3 Tdo 887/2025

3 Tdo 887/2025-1028

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 10. 2025 o dovolání, které podal obviněný J. H. proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. 6. 2025, č. j. 10 To 115/2025-961, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod spisovou značkou 14 T 30/2023, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. H. odmítá.

I.

Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 22. 1. 2025, č. j. 14 T 30/2023-914, byl obviněný uznán vinným zločiny týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku a týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, 2 písm. c), d) tr. zákoníku. Za to byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody na tři léta s podmíněným odkladem na pět let za současného vyslovení dohledu. Poškozené AAAAA (pseudonym), BBBBB (pseudonym) a CCCCC (pseudonym) byli s celým nárokem na náhradu nemajetkové újmy odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.

2. Podle skutkových zjištění prvostupňového soudu se obviněný zločinů dopustil zjednodušeně řečeno tím, že · od roku 2020 do 24. 8. 2022 psychicky a fyzicky napadal svou manželku A. H., na kterou zpravidla několikrát do měsíce pod vlivem alkoholu a za použití hrubých vulgárních výrazů řval v reakci na to, že nechtěl, aby ona a dcera AAAAA odjely navštívit mateřskou babičku, v rámci toho poškozenou ve většině případů napadal také fyzicky fackami, údery pěstí, chytáním za krk a shazováním na zem, vyhrožoval jí zabitím, snažil se ji od její matky izolovat a omezovat ji též finančně a dopouštěl se před ní i agrese proti nezletilým dětem, které vnímala jako těžké příkoří (toto jednání bylo posouzeno jako zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí), · od počátku roku 2020 do 26.

5. 2022 u nezletilé AAAAA a do 24. 8. 2022 u nezletilých BBBBB a CCCCC na tyto děti zpravidla několikrát do měsíce pod vlivem alkoholu vulgárně křičel v reakci na jejich zlobení, přitom je ve většině případů nepřiměřeně trestal bitím, rákoskou nebo páskem přes zadek, fackoval je, vyhrožoval jim násilím a 26. 5. 2022 vyhrožoval přiložením nože na krk nezletilé AAAAA, že nikdo nepřežije, a dále se před dětmi dopouštěl nepřiměřeného fyzického násilí vůči jejich domácím zvířatům i jejich matce, což děti vnímaly jako těžké příkoří (v tomto jednání byl shledán zločin týrání svěřené osoby).

V podrobnostech k popisu skutku se odkazuje na prvostupňový rozsudek.

3. Proti němu podali v neprospěch obviněného odvolání jednak státní zástupkyně a jednak poškozené nezletilé děti. Státní zástupkyně brojila proti výroku o uloženém trestu a výroku o nepřiznání nemajetkové újmy nezletilým dětem. Ty svůj řádný opravný prostředek cílily do výroku, jímž byly odkázány s nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 6. 2025, č. j. 10 To 115/2025-961, prvostupňový rozsudek ke všem podaným odvoláním změnil tak, že obviněnému namísto podmíněného trestu odnětí svobody uložil úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody na čtyři roky s ostrahou a dále jej zavázal k povinnosti nahradit na nemajetkové újmě AAAAA 120 000 Kč, BBBBB 60 000 Kč a CCCCC 20 000 Kč, vždy s příslušenstvím, a se zbytkem uplatněného a soudem nepřiznaného nároku tyto poškozené odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.

II. Dovolání, vyjádření k němu a replika

4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal prostřednictvím svého obhájce dovolání obviněný. Opřel je o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. d), g) a h) tr. ř.

5. První dovolací důvod shledal za naplněný tím, že předcházející usnesení odvolacího soudu ze dne 30. 4. 2024, č. j. 10 To 124/2024-677, jímž byl tehdejší prvostupňový rozsudek zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně, bylo učiněno, aniž by odvolací soud nařídil veřejné zasedání. Tehdejší odvolací řízení tak proběhlo bez účasti obviněného a jeho obhájce, což označil za závažnou procesní chybu, neboť neměl možnost se v rámci odvolacího řízení k věci vyjádřit. Dovodil, že odvolací soud je vždy a za všech okolností, pokud v rámci odvolání rozhoduje o věci samé, povinen nařídit veřejné zasedání a uzavřel, že popsané skutečnosti zakládají označený dovolací důvod.

6. V rámci druhého dovolacího důvodu odmítl, že by se stíhané skutky vůbec staly, popřípadě že by jejich intenzita byla taková, aby založily skutkovou podstatu trestných činů. To vyplynulo z výpovědí jeho matky P. D., sousedů F., Z., O. a T., a spolupracovnice K., zaměstnavatele N. a známých obviněného J., P. a S. Tito svědci se v podstatných okolnostech vyjádřili shodně jako obviněný. Že se skutky nestaly nebo jejich intenzita nebyla taková, aby založila skutkové podstaty jakéhokoliv trestného činu, vyplynulo také z výpovědí poškozené manželky A. a nezletilých dětí BBBBB a CCCCC. Výpovědi poškozených svědčí spíš o tom, že byly do celé věci vmanipulovány tchyní S. a poškozenou AAAAA, kdy z psychologických znaleckých posudků vyplynulo, že jak manželka A., tak všechny děti trpí bájnou lhavostí. Tchyně S. obviněného nesnáší. Obdobná animozita je i u nezletilé AAAAA a pouze výpovědi těchto dvou osob vyznívají v duchu obžaloby, zatímco výpovědi ostatních poškozených spíše potvrzují dovolatelovu obhajobu. Všichni poškození jsou v těžké mentální a psychické závislosti na tchyni S. a nezletilí BBBBB a CCCCC navíc v téže závislosti na starší sestře AAAAA. Ta je nezvladatelná, trpí lhavostí, kdy její rodiče nejsou schopni vést její výchovu řádným směrem, mimo jiné z důvodu své nízké sociální a sociálně emoční inteligence. Obtížnou usměrnitelnost AAAAA potvrdili též svědci N. (zakladatelka spolku podporujícího sociálně slabé rodiny), K., J., P., M. a S. (učitelky v základní škole a v mateřské škole) a P. (praktická a dětská lékařka). Ze stíhaného jednání však výpovědi uvedených svědků obviněného neusvědčují, stejně jako výpovědi svědkyň Š. a R. (sestřenice manželky A.) a ani výpovědi osob vytěžených na úřední záznam v rámci opatrovnického řízení (H., Z. a T. H. X. P.). Navíc i pokud by z těchto důkazů bylo možno dovodit cokoliv k tíží obviněného, pak jde výlučně o nepřímé důkazy, které nepředstavují nepřetržitý a logický řetězec. Totéž platí o listinných důkazech, jakými jsou zprávy OSPODu, Základní a mateřské školy XY, městských úřadů, zprávy lékařské, psychologů a logopedů, opatrovníků nezletilých, zprávy z manželské poradny z místa bydliště, zprávy o průběhu dohledu a další zprávy a úřední záznamy. Tyto důkazy nemají žádnou důkazní hodnotu k meritu věci, a navíc i kdyby z nich bylo možno dovodit cokoliv k tíži obviněného, jde výlučně o důkazy nepřímé.

7. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný podřadil i důkazní deficit spočívající v tom, že nebyly vyslechnuty osoby, které s nezletilými dětmi v rozhodném období přicházely do kontaktu. Takto jde o BBBBB a o CCCCC logopedku R., jejich družinářku ze základní školy v XY a BBBBB trenéra fotbalu z TJ XY. Za nedůvodně neprovedený důkaz označil obviněný i výslech J. M., pronajímatele objektu, v němž obviněný bydlel, který by mohl referovat o rodinném soužití obviněného.

8. Neúplnost dokazování v rozsahu dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný shledal i stran polehčujících okolností spočívajících jednak v jeho nedobrém zdravotním stavu a jednak v aktuální normalizaci jeho poměrů. Takto se domáhal opatření jeho zdravotní dokumentace osvědčující jeho chronické srdeční problémy výrazně umocňované neustálým stresem, který zažíval při péči o rodinu. Dále poptával opakovaný výslech svůj, své manželky A., svých dětí AAAAA, CCCCC a BBBBB a rovněž svědků N., D., P. a S., všechny tyto důkazy k prokázání, že téměř tři roky již neužívá alkohol. Upozornil, že uvedené svědecké výpovědi i výpověď svou navrhoval již před prvostupňovým soudem, který se však těmito důkazními návrhy vůbec nezabýval.

9. Pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný

podřadil námitky, jimiž nižším soudům vyčetl nesprávné právní posouzení, pokud dovodily, že jeho jednání vůbec bylo trestným činem, neboť jeho závažnost byla naprosto minimální. Především však nesprávné hmotněprávní posouzení celé věci dovodil, pokud jde o ukládání trestu, kde nižší soudy kromě zmíněné minimální závažnosti stíhaného jednání nevzaly v potaz, že dovolatelova rodina je na něm existenčně závislá a jeho uvěznění povede k jejímu kolapsu. Zdůraznil, že poté, co jej rodina opustila, se stal naprostým abstinentem a odstranil tak do značné míry příčiny svého negativního chování.

Rodina se k němu také chce vrátit, dopady stíhaného jednání na ni byly minimální či spíše zanedbatelné. Odmítl, že motivace rodiny k návratu by měla být ovlivněna nějakým syndromem týraných osob, neboť rodina po dobu téměř tří let žije odděleně od něho. O jasně projevené vůli rodiny vrátit se k němu svědčí aktivita jeho manželky, která vznesla požadavek, aby jeho trestní stíhání byl zastaveno. Zopakoval, že rodina je na něm existenčně závislá, jeho finanční a ekonomický přínos činí 90 % příjmů celé rodiny a jeho uvěznění by zmařilo možnost plnit vyživovací povinnost.

Umístění do výkonu trestu odnětí svobody by také znemožnilo pokračování v normalizaci rodinných vztahů. Obviněný zdůraznil, že byl tři roky izolován od své rodiny za využití prostředků civilního práva, které byly zcela dostačující a není proto zapotřebí sahat k trestněprávním nástrojům. Civilně právní prostředky fungují i ohledně dcery AAAAA, která vůči dovolateli chová nepřekonatelnou animozitu, byla však svěřena do výchovy a péče mateřské babičky a je tedy zamezeno, aby se s obviněným stýkala proti své vůli.

Obviněný navíc s takovým jejím svěřením do péče babičky souhlasil, čímž přispěl k normalizaci vzájemných stavů a k odstranění negativních následků jakéhokoliv dřívějšího jednání.

10. Porušení hmotného práva shledal dovolatel dále v tom, že odvolací soud nevzal v potaz řadu polehčujících okolností. Obviněný spáchal čin poprvé, stalo se tak pod tlakem závislosti nebo podřízenosti a pod vlivem tíživých osobních nebo rodinných poměrů, které si sám nezpůsobil a činem způsobil nižší škodu nebo jiný menší škodlivý následek [§ 41 odst. 1 písm. a), c), e) a i) tr. ř.].

· K prvé polehčující okolnosti vyzdvihl, že v minulosti sice byl odsouzen, avšak za naprosto odlišný trestný čin a z hlediska nynější skutkové podstaty je proto na něho třeba hledět jako na prvotrestaného. · U druhé polehčující okolnosti upozornil na to, že se stíhaného jednání dopustil (pokud se jej vůbec dopustil) pod vlivem závislosti na alkoholu, které se však již nyní zbavil.

· Pokud občas užíval tělesné tresty (které však odmítl kvalifikovat jako trestný čin), činil tak pod vlivem tíživých osobních, zejména majetkových a sociálních poměrů. Vysvětlil, že byl živitelem celé rodiny, do práce odcházel velmi brzy ráno a vracel se pozdě večer a dlouhodobě byl v neustálém psychickém stresu z permanentní odpovědnosti a z obrovského odpočinkového a regeneračního deficitu. Tento stres byl velmi výrazně umocňován dovolatelovými chronickými srdečními problémy.

· Ke čtvrté polehčující okolnosti obviněný poukázal na to, že odvolací soud nezákonně zveličil škodlivé následky. Rodina s výjimkou dcery AAAAA se k obviněnému chce vrátit, AAAAA pak je emočně a sociálně nestabilní, již dlouhá léta trpí bájnou lhavostí, je obtížně zvladatelná, což však nebylo způsobeno dovolatelem, ale evidentně předcházející výchovou, na niž obviněný žádný vliv neměl, neboť AAAAA poznal až v pozdějším věku. Jedinou osobou, která byla schopna AAAAA v omezeném měřítku zvládnout, byl právě obviněný, o čem svědčí to, že po dobu, kdy rodina žila společně, měla AAAAA mnohem lepší školní vysvědčení než nyní.

Totéž platí i u syna BBBBB. Že AAAAA schází pevná otcovská ruka, je patrné i z její sebeprezentace na facebookovém profilu, kde se stylizuje mravně i esteticky pokleslým a podbízivým způsobem neodpovídajícím jejímu věku. Fotografie tohoto profilu obviněný zaslal k důkazu. Dovolatel tedy odmítl, že by to byl on, kdo zapříčinil jakékoliv negativní dopady na psychiku či dokonce budoucí vývoj AAAAA, naopak je to AAAAA sama, kdo svou nenávistí zničil obviněnému život a celé rodině odňala zásadního živitele.

11. Obviněný uzavřel, že pokud by stíhané jednání bylo i dovolacím soudem posouzeno jako trestné, pak odvolacím soudem byla fatálně porušena ustanovení trestního zákoníku o trestu a jeho výši. Trest označil za zcela nepřiměřený a drakonický. Vznesl požadavek, aby ve věci rozhodl dovolací soud sám, neboť senát odvolacího soudu, který ve věci rozhodoval, není schopen či ochoten takovouto věc rozhodnout kvalitně, korektně a v souladu se spravedlností. To je patrné již z toho, že senát ignoroval dovolatelova procesní práva. Neschopnost či neochota uvedeného odvolacího senátu je dlouhodobá a chronická, o čem svědčí objektivní hodnocení třetích osob směřující k osobě předsedkyně tohoto senátu na portálu www.znamysoudce.cz, z něhož výňatek obviněný zaslal k důkazu. Z přiložených komentářů vyplývá, že jediným záměrem předmětného odvolacího senátu je inkviziční proces, pokud možno kabinetní rozhodování a následné drakonické potrestání. Z tohoto důvodu obviněný vznesl námitku podjatosti senátu odvolacího soudu.

12. Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil odvolací rozsudek a obviněnému uložil trest odnětí svobody na tři léta s podmíněným odkladem na pět let za současného vyslovení dohledu. V případě, že by dovolací soud sám ve věci meritorně nerozhodl a věc vrátil odvolacímu soudu, pak navrhl, aby nařídil, že věc projedná a rozhodne jiný senát.

13. Současně obviněný požádal odvolací soud o odklad výkonu odsuzujícího rozsudku. To s argumentací, že dovolání je zjevně důvodné, neboť odvolací soud překročil rámec svých rozhodovacích pravomocí a v případě výkonu nepodmíněného trestu hrozí vážná újma na právech nejen dovolatele, ale zejména vážné majetkové škody a nemajetkové a osobnostní újmy na právech poškozených. Ti budou vystaveni sociálnímu a ekonomickému kolapsu a současně bude zmařena veškerá potencionálně možná reintegrace celé rodiny. Navíc by výkonem trestního rozsudku byl mařen výkon rozsudku opatrovnického soudu, jímž obviněnému byla uložena povinnost platit nezletilým výživné.

14. K dovolání obviněného se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Upozornila, že u podaného dovolání je v prvé řadě zapotřebí zkoumat, zda je v celém rozsahu dovolacích námitek přípustné. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu publikovaného pod číslem č. 20/2004 Sb. rozh. tr. totiž není přípustné dovolání, které směřuje proti výroku, který odvolací soud nepřezkoumával. V projednávané věci obviněný nevyužil možnost odvolání a odvolací soud tak omezil svou přezkumnou činnost pouze na oddělitelný výrok o trestu, který byl napaden řádným opravným prostředkem státního zástupce, a dále na správnost postupu řízení, které tomuto výroku předcházelo. Druhostupňový soud tedy nepřezkoumával výrok o vině, neboť vada výroku o trestu, kterou shledal, neměla svůj původ ve výroku o vině.

15. Obviněný dále za rozhodnutí, jímž měla být porušena ustanovení o jeho přítomnosti ve veřejném zasedání, označil usnesení odvolacího soudu z 30. 4. 2024, jímž bylo jednak zamítnuto odvolání poškozených a jednak k odvolání státního zástupce byl původní zprošťující prvostupňový rozsudek zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně. Uvedené odvolací rozhodnutí není rozhodnutí ve věci samé ve smyslu § 265a odst. 2 tr. řádu, a tudíž dovolání ani v tomto ohledu není přípustné.

16. Pokud obviněný odkázal na dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., prostřednictvím kterých brojí výlučně proti nedostatečnému vyhodnocení všech rozhodných hledisek pro uložení nepodmíněného trestu, pak námitky vůči druhu a výměře trestu lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., kdy buď byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, anebo byl uložen trest mimo zákonnou trestní sazbu. Taková pochybení ale dovolatel vytýká. Zásah dovolacího soudu by přicházel v úvahu pouze výjimečně, pokud by uložený trest byl v tak extrémním rozporu s povahou o závažností trestného činu a dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality. O takovou situaci se ovšem v posuzované věci nejedná. Odvolací soud vyhodnotil, že jednání obviněného se na poškozených výrazně podepsalo, že se ho dopouštěl ve zkušební době podmíněného odsouzení s dohledem a že nelze souhlasit s prvostupňovým soudem, který druh trestu zvolil s ohledem na okolnost, že matka nezletilých dětí a dvě z nich chtějí s obviněným obnovit soužití. Tento záměr je dle odvolacího soudu třeba posuzovat kriticky s ohledem na patologický vzorec chování matky nezletilých dětí, coby osoby, která byla ve vztahu týraná. Odvolací soud přihlédl i k tomu, že obviněný neprojevil v průběhu trestního řízení žádnou sebereflexi. Argumentaci odvolacího soudu shledala státní zástupkyně přiléhavou a trest, který byl obviněnému uložen za adekvátní. Nejde tedy o trest extrémně přísný a zjevně nespravedlivý.

17. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání dovolání obviněného odmítl podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř.

18. Na vyjádření státní zástupkyně reagoval obviněný replikou. V ní setrval na svých stanoviscích vtělených do dovolání. Doplnil, že pokud ve vyjádření státní zástupkyně zaznívá, že odvolací soud v původním druhostupňovém řízení ukončeném usnesením z 30. 4. 2024 rozhodoval ve veřejném zasedání, pak šlo o jednání nanejvýš tajné a kabinetní. Nerozporoval, že ustanovení § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. coby ustanovení speciální nedoléhá na řešený případ, a proto je nutno aplikovat obecné a subsidiární ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., pro což je dovolání přípustné. Uložený trest označil za naprosto zjevně v extrémním rozporu s povahou a závažností svého činu. Závěry o ní byly učiněny v extrémním rozporu s provedeným dokazováním, jež bylo zčásti protizákonné a zčásti nedostatečné pro opomenuté důkazy. Dovodil, že účelu trestu lze dosáhnout mírnějšími prostředky – podmíněným trestem, trestem obecně prospěšných prací či jejich kombinací. V další pasáži své repliky zopakoval své náhledy na své jednání, které označil za přiměřené výchovné prostředky po tisíciletí úspěšně přítomné v naší kultuře, na které veřejná moc reagovala jejich nepřijatelným zveličením. Znovu zmínil svůj význam coby živitele rodiny, její těžkosti způsobené jeho uvězněním a její zájem obnovit s ním soužití. Opětovně poukázal na lekci, které se mu dostalo odloučením od rodiny, a na svou abstinenci coby sebereflexivní a nápravný atribut. III. Přípustnost dovolání

19. Dovolání obviněného je s níže uvedeným upřesněním přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobu oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.). Dovolání splňuje obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

20. Závěr Nejvyššího soudu týkající se přípustnosti dovolání zmíněný v předchozím odstavci dopadá na podané dovolání jako celek, nevztahuje se však ke všem uplatněným dovolacím námitkám. V prvé řadě to platí o výhradách obviněného podřazovaných pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. Těmi obviněný brojí proti „mezitímnímu“ rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 30. 4. 2024, č. j. 10 To 124/2024-677, kterým byla jednak zamítnuta odvolání poškozených jako osob neoprávněných podat proti zprošťujícímu prvostupňovému rozsudku odvolání, a jednak k odvolání státního zástupce byl zprošťující prvostupňový rozsudek zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně. Zmíněné rozhodnutí odvolacího soudu tak nespadalo do katalogu rozhodnutí ve věci samé uvedených v § 265a odst. 2 tr. ř. V rozsahu námitek o údajném porušení práv obviněného na jeho přítomnost u soudního jednání tak jde o dovolání nepřípustné.

21. Pro úplnost pak stojí za zmínku, že předmětné kasační rozhodnutí kombinované se zamítnutím odvolání poškozených, coby osob neoprávněných k podání odvolání, činil druhostupňový soud nikoliv ve veřejném, nýbrž v neveřejném zasedání (vyjádření státní zástupkyně obsahuje zjevnou písařskou chybu). To je evidentní z protokolu o tomto typu jednání (viz č. l. 675). K rozhodnutí v neveřejném zasedání byl přitom druhostupňový soud oprávněn podle § 263 odst. 1 tr. ř., takže to, co dovolatel označuje za závažnou procesní chybu, ve skutečnosti žádnou chybou není a představuje jen řádné a důsledné naplnění procesních předpisů. Ty by obhajoba měla znát a v případě své potřeby vyjádřit se tak mohla učinit obratem poté, co jí všechna tehdejší odvolání byla doručena. Tak se stalo 4. 4. 2024, zatímco odvolací soud v neveřejném zasedání rozhodoval až 30. 4. 2024 a obhajobě, potažmo obviněnému tak prostor byl poskytnut více než velkorysý.

22. Druhou oblastí, v níž je dovolání obviněného z hlediska vznesených dovolacích námitek nepřípustné, jsou výhrady proti výroku o vině. Ten totiž odvolacím soudem v tzv. druhém kole odvolacího řízení, které skončilo rozsudkem ze dne 3. 6. 2025, č. j. 10 To 115/2025-961, napadaným nynějším dovoláním vůbec přezkoumáván nebyl. Obviněný proti „druhokolovému“ prvostupňovému rozsudku z 22. 1. 2025 odvoláním nebrojil vůbec, a ostatní odvolatelé (státní zástupce a poškození) napadli onen prvostupňový rozsudek pouze ve výrocích o trestu a náhradě nemajetkové újmy. Jejich odvoláním pak druhostupňový soud vyhověl, přičemž se tak stalo nikoliv pro vady napadených výroků, které by měly původ ve výroku o vině, nýbrž pro autonomní nedostatky napadených výroků samotných. Na všechny dovolací námitky subsumované obviněným pod dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., jimiž sporuje skutkové závěry prvostupňového soudu, popřípadě společenskou škodlivost stíhaného jednání, nutno nahlížet jako na nepřípustné.

IV. Důvodnost dovolání

23. Z hlediska důvodnosti tak lze posuzovat pouze námitky, které obviněný směřoval do výroku o trestu. Obviněný v tomto směru uplatnil dva dovolací důvody, a to uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Pro úplnost se připomíná, že k naplnění těchto dovolacích důvodů dochází podle jejich obsahového vymezení tehdy, když · rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], a · rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.]. IV./1 K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

24. Ze shora zmíněné citace je zřejmé, že dovolací důvod uvedený v § 265b odst.1 písm. g) tr. ř. nelze vztahovat ke skutkovým zjištěním týkajícím se trestů, protože ta nejsou určující pro naplnění znaků trestného činu. To platí i proto, že dovolací přezkum druhu a výměry trestu uloženého v zákonné trestní sazbě je primárně vyloučen a prolomit ho lze jen zcela výjimečně u trestu zjevně nepřiměřeného, exemplárního a nespravedlivého. Z toho plyne, že obviněným namítaný eventuální důkazní deficit k některé z polehčujících okolností by nemohl spadat pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. IV./1 K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

25. V mezích tohoto důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Jeho prostřednictvím lze uvádět zásadně vady právní povahy, tedy buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. U námitek proti výroku o trestu je možno za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu.

26. Výhrady proti druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Tento důvod však obviněný v dovolání neuvedl, a ani okolnosti, za kterých mu byl trest uložen, nesvědčí o jeho naplnění. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím žádného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

27. Tyto zásady je možné prolomit jen, jestliže nebyly dodrženy základní požadavky spravedlivého procesu (srov. článek 6 Úmluvy a články 36 a 38 Listiny), neboť rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).

28. Výhrady, které obviněný ve vztahu k výroku o trestu vznesl, neodpovídají kritériím, jež byly výše uvedeny. Dovolatel si stýská nad svým osudem, potažmo nad údajnými těžkostmi své ex-manželky a dětí, fakticky však neuvedl žádné skutečnosti, které by toto tvrzení měly potvrzovat. Odvolací soud se podmínkami pro ukládání trestu odnětí svobody, vůči němuž obviněný dovolání zaměřil, náležitě zabýval a patřičně vyložil, k jakým skutečnostem přihlédl. Posoudí-li Nejvyšší soud skutečnosti, které odvolací soud bral při ukládání trestu do úvahy, je zjevné, že nezanedbal své povinnosti, zvážil všechny rozhodné skutečnosti a vypořádal se s nimi i z hledisek § 37, § 38, § 39 tr. zákoníku. Neopomenul posoudit ani polehčující ani přitěžující okolnosti podle § 41 a § 42 tr. zákoníku. Jejich nezohlednění či nepřiznání odpovídající váhy nelze dovozovat z toho, že závěry soudu neodpovídají představám a tužbám obviněného.

29. Nejvyšší soud navíc dodává, že odvolací soud dostatečně uvážil, že jednání dovolatele nebylo afektivní, trvalo delší dobu, směřovalo vůči 4 osobám a dopustil se jej též ve zkušební době podmíněného odsouzení s dohledem. Obecně platí, že zkušební doba podmíněného odsouzení je sama o sobě zostřeným obdobím, v němž má pachatel zvlášť důsledně dbát na to, aby se vyvaroval jakéhokoli protiprávního jednání, natož pak trestné činnosti. Postih uložený Okresním soudem Praha-západ pod sp. zn. 9 T 16/2020 navíc představoval velmi striktní pobídku k vedení řádného života – tamní trest byl uvalen v polovině výměry, jakou lze nasadit, aniž by bylo nutno zasáhnout osobní svobodu pachatele, zkušební doba byla vymezena dokonce ve třech čtvrtinách zákonného rozpětí a navíc byl trest zpřísněn vyslovením dohledu. Jestliže ani takto intenzivní apel nevedl ke korekci dovolatelova chování, pak je zřejmé, že k ochraně společnosti, k individuálnímu působení na něho i pro účinky trestu coby generální prevence bylo nezbytné sáhnout již k nepodmíněnému trestu. Obviněný si totiž z podmíněného trestu „nic nedělal“ a v jeho zkušební tobě se dopustil nyní řešené delikvence. Další bezúčelné řetězení nefungujících alternativ proto odvolací soud důvodně odmítl a po právu dovodil, že obviněný si fakticky vynutil, že na něho musí být působeno přímým zásahem do jeho osobní svobody. Opačný postup by v obviněném jen posiloval přesvědčení, že z odpovědnosti za různorodou trestnou činnost se nakonec vždy nějak vyváže, takže si se svým chováním nepotřebuje dělat nějaké větší starosti a může bezbřeze a libovolnými nástroji prosazovat své zájmy, tužby a priority, jak uzná za vhodné. Tento efekt by se pak přenášel i do jeho okolí, což by výrazně devalvovalo prvek generální prevence trestu.

30. Odvolací soud také řádně zohlednil i osobní, rodinné a majetkové poměry obviněného a jeho trestní minulost. Své závěry také dostatečně odůvodnil, a Nejvyšší soud v nich neshledal žádné vady. Z argumentů, které odvolací soud v přezkoumávaném rozhodnutí vyjádřil, nelze dovodit nedodržení pravidel pro ukládání trestu. Naopak je z jeho rozhodnutí patrné, že zvažoval všechny individuální okolnosti a zvláštnosti daného případu a zohlednil osobu pachatele tak, aby trest odpovídal všem konkrétním zjištěním vztahujícím se jak k osobě obviněného, tak i okolnostem, za kterých byl čin spáchán (srov. § 38 odst. 1 tr. zákoníku), a to ve smyslu § 39 tr. zákoníku i dalších kritérií významných pro stanovení druhu a výměry trestu. Pouhá nespokojenost obviněného týkající se uložení nepodmíněného trestu a jeho výměry je v daných souvislostech zcela v rozporu s prezentovanými zásadami. Je možné podotknout, že nejde o exemplární trest anebo o trest nespravedlivý, protože je odrazem jednání obviněného, na které bylo třeba působit právě zvolenou sankcí, což odvolací soud, jak již bylo konstatováno shora, dostatečně a přesvědčivě odůvodnil.

31. Dovolatel se ve svém mimořádném opravném prostředku odkazoval na těžkosti, které nepodmíněný trest přivodí jeho rodině. Jejich vznik lze jistě připustit, byť vzhledem k ne zcela dobré platební kázní obviněného při hrazení výživného v průběhu doby, po kterou jeho rodina žila od něho odloučena, nepůjde o tak dramatickou situaci, jak se ji obviněný snaží vykreslovat. Z judikatury Nejvyššího soudu (např. rozhodnutí sp. zn. 8 Tdo 1561/2016 a sp. zn. 7 Tdo 1587/2019) i Ústavního soudu vyplývá požadavek, aby soudem při ukládání trestu bylo přihlíženo k nejlepšímu zájmu dětí obviněného podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Projevem této povinnosti je zvážení uložení alternativních trestů namísto trestu nepodmíněného, který má ze své podstaty dopady na dítě. To však neznamená, že „by nejlepší zájem dítěte dle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte absolutně znemožňoval uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody jeho rodiči. Obecné soudy tak při ukládání tohoto druhu trestu musí k nejlepšímu zájmu dítěte přihlížet a přiznat mu náležitou váhu, neznamená to však, že by konkurující veřejný zájem na přiměřeném potrestání pachatele nemohl v konkrétním případě převážit“ (viz nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2020, sp. zn. IV. ÚS 950/19-2).

32. Obviněný není tzv. výlučným rodičem ani jednoho ze svých dětí tak, aby jeho uvěznění znamenalo jejich totální osiření. Jejich matka o ně jeví zájem, svede o ně pečovat a starala se o 2 nejmladší i v době odloučení obviněného od rodiny. U nejstarší AAAAA zajišťovala tuto péči mateřská babička, u níž má toto dítě citové a materiální zázemí i nyní. Nelze proto očekávat, že by výkon nepodmíněného trestu odnětí svobody obviněným představoval fatální zásah do výchovného prostředí nezletilých dětí, do zabezpečení jejich výživy a že by takový výkon uvedeného druhu trestu měl výrazně negativnější dopad na děti obviněného, než je tomu v obdobných srovnatelných případech.

33. Na druhou stranu trestná činnost, za niž je dovolatel nyní souzen, představuje mnohem zásadnější kritéria obsažená v trestním zákoníku pro druh a výměru trestu. Veřejný zájem na potrestání obviněného navíc neplyne jen z aspektů směrujících vůči obviněného a jemu blízkým osobám (individuální a generální prevence – viz bod 29 tohoto usnesení), ale odvíjí se i od zájmů poškozených, kteří byli zasaženi na velmi významných hodnotách svého bytí – na zdravém a harmonickém rodinném prostředí. Tato jejich primární újma je výrazně silnější než eventuální (či dokonce pochybná – vzhledem k přesvědčivé argumentaci odvolacího soudu rozporující údajný záměr některých z nich obnovit soužití s obviněným) sekundární újma dětí, které přechodně budou toliko v péči druhého rodiče či prarodiče, což je režim, který nakonec není nikterak výjimečný v řadě rodin, kde jeden z rodičů musí po určitou dobu pobývat mimo společnou domácnost. S přijatelnou nadsázkou řečeno, měla-li by platit obviněným prosazovaná hypertrofovaná konstrukce o takřka absolutní přednosti zájmu dětí nad zájmem oběti a potažmo společnosti na postihu pachatele, pak by pouhé rodičovství takřka automaticky vylučovalo uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody.

34. Odvolací soud proto opodstatněně dovodil, že komplexně a vícesložkově založený veřejný zájem (měl-li by vůbec být s druhým zájmem v rozporu) převažuje v této věci zcela zřetelně nad nejlepším zájmem dovolatelových nezletilých dětí. V návaznosti na to po právu uzavřel, že nepodmíněný trest odnětí svobody je plně indikován, a vyměřil-li jej při existenci všech náležitě zohledněných okolností v jedné čtvrtině zákonných mezí, pak nemůže jít o trest nepřiměřený, natož pak extrémně přísný, zjevně nespravedlivý a nepřiměřeně zasahující do dovolatelových ústavně zaručených práv.

35. Pro úplnost stojí za zmínku, že v replice zmíněná poptávka obviněného po trestu obecně prospěšných prací či jeho kombinaci s podmíněným trestem odnětí svobody je nepřijatelná. Koliduje totiž jak s podmínkami pro ukládání obecně prospěšných prací (takový trest lze uložit jen za přečin – § 62 odst. 1 tr. zák.), tak s pravidly tzv. neslučitelnosti trestů (obecně prospěšné práce nelze uložit vedle odnětí svobody – § 53 odst. 1 tr. zák.).

V. Způsob rozhodnutí

36. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněného plyne, že v rozsahu, v něž bylo možno jeho dovolání pokládat za přípustné, vznesl toliko námitky, které se s uplatněným dovolacím důvodem věcně rozešly. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl způsobem upraveným v § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., podle něhož dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b.

37. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání.

38. Obviněný do svého dovolání vtělil i podnět k odložení výkonu prvostupňového rozhodnutí. Tento podnět adresoval přímo Nejvyššímu soudu. Protože se nejednalo o návrh prvostupňového soudu podle § 265h odst. 3 tr. ř., Nejvyšší soud nebyl povinen činit formální rozhodnutí o (ne)odložení výkonu rozhodnutí a dovolatelův podnět vzal v potaz s oporou v ustanovení § 265o odst. 1 tr. ř. Nerozhodl však o odkladu výkonu prvostupňového rozsudku, neboť k takovému postupu neshledal důvody. Za této situace nebylo zapotřebí o podnětu obviněného k předmětnému postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 522/14).

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265 tr. ř.).

V Brně dne 15. 10. 2025

JUDr. Aleš Kolář předseda senátu

Zpracoval: Mgr. Ondřej Vítů