í Krajského soudu v Brně
sp. zn. 8 To 577/2010 ze dne 4. ledna 2011, jako soudu odvolacího v trestní
věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 11 T 141/2009, t a k t o:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.
Rozsudkem Městského soudu v Brně sp. zn. 11 T 141/2009 ze dne 29. září 2010 byl
dovolatel uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1
trestního zákona (zák. č. 140/1961 Sb., trestního zákona účinného do 31. 12.
2009, dále jen tr. zák.), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve
výrokové části citovaného rozhodnutí. Za tento trestný čin byl odsouzen k
trestu odnětí svobody v trvání dvou roků a jeho výkon mu byl podmíněně odložen
na zkušební dobu v trvání tří roků. Dále bylo rozhodnuto o vznesených nárocích
na náhradu škody. Dále bylo dle § 59 odst. 2 tr. zák. dovolateli uloženo, aby
již během první třetiny zkušební doby uhradil všechny další oprávněné nároky
poškozené, které by jí nad rámec částky 21.600,- Kč vznikly v souvislosti se
ztížením jejího společenského uplatnění a s nároky souvisejícími, budou-li ze
strany poškozené prokazatelně doložené.
O odvolání Ing. R. B. proti výše uvedenému rozsudku rozhodl ve druhém stupni
Krajský soud v Brně usnesením sp. zn. 8 To 577/2010 ze dne 4. ledna 2011 tak,
že podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 trestního řádu (dále jen tr. ř.)
zrušil napadený rozsudek ve výroku, kterým byla dovolateli uložena přiměřená
povinnost, aby již během první třetiny zkušební doby uhradil všechny další
oprávněné nároky poškozené, které by jí nad rámec částky 21.600,- Kč vznikly v
souvislosti se ztížením jejího společenského uplatnění a s nároky
souvisejícími, budou-li ze strany poškozené prokazatelně doloženy. Jinak zůstal
napadený rozsudek nezměněn.
Proti citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal Ing. R. B. dovolání, a to
jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech
dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když za dovolací
důvody označil ty, které jsou uvedeny v § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. V
důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku dovolatel uvedl, že
výrok odvolacího soudu v napadeném usnesení „Jinak zůstává napadený rozsudek
nezměněn“ není v souladu s trestním řádem, který stanoví způsoby rozhodnutí
odvolacího soudu v ustanoveních § 254 - § 260 tr. ř., přičemž dle dovolatele
uvedený výrok nelze podřadit pod žádné ustanovení trestního řádu a jako takový
je nezákonný. Dále vyjádřil nesouhlas s právní kvalifikací svého jednání jako
trestného činu ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák. s tím, že kromě
znaleckých posudků proti sobě stojí tvrzení jeho a tvrzení poškozené a soudy
dle jeho přesvědčení pochybily, pokud nebyl vypracován znalecký posudek, který
by se vyjádřil k věrohodnosti osoby poškozené. Zpochybnil závěr soudu prvního
stupně o tom, že znalci (vyjma MUDr. Farkaše) potvrdili, že mechanismus vzniku
poranění poškozené zcela odpovídá tomu, jak jej popsala zejména bezprostředně
po činu a naposledy při osobním vyšetření před zpracováním znaleckého posudku.
Dále poukázal na skutečnost, že trestný čin ublížení na zdraví podle § 222
odst. 1 tr. zák. je trestným činem úmyslným a nebylo nijak prokázáno, že by
svým jednáním směřoval právě ke způsobení těžké újmy na zdraví, když zranění,
které utrpěla poškozená je vzhledem k popsanému útoku neobvyklé, neodpovídá
tomu, že úder nebyl nijak agresivní. Dále z provedených důkazů není možno dle
jeho názoru učinit jednoznačný závěr, že se v daném případě jednalo o vážnou
poruchu na zdraví. Soudy dle jeho názoru do doby trvání citelné újmy v obvyklém
způsobu života zahrnuly celkovou dobu léčení, včetně rehabilitací, přičemž
nebylo namístě tyto závěry odůvodnit věkem poškozené a ani místem jejího
bydliště. Za daného skutkového stavu měl soud dle jeho názoru postupovat podle
principu in dubio pro reo a obžaloby jej zprostit, přičemž odůvodnění
rozhodnutí soudu druhého stupně není příliš přesvědčivé a svědčí o skutečnosti,
že odvolací soud pouze přebral argumentaci soudu prvního stupně. Závěrem svého
podání tedy navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud)
„dle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 9.
2010, čj.: 11 T 141/2009, jímž byl odsouzený uznán vinným ze spáchání trestného
činu ublížení na zdraví dle ustanovení § 222 odst. 1 tr. z. účinného do 31. 12.
2009 a podle ustanovení § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí
obsahově navazující na citované rozhodnutí a aby poté Nejvyšší soud dle
ustanovení § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal příslušnému soudu nové projednání a
rozhodnutí věci.“
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u
Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní
zástupkyně). V tomto svém vyjádření uvedla, že dovolací důvod dovolání podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je koncipován tak, že vymezuje rámec, podle něhož
lze úspěšně podat dovolání, jestliže zjištěný skutek byl nesprávně právně
posouzen jako trestný čin, ačkoli nešlo o žádný trestný čin nebo šlo o jiný
trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. V rámci dovolacího řízení je
dle státní zástupkyně třeba zásadně vycházet ze skutkových zjištění učiněných v
předcházejícím řízení a není v něm možno nahrazovat činnost spadající do
nalézacího řízení, přičemž odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze vytýkat toliko vady právní a námitky týkající se skutkového
zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování atd. povahu právně
relevantních námitek nemají. Současně podotkla, že i v rámci řízení o dovolání
lze připustit zásah do skutkového zjištění, avšak pouze tehdy, existuje-li
extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a
právními závěry soudu na straně druhé a současně, učiní-li dovolatel tento
„nesoulad“, resp. nesprávnost předmětem dovolání (právně relevantně ji
namítne). O takový případ však podle jejího názoru v posuzované věci nejde. Uvedla, že v konkrétní trestní věci je zřejmé, že soud vyšel nejen ze svědecké
výpovědi poškozené I. P., která dovolatele ze spáchání trestné činnosti
usvědčuje, nýbrž i ze svědecké výpovědi další svědkyně J. V., která konflikt
sice bezprostředně nesledovala, ale v blízké časové souvislosti byla přivolána
kolemjdoucími a od poškozené se dověděla, že tato se ocitla na zemi právě z
důvodu jednání dovolatele. Dále poukázala na skutečnost, že mechanismus vzniku
zranění je popsán ve znaleckých posudcích a v tomto směru je možno odkázat na
příslušné pasáže odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů. V tomto směru tedy
uzavřela, že je zřejmé, že osobou, která způsobila poranění poškozené, byl
právě dovolatel a poškozená I. P. si je nemohla způsobit sama. Zdůraznila však,
že nelze přisvědčit ani námitce dovolatele, že nebyl prokázán úmysl způsobit
poškozené těžkou újmu. To s tím, že soudy obou stupňů uzavřely, že se dovolatel
činu dopustil zaviněním ve formě úmyslu nepřímého podle § 4 písm. b) tr. zák.,
a tedy věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu
chráněného trestním zákonem, a pro případ, že je způsobí, s tím byl srozuměn. Shrnula, že nepřímý úmysl ve smyslu ustanovení § 4 písm. b) tr. zák. se
vyznačuje jednak tzv. intelektuální složkou, která musí zahrnovat představu
rozhodných skutečností alespoň jako možných. V posuzovaném případě zahrnovala
dle státní zástupkyně možnost, že útok do oblasti hrudníku poškozené, stojící
na schodech a je vyššího věku a používá hůl, povede ke vzniku těžké újmy na
zdraví.
Uvedla, že soudy při posuzování jednání dovolatele přihlédly zejména k
tomu, že mohl předpokládat, vzhledem ke svému vzdělání i zkušenostem, za
konkrétní situace, kdy poškozená starší osoba o holi, stojící proti němu na
schodech, při nenadálém strčení do oblasti hrudníku, může upadnout, což se také
stalo, a byl tedy takto jednoznačně srozuměn s předpokládaným následkem, tedy
pádem poškozené, který povede ke zranění a který může vést i ke zranění
těžkému. Při vědomí těchto skutečností na poškozenou zaútočil. Uzavřela, že
soudy věnovaly potřebnou pozornost objasnění intenzity útoku a důsledně byla
vyjasněna i způsobená újma na zdraví poškozené. K dovolacímu důvodu podle §
265b odst. 1 písm. l) tr. ř. státní zástupkyně uvedla, že s ohledem na
skutečnost, že odvolání dovolatele bylo částečně vyhověno, nemůže být tento
dovolací důvod právně relevantně uplatněn, jelikož rozhodnutím odvolacího soudu
nebylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku. Vzhledem k výše uvedenému proto uzavřela, že hodnotí dovolání obviněného Ing. R. B. jako zjevně neopodstatněné a jako takové je navrhla odmítnout podle §
265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně souhlasila, aby Nejvyšší soud učinil
rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pokud by Nejvyšší soud shledal, že je třeba v předmětné trestní věci rozhodnout
jiným způsobem, než předpokládaným v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.,
vyjádřila i pro takový případ souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný
opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §
265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té
které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném
ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum
napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán
tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo
na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací
důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění,
pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze
přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o
dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové
povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a
následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného
práva. Za dané situace se tak nelze s poukazem na označený dovolací důvod
domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí
vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které
bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem
vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které
směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky,
kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že obsahem dovolání s odkazem na deklarovaný
dovolací tak nemohou být námitky ani skutkového či procesního charakteru, tedy
takové, jejichž prostřednictvím dovolatel předkládá dovolacímu soudu vlastní
(pro něj příznivější) verzi skutkového děje a námitky, jejichž prostřednictvím
brojí proti šíři a kvalitě provedeného dokazování. Jedná se tak zejména o
námitku dovolatele, že při tvrzení jeho proti tvrzení poškozené měl být
zpracován znalecký posudek k věrohodnosti poškozené. Zde je namístě (jako
obiter dictum) uvést, že soudy při posuzování věrohodnosti poškozené vycházely
též ze znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství,
přičemž dva ze tří znaleckých posudků (vyjma znaleckého posudku zpracovaného
MUDr. Fargašem, který předložil dovolatel) potvrdily mechanismus vzniku zranění
tak, jak jej uváděla poškozená a soudy tedy neměly jakýkoli důvod poškozené v
tomto směru nevěřit. Soudy také (zejména) v odůvodnění svých (přijatých)
rozhodnutí jasně a pečlivě vysvětlily, z jakých důkazů vycházely (výpověď
poškozené P., znalecké posudky a MUDr. Krejzlíka, Csc., a MUDr. Fargaše, ke
kterým byl vzhledem k jejich rozpornosti vypracován revizní znalecký posudek
znaleckým ústavem, konkrétně MUDr. Pokorným, který se jednoznačně přiklonil k
znaleckému posudku MUDr. Krejzlíka a vyvrátil některé závěry ze znaleckého
posudku MUDr. Fargaše), dále listinných důkazů (jako je služební záznam PČR ze
dne 29. 1. 2009, úřední záznam ze dne 30. 1. 2009, náčrtek místa činu a
fotodokumentace) a vysvětlily také, proč neuvěřily obhajobě dovolatele. Takto
zejména soud prvního stupně pečlivě a podrobně vysvětlil, jaké úvahy jej vedly
k závěru, že to byl právě dovolatel, kdo napadl fyzicky poškozenou, přičemž
důsledkem tohoto napadení byl pád poškozené, který vedl k popsaným zraněním.
Z hlediska uplatněného dovolacího důvodu, tak nemá ani žádný právní význam
námitka dovolatele, že výrok usnesení soudu druhého stupně není v souladu s
trestním řádem a jako takový je nezákonný. Nicméně jako obiter dictum Nejvyšší
soud považuje za nutné uvést, že předmětný výrok odvolacího soudu je v souladu
se zákonem, neboť podle § 258 odst. 1 písm. d) zruší odvolací soud napadený
rozsudek tehdy, bylo-li v přezkoumávané části rozsudku porušeno ustanovení
trestního zákona. Podle § 258 odst. 2 tr. ř. jestliže je vadná jen část
napadeného rozsudku a lze ji oddělit od ostatních, zruší odvolací soud rozsudek
jen v této části. V tomto případě tedy zruší soud napadený rozsudek pouze ve
vadné části a jinak zůstane napadený rozsudek nezměněn. V rozporu s trestním
zákonem byl pouze výrok učiněný soudem prvního stupně ve smyslu § 59 odst. 2
tr. zák., proto také odvolací soud zrušil pouze tento výrok (oddělitelný od
výroků ostatních), což také řádně zdůvodnil.
Námitky proti odůvodnění rozhodnutí přitom nejsou v rámci dovolacího řízení
přípustné (§ 265a odst. 4 tr. ř.).
Je tedy namístě uzavřít, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu i
rozsahu umožnila soudům v předmětné věci přikročit i k závěrům právním s tím,
že i tyto jsou v tomto směru přiléhavé a nepředstavují ani excesivní odklon od
jejich výkladových zásad. Nejvyšší soud neshledal ve věci žádný, natož pak
extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními na
straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé, který jediný by mohl
v řízení o dovolání odůvodnit zásah do skutkových zjištění soudu prvého stupně
a soudu odvolacího, přičemž tento právní názor obstojí i ve světle dovolatelem
zmiňované judikatury Ústavního soudu.
Jedinou právně relevantně uplatněnou námitkou tak zůstává námitka týkající se
absence subjektivní stránky dovolateli přisuzovaného trestného činu ublížení na
zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák. spojená s námitkou, že újma, kterou
utrpěla poškozená není těžkou újmou ve smyslu § 89 odst. 7 tr. zák.
K tomu je namístě uvést následující:
Trestného činu podle § 222 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jinému úmyslně
způsobí těžkou újmu na zdraví.
Těžkou újmou na zdraví podle § 89 odst. 7 tr. zák. se rozumí jen vážná porucha
zdraví nebo vážné onemocnění. Za těchto podmínek je těžkou újmou na zdraví
a) zmrzačení,
b) ztráta nebo podstatné snížení pracovní způsobilosti,
c) ochromení údu,
d) ztráta nebo podstatné oslabení funkce smyslového ústrojí,
e) poškození důležitého orgánu,
f) zohyzdění,
g) vyvolání potratu nebo usmrcení plodu,
h) mučivé útrapy, nebo
ch) delší dobu trvající porucha zdraví.
Co se týká dovolatelova úmyslu, je nutno zdůraznit, že z hlediska úmyslu
způsobit těžkou újmu na zdraví stačí zjištění, že pachatel věděl, že svým
jednáním může způsobit tento těžší následek a byl s tím srozuměn (úmysl
eventuální). Na takové srozumění lze usuzovat - pokud jde o důkazní stránku -
zejména z povahy použité zbraně, z intenzity útoku, ze způsobu jeho provedení
(zejména z toho, proti které části těla útok směřoval) a z pohnutky činu (viz
judikát Nejvyššího soudu č. R II/1965 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Odvolací soud zcela správně dovodil, že dovolatel jednal v úmyslu nepřímém ve
smyslu § 4 písm. b) tr. zák., neboť bez jakéhokoli předchozího varování, udeřil
osobu staršího věku, opačného pohlaví (ženu), chodící o holi, prudkým pohybem
do hrudi, a to ve chvíli, kdy stála oproti němu nad schody. Za dané situace je
tak naprosto irelevantní námitka dovolatele, že úder do hrudníku nemá zpravidla
za následek vážné poranění kolenního kloubu, když za dané situace mu zejména
vzhledem k jeho věku a vzdělání muselo být zřejmé, že následkem prudkého a
překvapivého úderu do výše popsané osoby může být její pád tak závažný, že v
jeho důsledku může dojít k vážnému zranění (a to nejen kolene, ale i např.
hlavy, či jiných částí těla) a že toto zranění může vzniknout v přímé
souvislosti s jeho jednáním.
Stejně tak soudy již v odůvodnění svých (citovaných) rozhodnutí pečlivě
rozebraly, v čem spočívala těžká újma na zdraví poškozené a lze na jejich
rozhodnutí (pro stručnost) odkázat. Nelze souhlasit s názorem dovolatele, že
tuto těžkou újmu nelze odůvodňovat věkem poškozené a jejím bydlištěm. Pokud by
to byla jediná kriteria, z nichž by soudy vycházely, bylo by mu možno
přisvědčit, avšak tak tomu v posuzované věci nebylo. V tomto směru lze odkázat
na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 1968 sp. zn. 7 Tz 64/68
(uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek NS pod č. R 18/1969),
podle kterého při těžké újmě na zdraví podle § 89 odst. 7 písm. ch) tr. zák.
musí jít o vážnou poruchu zdraví nebo o vážné onemocnění, které postižený
pociťuje jako citelnou újmu v obvyklém způsobu života. Za delší dobu trvající
poruchu zdraví ve smyslu § 89 odst. 7 písm. ch) tr. zák. lze považovat dobu asi
šesti týdnů pouze za předpokladu, že po tuto dobu trvala vážná porucha zdraví.
Je tedy zřejmé, že zranění spojené s několikatýdenním nošením ortézy,
následované několika (čtyř) týdenní nutností pohybovat se s pomocí podpažních
holí, později do reoperace pomocí francouzských holí, je pro osobu vyššího
věku, která žije sama ve 3. patře bez výtahu, spojena s citelnou újmou v
obvyklém způsobu života, týkající se i obstarávání věcí denní potřeby (včetně
osobní hygieny).
Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který
dovolatel ve svém podání také uplatnil je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o
zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo
usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny
procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu
předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) § 265b odst. 1
tr. ř. Předmětný dovolací důvod tak míří na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo
odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní
strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci (prvá alternativa) nebo již
v řízení, které předcházelo rozhodnutí o zamítnutí nebo odmítnutí řádné
opravného prostředku, byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů
(druhá alternativa). V první řadě je třeba zdůraznit, že v dané věci bylo
rozhodováno usnesením, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně v části zrušen,
a to ve prospěch dovolatele, přičemž navíc žádný výrok (byť o částečném)
zamítnutí odvolání toto rozhodnutí neobsahuje, daný dovolací důvod tedy není
možno na daný případ aplikovat. Současně je však možno uvést, že dovolatel se
domáhal druhé alternativy tohoto dovolacího důvodu s tím, že je dán důvod
dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž námitky uplatněné pod
tímto dovolacím důvodem nebyly Nejvyšším soudem shledány jako důvodné. Proto je
namístě uvést, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. byl
dovolatelem uplatněn zjevně neopodstatněně.
S poukazem na uvedené pak Nejvyššímu soudu nezbylo než takto podané dovolání
odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Za
podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném
zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 17. srpna 2011
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka