3 Tdo 920/2010
U s n e s e n í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. září
2010 o dovolání, které společně podali obviněný J. C. P.,a obviněný V. C. D.
proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 8. 2009, sp. zn. 9 To
261/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 8 pod sp. zn. 2 T 21/2004, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání, které podali obvinění J. C.
P. a V. C. D., odmítá.
I.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 19. 1. 2009, sp. zn. 2 T 21/2004,
byli obvinění J. C. P. a V. C. D. uznáni vinnými trestným činem vydírání podle
§ 235 odst. 1, 2 písm. d) tr. zák. spáchaným ve spolupachatelství podle § 9
odst. 2 tr. zák.
Toho se podle skutkových zjištění obvodního soudu dopustili tím, že:
„v blíže nezjištěné době v druhé polovině září roku 2001, v kanceláři
restaurace zimního stadionu v K., obžalovaný J. C. P. za přítomnosti
obžalovaného V. C. D. a J. H. opakovaně udeřil poškozeného P. P., otevřenou
dlaní do obličeje, poté pěstí do břicha, vzal kus dřevěné tyče, pravděpodobně
nohy od stolu, jímž naznačoval údery do hlavy poškozeného, dále mu ukazoval
oknem strom, na kterém bude viset, přičemž na prodlužovačce, která byla v
kanceláři, vytvořil smyčku a tu poškozenému ukazoval, pokud nevrátí všechny
peníze, které vyfakturoval za práci na restauraci HK R., s.r.o., se sídlem P.,
P., následně na popud obžalovaného V. C. D. odjeli do hotelu H. v P., kde po
poškozeném P. opětovně požadovali peníze, vyhrožovali mu obdobným způsobem jako
na stadionu v K. a přinutili ho podepsat papír, že se zavazuje vrátit firmě HK
R., s.r.o., částku 800.000,-Kč plus DPH, který podepsal za firmu HK R., s.r.o.,
J. H. “
Za tento trestný čin byli oba obvinění podle § 235 odst. 2 tr. zák. odsouzeni
k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, přičemž podle § 58 odst. 1 a § 59
odst. 1 tr. zák. byl výkon tohoto trestu oběma podmíněně odložen na zkušební
dobu v trvání tří let.
Proti tomuto rozsudku podali oba obvinění odvolání. Městský soud v Praze
usnesením ze dne 25. 8. 2009, sp. zn. 9 To 261/2009, tato odvolání podle § 256
tr. ř. zamítl jako nedůvodná.
II.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadli oba obvinění J. C. P. a V. C. D.
prostřednictvím společného obhájce dovoláním opřeným o ust. § 265b odst. 1
písm. c), d) g) a l) tr. ř.
Obvinění brojí proti rozhodnutí odvolacího soudu, které se podle jejich mínění
vůbec nevypořádalo s námitkami proti porušení zásady bezprostřednosti. Podle
dovolatelů trpělo řízení právními vadami, které měly za následek porušení
jejich ústavních práv, pro které měl být rozsudek soudu prvého stupně zrušen.
Tyto vady mají spočívat v tom, že došlo ke změně ve složení senátu, přičemž
soud prvého stupně neprovedl podle § 219 odst. 3 tr. ř. hlavní líčení znovu a
přečetl k důkazu výpověď obviněného D. To, že tento obviněný souhlasil s
konáním řízení bez své přítomnosti neznamenalo, že by automaticky souhlasil se
čtením své předchozí výpovědi. Tím byla podle dovolatelů porušena zásada
bezprostřednosti podle § 2 odst. 12 tr. ř., podle níž má soud povinnost
seznámit se se všemi důkazy osobně. Soud podle přesvědčení dovolatele porušil i
ust. § 220 odst. 2 tr. ř., když ve věci rozhodl, aniž by se nový člen senátu s
provedenými důkazy osobně seznámil. Dne 22. 10. 2007 se konalo hlavní líčení v
jiném složení senátu, obvinění prostřednictvím svých obhájců nesouhlasili se
čtením protokolů z již proběhnuvšího hlavního líčení a trvali na opětovném
provedení všech dosud provedených důkazů. Ovšem i přesto předsedkyně senátu
přečetla k důkazu výpověď obviněného D., který nebyl přítomen hlavnímu líčení.
Důkaz výpovědí svědka N. pak nebyl v opakovaném hlavním líčení znovu proveden
vůbec. Podle dovolatelů došlo k porušení ust. § 219 odst. 3 tr. ř., neboť
souhlas obviněného ve smyslu tohoto ustanovení je dán pouze tehdy, pokud se k
hlavnímu líčení dostaví a výslovně takový souhlas projeví. Dovolatelé
analogicky odkázali na judikaturu týkající se podmínek čtení protokolů o
svědeckých výpovědích podle § 211 tr. ř., podle které z nedostavení se
obviněného k hlavnímu líčení nelze dovozovat jeho souhlas se čtením svědeckých
výpovědí (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 1964, sp. zn. 4 Tz
31/64). Tyto vady odvolací soud neodstranil a tím podle obviněných došlo k
naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. pak spatřují v
tom, že obviněný D. neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Dne 29.
5. 2007 totiž manželka tohoto obviněného J. D. zmocnila advokátku JUDr.
Miroslavu Kohoutovou k obhajobě svého manžela, plná moc byla založena do spisu,
avšak soud prvého stupně uvedenou obhájkyni k hlavním líčením
„nepředvolával“ (správně nevyrozumíval). V dovolání se zdůrazňuje, že tato
námitka byla uplatněna již v odvolání, avšak odvolací soud ji podle dovolatelů
neakceptoval. Konstatoval, že JUDr. Miroslava Kohoutová odvolacímu soudu k jeho
dotazu telefonicky sdělila, že dne 21. 6. 2007 vydala jakousi fakturu, z čehož
dovozuje, že udělenou plnou moc v podstatě obratem zase vypověděla. Obvinění
považují takový postup odvolacího soudu za nepřijatelný s tím, že k řešení této
problematiky mělo být doplněno dokazování. Poukazovali v této souvislosti i na
judikaturu Ústavního soudu (III. ÚS 312/98) k možnosti obhajoby obviněného více
obhájci.
Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., tj. že měla
být porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve
veřejném zasedání spatřují dovolatelé v tom, že odvolací soud nařídil na 11. 9.
2008 veřejné zasedání k projednání odvolání státního zástupce podaného proti
zprošťujícímu rozsudku soudu prvního stupně ze dne 17. 3. 2008, k němuž
předvolal oba obviněné. Obviněný P. se však z pracovních důvodů nemohl úkonu
zúčastnit, proto zaslal soudu omluvu a žádost o odročení. Odvolací soud tak
podle přesvědčení obviněných nemohl veřejné zasedání konat, odročil jeho konání
na neurčito, avšak konal téhož dne zasedání neveřejné, v němž vydal usnesení
sp. zn. 9 To 319/2008 o zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci soudu prvého
stupně k novému projednání a rozhodnutí. Tím podle dovolatelů došlo k naplnění
zmíněného dovolacího důvodu a k porušení jejich práva na obhajobu.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obvinění shledávají ve
zcela mylných právních závěrech soudů obou stupňů, které podle jejich
přesvědčení nemají oporu v provedeném dokazování a jsou s ním v extrémním
rozporu. Zdůrazňují, že soud prvého stupně je původně dvakrát obžaloby
zprostil, avšak poté diametrálně změnil názor na věc po provedení jediného
důkazu - spisem Okresního soudu v Mělníku, v související civilní věci.
Obvinění se přitom domnívají, že tento důkaz nemá žádnou důkazní hodnotu.
Takový postup byl podle nich v rozporu s právem na spravedlivý proces. Ve
vztahu ke skutkovému stavu potom obvinění konstatují, že ve věci existují dva
protikladné popisy průběhu skutkového děje, a to jednak ve výpovědích
obviněných a na druhé straně ve výpovědi poškozeného. Soudy obou stupňů tyto
odlišné výpovědi podle mínění obviněných hodnotily nesprávně, když uvěřily
svědku J. H. a naopak výpovědi obviněných hodnotily jako nevěrohodné. Přitom
výpověď tohoto svědka si obvinění vysvětlují jako jeho procesní obranu v
civilním sporu vedeném o zaplacení vysoké částky.
V petitu svého dovolání navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí
odvolacího soudu i předcházející rozsudek soudu prvého stupně. Současně mají za
to, že předseda senátu soudu prvého stupně by měl s odkazem na ust. § 265h
odst. 3 tr. ř. Nejvyššímu soudu navrhnout, aby výkon napadeného rozhodnutí
odložil.
Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání podle § 265h odst. 2 tr. ř.
písemně vyjádřila.
Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uvedla, že
tento byl uplatněn v prvé alternativě, ovšem odvolací soud napadený rozsudek v
souladu se zákonem věcně přezkoumal a odvolání následně zamítl podle § 256 tr.
ř. V další části vyjadřuje názor, že soudy postupovaly v souladu s ust. § 219
odst. 3 tr. ř. Poté co po změně složení senátu obviněný P. nevyslovil souhlas
se čtením podstatného obsahu protokolů o hlavním líčení, provedl soud prvého
stupně opětovně dokazování (obviněný D. se k tomu nevyjádřil, jelikož hlavnímu
líčení nebyl přítomen, nesouhlas vyslovený jeho obhájcem nemá podle ní
relevanci). Zdůraznila, že obviněný D. se ve většině případů k hlavnímu líčení
nedostavil, soud tak za splnění podmínek § 202 odst. 2 tr. ř. jednal v jeho
nepřítomnosti a v návaznosti na to také podle § 207 odst. 2 tr. ř. přečetl
jeho dřívější výpověď z přípravného řízení. Soud však podle jejího názoru již
neměl číst výpověď obviněného D. z předchozího hlavního líčení, nicméně tyto
výpovědi se v podstatných bodech shodovaly. Pokud ale soudy jeho výpověď
odmítly jako nevěrohodnou, neměla podle ní naznačená vada na rozhodnutí ve věci
žádný zásadní dopad. K výpovědi svědka N. uvedla, že obvodní soud její
opakování nepovažoval pro další postup ve věci za významné, když zákon
nestanoví povinnost provedení identických důkazů, jež byly provedeny v
předešlém hlavním líčení. Navíc opětovný výslech tohoto svědka nenavrhovali ani
obvinění. Nejvyšší státní zástupkyně se tak neztotožnila s tvrzením obviněných
ohledně naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
K dovolacímu důvodu dle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. zdůraznila, že tento by
se týkal pouze obviněného D., neboť případná vada by se nijak nedotkla závěrů
soudů obou stupňů ve vztahu k obviněnému P. Nicméně neshledala v postupu
odvolacího soudu, který si telefonicky zjistil (a následně formou úředního
záznamu zadokumentoval) vyjádření obhájkyně JUDr. Kohoutové, žádné pochybení.
Takto bylo zjištěno, že plná moc jí byla udělena manželkou obviněného D. a brzy
na to opět vypovězena. Obhájkyně poté nebyla přítomna žádnému hlavnímu líčení a
reálně nevykonávala obhajobu obviněného, přičemž tento postup obviněný D. nijak
nenapadl. Nejvyšší státní zástupkyně z toho dovozuje, že v danou dobu již
obhajoba obviněného touto obhájkyní netrvala. Obviněný přitom byl po celou tuto
dobu zastoupen jiným obhájcem, takže jeho právo na obhajobu nebylo nijak
zkráceno. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. proto podle ní
nebyl naplněn.
Další námitka obviněných, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného
v hlavním líčení nebo veřejném zasedání, byla nejvyšší státní zástupkyní
shledána jako uplatněná mimo dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř.
Konstatovala, že tato námitka nesměřovala proti konečnému rozhodnutí odvolacího
soudu, nýbrž proti rozhodnutí učiněnému v neveřejném zasedání v souladu s §
263 odst. 1 písm. b) tr. ř., kdy podle jejího názoru odvolací soud v
neveřejném zasedání rozhodovat mohl.
Argumentaci dovolatelů uvedenou pod dovolacím důvodem dle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř. nejvyšší státní zástupkyně považuje pouze za námitky zpochybňující
hodnocení důkazů a skutková zjištění, která však podle ní zcela míjí citovaný
dovolací důvod, stejně i ostatní dovolací důvody, přičemž extrémní nesoulad
mezi skutkovými zjištěními na jedné straně a právním hodnocením na straně druhé
nespatřuje.
V petitu svého vyjádření nejvyšší státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud
dovolání obviněných odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně
neopodstatněné. Proto podle ní není ani na místě odklad výkonu rozhodnutí podle
§ 265h odst. 3 tr. ř., jehož se dovolatelé domáhali.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání je přípustné,
bylo podáno oprávněnou osobou, v zákonné lhůtě a na předepsaném místě.
Poté se zaměřil na to, zda námitky, jež uplatnili obvinění J. C. P. a V. C. D.
v jejich dovolání, lze skutečně považovat za některý z důvodů dovolání podle §
265b odst. 1 tr. ř., neboť uplatnění námitek, které obsahově naplňují dovolací
důvod, je nezbytnou podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem
podle § 265i odst. 3 tr. ř.
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř.
Tento dovolací důvod spočívá v tom, že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho
podle zákona měl mít. Jde tedy v zásadě o porušení některého z ustanovení o
nutné obhajobě (viz ustanovení § 36 tr. ř.). Právo na obhajobu patří mezi
nejvýznamnější procesní práva garantovaná jak mezinárodními smlouvami, kterými
je Česká republika vázána - viz čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně
lidských práv a svobod (sdělení č. 209/1992 Sb.), tak vnitrostátními normami –
viz čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Pokud jde o obhajobu obviněného D., z obsahu spisu (viz č.l. 32) vyplývá, že
již v samém počátku trestního řízení dne 17. 5. 2002 zmocnil tento obviněný ke
své obhajobě JUDr. Vladimíra Jablonského. Tato plná moc nebyla v průběhu
trestního řízení vypovězena, takže uvedený obhájce obhajoval obviněného
nepřetržitě po celou dobu trestního řízení až do jeho pravomocného skončení.
Vedle tohoto obhájce zmocnila manželka obviněného D. dne 29. 5. 2007 (viz č.l.
461). k obhajobě svého manžela jako dalšího obhájce JUDr. Miroslavu Kohoutovou.
Z obsahu spisu je zřejmé, že tato obhájkyně byla soudem prvého stupně
vyrozuměna o hlavním líčení konaném dne 7. 1. 2008 (a poté o několika dalších),
na vyrozumění však nijak nereagovala, ani v jednom z uvedených případů se k
hlavnímu líčení nedostavila, z účasti u něj se neomluvila. Z úředního záznamu
na č. l. 915 pak plyne, že odvolací soud dotazem na jmenovanou obhájkyni
zjistil, že tato provedla ve věci jediný úkon a sice převzetí obhajoby v době
udělení plné moci, vzápětí však plnou moc vypověděla. Tuto skutečnost však
soudu, ačkoli to bylo její povinností, neoznámila. Nejvyšší soud toto
vysvětlení shledává zcela uspokojivé, nevzbuzující žádné pochybnosti o jeho
věrohodnosti, neboť koresponduje nejen s nečinností jmenované obhájkyně, ale i
s dalšími prokázanými skutečnostmi – například s tím, že manželka obviněného,
která plnou moc udělila, ale ani obviněný či jeho obhájce JUDr. Jablonský ani v
jediném případě neúčast jmenované obhájkyně nenamítali. I když z uvedených
skutečností lze dovodit porušení povinnosti obhájkyně vypovězení plné moci
soudu oznámit, jakož i poněkud liknavý přístup soudu prvého stupně ve vztahu k
této obhájkyni, z pohledu uplatněných dovolacích námitek je podstatné, že právo
na obhajobu obviněného D. v žádném ohledu zkráceno nebylo. V době platnosti
plné moci udělené JUDr. Kohoutové žádný úkon ve věci obviněného proveden nebyl,
přičemž před udělením této plné moci, v době její platnosti i po jejím
vypovězení, tedy bez jakékoli přestávky byl plnohodnotně zastupován obhájcem
JUDr. Jablonským. Tuto námitku proto shledal Nejvyšší soud zjevně
neopodstatněnou.
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř.Tento dovolací důvod je
dán v případě, dojde-li k porušení ustanovení o přítomnosti obviněného v
hlavním líčení nebo veřejném zasedání, tj. za situace, kdy by se hlavní líčení
nebo veřejné zasedání konalo v rozporu se zákonem v nepřítomnosti obviněného,
ačkoliv měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna. Pro posouzení tohoto
dovolacího důvodu je relevantní, zda projednáním věci soudem bez přítomnosti
obviněného nedošlo k porušení jeho ústavně garantovaného práva na projednání
věci v jeho přítomnosti ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a
svobod. Toto právo plyne i z judikatury Evropského soudu pro lidská práva,
podle níž jde o jeden ze základních atributů práva na spravedlivý proces
vyplývající z čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
V posuzované věci však námitky dovolatelů uplatněné pod tímto dovolacím důvodem
mířily proti rozhodnutí odvolacího soudu učiněném v neveřejném zasedání, které
nebylo ve věci konečné, nebylo tedy rozhodnutím, které lze ve smyslu § 265a
odst. 2 tr. ř. napadat dovoláním. Nicméně protože v krajním případě by i
porušení některých procesních ustanovení předcházejících napadenému rozhodnutí
mohlo mít zásadní vliv na správnost tohoto rozhodnutí, Nejvyšší soud zaujal
stanovisko i k této námitce. Konstatoval, že zákon u neveřejného zasedání
přítomnost obviněného zásadně vylučuje, s výjimkou kdy soud rozhoduje o
stížnosti obviněného proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby
(viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní řád – komentář – díl II. 6.
přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2008, str. 1926). Odvolacímu soudu
přitom nic nebránilo v neveřejném zasedání ve věci rozhodnout, dospěl-li (byť
dodatečně po předchozím nařízení veřejného zasedání) k závěru, že zjištěné vady
nebude možno ve veřejném zasedání odstranit - viz § 263 odst. 1 písm. b) tr. ř.
I tato námitka je tedy zjevně neopodstatněná.
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Na tomto místě Nejvyšší soud připomíná že v případě tohoto dovolacího důvodu
lze v jeho rámci namítat, že zjištěný skutek byl nesprávně kvalifikován jako
určitý trestný čin, přestože znaky tohoto trestného činu, resp. znaky žádného
trestného činu neměl. Myslí se tím přitom skutek, tak jak byl soudem zjištěn.
Tento dovolací důvod neumožňuje namítat nesprávnost skutkových zjištění ani
neúplnost provedeného dokazování.
Nejvyšší soud v posuzované věci konstatoval, že obvinění v dovolání
zpochybňovali způsob, jakým soudy v této věci hodnotily provedené důkazy podle
§ 2 odst. 6 tr. ř. a jaké z nich dovodily skutkové závěry. Takovými námitkami
však dovolatelé zcela minuli jimi deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst.
1 písm. g) tr. ř., který je určen k nápravě hmotně právních vad rozhodnutí,
přičemž jimi nenaplnili ani žádný jiný z dovolacích důvodů, které jsou
taxativně vypočteny v ust. § 265b tr. ř. (k tomu viz např. usnesení Ústavního
soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05).
Nad rámec své zákonné přezkumné povinnosti Nejvyšší soud uvádí, že v daném
případě neshledal ani extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů na
straně jedné a jejich právním posouzením na straně druhé, který ve výjimečných
případech připouští i revizi skutkových zjištění dovolacím soudem. Podle
Nejvyššího soudu právní závěry nižších soudů z jejich skutkových zjištění
zřetelně vyplývají (srovnej usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 578/04).
Tyto skutkové závěry soudu pak mají dostatečnou oporu v provedeném dokazování
(viz výpovědi svědků Ing. P., H., K., K., T., S., listinné důkazy) a závěr
soudu o vině obviněných byl řádně a logicky odůvodněn (str. 5-6 rozsudku soudu
nalézacího, str. 7-8 usnesení odvolacího soudu). Na tomto závěru nic nemění
fakt, že soud prvého stupně vynesl ve věci dvakrát zprošťující rozsudek, avšak
poté, co odvolací soud shledal jeho argumentaci nelogickou a rozpornou, tyto
nedostatky odstranil a v třetím případě dospěl k opačnému závěru.
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Tento důvod obsahuje dvě alternativy. První se vztahuje na případ, kdy bylo
rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti
rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž
byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, a druhá
na situaci, kdy v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání podle § 265b
odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá jednak na
případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez
jeho věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé
instanci (alternativa prvá), anebo na případy, kdy byl zamítnut řádný opravný
prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora
uvedených dovolacích důvodů (v alternativě druhé). Přičemž prvá alternativa
dovolacího důvodu nemohla být zjevně naplněna, neboť v posuzované věci došlo k
věcnému přezkumu rozsudku obvodního soudu městským soudem, druhá alternativa
také ne, jelikož ta se odvíjela od negativního stanoviska Nejvyššího soudu k
opodstatněnosti dalších dovolacích důvodů uplatněných dovolateli (viz výše).
Obvinění rovněž v rámci námitek opřených o tento dovolací důvod soudu prvého
stupně vytýkali, že porušil zásadu bezprostřednosti, když po změně složení
senátu i přes nesouhlas stran neprovedl nové hlavní líčení, a došlo tak k
porušení § 219 odst. 3 tr. ř. Ze spisového materiálu, konkrétně z protokolu o
hlavním líčení ze dne 22. 10. 2007 (č. l. 547 a násl.) Nejvyšší soud zjistil,
že soud prvého stupně konstatoval změnu složení senátu. Jelikož obviněný P.,
který byl přítomen na hlavním líčení, nedal souhlas podle § 219 odst. 3 tr. ř.,
bylo hlavní líčení provedeno znovu. Protože obviněný D. tomuto hlavnímu líčení
nebyl přítomen, předsedkyně senátu přečetla podle § 207 odst. 2 tr. ř. protokol
o jeho dřívější výpovědi z přípravného řízení a také protokol o jeho výpovědi z
předešlého hlavního líčení. Tyto výpovědi se obsahově téměř kryly, obviněný v
nich kategoricky popíral spáchání trestné činnosti kladené mu obžalobou za
vinu. Oba soudy se s touto obhajobou vypořádaly tak, že ji podle § 2 odst. 6
tr. ř. hodnotily jednotlivě i komplexně s dalšími důkazy a důvodně ji měly za
vyvrácenu. Nevyužily přitom žádnou část těchto výpovědí jako oporu pro svůj
závěr o vině obviněných, tedy ani tu z předchozího hlavního líčení, kterou
přečetly k důkazu v rozporu s podmínkami ust. § 219 odst. 3 tr. ř.
Další námitka obviněných, že v novém hlavním líčení nebyl opětovně proveden
důkaz výpovědí svědka N. byla sice podložená, avšak irelevantní. Důvodem tohoto
postupu bylo, že soud prvého stupně její opětovné provedení vyhodnotil jako
nadbytečné, když zjevně neměla potenciál poskytnout informace podstatné pro
rozhodnutí ve věci. Ostatně obhajoba ani opětovný výslech tohoto svědka
nenavrhovala. Nešlo tedy v souladu s konstantní judikaturou o tzv. opominutý
důkaz (k tomu viz např. III.ÚS 359/05).
IV.
Nejvyšší soud proto ze shora rozvedených důvodů posoudil dovolání, které
podali J. C. P. a V. C. D., jako zjevně neopodstatněné, a proto je odmítl
podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Pokud jde o dovolateli zmiňovanou možnost odkladu výkonu napadeného rozhodnutí,
Nejvyšší soud konstatoval, že předsedkyně senátu obvodního soudu takový návrh
podle § 265h odst. 3 tr. ř. nepodala, přičemž předseda senátu Nejvyššího soudu
důvody k takovému postupu podle § 265o odst. 1 tr. ř. rovněž neshledal.
Toto rozhodnutí učinil Nejvyšší soud v souladu s ust. § 265r odst. 1 písm. a)
tr. ř. v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 8. září 2010
Předseda senátu:
JUDr. Robert Fremr