O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni
Městský soud v Praze usnesením ze dne 25. 9. 2007, sp. zn. 7 To 376/2007, jímž
toto odvolání podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního
stupně tak nabyl právní moci dne 25. 9. 2007 (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr.
ř.).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný následně
dovolání, jímž napadl výrok o zamítnutí řádného opravného prostředku
(odvolání). Uplatněnými dovolacími důvody byly důvody uvedené v ustanovení §
265b odst. 1 písm. g) a písm. l) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel zejména
zdůraznil, že nepřesný a neúplný skutkový stav věci zjištěný soudem prvního
stupně nebyl ani řádně promítnut do formulace skutku ve výroku rozsudku.
Odvolací soud, který dal soudu prvního stupně v podstatě za pravdu, popis
skutku v odvolacím řízení nijak nezměnil. Ponechal jej tudíž v podobě zcela
nedostačující k tomu, aby v rozsudku uvedené jednání mohlo být právně posouzeno
jako pokus trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 222
odst. 1 tr. zák. Nebylo zde především nijak vyjádřeno, že dovolatel skutečně
chtěl poškozenému úmyslně způsobit těžkou újmu na zdraví. Jestliže soud uvádí,
že dovolatel vůči poškozenému M. K. neoprávněně použil zbraň, pak tato okolnost
sama o sobě ještě neznamená a nemůže být bez dalšího vykládána tak, že na
poškozeného úmyslně vystřelil. Z formulace „po předchozí rozepři“ nelze podle
dovolatele blíže dovodit, jak se oba účastníci incidentu v inkriminovanou dobu
chovali, zejména jak si počínal samotný poškozený (zda v okamžiku výstřelu z
jeho strany docházelo k útoku či nikoliv). Popis skutku za těchto okolností
připouští pestrou škálu v úvahu přicházejících skutkových podstat, včetně
aplikace ustanovení o nutné obraně podle § 13 tr. zák. Soud prvního stupně
přitom vychází ze zjištění, že poškozený byl postřelen v okamžiku, kdy odcházel
ke svému domovu po protilehlém chodníku a byl k automobilu otočen pravou
stranou. Soud přitom zároveň vycházel z toho, že poškozený použil vůči
dovolateli násadu od smetáku teprve na základě druhého výstřelu. Dále dovodil,
že mezi dovolatelem a poškozeným nedošlo k souboji o zbraň. Odvolací soud pak
ve svém rozhodnutí hovoří o dalším výstřelu („byť do vzduchu“) v době, kdy
poškozený obcházel dovolatelovo vozidlo. Zároveň připustil možnost vzniku
dovolatelova zranění (podlitiny na hrudi) tyčí od mopu. Žádný ze soudů se podle
dovolatele ovšem nevypořádal se zásadní otázkou, kdy toto zranění dovolatel
vlastně utrpěl, a v tomto smyslu nebylo jeho poranění ani zařazeno do
skutkového děje. Z výše uvedeného pak podle dovolatele vyplývá, že skutkový děj
byl zjištěn nejasně a neurčitě a ve své podstatě oběma soudy rozdílně nebo
přinejmenším s rozpory. Za této situace byla podle jeho názoru přesná aplikace
určitého hmotně právního ustanovení prakticky nemožná či možná pouze s tím
rizikem, že její správnost může být kdykoliv zpochybněna. Uvedenou část
dovolání uzavřel obviněný tím, že i při restriktivním výkladu ustanovení § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. by tento dovolací důvod byl nepochybně naplněn, neboť
tzv. skutková věta výroku rozsudku neobsahuje všechny relevantní skutečnosti z
hlediska právní kvalifikace pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle § 8
odst. 1 tr. zák. k § 222 odst. 1 tr. zák.
Dovolatel zároveň poukázal na některá rozhodnutí (nálezy) Ústavního soudu České
republiky, podle kterých by se měl Nejvyšší soud zabývat i takovými dovoláními,
která sice namítají okolnosti, které nelze podřadit pod taxativně vymezené
dovolací důvody, ale namítané vady oprávněně směřují do oblasti porušení zásad
spravedlivého procesu.
Ve shora uvedené souvislosti pak dovolatel poukázal na nedostatky v oblasti
dokazování před soudy obou stupňů. Podle dovolatelova názoru bylo nesprávné, že
byl odmítnut návrh na doplnění dokazování znaleckým posudkem z oboru
psychiatrie na poškozeného M. K., jímž měla být objasněna otázka jeho
schopnosti zapamatovat si průběh celé události vzhledem ke stupni jeho tehdejší
opilosti. Soud nahradil přibrání znalce svojí úvahou, že u poškozeného šlo o
prostou opilost, která nemohla mít vliv na způsob vnímání a zapamatování si
celé události. Další vadou bylo podle dovolatele to, že soudy vycházely z
posudku znalce z oboru sebeobrany podaného JUDr. N., přestože podle
dovolatelova názoru znalec dílem překročil své kompetence a v důsledku toho
vypracoval posudek neobjektivní a v zásadě nepoužitelný. Soudy měly pochybit
rovněž v tom, že v rozporu se zásadou „v pochybnostech ve prospěch obviněného“
se důsledně nevypořádaly se skutečností, že dovolatel byl při incidentu sám
poraněn, a to tyčí od mopu, když na druhé straně nebylo prokázáno, že by
zranění vzniklo jiným způsobem. Neobjektivnost pohledu soudu na dovolatelovu
osobu podle něj vyplývá z těch skutečností, že mu bylo kladeno k tíži, že ke
znaleckému zkoumání nepředložil své tričko, nebo že bylo dezinterpretováno jeho
vyjádření v rámci posledního slova. Pochybení soudů obou stupňů vedla podle
dovolatele k tomu, že nevzaly zřetel na podstatnou skutečnost, že to byl právě
dovolatel, který byl napaden poškozeným. Za těchto okolností bylo třeba
posoudit, zda v případě, že dovolatel v takové situaci použil zbraň, bylo možno
na jeho jednání aplikovat ustanovení o nutné obraně podle § 13 tr. zák. či
nikoliv. Podle přesvědčení dovolatele použití střelné zbraně k varovnému
výstřelu splňovalo podmínky obrany proti útoku vedenému tyčí. Druhý výstřel byl
dovolatelem nechtěný a vznikl v důsledku souboje o zbraň, což znamená, že i za
předpokladu, že v této fázi podle názoru soudu nešlo o nutnou obranu, nemohlo
se jednat o pokus trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 tr. zák.
k § 222 odst. 1 tr. zák., ale při splnění dalších podmínek toliko o trestný čin
ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák.
Své dovolání uzavřel obviněný tím, že již v řízení před soudem prvního stupně
vznikl dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Protože odvolací
soud vady předcházejícího řízení neodstranil a podané odvolání zamítl, aniž by
se s odvolacími námitkami řádně vypořádal, založil svým postupem též dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. S ohledem na výše uvedené důvody
dovolatel navrhl, „aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil
usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. září 2007, sp. zn. 7 To 376/2007,
eventuelně též rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 5. 6. 2007, sp. zn.
4 T 199/2006, a Městskému soudu v Praze eventuelně Obvodnímu soudu pro Prahu 4
přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl“.
K dovolání obviněného se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila
státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní
zástupkyně“), která je označila ze základních obecných hledisek za přípustné. K
otázce, zda jednání dovolatele bylo možno posoudit jako jednání v nutné obraně
ve smyslu ustanovení § 13 tr. zák., odkázala státní zástupkyně na výsledky
provedeného dokazování, ze kterého soudy obou stupňů vycházely, a to zejména na
znalecký posudek znalce z oboru kriminalistiky, odvětví se zvláštní
specializací sebeobrana. Na tomto základě pak bylo podle ní vyvráceno, že by k
inkriminovanému výstřelu do těla poškozeného a jeho zranění došlo při boji o
zbraň, naopak znalec dospěl k závěru, že tento mechanismus vzniku zranění byl
zcela vyloučen. S ohledem na tuto skutečnost a dostupný spisový materiál státní
zástupkyně konstatovala, že soudy učiněná skutková zjištění nejsou v extrémním
rozporu s právním posouzením jednání dovolatele. Vzhledem k výše uvedeným
skutečnostem je podle státní zástupkyně třeba považovat dovolání obviněného za
zjevně neopodstatněné. Státní zástupkyně proto navrhla, aby je Nejvyšší soud
podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl a toto rozhodnutí učinil za
podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Souhlas s
konáním neveřejného zasedání pak vyslovila i pro případ jiného než navrhovaného
rozhodnutí (§ 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.)
Obviněný Ing. J. R. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k
podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho
bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě
(§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr.
ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v
ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§
265c tr. ř) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky
přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné
podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu
druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a směřuje proti
rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti
rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán
vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř.,
bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které dovolatel
své dovolání opírá, lze podřadit pod jím uplatněné dovolací důvody podle
ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr.ř.
Důvodem dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence
vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného
opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2
písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem
pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání
podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá
na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku
bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé
instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v
předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. V
dané věci prvá alternativa tohoto dovolacího důvodu nebyla dovolatelem
namítána a druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu by pak v posuzovaném
případě byla naplněna toliko za předpokladu, že by napadené rozhodnutí a řízení
mu předcházející bylo skutečně zatíženo vadami předpokládanými v dovolacím
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který dovolatel ve svém
mimořádném opravném prostředku současně odkazuje.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s
poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových
zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při
rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná
okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně
kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě
tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového
stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je
rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž
nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Dovolací soud přitom musí
vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a
jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen
zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání
v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový
stav.
V posuzovaném případě proto pod dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřadit ty námitky dovolatele, jež se týkají
výlučně procesní stránky věci (tj. přezkoumání /revize/ rozsahu dokazování,
hodnocení důkazů, zjištěného skutkového stavu věci apod.), jestliže zároveň
relevantně nenamítal extrémní rozpor mezi soudy zjištěným skutkovým stavem a
jeho následným právním posouzením (k tomu srov. například nález Ústavního soudu
ve věci sp. zn. I. ÚS 4/04). Podle názoru Ústavního soudu by totiž bylo nutné
považovat rozhodnutí za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na
spravedlivý proces v případech, kdy právní závěry obecného soudu by byly v
extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence
skutkových zjištění). V projednávané věci však o takový případ zjevně nejde,
neboť soudy založily svá skutková zjištění na rozboru provedených důkazů jak
jednotlivě, tak v jejich souhrnu. Na takto vytvořeném skutkovém základě pak ve
svých rozhodnutích učinily příslušné navazující právní závěry (viz výrok a
zejména str. 7 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a str. 2 až 5 usnesení
odvolacího soudu).
Dovolatel v průběhu řízení a posléze i ve svém dovolání především prosazoval
vlastní skutkovou verzi, podle které pistoli ráže 7,65 mm použil v rámci nutné
obrany (§ 13 tr. zák.) spočívající ve vypálení výstražného výstřelu v okamžiku,
kdy byl poškozeným napadán násadou od smetáku (mopu). Naproti tomu k výstřelu,
jímž byl poškozený zasažen a zraněn, nedošlo podle dovolatele úmyslně, nýbrž
nechtěně z toho důvodu, že se s poškozeným o svoji pistoli přetahoval
(dovolatelovými slovy v důsledku „souboje o zbraň“).
Tato obhajoba obviněného (dovolatele) nebyla soudy akceptována, neboť vzaly za
jednoznačně prokázané, že obviněný (dovolatel) na poškozeného vystřelil za
okolností, kdy oba nebyli ve vzájemném fyzickém kontaktu a nacházeli se v
určité vzdálenosti od sebe. Odvolací soud v napadeném rozhodnutí zdůraznil, že
obviněný (dovolatel) proti tělu poškozeného použil účinný prostředek – výstřel
z pistole, ačkoliv v tomto okamžiku nebyl poškozeným ohrožován na své tělesné
integritě a nehrozilo mu zranění (viz str. 4 rozhodnutí). Odvolací soud shodně
se soudem prvního stupně současně zcela vyloučil, že by inkriminovaný výstřel
vedoucí ke zranění poškozeného, byl vypálen při potyčce o zbraň, a zároveň
vyloučil i to, že by obviněný (dovolatel) vystřelil v obranné situaci. Z tohoto
důvodu se aplikací ustanovení § 13 tr. zák. o nutné obraně (tzn. ani otázkami
případného intenzivního či extenzivního excesu) nezabýval.
Podle Nejvyššího soudu byl hmotně právní dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. v posuzovaném případě dovolatelem uplatněn právně relevantně
pouze v té části dovolání, v níž s poukazem na znaky pokusu trestného činu
ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 222 odst. 1 tr. zák. namítl,
že skutková zjištění soudu nedovolovala závěr o tom, že jednal v úmyslu
způsobit jinému těžkou újmu na zdraví, a dále, že ani skutkový stav věci
vyjádřený v tzv. skutkové větě výroku rozsudku (popis skutku) neumožňoval
použití výše uvedené právní kvalifikace skutku.
Při posuzování opodstatněnosti této části podaného dovolání pak Nejvyšší soud
dospěl k následujícím závěrům:
V obecné rovině je nejprve třeba poznamenat, že trestného činu ublížení na
zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák. se dopustí pachatel, který jinému úmyslně
způsobí těžkou újmu na zdraví. Za těžkou újmu na zdraví se podle § 89 odst. 7
tr. zák. považuje vážná porucha zdraví nebo vážné onemocnění, jež zákon
taxativně vymezuje pod písmeny a) až ch) citovaného ustanovení. Protože trestný
čin ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák. je trestným činem úmyslným
(§ 3 odst. 3, § 4 tr. zák.) je nezbytné, aby úmysl pachatele zahrnoval všechny
znaky objektivní stránky jeho skutkové podstaty, tj. jednání, následek a
příčinný vztah mezi jednáním a následkem. Jinými slovy nestačí, aby pachatel
úmyslně vykonal něco, co způsobilo újmu na zdraví, ale je třeba, aby bylo
zjištěno, že jeho úmysl zároveň směřoval k následku (účinku) spočívajícímu v
těžké újmě na zdraví (zde srov. přiměřeně např. rozhodnutí R 19/1963 SbRt.). Z
hlediska úmyslu způsobit těžkou újmu na zdraví musí být zjištěno, že pachatel
alespoň věděl, že svým jednáním může způsobit zákonem předpokládaný těžší
následek, a pro tento případ s ním byl srozuměn (úmysl eventuální - § 4 písm.
b/ tr. zák.). Na takové srozumění lze pak usuzovat zejména podle intenzity
útoku, dále byl-li útok veden proti důležité části těla napadeného, z povahy
zbraně, pokud ji pachatel použil, z jeho pohnutky apod. (v judikatuře srov.
např. R II/1965, R 35/1991 SbRt). Měl-li pachatel v úmyslu jinému způsobit
těžkou újmu na zdraví, ale v důsledku jeho jednání došlo „jen k ublížení na
zdraví“, je takové jednání třeba právně kvalifikovat jako pokus trestného činu
ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 222 odst. 1 tr. zák. Právní
kvalifikace skutku jako trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1
tr. zák. by zde přicházela v úvahu jedině tehdy, jestliže nebylo zjištěno
(prokázáno), že úmysl pachatele, a to ani v nepřímé (eventuální) formě,
směřoval k následku předpokládanému v ustanovení § 89 odst. 7 tr. zák.
Jsou-li výše uvedené zásady aplikovány na nyní posuzovaný případ, považuje
Nejvyšší soud za rozhodné skutkové zjištění soudu prvního stupně, které
následně akceptoval i odvolací soud, že obviněný (dovolatel) dne 22. 4. 2006 v
průběhu konfliktu s poškozeným M. K., na něj ze vzdálenosti nejméně 1 m
vystřelil z pistole ráže 7,65 Browning. Poškozený byl přitom zasažen do břicha
způsobem a s následky popsanými ve výroku rozsudku soudu prvního stupně. Byť si
zranění poškozeného vyžádalo hospitalizaci pouze do 27. 4. 2006 a jeho pracovní
neschopnost trvala do 12. 5. 2006, bylo soudy současně zjištěno, že při
inkriminovaném zásahu (průstřelu břicha) do míst, kde se nacházejí životně
důležité orgány, poškozenému bezprostředně hrozil vznik zranění podstatně
závažnějších, než jaká ve skutečnosti utrpěl, případně i smrt. K výstřelu
přitom podle zjištění soudů nedošlo při zápasu o zbraň ani v obranné situaci.
Dovolatel musel přinejmenším vědět, že vůči poškozenému používá velmi účinného
prostředku – střelné zbraně, kdy pistole je zbraní jak v technickém, tak
samozřejmě v právním smyslu (§ 89 odst. 5 tr. zák.). Současně musel znát
přinejmenším její základní parametry, tj. že v případě jejího použití proti
tělu člověka lze dosáhnout zraňujícího či smrtícího efektu, neboť právě k
tomuto účelu jsou střelné zbraně určeny. Musel znát též okolnosti výstřelu,
který vůči poškozenému uskutečnil na cca 1 až 2 metry, tedy na vzdálenost, kdy
byla pravděpodobnost zásahu a s ním spojeného účinku velmi vysoká.
Na tomto místě považuje Nejvyšší soud zároveň za nezbytné připomenout, že
úmyslné zavinění vždy předpokládá, že si pachatel je alespoň v obecných rysech
vědom existence skutečností spadajících pod zákonné znaky určitého úmyslného
trestného činu a že toto vědomí nevybočuje z rámce daného těmito znaky.
Dovolatel přitom jednal za okolností, jež umožňovaly dovodit nejen to, že
úmyslně na poškozeného vystřelil z pistole, ale také, že si zároveň počínal
způsobem svědčícím nejen o pouhém srozumění (§ 4 písm. b/ tr. zák.) s následkem
(účinkem) v podobě těžké újmy na zdraví, ale již o jeho chtění (§ 4 písm. a/
tr. zák.) takový následek (přímo) vyvolat. Naopak soudy zjištěné skutkové
okolnosti nesvědčí o jeho jednání ve vražedném úmyslu, a to ani v eventuální
formě. Zároveň nebylo na dovolatelově vůli, že způsobil následek spočívající
jen v takovém ublížení na zdraví, které svou závažností těžké újmy na zdraví
podle § 89 odst. 7 tr. zák. nedosahovalo. Závěr soudu o zavinění ve formě
přímého úmyslu podle § 4 písm. a) tr. zák. (viz str. 5 napadeného usnesení
odvolacího soudu) proto může za těchto okolností obstát.
S ohledem na skutečnosti rozvedené Nejvyšším soudem v předcházejících
odstavcích lze proto uzavřít, že skutkový stav věci, ze kterého v posuzovaném
případě soudy obou stupňů vycházely (jak je ve své stručnější podobě formulován
v tzv. skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně), nepochybně
dovoloval právní posouzení skutku jako pokusu trestného činu ublížení na zdraví
podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 222 odst. 1 tr. zák.
Z důvodů, které Nejvyšší soud vyložil v předcházejících odstavcích, proto
nebylo možno podanému dovolání (a to ani v jeho jinak relevantně uplatněné
části) přiznat žádné opodstatnění, neboť napadené usnesení odvolacího soudu ani
jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně netrpí dovolatelem vytýkanými
vadami.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o
dovolání zjevně neopodstatněné. V souladu s citovaným ustanovením zákona bylo
dovolání obviněného Ing. J. R. odmítnuto, přičemž Nejvyšší soud toto své
rozhodnutí učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném
zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 6. února 2008
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler