3 Tdo 886/2025-678
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. 12. 2025 o dovolání nejvyšší státní zástupkyně podaném v neprospěch obviněných Jiřího Seidla, Pavla Pupse, a právnické osoby METAL-WIN SE, IČ 24314854, se sídlem Klimentská 1746/52, Praha, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 12. 2024, č. j. 6 To 177/2024-622, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 4 T 38/2020, takto:
I. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání nejvyšší státní zástupkyně podané v neprospěch obviněných Jiřího Seidla a Pavla Pupse odmítá.
II. Podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. se dovolání nejvyšší státní zástupkyně podané v neprospěch obviněné právnické osoby METAL-WIN SE odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Mostě (dále také jen „okresní soud“) ze dne 16. 4. 2024, č. j. 4 T 38/2020-600, byli obvinění Jiří Seidl a Pavel Pups jako spolupachatelé podle § 23 tr. zákoníku a právnická osoba METAL-WIN SE v souladu s § 7 a § 8 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, uznáni vinnými přečinem neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 odst. 1 tr. zákoníku. Podle § 227 tr. ř. nebyl žádnému z obviněných uložen trest. Trestná činnost obviněných měla spočívat konkrétně v tom, že (převzato z rozsudku okresního soudu a zestručněno) Jiří Seidl a Pavel Pups jako členové představenstva společnosti METAL-WIN SE a jejich prostřednictvím i jmenovaná právnická osoba jako zaměstnavatel úmyslně neodvedli za zaměstnance zákonné platby, vyčíslené a sražené z vyplácených mezd, a to:
Finančnímu úřadu pro Ústecký kraj, územní pracoviště Chomutov, daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti podle zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, v platném znění, za zdaňovací období roku 2017 ve výši 39 805 Kč,
Pražské správě sociálního zabezpečení pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti podle zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, v platném znění, za období od července roku 2016 do června roku 2017, vyjma období září 2016 až listopad 2016, v celkové výši 70 586 Kč
a Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, regionální pobočce Praha, pobočce pro Hlavní město Prahu a Středočeský kraj, pojistné na zdravotní pojištění podle zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění, v platném znění, za období od července roku 2016 do června roku 2017 v celkové 59 004 Kč,
ačkoli příjmy z podnikatelské činnosti společnosti v předmětných obdobích úhradu zákonných plateb umožňovaly, avšak byly použity k jiným účelům, a takto obvinění způsobili na zákonných odvodech škodu v celkové výši 169 395 Kč.
2. Z podnětu následných odvolání všech tří obviněných Krajský soud v Ústí nad Labem (dále také jen „krajský soud“) rozsudkem ze dne 16. 12. 2024, č. j. 6 To 177/2024-622, podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. citovaný rozsudek soudu prvního stupně zrušil v celém rozsahu a za splnění podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že se obvinění podle 226 písm. b) tr. ř. zprošťují obžaloby (státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Mostě ze dne 30. 4. 2020, č. j. 2 ZT 416/2019-65) s tím, že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.
II. Dovolání nejvyšší státní zástupkyně
3. Proti předmětnému rozhodnutí soudu druhého stupně podala dovolání nejvyšší státní zástupkyně. Učinila tak v neprospěch všech obviněných s odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Vyjádřila přesvědčení, že napadený zprošťující rozsudek vychází z nesprávného hmotněprávního posouzení stíhaného skutku. Úvodem připomněla nosné úvahy odvolacího soudu, který uzavřel, že vzhledem k nedostatku podkladů a po vyčerpání všech dostupných důkazních zdrojů není možné v řešené trestní věci identifikovat konkrétní koeficient poměrného uspokojení jednotlivých věřitelů obviněné právnické osoby, která se podle opatřeného znaleckého posudku v rozhodné době nacházela ve stavu úpadku, a tudíž nelze jednoznačně určit, jakou částku měli obvinění v rámci poměrného uspokojování věřitelů odvést příslušnému finančnímu úřadu, správě sociálního zabezpečení a zdravotní pojišťovně. Podle krajského soudu tak nemohla částka 169 395 Kč, o kterou obvinění podle obžaloby nesplnili svou zákonnou odvodovou povinnost, představovat skutečný rozsah neodvedených povinných plateb ve smyslu § 241 odst. 1 tr. zákoníku. Krajský soud se vyjádřil i k případnému právnímu posouzení skutku jako přečinu zvýhodnění věřitele podle § 223 odst. 1 tr. zákoníku s tím, že daná kvalifikace rovněž nepřichází v úvahu vzhledem k dříve konstatované důkazní nouzi a in eventum i promlčení trestní odpovědnosti.
4. S uvedenými závěry dovolatelka nesouhlasí a za přiléhavé má naopak
právní posouzení skutku, které použil okresní soud a které podle jejího názoru má oporu v dosud provedených důkazech. Z nich vyplynulo, že obvinění Jiří Seidl, Pavel Pups a METAL-WIN SE v době, kdy se tato právnická osoba nacházela ve stavu úpadku ve formě insolvence a v průběhu roku 2017 též ve formě předlužení, neodvedli z hrubých mezd zaměstnanců příslušné zákonné platby, ačkoli podle závěrů revizního znaleckého posudku zpracovaného společností Rödl & Partner Consulting & Valuation, s. r. o., ze dne 22. 11. 2023 měli k provádění těchto povinných plateb k dispozici peněžní prostředky. Z posudku nemohl být zjištěn pouze rozsah nesplnění zákonné povinnosti zaměstnavatele odvést za zaměstnance tyto platby, když nebyl určen konkrétní koeficient poměrného uspokojení jednotlivých věřitelů METAL-WIN SE.
5. Tato skutková zjištění podle mínění dovolatelky ještě neumožňovala přijmout kategorický závěr o neexistenci trestného činu. Pro právní posouzení skutku jako přečinu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 odst. 1 tr. zákoníku má totiž v posuzované věci zásadní význam i zjištění, zda obvinění za stavu úpadku vůbec hradili nějaké pohledávky svým věřitelům, kteří je později uplatnili v insolvenčním řízení vedeném vůči obviněné právnické osobě jako úpadci u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 59 INS 10605/2019.
Pokud by totiž nikomu z nich neuhradili v inkriminovaném období od července 2016 do června 2017, resp. za rok 2017, vůbec nic, pak by nebyla vyloučena jejich trestní odpovědnost za uvedený přečin. Stav úpadku totiž bez dalšího nevylučuje právní posouzení skutku jako trestného činu podle § 241 tr. zákoníku, jestliže bylo v řízení jednoznačně zjištěno, že plátce měl k dispozici dostatek peněžních prostředků, aby za své zaměstnance mohl povinné zákonné platby odvést. O tom, že platební morálka obviněné právnické osoby nebyla uspokojivá, přitom svědčí nejen celková výše pohledávek věřitelů, ale i exekuční řízení, které vůči ní bylo v rozhodné době vedeno k vymožení pohledávky ve výši 5 500 000 Kč.
6. Dovolatelka namítá, že závěr o beztrestnosti obviněných nebylo možno založit jen na zjištění, že nelze určit, jakou poměrnou část pohledávek věřitelů měli uspokojit ve stavu úpadku. Krajskému soudu vytýká, že vedle vyřešení výše zmíněné otázky o průběžném hrazení pohledávek dalších dotčených věřitelů v rozhodném období se nezabýval ani dalšími okolnostmi, za jakých obvinění naložili s penězi získanými srážkami z hrubých mezd zaměstnanců. V dané souvislosti pak sama upozorňuje na výsledky provedeného dokazování, které nižší soudy nerozvedly v odůvodněních svých rozhodnutí a z nichž vyplývá, že v dubnu 2017 byly obviněnými naposledy uhrazeny platby na leasingové smlouvy, splátky úvěru a zápůjčky, přičemž do září 2017 byly vykazovány výdaje na „podnikání“.
Právě dané zjištění přitom může mít význam z hlediska existence jejich úmyslného zavinění. Jestliže totiž pachatel řeší nepříznivou finanční situaci obchodní společnosti tak, že peníze získané srážkami z hrubých mezd zaměstnanců vloží zpět do podnikání a tím se snaží zachovat další ekonomický chod obchodní společnosti, nebude takovým jeho jednáním naplněna subjektivní stránka trestného činu podle § 241 tr. zákoníku pouze tehdy, jestliže může reálně předpokládat, že se ekonomická situace podnikatelského subjektu v přiměřeném časovém horizontu zlepší a že po odstranění hospodářských potíží svým zákonným povinnostem dostojí, tj. že povinné platby dodatečně odvede v jiném termínu.
Na naplnění subjektivního znaku příslušné skutkové podstaty lze zároveň usuzovat i z doby, po kterou nebyla zákonná povinnost odvádět sražené částky plněna, jakož i z dalších případných aktivit pachatele a z nich plynoucích zákonných povinností. Pokud totiž podnikatel zjistí, že není schopen hradit náklady provozu obchodní společnosti, mzdy svým zaměstnancům a zároveň odvody povinných plateb sražených z těchto mezd, musí tomu buď přizpůsobit hospodaření tak, aby mohl dostát také své povinnosti odvádět za zaměstnance daně a pojistné, anebo eventuálně podnikání ukončit.
Jeho případné tvrzení, že disponibilní finanční prostředky musel použít k úhradě nejpodstatnějších nákladů potřebných k zachování provozu podniku, obstát nemůže.
7. Za podstatnou z hlediska posouzení subjektivní stránky trestného činu v jednání obviněných považuje dovolatelka také skutečnost, že příslušné povinné platby neodváděly oprávněným subjektům po dobu přibližně jednoho roku a jejich podnikání se zároveň nacházelo v jednoznačně nepříznivém ekonomickém stavu, který nebyl pouze přechodného rázu a který by nebylo možno předvídat. To podle ní svědčí přinejmenším o jejich nepřímém úmyslu spáchat stíhaný daňový delikt, který však zůstal s ohledem na chybné závěry krajského soudu ve vztahu k jeho objektivní stránce neposouzen. Dovolatelka připouští, že každý případ neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby je nutno posuzovat individuálně, avšak zároveň má za neakceptovatelné, aby zaměstnavatel nebo plátce neplnil svou povinnost k těmto zákonným odvodům s odůvodněním, že nemá k dispozici úplné a průkazné účetnictví a že v provádění takových odvodů mu bránil jeho úpadkový stav. Nemožnost vyvodit vůči takové osobě trestní odpovědnost za trestný čin podle § 241 tr. zákoníku za situace, kdy nečinila žádné kroky k procesnímu řešení daného stavu, prokazatelně disponovala dostatečnými peněžními prostředky na úhradu zákonných odvodů a přitom hradila závazky zcela podle svého uvážení, tedy některým oprávněným subjektům v plné výši a jiným vůbec, by byla v rozporu s účelem trestního řízení a v konečném důsledku by to znamenalo rezignaci na trestní postih takových pachatelů.
8. Závěrem nejvyšší státní zástupkyně znovu zopakovala, že pokud odvolací soud konstatoval, že žalovaný skutek nenaplňuje znaky přečinu nedovedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 odst. 1 tr. zákoníku ani jiného trestného činu, zatížil tím své rozhodnutí vadou ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. v jeho první alternativě. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř., rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 12. 2024, sp. zn. 6 To 177/2024, podle § 265k odst. 1 tr. ř., za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř., zrušil, zároveň zrušil i všechna další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. odvolacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání pak projevila i pro případ, že by Nejvyšší soud ve věci rozhodl jiným způsobem [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
9. K dovolání se v rámci řízení podle § 265h tr. ř. vyjádřili všichni obvinění společným podáním vypracovaným jejich obhájcem JUDr. Jiřím Kacafírkem. V obecně rovině se nevymezili proti úvaze nejvyšší státní zástupkyně, že právně relevantním bylo v řešené kauze zjištění jejich platební morálky s přihlédnutím k exekučnímu řízení, které bylo v rozhodné době vedeno proti společnosti METAL-WIN SE, a k plnění závazků této společnosti vůči věřitelům, kteří uplatnili své pohledávky v insolvenčním řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 59 INS 10605/2019. Považují však za nepřípustné, aby z prostého faktu a bez jakéhokoli zjištění dalších zcela podstatných okolností exekučního a insolvenčního řízení dovolatelka „svévolně dovozovala“ své pochybnosti o jejich platební morálce. V uvedené souvislosti zdůraznili, že v řešené věci neexistoval žádný přímý důkaz o jejich úmyslu neplnit odvodové povinnosti. Naopak měli dobrou vůli, aby z majetku společnosti MEATL-WIN SE byly uhrazeny její dluhy podle zásad insolvenčního řízení, které sami iniciovali svým návrhem. Protože v majetku společnosti byl významný movitý a nemovitý majetek, který svou hodnotou podstatně převyšoval její dluhy, věřili, že insolvenční správce uspokojí všechny věřitele. Očekávali velmi lukrativní prodej areálu zahraničnímu investorovi. Samotná možnost METAL-WIN SE hradit své závazky pak byla navíc limitována i exekučním řízením vedeným proti ní u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 49 EXE 1108/2017 na částku 5 500 000 Kč s příslušenstvím. Nařízení exekuce přitom bylo nezákonné a znemožnilo jim krizově řídit firmu, což následně „zvedlo lavinu“ dalších drobných exekucí. Tuto skutečnost však dovolatelka vůbec nezmiňuje a namísto toho poukazuje na jejich údajně nemorální jednání, ačkoli pro takové tvrzení neexistuje žádný podklad. Exekuci proti METAL-WIN SE prezentuje jako výsledek jejich nezodpovědného hospodaření a neuspokojivé platební morálky, aniž by zohlednila, že tato exekuce byla nařízena neoprávněně. Obvinění znovu zdůraznili, že činili nespočet kroků a opatření směřujících k oddlužení společnosti, kdy základním cílem jejich krizového plánu bylo nezastavit výrobu. Proto ze všech sil drželi zaměstnance a dodavatele s odběrateli, jimž i částečně plnili. Jednali v dobré víře a nikoli v úmyslu poškodit věřitele. Skutkovou podstatu přečinu podle § 241 odst. 1 tr. zákoníku tak po subjektivní stránce nenaplnili. Proto navrhli, aby Nejvyšší soud předložené dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
10. S obsahem tohoto vyjádření obviněných se poté v plném rozsahu ztotožnil písemným podáním ze dne 27. 10. 2025 také opatrovník METAL-WIN SE JUDr. Martin Fejfárek, LL.M.
III. Obecná východiska rozhodování a přípustnost dovolání
11. Nejvyšší soud nejprve ověřil splnění nezbytných procesních předpokladů pro projednání předloženého opravného prostředku. Zjistil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. a) tr. ř., v zákonné dvouměsíční lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a že současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 tr. ř.
12. Následně dovolací senát zkoumal, zda je dovolání přípustné, a dopěl k závěru, že ve vztahu k obviněné právnické osobě METAL-WIN SE tomu tak není. Vyšel přitom ze zjištění, že jmenovaná právnická osoba zanikla ke dni 1. 11. 2025 výmazem z obchodního rejstříku provedeným na základě usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 1. 2025, č. j. MSPH 59 INS 10605/2019-B-128, jímž byl po splnění rozvrhového usnesení zrušen konkurs na majetek dlužníka a které nabylo právní moci dne 12. 2. 2025. V uvedené souvislosti se připomíná, že zákon č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, neobsahuje výslovné ustanovení, které by řešilo otázku možnosti vedení trestního řízení (včetně řízení o řádných a mimořádných opravných prostředcích) proti již neexistující právnické osobě. Obsahuje ovšem ustanovení § 1 odst. 2, které pro případ absence speciální úpravy k určité procesněprávní otázce explicitně předpokládá subsidiární použití trestního řádu, není-li to z povahy věci vyloučeno. Oním ustanovením trestního řádu, které lze (resp. je nutno) vztáhnout na nyní posuzovaný případ, je § 265p odst. 2 písm. a) tr. ř., podle nějž dovolání nelze podat v neprospěch obviněného, který zemřel. K otázce přiměřeného užití těch norem trestního řádu, které jsou podmíněny smrtí fyzické osoby, vůči zaniklým právnickým osobám, dovolací senát pro stručnost odkazuje na právní závěry vyslovené v rozsudku velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2023, sp. zn. 15 Tz 9/2023, uveřejněném pod č. 31/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní (srov. zejména body 47. až 50. jeho odůvodnění), k nimž nemá důvod cokoli dalšího doplňovat. Přípustnost předloženého dovolání tak dovodil toliko ve vztahu k obviněným Jiřímu Seidlovi a Pavlu Pupsovi, a to na základě ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. ř.
IV. Důvodnost dovolání
13. Nejvyšší soud při své rozhodovací činnosti pravidelně upozorňuje na to, že zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí či jeho jednotlivých výroků je podle § 265i odst. 3 tr. ř. oprávněn přezkoumávat jen v rozsahu a z důvodů v dovolání uvedených a nikoli nad jejich rámec. Soustavně také zdůrazňuje, že dovolání je specifickým a poměrně přísně formalizovaným mimořádným opravným prostředkem, jehož prostřednictvím lze vytýkat pouze takové vady konkrétního trestního řízení či vlastního meritorního rozhodnutí soudu druhého stupně, které jsou vyjmenovány v taxativním výčtu § 265b tr. ř.
14. Jestliže dovolací důvody nemohou být uplatňovány jen formálně, nýbrž je nezbytné, aby jim vždy odpovídala i vlastní argumentace dovolatele, bylo i v nynější věci zapotřebí důsledně zkoumat, zda lze námitky nejvyšší státní zástupkyně obsahově podřadit pod zákonné ustanovení, na které výslovně odkázala.
15. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho rámci lze tedy relevantně nastolit otázku, zda posuzované jednání, tak jak je vyjádřeno ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozvedeno v jeho odůvodnění, 1) je vůbec trestným činem, a to z hlediska všech podmínek trestnosti stanovených v obecné i zvláštní části trestního zákoníku, popřípadě též v netrestních předpisech, a pokud ano, tak 2) o jaký konkrétní trestný čin se jedná. Přezkumná povinnost dovolacího soudu se zde striktně omezuje pouze na hodnocení, zda nižšími soudy zvolená právní kvalifikace odpovídá jimi zjištěnému skutkovému stavu. Jiné nesprávné hmotněprávní posouzení pak nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, nýbrž v právním posouzení jiné okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
16. Výše rozvedenými interpretačními východisky se dovolací soud řídil při posouzení námitek nejvyšší státní zástupkyně a zjistil, že z pohledu deklarovaného dovolacího důvodu nemají potřebné věcné opodstatnění a zčásti se s ním po obsahové stránce dokonce zřetelně míjejí.
17. Je třeba zdůraznit, že skutková zjištění soudů nižších stupňů nejvyšší státní zástupkyně explicitně nezpochybnila, naopak je v zásadě akceptovala, a to včetně toho, že se dokazováním nepodařilo zjistit rozsah nesplnění povinnosti zaměstnavatele odvést za zaměstnance předmětné zákonné platby (viz str. 3, bod 7. dovolání). Tomu pak odpovídá neuplatnění tzv. „skutkového“ dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
18. Kardinální část svého mimořádného opravného prostředku dovolatelka věnovala úvahám na téma, zda obvinění svým počínáním naplnili či nenaplnili subjektivní stránku žalovaného trestného činu, tj. zda jednali či nejednali v úmyslu za své zaměstnance neodvést daň, pojistné na sociální zabezpečení či jinou podobnou povinnou platbu (zde příspěvky na státní politiku zaměstnanosti a pojistné na zdravotní pojištění) ve smyslu § 241 odst. 1 tr. zákoníku. Zcela přitom opomíjí, že krajský soud ve shodě s jejími argumentačními východisky v napadeném rozhodnutí opakovaně sám konstatoval, že o protiprávnosti jednání obviněných, tj. o tom, že vědomě v rozporu se svými zákonnými povinnostmi nerealizovali příslušné odvody, ač tak alespoň v určité výši mohli činit, žádné pochybnosti nemá (viz body 12. a 13. odůvodnění rozsudku). Není tak pravdou, že existenci úmyslného zavinění u obviněných fyzických osob neposuzoval, jak je mu nepřípadně vytýkáno za současného paušálního (blíže nerozvedeného) konstatování nesprávnosti jeho právních závěrů k objektivní stránce citovaného přečinu.
19. Vůči nim pak nejvyšší státní zástupkyně žádné relevantní hmotněprávní námitky ve smyslu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve skutečnosti nenabídla. S jistou obezřetností brojila spíše proti rozsahu dokazování a zejména proti způsobu jeho hodnocení nižším soudem, ovšem (a to je třeba znovu připomenout) bez výslovného odkazu na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., které je jako jediné určeno k nápravě eventuálních v zákoně vyjmenovaných závažných pochybení při rekonstrukci skutkového stavu. Sama ostatně ani kategoricky netvrdí, že by snad skutková zjištění, z nichž vycházel krajský soud při hmotněprávním posouzení věci, byla produktem svévolného a excesivního hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoli akceptovatelného logického základu, jež by mělo mít za následek existenci tzv. zjevného (extrémního) rozporu mezi jejich obsahem na straně jedné a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními na straně druhé, nebo byla založena na procesně nepoužitelných důkazech, anebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
20. V bodě 8. dovolání lze detekovat jen jistý náznak námitky tzv. opomenutých důkazů, když je v něm reklamováno, že krajský dostatečně nezkoumal, zda vůbec a v jaké míře obvinění v rozhodném období uspokojovali pohledávky těch věřitelů, kteří je později uplatnili v insolvenčním řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 59 INS 10605/2019. K tomu je nicméně nutno konstatovat, že žádný podobný důkazní návrh ze strany obžaloby, který by nižší soudy ignorovaly a nerozhodly o něm, v průběhu hlavního líčení či veřejného zasedání o odvolání nezazněl. Takové bližší zkoumání by nadto opět cílilo spíše na již zodpovězenou otázku přítomnosti úmyslu v protiprávním jednání obviněných, ať už by mělo naplnit znaky přečinu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 odst. 1 tr. zákoníku, nebo teoreticky (za splnění dalších podmínek) jiného uvažovaného trestného činu, konkrétně přečinu zvýhodňování věřitele podle § 223 odst. 1 tr. zákoníku. Nejvyšší státní zástupkyně zde současně nijak blíže nevysvětlila, na základě jakých úvah došla k závěru, že „pokud by obvinění žádnému z dotčených věřitelů (rozuměj těch, kteří následně přihlásili své pohledávky v insolvenčním řízení) neuhradili v inkriminovaném období jeho pohledávku či její část, nebyla by vyloučena jejich trestní odpovědnost za citovaný přečin (rozuměj přečin podle § 241 odst. 1 tr. zákoníku)“, resp. proč by v dané souvislosti měly být důležité jen „přihlášené“ pohledávky a nikoli již ty, které věřitelé obviněné právnické osoby v dotčeném insolvenčním řízení neuplatnili (bez ohledu na důvod, tj. např. že byly v plné výši uhrazeny, nebo na to jednoduše zapomněli, zmeškali lhůtu, usoudili, že to pro ně nemá reálný význam atd.).
21. Dovolatelka si je jistě vědoma, že příslovečným „kamenem úrazu“ se během dokazování ukázala být nemožnost objektivně stanovit, v jakém poměru byli obvinění schopni (tedy v jakém poměru správně měli) za stavu úpadku společnosti METAL-WIN SE hradit povinné odvody finanční správě, správě sociálního zabezpečení a zdravotní pojišťovně. Krajskému soudu pak v podstatě vytýká, že za situace, kdy se tento „koeficient poměrného uspokojení“ věřitelů nepodařilo stanovit ani za pomoci renomovaného znaleckého ústavu (viz závěry revizního znaleckého posudku zpracovatele Rödl & Partner Consulting & Valuation, s. r. o.), neurčil danou proměnnou coby skutkové zjištění rozhodné pro závěr o naplnění znaku „většího rozsahu“ neodvedení povinných plateb podle § 241 odst. 1 tr. zákoníku (či případně znaku způsobení škody „nikoli malé“ na cizím majetku zvýhodněním věřitele ve smyslu § 223 odst. 1 tr. zákoníku) de facto pouze svou vlastní úvahou, jdoucí nad rámec výsledků odborné analýzy jmenované znalecké kanceláře. K tomu pak poněkud tendenčně zdůrazňuje z kontextu vytržený závěr posudku, že společnost METAL-WIN SE ve sledovaném období na konci každého měsíce disponovala takovými finančními prostředky, které obviněným provedení příslušných plateb za zaměstnance umožňovaly v plné předepsané výši, aniž by však zároveň brala v úvahu, že subjekty, vůči nimž měly být realizovány odvody specifikované v obžalobě, neměly z pohledu trestního řízení žádné přednostní postavení oproti jiným věřitelům stíhané právnické osoby.
22. Právě proto bylo nutné objasnit, v jakém vzájemném poměru měli být jednotliví věřitelé uspokojováni, což se ale v průběhu řízení nepodařilo. Jestliže odvolací soud na základě tohoto důkazního deficitu rozhodl v duchu zásady in dubio pro reo ve prospěch obviněných, což zároveň odůvodnil v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř., pak mu rozhodně nelze vytýkat, že jeho skutkové a na ně navazující právní závěry jsou produktem nepřípustné libovůle. Je třeba zdůraznit, že zjevný rozpor (extrémní nesoulad) ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který nejvyšší zástupkyně ve svém mimořádném opravném prostředku ani výslovně nedeklarovala, nelze relevantně namítat jen proto, že nižší soud po komplexním zhodnocení důkazů, provedeným v souladu se zásadou zakotvenou v § 2 odst. 6 tr. ř., dospěl ke skutkovým závěrům, které dovolateli nevyhovují.
23. Nejvyšší soud vnímá procesní iniciativu dovolatelky jako určitou snahu zpětně korigovat právní názor a jemu odpovídající postup intervenující státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, která při ústním přednesu závěrečného návrhu ve veřejném zasedání u odvolacího soudu sama připustila, že pokud jde o vyhodnocení rozsahu neodvedených povinných plateb dotčeným subjektům, obžaloba neunesla důkazní břemeno, ocitla se v důkazní nouzi, právní posouzení skutku, jehož se původně domáhala, je tak jen stěží udržitelné, a proto nezbývá než akceptovat námitky obhajoby a souhlasit s jejím návrhem na vyhlášení zprošťujícího rozsudku ve vztahu ke všem třem obviněným podle § 226 písm. b) tr. ř. (viz č. l. 619 verte procesního spisu). Za daného stavu však nelze takovouto snahu o korekci postupu státní zástupkyně nižšího státního zastupitelství, v řízení o dovolání jakožto o mimořádném opravném prostředku, akceptovat.
24. Přestože lze s řadou dílčích tvrzení uvedených v dovolání v ryze obecné poloze souhlasit, v tomto konkrétním případě nepředstavují dostatečný podklad pro závěr, že na právní moci napadeného rozhodnutí nelze trvat a je třeba je zrušit v rámci mimořádného opravného řízení, jak bylo dovolatelkou navrženo. Rozsudek krajského soudu vadami podřaditelnými pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. či případně některý jiný z katalogu důvodů podle § 265b odst. 1 tr. ř. netrpí. Obiter dictum lze dodat, že uvedené platí především ve vztahu k obviněným členům představenstva METAL-WIN SE Jiřímu Seidlovi a Pavlu Pupsovi, nicméně prakticky totéž by bylo možné konstatovat i ve vztahu k uvedené právnické osobě, pakliže by i nadále právně existovala.
V. Způsob rozhodnutí
25. Z důvodů výše popsaných Nejvyšší soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výrokové části tohoto usnesení. Rozhodnutí o odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. v rozsahu, v němž nebylo přípustné, a podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. v rozsahu, v němž je vyhodnotil jako zjevně neopodstatněné, učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání a stručně je odůvodnil podle požadavku zakotveného v § 265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 3. 12. 2025
JUDr. Petr Šabata předseda senátu
Vypracoval: JUDr. Ondřej Círek