 tr. ř. Důvodem nedokonání
přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku tedy nebylo
dobrovolné upuštění od jeho dokonání, když obviněný upustil od dokonání
trestného činu pod vlivem překážky, kterou nemohl překonat. Za takové situace
se nemůže jednat o dobrovolné upuštění od dokonání trestného činu (srov. R
5/1991, R 88/1951). Ohledně naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze
uvést, že uplatněnou argumentaci spočívající v nepřiměřenosti uloženého trestu
nelze pod uvedený dovolací důvod podřadit, byť k nápravě vad výroku o trestu je
primárně určen dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Uvedený
důvod je ovšem dán v případě nejzávažnějších pochybení soudu, a to byl-li
obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští nebo mu byl
uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na
trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení, spočívající např. v
nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v § 38 až § 42 tr. zákoníku a v
důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak nepřiměřeně mírného
trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. h) tr. ř., a ani prostřednictvím jiného dovolacího důvodu
uvedeného v § 265b odst. 1 tr. ř. (viz č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Proto lze
námitku obviněného považovat za bezpředmětnou, neboť nenaplňuje žádný dovolací
důvod. Bez ohledu na shora uvedené je nezbytné uvést, že obviněný byl za předmětný
přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku ohrožen
trestem odnětí svobody od 6 měsíců na 3 roků. Obviněnému byl uložen trest
odnětí svobody v trvání 14 měsíců, což je trest uložený v rámci zákonné trestní
sazby.
Trest odnětí svobody byl obviněnému uložen jako nepodmíněný, neboť se
obviněný trestné činnosti dopustil i přes to, že byl v minulosti již 10× soudně
trestán, včetně odsouzení pro stejnou trestnou činnost. Trestné činnosti se
dopustil ve zkušební době podmíněného odsouzení pro úmyslnou trestnou činnost,
tedy v době, kdy jsou kladeny zvýšené nároky na jeho chování. V případě
zařazení obviněného do konkrétního typu věznice, pak soud prvního stupně využil
moderační oprávnění, a obviněného podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do
věznice s dozorem, když bylo přihlédnuto k tomu, v jakém typu věznice obviněný
nyní vykonává jiný trest, přičemž dospěl k závěru, že v tomto typu věznice bude
jeho náprava zajištěna lépe. Vzhledem ke shora uvedenému je třeba mít za to, že ve vztahu k naplnění
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. směřovalo podané
dovolání do výroku, který soud druhého stupně nebyl povinen přezkoumávat. Samotná tato skutečnost by měla za následek odmítnutí podaného dovolání podle §
265i odst. 1 písm. a) tr. ř. Ohledně uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. h) tr. ř. lze uvést, že obviněný se argumentací obsaženou v
podaném dovolání s věcným naplněním uplatněného dovolacího důvodu rozešel a
vznesl námitky, které nejsou podřaditelné pod dovolací důvod jím deklarovaný (a
současně ani pod jiné ustanovení § 265b tr. ř. upravené dovolacími důvody), ale
ani žádný jiný. Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o jeho dovolání je
nezbytné rozhodnout způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Dle
něhož Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je
uveden v § 265b. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z
důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a)
tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 16. 8. 2017
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu
Vypracovala:
JUDr. Marta Ondrušová