3 Tdo 88/2025-246
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 2. 2025 o dovolání, které podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného M. K. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 10. 2024, č. j. 11 To 322/2024-221, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 1 T 32/2024, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání nejvyššího státního zástupce odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové (dále jen „okresní soud“) ze dne 2. 9. 2024, č. j. 1 T 32/2024-204, byl obviněný M. K. (dále také jen „obviněný“) uznán vinným zločinem týrání zvířat podle § 302 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku na skutkovém základě, že (převzato z výroku rozsudku okresního soudu) „dne 3. 6. 2022 v přesně nezjištěném čase v Hradci Králové, v útulku pro opuštěná zvířata v ul. XY, který provozovala příspěvková organizace Technické služby Hradec Králové, jako zaměstnanec po příjmu dvou malých koťat ve stáří asi tří měsíců, tato hodil hodem velké intenzity o betonovou zem, čímž jim postupně způsobil zhmoždění měkkých tkání těl vyvolávající silnou bolest, v důsledku čehož bezprostředně poté obě koťata uhynula“. Za to byl obviněný podle § 302 odst. 3 tr. zákoníku, za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody na 1 rok, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v délce 1 roku. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu práce se zvířaty na dobu 3 let.
2. K odvolání obviněného Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 22. 10. 2024, č. j. 11 To 322/2024-221, rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e) tr. ř. zrušil v celém rozsahu a podle § 257 odst. 1 písm. b) tr. ř., za použití § 222 odst. 2 tr. ř. sám nově rozhodl tak, že předmětnou trestní věc obviněného stíhaného pro skutek, v němž obžaloba spatřovala zločin týrání zvířat podle § 302 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, postoupil Magistrátu města Hradec Králové, odboru životního prostředí, s tím, že nejde o trestný čin, avšak žalovaný skutek by mohl být posouzen jako přestupek podle § 27 odst. 1 písm. d) zákona č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání.
II. Dovolání a vyjádření k němu
3. Na shora citované rozhodnutí soudu druhého stupně zareagoval dovoláním nejvyšší státní zástupce, který jej podal v neprospěch obviněného s odkazem na důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. f), h) tr. ř.
4. V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku nejprve zrekapituloval genezi dosavadního meritorního rozhodování soudů nižších stupňů a zaměřil se zejména na zopakování argumentů, jimiž krajský soud odůvodnil svůj postup podle § 222 odst. 2 tr. ř. S jeho právními závěry přitom vyslovil nesouhlas, označil je za vadné a v návaznosti na to vyjádřil přesvědčení, že pro postoupení věci jinému orgánu (v daném případě k projednání přestupku) nebyly splněny zákonné podmínky. Konkrétně namítl, že stav, ve kterém se koťata ocitla po činu obviněného, fakticky měl povahu týrání. K tomu odkázal na vybranou komentářovou literaturu k trestnímu zákoníku a zejména na závěry vyslovené v usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 1. 1999, sp. zn. 4 To 597/98 (publikovaném pod č. 6/2002 Sb. Rozh. tr.), podle nichž je „utýráním“ zvířete každé jeho usmrcení způsobem, který mu působí nepřiměřenou bolest, nebo usmrcení, jemuž předchází vystavení zvířete bolestem či šokujícím prožitkům, a to i trvajícím po kratší dobu, pokud toto vystavení bylo mimořádně intenzivní. Dovolatel připomněl, že právní věta zmíněného judikátu naplnění znaku „utýrá zvíře“ adresně spojila s jednáním pachatele, který vyhodil psa z okna ve velké výšce. Krajský soud v Brně zde mimo jiné označil za nerozhodné, že pes podlehl zraněním bezprostředně poté, co dopadl na zem, přičemž konstatoval, že pokud byl vyhozen z velké výšky, musel cítit nepřiměřenou bolest při dopadu na zem, neboť utrpěl smrtelná zranění. Zároveň akcentoval, že pachatel psovi způsobil značné utrpení předcházející smrti tím, že ho jako zvíře, které nebylo schopno pád zadržet, vystavil stresu a hrůze z blížícího se dopadu na zem.
5. Daná obecná výkladová východiska lze přitom podle dovolatele beze zbytku aplikovat i na nyní řešený případ, neboť obviněný M. K. koťata usmrtil obdobným způsobem, a to silným hodem na betonovou podlahu z výšky cca 150 cm, jak vyplynulo zejména z výslechu svědka J. T. v hlavním líčení. Zároveň podle něj neobstojí ani argument krajského soudu o krátkodobosti týrání obou kočičích mláďat, jestliže jmenovaný svědek potvrdil, že se po dopadu na zem ještě po nějakou dobu hýbala, resp. u nich docházelo k „jakýmsi záškubům“, a že obviněný byl zároveň k jejich osudu lhostejný, když se ani hned nepřesvědčil, zda jsou podle prokazatelných příznaků mrtvá.
6. Jestliže odvolací soud vycházel z toho, že koťata byla před usmrcením v neutěšeném zdravotním stavu spojeném s utrpením, nejvyšší státní zástupce k tomu poukázal na ustanovení § 5 odst. 2 zákona č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon na ochranu zvířat proti týrání“), které vypočítává zákonné důvody k usmrcení zvířete, mezi nimiž uvádí mimo jiné i slabost, nevyléčitelnou nemoc, těžké poranění, genetickou nebo vrozenou vadu, celkové vyčerpání nebo stáří zvířete, jsou-li pro další přežívání spojeny s trvalým utrpením. Dále zmínil ustanovení § 5 odst. 3 téhož zákona, podle kterého smí utracení zvířete provádět pouze veterinární lékař nebo zletilá osoba pod jeho odborným dohledem. A konečně zdůraznil i ustanovení § 5 odst. 5 téhož zákona, v němž jsou vyjmenovány zakázané způsoby usmrcování zvířat, mezi které spadají mj. i ubití, ubodání nebo jiné metody, které zvířeti působí nepřiměřenou bolest nebo utrpení. Z této právní úpravy „zákonem kontrolovaného“ usmrcení zvířat pak dovodil, že zákonodárce, který v poslední době naopak zostřil trestní represi na úseku ochrany zvířat před týráním, zcela jistě nezamýšlel ponechat vyhodnocení zdravotního stavu zvířete jako vážného a spojeného s trvalým utrpením na laikovi, kterého by zároveň vybavil pravomocí zvíře usmrtit jakýmkoli způsobem podle jeho volného uvážení. Pro posouzení trestní odpovědnosti obviněného tak nemá podle dovolatele žádnou relevanci ani skutečnost, že smluvní veterinární lékařka byla v danou chvíli nedosažitelná. Obviněný jako dlouholetý zaměstnanec útulku, dokonce v pozici zástupce vedoucího, totiž určitě měl povědomí o možnostech poskytnutí adekvátní veterinární péče na jiných místech a zároveň se nenacházel v oblasti, kde by taková péče nebyla dostupná.
7. V závěrečné pasáži dovolání nejvyšší státní zástupce shrnul, že jednání obviněného naplnilo veškeré formální znaky skutkové podstaty zločinu podle § 302 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. Současně z pohledu ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku vyjádřil přesvědčení, že předmětné jednání nebylo provázeno natolik výjimečnými okolnostmi, aby jeho společenská škodlivost nedosáhla ani té nejnižší úrovně běžně se vyskytujících případů daného trestného činu.
8. Z výše rekapitulovaných důvodů proto navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř., podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 10. 2024, č. j. 11 To 322/2024-221, i všechna další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. odvolacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání vyjádřil s poukazem na § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. i pro případ vydání jiného než navrženého rozhodnutí.
9. Obviněný M. K. se k dovolání vyjádřil prostřednictvím svého obhájce JUDr. Tomáše Skoumala. Připomněl, že s koťaty přišel do styku ve chvíli, kdy umírala, nesmírně při tom trpěla a veterinář nebyl k dosažení. Trvá na tom, že způsob, jaký zvolil k jejich usmrcení, byl bezpochyby humánnější a ke zvířatům ohleduplnější, než kdyby musela pomalu a v bolestech odcházet při čekání na příjezd veterináře. Šlo o čistý akt milosrdenství. I kdyby formálně naplnil znaky trestného činu, stěží si lze představit okolnosti, které by více odůvodňovaly závěr o absenci jeho společenské škodlivosti a volaly po aplikaci zásady subsidiarity trestní represe. V uvedené souvislosti podotkl, že orgány státního zastupitelství ani v přípravném řízení ani v řízení před soudy vůbec nebraly v úvahu specifické okolnosti tohoto činu, jeho letité zkušenosti s prací se zvířaty, způsob usmrcení, který vedl k okamžitému skonu obou koťat, pohnutku jeho jednání a absenci úmyslného zavinění. Dále odmítl tezi dovolatele, že stav, v němž se koťata po dopadu na podlahu ocitla, měl právně vzato povahu týrání. Zdůraznil, že závěr o tom, zda zvíře v okamžiku usmrcení trpělo nepřiměřenou či nějakou mimořádně intenzivní bolestí, není závěrem právním, ale skutkovým, přičemž si lze jistě představit, že v jednom případě by zvíře takovými bolestmi trpělo a v jiném ne. V nynější trestní věci krajský soud na základě provedených důkazů uzavřel, že koťata v okamžiku usmrcení podobnému utrpení vystavena nebyla. Hodnocení důkazů je přitom doménou soudu a žádná komentářová literatura mu nemůže přikazovat, jak má při takovém hodnocení v konkrétním případě postupovat. Navíc je to spíše dovolatel, kdo obsah jednotlivých důkazů interpretuje chybně. Opomíjí například, že v hlavním líčení dne 15. 5. 2024 bylo stranami řízení prohlášeno za nesporné právě to, že koťata byla mrtvá ihned po dopadu na zem. O tom, že jejich smrt nastala okamžitě, se obviněný navíc sám ujistil, jak vyplynulo z jeho vlastní výpovědi. Zároveň je podstatné, že námitky dovolatele směřující proti těmto skutkovým zjištěním, resp. pouze proti hodnocení důkazů odvolacím soudem, ani v teoretické rovině nemohou být relevantním předmětem dovolacího přezkumu.
10. Na závěr obviněný vyjádřil názor, že pokud by Nejvyšší soud akceptoval argumentaci nejvyššího státního zástupce, pak by svým rozhodnutím do budoucna zamezil tomu, aby se lidé chovali ke zvířatům ohleduplně, laskavě a podle zásad zdravého rozumu. Nastolil by praxi, kdy by se ke zvířatům přistupovalo ryze formalisticky, necitlivě a ve svém důsledku k jejich škodě. I proto obviněný navrhl, aby bylo dovolání odmítnuto jako zjevně neopodstatněné nebo zamítnuto jako nedůvodné. Současně projevil souhlas s jeho projednáním v neveřejném zasedání.
III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
11. Dovolací soud nejprve ověřil splnění nezbytných procesních předpokladů pro projednání předloženého opravného prostředku. Zjistil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. a) tr. ř., v zákonné dvouměsíční lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a že současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost se odvíjí od ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. ř., neboť směřuje proti pravomocnému usnesení soudu druhého stupně ve věci samé o postoupení věci jinému orgánu.
12. Protože dovolání je specifickým a poměrně přísně formalizovaným mimořádným opravným prostředkem, jehož prostřednictvím lze vytýkat pouze takové vady konkrétního trestního řízení či vlastního meritorního rozhodnutí soudu, které jsou vyjmenovány v taxativním výčtu § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí zkoumat, zda nejvyšším státním zástupcem vznesené námitky obsahově vyhovují jím deklarovaným dovolacím důvodům. Ty totiž nemohou být uplatněny jen formálně, ale je třeba, aby jim svým obsahem vždy odpovídala i vlastní argumentace dovolatele.
13. Podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. lze dovolání podat tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání nebo o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
IV. Důvodnost dovolání
14. Dříve, než Nejvyšší soud přistoupí k vlastnímu posouzení námitek dovolatele, předesílá, že meritorní rozhodnutí obou soudů nižších stupňů v posuzované trestní věci obecně hodnotí jako značně podprůměrná, a to pokud jde o rozsah a obsahovou kvalitu jejich odůvodnění. Jestliže nejvyšší státní zástupce mimo jiné označil zdůvodnění postupu krajského soudu podle § 257 odst. 1 písm. b) tr. ř., za použití § 222 odst. 2 tr. ř. za „poměrně úsporné“, formuloval svou kritickou poznámku ještě velmi shovívavě.
Podle názoru dovolacího senátu napadené usnesení balancuje na samé hranici přezkoumatelnosti, a to nejméně potud, že v něm prakticky absentují jakékoli vlastní právní úvahy, na jejichž podkladě krajský soud posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona (míněno trestního zákoníku a případně jiných hmotněprávních předpisů), jak mu ukládal § 134 odst. 2 tr. ř. Ty nahradil prostým odkazem na odvolací námitky obhajoby, jimž podle svých slov „v zásadě přisvědčil“, a poté paušálně uzavřel, že za stíhaný skutek nelze dovodit trestní odpovědnost obviněného, „avšak s ohledem na to, jakým způsobem má docházet k usmrcení zvířat, přichází v úvahu posouzení jeho jednání jako přestupek podle § 27 odst. 1 písm. d) zákona o ochraně zvířat proti týrání, spočívající v neoprávněném usmrcení dvou koťat…“.
I posledně uvedený právní závěr přitom „podpořil“ poukazem na rozhodnutí policejního orgánu, který původně podle § 159a odst. 1 tr. ř. věc odložil s odůvodněním, že se může jednat o již zmíněný přestupek. Přestože tedy krajský soud nijak nešetřil s (jinak oprávněnou) kritikou nepřesvědčivého odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, sám se do hlubší analýzy skutkových zjištění a rozboru hmotněprávních aspektů deliktního jednání obviněného vůbec nepustil a k jeho právnímu posouzení přistoupil zcela povrchně.
Z jím použitého slovního spojení „v zásadě přisvědčil odvolacím námitkám“ nelze s jistotou určit ani to, zda tím mínil všechny nebo jen vybrané argumenty obhajoby, jimiž byl odůvodněn řádný opravný prostředek, resp. kterým z nich přiznal opodstatnění zcela, kterým částečně a kterým případně vůbec. Jestliže však akceptoval např. i její tvrzení, že obviněnému nebyl prokázán „úmysl koťata týrat“ a dopustil se pouze jejich „nedovoleného usmrcení“, a tento narativ následně bez dalšího povýšil na svůj vlastní právní názor, pak šlo o názor věcně nesprávný a řešenou problematiku hrubě zjednodušující.
15. Soudu druhého stupně je v tomto ohledu třeba konkrétně vytknout, že se především vůbec nezabýval tím, co vlastně spadá pod pojem „týrání“ ve smyslu § 302 odst. 1 tr. zákoníku, čím je tento formální znak skutkové podstaty žalovaného trestného činu vlastně naplněn. Je evidentní, že odpověď na tuto otázku nehledal ani v konkrétních právních předpisech ani v ustálené soudní judikatuře. Pokud by před svým rozhodnutím postupoval obecně žádoucím způsobem, tj. seznámil se s vymezením daného pojmu alespoň v zákoně na ochranu zvířat proti týrání a nejméně i s právním stanoviskem obsaženým v již jednou zmíněném usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18.
1. 1999, sp. zn. 4 To 597/98, a ty pak konfrontoval se zjištěným skutkovým stavem, pak by musel stejně jako dovolatel nutně dojít k závěru, že ve své podstatě surové provedení usmrcení koťat obviněným charakter týrání objektivně mělo. To samozřejmě za předpokladu, že by neignoroval podstatné skutkové zjištění, podle nějž koťata neuhynula po prudkém hodu na betonovou podlahu okamžitě (jak obviněný účelově a nepravdivě tvrdil v odvolání a jak opakuje i ve svém vyjádření k dovolání nejvyššího státního zástupce), ale obě se podle výpovědi svědka J.
T. ještě několik vteřin (cca 10 až 20) hýbala, resp. sebou škubala, zjevně s čerstvě utrpěnými vážnými a výrazně bolestivými zraněními (k tomu viz odborné vyjádření orgánu veterinární správy na č. l. 135 a násl. procesního spisu). V tomto ohledu je třeba odmítnout tvrzení krajského soudu v bodě 4. odůvodnění jeho usnesení, že okamžitá smrt zvířat byla procesními stranami prohlášena za nespornou skutečnost. Jde o údaj, který vychází z jazykově nepřesné a realitě odporující interpretace prohlášení státního zástupce před okresním soudem v úvodu hlavního líčení (viz protokol na č. l.
176 verte procesního spisu), která se ovšem do výsledných skutkových zjištění později nijak nepromítla. Z odůvodnění odsuzujícího rozsudku je naopak zřejmé, že soud prvního stupně při právním posouzení skutku neuvažoval tak, že koťata zemřela ihned po (při) dopadu na zem a zjednodušeně řečeno ani „nestihla pocítit nějakou bolest“, ale že naopak zohlednil výpověď očitého svědka, podle níž k jejich definitivnímu skonu došlo až s určitým časovým odstupem, byť se jednalo o prodlevu v řádu několika sekund.
16. Pokud jde o právní posouzení subjektivní stránky stíhaného trestného činu (pakliže s přihlédnutím k odůvodnění napadeného usnesení vůbec lze hovořit o „posouzení“ v pravém významu tohoto slova), působí stručná argumentace krajského soudu dojmem, že pohnutka pachatele je totéž co jeho úmysl, a že trestný čin týrání zvířat podle § 302 tr. zákoníku lze spáchat de facto pouze v úmyslu přímém podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kdy pachatel chce týrat (a případně utýrat k smrti) zvíře tím, že mu vědomě působí vážná až devastující zranění provázená palčivou bolestí, nebo je vystavuje intenzivním stresujícím prožitkům, a takto si počíná výhradně se záměrem zvíře fyzicky nebo psychicky trýznit, ať už pro vlastní potěšení nebo z jiného podobně zavrženíhodného důvodu. Jinak si nelze vysvětlit, proč krajský soud odmítl věcně správný závěr okresního soudu, že obviněný se trestného činu týrání zvířat dopustil v úmyslu nepřímém podle § 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku, a jeho jednání sám bez dalšího „ponížil“ na přestupek spočívající „v neoprávněném usmrcení dvou koťat“.
17. Dovolací senát k tomu podotýká, že podstata řešeného problému od počátku netkvěla v tom, že obviněný nebyl osobou, která je ze zákona povolána k utracení zvířete, ani v tom, že koťata usmrtil bezdůvodně, jak předpokládá ustanovení § 27 odst. 1 písm. d) zákona na ochranu zvířat proti týrání, na něž odvolací soud nadbytečně a současně chybně odkázal přímo ve výroku napadeného usnesení. Pro určení formy jeho zavinění bylo rozhodující, zda jako dostatečně intelektově vybavený dospělý člověk, navíc s letitými zkušenostmi v péči o zvířata, zvolil k usmrcení umírajících kočičích mláďat takový postup, o němž se mohl důvodně domnívat, že povede k jejich okamžité a bezbolestné smrti, nebo naopak věděl, že takový ideální scénář nutně nastat nemusí a že koťatům může před jejich definitivním skonem způsobit další, třeba i po krátkou dobu trvající trýzeň, a s touto eventualitou byl zároveň srozuměn. Tuto otázku vyřešil věcně správně okresní soud. Jestliže s ohledem na obsah provedeného dokazování uzavřel, že obviněný svým jednáním naplnil formální znaky žalovaného trestného činu, a to včetně jeho subjektivní stránky, nebylo namístě takovému právnímu posouzení cokoli vytýkat.
18. V průběhu řízení tolikrát akcentovaná pohnutka, která obviněného vedla k vytýkanému jednání (chtěl koťatům zkrátit jejich objektivně zjištěné utrpení), měla svůj nesporný význam pouze při hodnocení míry společenské škodlivosti jeho činu a pro úvahy o možnosti aplikace zásady subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku.
19. Právě k tomuto posouzení přitom směřovala i kruciální, resp. fakticky jediná jasně formulovaná, námitka nejvyššího státního zástupce, jíž zároveň vymezil rozsah budoucího dovolacího přezkumu (viz § 265i odst. 3 tr. ř.). Zásadní finální skutková zjištění soudů (včetně toho, že koťata v době, kdy je obviněný převzal, silně trpěla a nebyla reálná šance na jejich záchranu) nejvyšší státní zástupce ve svém dovolání nezpochybnil, čemuž odpovídá i to, že neuplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
20. Výše rekapitulované vady napadeného usnesení Nejvyšší soud zmínil toliko nad rámec své přezkumné povinnosti tak, aby dal zřetelně najevo, že rozhodnutí odvolacího soudu ani zdaleka nepovažuje za perfektní. Současně se však neztotožnil ani s názorem dovolatele, že okolnosti protiprávního jednání obviněného nebyly do té míry nestandardní, aby stíhaný skutek vyčleňovaly z rámce běžně se vyskytujících případů daného trestného činu pro jeho výjimečně nízkou společenskou škodlivost. Na posuzovanou věc tedy Nejvyšší soud nahlíží tak, že trestní řízení dospělo k poměrně neobvyklému až kurióznímu rozuzlení, kdy krajský soud i přes zásadní nedostatky a pochybení při výkladu skutkových zjištění a jejich následném právním posouzení nakonec dospěl k rozhodnutí, které je ve výsledku akceptovatelné. Tedy alespoň potud, že skutek obviněného měl spíše charakter přestupku než trestného činu.
21. Dovolací senát při hodnocení jeho společenské škodlivosti, a tudíž i opodstatněnosti souvztažné námitky nejvyššího státního zástupce, vzal v úvahu, že dotčený útulek převzal dne 3. 6. 2022 od strážníků městské policie obě chemikáliemi poleptaná, dusící se a pohybu téměř neschopná koťata v takovém zdravotním stavu, že vyhlídky na jejich záchranu a na další plnohodnotný život byly prakticky nulové. Při respektu k zásadě in dubio pro reo zároveň nemíní zpochybňovat, že obviněný k jejich usmrcení zákonem reprobovaným způsobem přistoupil ve snaze zkrátit jejich utrpení, a navíc až poté, co se jeho nadřízená marně pokoušela telefonicky spojit s nasmlouvanou veterinární lékařkou tak, aby se zajistilo jejich eventuální utracení legálním a „humánním“ způsobem v přijatelném časovém horizontu. Už proto je nutno odmítnout názor dovolatele, že na takové jednání je nutno nahlížet podobnou optikou jako na počínání pachatele, který vyhodil z okna bytu situovaného vysoko nad zemí zdravého a plně orientovaného psa, který v bolestech pošel právě a jen na následky pádu z velké výšky, a během letu dolů byl navíc vystaven děsivému prožitku, jestliže nemohl blížící se fatální dopad na ulici žádným způsobem odvrátit. Pominout pak nelze ani to, že obviněný se záslužné práci spočívající v péči o bezprizorní zvířata věnoval mnoho let bez dalších obdobných excesů, do té doby žil řádným životem, nikdy předtím nebyl trestně stíhán ani projednáván pro přestupek, před trestními soudy stanul poprvé až ve svých 58 letech, ke spáchání skutku se doznal a z hlediska zavinění jednal v úmyslu nepřímém. Za daných okolností tudíž nebylo principiálně chybou, že odvolací soud rozhodl podle § 257 odst. 1 písm. b) tr. ř. a za použití § 222 odst. 2 tr. ř. řešenou věc postoupil orgánu příslušnému k projednání možného přestupku na úseku ochrany zvířat proti týrání.
22. Jinou kapitolou je, že jmenovaný soud přímo ve výroku usnesení nadbytečně a nadto nesprávně uvažovaný přestupek „kvalifikoval“ podle § 27 odst. 1 písm. d) zákona na ochranu zvířat proti týrání, který však postihuje usmrcení zvířete, aniž byl dán některý z důvodů vyjmenovaných v § 5 odst. 2. Takové posouzení však vylučuje skutkové zjištění, že koťata fakticky umírala v důsledku nevratného poškození zdraví a při tom trpěla. V úvahu zároveň nepřichází ani kvalifikace podle § 27 odst. 1 písm. e) téhož zákona, protože protiprávnost jednání obviněného nespočívala „jen“ v tom, že usmrcení koťat neponechal na veterinárním lékaři a bez předchozí konzultace s ním se tohoto úkolu zhostil sám. Posledně citované ustanovení navíc předpokládá, že zvíře je při svévolném postupu laika usmrceno veterinárními prostředky, mezi něž prudké mrštění o betonovou podlahu bez záruky, že zvíře po dopadu „ve vteřině“ uhyne, nepochybně zařadit nelze. Vzhledem k tomu, co bylo rozvedeno výše, tak mohlo jednání obviněného M. K. naplnit spíše skutkovou podstatu přestupku podle § 27 odst. 1 písm. b) zákona na ochranu zvířat proti týrání, a to s přihlédnutím k ustanovení § 4 odst. 1 písm. p) téhož předpisu.
23. Podstatným každopádně je, že v dovolatelem namítaném směru usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 10. 2024, č. j. 11 To 322/2024-221, žádnými vadami zakládajícími deklarované důvody podle § 265b odst. 1 písm. f) a h) tr. ř. netrpí.
V. Způsob rozhodnutí
24. Nejvyšší soud proto předložené dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Své rozhodnutí vyhlásil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání a stručně je odůvodnil podle požadavku zakotveného zákonodárcem v § 265i odst. 2 tr. ř.
25. Závěrem pak ještě považuje za vhodné zdůraznit, že tímto svým usnesením v žádném případě neapeluje na orgány činné v trestním řízení, aby závažné případy neodborných, surových a bolestivých způsobů utrácení zraněných či nemocných zvířat osobami bez příslušného vzdělání v budoucnu posuzovaly se zvýšenou benevolencí. Takový obecný trend prosazovat absolutně nehodlá. V tomto konkrétním případě pouze zohlednil významná specifika jednání obviněného M. K., při jejichž existenci by podle jeho názoru eventuální uplatnění trestněprávní represe odporovalo pojetí trestního práva jako prostředku ultima ratio.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 18. 2. 2025
JUDr. Petr Šabata předseda senátu
Vypracoval: JUDr. Ondřej Círek