3 Tdo 921/2002
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11.
prosince 2002 o dovolání podaném nejvyšší státní zástupkyní ve prospěch
obviněného J. K., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2002,
sp. zn. 6 To 356/2002, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 33 T 49/2002, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 18. 5. 2002, sp. zn. 33 T 49/2002,
bylo podle § 314c odst. 1 písm. a) tr. ř. za použití § 188 odst. 1 písm. c) tr.
ř. a § 172 odst. 1 písm. b) tr. ř. zastaveno trestní stíhání obviněného J. K.
pro trestný čin nadržování podle § 166 odst. 1 tr. zák., kterého se měl
dopustit skutkem popsaným v návrhu na potrestání ze dne 29. 3. 2002.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 31. 7. 2002, sp. zn. 6 To 356/2002,
rozhodl o stížnosti Obvodního státního zástupce pro Prahu 4 proti shora
citovanému usnesení tak, že podle § 149 odst. 1 písm. a) tr. ř. zrušil napadené
usnesení a podle 314c odst. 1 písm. a) tr. ř., § 188 odst. 1 písm. b) tr. ř. a
§ 171 odst. 1 tr. ř. postoupil trestní věc obviněného Obvodnímu úřadu M. č. P.
k řízení o přestupku pro skutek spočívající v tom, že „dne 7. 3. 2002 ve
večerních hodinách na nezjištěném místě v ČR (v rámci natáčení reportáže o
situaci kolem obchodu se zbraněmi a výbušninami) měl zakoupit ruční granát se
zapalovačem, zásahovou výbušninu a 2 ks třecího zapalovače, vše ve funkčním
stavu, přičemž měl odmítnout sdělit osobu, která nákup zkontaktovala i osobu,
od které měl výbušniny zakoupit, čímž měl umožnit pachateli trestného činu
nedovoleného ozbrojování dle § 185 odst. 2 písm. a) tr. zák. uniknout trestnímu
stíhání, přestože byl poučen dle příslušných zákonných ustanovení, výbušniny
poté měl odevzdat na Policii ČR, Místní oddělení M. v P.“
Ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. podala nejvyšší státní zástupkyně
proti výše citovanému usnesení Městského soudu v Praze dovolání ve prospěch
obviněného J. K. Důvody uplatněnými v dovolání jsou důvody uvedené v § 265b
odst. 1 písm. f), g) tr. ř., tedy, že pro postoupení věci nebyly splněny
podmínky a napadené rozhodnutí bylo vydáno na základě nesprávného právního
posouzení věci.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku nejvyšší státní zástupkyně
nejprve vyjádřila souhlas s důvody, jež vedly soud I. stupně k zastavení
předmětného trestního stíhání pro nedostatek subjektivní stránky žalovaného
trestného činu, v čemž zjevně spatřovala dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. V další části dovolání pak vyslovila námitku, která se týkala
totožnosti skutku. Napadenému rozhodnutí vytkla, že správnímu orgánu byla
postoupena k vyřízení věc pro jiný skutek, než pro který byl podán návrh na
potrestání. Návrh na potrestání podle jejího názoru považoval za trestné
jednání obviněného spočívající v tom, že nesdělil policii informace o kontaktu
s osobami, které zbraně a výbušniny měly obstarat, nikoliv v tom, že si opatřil
zbraně a výbušniny sám.
Vzhledem k těmto důvodům v petitu svého dovolání navrhla, aby dovolací soud
zrušil citované usnesení Městského soudu v Praze a sám rozhodl tak, že stížnost
státního zástupce proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 18. 5.
2002, sp. zn. 33 T 49/2002 se podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítá.
K dovolání nejvyšší státní zástupkyně podal prostřednictvím svého obhájce dne
14. 10. 2002 písemné vyjádření obviněný. Uvedl, že jeho jednání nenaplnilo
skutkovou podstatu trestného činu, a považoval „za pochybení soudu druhé
instance kvalifikaci, že jeho jednáním měla být naplněna skutková podstata
přestupku podle § 40 odst. 1 písm. b) zákona o přestupcích.“ Proto vyjádřil
souhlas s obsahem dovolání nejvyšší státní zástupkyně a navrhl, aby Nejvyšší
soud České republiky podle § 265r odst. 1 tr. ř. rozhodl rozsudkem o zproštění
obviněného obžaloby podle § 226 písm. a), b), c) tr. ř., aby podle § 265 odst.
1 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2002, sp. zn. 6
To 356/2002, a aby tak učinil ve veřejném zasedání.
Nejvyšší státní zástupkyně je podle § 265d odst. 1 písm. a) tr. ř. osobou
oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí
soudu, a to ve prospěch i v neprospěch obviněného.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací
nejprve zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti
dovolání podle ustanovení § 265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné
podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve
druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a
směřuje proti usnesení o postoupení věci jinému orgánu.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr.
ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody,
označené jako důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), f) tr. ř., lze považovat
za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň
podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Z těchto zákonných důvodů je tedy dovolání určeno k
nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v
právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva.
Pokud jde o námitky, které by se měly vztahovat k deklarovanému dovolacímu
důvodu, jsou v dovolání formulovány pouze tak, že dovolatelka vyslovila
přesvědčení o správnosti rozhodnutí nalézacího soudu, který v něm konstatoval
neexistenci jednoho ze znaků skutkové podstaty žalovaného trestného činu –
subjektivní stránky. Dovolatelka tedy považovala usnesení Obvodního soudu pro
Prahu 4 ze dne 18. 5. 2002, sp. zn. 33 T 49/2002 za správné a v souladu se
zákonem. Toto rozhodnutí nebylo ani podaným dovoláním napadeno, tvrzení
vyslovená v této části dovolání tedy nelze považovat za dovolací námitky a
Nejvyšší soud se jimi nezabýval (§ 265f odst. 1 tr. ř.).
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. je dán v případech, když
bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání,
o podmíněném zastavení trestního stíhání a o schválení narovnání, aniž byly
splněny podmínky pro takové rozhodnutí.
Jak bylo uvedeno výše, dovolatelka odůvodnila v této části svůj mimořádný
opravný prostředek tím, že v posuzované trestní věci byla správnímu orgánu
postoupena k vyřízení věc pro jiný skutek, než pro který byl podán návrh na
potrestání.
Podle zásady obžalovací (§ 2 odst. 8 tr. ř., § 220 odst. 1 tr. ř.) soud může
rozhodovat jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu. Trestní zákon ani
trestní řád přitom pojem skutku nedefinují a ponechávají vymezení pojmu skutek
právní nauce a právní praxi. Za jeden skutek se v právní nauce a praxi považují
ty projevy vůle pachatele navenek, které jsou příčinou následku významného pro
trestní právo, pokud jsou zahrnuty zaviněním. Soud přitom podle ustálené soudní
praxe může rozhodnout jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu (návrhu
na potrestání). (Srov. např. rozhodnutí uveřejněné v Bulletinu bývalého
Nejvyššího soudu ČSR pod č. 52/1975). Tento skutek musí vyčerpat v celé šíři a
zabývat se všemi jeho stránkami, které jsou právně relevantní, přičemž není
vázán právním posouzením skutku uvedeným v obžalobě či návrhu na potrestání
(srov. např. rozhodnutí uveřejněné v Bulletinu bývalého Nejvyššího soudu ČSR
pod č. 24/1982). Za skutek uvedený v žalobním návrhu (návrhu na potrestání) je
nutno považovat i další skutek popsaný v tomto návrhu, i když není uvedena
právní kvalifikace tohoto dalšího skutku. I o takovém skutku musí soud ve
smyslu ustanovení § 220 tr. ř. rozhodnout (obdobně rozhodnutí uveřejněné v
Bulletinu bývalého Nejvyššího soudu ČSR pod č. 3/1982).
Důsledkem rozhodnutí o postoupení věci podle § 171 odst. 1 tr. ř. je následné
projednání skutku před orgánem, jemuž byla věc postoupena. Rozhodnutí o
postoupení věci podle § 171 odst. 1 tr. ř. se týká vždy jen skutku a nikoli
jeho možného právního posouzení (srov. R 44/1996 Sb. rozh. tr.). Postoupit věc
jinému orgánu lze jen tehdy, když je věc dostatečně objasněna z hlediska, že
stíhaný skutek není trestným činem, ale mohl by být jiným příslušným orgánem
posouzen jako přestupek nebo kárné provinění. Soud přitom nemůže ve svém
rozhodnutí činit závazný závěr o tom, že obviněný spáchal konkrétní přestupek
nebo kárné provinění a orgán příslušný ke stíhání přestupku nebo kárného
provinění není vázán rozhodnutím soudu v tom směru, zda skutek je přestupkem
nebo kárným proviněním, protože soud není příslušný ke stíhání skutku jako
přestupku nebo kárného provinění, ale může o skutku rozhodovat jen jako o
trestném činu (srov. R 3/1974 Sb. rozh. tr.).
Přestupku na úseku používání výbušnin podle § 40 odst. 1 písm.
b) zák. č. 200/1990 Sb. ve znění pozdějších zákonů se dopustí
ten, kdo neoprávněně získá nebo přechovává výbušninu.
V posuzovaném případě byl dne 29. 3. 2002 podán návrh na potrestání pro skutek
spočívající v tom, že obviněný „dne 7. 3. 2002 ve večerních hodinách na
nezjištěném místě v ČR (v rámci natáčení reportáže o situaci kolem obchodu se
zbraněmi a výbušninami ) zakoupil ruční granát se zapalovačem, zásahovou
výbušninu a 2 ks třecího zapalovače, vše ve funkčním stavu, přičemž odmítl
sdělit osobu, která nákup zkontaktovala i osobu, od které výbušniny zakoupil,
čímž umožnil pachateli trestného činu nedovoleného ozbrojování dle § 185 odst.
2 písm. a) tr. zák. uniknout trestnímu stíhání, přestože byl poučen dle
příslušných zákonných ustanovení, výbušniny poté odevzdal na Policii ČR – MO M.
v P.“ Městský soud v Praze napadeným usnesením rozhodl o postoupení předmětné
trestní věci Obvodnímu úřadu M. č. P. k řízení o přestupku pro citovaný skutek,
jehož dikce vyjádřená ve skutkové větě se ve všech skutkových okolnostech
shodovala s dikcí skutkové věty návrhu na potrestání. Učinil tak v souladu s
platnou právní úpravou, neboť povinností soudu bylo tento skutek v rozsahu
dikce skutkové věty návrhu na potrestání vyčerpat v celé šíři a zabývat se
všemi jeho stránkami, aniž by však ve svém rozhodnutí činil závazný závěr o
spáchání konkrétního přestupku a předjímal tak rozhodnutí příslušného orgánu,
jak je vysvětleno shora.
Nejvyšší soud z důvodů uvedených shora námitky nejvyšší státní zástupkyně ve
smyslu dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), f) tr. ř. považuje za
neodůvodněné a dovolání za zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm.
e) tr. ř.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o
dovolání zjevně neopodstatněné. Poněvadž stanovisko nejvyšší státní zástupkyně
vyjádřené v dovolání ohledně postoupení posuzované věci k řízení o přestupku
pro jiný skutek, než pro který byl podán návrh na potrestání, je v rozporu s
výkladem Nejvyššího soudu, jak je uvedeno shora, je podané dovolání zjevně
neopodstatněné. Nejvyšší soud proto rozhodl tak, že dovolání nejvyšší státní
zástupkyně podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Za podmínek § 265r
odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném
zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 11. prosince 2002
Předseda senátu:
Mgr. Josef Hendrych
Vypracovala:
JUDr. Blanka Roušalová