3 Tdo 865/2018-32
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. 10. 2018 o dovolání,
které podali obviněný S. S., jednatel společnosti Lom Skalka, s. r. o., bytem
Ch., B.-Č., a obviněná právnická osoba Lom Skalka, s. r. o., IČ 46968121, se
sídlem Jiránkova 319/13, 618 00 Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze
dne 25. 1. 2018, sp. zn. 7 To 453/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci
vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 3 T 62/2016, t a k t o :
I. Podle § 265i odst. 1 písm. c) trestního řádu se dovolání obviněného
S. S. odmítá.
II. Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání právnické
osoby LOM Skalka, s. r. o., odmítá.
Rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 27. 7. 2017, sp. zn. 3 T 62/2016,
byli obvinění S. S. a právnická osoba Lom Skalka, s. r. o., uznáni vinnými
přečinem neodvedení daně, pojistného na sociálním zabezpečení a podobné povinné
platby podle § 241 odst. 1, 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále
jen „tr. zákoník“), kteréhož se dopustili jednáním spočívajícím v tom, že:
1) Obviněný S. S. jako odpovědná osoba a jediný jednatel společnosti Lom
Skalka, s. r. o., IČ: 46968121, se sídlem Jiránkova 319/13, 618 00 Brno (do 8. 11. 2014 – 664 02 Ochoz u Brna, okr. Brno-venkov), přestože věděl, že je jeho
zákonnou povinností za zaměstnance srazit a odvést povinné odvody státu, tedy
pojistné na zdravotní pojištění a na sociální zabezpečení, srážky na dani z
příjmu fyzických osob ze závislé činnosti a z funkčních požitků, toto neučinil,
kdy:
a) v období od 04/2012 do 05/2015 včetně nesplnil svoji zákonnou
povinnost odvést za zaměstnance pojistné na sociální pojištění, stanovené
zákonem ČNR č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na
státní politiku zaměstnanosti, přestože svým zaměstnancům vyplácel mzdy, ze
kterých jim pojistné ve výši 6,5 % z vyměřovacího základu srazil, přičemž
částku v souhrnné výši 847.641 Kč neodvedl Okresní správě sociálního
zabezpečení Brno-venkov a Brno-město,
b) v období od 02/2012 do 05/2015 včetně nesplnil svoji zákonnou
povinnost odvést za zaměstnance pojistné na zdravotní pojištění stanovené
zákonem č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění, přestože
svým zaměstnancům vyplácel mzdy, ze kterých jim srazil pojistné ve výši 4,5 % z
vyměřovacího základu, přičemž částku v souhrnné výši 443.759 Kč neodvedl
Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, Regionální pobočka Brno,
c) za zdaňovací období od 04/2012 do 10. 9. 2015 neodvedl daň z příjmu
fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků, stanovenou zákonem č. 592/1992 Sb. o daních z příjmu, přestože zaměstnancům vyplácel mzdy, ze kterých
tuto daň srazil, přičemž částku v souhrnné výši 1.033.556 Kč neodvedl
Finančnímu úřadu pro Jihomoravský kraj, Územní pracoviště Brno-venkov a Brno
II,
celkem tak S. S. neodvedl příslušným státním institucím povinné platby za
zaměstnance za souhrnné období 1. 2. 2012 do 10. 9. 2015 v celkové výši
2.324.956 Kč,
tedy – jako plátce nesplnil svoji zákonnou povinnost za zaměstnance odvést daň,
pojistné na sociální zabezpečení a pojistné na zdravotní pojištění a získal
činem pro sebe značný prospěch;
2) obviněná společnost Lom Skalka, s. r. o., jako právnická osoba
prostřednictvím svého statutárního orgánu, kterým byl jednatel S. S., na
základě jednání, které bylo činěno jejím jménem, v jejím zájmu a v rámci
podnikatelské činnosti, nesplnila svou zákonnou povinnost a za zaměstnance
neodvedla povinné odvody státu, jako daň, pojistné na zdravotní pojištění a na
sociální zabezpečení, kdy:
a) v období od 04/2012 do 05/2015 včetně nesplnila svoji zákonnou
povinnost odvést za zaměstnance pojistné na sociální pojištění, stanovené
zákonem ČNR č.
589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na
státní politiku zaměstnanosti, přestože zaměstnancům byly vypláceny mzdy, ze
kterých jim pojistné ve výši 6,5 % z vyměřovacího základu bylo sraženo, přičemž
částku v souhrnné výši 847.641 Kč neodvedla Okresní správě sociálního
zabezpečení Brno-venkov a Brno-město,
b) v období od 02/2012 do 05/2015 včetně nesplnila svoji zákonnou
povinnost odvést za zaměstnance pojistné na zdravotní pojištění stanovené
zákonem č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění, přestože
zaměstnancům byly vypláceny mzdy, ze kterých jim bylo sraženo pojistné ve výši
4,5 % z vyměřovacího základu, přičemž částku v souhrnné výši 443.759 Kč
neodvedla Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, Regionální pobočka Brno,
c) za zdaňovací období od 04/2012 do 10. 9. 2015 neodvedla daň z příjmu
fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků, stanovenou zákonem č. 592/1992 Sb., o daních z příjmu, přestože zaměstnancům byly vypláceny mzdy, ze
kterých byla tato daň sražena, přičemž částku v souhrnné výši 1.033.556 Kč
neodvedla Finančnímu úřadu pro Jihomoravský kraj, Územní pracoviště Brno-venkov
a Územní pracoviště Brno II,
celkem tak právnická osoba Lom Skalka, s. r. o., neodvedla prostřednictvím
svého jednatele příslušným státním institucím povinné platby za zaměstnance za
souhrnné období od 1. 2. 2012 do 10. 9. 2015 v celkové výši 2.324.956 Kč,
tedy – v rámci své činnosti jednáním statutárního orgánu jako plátce nesplnila
svoji zákonnou povinnost za zaměstnance odvést daň, pojistné na sociální
zabezpečení a pojistné na zdravotní pojištění a získala činem pro sebe značný
prospěch.
Za to byl obviněný S. S. odsouzen podle § 241 odst. 2 tr. zákoníku k trestu
odnětí svobody v trvání 12 (dvanácti) měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst.
1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v
trvání 24 (dvaceti čtyř) měsíců.
Obviněná právnická osoba Lom Skalka, s. r. o., byla odsouzena podle § 18 odst.
1 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob a § 68 odst. 1 tr. zákoníku k
peněžitému trestu ve výměře 40 denních sazeb po 1.000 Kč, tj. 40.000
(čtyřicettisíc) Kč.
Proti rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 27. 7. 217, sp. zn. 3 T
62/2016, podal obviněný S. S. odvolání, které sám odůvodnil. Odvolání podala
též právnická osoba Lom Skalka, s. r. o., a to do výroku o vině a trestu.
O odvoláních rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 25. 1. 2018, sp. zn.
7 To 453/217, a to tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř.
napadený rozsudek zrušil ohledně právnické osoby Lom Skalka, s. r. o., ve
výroku o trestu, a za splnění podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak,
že obviněné právnické osobě Lom Skalka, s. r. o., uložil podle § 20 odst. 1
zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti
nim (dále jen „zákon č. 418/2011 Sb.“) a § 73 odst. 1 tr. zákoníku trest zákazu
činnosti spočívající v zákazu hornické činnosti v rozsahu podle § 2 písm. b),
c), d) zákona č. 61/1988 Sb., činnosti prováděné hornickým způsobem v rozsahu
podle § 3 zákona č. 61/1988 Sb., výroby cementového zboží, silniční motorové
dopravy a obchodní živnosti – nákup zboží za účelem dalšího prodeje, a to na
dobu 5 (pěti) let.
Odvolání obviněného S. S. bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto.
II.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 1. 2018, sp. zn. 7
To 453/2017, podal obviněný S. S. prostřednictvím svého právního zástupce
dovolání (č. l. 561–564), v rámci něhož uplatnil dovolací důvody podle § 265b
odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Dovolání podala prostřednictvím opatrovníka taktéž
obviněná právnické osoba Lom Skalka, s. r. o., (č. l. 556–558), a to do všech
výroků týkajících se její osoby, z důvodů uvedených v ustanovení § 265b odst. 1
písm. g), h), l) tr. ř.
Obviněný S. S. má za to, že soud nepřihlédl ke skutečnostem, které v daném
období postupně ve společnosti Lom Skalka, s. r. o., nastaly, čímž učinil
nesprávné skutkové zjištění. Příčiny počátečních problémů společnosti bylo
rozhodnutí státních orgánů o uzavření cukrovarů, kterým společnost dodávala
cukrovarnické vápence jako hlavní výrobní produkt, a následná finanční krize.
Jelikož se rozhodl společnost prodat tak, aby byl využit zpracovaný projekt
výroby s mnohem vyšší přidanou hodnotou a bylo intenzivně jednáno o prodeji od
r. 2012. Tuto skutečnost se dozvěděla konkurenční těžební společnost a úředník
z banky pod záminkou pomoci při prodeji dovedl a doporučil právní kancelář
Financial Rescue, s. r. o., vedenou V. K. (nyní A. K.). Obviněný si nebyl vědom
toho, že se jedná o předem připravený scénář a podvodnou právní kancelář,
kterou řídí několikrát trestaný recidivista. Ten spolu s dalšími osobami a
společnostmi využil nepříznivého zdravotního stavu obviněného a násilně obsadil
v březnu 2014 areál společnosti, zneužitím plné moci jej postupně odstavil od
jakékoli činnosti, zorganizoval prodej výrobků na skladě a zařízení v částce
cca 9 mil. Kč a výtěžek zpronevěřil a žádné závazky společnosti neuhradil. V
červenci 2014 šikanováním, pletichy a podvodem zinscenoval insolvenci
společnosti. V období 3/2014–3/2015 ovládal společnost a od 8/2014–6/2015
udržoval v insolvenci a jako fiktivní majoritní věřitel a zároveň zplnomocněnec
společnosti Lom Skalka, s. r. o., i zplnomocněnec jeho vyhotovoval a falšoval
doklady a podání k insolvenčnímu řízení tak, aby ovládal průběh insolvenčního
řízení i činnost společnosti. V tomto období svým jednáním, finančními nároky
nebo hanlivými dopisy zmařil několikrát jednání o prodeji společnosti. Necelý
měsíc po ukončení insolvenčního řízení tj. v červenci 2015 byla opět společnost
v insolvenci. Obviněný uvádí, že byl ve svém jednání pod násilným tlakem a v
jakékoli činnosti zcela paralyzován a neměl žádnou možnost jakkoli zvrátit
tento předem domluvený scénář, neměl po celé období přístup k žádným finančním
prostředkům, bankovním účtům nebo hotovosti tak, aby byl schopen uhradit
závazky společnosti. Je zřejmé, že k neuhrazení povinných odvodů došlo vinou
trestné činnosti osob a společnosti, které se podílely na tomto případu a mají
prokazatelně z této činnosti nemalý finanční prospěch. V současné době probíhá
vyšetřování.
Na základě výše uvedených námitek obviněný S. S. navrhl, aby dovolací soud
zrušil jak rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 25. 1. 2018, č. j. 7 To
453/2017-545, tak i předcházející rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne
27. 7. 2017, č. j. 3 T 62/2016-504, dále pak aby ve smyslu § 2651 tr. ř. věc
přikázal Okresnímu soudu Brno-venkov, příp. Krajskému soudu v Brně, k novému
projednání věci.
Obviněná společnost Lom Skalka, s. r. o., má za to, že soudy nepostupovaly v
souladu s ustálenou soudní praxí. Zejména je přesvědčena, že došlo k porušení
zákazu reformationis in peius podle § 259 odst. 4 tr. ř. Konkrétně porušení
spočívá v tom, že jí byl nově uložen trest zákazu činnosti namísto původně
uloženého trestu peněžitého, a to přestože ze strany státního zástupce nebylo
podáno odvolání v její neprospěch. Trest zákazu je přitom jistě trestem
přísnějším, neboť původně uloženy peněžitý trest ve výši 40.000 Kč by jistě
nebyl pro společnost likvidační, zatímco trest zákazu činnosti po dobu 5 let
podmínky likvidačního trestu zcela jistě naplňuje. Dále má za to, že již soud
nalézací porušil zásadu ne bis in idem, jestliže její trestní stíhání
nezastavil vzhledem k její předchozí penalizaci v daňovém řízení. S odkazem na
judikaturu Evropského soudu pro lidská práva uvádí, že byla za neodvedení daně
v každém jednotlivém případě potrestána příslušnými institucemi v celkové
částce 2.746.124 Kč. Odvolací soud se pak při ukládání nově uloženého trestu
zákazu činnosti pod dobu 5 let rovněž nijak nevypořádal s přiměřeností, a vůbec
vzájemným vztahem, tohoto nově ukládaného trestu ve vztahu právě k těmto
penalizacím. Dovolatelka připomněla rozsudek Evropského soudu pro lidská práva
ze dne 18. 5. 2017 ve věci stížnosti č. 22007/11 J. a další proti Islandu, v
rámci něhož soud vyslovil, že je nutno prokázat, že daňové a trestní řízení
proběhla právě v dostatečné materiální a časové souvislosti. Ze zásad
ovládajících trestní řízení v podmínkách českého právního řádu je zřejmé, že
české trestní řízení je vedeno zcela nezávisle na výsledcích ostatních řízení,
když tato zásada je zakotvena dokonce v ústavní rovině v čl. 40 Listiny
základních práv a svobod. Má za to, že podmínka nezávislosti daňového, resp.
správního řízení na straně jedné a trestního řízení na straně druhé je v
podmínkách českého právního řádu dána. V projednávané věci však nebylo
provedeno samostatné, resp. oddělené dokazování, stejně tak jí byl v rámci
daňového řízení původně uložen trest shodného charakteru (peněžitý trest).
Dovolatelka má tedy za to, že byla potrestána dvakrát, přičemž jí byl uložen
trest, který zákon nepřipouští, případně se jednalo o nesprávné právní
posouzení věci.
S ohledem na výše uvedené obviněná právnická osoba Lom Skalka, s. r. o.,
navrhla, aby dovolací soud ve smyslu § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil jak rozsudek
Krajského soudu v Brně ze dne 25. 1. 2018, č. j. 7 To 453/2017-545, tak i jemu
předcházející rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 27. 7. 2017, č. j. 3
T 62/2016-504, a dále, aby ve smyslu § 265l tr. ř. věc přikázal Okresnímu soudu
Brno-venkov, případně Krajskému soudu v Brně k novému projednání věci.
K dovolání obviněných se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř.
písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen
„státní zástupce“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 26. 6.
2018, sp. zn. 1 NZO 542/2018.
Ve vztahu k dovolání obviněného S. S. uvedl, že tento neuvádí, jaký konkrétní
hmotněprávní význam by mohlo mít to, že na platební neschopnosti právnické
osoby se podílel pokles poptávky po vyráběném zboží a posléze pletichy V. K.,
když dovolatel byl jediným jednatelem, resp. má za to, že není zřejmé, co je
podstatou dovolatelovy argumentace. Není zřejmé, zda těmito obecnými tvrzeními
popírá volní složku svého zavinění nebo dokonce i své jednání. Není zřejmé ani,
zda napadá právní posouzení skutku nebo jiné hmotněprávní posouzení. Obviněný v
podstatě uvádí, že jím konstatované skutečnosti měly být posouzeny „dostatečně“
a byly posouzeny „nedostatečně“. K takto obecně formulované námitce není možno
se blíže vyjádřit. Neurčitost uvedených námitek je umocněna i tím, že dovolatel
se zpočátku ke svému jednání v podstatě doznal, přičemž bylo prokázáno to
podstatné, tedy že zákonem stanovené odvody hrazeny nebyly, přičemž dovolateli
nebylo kladeno za vinu, že by se přitom nějak sám obohatil. Pokud má dovolatel
za to, že vzhledem k tehdy špatné ekonomické situaci právnické osoby není
takové jeho jednání trestné, pak by jeho námitka odpovídala uplatněnému
dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., byla by však zjevně
neopodstatněná, neboť pokud byla právnická osoba již od roku 2010 neschopná
dalšího rozvoje, měl dovolatel již před únorem 2012 učinit taková opatření, aby
byly odvody hrazeny. Je přitom nerozhodné, zda byl úpadek způsoben volnou hrou
tržních sil, nečekaným rozhodnutím úřadů nebo pletichami jiné právnické či
fyzické osoby. S ohledem na uvedené má státní zástupce za to, že právní
posouzení skutku je správné a dovolání dovolatele považuje z uvedených důvodů
za zjevně neopodstatněné.
Ve vztahu k dovolání obviněné právnické osoby pak státní zástupce uvedl, že
námitky porušení zásad zákazu reformationis in peius podle § 259 odst. 4 tr. ř.
a ne bis in idem uvedenému dovolacímu důvodu odpovídají. Ohledně prvé námitky,
tedy porušení zásady reformationis in peius, poukázal na soudní judikaturu
stran obecné přípustnosti a podřazení předmětné námitky pod některý z
dovolacích důvodů. S odkazem na nálezy Ústavního soudu (ze dne 24. 4. 2006, sp.
zn. I. ÚS 670/2005, a ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 525/15), kteréžto
uvádí, že postavení obviněného je třeba hodnotit v celém rozsahu rozsudku a
jeho následků, resp. odmítají obecnou platnost řazení trestů podle jejich
přísnosti, má za to, že námitka není důvodná. Pokud obviněná poukazuje na to,
že „v případě obnovení činnosti odsouzené“ by pro ni nebyl uvedený peněžitý
trest likvidační, kdežto trest zákazu činnosti by likvidační byl, pak je
stěžejní právě to, že již od roku 2010 nebyla předmětná hornická činnost
zisková, což posléze vedlo k insolvenčnímu řízení. Dovolatelka za daných
podmínek není schopna obnovit tuto činnost z důvodů ekonomických. Uložený zákaz
předmětné činnosti ji omezí pouze tak, že v následných pěti letech nebude smět
zopakovat své neúspěšné podnikání. Všechny tyto úvahy jsou navíc vzhledem k
insolvenci dovolatelky dosti spekulativní, zejména pak za současné situace, kdy
byl podle insolvenčního rejstříku na společnost prohlášen konkurz a majetková
podstata dovolatelky je nyní zpeněžována za účelem uspokojení věřitelů. Za
rozhodné považuje, že trest zákazu činnosti je pro dovolatelku jen zcela
hypotetickou hrozbou, která ji za daných podmínek nijak reálně neomezí. Oproti
tomu peněžitý trest, byť jen ve výši 40.000 Kč, představuje přímý zásah do její
majetkové sféry a ihned prohlubuje její již tak špatnou finanční situaci. Z
uvedených důvodů nepovažuje uložený trest zákazu činnosti za trest přísnější
než zrušený trest peněžitý. K porušení zákazu reformationis in peius proto
nedošlo a proto nebyl ani naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h)
tr. ř.
Dále se státní zástupce obsáhle vyjádřil k námitce porušení zásady ne bis in
idem, kteroužto zásadu lze zvažovat pouze v případě penále daňového, nikoliv v
případě penále za neodvedení povinných plateb na pojistné na sociální
zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a pojistného na
zdravotní pojištění. Pouze daňové penále má totiž povahu trestní sankce.
Ostatní penále mají spíše povahu úroku z prodlení. S odkazem na judikaturu
Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“ – A a B proti Norsku, č.
24130/11 a č. 29758/11, ze dne 15. 11. 2016; J. a ostatní proti Islandu, č.
22007/11, ze dne 18. 5. 2017; J. proti Finsku), a zejména pak usnesení velkého
senátu Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2017, sp. zn. 15 Tdo 832/2016, publikované
pod č. 15/2017 Sb. rozh. tr., dospěl k závěru, že průběh vedených řízení se
lišil jen tím, že časová spojitost obou řízení byla u obviněné zjevně ještě
silnější, když spojitost věcná byla obdobná. Ve věci A a B proti Norsku byla
prodleva mezi platebními výměry a zahájením úkonů trestního řízení 2 roky a 3
měsíce, kdežto u obviněné se tyto doby musely prolnout, neboť úkony trestního
řízení byly zahájeny dokonce ještě před ukončením její trestní činnosti – před
dokončením posledního dílčího útoku. Nic tak nebránilo nalézacímu soudu se o
citovaný judikát č. 15/2017 Sb. rozh. tr. opřít, když jednotlivé podmínky byly
ve věci obviněné spíše přeplněny, než aby se jich nedostávalo. Obviněné bylo
dříve než ve věci judikované doručeno do datové schránky usnesení u zahájení
trestního stíhání, a za 21 měsíců od tohoto doručení bylo v její věci
rozhodnuto nalézacím soudem, to oproti 42 měsíců ve věci A a B proti Norsku.
Pokud nalézací ani odvolací soud aplikaci rozhodnutí č. 15/2017 Sb. rozh. tr.
podrobněji nerozvedly, nelze z toho dovozovat nedostatečnost odůvodnění ve
smyslu práva na spravedlivý proces, neboť se jedná o snadno dostupný judikát,
jehož smysl a význam je zcela zřejmý. Za rozhodné považuje, že úvahy obou soudů
jsou v naprosté shodě s citovaným judikátem. Z uvedených důvodů má za to, že k
porušení zásady ne bis in idem v předmětné věci nedošlo, neboť předchozí
rozhodnutí o daňovém penále překážku věci rozhodnuté nevytvořilo, když mezi
oběma řízeními byla dostatečná věcná a časová souvislost.
Na základě výše uvedeného státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §
265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného S. S. a obviněné právnické
osoby Lom Skalka, s. r. o., odmítl jako nedůvodná.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou
výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnými osobami,
zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro
věcné přezkoumání napadených rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí
dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání obviněné právnické osoby Lom Skalka, s. r. o., proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 25. 1. 2018, sp. zn. 7 To 453/2017, je přípustné
z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam,
neboť soud druhého stupně zrušil rozsudek soudu prvního stupně pouze ve výroku
o trestu ve vztahu k obviněné, o kterém poté nově rozhodl, čímž vytvořil
obdobnou procesní situaci, jako by odvolání do výroku o vině zamítl. Dovolání
obviněného S. S. je pak přípustné podle ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. h)
tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné
rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl
zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán
vinným a byl mu uložen trest.
Obviněná právnická osoba Lom Skalka, s. r. o., a obviněný S. S. jsou podle §
265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání (pro
nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká).
Dovolání, která splňují náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr.
ř., podali prostřednictvím obhájců, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2
tr. ř.
Dále bylo třeba posoudit, zda podaná dovolání byla podána včas. V souvislosti s
posuzováním této otázky je na místě připomenout, že podle § 265e odst. 1 tr. ř.
se dovolání podává u soudu, který rozhodl ve věci v prvním stupni, do dvou
měsíců od doručení rozhodnutí, proti kterému dovolání směřuje. Podle § 265e
odst. 2 tr. ř., jestliže se rozhodnutí doručuje jak obviněnému, tak i jeho
obhájci a zákonnému zástupci, běží lhůta od toho doručení, které bylo provedeno
nejpozději. V souladu s ustanovením § 265e odst. 3 tr. ř. je lhůta k podání
dovolání zachována také tehdy, je-li dovolání podáno ve lhůtě u Nejvyššího
soudu nebo u soudu, který rozhodl ve věci ve druhém stupni, anebo je-li podání,
jehož obsahem je dovolání, dáno ve lhůtě na poštu a adresováno soudu, u něhož
má být podáno nebo který má ve věci rozhodnout.
K běhu dovolací lhůty je třeba ještě poznamenat, že podle § 60 odst. 2 tr. ř.
lhůta stanovená podle týdnů, měsíců nebo let končí uplynutím toho dne, který
svým jménem nebo číselným označením odpovídá dni, kdy se stala událost určující
počátek lhůty.
Připadne-li konec lhůty na den pracovního klidu nebo pracovního volna, pokládá
se za poslední den lhůty nejbližší příští pracovní den (§ 60 odst. 3 tr. ř.).
S ohledem na výše uvedené lze konstatovat, že obviněná právnická osoba podala
předmětné dovolání včas a v místě k tomu určeném.
Ve vztahu k dovolání obviněného S. S. lze uvést, že Nejvyšší soud z
předloženého trestního spisu zjistil, že obviněný nebyl v trestním řízení
vedeném u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 3 T 62/2016, stejně jako v
řízení odvolacím, vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 7 To 453/2017,
zastoupen advokátem. Současně se nejednalo o případ nutné obhajoby ve smyslu
ustanovení § 36 tr. ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu bylo obviněnému doručováno do vlastních rukou na
jím uvedenou adresu – doručenka založená na č. l. 533. Jelikož nebyl obviněný
na uvedené adrese zastižen, byla dne 8. 3. 2018 zásilka uložena na místní
pobočce České pošty, kde si ji následně dne 15. 3. 2018 obviněný vyzvedl, což
stvrdil vlastnoručním podpisem na doručence.
Lhůta dvou měsíců pro podání dovolání tedy počala běžet dnem 15. 3. 2018
(čtvrtek), přičemž konec lhůty připadal na den 15. 5. 2018 (úterý). Dovolání
obviněného podané prostřednictvím obhájce JUDr. Jaroslava Šidla však bylo
Okresnímu soudu Brno-venkov doručeno až dne 16. 5. 2018. Přestože písemné
vyhotovení dovolání obviněného je opatřeno datem 15. 5. 2018, bylo doručováno
prostřednictvím České pošty, přičemž obálka (č. l. 566) je opatřena razítkem s
datem 16. 5. 2018, kdy byla zásilka přijata k přepravě. Jednalo se tak o den
následující po dni uplynutí lhůty pro podání dovolání. Ve spise současně není
založen jakýkoli jiný doklad o tom, že by předmětné dovolání bylo současně
soudu doručováno jinou cestou, např. prostřednictvím datové schránky.
Vzhledem k těmto skutečnostem Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněného
bylo podáno až po uplynutí lhůty pro podání dovolání stanovené v § 265e odst. 1
tr. ř. a že tato lhůta nebyla zachována ani za použití ustanovení § 265e odst.
3 tr. ř. Navrácení zmeškané lhůty k podání dovolání přitom není podle § 265e
odst. 4 tr. ř. přípustné.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněnou
právnickou osobou uplatněných dovolacích důvodů.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo
nutno posoudit, zda obviněnou právnickou osobou vznesené námitky naplňují jí
uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h),
l) tr. ř.
Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., lze dovolání
podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného
prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) –
g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové
rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v
písm. a) – k). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První
alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí
řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a
odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené
zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení
mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) – k).
První alternativa ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. by měla své místo
pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného
přezkoumání řádného opravného prostředku obviněné. V trestní věci obviněné je
však naprosto zřejmé, že Krajský soud v Brně odvolání obviněné projednal a také
z podnětu tohoto odvolání rozhodl výše uvedeným rozsudkem. Uplatnění dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho první alternativě, proto
nepřichází v úvahu.
V úvahu tak přichází uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho druhé variantě,
tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů
dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.,
kdy obviněná poukazuje na dovolací důvody uvedené pod písm. g), h).
Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadila obviněná
námitku porušení zásady ne bis in idem, neboť byla znovu shledána vinnou a byl
jí uložen trest za jednání, za nějž již byla dříve potrestána v rámci
správních, resp. daňových řízení.
V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno
namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně
kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo
o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení
skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí
právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného
práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve
vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní
(srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03,
sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn
v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a
hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných
soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění
posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková
zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak
i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů.
Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající
skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před
soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě
korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např.
rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Námitka obviněné však s ohledem na v dovolání užitou argumentaci pod tento
dovolací důvod podřaditelná není. Obviněná namítá, že „rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci, když se soudy dostatečně nevypořádaly se
zásadou zákazu dvojího trestání“, tedy se nevypořádaly s procesní zásadou.
Porušení určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání,
nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně
stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a),
b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Obviněná výslovně nevznáší námitku, že trestí stíhání bylo nezákonné, neboť
byla již za své jednání odsouzena v rámci daňového řízení, což by odpovídalo
dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., jenž je dán v případě,
že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo
nepřípustné. Důvody, pro které je trestní stíhání nepřípustné, jsou pak uvedeny
v § 11 tr. ř., přičemž, pokud se obviněná dovolává porušení zásady „ne bis in
idem“, pak by se jednalo o ustanovení § 11 odst. 1 písm. m) tr. ř. (s účinností
od 1. 7. 2017).
I pokud by se však jednalo o řádně uplatněnou námitku, jednalo by se o námitku
neopodstatněnou.
Zásada „ne bis in idem“ v doslovném překladu znamená „ne dvakrát v téže věci“.
Jejím obsahem je právo nebýt souzen nebo trestán dvakrát za tentýž čin.
Podle § 11 odst. 1 písm. m) tr. ř. trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již
zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, stanoví-li tak vyhlášená
mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána.
Podle článku 10 Ústavy České republiky platí, že vyhlášené mezinárodní smlouvy,
k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána,
jsou součástí právního řádu; stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než
zákon, použije se mezinárodní smlouva. Ve smyslu článku 95 odst. 1 Ústavy České
republiky je soudce při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která
je součástí právního řádu.
Článek 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě má v českém překladu název „Právo
nebýt souzen nebo trestán dvakrát“. Český překlad tohoto článku uveřejněný ve
Sbírce zákonů zní: „Nikdo nemůže být stíhán nebo potrestán v trestním řízení
podléhajícím pravomoci téhož státu za trestný čin, za který již byl osvobozen
nebo odsouzen konečným rozsudkem podle zákona a trestního řádu tohoto státu“.
Zásadu „ne bis in idem“ ve smyslu Úmluvy je tedy namístě vztáhnout jak na činy
patřící podle českého právního řádu mezi trestné činy, tak i na činy spadající
mezi přestupky, a to ve všech kombinacích, které mezi nimi přicházejí v úvahu.
To vše pochopitelně platí za předpokladu, že první pravomocné rozhodnutí o
daném činu nebylo zrušeno v předepsaném řízení z podnětu mimořádného opravného
prostředku. Navíc, s ohledem na specifické pojetí činu podle Úmluvy, nelze
uvedené principy vztáhnout na všechny činy kvalifikované správními orgány
smluvních stran této úmluvy jako přestupky, nýbrž toliko na ty z nich, které
mají trestněprávní povahu (srov. rozhodnutí publikované pod č. T 736. v Souboru
trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, nakladatelství C. H. Beck, svazek
10/2004).
V projednávané věci nebyly ve vztahu k finančnímu úřadu na příslušný účet
správce daně odváděny sražené zálohy od měsíce 04/2012 (č. l. 12), a to až do
05/2012. Finančnímu úřadu pro Jihomoravský kraj, Územní pracoviště Brno-venkov
a Brno II, tak obviněná (spolu se spoluobviněným) neodvedla na dani z příjmu
fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků, stanovenou zákonem č.
592/1992 Sb., o daních z příjmu, částku v celkové výši 1.033.556 Kč. Ve vztahu
k Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR nebyly ze strany obviněných odváděny platby
za zaměstnance, představující pojistné na zdravotní pojištění od 02/2012 (č. l.
18), a to až do 05/2015. Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, regionální pobočka
Brno, pobočka pro Jihomoravský kraj a Kraj Vysočina, tak obžalovaní neodvedli
za zaměstnance pojistné na zdravotní pojištění stanovené zákonem č. 595/1992
Sb., o pojistném na Všeobecné zdravotní pojištění, částku v celkové výši
443.759 Kč. Ve vztahu k okresní správě sociálního zabezpečení nebyly ze strany
obviněných řádně odváděny platby – tedy srážky provedené z mezd zaměstnancům na
pojistné na sociální zabezpečení, a to za období od 04/2012 (č. l. 27) do
05/2015. Okresní správě sociálního zabezpečení Brno-venkov a Brno-město tak
obvinění neodvedli povinné platby, představující pojistné na sociální
pojištění, stanovené zákonem ČNR č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální
zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti v celkové výši 847.641
Kč. Dne 11. 11. 2009 byly vydány platební výměry s uloženou povinností uhradit
daňové penále.
Při posuzování otázky, zda se v případě sankce (penále) v daňovém řízení
uplatní zásada ne bis in idem ve vztahu k uplatnění trestní odpovědnosti za
přečin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné
platby podle § 241 tr. zákoníku, je třeba dostát rozboru tří základních
kritérií dovozovaných mj. judikaturou Evropského soudu pro lidská práva: 1)
trestní povaha obou sankcí, 2) totožnost skutku (podmínka idem) a 3) dvojí
řízení (podmínka bis).
Ve vztahu ke třetímu kritériu velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu v
rámci usnesení ze dne 4. 1. 2017, sp. zn. 15 Tdo 832/2016, připomenul, že
Úmluva z hlediska zásady ne bis in idem nezakazuje, aby řízení, v jejichž rámci
jsou ukládány tresty, byla rozdělena do různých fází a v jejich rámci pak byly
postupně nebo paralelně ukládány různé sankce za protiprávní jednání mající
trestněprávní povahu. Státy jsou podle rozsudku velkého senátu ESLP ve věci A a
B proti Norsku, č. 24130/11 a č. 29758/11 ze dne 15. 11. 2016 oprávněny k tomu,
aby v rámci svých právních systémů zvolily takové právní řešení, které bude
reagovat na protispolečenské chování prostřednictvím různých navzájem se
doplňujících řízení, která tvoří jeden koherentní celek za podmínky, že
dohromady nepředstavují pro dotčeného jednotlivce nadměrnou zátěž. Smyslem čl.
4 Protokolu č. 7 k Úmluvě je zabránit nespravedlivému dvojímu stíhání nebo
potrestání jednotlivce za stejné protiprávní jednání, což však neznamená, že
jsou v rozporu s Úmluvou právní systémy založené na možnosti vedení paralelních
řízení ve vztahu k jednomu protiprávnímu jednání různými orgány pro různé účely.
Lze konstatovat, že předmětná otázka byla judikatorně opakovaně řešena. Z
uvedeného usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu pak
vychází zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 8 Tdo
1069/2016 (publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č.
44/2017), v rámci něhož byla řešena mimo jiného i povaha „penále“ uloženého v
rámci daňového řízení. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že „při řešení překážky
věci rozhodnuté s účinky ne bis in idem s důsledkem zastavení trestního stíhání
podle § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. [od 1. 7. 2017 podle písm. m) tr. ř.] je u
trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné
povinné platby podle § 241 odst. 1 tr. zákoníku v případě neodvedení povinných
plateb na pojistné na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku
zaměstnanosti a pojistného na zdravotní pojištění při posuzování charakteru
penále uloženého za jejich neodvedení podle § 20 zákona č. 589/1992 Sb., o
pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti,
ve znění pozdějších předpisů, a podle § 18 zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném
na všeobecné zdravotní pojištění, ve znění pozdějších předpisů, nutné
zohlednit, že toto je srovnatelné s úrokem z prodlení, a proto nemá povahu
trestní sankce ve smyslu tzv. Engel kritérií (viz rozsudek Evropského soudu pro
lidská práva ve věci A a B proti Norsku ze dne 15. 11. 2016, stížnost č.
24130/11 a č. 29758/11, a usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího
soudu ze dne 4. 1. 2017, sp. zn. 15 Tdo 832/2016, publikované pod č. 15/2017
Sb. rozh. tr.)“.
Obviněná dále uplatnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. s
tím, že jí byl uložen trest zákazu činnosti v rozporu se zákazem reformationis
in peius.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. může být naplněn ve dvou
alternativách, spočívajících v tom, že obviněnému byl uložen takový druh
trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo
trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný
uznán vinným.
Druhem trestu, který zákon nepřipouští se rozumí případy, v nichž byl
obviněnému uložen některý ze zákonem uvedených druhů trestů, vymezených v § 52
tr. zákoníku, ale bez splnění podmínek, které zákon předpokládá – tzn. jedná se
o případy, kdy konkrétnímu pachateli za konkrétní trestný čin není možné uložit
některý druh trestu s ohledem na jeho zvláštní zákonné podmínky. Uložení trestu
mimo zákonem stanovenou sazbu se týká jen těch druhů trestů, které mají trestní
sazbu vymezenou trestním zákonem. Trest je uložen mimo zákonnou sazbu jak při
nedůvodném překročení horní hranice trestní sazby, tak i nezákonným prolomením
její dolní hranice.
Z argumentace uplatněné v podaném dovolání vyplývá, že obviněná právnická osoba
spatřuje naplnění uvedeného dovolacího důvodu ve skutečnosti, že nebyly splněny
podmínky pro aplikaci ustanovení § 20 odst. 1 zákona č. 418/2011 Sb., a § 73
odst. 1 tr. zákoníku, tedy uložení trestu zákazu činnosti, neboť se jedná o
trest likvidační povahy a zcela nepřiměřený původně nalézacím soudem uloženému
peněžitému trestu podle § 18 odst. 1 zákona č. 418/2011 Sb. a § 68 odst. 1 tr.
zákoníku ve výměře 40 denních sazeb o 1.000 Kč.
Námitka obviněné je pod jí uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm.
h) tr. ř. podřaditelná.
Stran trestní odpovědnosti podle § 8 zákona č. 418/2011 Sb. lze uvést, že
obviněný S. S. byl jednatelem obviněné právnické osoby a byl oprávněn za ní
jednat. Dopustil se přitom jednání, majícího znaky trestného činu, u nějž ve
smyslu § 7 zákona č. 418/2011 Sb. přichází do úvahy trestní odpovědnost
právnických osob. Obviněný S. S. jednal jménem této právnické osoby, v jejím
zájmu, kdy tato právnická osoba měla mít z trestné činnosti prospěch a lze tedy
uzavřít, že se jednalo o trestnou činnost, jež lze obviněné právnické osobě
přičíst ve smyslu § 8 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti
právnických osob.
Podle § 20 odst. 1 zákona č. 418/2011 Sb. může soud uložit právnické osobě
trest zákazu činnosti na jeden rok až dvacet let, byl-li trestný čin spáchán v
souvislosti s touto činností.
Trest zákazu činnosti patří k těm druhům trestu, které mají přímo zabránit
právnické osobě v dalším páchání trestné činnosti. Jeho smyslem je dočasně
vyřadit právnickou osobu z možnosti vykonávat určité činnosti, k nimž je zapotřebí
zvláštního povolení či oprávnění nebo jejichž výkon upravují zvláštní předpisy.
Jde tedy o zamezení toho, aby právnická osoba mohla vykonávat tyto zvláštní
aktivity, k nimž se vyžaduje určitá morální a odborná způsobilost a které
využila nebo zneužila ke spáchání trestného činu, anebo trestným činem vyvolala
vážné pochybnosti o své způsobilosti k výkonu těchto činností.
V souvislosti s již poměrně rozvinutým podnikáním v různých oborech a odvětvích
má zvláštní význam možnost ukládání trestu zákazu činnosti právě těm právnickým
osobám, které jsou podnikateli, zejména obchodním společnostem a družstvům, a
tím nabývá na významu i citelnost postihu tímto druhem trestu, protože jeho
uložení může znamenat ukončení dosavadních podnikatelských aktivit a výdělečné
činnosti konkrétní právnické osoby, což by někdy mohlo být srovnatelné se
zrušením odsouzené právnické osoby (srovnej Šámal, P. a kol.: Trestní
odpovědnost právnických osob. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s.
398–399).
V projednávané věci byl obviněné právnické osobě rozsudkem nalézacího soudu
uložen peněžitý trest podle § 18 odst. 1 zákona č. 418/2011 Sb. a § 68 odst. 1
tr. zákoníku ve výměře 40 denních sazeb o 1.000 Kč, tj. v celkové výši 40.000
Kč. Odvolací soud následně uložený trest zrušil a znovu rozhodl tak, že
obviněné uložil trest zákazu činnosti podle § 20 odst. 1 zákona č. 418/2011 Sb.
a § 73 odst. 1 tr. zákoníku, spočívající v zákazu hornické činnosti v rozsahu
podle § 2 písm. b), c), d) zákona č. 61/1988 Sb., o činnosti prováděné
hornickým způsobem v rozsahu podle § 3 zákona č. 61/1988 Sb., výroby
cementového zboží, silniční motorové dopravy a obchodní živnosti – nákupu zboží
za účelem dalšího prodeje, a to na dobu 5 let.
Zákon v ustanovení § 259 odst. 4 část věty před středníkem tr. ř. stanoví, že v
neprospěch obviněného může odvolací soud změnit napadený rozsudek jen na
podkladě odvolání státního zástupce, jež bylo podáno v neprospěch obviněného.
Tím je současně vyjádřen zákaz reformationis in peius, tj. zákaz změnit
napadený rozsudek soudu prvního stupně v neprospěch obviněného, pokud odvolací
soud nerozhoduje z podnětu odvolání státního zástupce podaného v neprospěch
obviněného.
Za změnu rozhodnutí v neprospěch obviněného nutno považovat jakoukoli změnu a v
kterémkoli výroku, pokud z podnětu opravného prostředku podaného ve prospěch
obviněného zhoršuje postavení obžalovaného a přímo se ho dotýká, bez ohledu na
to, o které otázce z těch, o nichž se v trestním řízení rozhoduje, bylo v daném
případě rozhodováno (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tz 57/98,
publikován pod č. 22/1999 Sb. rozh. tr.). V posuzované věci odvolací soud
rozhodoval výlučně z podnětu odvolání obviněného, proto nemohlo v žádném směru
dojít k rozhodnutí v jeho neprospěch.
Otázku, zda nově uložený trest zákazu činnosti není přísnější než rozsudkem
soudu prvního stupně dříve uložený peněžitý trest, a nezhoršuje tak postavení
obviněného vzhledem k původně uloženému trestu, je nutno řešit v konkrétním
případě po zhodnocení uložených trestů z hlediska jejich druhu a výměry a při
zachování zásad platných pro ukládání trestů (§ 39 tr. zákoníku). Zejména je
pak třeba mít na paměti, že české trestní právo vychází z principu
individualizace trestu, tedy je třeba v každé konkrétní věci vyčerpat všechny v
úvahu přicházející alternativy.
V obecné rovině zcela jistě nelze vnímat jako postavení obviněného nezhoršující
uložení trestu zákazu činnosti oproti peněžitému trestu ve výši 40.000 Kč,
zejména pak ve vztahu k právnické osobě podnikající v cementářském odvětví.
Takový trest by jistě byl pro společnost, jak uvedla obviněná, likvidační.
Zákazem činnosti, která byla jediným zdrojem příjmů společnosti, by došlo k
jejímu faktickému zániku, neboť by nebyla schopna nadále podnikat. To by mělo
nejen ekonomický dopad, ale taktéž dopad personální, a činnost společnosti by
byla nadále zcela znemožněna.
Odvolací soud svůj postup odůvodnil tím, že původně uložený peněžitý trest byl
s ohledem na situaci, ve které se právnická osoba nacházela, neúčelný, neboť „v
rámci insolvence v zásadě již došlo ke zpeněžení provozu a dalším zpeněžitelným
majetkem obžalovaná právnická osoba nedisponuje. S ohledem na tyto námitky pak
dospěl k závěru, že je namístě změnit napadený rozsudek toliko ohledně
právnické osoby, a to ve výroku o trestu tak, že místo trestu peněžitého bude
uložen trest zákazu činnosti“ (str. 5 až 6 napadeného rozsudku). Byť by takový
postup v obecné rovině byl, jak uvedeno výše, porušením zákazu reformace, je
třeba s ohledem na individualizaci trestu zhodnotit reálnou situaci obviněné
právnické osoby.
Citelnost trestu zákazu činnosti je u jednotlivých právnických osob velmi různá
především podle toho, jaké druhy činnosti vykonává trestně odpovědná právnická
osoba a v jakém rozsahu tak činí, jaký druh činnosti a v jakém rozsahu jí byl
tímto trestem zakázán, jaké jsou majetkové, personální a další poměry právnické
osoby, její ekonomická síla atd. (srovnej Šámal, P. a kol.: Trestní odpovědnost
právnických osob. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 398–400).
Obviněná právnická osoba byla od roku 2010 v nestabilním postavení, kdy se její
jednatel, obviněný S. S., tuto snažil prodat, což se však nezdařilo. Společnost
nevykazovala zisk, což v důsledku vedlo k insolvenčnímu řízení, konkurzu a
zpeněžení majetkové podstaty obviněné. Nejednalo se tak o společnost, která by
byla podnikatelsky aktivní, tedy společnost, které by se trest zákazu činnosti
reálně dotkl. Jak uvedl státní zástupce, jedná se o hypotetickou hrozbu, zásah
do podnikatelské sféry obviněné. I sama dovolatelka v rámci uplatněné námitky
uvádí, že by se jednalo o trest likvidační povahy „v případě obnovení
činnosti“, tedy sama si je vědoma skutečnosti, že žádnu podnikatelskou činnost
nevyvíjí. Citelnost trestu zákazu činnosti je zde tedy zcela minimální. S
ohledem na ekonomickou situaci obviněné je pak původně uložený peněžitý trest
trestem citelnějším. Nejvyšší soud se současně ztotožňuje se závěrem odvolacího
soudu, že s ohledem na ekonomickou situaci obviněné byl původně uložený
peněžitý trest trestem neúčelným.
Nejvyšší soud tak námitce obviněné nepřisvědčil.
IV.
Podle § 265i odst. 1 písm. c) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li
podáno opožděně, osobou neoprávněnou, osobou, která ho znovu podala, když ho
předtím výslovně vzala zpět. Poněvadž Nejvyšší soud ve věci obviněného S. S.
dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno opožděně, rozhodl v souladu s § 265i
odst. 1 písm. c) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně
přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o
dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr.
ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona
dovolání obviněné právnické osoby Lom Skalka, s. r. o., odmítl.
Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném
zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 3. 10. 2018
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu