3 Tdo 905/2025-701
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 10. 2025 o dovolání obviněného M. H., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 2. 2025, sp. zn. 7 To 2/2025, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 6 T 93/2024, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. c) tr. ř. se dovolání obviněného M. H. odmítá.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 4. 12. 2024, č. j. 6 T 93/2024-580, byl obviněný M. H. (dále též jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným zvlášť závažným zločinem vraždy podle § 140 odst. 2, odst. 3 písm. i) tr. zákoníku, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 15 roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl současně uložen trest propadnutí věci. Podle § 99 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku mu bylo rovněž uloženo ochranné léčení psychiatrické, které bude vykonávat v ústavní formě. Dále mu byla podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost nahradit poškozeným nemajetkovou újmu, přičemž se zbytkem svého nároku byli poškození odkázáni podle § 229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních
2. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný shora uvedené trestné činnosti dopustil zkráceně tím, že: v přesněji nezjištěné době kolem 16:00 hodin dne 8. 6. 2024 po předchozím uvážení místa a způsobu usmrcení jeho přítelkyně, ji zavezl jím řízeným automobilem na pozemek v katastrálním území XY, okres Praha-východ, kde poškozená z vozu vystoupila a obviněný do ní jím řízeným automobilem a s úmyslem ji takto usmrtit v nezjištěné rychlosti zezadu narazil, povalil ji tím na zem a poté vedl vůz tak, že pravým předním kolem přejel přes záda ležící poškozené, poté při couvání znovu přejel přes její tělo, což ještě zopakoval, a následně najel pravým předním kolem na hrudní oblast ležící poškozené a vůz v takové pozici zastavil a nechal stát po dobu přibližně jedné hodiny, čímž poškozené způsobil rozhmoždění nitrobřišních a nitrohrudních orgánů se zakrvácením do tělních dutin vedoucí k úmrtí poškozené na místě.
3. Rozsudek krajského soudu následně napadl obviněný odvoláním, které Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 18. 2. 2025, č. j. 7 To 2/2025-599, podle § 256 tr. ř. zamítl.
4. Poté bylo usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 1. 4. 2025, č. j. 6 T 93/2024-625, podle § 131 odst. 1 tr. ř. opraveno ve výroku rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. 12. 2024, č. j. 6 T 93/2024-580, datum narození poškozené I. J. z nesprávného XY na správné XY.
5. Následně usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 4. 2025, č. j. 7 To 2/2025-634, bylo podle § 131 odst. 1 tr. ř. per analogiam opraveno odůvodnění usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 2. 2025, č. j. 7 To 2/2025-599, v němž bylo taktéž nesprávně uvedeno datum narození XY u poškozené I. J., když správné datum narození je XY. II. Dovolání a vyjádření k němu
6. Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu ve spojení s jeho opravným usnesením podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, které směřoval výlučně proti výroku o trestu odnětí svobody, výroku o ochranném léčení psychiatrickém v ústavní formě a výroku o náhradě nemajetkové újmy v části týkající se jejího rozsahu. Dovolání opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Doplnil, že se jedná o dovolací důvody spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a v uložení nepřiměřeného trestu [pozn. od 1. 1. 2022 se tedy podle slovního vymezení učiněného dovolatelem správně jedná o písm. h) a i)].
7. V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. namítal
nesprávné právní posouzení formy ochranného léčení, neboť soudy nesprávně aplikovaly § 99 odst. 4 tr. zákoníku. Zdůraznil hlavní účel ochranného léčení, kterým má být terapeutické působení na pachatele za současného zajištění ochrany společnosti. Následně se zabýval právní úpravou a ústavněprávním rozměrem ochranného léčení v ústavní formě. Připomenul, že trpí značně rozvinutou Huntingtonovou chorobou, avšak jeho stav je nyní stabilizovaný. Následně poukázal na rozpory ve znaleckém posudku, neboť znalec MUDr.
Vlastimil Tichý dospěl v písemném vyhotovení posudku k doporučení ambulantní formy, načež v hlavním líčení svůj závěr modifikoval a připustil možnost formy ústavní. Soudy se uvedenými rozpory nezabývaly a ani nezdůvodnily svůj postup, přičemž změna stanoviska znalce bez řádného zdůvodnění či doplnění posudku představuje procesní vadu, která mohla mít vliv na správnost rozhodnutí. Dovolatel tedy uzavřel, že soudy nižších stupňů nevyhodnotily povahu nemoci a léčebné možnosti. Volba ústavní formy ochranného léčení tedy není přiměřená povaze spáchaného trestného činu ani zdravotnímu stavu obviněného.
8. V další části dovolání obviněný ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. namítal nepřiměřenost uloženého trestu odnětí svobody. Podle názoru obviněného soudy nižších stupňů měly přihlédnout k polehčujícím okolnostem výjimečné intenzity, které odůvodňují postup podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku. Konkrétně nezohlednily jeho úplné doznání a součinnost s orgány činnými v trestním řízení, včetně prohlášení viny podle § 206c tr. ř., závažnou duševní chorobu s podstatným omezením příčetnosti, dosavadní bezúhonnost a řádný způsob života a nepředvídatelnost vývoje onemocnění, kdy není vyloučeno, že se nedožije konce výkonu nepodmíněného trestu ve výměře 15 let. Z uvedených důvodů soudy selhaly při individualizaci trestu a nerespektovaly účel trestu.
9. Dovolatel konečně namítal i nepřiměřenou výši náhrady nemajetkové újmy. Dovolatel se nachází v mimořádně špatných majetkových poměrech. Je nezaměstnaný v důsledku pokročilé choroby, je invalidní důchodce s minimálními příjmy, nemá žádný hodnotný majetek a je v dlouhodobé pracovní neschopnosti. Přiznané částky náhrady nemajetkové újmy podle obviněného nerespektují zásadu proporcionality a fakticky jsou nevymahatelné.
10. Závěrem svého mimořádného opravného prostředku dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 2. 2025, sp. zn. 7 To 2/2025, opravné usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 4. 2025, sp. zn. 7 To 2/2025, rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 4. 12. 2024, sp. zn. 6 T 93/2024, a přikázal věc Krajskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.
11. K dovolání obviněného se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Státní zástupkyně upozornila, že při označení vytýkaných dovolacích důvodů se obviněný dopustil několika nepřesností. Formálně totiž sice označil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., oba však rozvedl dovětkem, přičemž aktuálně takto vymezené důvody odpovídají dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. h) a i) tr. ř. Zároveň neoznačil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., který odpovídá jeho námitkám směřujícím proti uložení ochranného léčení v ústavní formě, pod které lze zařadit i námitky týkající se změny názoru znalce v písemném vyhotovení znaleckého posudku oproti jeho výpovědi u hlavního líčení. Současně zcela opomněl označit i druhou alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., která by s ohledem na obsah jeho dovolací argumentace a způsob rozhodnutí Vrchního soudu v Praze rovněž přicházela v úvahu.
12. Státní zástupkyně zastává názor, že naznačené námitky směřované proti výroku o trestu nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř. Nepodmíněný trest odnětí svobody uložený obviněnému ještě v rámci první poloviny zákonné trestní sazby rozhodně není nepřiměřeným, extrémně přísným či nespravedlivým. Státní zástupkyně má rovněž za to, že podmínky pro ukládání ochranného léčení byly ze strany obou soudů dodrženy. V přezkoumávané věci není pochyb o splnění požadavků § 99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Státní zástupkyně má za to, že byla dodržena i zásada přiměřenosti podle § 96 tr. zákoníku. Soudy sice vycházely i ze závěrů znalce z oboru psychiatrie, které doplnil až v průběhu hlavního líčení v rámci jeho výslechu tak, že připustil i ústavní formu ochranného léčení, avšak z hlediska dodržení uvedených podmínek je podstatné, že vzaly v potaz zejména znalcem deklarovanou nepředvídatelnost stavu obviněného do budoucna. Vzhledem k vyjádření znalce z odvětví psychiatrie, podle něhož v důsledku onemocnění obviněného dochází k posunu morálních kvalit a nemoc se projevuje i negativním chováním, jeví se ústavní forma ochranného léčení vhodnější, a to jak z důvodu ochrany společnosti, tak i pro obviněného samotného. Obviněný napadl svým dovoláním rovněž výroky o náhradě nemajetkové újmy v penězích poškozeným. Obviněný nevytkl jedinou vadu hmotněprávní povahy, tj. vadnou aplikaci hmotněprávního předpisu (v tomto konkrétním případě zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů), jíž by měly být napadené výroky o náhradě nemajetkové újmy zatíženy. Jeho výtky směřují výlučně proti jejich výši. Takto koncipované námitky se však s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. míjejí.
13. Státní zástupkyně proto shledala dovolání obviněného zjevně neopodstatněným a navrhla, aby je Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. III. Přípustnost dovolání a jeho náležitosti
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda bylo dovolání v nyní posuzované věci podáno v souladu s § 265a odst. 1, odst. 2 tr. ř., zda bylo podáno v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s § 265e tr. ř., jakož i oprávněnou osobou ve smyslu § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. Dospěl přitom k závěru, že dovolání obviněného bylo podáno opožděně.
15. Podle § 265e odst. 1 tr. ř. platí, že se dovolání podává u soudu, který rozhodl v prvním stupni, a to do dvou měsíců od doručení rozhodnutí, proti kterému dovolání směřuje. V odstavci 2 téhož ustanovení pak zákon stanoví, že při doručování rozhodnutí jak obviněnému, tak i jeho obhájci (a opatrovníku), běží lhůta od toho doručení, které bylo provedeno nejpozději. Podle § 265e odst. 3 tr. ř. je lhůta k podání dovolání zachována také tehdy, je-li dovolání podáno ve shora uvedené lhůtě přímo u Nejvyššího soudu nebo u soudu, který rozhodl ve věci ve druhém stupni, anebo je-li podání, jehož obsahem je dovolání, dáno ve lhůtě na poštu a adresováno soudu, u něhož má být podáno nebo který má ve věci rozhodnout. Podle § 265e odst. 4 tr. ř. není v případě dovolání navrácení lhůty k jeho podání přípustné.
16. Z předloženého trestního spisu Nejvyšší soud zjistil, že na podkladě referátu zažurnalizovaného na č. l. 614 spisu bylo rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 2. 2025, č. j. 7 To 2/2025-599, jako soudu druhého stupně, proti kterému směřuje dovolání, doručeno státnímu zástupci prostřednictvím datové schránky dne 5. 3. 2025, dovolateli obálkou typu II. dne 13. 3. 2025 a jeho obhájci JUDr. Jakubovi Schmitzovi prostřednictvím datové schránky fikcí dne 17. 3. 2025 (všechny doručenky jsou zažurnalizovány na č. l. 614 verte spisu).
17. S ohledem na výše uvedené je tedy zcela mimo jakoukoli pochybnost, že v nyní posuzovaném případě počala v souladu s § 265e odst. 2 tr. ř. běžet zákonná dvouměsíční lhůta pro podání dovolání dne 18. 3. 2025 (tedy dnem následujícím po pozdějším doručení rozhodnutí soudu druhého stupně, a to obhájci obviněného). Podle ustanovení § 60 odst. 1, 3 tr. ř., upravujícího počítání lhůt v trestním řízení, byl posledním dnem lhůty pro podání dovolání den 17. 5. 2025, který připadl na sobotu. Konec lhůty se proto posunul na pondělí 19. 5. 2025. Dovolání obviněného však bylo zasláno i doručeno prostřednictvím datové zprávy Krajskému soudu v Praze jako soudu prvního stupně až dne 9. 6. 2025 (viz č. l. 662 spisu). Za tohoto stavu je proto zcela zřejmé, že dovolání obviněného bylo prostřednictvím jeho obhájce podáno až po uplynutí zákonné dvouměsíční lhůty, tedy opožděně. K opravným usnesením
18. Na tomto závěru přitom ničeho nemění skutečnost, že v projednávaném případě po vydání prvostupňového i druhostupňového rozhodnutí ve věci samé došlo k následnému vydání opravných usnesení. Podle § 131 odst. 1 tr. ř. věta první může předseda senátu zvláštním usnesením kdykoli opravit písařské chyby a jiné zřejmé nesprávnosti, k nimž došlo ve vyhotovení rozsudku a jeho opisech, tak, aby vyhotovení bylo v naprosté shodě s obsahem rozsudku, jak byl vyhlášen. Podle § 133 tr. ř. jestliže se oprava vyhotovení rozsudku nebo oprava opisu rozsudku podstatně dotkla obsahu některého z výroků rozsudku, běží státnímu zástupci a osobě opraveným výrokem přímo dotčené lhůta k odvolání od doručení opisu usnesení o opravě, a byla-li proti usnesení o opravě podána stížnost, od doručení rozhodnutí o stížnosti.
19. Nejprve bylo vydáno opravné usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 1. 4. 2025, č. j. 6 T 93/2024-625. Tím bylo ve výroku prvostupňového rozsudku (Krajského soudu v Praze ze dne 4. 12. 2024, č. j. 6 T 93/2024-580) opraveno datum narození poškozené I. J. z nesprávného XY na správné XY. Toto opravné usnesení bylo doručeno státnímu zástupci 1. 4. 2025, obviněnému 4. 4. 2025 a jeho obhájci 7. 4. 2025, a nebylo napadeno stížností. Hypotetická lhůta k novému odvolání (§ 133 tr. ř.) by běžela od doručení usnesení o opravě od 7. 4. 2025 (doručení obhájci, které nastalo později, viz č. l. 625 verte spisu) a marně uplynula dne 15. 4. 2025. Označení nové odvolací lhůty jako hypotetické je uváděno proto, že taková lhůty by platila jen pro teoretickou variantu, že by vůbec bylo možno opravu v datu narození mít za „podstatné dotčení obsahu výroku“ rozsudku ve smyslu § 133 tr. ř. Nicméně hypotetické nové odvolací řízení neběželo, a tedy ani nebylo vydáno nové odvolací rozhodnutí.
20. Na opravné usnesení soudu prvního stupně navazovalo opravné usnesení soudu druhostupňového ze dne 3. 4. 2025, č. j. 7 To 2/2025-634, jímž bylo opraveno odůvodnění (nikoli výrok) usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 2. 2025, č. j. 7 To 2/2025-599. Podle doručenek zažurnalizovaných za č. l. 636 spisu bylo toto opravné usnesení doručeno státnímu zástupci prostřednictvím datové schránky dne 8. 4. 2025, dovolateli obálkou typu II. dne 16. 4. 2025 a jeho obhájci prostřednictvím datové schránky dne 16. 4. 2025. Následně bylo usnesení odvolacího soudu spolu s opravným usnesením s vyznačenou právní mocí doručeno státnímu zástupci prostřednictvím datové schránky dne 30. 4. 2025, obviněnému obálkou typu II. dne 7. 5. 2025 a jeho obhájci prostřednictvím datové schránky dne 12. 5. 2025 (všechny doručenky viz č. l. 637 verte).
21. Ve vztahu k opravnému usnesení odvolacího soudu ze dne 3. 4. 2025, č. j. 7 To 2/2025-634, Nejvyšší soud poznamenává, že patrně vůbec nemělo být učiněno. Opravovaná chyba nebyla součástí výroku rozhodnutí odvolacího soudu, který zamítl podané odvolání, ale vztahovala se pouze k pasáži odůvodnění. To navíc ještě k té, která jen citovala znění výroku v písemném vyhotovení prvostupňového soudu. Takže podle § 131 odst. 1 tr. ř. vůbec nevznikl nesoulad mezi vyhlášeným usnesením odvolacího soudu na straně jedné a jeho vyhotovením na straně druhé, neboť odůvodnění, v němž k chybě došlo, vyhlašováno nebylo. Na usnesení se totiž užije přiměřeně ustanovení o rozsudku (§ 138 t. ř.) a v návaznosti na to se v případě usnesení vyhlašuje plné znění výroku, aspoň podstatná část odůvodnění a poučení o opravném prostředku (§ 128 odst. 2 tr. ř.)
22. Nicméně i kdyby snad odvolací soud vyhlašoval v rozporu s § 128 odst. 2 tr. ř. a § 138 tr. ř. nepodstatnou část odůvodnění svého zamítavého usnesení (jakou je citace výroku prvostupňového rozsudku), pak nelze přehlížet, že platným, závazným a vykonatelným je toliko výrok rozhodnutí, nikoli jeho odůvodnění. To je evidentní i z vymezení opravných prostředků, které lze cílit vždy jen proti výroku rozhodnutí. Platí to jak pro opravné prostředky řádné (§ 145 odst. 1 tr. ř., § 246 tr. ř.), tak mimořádné (§ 267 odst. 1, odst. 3 tr. ř., § 284 tr. ř. a § 265d odst. 1 tr. ř.). Zcela explicitně to pak zaznívá u dovolání, kde trestní řád výslovně stanoví, že tento mimořádný opravný prostředek směřovaný jen proti důvodům rozhodnutí není přípustný (§ 265a odst. 4 tr. ř.). Takže ani teoretická neshoda mezi vyhlášeným odůvodněním na straně jedné a jeho vyhotovením na straně druhé, by neindikovala potřebu vydání opravného usnesení.
23. Pokud ale už k vydání opravného usnesení druhostupňovým soudem došlo, pak je v prvé řadě otázkou, zda pravidlo zakotvené v § 133 tr. ř., jež se pojí k nové lhůtě odvolací, lze analogicky vztahovat i k novému běhu lhůty dovolací. Takovou analogii by patrně šlo připustit, neboť si lze představit, že oprava výroku odvolacího rozsudku se jej může podstatně dotknout a třeba i založit nový dovolací důvod, který by před opravou spatřovat nebylo možno (např. původní výrok ve vyhotovení rozsudku bude znít na trest souhrnný, ale oprava na trest samostatný). Na opravu odvolacího zamítavého usnesení to bude dopadat jen zcela výjimečně, ale i zde si lze představit např. chybu v označení osoby jediného odvolatele (původní výrok vyhotovení usnesení bude zamítnutím odvolání poškozeného, ale oprava zamítnutím odvolání obžalovaného).
24. Ani při akceptaci analogického využití § 133 tr. ř. na dovolací lhůtu však v projednávaném případě nelze dovozovat, že ta by počala běžet až od doručení druhostupňového opravného usnesení (jež navíc vůbec nemělo být vydáno). Klíčovou zde zůstává skutečnost, že oprava se nijak nedotkla výroku rozhodnutí soudu, od jehož doručení se odvíjela dovolací lhůta. Ale i kdyby tomu tak nebylo (např. kdyby odvolací soud vyhlásil rozsudek obsahující následně opravované datum narození), pak by zde nešlo o „podstatné dotčení obsahu výroku“ rozsudku, neboť z hlediska škůdce je nerozhodné, má-li platit poškozenému narozenému v srpnu nebo v září. Konečně pokud by i přesto bylo možné konstatovat, že taková oprava je „podstatná“, potom by se vztahovala jen k adheznímu výroku, který jako samostatně stojící (tj. bylo-li odvolací řízení vedeno jen o něm) není z hlediska dovolacího řízení rozhodnutím ve věci samé a nepodléhá dovolacímu přezkumu.
25. Za tohoto stavu tak nelze dospět k jinému závěru, než že k podání dovolání v nyní posuzované věci došlo dne 9. 6. 2025, tedy až se značným časovým odstupem od konce zákonem stanovené dvouměsíční dovolací lhůty, která v této věci uplynula již dnem 19. 5. 2025, a jež má nesporně povahu lhůty prekluzivní (propadné), tzn. že s jejím marným uplynutím zákon spojuje určitý procesní důsledek, v tomto případě odmítnutí mimořádného opravného prostředku jako opožděně podaného. Nový běh dovolací lhůty nemohlo založit ani následné vydání opravného usnesení, jak již bylo vysvětleno shora. IV. Způsob rozhodnutí
26. Vzhledem k výše uvedenému tak Nejvyšší soud závěrem konstatuje, že pro konání dovolacího řízení v této trestní věci nebyla splněna jedna z formálních podmínek, které zákon vyžaduje. Dovolání totiž bylo obviněným podáno až po marném uplynutí zákonné dvouměsíční lhůty stanovené v § 265e odst. 1 tr. ř., aniž by nastala některá ze skutečností předpokládaných v ustanovení § 265e odst. 3 tr. ř., která by mohla svědčit o zachování této lhůty. Za tohoto stavu tedy Nejvyšší soud postupoval podle § 265i odst. 1 písm. c) tr. ř. a dovolání obviněného jako opožděně podané odmítl. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265 tr. ř.).
V Brně dne 22. 10. 2025
JUDr. Petr Šabata předseda senátu
Vypracoval: Mgr. Ondřej Vítů